75. A BUDE VŮBEC TÁBOR?
Jarní dny, protkávané schůzkami a výpravami, míjely - a nic se zatím nedělo. Na Hochy od Bobří řeky nepřišlo dosud žádné udání, jak se pořád obávali. Přístavní povaleči na ně občas v ulicích pokřikovali, ale to bylo zatím vše. A jaro toho roku bylo tak krásné, jako snad ještě nikdy předtím. Obloha byla trvale tmavomodrá a jen bílé mraky ve velkých výškách po ní pluly do neznámých dálek. A když je vítr hnal směrem, jímž leží Sluneční zátoka, volali na ně hoši: "Pozdravujte nám Bobří řeku!" Někteří ještě přidali výkřik: "Už tam brzy přijdeme," ale nikdo tomu příliš nevěřil. A čím větší byla nejistota, tím silnější byla i touha ještě jednou v životě spatřit ten líbezný koutek kraje.
A pak jaro přešlo v pěkné, klidné léto a hoši se po dlouhých a stále v tajnosti držených přípravách do svého kouzelného krásného kousku kraje vydali!
I odchod tam byl do poslední chvíle utajovaný - a plný strachu. Odešli ze Staré čtvrti za úsvitu, když celé město ještě spalo. Zdálo se, že i Devět šrámů nějak pochopil nebezpečnost chvíle. Neštěkal, jako by věděl, že je nesmí nikdo spatřit, ani slyšet. Byl to opravdu moudrý pes!
Tíseň z chlapců - a zdálo se, že i z Rikitana - padala každým krokem, kterým se vzdalovali ze svého stanoviště daleko za Starou čtvrtí, kde se všichni sešli. Tentokrát se jim šlo rychleji než minulého a předminulého roku. Nezatěžovaly je vozíky s těžkým nákladem, čekající na ně ve stavení dobrého hospodáře. Ještě za krásného západu slunce tam došli. Tentokrát už jako novinku měli s sebou spací pytle, a tak ani nevybalovali stany, už za dřívějších jarních výprav sem nanošené, a ustlali si na suchém jehličí poblíže stavení.
"A co ohníček?" žebronili a Rikitan souhlasil. Příprava netrvala dlouho a malý ohýnek, jen tak, aby se kolem všichni vešli, vzplanul daleko od lesa, na nízkém břehu potoka, který tudy protékal. Chvílemi pak zpívali staré táborové písničky, potom zase povídali, co a jak si ve Sluneční zátoce zařídí. Ráno - zase velmi časně - vstali, sbalili spací pytle a začali vynášet z kůlny stavení táborové potřeby, stany, zásoby a nakládat je na vozíky.
Ještě jeden perný den a jednu noc jim pak trvalo, než se ocitli na svém zamilovaném místě, ve Sluneční zátoce. Na chvíli tam všichni opět zapomněli na svůj trvalý strach z budoucnosti a rozběhli se po svých známých místech, nemohli se nabažit toho vědomí, že jsou konečně tady! Kytičkář letěl ke břehu, zarostlému jitrocelem, pomněnkami, červenohnědými hlavičkami totenu i zase záplavami kartouzků a smolniček. Voda byla ještě neprohrála, ale zpívala a třpytila se v tůních i ve splávcích mezi omletými balvany, a Grizzly se do ní hned vrhl.
"Tak a dost!" ukončil pak rázné Rikitan to radostné vzrušení chlapců. "Teď do práce -chcete mít přece do večera stany na podsadách a hotovou kuchyň -ne?" A hoši volali ochotně: "Ano, ano, chceme - " vždyť to byla i jejich touha. Vrhli se do hlubin křoví, které od loňska zase ještě více zmohutnělo, a začali odtud vytahovat podsady ke stanům i kuchyňské kůly a železné pláty na plotnu. Rikitan zatím rozbaloval kuchyňskou plachtu-střechu a hoši, kteří nebyli zaměstnaní podsadami, vyvalovali z lesní strany tábořiště uschované zde balvany na základ kamen. Všude bylo plno nadšeného ruchu, jásotu a veselí. A jak by ne! Prázdniny ve Sluneční zátoce, na břehu Bobří řeky! Kdo by se neradoval? Kdo by se alespoň na chvíli neosvobodil od stálého podvědomého strachu a nejistoty? Nikomu v těch prvních chvílích ani na mysl nepřipadlo, že by je zde někdo cizí, nepřátelský mohl objevit! Kladiva, pily i hřebíky zatloukané do kulatiny, to vše spolu se šťastným smíchem a hovorem chlapců a se šploucháním vody ve splávcích řeky splývalo dohromady v jedinou radostnou píseň stavby.
Až potom večer, když už stíny lesa vstoupily na loučku a od řeky vanul chlad, změnilo se veselí chlapců na tu známou jim už tíhu strachu z něčeho tušeného, čekaného, co možná přijde. To už seděli všichni hoši i s Rikitanem u nedohotovených kamen, na pol…
