Střevíce z lýčí (František Nepil)

A JÁ JSEM, A JÁ JSEM
NA DOLINĚ ORAL

Až si budete vybírat volské spřežení, neberte si ta menší zvířata. Tuhle chybu jsme udělali my s Čestmírem Uhrem, když jsme byli určeni za voláky. Nemuseli jsme si vybírat ty nejmenší, protože jsme na přidělování párů přišli do chléva první. Zdeněk Mužík, Jiří Řezníček, Miloslav Doubrava a další lajdáci se dostavili bůhví jak dlouho za námi, když už jsme si definitivně vybrali nejdrobnější pár roháčů. Ale jaképak roháče, ona to byla jen taková volčata, protože z těch jediných nešla hrůza. Ti ostatní byli obři, kterým člověk neviděl přes hřbet, byly to kolosy, ke kterým bylo o strach i přistoupit. Skot vůbec vypadá o strach pro toho, kdo není z vesnice. On má totiž takový divný pohled. Co je to platné, že krávy, bulíci a voli mají údajně nejkrásnější oči mezi tvorstvem, když se s nimi dívají tak zavile. Když stojí vůl u žlabu a podívá se po vás jen tak poočku, máte rázem chuť dát se do klusu. A to i tehdy, když se po vás podívá tak malé volátko, jaké jsme si vybrali my s Čestmírem Uhrem.

Oni to totiž nebyli tak malí volíci, jak to povídám. Oni byli prostě mnohem menší než ty ostatní tři páry. Jenže ty tři páry byly sestaveny z mimořádně vyvedených zvířat. Jeden z nich byl například absolutně největší vůl na okrese, který měl z různých hospodářských výstav plno zlatých medailí. Byl snad zkřížen s mastodontem a budil v nás hrůzu. Zdálo se nám, že takové zvíře se nikdy nedá ovládnout, natož pak zapřáhnout k vozu nebo ke pluhu. Ke všemu byl spárován se stejně velkým hromotlukem a oba dva byli k nerozeznání od dalších dvou párů, které - nevím proč - byly bez medailí. Snad na těch hospodářských výstavách hučeli o půltón výš nebo co.

A vidíte, jak se člověk mýlí. Zatímco ti obrovití volové byli klidní, trpěliví a váhaví, prostě přesně takoví, jaké začátečník potřebuje k volaření, naši drobní voloušci byli naopak nezkrotní, pohybliví jako jiskry, temperamentní a rychlí jako závodní kůň.

Nevím, jestli máte představu, co to znamená ustrojit toto zvíře k tahu. Samozřejmě že nejde o to natáhnout mu kalhoty a košili. Na ustrojení volského potahu potřebujete kšíry a jho, jemuž se někde říká ího nebo taky krumpholc, krumpolec nebo koprdle. My jsme své tahouny strojili do čel. Do něčeho takového, jako je chomout pro koně. Jenže chomout se podobá velikému koženému límci a přetahuje se zvířeti přes hlavu. Čelo je takový veliký dřevěný rohlík, který přiložíte zvířeti na čelo a připoutáte ho řemínky k rohům, aby nespadlo. Z obou špiček tohoto rohlíku vedou pak postraňky k vozu nebo k pluhu. Aby rohlík zvíře nedřel, je podložen koženým polštářkováním. Volek s tímto jařmem vypadá tedy na první pohled, jako by měl na čele obklad, protože ho zrovna bolí hlava. Což ostatně není vyloučeno, protože tím čelem vlastně tahá.

To je ovšem jeho věc, ale vy si tedy představte, že vás někdo pošle připínat čelo zvířeti, které vidíte poprvé v životě. A zrovna na rohy, které jsou evidentně jeho hlavní zbraní. Je to tedy něco podobného,jako kdyby vás někdo napoprvé poslal navlékat tygřici na zuby zavařovací gumičky. Jenže tygřice je menší než vůl a tváří se příjemněji. Nebo aspoň přezíravě. Volek oči zlověstně poutí a vůbec nevypadá na to, že by se chtěl k vám lísat.

To se rozumí, že tak zavile jenom vypadá. Je to dobrotisko, pouze příroda mu z rozmaru vtiskla takovouhle podobu. Ve skutečnosti je trpělivý jako beránek. Čím je větší, tím je trpělivější.

Jen ti naši dva malí volíci byli výjímkou. U nich jsme museli být trpěliví my. Zatímco ty katedrální velepáry našich kolegů volařů stály při strojení nehnutě jako pilíře, naši temperamentní volci nám tančili pod rukama jako bajadéry. Když jsme je kšírovali, točili se dokolečka jako koťata, a když jsme je pobídli do kroku, běželi tryskem jako antilopy anebo skákali jako dřepčíci. Byli jsme z nich zoufalí a pozdě jsme záviděli Zdeňkovi Mužíkovi, Jiřímu Řezníčkovi a Miloslavu Doubravovi jejich váhavé a pomalé kolosy. Oni byli se strojením hotovi vždycky natotata a klidně vyjeli na pole. My vyjeli půl hodiny za nimi a na poli jsme byli čtvrt hodiny předtím, než přijeli oni. Jenomže zřídkakdy na svém. Naši klusáci byli neovladatelní a odjeli vždycky tam, kam chtěli oni, a nikdy ne tam, kde jsme měli práci. Díky jim jsme však poznali všechny cesty, stezičky a meze, všechny dvory, lávky, mostky, stráně a stodoly ve vsi a v okolí. Nebylo v dědině místa, kam by nás nebyli při úprku zavlekli.

Naštěstí jejich turistická mánie přece jen vyhasla. Snad došli k přesvědčení, že nám ukázali už všechno, co se v kraji ukázat dalo. A pak s nimi bylo přece jen pořízení, i když se z nich nikdy nestal tak trpělivý a uměřeny pár jako z ostatních hromotluků. Ještě i pak se občas při oraní pomátli a zničehonic podlezli jeden druhého. Ale to už nebylo tak často, to se stalo sotva pětkrát za dopoledne, a vždycky když je držel Čestmír Uher.

Orali jsme totiž tak, že jeden držel kleče pluhu a druhý vedl podsedního volka u tlamy. A když vodil Čestmír, tak vždycky koukal, kde co lítá, bůhví kde zvíře držel, jestli je vůbec držel, a to si dělalo, co chtělo.

Jenomže Čestmír dělal dobře, že koukal, kde co lítá, protože tenkrát nám lítal ještě nad hlavami skřivánek. Čestmír ho pochopitelně se svými dioptriemi jistě neviděl, protože on by neviděl ani krocana, kdyby mu lítal nad hlavou, natož nepatrného skřivánka, ale aspoň ho, dík tichému volskému spřežení, slyšel.

Při orání volmo nebo koňmo je totiž vůbec krásné to, že pracujete v tichu a že tedy slyšíte, co se okolo vás děje. Slyšíte skřivánky a slyšíte praskání půdy, kterou převracíte svou radlicí. Vnímáte tleskot holubích křídel nad polem, dusání kopyt a frkání nozder. Postřehnete i šumění keřů, šelest třeslice a vrzání kobylek a cvrčků. Dolehne k vám hlas kukačky a sojky z nedalekých hvozdů a klinkání zvonku z kapličky, pokud se ještě někde zvoní.

Stejně štědře je takový oráč zahrnován vůněmi. Zkypřená země mu dýchá přímo do tváře úrodným teplem svých brázd. Mateřídouška k vám proudí z polní cesty, a šalvěj. Zvířatům voní jiskřivá srst. A kdykoli zavane větřík ze smrčiny, naplní vám plíce pryskyřicí, a zavane-li z polí, navoní vás dechem kvetoucích mezí.

O to všechno bychom byli bývali ošizeni, kdyby bylo už tenkrát tolik traktorů. To se rozumí, já také dobře vím, že kdyby se u nás doma oralo volskými potahy, vyhynul by náš nenasytný národ hladem. Ale chudák traktorista slyší při práci místo skřivánka rachot, že z toho může ohluchnout, a místo šalvěje a mateřídoušky dýchá puch spálené nafty.

Daleko nejhezčí je ovšem samo orání, tato bohulibá a nejpřednější ze všech prací. Ono totiž žádné pole není takovým bezladným oraništěm, za jaké je kdekdo má. Brázdy musí být stejně daleko od sebe, jako když je kreslíte hřebenem, ale nesmějí být rovné jako prkno. Ty musí jít po vrstevnicích: kde je lán vypouklý, kde má bříško, tam se musí brázdy hezky pravidelně vydout, a kde je úval, kde je úpadlina, tam musí brázdy ustoupit a vpadnout. Ale v každém případě musí být jedna jako druhá. A to je kumšt, to není jen tak samo sebou. To musíte držet kleče v rukou pevně, ale řídit je musíte tuze citlivě, jen tak náklonem. Když je nakloníte příliš, ukrojí vám do štíhlé, elegantní brázdy jakési oteklé, bachraté panděro, když je nakloníte málo, užtžláte namísto brázdy jen takový psí ocásek, takový ocmrdoušek, a to je prašť jako uhoď. Protože v obou případech uděláte ohyzdný, křiklavý zub, jenž bude v poli trčet jako nežit, jako furunkul a bude do daleka vytrubovat, jaké nemehlo tu na podzim oralo.

Abyste nenadělali v roli takové strupy, zuby a lívance, musíte ovšem mít klidné a rozšafné tahouny, a ne taková třeštidla jako my. A musíte mít počasí. Když je dlouho sucho, je země vyprahlá a ztvrdlá, že radlice jen skřípe po povrchu a létají z ní jiskry jako z kovadliny. Když je země nacucaná a mokrá jako dršťky, boří se vám potah až po břicho a vy každou chvíli vylezete bosou nohou z holínky, protože ta vám zamlaskne do bahna.

Ale když jde všechno tak, jak jít má, to by člověk zpíval. Zpíval by, že skýva země pěkně křupe, že volci nedělají brykule a že Čestmír Uher je vodí brázdou hezky rovně a že se s nimi nepotácí jako námořník, který si to vyšněroval z přístavní krčmy.

Ostatně na oráni volmo nebo koňmo je pěkné také to, že oráč nikdy není sám. Kdykoli začnete pole kypřit, začne za vámi hopkat něco, co má z vašeho konaní bezprostřední užitek. Obyčejně je to kos nebo vrána. Vybírá si z oraniska larvy, kukly, brouky, žížaly a jiné laskominy. Někdy kolem vás škobrtá celé hejno a jeho nejdrzejší příslušníci se k vám chovají, jako by vás měli v námezdním poměru. Pletou se pod nohy vám či potahu, zdržují vás, zvolňují vaše tempo a dávají vám najevo, že práce kvapná málo platná, že při takovém bláznivém spěchu všechny ponravy, kukly a dešťovky zase zasypete, že je,přihrnete druhou brázdou, a k čemu pak takové orání je, to že pak úplně ztrácí smysl.

Jindy hopkají po osení zajíci, a když máte jen trošku štěstí, vyjdou z lesa i srny. A srna - to je první dáma lesa, ta už stojí za ohlédnutí. Několik stránek bych dokázal popisovat, jak elegantně chodí, jak ladně nosí hlavu, jak pluje vzduchem, když se dá do běhu, jak nádherně smutné má zřítelnice. Jenže jsem se dal do rozjímání o volských potazích a ne o srnách, a mou povinností tedy je tuto myšlenkovou i citovou explozi na toto téma dokončit.

Rád bych vám totiž zdůraznil, že volci nejsou jenom pro práci a pro potěšení. O takový majetek se musíte pořádně starat, jako třeba o auto nebo ostatně o všechno, co vám osud připsal do vlastnictví.

Takové zvíře musíte -jako většinu živých tvorů - krmit a napájet. A to vždy v tu dobu, kdy vás už nejvíc bolí záda a kdy se už nemůžete ani hnout. A taky v tu dobu, kdy by se dalo deště báječně spát.

Dále je musíte hřebelcovat - jako koně! - ale kůň je přece jen výhodnější, neboť má lepší společenské návyky. Spí například vstoje, zatímco vůl si docela lidsky lehne. Jenže kdyby si lehl jako člověk do čistého! To ho ani nenapadne. On si.lehá s prominutím do všeho. Pak mu to přischne na srst a vy abyste se styděli vyjít s ním na ulici. Protože všichni se otáčejí, jako byste to byli vy, kdo si do toho na noc lehal anebo kdo to zvíře do toho aspoň strkal. Ono to taky není jen tak hřebelcovat zalepeného volka, to se dá líp ohřebelcovat lak z tramvajového vozu.

Posléze se musíte takovému zvířeti starat o obutí. O podkovy. Málokdo ví, že se s volíky musí ke kováři, málokdo ví, že vůl má také podkovy a že je taky ztrácí, jako to dělávají koně, a sám pánbůh ví, proč se ty volské podkovy dožily takového nevděku. O koňských podkovách se zpívá spousta písní. Například „Když jsem já jel včera od milenky, cinkaly mi pod nohama podkověnky“, kde se sice přímo neříká, na čem skladatel písně jel od milenky, ale zdá se nepravděpodobné, že by jel za milenkou na volovi. Jednak není jezdec na volovi pro milenku příliš přitažlivý, ba zdá se mi, že by to nejedna milenka považovala za neomalené. A pak - ani čerstvě okatému volkovi podkověnky frajersky necinkají. To dobytče totiž šmajdá a pajdá, a šmaťhavá noha podkovou necinká, ona s ní spíš tak jako šátrá a šourá.

Skutečností však zůstává, že i s tímto zvířetem musíte ke kováři, že i s ním musíte pro podkovu, kterou si ovšem nikdo nevěsí nade dveře a jejíž nález nikdo nepovažuje za nějaké štěstí. Dokonce to vypadá, že ještě nikdo nikdy žádnou volskou podkovu nenašel, ačkoli nálezy koňských podkov se to ve folklóru jenom hemží. Volská podkova není tak hezká jako koňská. Zatímco koňská je pěkná, z jednoho kusu, volská podkova je vlastně z kusů dvou. Vůl je totiž sudokopytník a jeho šlápota se podobá jakési rozšklebené žemli. Žemle je jedním z předmětů, které se skládají ze dvou půlek, a tak je pravá i levá polovina volské šlápoty okuta zvlášť. To je pochopitelně věcí kováře, jenž bývá vyučen tak, aby tohle věděl. A on taky obě polovičky přitluče volovi na kopyta, či přesněji řečeno na paznehty.

Úkolem volaře je však jiná věc: musí udržet při kování zvíře v klidu. Dovolte mi, laskaví posluchači, abych vám popsal, jak se to dělá. Jak asi začínáte z mé obřadně stylizované omluvy tušit, dělá se to způsobem, který není nejpřijatelnější pro decentně vychovaného vzdělance, jenže já jiný způsob neznám. Znám způsob jenom jediný, ale velice spolehlivý, a jsou k němu zapotřebí kovář a dvě další osoby. Jedna osoba silná, která udrží volskou nohu, přesněji řečeno hovězí kýtu o váze asi tak půl metráku. Tato osoba musí volskou nohu vzít, pevně ji ohnout v kotníku a opřít ji tímto kotníkem o své vlastní pokrčené koleno. Tak bude mít kovář k chodidlu přístup a bude moci paznehty na koleně silné osoby rašplovat a pilovat podle libostí a podle potřeby.

Toto rašplování a pilování, a zvláště pak přibíjení podkovy se někdy zvířeti nelíbí. Dává to najevo tím, že nohou škubá, a to kováři vadí, a častěji tím, že odkopne toho, kdo stojí nejblíž; a to bývá pochopitelně ona silná osoba, nebo dokonce kovář. Jenže kovář snadno uskočí, ten drží jen struhák nebo kladivo, ale silná osoba uskočit nemůže, protože drží na koleně tu hovězí kýtu. Proto je třeba, aby při kování byla ještě jedna osoba, osoba třeba i slabší, jež bude zvíře uklidňovat. To se děje tak, že vola neúnavně drbe pod ocasem asi v těch místech, kde začíná krávě vemeno. To v něm vyvolává očividnou spokojenost a on stojí jako přibitý. I nezkušený pozorovatel pozná, že zvíře chce ještě a ještě, a dostává-li se mu toho, pak zapomíná jak na strouhání paznehtů, tak na přibíjení podkov.

Tohle vím velice přesně, protože u kováře držel volskou nohu vždycky Čestmír Uher, jelikož mu to připadalo mužné a chlapské. Na mne tedy zbylo drbání zvířete,pod ocasem, což mužné a chlapské sice nebylo, ale zato se Čestmír Uher těšil i po kování dobrému zdraví. Tak dlouho, dokud se nezpronevěřil volaření a nekoupil si automobil. S tím se pokusil porazit dvousetletou lípu, a když ho z toho dostali, tak už volskou nohu neudržel.