Kapitola 6
Arthurovi připadalo, jako by si celé nebe náhle stouplo stranou a nechalo je proletět.
Připadlo mu, že atomy jeho mozku a atomy kosmu proudí navzájem jedny skrze druhé.
Připadalo mu, že je nesen vesmírným větrem a že on sám je tím větrem.
Připadalo mu, že je jednou z myšlenek Vesmíru a že Vesmír je jeho myšlenkou.
Lidem na hřišti Lord's Cricket Ground připadalo, že v severním Londýně objevila a vzápětí zase zmizela, jedna restaurace, jak se tu ostatně často stává, a že je to Problém Někoho Jiného.
"Co se stalo?" zašeptal Arthur se značnou úctou.
"Odstartovali jsme," odtušil Slartibartfast. Arthur setrval v poplašné nehybnosti na akcelerační pohovce.
Nebyl si jist, jestli má kosmickou nemoc nebo záchvat zbožnosti.
"Pěkný vozítko," řekl Ford v neúspěšné snaze zamaskovat, jaký dojem na něj udělalo, co právě předvedla Slartibartfastova loď. "Jen ta výzdoba nestojí za nic."
Stařec chvíli neodpovídal. Zíral na přístroje s výrazem člověka, který se snaží převést zpaměti stupnici Fahrenheita na Celsia a přitom mu hoří dům. Pak se mu čelo vyjasnilo a on se na okamžik zadíval na širokou panoramatickou obrazovku před sebou, ukazující ohromující složitost hvězd plynoucích kolem nich jako stříbrné nitky.
Rty se mu pohybovaly, jako by se pokoušel hláskovat nějaké slovo. Náhle poplašeně přeskočil očima zpět na přístroje, ale pak úlek ustoupil trvale zamračenému výrazu. Znovu pohlédl na obrazovku. Nahmatal si puls. Na chvíli se zamračil ještě víc, pak se uklidnil.
"Snažit se porozumět strojům je chyba," ozval se. "Jenom mě zneklidňují. Co jste říkal?"
"Ta výzdoba," ošklíbal se Ford. "Strašná!"
"Kdesi v nejzazších hlubinách univerzální mysli," pronesl moudře Slartibartfast, "je skryt důvod."
Ford se kriticky rozhlédl. Zjevně si myslel, že je to příliš optimistický pohled na věc.
Interiér letové paluby byl vyveden v tmavě zelené, tmavě červené a tmavě hnědé, byl stísněný a náladově osvětlený. Podobnost s italským bistrem z nějakých záhadných důvodů nekončila u palubního průlezu. Jednotlivé reflektory osvětlovaly květiny v kořenáčích, lesklé dlaždice a spousty drobných neidentifikovatelných kovových tretek.
Ve stínu ohyzdně číhaly lýkem opletené láhve.
Přístroj, jemuž Slartibartfast prve věnoval pozornost, byl zřejmě zasazen ve dnech láhví zapuštěných do betonu.
Ford natáhl ruku a dotkl se ho.
Napodobenina betonu. Plastik. Napodobeniny láhví zasazené do napodobeniny betonu. Nejzazší hlubiny univerzální mysli se můžou jít bodnout, pomyslel si pro sebe, tohle je prostě kýč. Ovšem na druhou stranu je třeba přiznat, že proti tomu, jak se loď pohybovala, vypadalo Srdce ze zlata jako elektrický kočárek.
Vyskočil z pohovky. Oprášil se, Pohlédl na Arthura, který si tiše prozpěvoval. Podíval se na obrazovku a nic nepoznal. Podíval se na Slartibartfasta.
"Jakou vzdálenost jsme právě urazili?" zeptal se.
"Asi... dvě třetiny délky galaktického disku, řekl bych, zhruba," odpověděl stařec. "Ano, zhruba dvě třetiny, myslím."
"Je to zvláštní," ozval se tiše Arthur, "že čím dál a čím rychleji člověk cestuje Vesmírem, tím více se jeho postavení v něm zdá víceméně nepodstatné, a člověk je naplněn hlubokým, nebo spíše vyprázdněn od..."
"Ano, to je opravdu zvláštní," přerušil ho Ford. "Kam míříme?"
"Musíme se setkat s pradávnou noční můrou Vesmíru."
"A kde nás vysadíte?"
"Budu potřebovat vaši pomoc."
"To je teda drsný. Podívejte se, mohl byste nás vzít někam, kde si můžeme užívat, pokusím se něco vymyslet, a tam se budeme moct opít a možná i poslouchat nějakou démonickou muziku. Moment, hned to najdu." Vyhrabal svůj exemplář Stopařova průvodce po Galaxii a jal se projíždět partie obsahu zabývající se převážně sexem, drogami a rock'n'rollem.
"Kletba povstala z mlhovin času," pravil vážně Slartibartfast.
"Jo, taky bych řek," brebentil dál Ford. "Hele!" rozzářil se náhle, když náhodně narazil na jedno heslo. "Excentrica Gallumbits,…
