Stařenka Oggová se podívala pod postel, aby zjistila, zda se tam náhodou neskrývá nějaký muž. Nebyl tam, ale člověk nikdy neví, kdy přijde ke štěstí. Rozhodla se, že si půjde brzo lehnout. Byl to opravdu namáhavý den.
Vedle postele měla sklenici cucavých bonbonů a velkou láhev plnou čiré tekutiny, kterou čas od času vyráběla na svém složitém destilačním přístroji vzadu za dřevníkem. Nedalo by se o tom přesně říci, že je to whisky, a tím méně přesně se to dalo nazvat ginem, ale zato to mělo přesně 90 stupňů a poskytovalo to nepřekonatelný pocit klidu ve tři hodiny ráno, když se člověk probudil a zapomněl, kdo je. Po sklenici oné čiré tekutiny jste sice pořád ještě nevěděli, kdo jste, ale už na tom nezáleželo, protože jste byli stejně někdo jiný.
Načechrala si své čtyři polštáře, odkopla péřové pantoflíčky do kouta a vlezla do postele. Peřinu si přetáhla přes hlavu a vytvořila si tak malou, teplou a maličko zavánějící rakvičku. Spokojeně cumlala tvrdý bonbon. Stařenka měla jen jediný zub a ten už v minulých letech přežil všechno, co si na něj mohla vymyslet, takže nějaký tvrdý bonbon na noc ho nemohl vyvést z míry.
Po několika vteřinách jí tlak na nohou signalizoval, že kocour Silver zaujal své obvyklé místo na konci postele. Silver vždycky spal ve Stařenčině posteli - způsob, jakým se vám ráno co ráno pokoušel hravě vyškrábnout oko, byl spolehlivější než jakýkoliv budík. Stařenka mu ale stejně nechávala otevřené okno pro případ, že by se chtěl vydat ven něco někde rozpárat, chudáček malý.
Takže, takže. Elfové. (Nedokážou vás zaslechnout, když si jejich jméno říkáte jen v myšlenkách. Rozhodně ne, když je nemáte hned vedle sebe.) Byla přesvědčená, že už se s nimi nikdy nesetká. Jak dlouho už to vlastně bylo? Musí to být stovky a stovky let, možná celé tisíce, čarodějky o tom nerady mluví, protože kdysi udělaly, co se elfů týče, velkou chybu. Nakonec ty prevíty samozřejmě prohlédly, ale bylo to opravdu v poslední minutě. A v těch dobách bylo čarodějek hodně. Dokázaly elfy zastavit, ať se hnuli, kam se hnuli, a udělaly jim z života na zemi pravé peklo. Bojovaly s nimi železem. Nic, co bylo elfího, železu neodolalo. Železo je oslepovalo, nebo něco takového. Prostě jim bralo zrak i rozhled.
Dnes bylo čarodějek málo. Alespoň těch opravdových. Větší problém však podle všeho spočíval v tom, že lidé už si nepamatovali, jaké to bylo, když ještě žili s elfy. Jistě, život tehdy byl mnohem zajímavější, ale to bylo hlavně díky tomu, že byl mnohem kratší. A byl také mnohem barvitější, pokud máte rádi barvu krve. Došlo to tak daleko, že se lidé neodvážili o těch zmetcích ani nahlas promluvit.
Mluvilo se o nich jako o Zářících, o Kouzelném národu, o Dámách a Pánech… A pak jste si odplivli a sáhli jste si na kus železa. Časem se však zapomnělo na to, proč se jim říkalo oněmi jmény, a lidé si pamatovali jen to, že byli krásní.
Ano, v těch dobách bylo mnoho čarodějek. Příliš mnoho žen našlo prázdnou kolébku, příliš mnoha ženám se nevrátil manžel z lovu. Sám byl uloven. Elfové! Ty zrůdy… a přece… přece… jakýmsi podivným způsobem měli na svědomí, že některé věci stály za zapamatování.
Stařenka Oggová se v posteli obrátila. Silver nespokojeně zamňoukal.
Vezměte si například trolly a trpaslíky. Lidé říkají: Těm trollům se nedá věřit, trollové jsou sice v pořádku, dokud je máte na očích, a někteří z nich jsou svým způsobem docela slušní, ale jsou zbabělí a hloupí, a co se trpaslíků týče, jsou to hrabiví a mazaní ďáblíci, to si pište. No, občas potkáte jednoho z těch mazaných hajzlíků, který není tak špatný, ale celkově jsou úplně stejní jako trollové, a jestli vám mám říct pravdu, tak –
- jsou úplně jako my.
Jenže na pohled vypadají hrozně a navíc nemají žádný styl. A my jsme hloupí a naše paměť nám vyvádí různé kousky a my si pamatujeme elfy pro jejich krásu a způsob, jakým se pohybovali, a zapomínáme, čím byli. Jsme jako myši, které tvrdí: „Říkejte si, co chcete, ale kočky mají skutečný styl.“
Žádný člověk nekřičel ze sna hrůzou kv…
