KAPITOLA 2
Platina je kov a jako všechny kovy má svou cenu. Tuto cenu řídí dva faktory. Jde jednak o nepostradatelnost kovu v určitých procesech probíhajících v světovém průmyslu, jednak o vzácnost výskytu kovu. Platina je velmi vzácná. Celková světová roční produkce, bez ohledu na produkci do zásoby, kterou výrobci udržují v hajnosti, činí asi jeden a půl milionu trojských uncí.
Převážná většina, pravděpodobně víc jak devadesát pět procent, pochází ze tří zdrojů: Jižní Afrika, Kanada a Rusko. Rusko je jako obvykle nespolupracujícím členem skupiny. Výrobci by chtěli, aby byla světová cena stabilní, aby byli schopni provádět dlouhodobé investiční plánování pro potřeby nového důlního zařízení a rozvoje nových dolů v důvěře, že nedojde k náhlému poklesu ceny třeba jen proto, že někdo vrhne na trh velké množství platiny, které má v zásobě. To, že Rusové si tvoří zásoby neznámé velikosti a že jsou schopni kdykoli se jim to zlíbí dát na trh velká množství, vyvolává obavy na trhu, kdykoli by k něčemu takovému mohlo dojít. Rusko vyrábí každý rok 350 000 trojských uncí z jeden a půl milionu světové produkce, prodávané na stejných trzích. To znamená, že jeho podíl na trhu dosahuje dvacet tři až dvacet pět procent, což je postačující k tomu, aby mělo značný stupeň vlivu. Dodávky Ruska se prodávají prostřednictvím Sojuzpromexportu. Kanada dává na trh asi 200 000 uncí ročně, přičemž celá produkce přichází z niklových dolů International Nickel a zhruba asi polovičku této dávky kupují každý rok Engelhardt Industries z USA. Pokud by však potřeba USA prudce stoupla, Kanada by již nebyla schopná poskytnout další množství.
Třetím zdrojem je Jižní Afrika, která ovládá trh tím, že na něj dodává ročně 950 000 uncí. Vedle dolů Impala, které se právě otevíraly v době, kdy Sir James Manson zvažoval světové postavení platiny, a od té doby jejich důležitost stoupla, jsou obry platinového trhu doly Rustenberg, které samy poskytují více než polovinu světové produkce. Všechny kontroluje Johannesburg Consolidated, která má dostatek akcií, aby byla ovládala doly a jejich produkci. Světovým rafinérem a prodejcem dodávek dolu Rustenberg byla a je londýnská firma Johnson-Matthey.
Tohle všechno James Manson věděl stejně dobře jako kdokoli jiný. Třebaže neobchodoval s platinou v době, kdy se Chalmersova zpráva dostala na jeho stůl, znal situaci stejně dobře, jak neurochirurg ví, jak pracuje srdce. Věděl také, proč právě v této době šéf Engelhardt Industries of America Charlie Engelhardt, kterého většina obyvatelstva spíše znala jako majitele závodního koně Nijinsky, začal kupovat jihoafrickou platinu. Bylo to proto, že Amerika jí bude potřebovat mnohem více, jí než Kanada dokáže v polovině sedmdesátých let dodat. Manson si tím byl jist.
A důvod, proč americká spotřeba platiny začala stoupat v polovině a na konci sedmdesátých let, spočíval v tak obyčejné kovové součástce, jakou je výfuk auta.
Na konci 60. let se americký problém smogu stával celostátní otázkou. Slova jako „znečištění ovzduší“, „ekologie“, „životní prostředí“, která nikdo ještě před deseti lety neslyšel, byla najednou slyšet z úst každého politika a stala se módní záležitostí, o kterou se bylo potřeba zajímat. Stále rostl tlak na uzákonění limitů škodlivin ve výfukových plynech a jejich regulace a potom na snížení znečištění a díky panu Ralphu Naderovi se automobily staly terčem číslo jedna. Manson si byl jist, že toto hnutí bude získávat na síle počátkem sedmdesátých let a že tak kolem roku 1975 nebo nejpozději 1976 bude již každý moderní americký automobil podle zákona vybaven zařízením pro čistění výfukových plynů od škodlivin. Předpokládal také, že dříve či později budou muset následovat města jako Tokio, Madrid a Rím, ovšem Kalifornie byla největší ze všech.
Výfukové plyny se skládají ze tří složek a každá se dá zneškodnit, dvě z nich chemickým procesem, kterému se říká oxidace, a třetí pak jiným procesem, kterému se říká redukce. Proces redukce vyžaduje látku, které se říká kat…
