Která stála za vraždu?

13

Vrah Annie Boonové měl zřejmě starosti. Nemusel se bát, zatím o něm policie neměla tušení. Ale na něco si vzpomněl, začal počítat, co udělá policie teď, a tak zvedl telefon. A to byla možná celá ta chyba.

Vrah zatelefonoval dítěti. Vrah zatelefonoval Monice.

Vrah ji požádal, aby neříkala babičce, že s někým mluvila, jenže ona to babičce pověděla. A proto ji Carella a Kling navštívili.

Monika poznala K1inga, sotva vstoupil do pokoje.

„Ahoj,“ řekla, „už jsi tu zas?“

„Jak vidíš,“ odpověděl Kling.

Usoudil, že dítě o matce dosud neví. A jestli ano, vyrovnala se s tím zázračně dobře.

„Tohle je detektiv Carella, Moniko,“ řekl Kling.

„Dobrý den,“ řekla Monika.

„Doufám, že to pro ni nebude otřesný zážitek,“ poznamenala paní Travailová. „Je ještě dítě.“

„Chceme jí jenom položit pár otázek, paní Travailová,“ vysvětlil Kling. „Tohle je detektiv Carella.“

„Ano,“ pravila paní Travailová a krátce pokývla směrem ke Carellovi. „Smím zůstat?“

„Jistě,“ svolil Carella a usmál se na paní Travailovou.

Kling si všiml, že pod jeho úsměvem roztála, a začal uvažovat o tom, co na tom Carellovi je, že pod jeho úsměvem se každá žena mění ve vosk.

Utěšilo ho vědomí, že jemu zbývá Monika.

„Zmínila jste se, že vnučce dnes ráno někdo telefonoval, viďte?“ zeptal se Kling.

„Ano,“ odpověděla paní Travailová. „Aspoň to říká.“

„No - telefonoval.“ potvrdila Monika.

„Já se neptám,“ řekla paní Travailová.

Obrátila se k detektivům.

„Nejspíš si není docela jistá.“

„Co to znamená, že si nejsem jistá?“ zeptala se Monika.

„Opravdu ti někdo telefonoval?“ ptal se Kling s úsměvem.

„Opravdu, telefonoval.“

„Kdy to bylo?“

„Nevím.“

„Nezná hodiny,“ řekla paní Travailová. „Bylo to někdy ráno.

Neposlala jsem ji do školy, protože posmrkávala. Krom toho... nevěřím příliš jejímu otci,“ nenápadně odhláskovala.

„Otci,“ opakovala Monika, která si hláskování dala dohromady.

„Po tom, co se stalo, by se mohl pokusit ji odvést. Nepouštím ji zrovna ráda z domu.“

„Myslíte, že ten, kdo volal, věděl, že je doma?“

„Jistě to nevím,“ odpověděla paní Travailová.

„Ptal se ten člověk po tobě, beruško?“ zeptal se Kling.

„Jo. Řekl: Je tam Monika Boonová? A já jsem řekla: Ano, tady je Monika Boonová. Takhle jsme si začali povídat.“

„Kde byla babička?“ otázal se Carella.

„Byla jsem venku na nákupu,“ odvětila paní Travailová.

„Ta osoba, co volala,“ ptal se Kling, „byl pán nebo paní?“

„To nevím,“ řekla Monika.

„Ty jsi s tou osobou nemluvila?“

„Mluvila.“

„No tak - byl to pán nebo paní?“

„Já nevím.“

„Tohle jsem měla na mysli, když jsem říkala, že si není docela jistá.“

„Co znamená, že si nejsem jistá?“ zeptala se Monika znovu.

„To znamená, že to nevíš určitě, beruško,“ vysvětlil jí Kling.

„No, určitě to nevím,“ přisvědčila Monika.

„Slyšelas už někdy předtím ten hlas?“

„Ne.“

„Tohle bylo poprvé?“

„Ano.“

„Jaký byl ten hlas?“

„Nevím.“

„Řekla jsi, že nevíš, jestli to mluvil pán nebo paní. Byl ten hlas hluboký?“

„Skoro.“

„Ale jistě to nevíš?“

„Ne. Taky to mohla mluvit …