Kapitola 29
"Povězte nám," oslovil je bledolící Krikkiťan, který vystoupil ze skupiny a nejistě stál v kruhu elektrického světla přendavaje v ruce pistoli, jako by mu ji dal jen podržet někdo, kdo si na chvíli někam odskočil a za minutku se vrátí, "nevíte náhodou něco o tom, čemu se říká rovnováha v přírodě?"
Zajatci neodpovídali, alespoň ne artikulovaně, vydávali jen nesrozumitelné mumlání a hekání. Světlo baterek si dál pohrávalo na jejich tvářích. Vysoko nad nimi na obloze, v Zónách robotů, pokračovala temná činnost.
"Něco jsme o tom zaslechli," pokračoval Krikkiťan, celý nesvůj, "nejspíš to nebude nic důležitého. Tak snad abychom vás tedy zabili."
Pohlédl na svou pistoli, jako by se snažil zjistit, kterou součástku má zmáčknout.
"Totiž," znovu nejistě vzhlédl, "pokud si třeba nechcete o něčem popovídat?"
Pomalý, tupý úžas šplhal Slartibartfastovým, Fordovým a Arthurovým tělem. Brzy měl dorazit do mozku, který byl v tu chvíli plně vytížen pohybováním čelistmi nahoru a dolů. Trillian potřásala hlavou, jako by se třesením krabicí snažila sestavit hlavolam.
"Víte, tenhle plán univerzálního zničení nám dělá starosti," ozval se jiný muž z houfu.
"Ano," připojil se další, "a také rovnováha v přírodě. Napadlo nás, jestli to nějak nenaruší rovnováhu v přírodě, když zničíme zbytek Vesmíru. My totiž máme moc rádi ekologii, víte." Nešťastně zmlkl.
"A taky sport," dodal další hlasitě. To vyvolalo souhlasný jásot.
"Ano," přitakal první muž, "a také sport..." Rozpačitě se ohlédl po svých společnících a křečovitě se poškrábal na tváři. Vypadalo to, že zápasí s nějakým hlubším zmatkem, jako by vše, co chtěl říci, a vše, co si myslel, byly úplně odlišné věci, a on mezi nimi neviděl žádnou možnou souvislost.
"Totiž," zadrmolil, "někteří z nás...," rozhlédl se kolem, jako by hledal potvrzení svých slov. Ostatní souhlasně přizvukovali. "Někteří z nás," pokračoval, "by rádi měli sportovní kontakty se zbytkem Galaxie, a přestože chápu důvody, proč se sport nemá plést do politiky, myslím si, že jestli chceme mít sportovní kontakty se zbytkem Galaxie, což chceme, nejspíš by byla chyba ho zničit. A zbytek Vesmíru také..." Opět zmlkl. "...to jsou zhruba naše představy..."
"Cc...," vypravil ze sebe Slartibartfast. "Cc..."
"Hhhho...?" zablekotal Arthur.
"Pr..." doplnil Ford.
"Tak dobře," řekla Trillian. "Pojďme si o tom promluvit." Popošla kupředu a vzala nebohého popleteného Krikkiťana pod paží. Vypadal asi na pětadvacet, což díky prapodivnému pokroucení času znamenalo, že když před deseti miliardami let skončily Krikkitské války, mohlo mu být asi dvacet.
Než Trillian znovu navázala hovor, vzala ho na krátkou procházku ve světle baterek. Mladík za ní nejistě klopýtal. Paprsky elektrického světla se teď mírně ohnuly, jako by se skláněly před zvláštní tichou dívkou, která jediná v tomto temném, zmateném Vesmíru zřejmě ví, co dělá.
Pak se k němu obrátila tváří a zlehka podržela jeho ruce ve svých.
Vypadal jako obraz neštěstí a zmatku.
"Tak mi to pověz," vyzvala ho.
Chvíli neříkal nic a jeho pohled těkal z jednoho jejího oka na druhé.
"My...," vypravil ze sebe ztěžka, "musíme být sami... asi." Zkřivil tvář, hluboko svěsil hlavu a začal jí potřásat, jako někdo, kdo se snaží vytřást minci z dětské pokladničky. Pak znovu vzhlédl.
"Máme bombu, víte," pokračoval. "Jen takovou maličkou."
"Já vím," kývla Trillian.
Mladík na ni brejlil, jako by řekla něco zvláštního o cukrové řepě.
"Opravdu," spěchal ji ujistit, "je úplně maličká."
"Já vím," kývla znovu.
"Ale říká se, že může zničit všechno, co existuje. A my to asi musíme udělat. Budeme pak sami? Já nevím. Ale je to zřejmě náš úkol," dořekl a opět svěsil hlavu.
"Ať to znamená cokoli," připojil se dutý hlas z houfu.
Trillian zvolna vzala nebohého zmateného krikkitského mladíka do náručí a pohladila ho po hlavě, třesoucí se na jejím rameni.
"To je v pořádku," řekla tiše, ale dostatečně zřet…
