5
Hall Street číslo 495 byl přepychový dům s širokánskou vstupní halou a čtrnácti výtahy. Stál ve vydavatelské čtvrti a z obou stran ho obklopovaly luxusní obchody.
Kling měl pocit, jako kdyby umřel a přišel do nebe. Vůbec bylo ohromné vypadnout z revíru. Tady ve středu města bylo krásně a on už na tu krásu skoro zapomněl. Připamatoval si, jak tu s Claire o vánocích nakupoval, a připadalo mu, že se to stalo o vánocích roku 1776. Bylo příjemné toulat se zas po Hall Street, potkávat muže s aktovkami na cestě do čistého zaměstnání, bylo příjemné potkávat vymydlené dívky v sukních a blůzách z módních salónů, děvčata spěchající do kanceláří a na nákupy.
Měl dojem, že tohle je nejhezčí část města, čtvrt, která o sobě ví a dává člověku možnost, aby se cítil jako v obrovské metropoli.
Počasí bylo taky ideální. Největší nápor léta teprve přede dveřmi, ve vzduchu ještě vládlo jaro. Hřejivé a voňavé, byl to den, kdy člověk shodí sandály a bos se brouzdá mokrou trávou. Kling litoval, že má povinnosti.
Ale zas nelitoval, že ho přivedly až sem.
Vstoupil do budovy číslo 495 a vykročil k recepci. Theodor Boone se nacházel v místnosti 1804. Kling pohlédl na hodinky. Bylo za deset minut tři. Lehce pokýval hlavu a zamířil k výtahům. Měl na sobě šedé kalhoty a košili také s šedivými proužky. Nevypadal vůbec jako policista. Se svou blond kšticí, širokými rameny a dlouhým rozhodným krokem se mohl vydávat za Skandinávce, který si přijel do Ameriky prostudovat průmyslové bankovnictví.
Výtahy se dělily na několik úseků. Kling přešel oddělení 1-12, místní provoz, a zastavil se u oddělení Express 14-22. Musel se usmát, když viděl, že i v tak moderní budově v centru moderního města pověrčivě vynechali třinácté poschodí.
Přistoupil k nejbližší kabině a požádal:
„Osmnácté, prosím.“
„Jak je venku?“ zeptal se chlapík ve výtahu.
„Pěkně.“
„Já se jakživo nedostanu ven. Jsem v tomhle baráku jako v pasti. Od osmi od rána do pěti večer jsem tu zavřenej jako v base. Nevím, co je to světlo. Ani na oběd nevypadnu. Přinesu si něco na zakousnutí a zhltnu to dole v šatně. Jako krtek.“
Kling chápavě přikývl.
„Todle je vůbec město krtků, abyste věděl. Znám lidi, co se zbláznili do podzemky a i do ouřadu jezděj pod zemí. To já si každý ráno a každej večír protáhnu perka ty dva bloky cesty, co sem mám. Ale kdepak oni. Do ouřadu pod zemí, protože je to rychlejší, ať prší nebo připaluje. Oběd do sebe nahážou někde v podloubí, taky pod zemí, a domů se vracejí zase tak.
Ani nevědí, jak město vypadá. Já znám aspoň ty dva bloky, co sem mám.
Jak že je venku?“
„Pěkně,“ řekl Kling.
Dispečer v hale luskl prsty. Muž ve výtahu zavřel dveře.
„Říkal jste osmnáctý, že?“ přeptal se.
„Ano,“ přitakal Kling.
„Nahoru a dolů, celej den,“ vzdychl chlapík. „Nahoru a dolů a jakživo nikam jinam. Jako ten krtek, co reje svislý chodby. Kdybych byl průvodčí v podzemce, ryl bych je aspoň vodorovně. A navíc oni tu a tam vylezou. Na konečný v Calms Pointu nebo Riverheadu jde dráha na povrch. Jen…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.