57. LUĎKŮV TATÍNEK
Kromě pomluv, posměchů a jiných urážek od Přístavních povalečů byl po celý měsíc ve Staré čtvrti poměrný klid. I rodiče chlapců přestali - alespoň částečně -naléhat, aby se chlapci raději rozešli, "než se něco stane"! Povinná služba mládeže se pořád nemohla rozjet tak, jak si to Nepřítel a jeho přisluhovači z Praporu přáli, a snad i to dodávalo chlapcům odvahu v činnosti pokračovat. Některé městské úřady nasadily všechny páky k tomu, aby Hochy od Bobří řeky od dalšího scházení odradily, byl v tom i kus nepřejícnosti a závist nad tím, že ve sdružení zatím pořád vše dobře klape. Ale v Hoších od Bobří řeky bylo tolik plánů i chuti k další činnosti, že zanechat všeho - dobrovolně a bez donucení - bylo takřka nemyslitelné. Budou v ní pokračovat dále, dokud to jen bude možné.
K dobré náladě a k chuti do všeho ve sdružení přispívalo i počasí, které v zářijových dnech bylo obzvláště krásné. Ve vzduchu byla vůně, které hoši říkali "podzimní", neboť nebyla cítit v kterémkoli jiném období. Na lukách za městem nadál kvetly záplavy barevného kvítí, nejvíce snad zase nachově rudých hvozdíků, a odkudsi dálek závan větru občas ještě přinášel příjemný pach sušených otav a dozrávajících jablek. Po modrém nebi se táhly jemné závoje - nedalo se říct mraky ani oblaka - jež nezastíraly slunce. A když do kraje večer připlul odkudsi z daleka měsíc, napřed jen jeho srpek, který se každým dnem zvětšoval, až dorostl do úplňku, chlapci se doma z oken svých bytů dívali na střechy a stříšky domů, lesknoucích se v jeho magické záři. A každý z nich se přitom snažil přivolat si v mysl celý ten slavnostní chorál, který slýchali za úplňkového večera vždy jen tam daleko, daleko, v jejich Sluneční zátoce.
Vzpomínali na vše to, co Hoši od Bobří řeky zažili od svého druhého jarního období až do těch nejbáječnějších zážitků tam ve Sluneční zátoce a ten zářijový zdánlivý klid je tak ukolébal v jistotu a pocit bezpečí, že už jim téměř ani nepřišlo na mysl, co by jejich pohodu mohlo nějak zkalit. A přece na ně dolehly nečekaně a náhle dvě hrozné rány.
První byla zpráva, kterou Pirát přinesl na jednu z posledních zářijových schůzek do klubovny. Byli tam už skoro všichni a jen čekali na Rikitanovo zahájení. Zatím postávali u klubovních vývěsek, většinou táborových fotografií, které později vlepí do kroniky, když tu se náhle prudce rozevřely dveře a jimi vpadl dovnitř Pirát, zřejmě rozrušený na nejvyšší míru. "Víte to už -" volal hned od dveří, "víte, že zatkli Luďkova tatínka?" Nevěděl to zatím nikdo, stalo se to prý dnes dopoledne. Všichni chlapci zděšeně přejeli očima všechny přítomné - ale Luděk mezi nimi nebyl! To bylo snad vůbec poprvé, že chyběl na schůzce.
"No není tady-není--" vzdychl trochu sklesle Rikitan, který jako snad první zachytil znepokojené a Luďka hledající zraky všech přítomných hochů. "Snad ještě přijde - a něco nám vysvětlí - a snad jeho tatínka brzy propustí na svobodu! Anebo to třeba ani není pravda!" Sám svým nadějným útěchám v duchu nevěřil. Pak zahájil schůzku. Ale na nějakou větší zábavu nebylo ani pomyšlení, a tak, aby alespoň trochu hochy k něčemu upoutal, vyhlásil nového, už dvacátého čtvrtého bobříka. Skládal se ze dvou částí:
"Jmenuje se bobřík indiánských signálů, a ta první část je o tamtamech. Nevím, jestli indiánští chlapci, kteří se přátelili s Royem, to kouzlo ještě znali, bylo to umění posílat si na veliké vzdálenosti různé zprávy za pomoci bubínků i velkých bubnů, zvaných tam-ta-my. My je nemáme, a taky bychom s nimi neuměli zacházet. Ale máme signální vlajky nebo píšťaly, a známe - či měli bychom znát -Morseovu abecedu. Ta nám bubnování na tam-tamy nahradí. Tuhle část uloví ten, kdo nejenže značky morseovky zná, ale dokáže vyslat určenou zprávu rychlostí aspoň dvanácti písmen za minutu, a taktéž dvanáct písmen zase přijmout. Když jsem vám vysílal morseovku před táborem v dešti ze stanu podmínky bobříka ohně, příliš se vám jejich luštění nedařilo. Signály tam-tamů vás v její znalosti zdokonalí."
"…
