Když Bábi přivedla zvíře, kterému neokovaná kopyta klouzala po dlažbě, do Lancre, čekala na ni polovina obyvatel. Řeknete-li něco Stařence Oggové, je to, jako kdybyste to řekli všem.
Jednorožec tančil na konci neuvěřitelně tenkého pouta, vyhazoval a snažil se kopnout neopatrné, ale osvobodit se nedokázal.
Jasoň Ogg, stále ještě ve svých svátečních šatech, nervózně přešlapoval v otevřených dveřích kovárny.
„Pane kováři,“ řekla Bábi Zlopočasná, „mám tady pro vás práci.“
„Ehm,“ odkašlal si Jasoň, „to vypadá jako jednorožec.“
„Správně.“
Jednorožec znovu zoufale zařehtal a otáčel k Jasoňovi šílené oči.
„Ještě nikdy nikdo neokoval jednorožce,“ zavrtěl Jasoň hlavou.
„Řekni si,“ poradila mu Bábi, „že tohle je jedna z největších chvil tvého života.“
Dav se shlukl kolem, a zatímco se lidé snažili držet z dosahu kopyt, natahovali uši a oči, aby jim nic neuniklo.
Jasoň se poškrabal na bradě kladivem.
„No, nevím -“
„Poslyš, Jasoni Oggu,“ řekla Bábi Zlopočasná a zatáhla za vlas, na jehož konci se vzpínal jednorožec, který ji obíhal v kruhu, „ty přece dokážeš okovat, cokoliv ti kdo přivede. A platíš za to jistou cenu, že?“
Jasoň vrhl poplašený pohled na Stařenku. Ta se zatvářila nechápavě.
„Neřekla mi o tom ani slovo,“ prohlásila Bábi, která znovu využila své známé schopnosti číst výraz Stařenčiny tváře vlastním temenem.
Naklonila se k Jasoňovi, takže skoro visela na vlasu, který omezoval zdivočelé zvíře. „Cena, kterou platíš za to, že dokážeš okovat všechno, co ti kdo přivede, je…, že musíš okovat všechno, co ti kdo přivede. Cena, kterou člověk platí za to, že je nejlepší, je vždycky stejná… musí být nejlepší. A ty ji platíš stejně jako já.“
Jednorožec urazil kopytem kus dřeva z dubového rámu vrat.
„Ale železo -“ řekl Jasoň, „a hřeby -“
„No?“
„Železo ho zabije,“ dořekl Jasoň. „Když mu vrazím do kopyt železný hřeby, zabiju ho. Zabíjení do smlouvy nepatří. Nikdy jsem nic nezabil. S tím mravencem mi to trvalo celou noc, ale skoro to necítil. Nikdy bych neublížil živýmu tvoru, kterej mi nic neudělal.“
„Doneslas mi ty věci z kredence, Gyto?“
„Jasně, Esme.“
„Tak je dej sem. A ty, Jasoni, rozpal pořádně výheň.“
„Ale když mu přibiju železný -“
„Říkala jsem snad něco o železe?“
Roh vyrazil kámen ze zdi sotva třicet centimetrů od Jasoňovy hlavy. Kovář se vzdal.
„Budete ale muset jít dovnitř, abyste ho držela v klidu,“ řekl. „Něco takovýho bych nikdy nekoval, kdyby mi to nedrželi aspoň dva dospělí chlapi.“
„Udělá, co mu řeknu,“ slibovala Bábi. „Mě nemůže neposlechnout.“
„Zavraždil starého Skřusku,“ zabručela Stařenka. „Vůbec by mi nevadilo, kdyby ho náš Jasoň odpravil.“
„Tak se styď, ženská,“ řekla Bábi. „Vždyť je to zvíře. Zvířata nevraždí. Vraždit dokáže jen nadřazená rasa. To je jedna z těch věcí, kterými se lišíme od zvířat. Dej mi ten pytel, Gyto.“
Přinutila zvíře projít dvojitými dveřmi do kovárny a několik venkovanů je za ní rychle zavřelo zvenčí. O chvilku později proletělo silnými prkny v jednom křídle dveří kopyto.
V té chvíli přiběhl udýchaný Výsměšek a na rameni se mu kýval těžký samostříl.
„Slyšel jsem, že se tady znovu objevil jednorožec!“
Ze vrat vyletělo další prkno.
„Je tam?“
Stařenka přikývla.
„Přitáhla ho sem celou tu cestu až z lesa.“
„Ale vždyť ta zatracená bestie je divoká!“
Stařenka Oggová si zamnula nos. „To jo, jenže… ona na to má kvalifikaci, chápete? Teda když jde o krocení jednorožců. To nemá nic společného s čarodějnictvím.“
„Já tomu nějak nerozumím, jak to myslíte?“
„Já myslela, že jsou jisté věci, které o chytání jednorožců ví každý,“ řekla Stařenka významně.
„To, na co přesně narážím, je, kdo je může chytat. Vždycky běhala rychleji než vy, to zas Esme dokázala. Ta dokázala utéct každému chlapovi.“
Výsměšek tam stál s otevřenými ústy.
„To zase já,“ pokračovala nevzrušeně Stařenka, já vždycky zakopla o první blbej kořen, kterej mi přišel do cesty. Kolikrát mi trvalo celou věčnost, než jsem nějaký našla.“
„To chcete říct, že ona potom, co jsem odešel, nikdy -“
„No, neber…
