49. ZASE ZNÍ PÍSEŇ ÚPLŇKU
Noci byly stále světlejší. Na večerní obloze se ukázal srpek měsíce a každou noc se zvětšoval.
"Ale Rikitane, na paseky do kopců půjdeme - viď?" vymiňoval si Luděk. "Až bude úplněk, i jeho píseň si tam zazpíváme, jen potichu, víš, aby nás nikdo za lesem a za řekou neslyšel!"
"To víš, že půjdeme," usmál se povzbudivě Rikitan, "to by ani nebyl tábor ve Sluneční zátoce, kdybychom tam nešli a Píseň úplňku nezpívali!"
Jednotlivé hlasové skupinky si svůj nápěv tajně cvičily opodál tábora, ale vše jen potichu, jen tiše, tiše, kdo ví, nejsou-li zde někde nablízku první zvědové Přístavních povalečů! Ale nezdálo se, že by sem ti ničemní kluci nalezli cestu. Ani další nákupčíci Vilík, Jirka a Luděk nepozorovali zatím nic podezřelého. To už šly do Staré čtvrti také výstražné dopisy, bez zpáteční adresy, aby rodiče psaní nikomu nesvěřovali k odnesení do schránky, tím méně aby sousedům říkali, kde chlapci jsou a v kterém směru leží Sluneční zátoka.
"Jen aby bylo hezky! Aby byla jasná noc, až bude úplněk!" strachoval se Tichošlápek. Vida! Nikoho vlastně ani nenapadlo, že by mohl být také zamračeno, nebo dokonce že by pršelo - a tak že by se jím toužebně očekávaná cesta tam vzhůru na paseky za úplňkem mohla pokazit! Každý z hochů měl ještě v paměti ty nádherné bílé noci z loňského tábora - a až do té znepokojující Tichošlápkovy poznámky nikoho ani ve snu nenapadlo, že by letos mělo byt jinak.
Ale počasí bylo stálé a srpek měsíce byl bez zrádného kruhu či záře, ktére by mohly věštit změnu počasí. Ráno bývala hojná rosa, předzvěst krásných dnů. Při ranním cvičení se v ní většina chlapců bujaře vyválela, nic jim nevadilo, že rosa byla studená. A pak ještě hupky do vody, na balvany, jen zpola vyčnívající z vody, a dál a dál, až tam, kde bylo možné plavat, aniž by si hoši otloukli kolena. Zlatá, báječná, nádherná Sluneční zátoka i s Bobří řekou! A tohle vše by teď snad mělo byt ztraceno, zkaženo, znesvěceno příchodem nedobrých cizích lidí? Nikdy. Nikdy!!
I v den, kdy po večeru měla nadejít úplňková noc, byla ráno rosa a slunce hřálo, ale nepálilo. Po nebi občas přeplul jen malý mráček jako bájná plachetnice na modrém nekonečném moři, aby za chvíli zmizel za hradbou lesa nad protější strání. Naštěstí dnes nebyl nákupní den, nikdo tedy nemusel do vesnice, a večer budou všichni chlapci k Slavnosti úplňku odpočatí. Služba u kuchyně se činila s večeří, aby byla přesně podle táborového řádu, aby se neopozdila a služba aby měla dost času k umytí nádobí.
Už včera - a také dnes - zkoušely si jednotlivé dvojice či trojice, jak je Rikitan podle hlasů rozdělil, své nápěvy, aby je plynule a bez kazu ovládaly, až tam nahoře na pasekách večer dojde ke zpěvu všech hlasů současně v jediném tklivém a tak kouzelně krásném chorálu.
Večer se přiblížil. Sluneční záře už zmizela z tábořiště. Světle modrá obloha tmavěla. Vše se zdálo být neobyčejně tajemné a slavnostní. Dnes byl docela jiný večer než v ostatní dny. Někteří chlapci postávali před stany a tiše mezi sebou hovořili. To ještě služba vyplachovala dva kotlíky od čaje a drhla pokličky.
Pak dal Rikitan pokyn, aby se chlapci připravili. Devět šrámů zůstane v táboře. Věděl, že bude hlídat. Byl s hochy tak sžitý, že se zdálo, jako by rozuměl všemu, co mu říkali a co po něm žádali. Teď zanechal neklidného pobíhání po táborovém náměstíčku a uvelebil se pohodlně u stožáru. Vilík ho pohladil po hlavě a Devět šrámů vděčně zamával oháňkou. Byl to jejich věrny pes, přítel všech, patřil všem!
Tiše vešli do zdánlivě neproniknutelného houští a brzy se ocitli v lese. Šli směrem k močálu, opatrně ho obešli, pak začali stoupat do mírně se zvedajícího lesního svahu. Zelenavá světylka svatojánských mušek jim občas křížila cestu. Proti nim vybíhaly bílé pruhy měsíční záře, linoucí se mezi řídnoucími kmeny stromů. Za nimi se pak záhy ukázala vysoká modrá obloha se zářícím úplňkem, plujícím nad krajinou. Kdesi daleko na obzoru se rýsovaly vysoké borovice. Kořenná vůně mateřídoušky a jitroc…
