Ďáblova alternativa (Frederick Forsyth)

3

Dvoumotorové tryskové letadlo polské letecké společnosti naklonilo křídla nad rozlehlou šíří řeky Dněpr a připravovalo se na přistání na Borispolském letišti u Kyjeva, hlavního města Ukrajiny. Ze svého sedadla u okénka hleděl Andrew Drake dychtivě na město rozkládající se dole pod ním. Byl napjatý rozčilením.

Spolu s více než stovkou turistů, kteří si zakoupili tento zájezd z Londýna, přicestoval dopoledne přes Varšavu a téměř hodinu čekal ve frontě u pasové kontroly a u celnice. U imigrační kontroly vsunul pas pod skleněnou přepážku a čekal. Muž v kontrolní kabině měl uniformu se zelenou stuhou na čepici a s emblémem KGB meče a štítu na dýnku čepice.

Podíval se na fotografii v pasu a pátravě se zahleděl na Draka. „An-Drev... Drake?“ tázal se.

Drake se usmál a potřásl hlavou. „Andrew Drake,“ opravil ho přátelsky.

Imigrační důstojník nepřestal civět. Studoval vízum vydané v Londýně, pak odtrhl příjezdovou část, přicvakl do pasu výjezdní doložku a vrátil mu pas. Drake vstoupil do Sovětského svazu.

V autobuse Inturistu jedoucím z letiště k sedmnáctipatrovému hotelu Lebiď si Drake znovu prohlédl své spolucestující. Asi polovina byli původem Ukrajinci, kteří přijeli navštívit zemi svých otců, vzrušení a bezelstní. Druhá polovina byli Britové, zvědaví turisté. Všichni měli zřejmě britské pasy. Drake se svým anglickým jménem patřil do druhé skupiny. Ani v nejmenším nedal najevo, že mluví plynně ukrajinsky a slušně rusky.

V autobuse se seznámili s Ludmilou, průvodkyní z Inturistu, přidělenou jejich skupině. Byla to Ruska a hovořila rusky se šoférem, který sice byl Ukrajinec, ale odpovídal také rusky. Když se autobus rozjel, Ludmila se přátelsky usmála a obstojnou ruštinou jim začala popisovat cestu, která je čekala.

Drake se podíval do svého cestovního plánu: dva dny v Kyjevě, kde sé obcválá katedrála svaté Sofie, „krásná ukázka kyjevskoruské architektury, je zde pohřben kníže Jaroslav Moudrý,“ švitořila Ludmila vepředu v autobusu, Zlatá brána z desátého století a Vladimírova hůrka, nemluvě o Státní univerzitě, Akademii věd a Botanické zahradě. Určitě, pomyslel si Drake roztrpčeně, se nezmíní o požáru akademické knihovny v roce 1964, kdy shořely nesmírně cenné rukopisy, knihy a archiválie ukrajinské národní literatury, poezie a kultury, nezmíní se o tom, že tři hodiny trvalo než přijeli hasiči, nezmíní se také, že požár založila sama KGB, jako odplatu za národní literární tvorbu šedesátých let.

Z Kyjeva pojedou námořní raketou na celodenní výlet do Kanivu, pak den v Ternopolu, kde by muž jménem Miroslav Kaminskyj rozhodně nebyl vhodným tématem rozpravy - a nakonec do Lvova. Jak předpokládal, v tomhle zcela rusifikovaném hlavním městě, Kyjevu, neslyšel na ulicích nic než ruštinu. Ukrajinštinu zaslechl teprve v Kanivu a Ternopolu. Srdce se mu štěstím rozbušilo, když ji slyšel tak často a od tolika lidí, litoval jen, že musel neustále opakovat: „Promiňte, nemluvíte anglicky?“ Ale vydrží to a počká na ty dvě adresy, které uměl nazpamět, takže je mohl odříkat i pozpátku.

 

Pět tisíc mil odtud seděl prezident Spojených států na tajné schůzce se svým poradcem Poklewskym a s Robertem Bensonem ze CIA. Jako třetí se schůzky účastnil Myron Fletcher, hlavní analytik afér se sovětským obilím při ministerstvu zemědělství.

„Bobe, jsi si úplně a nepochybně jistý, že tyhle údaje jsou výsledkem průzkumu Condorů generála Taylora a tvé zprávy?“ tázal se a jeho zrak poletoval znovu a znovu po sloupcích čísel, které měl rozložené před sebou.

Zpráva, kterou mu před pěti dny předal šéf zpravodajských služeb prostřednictvím Stanislava Poklewského, předpokládala, že v celém Sovětském svazu zbylo pouze sto oblastí produkujících obilí. Z každé zóny vybrali jako vzorek čtverec deset mil krát deset mil. Ze vzorku získali přesný záběr zblízka a analyzovali problémy se zrním. Z jednoho sta snímků vypočítali odborníci předpověď celostátní sklizně.

„Jestliže se, pane prezidente, mýlíme, mýlíme se pouze co do přesnosti v tom smyslu, že předvídáme lepší sklizeň než mohou očekávat,“ odvětil Benson.

Prezident pohlédl přes stůl na zemědělského odborníka.

„Doktore Fletchere, vysvětlete mi, prosím, jako laikovi, z čeho se ty položky skládají?“

„Nejdřív musíme, pane prezidente, odečíst úplné minimum deseti procent hrubé sklizně, abychom získali sumu užitného množství zrní. Někdo tvrdí, že bychom měli odečíst dvacet procent. Tento umírněný desetiprocentní odhad zahrnuje vlhkost, přítomnost cizích těles, jako jsou kamínky a štěrk, prach a hlína, ztráty při přepravě a úbytek v důsledku nevhodného uskladnění, jimiž, jak víme ruské zemědělství běžně trpí. Následně odečteme tonáž, kterou si Sovětský svaz musí ponechat přímo na venkově, kde se obilí sklidilo. Teprve pak může stát přistoupit k opatřením, jak nakrmit masy lidí v průmyslu. Přislušnou tabulku najdete na druhé straně mé zvláštní zprávy.“

Prezident Matthews obrátil rozložené listy a pátral v tabulce. Stálo v ní:

 

1. Osivo. Tonáž, kterou musí Sovětský svaz ponechat pro setbu na příští rok, a to pro ozimy pšenice i pro jařiny pšenice ........…………........................... 10 milionů tun.

2. Obživa obyvatelstva. Tonáž, kterou si Sověti musí ponechat pro obživu v zemědělských oblastech, na státních a družstevních statcích a v mimoměstských oblastech, od malých osad přes vesnice až k městečkům čítajícím méně než pět tisíc obyvatel …. 28 milionů tun.

3. Krmivo pro dobytek. Tonáž, která musí být zachována jako krmivo pro dobytek přes zimu až do jarního tání .........................………………………... 52 milionů tun.

4. Nezmenšitelné množství úhrnem .……... 90 milionů tun.

5. Celkem včetně předpokládaných deseti procent nevy-hnutelné ztráty ..............………. 100 milionů tun.

 

„Chtěl bych vás, pane prezidente, upozornit,“ pokračoval Fletcher, „že ty údaje nejsou v žádném případě přehnané. Jsou to absolutně nejmenší objemy, které musí být zachovány, dřív než se začnou zásobovat města. Kdyby snížili objem pro obživu lidí, zemědělci by pozabíjeli a spotřebovali dobytek, ať už s povolením nebo bez povolení. Kdyby neuskladnili dost krmiva pro dobytek, porážka zvířat by byla naprosto nevyhnutelná, v zimě by měli plno masa a následné tři nebo čtyři roky absolutní nedostatek masa hraničící s hladomorem.“

„Oukej, doktore, to beru. A co jejich rezervy?“

„Odhadujeme, že mají státní rezervy třicet milionů tun. Bylo by neslýchané, kdyby je celé vyčerpali, ale jestliže ano, získali by třicet milionů tun a měli by mít ještě dvacet milionů z letošní sklizně, určené pro zásobování měst, z celkového množství 50 milionů tun pro města.“

Prezident se obrátil na Bensona.

„Bobe, kolik musejí mít jako státní zásobu pro obživu milionů obyvatel měst?“

„Pane prezidente, rok 1977 byl jeden z jejich nejhorších let za hodně dlouhou dobu, tenkrát na nás spáchali Žihadlo. Sklidili celkem sto devadesát čtyři milionů tun. Ze svých vlastních zemědělských podniků vykoupili šedesát osm milionů. Pořád ještě od nás potřebovali podvodně získat dvacet milionů. Dokonce i v roce 1975, to byl jejich nejhorší rok po deseti a půl letech, potřebovali pro města sedmdesát milionů. Museli se hodně uskromnit. Dnes to není možné, vzrostla jim populace a stát musí vykoupit pětaosmdesát milionů.“

„Takže,“ shrnul prezident. „Podle vašich údajů: i kdyby použili celou státní rezervu, pořád ještě budou potřebovat třicet až pětatřicet milianů tun obilí ze zahraničí?“

„Přesně tak, pane prezidente,“ vmísil se do rozpravy Poklewski. „Možná i víc. A my a Kanadané jsme jediní, kdo budou to obilí mit. Souhlasí, doktore Fletchere?“

Specialista ze zemědělství přikývl. „Vypadá to tak. Severní Ameriku čeká letos obrovská sklizeň. Po uspokojení domácích potřeb u nás a v Kanadě by mohl přebytek činit padesát milionů tun.“

Za pár minut doprovodili doktora Fletchera ven. Debata pokračovala. Poklewski důrazně trval na svém stanovisku.

„Pane prezidente, nastal čas jednat. Tentokrát od nich musíme žádat quid pro quo.“

„Vázat jejich požadavky na naše podmínky?“ podezřívavě se tázal prezident. „Znám tyhle tvoje úvahy, Stane. Minule to nevyšlo, jen to zhoršilo situaci. Nehodlám si zopakovat Jacksonův dodatek k zákonu.“

Všichni tři si mrzutě vzpomněli na tu nešťastnou legislativu. Koncem roku 1974 schválili Američané Jacksonův dodatek k zákonu, v němž se stanovilo, že pokud Rusové nezmírní svůj postoj k emigraci ruských Židů do Izraele, Amerika jim neposkytne úvěr pro nákup technologie a průmyslového zboží. Brežněvovo politbyro s pohrdáním odmítlo tento nátlak, uspořádalo sérii převážně protižidovských soudních procesů a nakoupilo to, co potřebovalo za úvěry poskytnuté Británií, Německem a Japonskem.

„Při pěkném malém vydírání,“ řekl tehdy Bobovi Bensonovi sir Nigel Irvine, který byl v roce 1975 ve Washingtonu, „se musíš držet zásady, že předmět tvého úsilí se žádným způsobem nedokáže obejít bez toho, co máš, a že to nedokáže získat nikde jinde.“

Tuhle poučku předal Benson Poklewskému a Poklewski ji zopakoval prezidentu Matthewsovi, vyhnul se však termínu vydírání.

„Pane prezidente, tentokrát nemohou dostat pšenici od nikoho jiného. Náš přebytek pšenice už není předmět obchodu, je to strategická zbraň. Má cenu deseti eskader nukleárních bombardérů. Nukleární technologii bychom Moskvě za peníze prodávat nemohli. Naléhavě vás žádám, abyste uplatnil Shannonův zákon.“

V důsledku „Žihadla“ v roce 1977 americká vláda konečně a opožděně schválila v roce 1980 Shannonův zákon. Ten jednoduše a prostě stanovil, že federální vláda má přednostní právo na nákup přebytku obilí, a to za cenu běžnou v době, kdy Washington oznámí, že své přednostní právo uplatní.

Spekulanti s obilím zákon nenáviděli, ale farmáři spolupracovali. Zákon vyrovnal extrémní výkyvy světových cen obilí. V letech vysoké sklizně dostávali farmáři za obilí příliš nízké ceny, v letech nedostatku stoupaly ceny mimořádně vysoko. Shannonův zákon zajistil, že pokud bude uplatněn, farmáři dostanou dobře zaplaceno, ale spekulanti nepochodí. Zákon poskytl vládě také obrovskou zbraň v jednání se státy, které měly o koupi zájem, a to jak s těmi agresivními, tak s pokornými a chudými.

„Výborně,“ prohlásil prezident Matthews. „Uplatním Shannonův zákon. Nařídím, aby se za vládní fondy nakoupil předpokládaný budoucí přebytek padesáti milionů tun obilí.“

Poklewski zajásal.

„Nebudete litovat, pane prezidente. Tentokrát musejí Sověti jednat přímo s vaším úřadem, a ne se zprostředkovateli. Máme je na dostřel. O nic jiného se nemohou ani pokusit.“

 

Jefrem Višňajev měl jiný názor. Po zahájení schůze politbyra požádal o slovo a dostal ho.

„Nikdo z nás, soudruzi, nepopírá, že hladomor, kterému musíme čelit, je nepřijatelný. Nikdo nepopírá, že dekadentní kapitalistický Západ má přebytek potravy, který potřebujeme. Zazněl tu návrh, že jediné, co můžeme udělat, je ponížit se, snad i přistoupit na omezení naší vojenské moci, a tím i zvrátit úspěšné šíření marxismu-leninismu. To všechno, abychom koupili přebytky, a tak překonali dočasný nedostatek.

Soudruzi, já nesouhlasím a žádám vás, abyste spolu se mnou zavrhli stát se obětí vydírání a zradit našeho velkého učitele Lenina. Existuje jiná cesta, cesta, kterou si můžeme zajistit, že všechen sovětský lid přijme přísné, byť i minimální příděly potravin, že se vzedme vlna vlastenectví a sebeobětování při zachování takové disciplíny, bez níž bychom v bídě a hladu neobstáli.

Existuje způsob, jak vystačit s malou podzimní sklizní, vystačit se státními rezervami až do příštího jara, spotřebovat maso z našich stád dobytka a drůbeže a nahradit tak nedostatek obilí, a pak, až všechno spotřebujeme, obrátíme se do západní Evropy, kde jsou jezera mléka, hory masa a másla a potravinové rezervy deseti bohatých velmocí.“

„A ty si pak koupíme?“ ironicky se zeptal ministr zahraničí Rykov.

„Ne, soudruhu,“ odpověděl vlídně Višňajev. „Ty si vezmeme. Předávám slovo soudruhu maršálu Kerenskému. Má materiál, který dá každému z nás k nahlédnutí a k úvaze.“

Kolem stolu bylo rozdáno dvanáct tlustých složek. Kerenskij si nechal jeden pro sebe a začal z něj předčítat. Rudin svůj svazek neotevřel a klidně a setrvale kouřil. Ivaněnko nechal svazek také na stole a pozoroval Kerenského. On i Rudin věděli už čtyři dny, co v těch spisech je. Ve spolupráci s Višňajevem vytáhl Kerenskij z trezoru hlavního stanu Plán Boris, pojmenovaný po Borisi Godunovovi, velkém ruském dobyvateli. Ten by se teď měl aktuálně uplatnit.

Zapůsobil vskutku velkolepě, když ho Kerenskij následující dvě hodiny předčítal. V květnu příštího roku by manévry ve východním Německu měly být větší a rozsáhlejší než jindy - s jediným rozdílem. Nebyly by to manévry, bylo by to doopravdy. Na rozkaz by třicet tisíc tanků a obrněných transportérů, děl na podvozcích a obojživelných vozů vyrazilo na západ, převalilo by se přes Labe a vpadlo do západního Německa a přes ně do Francie a do přístavů u kanálu La Manche.

Předtím by na padesát lokalit seskočilo padesát tisíc parašutistů, kteří by obsadili vojenská letiště ve Francii a americká a britská v Německu. Dalších sto tisíc parašutistů by bylo vysláno do čtyř skandinávských států, aby obsadili hlavní města a hlavní tepny. Z moře by je jistily obrovské námořní síly.

Armáda by se vylodila na italském a Iberském poloostrově. Tamní vlády, eurokomunističtí partneři, by dostaly příkaz prostřednictvím sovětského velvyslance, že nesmějí zasáhnout do bojů - pokud by zasáhly, budou zničeny. Do pěti let by stejně padly jako zralé hrušky. Armády by se vyhnuly také Řecku, Turecku a Jugoslávii. Rakouskem by pouze prošly. Tyto státy by zůstaly jako ostrovy v Sovětském moři, ne nadlouho.

První zóna útoku a okupace by byly tři země Beneluxu, Francie a západní Německo. Británie by nejdřív, jako předehra, byla ochromena stávkami a extrémní levičáci by zorganizovali chaos završený okamžitými výzvami, že Británie nesmí intervenovat v Evropě.

Londýn by byl informován, že jakmile by vydal rozkaz k nukleárnímu úderu na východ od Labe, zmizí Británie z mapy.

V průběhu celé operace bude Sovětský svaz vykřikovat, že žádá okamžitý klid zbraní. Bude to hlásat v každém hlavním městě světa i ve Spojených národech a bude tvrdit, že k nepřátelským střetům dochází pouze v západním Německu, že jsou dočasné, a že je vyvolalo výhradně západní Německo, které preventivně zaútočilo na Berlín. Většina neněmecké evropské levice tomuto tvrzení uvěří a bude je podporovat.

„A co Spojené státy po celý ten čas?“ ozval se Petrov.

Kerenského zjevně popudilo, že tok jeho řeči byl po devadesáti minutách přerušen, a zatvářil se podrážděně.

„V západním Německu nemůžeme vyloučit použití strategických jaderných zbraní,“ pokračoval Kerenskij. „Ale převážná většina z nich zničí západní Německo, východní Německo a Polsko. Sovětský svaz tím samozřejmě neutrpí. Díky slabosti Washingtonu nejsou rozmístěny ani řízené střely s plochou dráhou letu ani neutronové bomby. Sovětské vojenské ztráty se odhadují nejvýš na sto nebo dvě stě tisíc mužů. Vzhledem k tomu, že budou nasazeny dva miliony mužů ve všech třech armádních odvětvích, je to přijatelné procento.“

„Časové údaje?“ žádal Ivaněnko.

„První jednotky předsunuté mechanizované armády vstoupí do francouzských přístavů u kanálu La Manche sto hodin po překročení Labe. Pak bychom případně souhlasili s klidem zbraní. Zbytky odporu můžeme likvidovat během klidu zbraní.“

„Je ten časový rozvrh reálný?“ tázal se Petrjanov.

Tentokrát se do debaty vložil Rudin.

„Ale ano, je,“ řekl klidně. Višňajev po něm blýskl podezřívavým pohledem.

„Pořád ještě neznám odpověď na svoji otázku,“ upozornil Petrov. „Co USA? Co úderná síla jejich jaderných zbraní, taktických atomovek, strategických atomovek? Co vodíkové hlavice na jejich interkontinentálních balistických raketách, bombardérech a ponorkách?“

Oči kolem stolu se upřely na Višňajeva. Ten se znovu zvedl.

„Americký prezident musí na samém začátku dostat tři závažná ujištění, a to absolutně důvěryhodným způsobem,“ řekl. „Za prvé, co se týče Sovětského svazu: že nikdy nebude první, kdo by užil termonukleární zbraně, za druhé, jestliže by Spojené státy daly své třísettisícové armádě v západní Evropě příkaz bojovat, utkají se s námi v konvenčních nebo taktických jaderných zbraních. Za třetí, kdyby USA sáhly k balistickým raketám namířeným na Sovětský svaz, sto největších amerických měst by přestalo existovat.

Soudruzi, prezident Matthews neprokšeftaří New York za dekadentní Paříž ani Los Angeles za Frankfurt. Žádný americký termonukleární protiútok se nebude konat.“

Ticho ztěžklo vidinou perspektiv: obrovské zásoby potravy včetně obilí, spotřebního zboží a technologie, které měla západní Evropa. Pád Itálie, Španělska, Portugalska, Rakouska, Řecka a Jugoslávie - všechno by získali do několika let. Pokladnice zlata pod ulicemi Švýcarska. Britové a Irsko v naprosté izolaci, protože Sověti obsadí pobřeží Francie. Ovládnutí celého evropského světa a třetích zemí bez jediného výstřelu. Omamné představy, z nichž se mohla zatočit hlava.

„Je to pěkný scénář,“ promluvil konečně Rudin. „Ale celý je zřejmě založený na předpokladu, na domněnce. Že totiž USA nevychrlí na Sovětský svaz své rakety s nukleárními hlavicemi, když jim slíbíme, že na ně nepošleme naše rakety. Byl bych vděčný, kdyby mi soudruh Višňajev sdělil, jestli má nějaké podklady pro tak jednoznačné tvrzení. Stručně řečeno: je to prověřená skutečnost nebo slibná naděje?“

„Je to víc než naděje,“ vyštěkl Višňajev. „Je to reálný výpočet. Jako kapitalisté a buržoazní nacionalisté budou Američani vždycky myslet především na sebe. Jsou to papíroví tygři, slabošští a nerozhodní. A když stojí tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, jsou to zbabělci.“

„Vážně myslíte, že jsou zbabělci?“ uvážlivě řekl Rudin. „Tak tedy, soudruzi, pokusme se to celé shrnout. Scénář soudruha Višňajeva je zcela reálný, ale závislý na jeho naději - prosím o prominutí - na jeho předpokladu, že Američané neodpoví svými termonukleárními zbraněmi. Kdybychom tomu byli kdy uvěřili, byli bychom zajisté už dávno ukončili proces osvobození zotročených mas západní Evropy z fašistického kapitalismu do marxismu-leninismu. Já osobně nevidím žádný nový prvek, který by ospravedlnil plány soudruha Višňajeva.

Kromě toho soudruh Višňajev ani soudruh maršál nikdy s Američany nejednali a nikdy nebyli na Západě. Já ano a nesouhlasím s jejich názory. Poslechněme si názor soudruha Rykova.“

Ministr zahraničí, starý pán a starý bojovník byl bílý ve tváři.

„Celé to zapáchá chruščovismem a připomíná to kubánskou krizi. Třicet let pracuji v oboru zahraničních věcí. Velvyslanci z celého světa podávají zprávy mně, ne soudruhu Višňajevovi. Žádný z nich, ani jediný, ani jeden analytik z mého ministerstva a ani já nepochybujeme o tom, že by prezident Spojených států amerických použil proti Sovětskému svazu termonukleární odvetu. Není to otázka výměny měst. I on by pochopil, že výsledek takové války by znamenal, že Sovětský svaz by ovládl téměř celý svět. Že by to byl konec Ameriky jako supervelmoci, že by její síla ztratila jakýkoli význam, neznamenala by vůbec nic. Dřív než by se vzdali západní Evropy a tím celého světa, zničili by Sovětský svaz.“

„Chci upozornit, že kdyby se rozhodli nás zničit,“ řekl Rudin, „nemohli bychom jim v tom zatím zabránit. Nové vysokofrekvenční laserové paprsky z družic nejsou ještě zcela funkční. Nepochybuji, že jednoho dne dokážeme rozprášit rakety, které budou mířit do našeho vnitrozemí, dřív než nás zasáhnou. Zatím to ale nedokážeme. Naši experti - experti, soudruhu Višňajeve, ne optimisté - došli nyní ke stanovisku, že přímý zásah angloamerického termonukleárního úderu by smetl sto milionů našich lidí, většinou z Velké Rusi a zničil by šedesát procent Svazu od Polska až po Ural. Ale abychom pokračovali. Soudruhu Ivaněnko, vy máte zkušenosti se Západem. Co říkáte vy?“

„Na rozdíl od soudruha Višňajeva a Kerenského,“ prohlásil Ivaněnko, „mám ve své pravomoci sbory agentů po celém kapitalistickém Západě. Dostávám od nich pravidelná hlášení. Ani já v nejmenším nepochybuji, že by Američané udeřili.“

„Dovolte tedy, abych to stručně shrnul,“ ostře řekl Rudin. „Není čas na to, abychom se dohadovali. Jestliže začneme s Američany vyjednávat o pšenici, budeme možná donuceni k ústupkům, které nás vrhnou zpátky o pět let. Jestliže přetrpíme hladomor, ztratíme deset let. Kdybychom vyvolali válku v Evropě, mohli bychom být smeteni, zničeni. A docela určitě ztratíme dvacet až čtyřicet let.

Nejsem teoretik, soudruh Višňajev nepochybně ano. Ale myslím, že si vzpomínám, že učení Marxe a Lenina je velice neoblomné v jednom: že zatímco musíme neustále a všemi prostředky usilovat o vítězství marxismu na celém světě, nesmíme pokrok ohrozit nerozumným rizikem. Proto navrhuji, abychom...“

„Navrhuji hlasovat,“ řekl Višňajev.

A bylo to tady. Ještě ne hlasování o důvěře, pomyslel si Rudin, to by přišlo až později, kdyby prohrál tohle kolo. Boj o moc byl zahájen. Léta neměl tak intenzivní pocit, že bojuje o svůj život. Kdyby prohrál, nečekal by ho žádný čestný a pohodlný důchod, nezůstaly by mu vily a privilegia jako Mikojanovi. Čekala by ho zkáza, záhuba, možná kulka do týla. Ale udržel si nepohnutou tvář. Svůj návrh předložil jako první. Zvedaly se ruce, jedna po druhé.

Rykov, Ivaněnko, Petrov, ti všichni hlasovali pro něj a pro politiku vyjednávání. Kolem stolu zavládla nejistota. Koho získal Višňajev? Co jim slíbil?

Stěpanov a Šuškin zvedli ruce. Poslední, váhavě, se přihlásil Gruzínec Ševardnadze. Rudin předložil protinávrh: válku na jaře. Višňajev a Kerenskij byli samosebou pro. Připojil se k ním Komarov ze zemědělství. Parchant, pomyslel si Rudin. To jeho mizerné ministerstvo nás dostalo do téhle bryndy. Višňajev ho určitě přemluvil, že ho Rudin stejně zničí a že tedy nemá co ztratit. Spletl ses, kamaráde, řekl si Rudin v duchu, s tváří kamenně nehybnou, za tohle mi zaplatíš. Petrjanov zvedl ruku. Tomu slíbili předsedu vlády, uvažoval Rudin. Vitautas z Pobaltí a Tádžik Mohamed chtěli také Višňajevovu válku. Tádžik si spočítal, že po nukleární válce by trosky opanovali orientálci: Litevce koupili.

„Šest proti šesti,“ řekl Rudin vyrovnaným hlasem. „A já hlasuji pro jednání.“

„O vlásek,“ pomyslel si, „jenom o vlásek.“

Stmívalo se, když porada končila. Ale boj o moc, jak všichni věděli, bude pokračovat, dokud nepadne jeden nebo druhý, teď nemohl nikdo couvnout, nikdo nemohl zůstat mimo.

 

Teprve pátý den zájezdu dorazila skupina do Lvova a ubytovala se v hotelu Inturistu. Drake se doposavad účastnil všech společných akcí, celého společenského programu, ale tentokrát se omluvil, že ho rozbolela hlava a že si odpočine ve svém pokoji. Jakmile odjel zájezdový autobus do kostela svatého Mikuláše, převlékl se do ošuntělého oblečení a vyklouzl z hotelu.

Kaminskyj mu poradil, co si má vzít na sebe, aby nebyl nápadný: sandály, ponožky, lehké kalhoty, nijak pěkné, rozhalenou levnou košili. Pěšky a s mapou zamířil do špinavého, chudého dělnického předměstí Levandivky. Ani v nejmenším nepochyboval, že ho ti dva muži, které hledal, budou pokládat za nanejvýš podezřelého, jestli je vůbec najde. Nebylo divu - vzhledem k jejich rodině a všemu tomu, co podstoupili a co je tvarovalo. Vzpomínal, co mu vyprávěl Miroslav Kaminskyj v té turecké nemocnici.

Nedaleko Kyjeva, v roklině Babij Jar v nacisty okupované Ukrajině, kde v letech 1941/42 zavraždilo SS padesát tisíc Židů, měl devětadvacátého září 1966 projev Ivan Dzjuba, jeden z nejvýznamnějších současných ukrajinských básníků. Byl to projev pozoruhodný proto, že jako ukrajinský katolík vášnivě odsoudil antisemitismus. Antisemitismu se na Ukrajině vždycky velmi dařilo a sled ukrajinských vladařů - carové, stalinisté, nacisté a znovu stalinisté, i ti, co přišli po nich, rozmach antisemitismu horlivě podporovali.

Dzjubova dlouhá řeč začala zdánlivě jako vzpomínka na Židy zavražděné v Babím Jaru a odsouzením nacismu a fašismu. Ale jak se téma postupně odvíjelo, zavržení a odsouzení zahrnovalo veškerý despotismus, který, navzdory technologickým úspěchům brutálně znásilňuje lidského ducha a snaží se dokonce i samotné své oběti přesvědčit o správnosti svého počínání.

„Proto bychom měli každou společnost soudit ne podle technických úspěchů, ale podle postavení a významu, který přikládá člověku, ceně, jíž hodnotí lidskou důstojnost a člověčí svědomí.“

Když došel ve své řeči až sem, pochopili čekisté nasazení do ztichlého davu, že básník vůbec nemluví o Hitlerově Německu, hovoří o politbyru Sovětského svazu. Krátce nato, když domluvil, byl zatčen.

Ve sklepení kasáren místní KGB byl jeho hlavním vyšetřovatelem, který měl na povel v koutech místnosti nachystané dva hromotluky s těžkými, metr dlouhými gumovými hadicemi - v rychlé kariéře stoupající mladý plukovník Druhé hlavní správy. Poslali ho sem z Moskvy a jmenoval se Jurij Ivaněnko.

Při projevu v Babím Jaru stáli v přední řadě vedle svých otců dva malí, desetiletí chlapci. Tenkrát se neznali, setkali se a hluboce se spřátelili až o šest let později, na jakési stavbě. První se jmenoval Lev Miškin, druhý David Lazarev.

Přítomnost obou otců Miškina i Lazareva nezůstala nepovšimnuta. Byla zaznamenána, a když si pak po létech požádali o povolení emigrovat do Izraele, byli oba obviněni z protisovětské činnosti a uvězněni na dlouhé roky v pracovních táborech.

Jejich rodiny přišly o byty, synové o naději na studium na univerzitě. Ačkoliv vynikali mimořádnou inteligencí, nezbyla jim než práce u lopaty. Teď, když jim bylo šestadvacet, právě po nich pátral Drake v horkých a prašných uličkách Levandivky.

Na druhé adrese našel Davida Lazareva, a ten se k němu, když se Drake představil, choval nesmírně podezřívavě. Souhlasil však, že přivede na setkání svého přítele Miškina, Drake znal oba podle jména.

Ještě ten večer se setkal i s Lvem Miškinem a mládenci na něj hleděli téměř nepřátelsky. Vyprávěl jim celý příběh o útěku a záchraně Miroslava Kaminského a také příběh své vlastní rodiny. Jediný důkaz, který jim mohl předložit, byla fotografie, na níž byl s Kaminským a kterou pořídili v nemocničním pokoji v Trabzonu polaroidovým fotoaparátem. Vyfotografoval je tamní ošetřovatel. Drželi před sebou turecké noviny s tehdejším datem. Drake ty noviny přivezl pod podšívkou kufru a ukázal jim je.

„Podívejte,“ řekl nakonec. „Kdyby Miroslava vyplavilo moře na území Sovětského svazu a zatklo by ho KGB, kdyby byl mluvil a prozradil vaše jména a kdybych já byl z KGB, stěží bych vás žádal o pomoc.“

Oba židovští dělníci souhlasili, že si jeho žádost přes noc promyslí. Drake netušil, že Miškin a Lazarev si už dávno vytkli společný vysněný cíl, který se podobal cíli, po němž toužil on: pomstít se kremelské hierarchii tím, že jí zasadí jedinou obrovskou ránu, přímo v srdci její moci. Málem to už vzdali, drtila je bezmocnost a nemožnost podniknout cokoli bez pomoci zvenčí.

Hnáni touhou po spojenci za hranicemi SSSR si oba chlapci za časného rána stiskli ruce a dohodli se, že tomu Angloukrajinci uvěří. Druhé setkání se uskutečnilo následujícího dne odpoledne. Drake se vyhnul další hromadné obchůzce. Kvůli bezpečí se procházeli po rozlehlém prostoru prašných cest v okolí městského předměstí a mluvili tiše, ukrajinsky. Svěřili se Drakovi se svým úmyslem udeřit na Moskvu jednou smrtící ranou.

„Otázka je, jakou?“ tázal se Drake. Promluvil Lazarev, mlčenlivější a dominantnější z těch dvou.

„Ivaněnko,“ řekl. „Je to nejnenáviděnější muž na Ukrajině.“

„Co s ním?“ tázal se Drake.

„Zabít.“

Drake se zastavil a zahleděl se na černovlasého vášnivého mládence.

„Nikdy se k němu nedostanete dost blízko,“ řekl konečně.

„Vloni,“ pokračoval Lazarev, „jsem měl práci tady ve Lvově. Jsem totiž malíř pokojů, víte? Upravovali jsme byt jakéhosi partajního pohlavára. A na návštěvu k té rodině přijela taková drobná stará paní. Z Kyjeva. Když zase odjela, manželka toho člověka se zmínila, kdo to byl. Později jsem zahlédl v poštovní schránce dopis, odeslaný z Kyjeva. Sebral jsem ho. Byl od té staré děvenky. Byla na něm zpáteční adresa.“

„A kdo to byl?“ zeptal se Drake.

„Ivaněnkova matka.“

Drake se nad touto informací zamyslel. „Člověka by vůbec nenapadlo, že by tihle lidé mohli mít matky,“ řekl. „Museli byste ale hodně dlouho pozorovat její byt, než by ji přijel navštívit.“

Lazarev zavrtěl hlavou. „Ta stará paní je návnada,“ řekl a rozvinul svůj plán. Drake chvíli uvažoval o tak obrovském záměru.

Než přijel na Ukrajinu, představoval si mnoho způsobů, jak zaútočit jedním velkým činem na mocipány v Kremlu, ale něco takového ho nenapadlo ani ve snu. Atentát na hlavu KGB by zasáhl přímo centrum politbyra a trhliny v té absolutní moci by pronikly celou tkání mocenské struktury.

„Mohlo by to vyjít,“ souhlasil.

A kdyby to vyšlo, pomyslil si, okamžitě by to ututlali. Kdyby ovšem zpráva někdy vyšla najevo, zapůsobila by na veřejné mínění, zvlášť na Ukrajině, bezmezně a traumatizujícím způsobem.

„Mohlo by to vyvolat největší povstání všech dob,“ řekl.

Lazarev přikývl. Spolu se svým kamarádem, Miškinem, vzdáleni jakékoli pomoci zvenčí, tenhle plán zřejmě nesčetněkrát probírali.

„To je fakt,“ řekl.

„Co byste k tomu potřebovali?“ tázal se Drake. Lazarev mu to pověděl.

Drake přikývl. „Není problém obstarat to na Západě,“ řekl. „Ale jak to dostaneme přes hranice?“

„Oděsa,“ vložil se do debaty Miškin. „Nějaký čas jsem pracoval v docích. Jsou zkorumpované skrz naskrz. Kvete tam černý trh. S každou západní lodí připlouvají námořníci, kteří nehorázně kšeftaří s místními čachráři. Šmelí s tureckými koženými bundami, semišovými kabáty a džínami. Počkáme tam na vás. Je to na Ukrajině a nebudeme potřebovat vnitrostátní pasy.“

Než se rozloučili, dohodli se na plánu. Drake obstará, co potřebují, a přiveze to po moři do Oděsy. S náležitým předstihem upozorní Miškina a Lazareva na svůj příjezd dopisem, který bude dán na poštu uvnitř v Sovětském svazu. Znění dopisu bude nevinné. V Oděse se sejdou v kavárně, kterou Miškin znal z dob, kdy tam pracoval jako mladý dělník.

„Ještě dvě věci,“ řekl Drake. „Zásadní a nesmírný význam, stejný jako sám ten čin, bude mít zveřejnění toho, co se stalo, musí se to dozvědět celý svět. Znamená to, že to pak musíte světu oznámit vy sami. Jenom vy budete znát podrobnosti, kterými přesvědčíte, že to je pravda. Proto se pak musíte dostat na Západ.“

„To se samosebou rozumí,“ zabručel Lazarev. „Oba jsme disidenti. Snažili jsme se o emigraci do Izraele, jako naši otcové, ale nepustili nás. Tentokrát se tam dostaneme legálně nebo ilegálně. Až bude po všem, vystěhujeme se do Izraele. Je to jediné místo, kde vůbec kdy můžeme bezpečně žít. A jakmile tam budeme, povíme světu, co jsme dokázali, a znevážíme a ponížíme ty parchanty v Kremlu a v KGB v očích jejich vlastního národa.“

„Moje druhá připomínka navazuje na první,“ řekl Drake. „Až to vykonáte, musíte mi poslat zašifrovaný dopis nebo pohlednici pro případ, že by se nějakou náhodou váš útěk nepovedl. Abych se mohl pokusit rozhlásit světu tu zprávu sám.“

Dohodli se, že Miškin s Lazarevem pošlou ze Lvova pohlednici poste restante do Londýna. Oba mládenci se naučili poslední podrobnosti nazpaměť a pak se rozloučili a Drake se znovu připojil ke své turistické skupině.

O dva dny později byl Drake zpátky v Londýně. První, co podnikl, bylo, že zakoupil nejodbornější knihu o malých zbraních, jakou našel. Za druhé poslal telegram příteli do Kanady, jednomu z nejlepších na svém osobním seznamu emigrantské elity. Na seznamu pracoval dlouhá léta a byli tam ti, o nichž byl přesvědčený, že jsou schopni realizovat svou nenávist k nepříteli. Za třetí začal s přípravou na svůj dávný plán, jak získat finanční prostředky vyloupením banky.

 

Když auto jedoucí po vzdálenějším konci Kutuzovova prospektu na jihozápadním předměstí Moskvy zahne z hlavního bulváru doprava na Rubljovův prospekt, dorazí po dalších dvaceti kilometrech do malé vesničky Uspenskoje v samém srdci oblasti víkendových vilek. V rozsáhlých borových a březových lesích kolem Uspenského leží osady jako Usovo a Žukovka, s venkovskými sídly sovětské elity. Za Uspenským mostem přes řeku Moskvu je písečná pláž, kde se v létě koupou a sluní ti méně privilegovaní, ale velmi zámožní (mají vlastní auto) Moskvané.

Jezdí sem i západní diplomaté a je to jedno z mála míst, kde se může člověk ze Západu ocitnout v bezprostřední blízkosti obyčejných moskevských rodin. Dokonce i KGB jako by v nedělním odpoledni vysokého léta polevilo v rutinním sledování západních diplomatů.

Onoho nedělního odpoledne jedenáctého července 1982 sem přijel Adam Munro s několika zaměstnanci britského velvyslanectví. Byly mezi nimi manželské dvojice i pár svobodných, mladších, než byl on. Krátce před třetí hodinou nechala celá společnost své ručníky a piknikové koše mezi stromy, seběhli z mírného svahu na písečnou pláž a šli si zaplavat: Když se Munro vrátil, zvedl složený ručník a začal se osoušet. Z ručníku něco vypadlo.

Sklonil se a zvedl to. Byla to malá cedulka z tvrdého papíru veliká jako půl pohlednice, po obou stranách bílá. Na jedné straně bylo rusky strojem napsáno: „Tři kilometry na sever odtud je v lese opuštěná kaplička. Přijďte tam za třicet minut. Prosím. Je to velmi naléhavé.“

Usmál se na jednu ze sekretářek velvyslanectví, která rozzářená přiběhla a požádala ho o cigaretu. Připálil jí a horečnatě promýšlel všechny možnosti, které z cedulky mohly vyvěrat. Disident, který by chtěl předat podzemní literaturu? To znamená hromadu potíží. Náboženská skupina, která hledá azyl na velvyslanectví? To se Američanům přihodilo v roce 1978 a vznikly z toho nevýslovné problémy. Léčka KGB, aby identifikovala zástupce SIS na vyslanectví? Samozřejmě možné: žádný řádný obchodní zmocněnec by nepřijal pozvání vsunuté do ručníku někým, kdo ho zřejmě sledoval a pozoroval odněkud z okolních lesů. Na KGB to ale bylo příliš prostomyslné. Zorganizovali by v centru Moskvy někoho, kdo by předstíral, že chce přejít na druhou stranu, a že má informace, které by předal na určitém místě? Předání by pak bylo tajně fotografováno. Kdo tedy byl ten tajuplný pisatel?

Rychle se oblékl, stále ještě nejistý. Nakonec se obul a rozhodl. Jestliže to byla past, tak zkrátka nic nedostal a jde se jen projít do lesa. Ke zklamání nadějeplné sekretářky vyrazil sám. Po devadesáti metrech se zastavil, vytáhl zapalovač, spálil kartičku a zašlapal popel do koberce borového jehličí.

Slunce a hodinky mu označily sever. Vzdaloval se od řeky, která se táhla na jihu. Po deseti minutách se vynořil z lesa na úbočí svahu a asi dva kilometry přes údolí zahlédl cibulovitou věž kapličky. Za pár vteřin byl znovu mezi stromy.

V lesích kolem Moskvy jsou tucty takových malých kapliček, v nichž se kdysi scházeli vesničané k bohoslužbám. Teď jsou většinou opuštěné, poničené, zatlučené prkny. Kaplička, k níž se blížil, stála na malé pasece mezi stromy. Na okraji úvozu zůstal Munro stát a pozoroval malý kostelík. Nikde nikoho neviděl. Opatrně vystoupil do otevřeného prostoru. Byl pár metrů od zatlučených vstupních dveří, když spatřil v hlubokém stínu klenutého vchodu postavu. Zůstal stát a několik nekonečných minut na sebe hleděli.

Nebylo vlastně co říct, a proto vyslovil jen jméno: „Valentino.“

Pohnula se ze stínu a vydechla: „Adame.“

Jednadvacet let, pomyslil si v úžasu. Musí jí být kolem čtyřiceti. Vypadala na třicet, vlasy měla pořád černé jako havran, byla krásná a nevýslovně smutná.

Posadili se na jakýsi náhrobní kámen a tiše rozprávěli o starých časech. Pověděla mu, že se pár měsíců po jejich rozloučení vrátila z Berlína do Moskvy a pracovala dál jako stenografka pro stranickou mašinerii. Ve třiadvaceti se vdala za mladého, nadějného důstojníka. Po sedmi letech se jim narodilo dítě a byli velmi šťastni.

Manželově kariéře se dařilo, měl totiž strýce v Rudé armádě a protekce existuje v Sovětském svazu stejně jako všude jinde. Chlapci bylo teď devět let.

Před pěti lety se její manžel, který, ještě mladý, dosáhl hodnosti plukovníka, zabil v helikoptéře, když kontroloval rozložení čínské komunistické armády podél řeky Ussuri na Dálném východě. Valentina nastoupila znovu do práce, aby snáz unesla svůj žal. Manželův strýc jí svým vlivem zajistil dobré zaměstnání ve vysokém postavení, kterým získala i zvláštní privilegia: přístup do vybraných obchodů s potravinami, do vybraných restaurací, lepší byt, osobní auto - všechno, co souvisí s významnou partajní funkcí.

A nakonec, před dvěma roky, po speciální prověrce, jí nabídli místo v malé, uzavřené skupině stenografů a písařek v oddělení podléhajícím přímo generálnímu sekretariátu ústředního výboru, které se nazývá sekretariát politbyra.

Munro zhluboka vydechl. To byla velmi, velmi vysoká funkce, vytvořená pro ty, kteří se těšili naprosté důvěře, a byla to funkce nesmírně odpovědná.

„Kdo,“ tázal se, „je strýc tvého zemřelého manžela?“

„Kerenskij,“ zamumlala.

„Maršál Kerenskij?“ tázal se. Přikývla. Munro se znovu zhluboka nadechl. Ultrajestřáb Kerenskij. Když se jí znovu podíval do tváře, měla zvlhlé oči. Rychle mrkala, na pokraji slz. Impulzivně jí položil paži kolem ramen a ona se o něj opřela. Cítil její vlasy, stejnou sladkou vůni, která ho vzrušovala a naplňovala něžností v mládí, před dvaceti lety.

„Co je?“ otázal se tiše.

„Jsem hrozně nešťastná, Adame.“

„Proč proboha živého? Máš úplně všechno.“

Zavrtěla hlavou a odtáhla se od něj. Vyhýbala se jeho očím a hleděla do lesů za úvozem.

„Celý život, Adame, od časů, kdy jsem byla úplně malá, jsem věřila, upřímně věřila. I v době, kdy jsme se my dva milovali, věřila jsem v dobro, ve spravedlnost socialismu. Za těch těžkých dnů, kdy moje země trpěla, když měl Západ všechno bohatství spotřebního zboží a my jsme neměli nic, jsem věřila ve spravedlnost komunistického ideálu, který jednou přeneseme z Ruska na Západ. Byl to ideál, který nám měl zajistit svět bez fašismu, bez chamtivosti, bez vykořistování, bez války.

Učili mě to a já jsem tomu opravdu věřila. Bylo to důležitější než ty, důležitější než naše láska, důležitější než můj manžel a moje dítě. Bylo to nejméně tak důležité jako tahle země, Rusko, která je částí mé duše.“

Munro znal ruské vlastenectví, lásku k vlasti, planoucí vášeň, pro niž Rusové snesou jakékoli utrpení, zubožení, jsou schopni každé oběti a - pokud jsou zmanipulováni - bez výhrad, bez reptání ve všem poslechnou své kremelské pány a vládce.

„Co se stalo?“ tázal se tiše.

„Zradili. Zrazují. Zrazují můj ideál, můj lid, moji zemi.“

„Oni?“ zeptal se. Zalamovala si prsty až se zdálo, že si je utrhne.

„Vedení strany,“ odpověděla trpce. Vyplivla ruský slangový výraz, který doslova znamenal „tlusté kočky“: „Načalstvo.“

Munro byl dvakrát svědkem zřeknutí se víry. Když hluboce věřící ztratí svou víru, fanatismus se zvrátí do podivných extrémů.

„Byli pro mě božstvo, Adame. Respektovala jsem je, uctívala jsem je. Léta jsem teď žila v jejich blízkosti, žila jsem v jejich stínu, přijímala jsem od nich dary, zanášeli mě privilegii. Viděla jsem je zblízka, v soukromí, slyšela jsem je mluvit, mluvit o lidu, kterým pohrdají. Jsou špatní, Adame, zkažení a zlí. Zničí všechno, čeho se dotknou.“

Munro přehodil nohu přes náhrobek, aby se jí mohl dívat do tváře a vzal ji do náruče. Tichounce plakala. „Já už nemohu, Adame, už nemohu,“ šeptala mu do ramene.

„V pořádku, miláčku, chceš, abych se pokusil dostat tě ven?“

Věděl, že by za to zaplatil kariérou, ale tentokrát nedovolí, aby ji ztratil. Stojí za to, stojí za všechno. Odtáhla se od něj, tvář zalitou slzami. „Nemohu odejít. Musím myslet na Sašu.“

Dlouhou chvíli ji držel v náručí a usilovně přemýšlel.

„Jak jsi věděla, že jsem v Moskvě?“ zeptal se opatrně.

Neprojevila ani stín překvapení nad tou otázkou. Bylo naprosto přirozené, že se zeptal.

„Minulý měsíc,“ vysvětlovala mezi vzlyky, „mě pozvala kolegyně z úřadu na balet. Měly jsme lóži. V šeru jsem myslela, že se musím mýlit. Když se ale o přestávce světla rozsvítila, viděla jsem, že to jsi opravdu ty. Nevydržela jsem tam. Předstírala jsem, že mě rozbolela hlava a rychle jsem odešla.“

Otřela si oči. Záchvat pláče minul.

„Adame,“ zeptala se po chvilce, „oženil ses?“

„Ano,“ odpověděl. „Za dlouho po Berlíně. Ale nefungovalo to. Před lety jsme se rozvedli.“

Podařilo se jí usmát se. „Jsem ráda,“ řekla. „Jsem ráda, že neexistuje žádná, jiná. To není moc logické, viď?“

Také se usmál.

„Ne,“ řekl. „Není. Ale dobře se to poslouchá. Můžeme se vídat? V budoucnu?“

Její úsměv pohasl a v očích se objevil uštvaný výraz. Zavrtěla tmavou hlavou.

„Ne, moc často ne, Adame,“ řekla. „Důvěřují mi, jsem privilegovaná, ale kdyby mě v bytě navštívil cizinec, brzy by si toho všimli a ohlásili by to. Totéž platí o tvém bytě. Diplomaté jsou sledovaní, to přece víš. Hotely jsou také pod kontrolou. Není možné najmout si byt bez úředních formalit. Není to možné, Adame, prostě to není možné.“

„Valentino, ty jsi tuhle schůzku vyvolala, byla to tvoje iniciativa. Jen kvůli starým časům? Jestliže nenávidíš život tady, jestli nenávidíš lidi, pro které pracuješ... Ale když nemůžeš odjet kvůli Sašovi, co tedy vlastně chceš?“

Ovládla se, zklidnila a pár vteřin uvažovala. Když promluvila byla naprosto vyrovnaná.

„Adame, chci se pokusit zastavit je. Chci zastavit to, co dělají. Asi jsem to chtěla už několik let, ale když jsem tě zahlédla v divadle, vzpomněla jsem si na tu svobodu, kterou jsme měli v Berlíně, a začala jsem na to myslet čím dál tím víc. Teď jsem si jistá. Pověz mi, jestli můžeš, je na vašem velvyslanectví zpravodajský důstojník?“

Munro byl šokován. V minulosti měl co dělat se dvěma přeběhlíky. Jeden byl ze sovětského velvyslanectví v Mexico City, druhý ve Vídni. První byl motivován tím, že jeho oddanost se proměnila v nenávist k vlastnímu režimu, jako u Valentiny, druhý zatrpkl, protože ho nepovyšovali. Ten první případ byl mnohem složitější.

„Asi ano,“ řekl rozvážně. „Asi tam musí být.“

Valentina prohrábla kabelku položenou v jehličí u jejich nohou. Zřejmě se definitivně rozhodla, že do toho půjde, že zradí své mocipány. Vytáhla tlustě naplněnou obálku.

„Chci, abys mu předal tohle, Adame. Slib mi, že mu nikdy neprozradíš, od koho to máš. Prosím tě, Adame, děsím se toho, co dělám. Nemohu věřit nikomu, jen tobě.“

„Slibuji,“ řekl. „Musím tě ale znovu vidět. Nemohu se jen dívat, jak odcházíš průrvou ve zdi jako minule.“

„Ne, ani já bych nemohla znovu tak odejít. Nesmíš se ale pokusit jít za mnou ke mně do bytu. Je to zdí obehnaný objekt pro vysoké funkcionáře, ve zdi je jediná brána a u té stojí stráž. Nesmíš mi ani telefonovat. Telefony jsou odposlouchávané. A já se nesejdu s nikým z vašeho velvyslanectví ani s tím pověřeným zpravodajem.“

„Souhlasím,“ řekl Munro. „Kdy se tedy setkáme?“

Chvíli přemýšlela. „Mohu se uvolnit jen velmi obtížně. Saša mi zabírá veškerý volný čas. Mám ale vlastní auto a nesledují mě. Zítra odjíždím na dva týdny. Sejdeme se tady, čtvrtou neděli ode dneška.“ Podívala se na hodinky. „Musím jít, Adame. Jsem se společností na jedné dače, pár kilometrů odtud.“

Políbil ji na ústa, tak jako kdysi. A bylo to stejně sladké, jako to vždycko bývalo. Vstala a odcházela úvozem. Na okraji lesa na ni zavolal.

„Valentino, co je v tomhle?“ Zvedl balíček.

Zastavila se a obrátila. „Moje povinnost je pořizovat doslovné přepisy schůzí politbyra, pro každého člena jeden exemplář. A stručný obsah pro kandidáty na členství. Přepisuje se to z magnetofonových pásků. Tohle je přepis záznamu z porady, která se konala desátého června.“

Pak zmizela mezi stromy. Munro si dřepl na náhrobek a civěl na balíček.

„Krucifix,“ řekl.