Kapitola třicátá třetí
BUCHTÍKOVA PROMĚNA
Od té doby, co Buchtík pracoval jako vrtikol na čertově kole, se velice změnil. Dřív si žil docela bezstarostně: jedl, pil, mezi tím se toulal po nábřeží a točil se na čertově kole nebo na vodním paraboloidu a vůbec nepřemýšlel o tom, jaká síla vlastně uvádí všechny ty mechanismy do pohybu.
Teď se však na vlastní kůži přesvědčil, že se žádné čertovo kolo netočí samo od sebe.
Jak už bylo řečeno, čertovo kolo tvořil vlastně kruh na svislé ose postavený do jakési obrovské kádě, pevně zakotvené nedaleko od břehu. Káď zakrytá svrchu diskem byla víc než z poloviny ponořena do vody, takže se zdálo, jako by se obrovitánský dřevěný kruh točil nad vodou docela sám. Uvnitř kádě pracovali zpravidla dva človíčkové; od rána do večera chodili po dně té kulaté nádoby, vší silou se opírali do tyčí prostrčených osou a roztáčeli disk. Není těžké si představit, jaká to byla perná a vysilující dřina. V kádi bylo tma, těsno, vlhko a tak hrozně dusno, že se z ubohých vrtikolů jen lilo. Shazovali se sebe všechen oděv a pracovali jenom v trenýrkách, ale ani to jim příliš neulevilo. Škvírami v prknech prosakovala voda, zaplavovala káď a vrtikolové ji museli co chvíli vypumpovávat, jinak pracovali po kolena ve studené vodě, což mělo tuze zhoubný vliv na jejich zdraví.
Buchtík se večer co večer vracel domů tak unaven, že padl vyčerpaně na postel a vstával jen proto, aby něco snědl. Ale ani jídlo mu už neposkytovalo to potěšení jako dřív. Jedinou radostí teď pro něho bylo, když měl volný den vydat se na nábřeží a sám se povozit na nějakém tom čertově kole, paraboloidu nebo aspoň na vodním toboganu.
“Tak,“ broukal si zlomyslně, „celý týden jsem roztáčel všelijaké otrapy já, ať teď jiní otrapové roztáčejí zase mne.“
Za nějaký čas si ale uvědomil, že ani tohle ho už nebaví. Pravou radost ze zábavy mu kazilo pomyšlení, že zatímco se tady bezstarostně vozí, někdo jiný musí roztáčet těžké kolo, dřít se z posledních sil a lapat po dechu v tmavé, vlhké kádi. Nakonec mu tahle představa jeho zábavu natolik zprotivila, že se na čertově kole přestal vozit docela. Teď už Buchtíkovi zbylo jenom jedno potěšení: povídat si s vrtikolem Cejnkem, s kterým pracoval v jedné kádi.
Cejnek si ho zpočátku moc nevšímal, měl mu za zlé ty jeho zábavičky. Říkával, že to se hodí leda pro bohaté zaháleče, kteří nevědí, co s časem a penězi, kdežto obyčejný človíček by se prý měl stydět utrácet těžce vydělané shwindlingy za takové legrácky. Když však viděl, že už Buchtík skoncoval s touhle malichernou zábavou, přestal se mu posmívat. Teď s Buchtíkem mluvíval o všelijakých vážných věcech, neodbýval ho jen vtipy a dával mu sem tam přečíst zajímavou knížku nebo noviny. 
Jednou se spolu vraceli z práce a Cejnek z ničeho nic řekl:
“Ty, poslouchej, vidím, že jsi docela správný človíček a že ti můžu svěřit tajemství. Máme tady takový tajný spolek, říkáme mu Sdružení svobodných vrtikolů. Jestli chceš, přihlásím tě taky. Čas od času se sejdem, popovídáme si o životě, kupujeme si dohromady pěkné knížky a předplácíme si noviny. To víš, jednomu je zatěžko utrácet za noviny, společně to jde líp. Zkrátka chceme, aby všichni vrtikolové byli vzdělanější a chytřejší.“
“A co budete dělat, až budete vzdělanější?“ zeptal se Buchtík. „Začneme se bouřit proti majitelům všech těch zábaviček. Ze všeho nejdřív budem žádat zkrácení pracovní doby. Copak nejsme všichni utrmácení až běda a v jednom kuse nemocní, když musíme od slunka do slunka dřít v těch jejich vlhkých kádích a dýchat špatný vzduch?“
“Jenže jak je přinutíte, aby povolili?“ „To se ví, teď je to těžké, protože je nás pořád ještě málo. Ale počkej, až nás bude víc! Přijdem k šéfům a řekneme jim, že už na ně dělat nebudem, dokud nám nedají víc volna. A vyhlásíme stávku. A nakonec je vyženeme vůbec a budeme svobodní doopravdy.“
“Nu což, to by se mi líbilo,“ odpověděl Buchtík. A tak se rozhodl, že se stane členem Sdružení svobodných vrtikolů. Cejnek ho seznámil s vrtikoly Ouklejkou, Hrouzkem a …
