21.PŘEPADENI PŘÍSTAVNÍMI POVALEČI
"Stoličky si odneste každý svou jako Tichošlápek s Drobečkem!" navrhl Rikitan. "Aspoň si na ně dáte lepší pozor a nemusíte se obávat,že vám s vaším sedátkem někdo - třeba nerad - uhodí o zem, nebo vůbec nějak poškodí!"
Byly to opravdu pěkné stoličky, chlapci si je minulého roku sami vyráběli a všelijak barevně lakovali a zdobili indiánskými ornamenty. Sedátka byla zkosená, dole byla širší, nahoře užší, a byla dutá, aby si chlapci do nich mohli ukládat různé věci. Víko židličky bylo upevněno závěsy, takže se dalo odklápět. Každý si své stoličky vážil a ony byly často předmětem veselých přátelských půtek mezi chlapci, kdo že ji má lépe vyzdobenou, kdo v ní má lepší pořádek a podobně. Židličky ani nemusely být podepsané, každý hoch poznal svou a také přesně věděl, čí která je. Každá byla jinak vyzdobená, jen rozměry všech byly přesné, stejné.
"Tak jdeme!" vybídl Jirku Vilík posmutnělým hlasem. "Dva za sebou snad jít můžeme, když už je venku skoro tma, to si nás nikdo nevšimne!" Ale jak se mýlili! Hned o několik ulic dále na ně narazila parta Přístavních povalečů. Kováč ani Zandá Lubeš v ní náhodou nebyli, a Vilík s Jirkou se domnívali, že kolem ní projdou. Ale parta přímo dychtila něco si s nimi začít. Ostatně také věděla, že oba patří k Hochům od Bobří řeky - a vědomí, že si k nim zejména teď, v této době, může všechno beztrestně dovolit, jí dodávalo kuráže a drzosti.
"Kam s tou veteší?" vykřikl na ně jeden z Povalečů. A jiný hned posměšně odpověděl za ně: "No kam by s tím šli? Jdou to nějak zahodit nebo přiložit do kamen - vždyť už je s tím jejich spolkem stejně konec!"
"Jen se bavte na náš účet!" vyrazil ze sebe hněvivě Jirka. "Stejně nic jiného neumíte, než se toulat po ulicích a rvát se - a tropit neplechy! Víte, jak my vás jmenujeme? U nás jste Přístavní povaleči - a dost! Nic jiného než povaleči!"
Neměl to říkat! Měli partu nechat mluvit, třeba i urážlivě, a raději zmizet, pokračovat v cestě. Ale Povaleči povykovali a posmívali se tak, že mlčet bylo víc než těžké. "Cože jsme?" houkl jeden z Povalečů a postoupil proti nim výhružně o dva kroky. "Přístavní povaleči jste říkali - viďte?" Ohlédl se za sebe na své kumpány, a když viděl, že Vilíka a Jirku pomalu obklopují, zavolal zlobně: "Tak abyste věděli, co Přístavní povaleči dovedou - a jak trestají ty, kteří se jim protiví, tak vám to předvedeme!" S těmi slovy se prudce vrhl na Jirku a vytrhl mu z ruky jeho sedátko, přičemž ho ještě silně udeřil do tváře. Vzápětí se na ně vrhli i ostatní darebové, vyrvali i Vilíkovi jeho židličku a pak se celá horda s křikem a výsměšným chechtotem dala i s ukořistěnými židličkami na útěk. To proto, že se kolem začali shlukovat náhodní dospělí chodci a celý výjev pozorovali.
"Chyťte je! Chyťte je!" volali oba chlapci zoufale. "Přepadli nás - jsou to lupiči, ukradli nám naše věci - pomoc, chyťte je!!" Ale nikdo z dospělých se neměl k tomu, aby se pletl do zdánlivě klukovské rozepře, nikdo si jejich volání nevšímal. A Přístavní povaleči se rozprchli na všechny strany a zmizeli zdrceným chlapcům ve večerní tmě.
V bezradném zoufalství se oba vrátili k domu U modrého hroznu, kde ještě necelou půlhodinu předtím byla jejich klubovna a kde v té době byly ještě v bezpečí i jejich dvě židličky, teď beznadějné ztracené. Ale Vilík ztratil ještě něco víc, než jen svou památnou židličku. Přepadením těmi mizery Přístavními povaleči ztratil něco, co mu v dalších dnech nedávalo klid k učení, ani v bezesných nocích ku spaní! Ztratil něco, o čem nemohl a nesměl říct ani svým kamarádům ve sdružení, ani svým rodičům, ba ani samotnému Rikitanovi! V jeho srdci se usídlila hrůza, když si onu ztrátu uvědomil - a to bylo velmi, velmi brzy, ještě tentýž nešťastný večer - a ta hrůza ho měla provázet, mučit, ničit a děsit po všechny další dny, dnešním večerem počínaje!
