Kapitola třicátá šestá
KONEČNĚ K ZEMI
Od chvíle, kdy Neználek přijel se svými přáteli do Kosmického městečka, uběhlo teprve pár dní. Ráno co ráno chodíval do zahrady a procházíval se tam v houštině červené řepy, mrkve, okurek, rajských jablíček a melounů nebo kolem vysokánských stébel obří pšenice, žita nebo ovsa.
“Tady je to skoro jako u nás v Kvítečkově,“ liboval si, „až na to, že to v Kvítečkově bylo lepší. Jako by tu přece jenom něco chybělo.“
Jednou se Neználek probudil a cítil jakousi nevolnost. Nic ho nebolelo, ale měl takový divný pocit, jako by byl hrozně unavený. Protože byl pomalu čas k snídani, přece jenom nějak vstal, umyl se a oblékl, ale když už seděl u stolu, uvědomil si, že nemá na jídlo ani pomyšlení.
“Tak to vidíte, jak to tady na Měsíci chodí!“ bručel dopáleně. „Když chceš jíst, tak není co, a když je, tak zas nemáš hlad.“
Nakonec se přece jen se svou porcí vypořádal, položil lžičku na stůl a vyšel ven. Za chviličku se však celý vylekaný vrátil.
“Kamarádi, a kde je vlastně sluníčko?“ zeptal se a nechápavě koukal kolem.
“Ty jsi přece osel, Neználku!“ ozval se Všeználek. „Jaképak sluníčko tady na Měsíci, nebo vlastně v Měsíci?“
“No jasně, já zapomněl,“ mávl rukou Neználek.
Po téhle příhodě celý den myslel jenom na sluníčko, při obědě málo jedl a teprve kvečeru se uklidnil. Jenže druhého dne to začalo znova:
“Kde je sluníčko? Já chci, aby tady bylo sluníčko! U nás v Kvítečkově bylo vždycky sluníčko.“
“Víš co, kamaráde? Přestaň hloupnout!“ poradil mu Všeználek.
“Ale co když je nemocný?“ řekl doktor Pilulkin. „Snad bych ho měl prohlédnout.“
Zatáhl Neználka do své ordinace a začal ho důkladně prohlížet. Prohlédl mu uši, krk, nos a jazyk, pak rozpačitě pokrčil rameny a přikázal Neználkovi, aby si svlékl košili. Proťukal mu záda, ramena i hruď a poslouchal, jaký vydávají zvuk. Zvuk zřejmě nevydávaly takový, jaký měly, protože Pilulkin se pořád mračil, krčil rameny a pokyvoval hlavou. Potom Neználkovi přikázal, aby si lehl na záda, mačkal mu dlaněmi břicho tu i onde a pořád jenom opakoval:
“Bolí? Nebolí? A teď?“
A zase pokaždé ztrápeně pokýval hlavou. 
Nakonec změřil Neználkovi teplotu, puls a krevní tlak, nakázal mu ležet v posteli a sám šel za ostatními a potichoučku řekl:
“Je to špatné, kamarádi, Neználek nám onemocněl.“
“A co ho bolí?“ zeptala se Ančovička.
“To je právě to: nic, a přece je vážně nemocný. Nemoc je to tuze vzácná. Dostávají ji jenom človíčkové příliš dlouho vzdálení od svých rodných míst.“
“Jdi ty!“ podivil se Všeználek. „Tak ho musíš léčit.“
“Jenže jak?“ odpověděl doktor Pilulkin. „Na tuhletu nemoc není žádný lék. Pacient se musí zkrátka rychle vrátit domů. Jinak to s ním může špatně dopadnout.“
“To tedy znamená, že se máme vrátit na Zemi? To tím chceš říct?“ zeptal se Všeználek.
“Ano, a co nejdřív,“ potvrdil doktor Pilulkin. „Počítám, že jestli se vydáme na cestu už dneska, snad ještě s Neználkem doletíme.“
“V tom případě musíme opravdu startovat hned dnes, jaképak dlouhé rozmýšlení,“ prohlásila Petúnka.
“A co s Buchtíkem?“ zeptal se Všeználek. „Zůstal přece v Los Kabanosu u svých vrtikolů. Nemůžem ho tady nechat.“
“Vezmeme všudychod a dojedeme pro něj,“ navrhl Šroubek. „Kvečeru tam budem, zítra ráno se vydáme zpátky a k obědu jsme tu.“
“Určuji tedy odlet na zítřek,“ oznámil Všeználek. „Dřív to zkrátka nestihneme.“
“Nu což, do zítřka to snad Neználek ještě vydrží,“ řekl doktor Pilulkin. „Ale pospěšte si, žádné zbytečné zdržovaní.“
Šroubek s Vroubkem okamžitě vytlačili z garáže všudychod, vzali s sebou Kozlíka, kterého učili řídit, a odjeli do Los Kabanosu. Doktor Pilulkin pospíchal k Neználkovi, aby mu oznámil, že se zítra letí zpátky. Neználka to tuze potěšilo. Vyskočil z postele a rozpovídal se, že jen co se vrátí domů, hned napíše psaní Modroočce, protože jí to slíbil, a teď ho trápí svědomí, že nesplnil slib. Po tomhle rozhodnutí se rozveselil, a dokonce si začal prozpěvovat.
“Nebuďte smutní, kamarádi,“ říkal, „za chvilku uvidíme sluníčko.“
Doktor Pilul…
