Kapitola 33
Slunce poklidně svítilo na naprostou spoušť.
Kouř se dosud valil přes spálený trávník, který tu zůstal po krikkitských robotech, kteří ukradli Popelečnou trofej. Kouřem pobíhali panikou zachvácení lidé, vráželi do sebe, zakopávali o nosítka, nechali se zatýkat.
Jeden policista se pokoušel zadržet Wowbaggera Táhnoucíhosedonekonečna pro urážku úřední osoby, ale nedokázal vysokému šedozelenému mimozemšťanovi zabránit, aby se vrátil do své lodi a arogantně uletěl, čímž způsobil ještě větší paniku a vřavu.
Uprostřed toho všeho se toho odpoledne už podruhé náhle materializovaly postavy Arthura Denta a Forda Prefecta. Teleportovali se na Zem ze Srdce ze zlata, které teď čekalo na oběžné dráze kolem planety.
"Všechno vysvětlím!" vykřikoval Arthur. "Mám Popel! Je tady v tomhle sáčku."
"Nezdá se, že by ti věnovali pozornost," poznamenal Ford.
"Pomáhal jsem také zachránit Vesmír," volal Arthur na každého, kdo byl ochoten poslouchat, jinými slovy na nikoho.
"Tahle věta by měla uchvátit dav," obrátil se k Fordovi.
"Ale neuchvátila," konstatoval suše Ford.
Arthur oslovil policistu, který běžel kolem.
"Promiňte," začal. "Pokud jde o Popel, mám ho tady. Před chvílí ho ukradli ti bílí roboti. Mám ho v tomhle sáčku. Byl součástí Klíče ke schráně k Poma-času, víte, no a zbytek si už můžete snadno domyslet, ale důležité je, že ho mám. Co s ním mám udělat?"
Policista mu řekl co, ale Arthur usoudil, že to zřejmě myslel metaforicky.
Zdrceně přecházel po hřišti.
"Copak to nikoho nezajímá?" zvolal. Nějaký muž běžící kolem mu drcl do ruky, Arthur upustil sáček a jeho obsah se rozsypal po zemi. Arthur zíral na tu spoušť s pevně stisknutými rty.
Ford na něj pohlédl.
"Tak co, jdeme?" zeptal se.
Arthur si zhluboka povzdychl. Rozhlédl se po planetě Zemi tentokrát opravdu naposledy, jak si byl jist.
"Tak dobře," vzdychl.
V tu chvíli však rozplývajícím se kouřem zahlédl jednu z branek, navzdory okolnostem dosud stojící.
"Počkej chvíli," obrátil se k Fordovi. "Když jsem byl ještě kluk..."
"Nemohl bys mi o tom vyprávět někdy jindy?"
"Měl jsem vášnivě rád kriket, víš, ale moc jsem ho neuměl."
"Nebo spíš vůbec, že?"
"A vždycky jsem snil, což bylo ode mě jistě hloupé, že jednou budu nadhazovat na Lord's."
Rozhlédl se po zpanikařeném davu. Nikomu to zřejmě nebude příliš vadit.
"Tak dobře," souhlasil Ford unaveně. "Hoď sebou. Počkám támhle," dodal, "budu se zatím nudit." Šel se posadit na kouřící trávník.
Arthur si vzpomněl, že při první návštěvě toho odpoledne skončil kriketový míček v jeho brašně, a tak v ní zapátral.
Míček našel, dříve než se stačil rozpomenout, že nemá tutéž brašnu jako tehdy. A přece tu míček byl, mezi suvenýry z řecka.
Vytáhl balónek, otřel ho o kalhoty, plivl na něj a znovu ho otřel. Položil brašnu. Tentokrát si dá záležet.
Přehazoval malý červený míček z ruky do ruky a potěžkával ho.
S nádherným pocitem lehkosti a bezstarostnosti se rozběhl z brankoviště. Středně rychlý krok, rozhodl se, a vyměřoval si pořádně dlouhý rozběh.
Pohlédl vzhůru na nebe. Kroužili na něm ptáci a přeběhlo přes něj pár bílých mráčků. Vzduchem se neslo ječení sirén policejních aut a sanitek, jekot a vřeštění davu, a přece se cítil zvláštně šťastný a nedotčený tím vším. Chystal se nadhodit míč na Lord's.
Otočil se a několikrát zahrabal pantoflemi. Napřáhl, vyhodil míč do vzduchu a zase ho chytil.
Rozběhl se.
V běhu si všiml, že u branky stojí odpalovač.
Fajn, řekl si, to dodá trochu...
A pak, když ho nohy donesly kousek blíž, uviděl lépe.
Odpalovač stojící u branky nepatřil k anglickému týmu. Nepatřil ani k mužstvu australskému. Patřil totiž k týmu krikkitských robotů. Byl to chladný, tvrdý, smrťácky bílý robot zabiják, který se patrně nevrátil s ostatními na loď.
V tu chvíli se v Arthurově hlavě pralo množství myšlenek, ale přesto jaksi nebyl schopen přestat běžet. Čas plynul zdánlivě strašně pomal…
