Neználek na Měsíci (Nikolaj Nosov)

Kapitola šestá
START

Jenže to Neználek lhal. Ve skutečnosti chtěl letět hrozně moc. A tak doufal, že Všeználek na všecko zapomene a že přece jenom nesplní svou hrozbu. Ale marně: Všeználek nezapomněl. Za několik dní měla raketa odstartovat a Všeználek sestavil seznam kosmonautů. Jak se dalo čekat, Neználek v něm nebyl. Nebyl tam však ani Buchtík a další človíčkové, kteří špatně snášeli stav beztíže. Neználek se z toho div neutrápil: s nikým nechtěl mluvit, úsměv mu zmizel z tváře, ztratil chuť k jídlu, v noci nemohl spát a druhého dne chodil tak hrozně smutný, až to bylo k pláči.

“Nešlo by mu to nějak odpustit?“ ptala se Všeználka Ančovička. „Mám takový dojem, že už bude dělat dobrotu. A navíc tak výborně snáší beztížný stav! Bude to pro něj příliš tvrdý trest.“

“To není trest, ale bezpečnostní opatření,“ odpověděl přísně Všeználek. „Cesta na Měsíc není školní výlet. Na takovou výpravu se mohou vydat jen ti nejrozumnější a nejukázněnější človíčkové. Neználek sice snáší stav beztíže velmi dobře, to je pravda, ale zato se stavem svých rozumových schopností je na tom bledě. Tou svou neukázněností by mohl ublížit sám sobě a druhým taky. A vesmír není žádná legrace. Jen ať radši počká do příště a snaží se tu zatím trošku zmoudřet. To je moje poslední slovo!“

Po takové jednoznačné odpovědi se o tom už Ančovička ani nezmínila. Neználek se trochu uklidnil a už se tolik netrápil; chuť k jídlu se mu vrátila a spánek taky. Společně s ostatními chodil zase do Kosmického městečka, pozoroval, jak probíhají zkoušky rakety a jak vybraní kosmonauti trénují před letem do vesmíru, poslouchal přednášky Petúnky a Ančovičky o Měsíci a o meziplanetárních letech a zdálo se, že se už smířil s osudem a na cestu na Měsíc si ani nevzpomene. Nejvšímavější človíčkové dokonce postřehli, že Neználek teď často o něčem přemýšlí a pak se mu na tváři objeví jakýsi zasněný úsměv, jako by se z něčeho radoval - nikdo se však nemohl dopátrat, co mu působí tak dobrou náladu.

Jednou potkal Buchtíka a řekl:

“Tak co, Buchtíku, teď jsme vlastně přátelé v neštěstí, viď?“

“V jakém neštěstí?“ nechápal Buchtík. „No přece: neletíme na Měsíc.“

“Já na Měsíc nemůžu, já jsem moc těžký. Raketa by mě neuzvedla,“ řekl Buchtík.

“Hlouposti!“ ušklíbl se Neználek. „Všichni budou ve stavu beztíže, tak to může být raketě jedno. Nikdo nebude nic vážit, rozumíš?“

“Tak proč mě teda nevemou? To je nespravedlnost!“ vykřikl Buchtík.

“A jaká!“ dodal Neználek. „Musíme ji spolu napravit.“

“Ale jak?“

“V noci před startem vlezeme do rakety, schováme se tam a ráno, až se už poletí, jednoduše vylezem. Kvůli nám se vracet nebudou.“

“Ale copak se to smí, dělat takovéhle věci?“ zeptal se Buchtík.

“A proč by ne? Ty jsi dobrý! Hlavní věc, aby nás nevysadili ještě na Zemi. Ve vesmíru nás už nevysadí, na to dám krk.“

“A kde se schováme?“

“V zásobovacím úseku. Tam je pohodlíčko a celá hora jídla.“

“Hora jídla povídáš? No to je něco!“ řekl Buchtík. „Jenže raketa je jenom na čtyřicet osm kosmonautů.“

“Hlouposti!“ řekl Neználek. „Kdo to jakživ viděl - čtyřicet osm kosmonautů! Co je to za číslici, no řekni sám! Zarovnané číslo je přece padesát, ne? A kam se vejde osmačtyřicet, tam se už padesát složí taky. A pak: my přece nepotřebujeme místo v kajutě. Tak platí? Ve dvou se to lepší táhne.“

“A víš to určitě, že je v zásobovacím úseku to jídlo?“ přeptal se pro jistotu Buchtík.

“No samo, na vlastní oči jsem to viděl, ať se propadnu!“ zadušoval se Neználek. „Já jsem se, kamaráde, naučil raketu nazpaměť, nahoru, dolů a ještě krážem. Všechno tam najdu se zavázanýma očima.“

“A tak teda jo,“ souhlasil nakonec Buchtík.

Večer před startem nešli Neználek a Buchtík vůbec spát. Počkali, až všichni usnou, vykradli se potichounku z domu a honem do Kosmického městečka! Noc byla temná a Buchtíkovi běhal hrůzou mráz po zádech. Při pomyšlení, že co nevidět odletí do vesmíru, spadlo mu, jak se říká, srdce do kalhot a litoval, že se zapletl do takového nebezpečného podniku, ale bál se Neználkovi přizn…