Skládačka (Ed McBain)

8

Mezi lidmi by se nemělo tvrdit, že když se náhodou obětí vraždy stane bývalý trestanec, policie vynaloží méně času a energie na to, aby zjistila, kdo ho zabil. To nesmí nikoho ani napadnout. V zemi, kde je tak fešácká demokracie jako v Americe, požívá jak boháč, tak chudák, vlivný pán i ušlápnutý smolař, poctivec i darebák, stejné ochrany zákona, dokonce í po smrti. A proto, věřte tomu nebo ne, mládenci se pořádně zapotili, aby zjistili, kdo udělal Albertu Weinbergovi díru do hrudníku!

Nejdřív je tu spousta lidí, které je třeba informovat, když je někdo z ničeho nic nešetrně sprovozen ze světa. Jenom informovat všechny ty nejrůznější lidi zabere spoustu času. Představte si, že musíte volat policejnímu řediteli, šéfovi detektivního sboru, obvodnímu veliteli detektivního oddělení, oddělení vražd, pátracímu oddělení a náčelníkovi revíru, kde byla mrtvola nalezena, a navíc policejnímu lékaři, státnímu návladnímu a telegrafní, telefonní a teletypové službě policejního ředitelství a také policejní laboratoři, nemluvě ani o policejních fotografech a stenografech - seznam sám je delší než obvyklý seznam prádla do prádelny, a jen to zkuste dovolat se do prádelny, když to spěchá a zbývá vám poslední čistá košile! Celá ta nesmírná mašinérie zákona se dá do pohybu, hned jakmile se zjistí, že Albert Weinberg má díru v hrudníku, všechna ta naolejovaná převodová kolečka zaberou a začnou se otáčet v zájmu spravedlnosti, všichni ti horliví bojovníci se zločinem a pronásledovatelé zločinců vydají ze svého obrovského fyzického fondu první poslední, jejich ostrovtip, zkušenost, inteligence, a dokonce i suverenita se zaskví v plném světle - a to všechno jen a jen proto, aby odhalili, kdo střelil a zabil muže, který kdysi, za onoho času, ztloukl křehkou starou dámu kvůli částce sedmnácti dolarů pětatřiceti centů.

Momentálně to první a poslední ze svého fyzického fondu, veškerý svůj ostrovtip, všechnu zkušenost, inteligenci a suverenitu vynakládali detektivové Meyer Meyer a Cotton Hawes z 87. pátracího oddělení, Carella (který mrtvolu objevil) byl zaměstnán někde jinde. Prohrabávání bytu nedalo Meyerovi a Hawesovi příliš velkou námahu, ať už Weinberga zabil kdokoli, odvedl v tomto ohledu velice důkladnou práci. Po zevrubné prohlídce bytu usoudili, že správná bude domněnka, kterou vyslovil Brown. Vrah pátral po Weinbergových ústřižcích fotografie a zřejmě uspěl - podařilo se mu je najít. Meyer a Hawes vyslechli všechny nájemníky v budově a dověděli se, že tři z nich slyšeli krátce po půlnoci nějakou velice hlučnou ránu. Nikoho z těchto lidí však nenapadlo, že by bylo nutné nebo vhodné zavolat policii. V těchto končinách se na policii nikdy nehledělo jako na dobrodince lidu a navíc zde rány ze střelných zbraní byly čímsi zcela běžným, ať už ve dne či v noci. Proto se oba detektivové vrátili do služebny, aby se důkladně seznámili s časovým rozvrhem, který Irving Krutch tak pečlivě pro Steveho Carellu vyťukal na stroji:

 

18,00 hod. - Příchod domů z práce. Hovořil s vrátným o pěkném počasí.

18,05 hod. - Příchod do bytu. Volal Suzanne Endicottové, připomněl jí, že máme schůzku.

18,15 hod. - Napustil vodu do vany, namíchal martini, sledoval poslední část televizních novin o šesté při čekání, až se vana naplní.

18,30 hod. až 19,30 hod. - Vykoupal se, oholil, oblékl, namíchal dalších pár sklenek martini.

19,30 hod. - Suzie přišla do bytu. Seděli společně, každý vypil dvě martini.

20,00 hod. - Volal Arthur Brown a informoval o dalším vývoji případu.

20,25 hod. - Telefonoval do vrátnice, požádal vrátného, aby přivolal taxi.

20,30 hod. - Šel se Suzie do přízemí, taxi čekalo, oba v něm odjeli do The Ram´s Head, Jefferson Avenue číslo 777. /Místo od 20,45 hod. rezervovala telefonicky osobní sekretářka, Donna Hoganová, během dne./

20,45 hod. až 22,30 hod. - Večeře v The Ram´s Head. Vrchní číšník Maurice doporučil Chateau až Bouscaut'64.

22,30 hod. až 23,30 hod. - Procházka po Hall Avenue, prohlídka až výkladních skříní, poté stopnuto 23,30 hod. taxi.

23,30 hod. - Z taxi vystoupili až před bytem. Po schodech pěšky. Vypil jeden koňak, Suzie creme de menthe s ledem. Sledovali program Johnnyho Carsoha v televizi přibližně půl hodiny. V pořadu hostoval herec Buddy Hackett.

00,15 hod. - Šli spát.

03,15 hod. - Probuzeni klepáním na dveře. Na chodbě detektiv Steve Carella.

03,15 hod. - Hovořil se Stavem Carellou. Až 03,25 hod.

03,25 hod. - Psal časový rozvrh pro detektiva Carellu.

03,30 hod. - Odchod detektiva Carelly. Vrátili se do postele.

 

Denní vrátný v budově, kde Krutch bydlel, potvrdil, že Krutch přišel domů z práce asi v šest hodin večer a že s ním chvilku hovořil o pěkném počasí, které je letos docela jiné než loni v červnu, kdy se město dusilo v sevření vlny veder a teploměr ukazoval třiatřicet stupňů. Dal také Meyerovi a Hawesovi telefon na nočního vrátného, který uvedl, že si Krutch opravdu zavolal do vrátnice pro taxíka přibližně v osm třicet a krátce poté že opustil budovu v doprovodu mladé dámy. Vrátný sám tlumočil taxíkáři cíl cesty, jak mu jej Krutch sdělil: The Ram´s Head, Jefferson Avenue 777. Dál oznámil, že se Krutch a dáma vrátili do domu krátce před půlnocí a že ani jednoho z nich neviděl, že by ještě poté dům opustil, rozhodně ne do osmi hodin ráno, když vrátnému končila služba.

Meyer a Hawes přesto velice svědomitě obešli všechny východy z budovy a zjistili, že ten, kdo nechce být spatřen ani vrátným, ani obsluhou výtahu, může použít zadního schodiště pro služebnictvo a dodavatele vedoucího až do suterénu a opustit budovu dveřmi do postranní ulice, kde stojí popelnice a kontejnery na odpadky.

V knize, do níž v restauraci The Ram´s Head zapisovali rezervované stoly, našli záznam ,Irving Krutch, 2 místa` a časový údaj 8.45 hod. ten večer, kdy byl Albert Weinberg zavražděn. Vrchní číšník Maurice Duchene si vzpomněl, že pan Krutch a mladá dáma v podniku opravdu byli, a také si vzpomněl, že jim doporučil Chateau Bouscaut'64. Řekl, že pan Krutch si objednal láhev a vyjádřit se, že víno je výtečné. Pan Krutch mu dal tři dolary spropitného, když asi v půl jedenácté z restaurace odcházel.

Telefonát do místní odbočky Národní televizní společnosti potvrdil skutečnost, že jedním z hostů v programu Tohnnyho Carsona byl ten večer Buddy Hackett a že vstoupil hned po úvodním monologu, někdy před půlnocí.

Nezbývalo než si pohovořit se Suzanne Endicottovou.

Zeptejte se kterého chcete policisty, koho raději vyslýchá, zda osmdesátiletou dámu s křečovými žilami, nebo dvaadvacetiletou blondýnku v průsvitné blůzičce, zeptejte se kterého chcete.

Suzanne Endicottová byla zaměstnána v supermódní boutique The Nickel Bag a měla na sobě koženou minisukni a průsvitnou blůzu, přes kterou bylo vidět víc než vše. Oblečení náramně provokativní zvlášť pro policajty, kteří byli přece jen víc zvyklí na osmdesátileté dámy s křečovými žilami. Detektiv Meyer Meyer byl ženáč, Cotton Hawes byl sice svobodný, ale zdálo se, že mu také dělá potíže soustředit se na otázky.

Pořád v duchu uvažoval, neměl-li by se Suzanne Endicottové zeptat, jestli by s ním nešla do biografu. Nebo tak něco. Obchod byl plný děvčátek oblečených podobně, třebaže ne stejně, v minisukních, punčocháčích a třpytkovitých blůzách, se stuhami přes čelo, hotová voliéra štěbetavých švitorek (Hitchcockovým filmem Ptáci se Meyer Meyer dosud nepokochal). Suzanne Endicottová se vznášela hned tam, hned zde, jedné mladé dámě pomáhala s kalhotovým kostýmem, druhé s háčkovanými šatečky, další zase s vestou ze zlatých penízků. Uprostřed toho vznášení a štěbetání, reje prsních bradavek a stehen, pokoušeli se detektivové klást otázky.

„Můžete nám přesně povědět, co všechno jste ten večer dělala?“ zeptal se Meyer.

„Ale ovšem, s radostí,“ řekla Suzie.

Hawesovi neušlo, že se jí v hlase ozývá slabounký náznak jižanského přízvuku.

„Odkud vy jste? Myslím - odkud pocházíte?“ zeptal se jí ve snaze být co nejfamiliárnější a také v naději, že by se nakonec mohl přece jen zeptat, jestli by s ním nešla do biografu. Nebo tak něco.

„No ne, to jsem se toho přízvuku ještě nezbavila?“ řekla Suzie.

„Je už to jen stínek,“ řekl Hawes a pokusil se o vlídný, chápavý úsměv, který se příliš nehodil k jeho masité a vysoké postavě, ani k ohnivě rudé hřívě, ani k bílému pramenu vlasů nad levým spánkem, památce na bodnutí nožem, které inkasoval před mnoha lety.

„Já jsem z Georgie,“ řekla. „Ze státu broskví.“

„Tam na jihu v Georgii to musí být báječné,“ řekl Hawes.“

„To víte že je,“ řekla Suzie. „Promiňte jenom na vteřinku, ano?“ a rozběhla se k nápadné brunetce, vycházející ze zkušební kabinky.

Bruneta měla na sobě křiklavě červené sametové bederní kalhoty a Hawese napadlo, zda by neměl změnit objekt a zeptat se jí, jestli by s ním nešla do biografu nebo tak něco.

„Mám pocit, že jsem v zákulisí ve Folies-Bergére,“ zašeptal Meyer.

„Tys někdy byl v zákulisí ve Folies-Bergére?“ zašeptal mu Hawes.

„Nebyl, ale určitě to tam vypadá takhle.“

„Tam to bude lepší,“ řekl Hawes.

„Tys tam někdy byl?“

„Nebyl.“

„No tak už jsem zas tady,“ řekla Suzie, usmála se, pohybem hlavy odhodila s tváře dlouhé plavé vlasy a dodala: „Byly jí možná trošku volné, ne?“

„Co myslíte?“ řekl Meyer.

„Ty kalhoty, co měla na sobě.“

„Ano ano ano, trošku volné,“ řekl Meyer. „Slečno Endicottová, abychom se vrátili k té noci, kdy byl zabit Weinberg ...“

„Ach ano, bylo to strašné, že?“ řekla Suzie.

„To věru bylo,“ řekl Hawes laskavě a s pochopením.

„I když jsem se dověděla, že to byl zločinec. Ten Weinberg, myslím.“

„Kdo vám to řekl?“

„Irving. Opravdu to byl zločinec?“

„Splatil společnosti, co jí byl dlužen,“ řekl Hawes s pochopením a laskavě.

„Ach ano, to jistě,“ odpověděla Suzie. „Ale stejně.“

„Tak či onak,“ řekl Meyer a přejel si rukou po pleši a zakoulel pomněnkově modrýma očima, „byl zabit a my vyšetřujeme jeho vraždu a velice rádi bychom vám položili pár otázek o tom, co se ten večer a tu noc dělo, jestli vás to nebude příliš obtěžovat, slečno Endicottova.“

„Och, to mě vůbec neobtěžuje,“ řekla Suzie. „Omluvíte mě laskavě na pár vteřin?“ a odběhla k pokladně, kde stála nohatá rudovláska s kupou svetrů v náručí a čekala, až je bude moci zaplatit.

„Z tohohle módního pekla se nedostanem nikdy,“ řekl Meyer.

„Ani by mi to tak moc nevadilo,“ řekl Hawes.

„Tobě by to možná nevadilo. Ale já, když nedorazím domů včas na večeři, mám oheň na střeše. Sarah mě zabije.“

„Tak proč už neběžíš?“ řekl Hawes a ušklíbl se. „Zvládnu to tady docela dobře sám.“

„To věřím, že bys to zvládl,“ řekl Meyer. „Malér je ale v tom, že se od nás čeká, že zjistíme, kdo zabil Weinberga. V tom je ten malér, rozumíš?“

„No, tak už jsem zas tady,“ řekla Suzie, usmála se a pohybem hlavy odhodila s tváře dlouhé plavé vlasy. „Poprosila jsem Michelle, aby za mě na okamžik zaskočila, a tak doufám, že už nás nikdo nevyruší.“

„To je od vás moc milé, Suzie,“ řekl Hawes.

„Ale kdepak,“ odpověděla a znova se usmála.

„Abychom se vrátili k tomu večeru ...“

„Ano,“ řekla pohotově a čile, plná ochoty vyjít jim vstříc. „Co byste rádi věděli?“

„Především - v kolik hodin jste přišla do bytu Irvinga Krutche?“

„Tak asi kolem půl osmé,“ řekla Suzie.

„Jak dlouho pana Krutche znáte?“ řekl Hawes.

„Žijeme spolu prakticky čtyři roky,“ odpověděla Suzie a velké hnědé oči se jí rozšířily.

„Och,“ řekl Hawes.

„Ano.“

„Já ... chápu.“ ' „Máme ovšem každý svůj vlastní byt.“

„Ovšem.“

Meyer si odkašlal.

„Co ... hm ... co jsem to vlastně říkal?“ obrátil se s otázkou na Hawese.

„V kolik tam přišla,“ řekl Hawes.

„Ach tak. Kolem půl osmé, že ano?“

„Ano. Tak,“ řekla Suzie.

„A co jste dělala, když jste tam přišla?“

„Irving mi dal martini. Vlastně dvě martini. Já martini moc ráda. Vy ne? Vy nezbožňujete martini?“ zeptala se Hawese.

„Mmm,“ řekl Hawes.

„Přišel do bytu někdo, když jste tam byla?“

„Ne, nikdo.“

„Telefonoval někdo?“

„To ano.“

„Nevíte náhodou, kdo to byl?“

„Nějaký detektiv. Irving se tvářil moc spokojeně, když zavěsil.“

„Vy jste spolu oddaní nebo jak?“ zeptal se Hawes.

„To myslíte, jestli jsme měli svatbu?“

„Ano, jestli jste měli svatbu.“

,Proboha, to se dneska snad nenosí,“ řekla Suzie.

Meyer si znovu odkašlal.

„V kolik hodin jste z bytu odešli?“ zeptal se.

„Kolem půl deváté. Aspoň myslím, že bylo půl deváté. Mohlo to být o chvilku dřív nebo o chvilku později. Myslím ale, že bylo kolem půl deváté.“

„A kam jste šli?“

„Jeli jsme do The Ram´s Headu.“ Usmála se na Hawese. „To je restaurace. Byl jste tam někdy?“

„Ne, nebyl.“

„Je to tam moc pěkné.“

„V kolik hodin jste z restaurace odešli, slečno Endicottová?“

„Asi v půl jedenácté. Zas to, jak vám říkám, mohlo být o chvilku...“

„Ano, ale bylo to asi v půl jedenácté.“

„Ano.“

„A co jste dělali pak?“

„Šli jsme se projít po Hall Avenue a dívali jsme se do všech výkladních skříní. U Kilkennyho jsme viděli nádherná zvonová pyžama.

Import z Itálie, jestli se nemýlím. V takových pestrých barvách.“

„Jak dlouho jste se po Hall Avenue procházeli?“

„Hodinu? Nebo déle? Asi tak hodinu.“

„A co jste dělali pak?“

„Vrátili jsme se k Irvingovi do bytu. Pravidelně chodíme buď do bytu k Irvingovi, nebo ke mně. Já bydlím dole ve městě v The Quarter,“ řekla a podívala se na Hawese. „Znáte Chelsea Street?“

„Jo, tam to znám,“ řekl .Hawes.

„Chelsea Street 121/2,“ řekla, „byt číslo 6B. To je kvůli smůle.“

„Co?“

„To číslo 121/2. Mělo to být číslo 13, ale majitel domu je pověrčivý.“

„Já vím, takových baráků jsou ve městě spousty,“ řekl Hawes.

„Spousta 'domů nemá dokonce ani třinácté poschodí,“ řekla Suzie.

„Totiž - mají třinácté poschodí, ale je označeno jako čtrnácté.“

„Já vím. Vím.“

„Chelsea Street číslo 121/2,“ řekla, „byt číslo 6B, Hampton 4-8100.“

Udělala pauzu. „To je moje telefonní číslo.“

„Takže do bytu pana Krutche jste se vrátili asi kolem půl dvanácté,“ řekl Meyer. „A co jste dělali pak?“

„Chvilku jsme se koukali na televizi. Zrovna byl pořad s Buddym Hackettem. Legrační chlápek. Vy nezbožňujete Buddyho Hacketta?“ řekla a podívala se na Hawese.

„Zbožňuju, jasně,“ řekl Hawes a Meyer po něm hodil zvláštním pohledem: „S tím je legrace,“ řekl Hawes a pohled ignoroval.

„Je prostě k pomilování,“ řekla Suzie.

„Co jste dělali, když jste se přestali koukat na televizi?“ řekl Meyer.

„Pomilovali jsme se,“ řekla Suzie.

Meyer si odkašlal.

„Dvakrát,“ dodala Suzie.

Meyer si znovu odkašlal.

„Pak jsme šli spát,“ řekla, „a uprostřed noci nám zabouchal na dveře ten italský detektiv a začal se vyptávat na všechno možné kde jsme byli a co jsme dělali. Má na to vůbec právo - přijít si takhle uprostřed noci, bouchat na dveře a dávat člověku hloupé otázky?“

„Má,“ řekl Hawes.

„Mně to připadá strašné,“ řekla Suzie. „Vám to nepřipadá strašné?“ zeptala se Hawese.

„To víte, patří to k jeho povolání,“ řekl Hawes, slabě se usmál a znova se vynasnažil, aby se vyhnul Meyerovu pohledu.

„Opustil - někdo z vás dvou - byt mezi půl dvanáctou a třetí hodinou ranní?“ zeptal se Meyer.

„Ale ne. Kde by. To už jsem vám přece řekla. Nejdřív jsme se koukali na televizi, pak jsme se milovali a pak jsme šli spát.“

„Takže jste tam byla celou tu dobu?“

„,Ano.“

„Oba jste tam byli?“

„Ano, oba.“

„Pan Krutch byt vůbec neopustil?“

„Ne.“

„Jak můžete vědět, jestli byt opustil nebo ne, když jste spala?“

„Šli jsme spát až kolem druhé hodiny. Všechno chvilku trvá, nemyslíte?“

„Byla jste vzhůru až do dvou hodin?“

„Ano.“

„A pan Krutch z bytu neodešel?“

„Ne.“

„Odešel z ložnice?“

„Ne.“

„Ani jednou za celou noc?“

„Ani jednou za celou noc.“

„No dobrá,“ řekl Meyer. „Ty ještě něco máš, Cottone?“

„Vy se tak jmenujete?“ zeptala se Suzie. „Já měla jednoho strýčka, který se taky jmenoval Cotton.“

„Jmenuju,“ řekl Hawes. „Podle Cottona Mathera?“

„Uhodla jste.“

„Není to shoda okolností?“ řekla Suzie. „To je přece fantastická shoda okolností.“

„Chtěl ses ještě na něco zeptat?“ řekl znova Meyer.

„Vlastně ... ano,“ řekl Hawes a podíval se na Meyera.

„Počkám na tebe venku,“ řekl Meyer.

„Dobrá,“ řekl Hawes.

Sledoval Meyera, jak si klestí cestu tlačenicí dívek v obchodě, sledoval ho, jak otevřel dveře krámu a vyšel na chodník.

„Já už mám jen jednu otázku, Suzie,“ řekl.

„Ano, copak?“

„Nechtěla byste se mnou jít do biografu? Nebo tak něco?“

„Och, to ne,“ řekla Suzie. „To by se Irvingovi nelíbilo.“ Usmála se a podívala se na něho velkýma hnědýma očima. „Hrozně mě to mrzí,“ řekla, „vážně, ale Irving prostě pro takové věci nemá ani špetku pochopení.“

„To nic, ehm, mockrát vám děkuju za ochotu odpovídat nám na otázky, slečno Endicottová,“ řekl Hawes. „Moc vám děkuju. Mrzí mě, že jsme vás - ehm - takhle přepadli, když máte plné ruce práce. Moc vám děkuju.“

„Nemáte zač,“ řekla Suzie a odběhla k další krásné brunetce, která se vynořila z další zkušební kabinky.

Hawes si brunetu změřil, rozhodl se, že další odmítnutí už nebude riskovat, a vyšel z obchodu.

Na chodníku na něho čekal Meyer.

„Tak co? Jedna nula?“ zeptal se Meyer.

„Nula nula.“

„Jak je to možné? Myslel jsem, že je to tutovka.“

„To já taky. Nejspíš Krutche přímo zbožňuje.“

„Tak to vidíš. Já kdybych někoho přímo zbožňoval, tak bych si vybral jedině tebe,“ řekl Meyer.

„Hele, nech si to,“ odsekl Hawes a oba muži se vrátili do služebny.

Hawes vyťukal na stroji hlášení a pak šel znova ven, pohovořit s majitelem koloniálu, který podal stížnost na lidi kradoucí mu láhve od mléka z beden narovnaných vzadu za krámem, což se děje v časných ranních hodinách, když je krám ještě zavřený. Meyer si zašel popovídat s jedním přepadeným a zmláceným a ukázat mu pár fotografií vyhlášených grázlů kvůli eventuální identifikaci. Pracovali na Weinbergově případu dlouho a tvrdě, jen co je pravda, ale teď byl zařazen mezi Neuzavřené případy, kde měl zůstat, pokud by nedošlo k nějakému dalšímu vývoji či odhalení.

Na přívozním člunu do Bethtownu mezitím dva jiní policisté vdechovali z plných plic mírný červnový větřík, který k nim vál od hladiny River Harbu. Carella a Brown stáli bez plášťů a bez klobouků u zábradlí, pozorovali vzdalující se obzor Isoly a rušný provoz na řece, remorkéry a zaoceánské parníky, eskadru torpédoborců, nákladní čluny a pramice, všechny houkající, s prskajícími motory, vyzvánějící lodními zvony, vypouštějící páru a zanechávající za sebou rozčeřenou, pěnivou brázdu.

„Tohle je pořád ještě ten nejlacinější dopravní prostředek ve městě,“ řekl Brown. „Pět centů za pětačtyřicet minut jízdy na člunu - kdo jim může konkurovat?“

„Chtěl bych mít pěticent za každou jízdu, kterou jsem na tomhle přívozu s Teddy absolvoval, než jsme se vzali,“ řekl Carella.

„Caroline to taky mívala ráda,“ řekl Brown. „Nikdy nechtěla sedět uvnitř, ať bylo léto nebo zima. Vždycky jsme stáli tady na přídi, i když jsme byli zmrzlí jak dva preclíky:“

„Je to vlastně takový výlet po moři pro chudé,“ řekl Carella.

„Měsíční svit a mořský vánek ...“

„Vyhrávání na tahací harmoniku ...“

„Houkání remorkérů ...“

„Jak ve filmu z produkce Warner Brothers.“

„Občas jsem si myslel, že to existuje,“ řekl Brown toužebně. „V tomhle městě byla spousta míst, kam jsem nemohl jít, Steve, buď proto, že jsem si to nemohl dovolit, nebo proto, že mi dávali zatraceně jasně na srozuměnou, že tam nejsem vítaný návštěvník. Na tomhle přívozu do Bethtownu jsem se ale mohl cítit jako filmový hrdina. Mohl jsem jít s děvčetem na příď, cítili jsme vítr ve tvářích a mohl jsem ji líbat jako nějaký černý Humphrey Bogart. Mám tenhle zatracený přívoz rád. Fakt.“

„No jo,“ řekl Carella a přikývl.

„Ovšem,“ řekl Robert Coombs, „kousek té fotografie jsem kdysi měl.“

„Kdysi měl?“ zeptal se Brown.

„Ano - kdysi měl,“ řekl Coombs a odplivl si na pangejt před párkařským krámkem.

Bylo mu kolem šedesáti, tvář měl ošlehanou větrem a tvrdé chuchvalce žlutobílých vlasů mu trčely z lebky jak odumřelé kukuřičné stvoly, celý vypadal tak nějak ufňukaně, když seděl na stoličce před svým krámkem (Bobův zájezdní bufet) a rozmlouval s oběma detektivy. párkařský krámek byl na silnici 24, kousek od nevalné vozovky, zdálo se, že tu za den v obou směrech stěží přejede tucet automobilů.

„Kde jste k němu přišel?“ zeptal se Carella.

„Dal mi ho Petey Ryan před tou loupeží,“ řekl Coombs.

Oči měl bledě modré, orámované světlým obočím a překryté téměř bílými řasami. Zažloutlé zuby měly skoro stejnou barvu jako řasy. Odplivl si na pangejt. Brown prudce zapochyboval, že by mu chutnalo jídlo připravené v Bobově zájezdním bufetu.

„Proč vám to Ryan dal?“ zeptal se Carella.

„Byli jsme dobří kamarádi,“ řekl Coombs.

„Povězte nám to všechno,“ vyzval ho Brown.

„Proč to? Řekl jsem vám, že už tu fotku nemám.“

„A kde je?“

„Pámbuví,“ řekl Coombs, pokrčil rameny a odplivl si.

„Jak dlouho před loupeží?“ řekl Carella.

„Co jak dlouho před?“

„Vám dal tu fotografii.“

„Tři dny.“

„Petey za vámi přišel ...“

„Tak - správně.“

„A předal vám kousek fotografie ...“

„Přesně tak.“

„A řekl vám co?“

„Řekl mi, že to mám schovat, než ten přepad provedou.“

„A co potom?“

„Že si to přijde ode mne vyzvednout.“

„Řekl vám proč?“

„Pro případ, že by ho sbalili.“

„Nechtěl mít fotografii u sebe, kdyby ho snad policie chytla, je to tak?“

„Tak - správně.“

„Co jste si o tom všem myslel vy?“ řekl Brown.

„Co jsem si měl myslet? Dobrý kamarád mě požádá o službu, tak jsem mu ji prokázal. Co na tom bylo k myšlení?“

„Měl jste tušení, co fotografie označuje?“

„To bych prosil.“

„Co označovala?“

„Ukazovala místo, kam schovají ty prachy. Myslíte si, že jsem trouba?“

„Řekl vám Petey, na kolik kousků celou fotografii rozstříhali?“

„Ne, to mi neřekl.“

„Řekl vám jen, abyste mu ten kousíček schoval, dokud si ho nepřijde vyzvednout, ano?“

„Tak - správně.“

„Dobrá. Kde je ten kousek fotografie teď?“

„Vyhodil jsem ho do popelnice,“ řekl Coombs.

„Proč?“

„Peteyho zabili. Věděl jsem na beton, že už si pro něj nikdy nepřijde, a tak jsem ho vyhodil.“

„Přestože jste věděl, že je to jen část větší fotografie? Fotografie, která ukazuje, kam ukryli lup z NSÚS?“

„Tak - správně.“

„Kdy jste ho vyhodil?“

„Den po té loupeži. Hned, jak jsem se v novinách dočetl, že je Petey po smrti.“

„Měl jste zatraceně naspěch, abyste se toho zbavil, co?“

„Tak - správně. Zatraceně naspěch.“

„A proč?“

„Nechtěl jsem se do té loupeže namočit. Bylo mi jasné, že to s tou fotkou smrdí, a tak jsem z ní nechtěl mít u sebe ani kousek.“

„Nejdřív jste ji ale od Peteye vzal, že?“

„Tak - správně.“

„Přestože jste věděl, že označuje místo, kam hodlají schovat výnos loupeže.“

„To jsem se jen dohadoval. Najisto jsem to nevěděl.“

„A kdy jste se to dověděl najisto?“

„Totiž - najisto to nevím dodneška.“

„Po loupeži jste ale byl natolik vystrašený, že jste ten ústřižek, který vám Petey dal, zahodil.“

„Tak - správně.“

„To bylo před šesti lety, že, pane Coombsi?“

„Tak - správně.“

„Hodil jste ho do popelnice.“

„Do popelnice, tak - správně.“

„Kde ta popelnice stála?“

„Cože kde stálo?“

„Ta popelnice.“

„Vzadu.“

„Tady vzadu za krámkem?“

„Správně.“

„Šel byste tam s námi a ukázal nám, kde jste ústřižek do popelnice hodil?“

„Beze všeho,“ řekl Coombs, vstal ze stoličky, odplivl si a zavedl je obloukem za párkařský krámek.

„Tak tady,“ řekl a ukázal. „Do jedné té popelnice tady.“

„To jste nesl ten mrňavý kousek fotografie až sem dozadu, zvedl jste víko popelnice a hodil ho do ní?“

„Tak - správně.“

„Ukažte nám, jak jste to udělal,“ řekl Brown.

Coombs se na něho zvědavě podíval. Pak pokrčil rameny, sevřel pomyslný odstřižek fotografie mezi palcem a ukazováčkem, donesl jej k nejbližší popelnici, odklopil víko, hodil neexistující papírek dovnitř, víko pustil, otočil se k policistům a řekl:

„Tak nějak. Tak jsem to udělal.“

„Lžete,“ řekl Brown suše.

Ani jeden z detektivů samozřejmě nevěděl, zda Coombs lže nebo ne, a ta malá nápaditá zkouška přímo u popelnice také nic nedokázala.

Vyšetřování a odhalování zločinů však vyžaduje kromě znalosti lidských povah i znalost jistých triků. Ve Spojených státech amerických neexistuje jediný řadový občan, který by ze stálého sledování televizních pořadů a detektivních filmů nevěděl, že policisté vždycky kladou ošidné otázky a nastražují pasti, aby usvědčili lidi ze lži. Coombs také zhlédl svou dávku televizních pořadů a filmů, a věděl tedy s jistotou - z níž mu začalo vynechávat srdce, křídovět tvář a drkotat zuby, že provedl něco špatně, že se dopustil nějaké chyby, když kráčel k popelnici, zvedl víko a hodil do ní pomyslný odstřižek fotografie, že udělal něco, co těm dvou mazaným vyšetřovatelům okamžitě prozradilo, že lže.

„Ze lžu?“ řekl. „Já? Já že lžu?“

Znova si zkusil odplivnout, ale krční svaly ho tentokrát neuposlechly, téměř vyprskl a strašně se rozkašlal.

„Vy tedy chcete jít s námi?“ řekl Carella přísně a pompézně, tím nejzdeúřednějším hlasem, jehož byl schopen.

„Co ... co ... cože?“ řekl Coombs a rozkašlal se znova, až mu tvář zbrunátněla, a pak se opřel dlaní o zadní stěnu párkařského krámku, sklonil hlavu, opřel se čelem a snažil se popadnout dech a vzít rozum do hrsti.

Dostali ho, to věděl, ale neuměl si představit, z čeho jej mohou obvinit, a tak se pokoušel získat aspoň čas, zatímco velký černošský policista sáhl do zadní kapsy a vytáhl z ní ocelová pouta na zápěstí se zlověstnými okraji zubatými jak pila - kristepane, teď jsem v loji, pomyslel si Coombs, teď' mě zatknou. Ale proč?

„Co jsem provedl,“ řekl, „z čeho mě obviňujete,“ řekl, „co jako, c... co jako jsem měl udělat?“

„To byste měl vědět vy, co jste udělal, pane Coombsi“, řekl Carella ledově. „Zničil jste důkaz zločinu.“

„Což je samo o sobě těžký zločin,“ lhal Brown jako když tiskne.

„Paragraf 812 Trestního zákona,“ řekl Carella.

„Poslyšte, já ...“

„Tak jen pojďte, pane Coombsi,“ řekl Brown a zvedl ocelová pouta.

„A co když jsem ... co když jsem tu věc ... tu fotografii nevyhodil?“ zeptal se Coombs.

„Vyhodil jste ji?“

„Nevyhodil. Mám ji. A dám vám ji. Kristepane - já vám ji dám.“

„Tak sem s ní,“ řekl Brown.

Přívozní člun je příhodné místo k úvahám. A také je to vhodné místo k naslouchání. A tak zpáteční cestou do Isoly Carella i Brown trochu uvažovali a střídavě naslouchali jeden druhému.

„Na té loupeži se podíleli čtyři chlápci,“ řekl Brown. „Carmine Bonamico, který celou věc vymyslel a naplánoval ...“

„A muselo to dát nějakého myšlení,“ řekl Carella.

„Jerry Stein, který ten balík peněz odvezl, a dva střelci - Lou D'Amore a Pete Ryan. Dohromady čtyři.“

„No a co?“

„No a teď počítej. Pete Ryan dal jeden kousek momentky své tetě Dorothee McNallyové a další kousek dobrému starému kámošovi Robertu Coombsovi ...“

„Z nóbl kvelbu zvaného Bobův zájezdní bufet,“ řekl Carella.

„Tak - správně,“ řekl Brown. „Což znamená, užijeme-li metody zvané aritmetická dedukce, že Ryan v jedné chvíli musel mít dva kousky fotky.“

„Tak - správně,“ řekl Carella.

„A nezdá se ti proto pravděpodobné, že každý člen gangu měl dva kousky té fotky? Nebo spíš naopak? Co říkáš?“

„Pravděpodobné to je, ale nutně to z toho nevyplývá,“ řekl Carella.

„Jak to myslíte, Holmesi?“

„Toť elementární, milý Watsone. Domníváte se, že celá fotografie se skládá z pouhých osmi kousků. Použijeme-li však dalších násobků čtyř, můžeme stejně dobře usuzovat, že těch kousků je dvanáct, nebo šestnáct, nebo dokonce snad ...“

„Já to odhaduju na osm,“ řekl Brown.

„Proč zrovna magické číslo osm?“

„Kdybys měl v plánu takovou veleloupež, rozstříhal bys fotografii na dvanáct částí? Nebo na šestnáct?“

„Nebo na dvacet?“ řekl Carella. „Udělal bys to?“

„Připadá mi to jako hloupý nápad hned od začátku,“ řekl Carella. „Já bych takovou fotografii nestříhal vůbec.“

„Já to odhaduju na osm. Čtyři chlapi, každý dva kousky. Teď jich máme šest. Podle mého odhadu najdeme sedmý v sejfu Gerry Fergusonové. Pak. už nám bude chybět jen jeden kousek. Jeden jediný, kamaráde. Ještě jeden kousek a máme to z krku.“

Jak ale kdysi poznamenal Robert Burns, ten moudrý skotský básník, i ty nejlépe vymyšlené plány ...

To odpoledne přijeli do Ferguson Gallery s úředním povolením k prohlídce sejfu Geraldine Fergusonové. A třebaže sejf prohledali odshora až dolů a našli v něm spoustu nejrůznějších tretek bez jakéhokoli vztahu k nějakému zločinu, další kousek fotografie nenašli. Pondělí bylo u konce a měli pořád jen těch šest kousků.

Šest. Přepočítej je. Šest.

Jak ty Blažené kousky zkoumali v půlnočním tichu služebny, napadlo je pojednou, že se dopustili nějakého strašného omylu. Na fotografii nebylo nebe. A protože na ní nebylo nebe, neexistovalo ani žádné nahoře a dole, žádný hořejšek a spodek. Hleděli na krajinu bez perspektivy a to nedávalo žádný smysl