„A kdo to vlastně je?“ zeptal se Jasoň Ogg, který si máčel palec v kádi s vodou.
Stařenka Oggová si povzdechla.
„Oni“řekla. „Vždyť víš. Oni. Nejsme si jisté, ale…“
„No jo, ale kdo jsou to ti oni?“
Stařenka zaváhala. Jsou jisté věci, které se obyčejným lidem nevykládají. Na druhé straně byl Jasoň kovář, což znamenalo, že není obyčejný člověk. Kováři musí udržet tajemství. A navíc byl z rodiny. Stařenka Oggová sice prožila bouřlivé mládí a počítat moc neuměla, ale byla si skoro stoprocentně jistá, že Jasoň je její syn.
„To máš tak,“ začala a neurčitě zamávala rukama, „ty kameny… Tanečníci… víš, za starých dnů… podívej, jednou za čas…“
Zarazila se a pak se mu znovu pokusila objasnit základ podstaty a nevyrovnané materie reality.
„Ono je to tak… V podstatě reality existují místa, která jsou slabší než její vrstvy jinde, jsou to místa, kde dřív bývaly dveře… pochop, nebyly to skutečné dveře, já tomu sama nikdy přesně neporozuměla, ne dveře, jen místa, kde je svět tenčí… No prostě, celá věc je v tom, že Tanečníci… to je určitý druh stěny… a my, když říkám my, myslím tím lidi před mnoha tisíci lety… no ony to nejsou jen obyčejné kameny, je to jakýsi druh hromového železa… existují takové věci jako příliv, jenže ne s vodou… každopádně, jak se kolem kamenů začnou ochomýtat lidi, je zle…, když si nedáme velký pozor, oni se vrátí.“
„Jací oni?“
„V tom je celá ta potíž,“ řekla Stařenka nešťastně. „Když ti to řeknu, pochopíš to celé špatně. Žijí na druhé straně Tanečníků.“
Syn se na ni upřeně díval. Pak mu po tváři přeběhl krátký chápavý úsměv.
„Aha,“ řekl. „Já už vím. Slyšel jsem, že mágové v Ankh-Morporku každou chvíli tuhle matérii skutečnosti natrhnou a z Podzemních rozměrů pak začnou vylejzat různý příšernosti. Velký obludy s tuctem očí a některý přej mají víc nohou než celej soubor Morrisovejch písní a tanců.“ Pevně sevřel svoje největší kladivo - pětku. „Žádnej strach, mami, jestli mi sem začnou lízt, tak si s nima brzo -“
„Ne, je to trochu jinak. Tamti žijou jinde. Ale tihle žijí… no prostě támhle.“
Zdálose, že to Jasoně dokonale zmátlo.
„Dámy a Pánové.“
„A co jsou zač?“
Stařenka se rozhlédla. Koneckonců, tohle přece byla kovárna. Ta kovárna tady byla dávno předtím, než postavili hrad, dokonce mnohem dřív, než tady bylo království. Všude bylo vidět podkovy. Železo snad proniklo do samotných stěn. Nebylo to jen místo, kde byla spousta železa, bylo to místo, kde železo umíralo a zase se rodilo. Kdyby člověk nemohl říci ta slova tady, nemohl by je už říci nikde jinde.
I tak by to raději nedělala.
„Ale vždyť víš,“ zabručela nakonec. „Krásný národ. Šlechta. Zářiví. Hvězdní lidé. Vždyť víš.“
„Cože?“
Stařenka pro všechny případy položila ruku na kovadlinu a řekla to slovo.
Zamračená Jasoňova tvář se začala rozjasňovat, i když stejně pomalu, jako když vychází slunce.
„Ti?“ řekl. „Ale vždyť ti jsou milí a -“
„Vidíš?“ zamračila se Stařenka. „Říkala jsem ti, že to celé pochopíš špatně.“
