11. BOBŘÍK HMATU
Po zdařilé krásné výpravě do Údolí odvahy jaro jako by se znovu ztratilo. Bylo chladno, občas vytrvale pršelo - a hoši byli rádi, že svou středeční schůzku po výpravě budou konat v klubovně. Na Červený dolík s výhledem na daleké lesy a kopce nebylo ani pomyšlení.
Dnes zde byl i Tichošlápek, který chyběl na minulé schůzce. Jeho rodiče se zřejmě už uklidnili a nebáli se o něj. Grizzly přinesl kroniku s pěkným zápisem o Údolí odvahy - a když nahlas předčítal popis Mirkova skoku dolů z Vyhlídkové stezky do rozbahněného potoka, všichni, kteří byli při tom, znovu v duchu Mirka viděli, jak obloukem letí dolů - a jak se ta chvíle každému zdála nekonečně dlouhá. A Mirek byl zase trochu zčervenalý, ale Rikitan už mu skok nevyčítal.
"Já bych se nikdy něčeho takového neodvážil!" řekl Kytičkář a pak ještě dodal zahanbeně: "A kdybys, Rikitane, takový skok třeba vyhlásil za nějakého nového bobříka, nikdy bych ho neulevil!"
"Neboj se!" uklidnil ho Rikitan, "nic takového v nových bobřících nebude, v čem by vám hrozilo nějaké nebezpečí úrazu! A ten, kterého dnes vyhlašuju, bude velmi lehký - budete se všichni divit, a snad i radovat, pobaví vás! Bude snad ještě snadnější než ten čtrnáctník!"
"Tak to už mám toho patnáctníka skoro v kapse, vlastně na rukávu!" holedbal se Větrník.
Rikitan vytáhl z tašky větší krabičku a z ní k údivu hochů vysypal na stůl hromádku jakýchsi ústřižků z tvrdé lepenky, vystříhaných zřejmě z nějakých krabic od bonbonů nebo sušenek. A už také chlapci vidí, že ústřižky nejsou stejné! Jsou zde kolečka, čtverečky, trojúhelníčky i malé obdélníčky - vždy po deseti kusech. Drobeček do hromádky zajel svou neposednou pracičkou, ale Větrník ho tatínkovsky klepl přes prsty - a to už Rikitan začal vysvětlovat: "Roy měl velký cit v rukou, líčil pasti často za úplné tmy, dovedl hbitě rozmotávat provazy rybářských sítí, i pod vodní hladinou byly jeho prsty dovedné a hbité jako u indiánských chlapců ze Silver Stáru. Myslíte si, že i vaše jsou takové?"
"Já myslím, že moje jsou!" zavřískl trochu vychloubačně Drobeček a roztáhl prsty na obou rukou, při čemž nechtěně shodil ze stolu hrnek s vodou. Bouře smíchu mu byla za to odplatou. Hned běžel pro hadr do kbelíku v koutě klubovny, ale Rikitan zatím už pokračoval: "Lovec toho bobříka má za úkol poslepu - se zavázanýma očima - rozdělit tyhle ústřižky co nejrychleji a správně do čtyř krabiček od zápalek, které zde mám. Za každý ústřižek vhozený do nepatřičné krabičky připočítávám lovci pět vteřin k jeho celkovému času. Tak kdo si to zkusí jako první?" Hlásili se všichni chlapci, i Drobeček, jenž právě vysoušel podlahu od rozlité vody. Štěstí, že hrnek byl plechový!
"A to uloví toho bobříka každý, kdo to rozdělení správně udělá?" ptal se Šťoura. "To by přece nic nebylo, když si závodník dá jen trochu pozor, tak bobříka skolí za chvíli!"
"Nebude to tak snadné, jak si myslíš!" usmál se Rikitan. "Každý si dnes toho bobříka zkusíte. Já vám budu na hodinkách měřit čas -ale bobřík uznám za splněný jen tomu z vás, kdo rozdělení provede za nejkratší čas z vás všech. Tak vidíte, že to tak snadné nebude!"
Všichni se hlásili, někteří až příliš horlivě, o překot, že zkusí rozdělování jako první. Nikdo se nemohl dočkat. Rikitan vybral tedy jako prvního Luďka, toho klidného obdivuhodného chlapce, který stál skromně stranou. Zavázal mu oči a Luděk začal ústřižky rozdělovat. Tu a tam zaváhal, nebo se zmýlil a vhodil některý do nepravé krabičky, nebo v rychlosti dokonce i vedle. A když svůj závod, který byl vlastně nácvikem na lov patnáctého bobříka dokončil a sňal si šátek z očí, trochu udiveně se rozhlížel po svém díle.
Ale Rikitan už hlásil: "Rozdělování ti trvalo osmdesát šest vteřin, šest ústřižků jsi vhodil do nesprávné krabičky nebo vedle, to je třicet vteřin. Tak kdo to zkusí teď?" Zase vnikla tahanice o to, kdo má jít na řadu jako další. "Máte si dávat přednost jeden druhému, ne se hádat jako obyčejní kluci!" Rikitan hochy napomenul. "Pamatujete se ještě, jak při n…
