Která stála za vraždu? (Ed McBain)

2

Bylo nabíledni, že Meyer Meyer definitivně prošvihne bar micvah.

Naříkat pochopitelně nemohl. S poručíkem si dohodl, že v den bar rnicvahu bude mít volno, ale poručík nemohl vědět, že den předtím dojde k vraždě. Ovšem pokud se na osmdesátém sedmém nepočítá s možností, že k vraždě může dojít kterýkoli den. Je jenom třeba, abyste si svůj bar micvah naplánovali tak, aby se s vašimi vraždami netloukl.

Ne že by Meyer Meyer byl doopravdy nějak nadával. Dítko, jež se mělo dostavit k biřmování, byl milý domácí zloduch jménem Irwin a rodina mu něžně říkala neřád Irwin. Dítko však bylo synem manželčiny sestry, kterážto skutečnost činila z Meyera jeho strýce, a Meyer předpokládal, že kapku rodinných citů by k tomu milánkovi jaksi chovat měl. Krom toho bude žena mlít jako kafemlejnek. Od neděle do neděle zuřit a lamentovat, a jestli Meyer ten bar micvah doopravdy zmešká, může se vsadit, že domácí jídelníček začne sestávat z ohřátých konzerv. Ze svatební komnaty už se ozvěnou neponese rytmické vrzání per.

Muž, který seděl ve služební místnosti 87. revíru naproti Meyerovi, neměl ponětí, že Meyer je na nejlepší cestě zmeškat biřmování neřáda Irwina. Stejně by to s ním nehnulo. V jeho výčepu došlo k vraždě a v hlavě mu vězela jen jediná myšlenka, žádná jiná.

„Zboží za čtyři tisíce dolarů!“ pokřikoval. „Kdo myslíte, že to zaplatí? Já? Myslíte si, že se dám takhle odřít?“

„Přál byste si, aby vám policejní oddělení zaslalo šek, pane Phelpsi?“ zeptal se Meyer.

Položil otázku mírně a s beránčím pohledem v modrých očích, neboť Meyer Meyer byl beránčí povaha. Jeho otec si totiž o sobě myslel, že je něco jako samorostlý komik, a přišel na nápad, že to bude groteska k uválení, když dá svému synovi jméno, jež vhodně doplní příjmení.

Výsledkem byl Meyer Meyer, vpravdě perla rozjařenosti, velmi legrační kousek nomenklatury. Meyer byl řízením osudu pravověrný žid, jenž vyrostl převážně mezi pohany. Kluci z ulice do něj šili, kde se dalo, a kdykoliv potřebovali novou přihrávku, Meyerovo jméno posloužilo. Léty v sobě Meyer Meyer vypěstoval skoro nadpřirozenou trpělivost a snášel s ní takové případnosti, jako je narození nebo vrtochy šprýmovných otců. Trpělivost na něm nezanechala téměř žádné tělesné šrámy - když nepočítáme skoro úplně holou lebku, jež Meyera postihla ještě před třicítkou. Teď mu bylo třicet sedm, a maje před sebou průšvih, že zmešká bar micvah, opíral se s nejvyšší vyrovnaností o stůl a čekal, co mu pan Phelps odpoví.

„Nojo, ale kdo to podle vás zaplatí,“ dožadoval se Phelps. „Já? Kdo platí mzdu městským policajtům, když ne já? A co za to mám? Doopravdy mě někdo chrání? Přece čtyři tisíce dolarů za zničení...“

„Zabili děvče,“ řekl Meyer mírně.

„Ano, ano, já vím,“ přitakal Phelps. „Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem ten krám trochu zvětšil? Na ráně není, a že by okolo byly samý neony, to taky nejsou, víme? Lidi sem choděj skrz reputaci, kterou jsem si udělal, pro nic jinýho. V tomhle obvodu je víc výčepů než...“

„Pane Phelpsi, v kolik jste včera večer odešel z podniku?“

„Není to jedno? Viděl jste to tam? Viděl jste všecky ty rozbitý flašky? Skoro všecko zboží! Kde byli pochůzkáři! Jak mohl někdo rozmlátit všechny ty láhve a...“

„A čtyřikrát vystřelit. Ten, kdo rozbil láhve, vypálil čtyři rány, pane Phelpsi.“

„Ano, ano, já vím. Prosím, kolem není moc obytnejch baráků, takže to neměl kdo slyšet. Ale od policajta se čeká, že slyší, nebo ne? To v nějaký putyce mazal deku?“

„Ve skutečnosti byl u jiného případu!“

„Co je důležitější? Moje zboží, anebo nějakej jinej pitomej případ?“

„Vaše zásoby jsou velmi důležité, pane Phelpsi,“ pravil Meyer. „Bez vašeho zboží by lidi v našem obvodu zcela jistě vyschli a umřeli. Policejní oddělení jaktěživo nepodceňovalo význam vašeho obchodu. Jenže policista, který byl na obchůzce, měl zrovna co dělat o dvanáct bloků dál.

A na jeden ráz člověk víc jak jeden zločin nevyřídí.“

„A jestli měli spadeno na můj kšeft? No, co pak?“

„Na váš obchod nikdo spadeno neměl. Jestli se nepletu, na pokladnu vám nikdo ani nesáh.“

„Zaplatpámbu, že jsem tam Annii nechal jen něco kolem padesáti dolarů. Aby měla večer z čeho brát.“

„Pracovala u vás Annie dlouho?“

„Asi rok.“

„Myslíte si...“

„Prokrista, zásoby do mrtě pryč. Prošvihnu kalhoty, než je dám znova dohromady.“

„Co Annie?“ zeptal se Meyer a svatá trpělivost ho zřetelně přecházela.

„Annie?“

„To zabité děvče. Co leželo se zraněným tělem a krásnou tvářičkou ve splaškách, co zbyly z vašich zásob!“

„Jo tak, Annie.“

„Mohli bychom si o ní chvíli pohovořit? Bude vám to vyhovovat, pane Phelpsi?“

„Jo, toseví. Samosebou.“

„Annie Boonová. Znal jste ji pod tímto jménem?“

„Znal.“

„A pracovala pro vás asi rok, je to tak?“

„Jo, přesně. Asi rok.“

„Byla vdaná?“

„Byla.“

„Víte to jistě?“

„Jo.“

„My ji máme v záznamech jako rozvedenou.“

„Hm. Teda myslím, že byla rozvedená.“

„Měla děcko, ano? Když byla v práci, starala se o dítě babička.“

„Jo, přesně. Myslím., že to byl kluk.“

„Ne,“ pravil Meyer. „Holčička.“

„Co, holčička? Tak asi jo.“

„Annu bylo dvaatřicet, pane Phelpsi, že?“

„Jo. Třicet dva nebo třicet tři.“

„Jste ženatý, pane Phelpsi?“

„Já?“

„Ano. „Myslel jsem, že je řeč o Annii.“

„Byla. Teď mluvíme o vás.“

„Ženatej, to bych byl.“

„Jak dlouho?“

„Čtrnáct let.“

„Máte děti?“

„Ne. Nemám.“

„Kolik je vám, pane Phelpsi?“

„Čtyřicet jedna.“

.,Jde vám to?“

„Co.“

„Jde vám to s manželkou?“

„Co?“

„Povídám,“ opakoval Meyer trpělivě, „jde vám to se ženou?“

„No to bych řek! Ale co se mě ptáte na takový blbiny!“

„Jen klid, pane Phelpsi. Spousta mužů nemá to štěstí.“

„Já teda mám! A není mi jasný, jak se chcete tímhletím vyptáváním dostat k chlapovi, kterej mi udělal z krámu Betlém.“

„Nás především zajímá muž, co zabil, pane Phelpsi.“

„Takže bych měl vlastně bejt nadšenej, že je Annie zabitá. Jinak by policie s radostí pustila celou škodu z hlavy. Smůla, to už se stává.“

„Myslím, pane Phelpsi, že to moc zjednodušujete,“ pravil Meyer Meyer. Prudce zvedl hlavu. „Máte revolver?“

„Cože?“

„Revolver? Pistoli? Nějakou zbraň?“

„Ne.“

„Jistě ne?“

„Vemte na to jed.“

„Můžeme si to ověřit, jak víte.“

„Samosebou vím, že si to můžete...“

Další Phelps spolkl. Do tváře mu poznenáhlu stoupalo poznání.

Upřeně Meyera pozoroval a pak se mu obočí zlostně stáhlo do ostrého úhlu.

„Co tím chcete říct?“

„Hmh?“ zeptal se Meyer.

„Já nejsem podezřelej, že ne? Chcete říct, že jsem podezřelej?“

Meyer smutně přitakal.

„Ano, pane Phelpsi,“ pravil. „Obávám se, že jste.“

Muž v kanceláři poručíka Byrnese měřil sto devadesát centimetrů a vážil osmdesát pět kilo. Měl modré oči a hranatou bradu s důlkem. Až na pramen nad levým spánkem, v místě, kde byl kdysi zasažen nožem, a když se rána zahojila, vlasy zbělely, byl jako liška. Měl rovný, nepřeražený nos a pěkná ústa s širokým spodním rtem. Tvářil se trochu nafoukaně, jako by mu poručík nebo Carella, který stál u poručíkova stolu, či snad sama poručíkova kancelář dost nevoněli.

„Steve,“ pravil Byrnes, „tohle je... eh...,“ Byrnes se rychle poradil s listem papíru v pravačce, „... ehm... Cotton Hawes.“

Zvědavě si zrzka změřil.

„Je to tak? Cotton Hawes?“

„Ano, pane. Cotton jako bavlna.'` Byrnes si odkašlal.

„Cotton Hawes,“ řekl znovu a střelil po Carellovi kradmým pohledem a pak chvíli mlčel, jako by jménu poskytoval možnost, aby se mu vštípilo do mysli.

„Detektiv druhé třídy,“ ozval se konečně, „nastupuje k našemu oddělení. Přestup z třicátého revíru.“

Carella přikývl.

„Tohle je Steve Carella,“ pravil Byrnes.

Carella napřáhl ruku.

„Těší mě.“

„Rovněž,“ odpověděl Hawes a pevně stiskl Carellovi ruku.

Na hřbetech se mu kudrnatily zrzavé chloupky a ruce měl jako lopaty. Carellovi však neušlo, že na něj nezkouší žádný trik s lámáním kostí, jak to někdy hromotluci dělají. Pevně, krátce Carellovi ruku stiskl a pustil.

„Myslel jsem, že by vám Steve mohl nalít kapku rozumu,“ pravil Byrnes.

„Jak to myslíte, pane?“

„Hmmm?“

„Jak to myslíte, pane?“

„Že vám všecko předvede,“ pravil Byrnes. „Lidi, barák, a třeba ulice.

Poznat revír, to nemůže škodit.“

„Ne, pane.“

„Teda... ehm... mimo jiné, Hawesi, jsme rádi, že vás tu máme.

Přijdete na to, že osmdesátý sedmý revír není rajský koutek, zvlášť když přicházíte z třicátého. Ale zase tak strašná díra to není.“

„Ještě horší,“ utrousil Carella.

„No dobře, po pravdě řečeno jedna z nejhorších. Ale na to si zvyknete. Anebo to ostatní přivykne vám. Těžko předem říct, jak se to vyvrbí.“

„Věřím, že brzy do všeho vpluju, pane,“ prohlásil Hawes.

„Á, nepochybuju, nepochybuju,“ Byrnes se znovu odmlčel. „Jestli tedy nemáte nic dalšího...“

Byrnes si před Hawesem připadal hloupě jako nikdy a nevěděl proč.

„Můžeš se do toho dát, Steve.“

„Rozkaz, poručíku,“ řekl Carella a odvedl Hawese ke dveřím, otevřeným do služební místnosti.

„Počítám, že všude ve městě to chodí na jedno brdo,“ řekl, když vyšli.

„Skoro,“ pravil Hawes.

„Cotton,“ povídá Carella. „Nezvyklý jméno.“

„Otec měl nějaké techtle mechtle s tím puritánským knězem.“

„Tak?“

„Jmenoval se Cotton Mather. Byl prý to průkopník velkého formátu.

Mohl jsem skončit hůř.“

„Jakto?“

„Mohli mě pokřtít Pacifik.“

„Ovšem,“ usmál se Carella. „Tohle je tedy služební místnost. Stoly, okna - tabule, na kterou lepíme vyhlášky, kdo se hledá a tak, a všechny poznámky, co přebývají. Registratury jsou napravo. Obvyklá sada.

Recidivisti, hledaný osoby, kdo sedí, ukradený zboží, krucinál, u vás to muselo být stejný.“

„No jo,“ řekl Hawes.

„A taky máme šanon na ztracený kola,“ pravil Carella. „Ten jste možná u vás neměli.“

„Ne, ten ne.“

„Časem je docela k užitku. V tomhle okrese je dětí jako máku.“

„Hmm.“

„Jediný volný stůl je tamhleten u okna. Odkládací stůl. Najdeš tam kromě vlastní tchyně všechno.“

„Jsem svobodnej,“ řekl Hawes.

„Aha. Tak nic. Stejně ho vyklidíme a můžeš si ho vzít do užíváni.

Pro ten pád, že se oženíš.“

Zazubil se, ale Hawes mu úsměv neoplatil.

„No... a...“ Carella zamyšleně zmlkl.

Najednou mu zasvítily oči: hele, Meyer Meyer. Okamžitě zavolal:

„Meyere!“ a Meyer zvedl hlavu od psacího stroje.

Carella popostrčil Hawese k jeho stolu.

„Meyere, dovol, abych ti představil Cottona Hawese, novou posilu našeho oddělení. Cottone, tohle je Meyer Meyer.“

Meyer napřáhl ruku a začal:

„Těší...“ a pak se zarazil a zeptal se: „Jakže se jmenujete?“

„Cotton Hawes,“ řekl Hawes.

„Jo tak. Těší mě.“

Stiskl Hawesovi ruku.

„Meyer je jedinej chlap na světě, kterej má dvě křestní jména,“ řekl Carella. „Nebo dvě příjmení. Jak se to veme.“

„Kromě Harryho Jamese ovšem,“ pravil Hawes.

„Cože? Harry...? Jo tak, Harry James. Dvě křestní jména. Ano. Ano,“ pravil Carella. Odkašlal si. „Na čem vyšíváš; Harry... Meyere?“

„Na tom mordu ve výčepu,“ řekl Meyer. „Vyzpovídal jsem zrovna majitele. Určitě prošvihnu biřmování.“

„Proč asi?“

„Musím napřed dodělat tohle hlášení,“ podíval se na hodinky.

„Jdi do háje, to dosmolíš dřív,“ řekl Carella.

„Jen mě nech,“ opáčil Meyer. „Já myslím, že snad chci to pitomý biřmování prošvihnout.“

„Tak to tu Cottonovi ukaž,“ řekl Carella. „Ty ho zabydlíš jako u maminky.“

„Jistě,“ řekl Meyer bez nadšení a začal znovu klepat do stroje.

„Tuhle za zábradlím je chodba do místnosti pro zadržený. Nalevo je záchod... jsi voják?“

„Námořník,“ řekl Hawes.

„Aha. Učili jste se taky judo?“

„Trochu.“

„Máme tu jednoho mariňáka. Jmenuje se Hal Willis. Budete si mít o čem povídat.“

„Myslíš?“ odtušil Hawes.

„Jenom mu nepodávej ruku,“ řekl Carella. „Složí tě ve třech vteřinách.“

„Složí?“ zeptal se Hawes suše.

„No, on...“ Carella si znovu odkašlal. „Místo pro výslechy je na druhým konci haly, jestli k tomu potřebuješ soukromí. Obvykle se u nás vyslýchá ve služebně. Náš lodivod ostrým hochům nefandí.“

„Za celou tu dobu, co jsem sloužil na třicátým, jsem ani jednou neviděl, že by se s vězněm špatně zacházelo,“ prohlásil Hawes.

„Takže je tu dost útulno, ne?“ řekl Carella.

„Jako když se pracuje se zločinem,“ řekl Hawes.

„Jistě, nepochybuju...“ Konec věty spolkl.

„Kartotéka je tamhle, přímo na druhým konci haly. Tyhle schody vedou dolů k strážnici a hotelu Alcron na druhý straně baráku.“

„K čemu?“

„K celám pro zadržené.“

„Aha.“

„Pojď dolů, představím tě dozorčímu seržantovi. Pak se můžem trochu projít po rajónu, jestli chceš.“

„Co navrhneš ty.“

„Je to má největší radost,“ předvedl Carella poprvé za celý den svou jedovatost.

Hawes se rozhodl to nevnímat. Sešli spolu po schodech do přízemí.

Mlčky.