Střevíce z lýčí

KMOTŘE PETŘE
NEPŘEPEPŘETE NÁM TOHO VEPŘE

Bylo by jistě na místě věnovat životu takového prasete tolik stránek, kolik po právu zasluhuje. Jenomže zatímco kráva potřebuje ke své cti a chvále žít (neboť smyslem jejího života je dojit, a to ona dokáže jenom, pokud je naživu), zatímco stejně naživu musí být kůň nebo vůl, aby udivoval svou silou, zatímco naživu musí být slepice, aby mohla kdekoho ohromovat svou snůškou, tak velikost a sláva každého krmníka vrcholí zabíjačkou, tedy po jeho skonu. Proto mi dovolte, abych tuto jeho životní epochu učinil páteří své vepřové kapitoly a abych vše, co jí předchází, nastínil jen několika slovy. Abych jen několika slovy připomněl, že malinké, růžové podsvinčátko je zrovna tak k zulíbání jako třeba štěně, a že tohle selátko je neméně tak čistotné jako třeba kotě, a že takové cucávče, když jen kapánek povyroste a je z něho odstávče, je tím nejveselejším, co běhá po dvoře. Ze je s ním nejméně takové povyražení jako s kůzlaty.

Malý vepříček i vzrostlý krochtáček má totiž dvě výrazné lidské vlastnosti: jednak je neúnavně hovořivý, povídavý a sdílný, a jednak je už od narození trošku praštěnej. Takový pašík vám vychrochtá všechno, co ví. Každý váš příchod, každé krmení, každý váš počin bez ustání komentuje, neustále vám kvičí přes dvůr všelijaké vzkazy, a nejste-li nablízku vy , či někdo jiný, pochrochtává si jen tak pro sebe, protože trpí samomluvou.

Jeho praštěnost se pak projevuje tak, že zničehonic, pro nic za nic, z poklidného prorývání hnojiště se najednou zjančí, vykvikne předstíraným úlekem, vyskočí všemi čtyřmi do vzduchu a pak letí jako éro nevídaným cvalem na konec dvorka. Tam přijde k rozumu, zůstane chvilku stát, rozhlíží se, co tomu kdo říká, a pak se zase začne věnovat něčemu, co má nějaký vyšší smysl.

V té době je tedy čuník roztomilý, v té době je s ním ukrutná švanda a navíc je neobyčejně přítulný. On totiž v té době dostává taky vši, a tak pořád hledá někoho, kdo by ho drbal, kdo by vzal kýbl a rýžák a působil mu alespoň chvíli blaženost po hřbetě. A to můžete jen vy, takže se od vás nehne na krok.

Jak však takové čunče roste, přestává být roztomilé a nabírá vlastnosti ošklivé, ohavné, až přímo fujtajblové. Především se naučí podbírat rypákem vrátka u chlívka a na dvoře se objevuje ve chvíli, kdy tam nemá co dělat, či přesněji řečeno dělá tam to, co nemá. Dále žere tak, že už to není ani hezké, a žere věci, kterými dokazuje, že je opravdu čuně. A ke všemu nadělá spoustu škody. Hospodyně například oškube kohouta, položí si ho jen. na chvilku na zápraží, aby se podívala, jestli jí nevyhaslo v kamnech, a co myslíte, že udělá takový vzrostlý sádelník? Vysadí si dvířka a než se hospodyně vrátí, kohouta s prominutím sežere. Syrového. Bez brambor a bez knedlíků.

Prostě přijde den, kdy prasisko začne být na obtíž. Už z něho jde strach, už nevíte, jestli vás nekousne do stehna, a jeho jedinou, avšak skvělou vlastností je, že je takový cvalík jako žádný jiný kanec před ním. A to už se blíží ten…