Žoldáci (Frederick Forsyth)

KAPITOLA 3

Martin Thorpe čekal před šéfovou kanceláří, když Sir James pět minut po deváté přijel a šel hned za ním.

„Tak co máte?“ ptal se Sir James Manson, zatímco si svlékal kožich a věšel ho do skříně.

Thorpe otevřel poznámkový blok vytažený z kapsy a recitoval výsledky svého šetření z minulé noci.

„Před rokem jsme měli průzkumovou skupinu v republice, která leží severovýchodně od Zangara. Byla doprovázena skupinou letecké topogrametrie najatou od francouzské firmy. Oblast, která se měla zkoumat, se přibližovala k Zangaru a částečně s ním hraničila. Bohužel, existuje jen málo map této oblasti a letecké mapy už vůbec. Bez Decca a jakéhokoli jiného zařízení, které by mu umožňovalo stanovení přesné polohy, pilot používal k odhadu území, které fotografoval, jen rychlost a dobu letu.

Jednoho dne byl silnější vítr v zádech, než říkala předpověď, a tak letěl podél celého pruhu, který měl být pokryt leteckým průzkumem, zcela spokojeně a vrátil se na základnu. To, co neviděl, bylo, že pokaždé když měl vítr v zádech, přeletěl hranice čtyřicet mil do prostoru Zangara. Když byly filmy vyvolány, ukázalo se, že značně překročil hranice stanovené oblasti.“

„Kdo na to první přišel? Francouzská společnost?“ zeptal se Manson.

„Ne, pane. Film vyvolali a předali nám ho bez komentáře, tak jak to bylo v jejich smlouvě s námi. Bylo na našich chlapcích z oddělení leteckého průzkumu, aby zjistili oblast na zemi, kterou představovaly snímky, co se jim dostaly do ruky. Potom poznali, že na konci každého přeletu byl pás území, které nebylo v průzkumové oblasti. Zjistili, že na jedné části snímků bylo pohoří, které nemohlo být v naší oblasti průzkumu, protože tam vůbec žádné hory nejsou.

Potom se jedna bystrá hlavička podívala znova na přebývající fotografie a poznala, že část hornaté oblasti mírně na východ od hlavního prostoru se liší hustotou a typem vegetace. To je to, co se nedá vidět ze země, ale na leteckém snímku z pěti tisíc metrů je tak nápadné, asi jako tácek pod sklenicí s pivem na kulečníkovém stole.“

„Vím, jak se to dělá,“ zavrčel Sir James. „Pokračujte.“

„Je mi líto, pane, to jsem nevěděl. Pro mě to bylo něco nového. V každém případě, pět nebo šest fotografií se dostalo k někomu ve fotogeologické sekci a ten na zvětšenině potvrdil, že flóra je odlišná jen ve zcela malé oblasti, která se týká kopce kuželovitého tvaru, vysokého asi šest set metrů. Obě sekce připravily hlášení a to se dostalo do rukou vedoucího topografické sekce. Ten pak identifikoval oblast jako Křišťálové hory a vrch samotný jako původní Křišťálovou Horu. Záznam poslal do oddělení zámořských kontraktů a Willoughby, vedoucí OCE, tam poslal Bryanta, aby získal povolení k průzkumu.“

„To mi neřekl,“ ozval se Manson, teď již usazený za svým stolem.

„Poslal memorandum, Sire Jamesi. Vy jste byl v té době celý měsíc v Kanadě. Vysvětloval, že se domnívá, že průzkum té oblasti by byl jenom okrajovou možností, ale protože máme k dispozici bezplatný letecký průzkum a protože si oddělení fotogeologie myslí, že jsou určité důvody, které vedou k odlišné vegetaci, výdaje by se daly zdůvodnit. Willoughby rovněž navrhl, že by to pro jeho člověka, toho Bryanta, byla dobrá zkušenost, aby poprvé vypadl sám do terénu. Až do té doby vždycky doprovázel Willoughbyho.“

„To je všechno?“

„Téměř. Bryant dostal vízum a před šesti měsíci odjel. Dostal povolení a za tři týdny se vrátil. Před čtyřmi měsíci pozemní průzkum souhlasil s tím, že odvolá nekvalifikovaného prospektora-průzkumníka Jacka Mulrooneyho z průzkumu v Ghaně a pošle ho, aby se podíval na Křišťálové hory, za předpokladu, že náklady nebudou vysoké. Bylo tomu tak. Přijel před třemi týdny s jeden a půl tunou vzorků, které jsou od té doby v laboratoři ve Watfordu.“

„To je v pořádku,“ prohlásil Sir James Manson po odmlce. „A teď mi povězte, zda se o tom správní rada vůbec dozvěděla?“

„Ne, pane.“ Thorpe byl neústupný. „Bylo by to považováno za něco příliš malého. Prošel jsem všechna jednání rady za dvanáct měsíců, každý předložený dokument, včetně každého memoranda a dopisu zaslaného členům rady v tom období. Není tam ani zmínka. Rozpočet na celou věc se prostě ztratil v různých vydáních. A taky to nezpůsobilo vypracování projektu, protože letecké fotografie byly darem francouzské firmy a jejich hloupého navigátora. Byla to prostě příležitost ad hoc, která se nikdy nedostala na úroveň správní rady.“

James Mason se zřejmým uspokojením přikývl.

„Dobře. Teď Mulrooney. Je chytrý?“

Jako odpověď mu podal Thorpe Mulrooneyho materiály z personálního oddělení.

„Nemá kvalifikaci, ale hodně praktických zkušeností, pane. Starý mazák. Zkrátka dobrý africký dělník.“

Manson prolistoval materiál Jacka Mulrooneyho, vyjadřující životopisné poznámky a postup od doby, kdy byl přijat ke společnosti.

„Má zkušenosti, no prima,“ zavrčel Manson. „Nepodceňujte staré africké dělníky. Já jsem začínal v Randu, v dole. Mulrooney na té úrovni zůstal. Tak se neposmívejte, chlapče, takoví lidé jsou moc užiteční. A dokáží si všímat.“

Propustil Martina Thorpeho a zamumlal: „A teď se podíváme, čeho si pan Mulrooney dokáže všimnout.“

Stlačil tlačítko intercomu a řekl slečně Cookové.

„Je už tam pan Mulrooney, slečno Cooková?“

„Ano, sire Jamesi, čeká tady.“

„Uveďte ho dovnitř, prosím.“

Manson byl na půl cestě ke dveřím, když jeho zaměstnanec vstoupil. Srdečně ho pozdravil a vedl ho ke křeslům, kde seděl předchozího večera s Bryantem. Ještě předtím, než odešla, požádal slečnu Cookovou, aby jim oběma připravila kávu. Mulrooneyho záliba v kávě byla v jeho materiálech.

Jack Mulrooney se tady nahoře nad střechami londýnských kanceláří vyjímal asi tak, jako by se Thorpe vyjímal v pusté buši. Ruce mu visely z rukávů saka a zdálo se, že neví, kam by je dal. Jeho šedé vlasy byly uhlazené a při holení se pořezal. Bylo to vůbec poprvé, co se setkal s mužem, kterému říkal šéf. Sir James použil všechny své schopnosti k tomu, aby mu jeho situaci usnadnil.

Když slečna Cooková vstoupila s podnosem porcelánových šálků, konvicí s kávou, nádobkou se smetanou a cukrem, talířkem sušenek od firmy Fortnum a Mason, slyšela, jak jejich zaměstnavatel Irovi právě říká.

„... to je právě ono, člověče. Vy máte to, co já nebo někdo jiný nemůže naučit ty kluky, co zrovna přišli ze školy, Dvacet pět let těžko získaných zkušeností, jak získat ten zatracený materiál ze země a do vozíků.“

Je vždy příjemné, když člověka někdo ocení, a Jack Mulrooney nebyl výjimkou. Rozzářil se a přikyvoval. Když slečna Cooková odešla, Sir James Manson ukázal na šálky.

„Koukněte se na ty teploušský věcičky. Pívával jsem z pořádného hrnku. Teď mi dávají tohleto. Pamatuji se tehdy v Randu, na konci třicátých let, to bylo ještě před vámi...“

Mulrooney zůstal celou hodinu. Když odcházel, cítil, že šéf je zatraceně dobrý chlap, bez ohledu na to, co se o něm říká. Sir James Manson zase vycítil, že Mulrooney je zatraceně dobrý chlap, v každém případě pro svou práci, a že vždy odsekával a bude odsekávat kousky skály z hor a nebude klást otázky.

Ještě předtím, než odešel, Mulrooney jeho názor poněkud změnil:

„Sire Jamesi, tam je cín. Vsadím na to svůj krk. Jediná věc je, jestli se to dá hospodárně dostat ven.“

Sir James mu poklepal na rameno.

,S tím se nezatěžujte. Budeme to vědět, jen co přijde zpráva z Watfordu. A buďte si jist, že jestli je tam jediná unce toho, co můžeme dostat na pobřeží pod cenu trhu, tak to tam dostaneme. Teď co s vámi? Kam míříte příště?“

„Nevím, pane. Mám ještě tři dni dovolené, potom se ohlásím zpátky v kanceláři.“

„Chcete zase do zahraničí?“ rozzářil se Sir James.

„Ano, pane. Docela upřímně řečeno, nesnáším tohle město a vůbec to počasí.“

„Zpátky na sluníčko, co? Slyšel jsem, že máte rád divočinu.“

„Ano, to mám. Tam může být člověk svým vlastním pánem.“

„Tak to můžete,“ usmál se Manson. „Opravdu můžete. Téměř vám závidím. Zatraceně vám závidím. V každém případě se podíváme, co se dá dělat.“

Za dvě minuty již Jack Mulrooney odešel. Manson přikázal slečně Cookové, aby poslala jeho materiály zpátky do personálního oddělení, zavolal vedoucího účetního oddělení a dal mu pokyn, aby zaslal Mulrooneymu prémii tisíc liber a aby zajistil, že to dostane do pondělka, a zatelefonoval pak vedoucímu pozemního průzkumu.

„Jaké průzkumy budete dělat v příštích dnech nebo které právě začaly?“ zeptal se bez úvodu.

Byly tři, jeden z nich byl na izolovaném úseku úplně na severu v Keni, těsně na somálské hranici, kde polední slunce opéká mozek jako vejce na pánvi, noci jsou mrazivé až do morku kostí jako Blackpoolská skála a kolem se prohánějí lupiči. Bude to dlouhá práce, téměř rok. Už dva lidé odmítli jít na tak dlouho.

„Pošlete tam Mulrooneyho,“ prohlásil Sir James a zavěsil.

Podíval se na hodiny. Bylo jedenáct. Sebral osobní materiály Dr. Gordona Chalmerse, které mu Endean nechal předat podle jeho příkazu z předešlého večera.

Chalmers absolvoval s vyznamenáním Londýnskou báňskou školu, pravděpodobně nejlepší svého druhu na světě, s jedinou možnou výjimkou Witwatersrandu. Absolvoval ve specializaci geologie a později chemie a v pětadvaceti dostal doktorát. Po pěti letech práce na univerzitě vstoupil do vědecké sekce společnosti Rio Tinto Zinc a o šest let později ho zřejmě ManCon získala od RTZ za lepší plat. Poslední čtyři roky byl vedoucím vědeckého oddělení, které se nacházelo na kraji Watfordu v hrabství Hertfordshire. Fotografie na materiálech ukazovala muže ke čtyřicítce s hustým nazrzlým vousem. Měl tvídovou vestu a červenou košili. Vázanka byla vlněná, pletená a nakřivo.

V 11.35 zazvonil soukromý telefon a Sir James Manson uslyšel typické pípnutí automatu na druhém konci. Jakmile spadla mince, slyšel Endeanův hlas. Hovořil celkem pět minut z nádraží ve Watfordu. Když skončil, Manson zavrčel svůj souhlas.

„Tak to je užitečné vědět,“ řekl. „Teď se vraťte do Londýna. Je tu něco jiného, co chci, abyste udělal. Chci všechny informace o republice Zangaro. A chci jich hodně. Ano, Zangaro. Zangaro.

Začněte v době, kdy byla objevena, a dál do přítomnosti. Chci dějiny, zeměpis, polohu, ekonomiku, plodiny, mineralogii, pokud tam nějaká je, politiku, stav vývoje. Soustřeďte se na deset let před nezávislostí a zvláště pak na období po získání nezávislosti. Chci vědět všechno, co se ví o prezidentovi, jeho kabinetu, parlamentu, jestli tam je, administrativě, výkonných orgánech, soudnictví a politických stranách. Jsou tam tři věci, které jsou důležitější než všechno ostatní. Jedna je otázka ruského nebo čínského vlivu a zapojení, nebo místního komunistického vlivu na prezidenta. Druhá je, že nikdo ani vzdáleně spojený s tímto místem nesmí vědět o tom, že se o to zajímáte, takže tam nechoďte sám, a za třetí, za žádných okolností nesmíte říci, že přicházíte od ManCon. Použijte jiné jméno. Jasné? Dobře, hlaste se co možná nejdříve, ne však později než za tři neděle. Vezměte si zálohu v pokladně na můj podpis a buďte diskrétní. Pro hlášení se považujte na dovolené; dostanete ji později.“

Manson zavěsil a zavolal Thorpemu, aby mu dal další instrukce. Během tří minut přišel Thorpe na desáté poschodí a předložil před svého šéfa kus papíru. Byla to kopie dopisu.

O deset poschodí níže na rohu Moorgate vystoupil Dr. Gordon Chalmers ze svého taxíku a zaplatil. Cítil se nesvůj v tmavém obleku a převlečníku, avšak Peggy mu řekla, že je to nezbytné, když má jít na rozhovor a obědvat s předsedou správní rady.

Když přecházel několik posledních metrů ke schodům a dveřím ManCon House, zachytil koutkem oka plakát u prodavače Evening News a Evening Standard. To, co tam bylo napsáno, ho donutilo sevřít rty do hořkého úšklebku, ale přesto si koupil oboje noviny. Ta zpráva nebyla hlavním titulkem, byla uvnitř. Na plakátu bylo jenom: „Rodiče dětí znetvořených Thalidomidem požadují vyrovnání.“

Celý článek rozváděl titulek do všech podrobností, třebaže nebyl nijak dlouhý. Uváděl, že proběhlo další maratonské kolo rozhovorů mezi zástupci rodičů 400 znetvořených dětí v Británii, které se narodily deformované v důsledku toho, že jejich matky užívaly před 'deseti lety Thalidomid, a společností, která tento lék prodávala, na kterém nebylo dosaženo dohody. Hovory tedy budou pokračovat „později“.

Myšlenky Gordona Chalmerse zalétly zpátky do domu na kraji Watfordu, který opustil právě toto ráno, k Peggy, své ženě, která právě překročila třicítku a vypadala na čtyřicet, k Margaretě, beznohé, s jednou rukou, které bude devět let, která potřebuje zvláštní pár umělých nohou, speciálně vybudovaný dům, ve kterém žijí a jehož hypotéka ho stála již celé jmění.

„Později“, prohlásil neadresně a nacpal noviny do odpadového koše. Stejně nikdy nečetl večerníky. Dával přednost Guardianu, Private Eye a levicové Tribuně. Po téměř deseti letech pozorování skupiny téměř nemajetných rodičů, kteří se pokoušeli dostat peníze od obří společnosti Distillers, Gordon Chalmers jenom s hořkostí přemýšlel o velkých kapitalistech. O deset minut později již stál proti jednomu z největších.

Sir James Manson nemohl Chalmerse tak snadno ovlivnit, jako to udělal s Bryantem a Mulrooneym. Vědec držel pevně svou sklenici piva a díval se zpříma. Manson rychle pochopil situaci, a když mu slečna Cooková podala whisky a odešla, přešel k věci.

„Pane doktore, předpokládám, že si asi umíte představit, proč jsem vás požádal, abyste sem přišel.“

„Myslím, že vím, Sire Jamesi. Jde o hlášení o Křišťálové Hoře.“

„Přesně tak. Mimochodem, bylo od vás naprosto správné, že jste to poslal osobně k mým rukám v zapečetěné obálce. Zcela správně.“

Chalmers pokrčil rameny. Udělal to proto, že věděl, že všechny důležité výsledky analýz musejí jít přímo k předsedovi, tak jak to vyžadují metody společnosti. Byla to běžná záležitost, jakmile zjistil, o jaké vzorky jde.

„Chtěl bych se vás zeptat na dvě věci a potřebuji konkrétní odpovědi,“ řekl Sir James. „Jste si těmi výsledky absolutně jist? Nemůže být nějaké jiné možné vysvětlení zkoušek těch vzorků?“

Chalmers nebyl ani překvapen, ani uražen. Věděl, že práce vědců je jen zřídka akceptována laiky jako něco jiného než černá magie, a proto nepřesná. Již dávno předtím se přestal pokoušet vysvětlovat přesnost svých přístrojů.

„Naprosto jisté. Z jednoho důvodu: že existuje řada zkoušek, které stanoví přítomnost platiny, a tyto vzorky prošly těmi zkouškami naprosto stejně. Druhý důvod je, že jsem provedl nejenom známé zkoušky u každého ze vzorků, ale že jsem je prováděl dvakrát. Teoreticky je možné, že někdo by mohl něco dělat s náplavovými vzorky, nikoli však s vnitřními strukturami hornin samých. Shrnutí mého hlášení je přesné, o tom nelze vědecky diskutovat.“

Sir James Manson naslouchal přednášce se skloněnou hlavou a obdivně přikyvoval.

„Druhá otázka je, kolik lidí ve vaší laboratoři zná výsledky analýzy vzorků z Křišťálové Hory?“

„Nikdo,“ prohlásil Chalmers rozhodně.

„Nikdo?“ ozval se ozvěnou Manson. „Podívejte, jistě někdo z vašich asistentů...“

Chalmers se napil piva a zavrtěl hlavou.

„Sire Jamesi. Když vzorky přišly, byly jako obvykle dány do beden a do skladu. Mulrooneyho doprovodné hlášení předpokládalo přítomnost cínu v neznámém množství. Byl to velmi malý průzkum, a proto jsem na to nasadil mladšího asistenta. Protože neměl zkušenosti, předpokládal cín nebo nic a provedl příslušné zkoušky. Když nebyly pozitivní, zavolal mne a informoval mne o tom. Nabídl jsem mu, že mu ukáži, jak se to dělá, ale opět byly zkoušky negativní. Proto jsem mu udělal přednášku o tom, že se nesmí nechat ovlivnit názorem prospektora, a ukázal mu další zkoušky. Ty byly také negativní. Laboratoř se zavírala, ale já jsem tam ještě zůstal, takže jsem byl na pracovišti sám v době, kdy začaly být první zkoušky pozitivní. O půlnoci jsem věděl, že oblázkový vzorek ze dna potoka, o hmotnosti asi půl kilogramu, který jsem používal, obsahoval malá množství platiny. Potom jsem na tu noc laboratoř zavřel.

Příští den jsem z toho úkolu odvolal mladšího asistenta a dal jsem mu jiný. Potom jsem v tom pokračoval sám. Bylo to 600 pytlů oblázků a štěrku a asi 800 kilogramů hornin, pričemž více než 300 oddělených vzorků bylo vzato na různých místech hory. Z Mulrooneyho fotografií jsem si dovedl horu představit. Rozptýlené ložisko je přítomno ve všech částech celé formace. Tak jak jsem to uvedl ve své zprávě.“

S jakousi rozhodností se napil piva.

Sir James Manson pokračoval v přikyvování, dívaje se na vědce s dobře hranou úctou.

„To je neuvěřitelné,“ prohlásil konečně. „Vím, že vy vědci vždycky chcete zůstat nestranní, avšak myslím si, že ani vás to nemohlo nechat klidným. To přece může vytvořit úplně nový světový zdroj platiny. Víte, jak zřídka k tomu u vzácných kovů dochází? Jednou za desetiletí, někdy jednou za celý lidský život...“

Chalmers byl tím, co zjistil, skutečně vzrušen a pracoval dlouho do noci celé tři týdny, aby prozkoumal každý pytel a každý kámen z Křišťálové Hory, nebyl však ochoten to připustit. Místo toho pokrčil rameny a řekl:

„Ano, nepochybně to bude velmi výhodné pro ManCon.“

„Nemusí tomu tak být,“ prohlásil James Mason klidně.

To bylo poprvé, kdy se mu podařilo Chalmersem otřást.

„Ne?“ podivil se analytik. „Ale vždyť je to úplný poklad?“

„Je to poklad zakopaný v zemi, to ano,“ odvětil sir James, vstal a přistoupil k oknu. „Záleží však velmi na tom, kdo ho získá, pokud ho vůbec někdo získá. Je vám jasné, že i toto bohatství mohlo zůstat celá léta nevytěžené, případně vytěžené a uložené do skladu. Dovolte, abych vám něco řekl, pane doktore...“

Asi třicet minut vykládal Dr. Chalmersovi o financích a politice, pričemž ani jedno z těchto témat nepatřilo mezi analytikovy silné stránky.

„Tak tady to máte,“ zakončil. „Existuje možnost, že to prodají ruské vládě doslova na talíři v tom okamžiku, jakmile to oznámíme.“

Dr. Chalmers, který v podstatě proti ruské vládě nic neměl, pokrčil rameny.

„Fakta ale nemohu změnit, Sire Jamesi.“

Manson jakoby v hrůze zvedl obočí.

„Proboha, pane doktore, to je samozřejmé, že nemůžete.“ Podíval se překvapeně na hodinky. „Už bude jedna,“ zvolal, „musíte mít hlad. Já tedy mám. Pojďte, dáme si oběd.“

Původně myslel, že si vezme svého rollse, ale po Endeanově telefonu z Watfordu tohoto rána a po informacích od tamního trafikanta (o pravidelném předplatném na Tribune) se rozhodl pro normální taxi.

Oběd - to byla paštika, omeleta s lanýži, naložený zajíc na víně a ovocný pohár. Tak jak Manson předpokládal, Chalmers v duchu nesouhlasil s takovým vyhazováním peněz, ale současně měl zdravou chuť k jídlu. A právě proto, že nedokázal změnit jednoduché zákony přírody, došlo k tomu, že dobré jídlo i u něho vedlo k pocitu uspokojení, euforie, a narušilo jeho morální zábrany. Manson rovněž počítal s tím, že Chalmers jako pivař nebude zvyklý na silnější červená vína, a tak dvě láhve Cótes du Rhóne dodaly Chalmersovi odvahu k tomu, aby hovořil o předmětech, které ho zajímaly, o své práci, rodině a svých názorech na běh světa.

Právě tehdy, když se dotkl své rodiny a jejich nového domu, Sir James Manson s příslušně soucitným pohledem uvedl, že asi před rokem uviděl Chalmerse v televizi, jak hovoří s reportéry.

„Promiňte prosím,“ řekl, „nevěděl jsem to předtím... myslím, to o té vaší holčičce... to je tragédie.“

Chalmers přikývl a díval se na ubrus. Pomalu a potom stále s větší sebedůvěrou začal vyprávět svému šéfovi o Margaretě.

„To byste nepochopil,“ prohlásil v jednom okamžiku.

„Mohu se o to pokusit,“ odpověděl Sir James klidně. „Sám mám dceru, jak víte. Samozřejmě, je starší.“

O deset minut později došlo téma hovoru. Sir James Manson vytáhl z náprsní kapsy složený kus papíru.

„Opravdu nevím, jak bych to řekl,“ prohlásil s hranými rozpaky, „ale... jako každý dobře vím, kolik času a kolik práce jste věnoval naší společnosti. Vím, že vaše práce trvá dlouhé hodiny a že vás osobní problémy nepochybně tíží, stejně tak jako paní Chalmersovou. Proto jsem dnes ráno vystavil příkaz mé osobní bance.“

Podal kopii dopisu Chalmersovi, který si ji přečetl. Byla velmi stručná a věcná. Přikazovala vedoucímu Coutts Bank, aby v cenném psaní doručoval každý první den v měsíci patnáct bankovek v hodnotě deseti liber na domácí adresu Dr. Gordona Chalmerse. Tyto poukazy se měly provádět po dobu deseti let, pokud nedojde ke změně příkazu.

Chalmers se na něho podíval. Tvář jeho zaměstnavatele byla plná účasti, poznačená rozpaky.

„Děkuji vám,“ prohlásil Chalmers měkce.

Ruka Sira Jamese spočinula na jeho paži a poklepala na ni.

„Dobře, tak to už by stačilo. Dáme si koňak.“

V taxi na zpáteční cestě do kanceláře Manson navrhl, že vysadí Chalmerse na nádraží, odkud bude moci odjet vlakem do Watfordu.

„A já půjdu zpátky do kanceláře a udělám něco s tou zangarskou otázkou a vaší zprávou,“ prohlásil.

Chalmers se díval z okna taxíku na živý provoz londýnského pátečního odpoledne.

„A co s tím uděláte?“ zeptal se.

„Opravdu ,nevím. Samozřejmě, nerad bych se toho zbavil. Bylo by škoda vidět, že to všechno jde do cizích rukou, k čemuž musí dojít, jakmile se vaše zpráva dostane do Zangara. Ale já jim musím něco poslat, dříve nebo později.“

Další dlouhá pauza, zatímco taxi zastavovalo před nádražím.

„Mohu pro to něco udělat?“ zeptal se vědec.

Sir James Manson si těžce vzdychl.

„Ano,“ prohlásil odměřeně. „Vyhoďte ty Mulrooneyho vzorky stejným způsobem, jako byste vyhodil všechny jiné kameny a pytle písku. Zničte kompletně svoje poznámky o rozborech. Vezměte si svou kopii zprávy a udělejte přesnou kopii s jediným rozdílem - aby tam bylo, že zkoušky dokázaly, že tam existují menší množství nekvalitního cínu, která se nedají hospodárně těžit. Spalte svou vlastní kopii původní zprávy. A nikdy už o tom nemluvte.“

Taxi zastavilo, a protože ani jeden z cestujících nevystupoval, taxikář se ozval.

„Jsme tady, vašnosti.“

„Dávám vám své čestné slovo,“ zamumlal Sir James Manson. „Dříve nebo později se může politická situace změnit, a jakmile se to stane, požádá ManCon o důlní koncesi přesně tak, jak se to dělá a podle běžných obchodních postupů.“

Dr. Chalmers vystoupil z taxíku a pohlédl zpět na svého zaměstnavatele sedícího v rohu.

„Nejsem si jist, že to mohu udělat, pane,“ prohlásil. „Musím si to rozmyslet.“

Manson přikývl.

„Samozřejmě že ano. Já vím, že od vás žádám hodně. Podívejte se. Proč si o tom nepromluvíte se svou ženou. Jsem si jist, že ona to pochopí.“

Potom zavřel dveře a přikázal taxikáři, aby ho odvezl do City.

 

Ten den večeřel Sir James s úředníkem ministerstva zahraničí a pozval ho k sobě do klubu. Nebyl to klub pro nejvyšší londýnskou smetánku, protože Manson neměl chuť dobývat jednu z bašt starého režimu a zjistit, že ho odmítají. Kromě toho, neměl čas na společenský vzestup a malou trpělivost k tomu, aby se bavil s idioty, které člověk vždy nalezne tam nahoře, jen co se mezi ně dostane. Společenskou stránku těchto věcí přenechával své ženě. Baronský titul byl užitečný, ale to také bylo všechno.

Opovrhoval Adrianem Goolem, kterého považoval za pedantického blázna. To byl také důvod, proč ho pozval na večeři. Navíc ho k tomu vedla skutečnost, že tento muž pracoval v sekci hospodářské špionáže ministerstva zahraničních věcí.

Před léty, když aktivity jeho společnosti v Ghaně a Nigérii dosáhly určité úrovně, přijal místo ve vnitřním kruhu Západoafrického výboru v City. Tento orgán byl stále jakýmsi druhem odborů všech významnějších firem nacházejících se v Londýně a působících v Západní Africe. Výbor pro Západní Afriku se zabýval mnohem více obchodem a v důsledku toho penězi než například Výbor pro Východní Afriku; periodicky přehodnocoval komerčně i politicky zajímavé události v Západní Africe; a obvykle oba výbory z dlouhodobého hlediska spolupracovaly a poskytovaly rady ministerstvu zahraniční a ministerstvu Commonwealthu, co by podle jejich názoru mohlo vytvářet rozumnou politiku obhajující britské zájmy.

Sir James Manson by to tak neřekl. Asi by spíše řekl, že tady jsou proto, aby navrhovali vládě, co má dělat v této části světa, aby zvýšila jejich zisky. Měl by nepochybně pravdu. Pracoval v tomto výboru během občanské války v Nigérii a vyslechl různé zástupce bank, důlních a ropných společností i obchodu, jak obhajují rychlé zakončení války, která jak se zdálo musí skončit vítězstvím federálů.

Výbor navrhl vládě, aby podporovala stranu federálů za předpokladu, že dokáže, že zvítězí, a to rychle, a pokud k tomu vláda obdrží podpůrná svědectví britských zdrojů v místě. Potom si sedli a pozorovali, jak vláda prostřednictvím rady ministerstva zahraničních věcí způsobila další velký africký zmatek. Místo toho, aby válka trvala šest měsíců, trvala třicet měsíců. A Harold Wilson, jakmile se jednou rozhodl k určité politice, nebyl již ochoten připustit, že jeho podřízení udělali chybu.

Manson tehdy ztratil hodně příjmů z přerušeného dolování a z nemožnosti dodávat materiál na pobřeží, protože železnice prakticky nefungovala. Nebylo to však tolik, kolik ztratil MacFazdean z Shell-BP v těžbě ropy.

Adrian Goole byl spojovacím pracovníkem ministerstva zahraničních věcí pro práci s Výborem WAC. Nyní seděl proti Jamesi Mansonovi v kuřárně, s manžetami vykukujícími přesně o předepsaný jeden palec a čtvrt a tvářil se, jako kdyby neměl o nic jiného zájem než o to, co mu Manson vykládá.

Manson mu část pravdy řekl, ale nezmínil se o platině. Vyprávěl pohádku o cínu, jenom zvýšil poněkud množství. Možná, že by bylo únosné to vytěžit, avšak zcela otevřeně řečeno má strach z velké závislosti prezidenta na ruských poradcích. Účast zangarské vlády na zisku by jim mohla přinést značné částky, a proto také více moci, a protože diktátor byl jen loutkou Rusů, kdo by chtěl zvyšovat sílu republiky a její vliv dalším bohatstvím? Goole toto všechno akceptoval. Jeho tvář vyjadřovala výraz hlubokého znepokojení.

„To je zatraceně obtížné rozhodnutí,“ prohlásil se sympatií. „Promiňte, ale musím obdivovat váš politický čich. V tomto okamžiku je Zangaro úplně na dně. Ale pokud by zbohatlo... ano, máte úplně pravdu. To je skutečné dilema. Kdy jim musíte poslat ty zprávy a analýzy?“

„Dříve nebo později,“ zavrčel Manson. „Otázkou je, co s tím mám dělat? Jestliže to ukážou Rusům na velvyslanectví, obchodní rada musí zjistit, že ložiska cínu se dají těžit. Bude to pokračovat nabídkovým řízením. Dostane to někdo jiný, přesto však to obohatí toho diktátora, a kdo potom ví, jaké problémy bude Západu dělat? A jsme zase tam, kde jsme byli.“

Goole chvíli přemýšlel.

„Myslel jsem jenom, že byste o tom měli vědět,“ prohlásil Manson.

„Ano, ano, děkuji vám.“ Goole byl ponořen do svých myšlenek. „Povězte mi,“ prohlásil konečně, „co by se stalo, kdybyste ve vaší zprávě snížil o polovinu údaje, uvádějící množství cínu v tuně horniny?“

„Napůl?“

„Ano. Polovinu obsahu zjištěného u cínu na tunu horniny, z toho, co jste zjistili u vašich vzorků?“

„Ano, potom by množství cínu, které tam je, vypadalo, že těžba je ekonomicky neúnosná.“

„A také vzorky hornin by mohly přijít ze zcela jiné oblasti hodně daleko odtamtud?“ zeptal se Goole.

„Ano, to by možná šlo. Jenže můj průzkumník nalezl ty nejbohatší vzorky.“

„A co kdyby to býval neudělal,“ pokračoval Goole. „Kdyby vzal ty vzorky daleko odtud, kde skutečně pracoval. Byl by ten obsah zhruba poloviční?“

„Ano, to by bylo možné. Je možné, že by to bylo ještě méně než padesát procent. Jenomže on pracoval právě tam.“

„Byl pod dohledem?“ zeptal se Goole.

„Ne. Byl sám.“

„A nejsou tam stopy toho, kde pracoval?“

„Ne,“ odpověděl Manson. „Pár odštípnutých kamenů, které již dávno zarostly. Kromě toho tam nikdo nechodí. Odevšad je tam daleko.“

Odmlčel se na chvíli, aby si mohl zapálit doutník.

„Víte, Goole, vy jste zatraceně chytrý chlapík. Ještě jeden koňak, prosím.“

Rozloučili se oba v dobré náladě na schodech do klubu. Vrátný zastavil taxi pro Goolea, aby mohl odjet zpátky k paní Gooleové v domě na Holland Park.

„Ještě něco,“ prohlásil pán z ministerstva zahraničí u taxíku, „nikomu o tom neříkejte. Já to samozřejmě budu muset zapsat, dobře utajené, na ministerstvu, ale jinak to zůstane jen mezi vámi a ministerstvem zahraničních věcí.“

„Samozřejmě,“ řekl Manson.

„Jsem vám velmi vděčný, že jste mi to všechno řekl. Ani nevíte, jak to usnadňuje naši práci z ekonomického hlediska, když víme, co se děje. Budu nenápadně pozorovat Zangaro, a pokud by tam mělo dojít ke změně na politické scéně, pak budete první, kdo se o tom dozví. Dobrou noc.“

Sir James Manson pozoroval, jak taxi odjíždí, a potom zamával na svůj rolls-royce čekající v ulici.

„Jo, budete první, kdo se to dozví,“ šklebil se. „To víš, že budu, chlapče. Protože já jsem ten, kdo to vůbec začne.“

Nahnul se k oknu ke svému řidiči Craddockovi za volantem.

„Kdyby tihleti malí pochcánkové dostali na starost budování našeho impéria, Craddocku, tak bychom teď právě tak leda kolonizovali ostrov Wight.“

„Máte úplnou pravdu, Sire Jamesi,“ řekl Craddock.

Když jeho zaměstnavatel nastoupil, šofér otevřel spojovací okénko.

„Gloucestershire, Sire Jamesi?“

„Gloucestershire, Craddocku.“

Začínalo opět mžít, když limuzína proletěla Piccadilly a Park Lane směrem na A40 a na západ, kam mířil Sir James Manson do svého domu s deseti ložnicemi, který pro něho jeho vděčná společnost zakoupila za čtvrt milionu liber. Byla tam také jeho žena a devatenáctiletá dcera, jenže o ty se postaral již sám.

 

O hodinu později ležel Gordon Chalmers vedle své ženy, unavený a vzteklý z hádky během posledních dvou hodin. Peggy Chalmersová ležela na zádech a dívala se do stropu.

„Ale já to nemůžu udělat,“ prohlašoval Chalmers již pokolikáté. „Nemohu prostě jít a falzifikovat těžební zprávu, abych pomohl Křivákovi Mansonovi vydělat další peníze.“

Dlouho bylo ticho. Mluvili o tom po celou dobu, od kdy si Peggy přečetla Mansonův dopis bance a vyslechla od svého manžela podmínky jejich budoucí finanční jistoty.

„Co na tom záleží?“ řekla tiše do tmy vedle sebe. „Když je tomu tak, co na tom záleží? Ať už dostane koncesi on nebo Rusové nebo někdo jiný. Ať ceny stoupají nebo klesají. Co na tom záleží? Jsou to jenom kusy horniny a kousky kovu.“

Peggy Chalmersová se přitáhla ke svému manželovi a dívala se na jeho tvář. Venku šustil noční vítr větvemi starého jilmu, u kterého postavili svůj nový dům, zvlášť upravený pro jejich znetvořenou dceru.

Když Peggy Chalmersová znovu promluvila, byla v tom naléhavá výzva.

„Jenže Margareta není kus kamene a já nejsem jen kapička kovu. Gordone, my ty peníze potřebujeme. Potřebujeme je teď i dalších deset let. Prosím tě, drahoušku, zapomeň už na ten nápad s dopisem do Tribune nebo Private Eye a udělej co chce.“

Gordon Chalmers se nehnutě díval na pootevřené okno mezi záclonami, které pouštělo dovnitř čerstvý vzduch.

„Tak ano,“ konečně prohlásil.

„Uděláš to?“ zeptala se.

„Ano, udělám to, hergot.“

„Přísaháš, miláčku? Dáš mi své slovo?“

Další pauza.

„Máš moje slovo,“ prohlásil hlas vedle ní.

Skryla svou tvář na jeho prsou.

„Děkuji ti, miláčku. A už se tím nerozčiluj. Jen se nerozčiluj. Za měsíc na to zapomeneš. Uvidíš.“

Za deset minut již usnula, vyčerpána večerním zápasem s Margaretou při koupání a pak jak ji dostat do postele i nezvyklou hádkou s manželem. Gordon Chalmers dále hleděl do tmy.

„Oni vždycky vyhrávají,“ řekl po chvíli tiše s hořkostí v hlase. „Ty syčáci mizerný vždycky vyhrávají.“

 

Příští den, byla sobota, jel pět mil do laboratoře a napsal úplně novou zprávu pro republiku Zangaro. Potom spálil své poznámky a původní zprávu a vysypal vzorky na hromadu odpadu, který si odveze místní stavitel, aby ho použil do betonu a na cestičky v zahradě. Dal na poštu novou zprávu, kterou zaslal doporučeně Siru Jamesu Mansonovi do hlavní kanceláře, odešel domů a pokusil se zapomenout.

V pondělí byla jeho zpráva přijata v Londýně a poštou byl dán příkaz bankéři, aby prováděl úhrady na Chalmersovu adresu. Zpráva byla zaslána do oddělení zahraničních kontraktů, aby si ji přečetli Willoughby a Bryant a Bryantovi byl dán příkaz odjet příští den a předat zprávu ministru přírodních zdrojů v Clarence. Ke zprávě bude přiložen dopis společnosti, vyjadřující příslušné politování.

 

V úterý večer byl Richard Bryant již na terminálu jedna na londýnském letišti Heathrow, kde čekal na let BEA do Paříže, kde mohl dostat příslušná víza a nastoupit na další let linkou Air Afrique.

Půl kilometru odtud, na terminálu tři, podal Jack Mulrooney své zavazadlo a prošel pasovou kontrolou, aby chytil ještě noční Jumbo BOAC do Nairobi. Nebyl nijak nešťastný. Londýna měl plné zuby. Před ním ležela Keňa, slunce, buš a nové možnosti.

Koncem toho týdne již jen dva muži v Británii věděli o tom, co je ve skutečnosti uvnitř Křišťálové Hory. Jeden z nich dal své ženě slovo, že bude navždy mlčet, a ten druhý plánoval svůj další tah.