Dej mládencům ruku jako lopatu (Ed McBain)

10

Stařena, která objevila v plechovce na odpadky druhou ruku, se jmenovala Colleen Bradyová. Bylo jí čtyřiašedesát let, ale měla v sobě cosi velice mladistvého, co plně ospravedlňovalo jméno, které jí dali, opravdu vypadala jako děvčátko.

Existuje představa, která se člověku okamžitě vybaví, jakmile padne zmínka o nějakém irském děvčeti, představa složená z jedné čtvrtiny ze svátku svatého Patricka a ze tří čtvrtin z obrazu Klidná od Johna Hustona. Dívka má zrzavé vlasy a zelené oči a běží po vřesovišti pod křiklavě modrý m nebem, zvlněným sněhobílými oblaky, kolem úst jí pohrává nezkrotný úsměv a člověk moc dobře ví, že by mu dala pár facek, kdyby se pokusil se jí dotknout. Je to Irka a je divoká a vzpurná a hrdá a mladá, věčně mladá, věčně mladinká. Colleen Bradyová taková byla.

Bavila Carellu a Hawese, jako by to byli dva kavalíři, kteří ji přišli navštívit s kyticemi bezu. Nalila jim čaj a se silným irským přízvukem jim vypravovala anekdoty, které byly právě tak husté jako dobrá irská káva. Oči měla zelené a jasné a kůži tak hebkou a bělostnou, jako by jí bylo sedmnáct. Vlasy měla bílé, ale člověk s jistotou věděl, že kdysi byly zrzavé, a pás měla tak vosí, že by jej muž s velkýma rukama stále ještě objal dlaněmi.

„Neviděla jsem nikoho,“ řekla detektivům. „dvou duši ne. Do takového počasí nikdo neleze, když nemusí. Neviděla jsem nikoho na chodbě, nikoho na schodech a na dvorku také nikdo nebyl. Pršelo opravdu hnusně a měla jsem si s sebou vzít deštník, jenže jsem na to zapomněla. Myslela jsem, že omdlím, když jsem uviděla, co to v té popelnici je. Nedáte si ještě čaj ?“

„Ne, děkujeme pěkně, paní Bradyová. Neviděla jste nikoho?“

„Nikoho, ani nohu. Mrzí mě, že vám nemůžu víc pomoct, to je přece taková surovost rozsekat člověka na kusy, taková surovost. To musel udělat hotový barbar.“

Odmlčela se, usrkla čaje a oči jí živě zasvítily z úzké tváře.

„Zkoušeli jste to už u sousedů? Zeptali jste se jich? Možná že něco viděli.“

„Chtěli jsme mluvit nejdřív s vámi, paní Bradyová,“ řekl Hawes.

Přikývla.

„Vy jste Ir, mladý muži?“ zeptala se.

„Částečně.“

Zelené oči se jí zaleskly. Spiklenecky přikývla a už nic neřekla, ale prohlížela si Hawese znaleckým okem dívčiny, kterou už někdo párkrát prohnal po háječku za vsí.

„No, takže my pomalu půjdem, paní Bradyová,“ řekl Carella.

„Děkujeme vám moc.“

„Zkuste to u sousedů,“ poradila jim. „Možná že něco viděli. Možná že některý něco viděl.“

Žádný ale neviděl nic.

Zkusili to ve všech bytech v domě, kde paní Bradyová bydlela, i v přilehlé budově. Potom se zmořeně plahočili deštěm zpátky do služebny.

Jakmile Carella vešel, Hernandez mu oznámil, že pro něho má vzkaz.

„Steve, asi před půl hodinou volal nějaký chlápek z oddělení pro pohřešované osoby. Chtěl Klinga, ale řekl jsem mu, že má volno, a tak se ptal, kdo ještě dělá na případě té ruky v tašce od letecké společnosti, a řekl jsem mu, že ty. Vzkazuje, že mu máte ať už Kling nebo ty zavolat, hned jak se vrátíte.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Carella.

„Je to tady v bloku. Bartholomew nebo tak nějak.“

Carella si sedl k psacímu stolu a zalistoval v poznámkovém bloku.

„Romeo Bartholdi,“ řekl nahlas a vytočil telefonní číslo oddělení pro pohřešované osoby.

„Haló,“ řekl, „tady Carella z 87. revíru. Před chvílí k nám volal nějaký mládenec jménem Bartholdi a říkal ...“

„To jsem já - u telefonu.“

„Prima. Co se děje?“

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Carella.“

„Těbůh, paisane.“

„Těbůh,“ řekl Carella a usmál se. „Oč jde?“

„Podívej, já vím, že mi do toho nic není. Ale něco mě napadlo.“

„Copak?“

„Nějaký chlápek, nějaký Kling, se tu minulý týden hrabal v kartotéce. Chvilku jsem s ním pak mluvil a vykládal mi, že jste našli nějakou ruku v příruční tašce od letecké společnosti. Mužskou ruku.“

„No, to je pravda,“ řekl Carella. „A co má být?“

„Hele, paisane, mně do toho nic není. Jenomže on hledal nějakou možnou souvislost s některým pohřešovaným a že se probíral v hlášeních z února.“

„No a?“

„Říkal, že ta taška pochází od společnosti Aerolinie Svět, pamatuju si to správně?“

„Správně,“ řekl Carella.

„Fajn. Možná že slyším trávu růst, ale stejně ti to povím, ať to má nějakou cenu nebo ne. Pokoušeli jsme se s kolegou vypátrat jednu dámu, která zmizela asi před třemi nedělemi. Je to striptýzka a k nám zavítala z Kansas City v lednu. Říká se jí Bubu Bublina. Ne že by se tak jmenovala, Carello, občanské jméno zní Barbara Cesareová a Bubu Bublina je umělecký pseudonym. Což o to, bubliny by měla, to mi věř.“

„No a co je s ní?“ zeptal se Carella.

„Že se pohřešuje, nám hlásil její agent, nějaký Charles Tudor, 13. února, den před svátkem sv. Valentina. Kolikátého je vlastně dneska?“

„Jedenáctého,“ řekl Carella.

„No jo, správně. Takže to znamená, že už je to víc než tři neděle. Prostě - celou tu dobu jsme ji hledali a ověřovali si její minulost, všechno, jak se to dělá. A přitom jsme zjistili, že sem z Kansas City přiletěla.“

„Vážně?“

„No vážně - zbytek můžeš hádat. Přiletěla letadlem společnosti Aerolinie Svět. Samozřejmě, může to být čirá shoda okolností, nebo by to mohlo taky něco znamenat, to já nevím. Myslel jsem ale, že bych na to měl upozornit.“

„To jo,“ řekl Carella.

„Je to na moc dlouhé lokte, to připouštím. Ale nějaká spojitost by tu být mohla.“

„Kterou třídou letěla?“ zeptal se Carella. „Luxusní? Turistickou.“

„První třídou,“ řekl Bartholdi. „A to je další věc. Ty malé tašky přece dávají cestujícím první třídy, ne?“

„To je fakt,“ řekl Carella.

„Tak vidíš. Já vím, může to být bláznivý dohad, ale co když ta dáma zmizela, protože oddělala nějakého chlápka? Chci říct, že ta ruka přece v tašce od Aerolinii Svět ...“ Bartholdi nechal větu nedokončenou. „No, možná že slyším trávu růst.“

„My bychom si měli spíš myslet pravý opak,“ řekl Carella. „Jakou má ten Tudor adresu?“

Budova Creo stála uprostřed města Isoly, byla velice moderní a sloužila za neoficiální místo schůzek všem hudebníkům a hercům z celého města. K budově přiléhala a byla s ní spojena kavárna s celonočním provozem a dům s biografem. Široký hlavní vchod vedl do mramorové dvorany, která tak trochu připomínala katedrálu sv. Petra. Mimo dvoranu, ve vyšších patrech budovy, nebyla už pompéznost tak očividná a rozplývala se v nezařízených zkušebních síních a útulných kancelářích hudebních nakladatelů, kompozitorů, agentů a příležitostných advokátů, pracujících za procenta z odškodného, kteří si pronajali stůl a telefon.

Muži a ženy postávající před hlavním vchodem a ve dvoraně byli velice různorodá cháska.

Bylo tu vidět bohémské muzikanty v otrhaných sakách, s pouzdry na tenorsaxofony a na trombóny, jak diskutují o účasti v nejrůznějších kapelách. Někteří z nich prodávali jen tak mimochodem marihuanové cigarety, jiní byli zcela propadlí náboženství zvanému hudba a žádnou další drogu nepotřebovali. Také tu bylo vidět dlouhovlasé muzikusy ze staré školy, nesoucí pouzdra s hoboji, a s měkkými plstěnými klobouky na hlavách, debatující o sezóně v Bostonu nebo v Dallasu a uvažující o tom, zda to ten Bernstein ve Filharmonii dokáže. Byly tu zpěvačky s úsměvy nacvičenými právě tak dobře jako jejich skřivánčí a pěnkavčí hlásky, které, ač zpívaly se sebemenším orchestrem, vstupovaly do podloubí jako královny z hollywoodských filmů.

Byly tu baleťačky a moderní tanečnice v krátkých černých sukních, které jim poskytovaly neomezenou svobodu pohybu, ťukaly jehlovými podpatky do mramorové podlahy a chodily tím zvláštním kolébaným kachním krokem, podle něhož lze neklamně poznat profesionální tanečnice. Byly tu striptýzky, velké bledé ženy, kterých se nikdy nedotklo slunce, s tmavými brýlemi a rtěnkou nanesenou na sečných ranách úst. Byli tu nakladatelé, dýmající z doutníků a dokonale ztělesňující představu o amerických kapitalistech. Byli tu neúspěšní skladatelé, kteří by potřebovali ostříhat, mírně úspěšní skladatelé hauzírující s informativními nahrávkami a opravdu úspěšní skladatelé, kteří špatně zpívali a ještě hůř hráli na piano, ale kteří si vykračovali s chladnou sebedůvěrou výnosné hrací skříně, naplněné hudbou, která jim zněla v uších. Nahoře v poschodích všichni nacvičovali s malými kapelami i velkými orchestry. Zkoušeli za doprovodu pian nebo bubnů, nacvičovali tance a symfonie a improvizované jam sessions. Jediná věc, která se v budově Creo nenacvičovala, byl dialog probíhající ve dvoraně a před hlavním vchodem.

Zda bude dialog s Charlesem Tudorem nacvičený nebo ne, to se dalo těžko říct. Jeho malá kancelář byla až v osmnáctém poschodí budovy. Dvě vysoké, bledé a buclaté dívky s krabicemi od klobouků seděly na dřevěné lavici v čekárně. Malé děvče s růžovými tvářičkami a plochou hrudí hačalo za psacím stolem na druhém konci místnosti. Carella šel k ní, blýskl kovovým štítkem odznaku a řekl:

„My jsme od policie a rádi bychom mluvili s panem Tudorem.“

Úřednice se nejdřív zkoumavě podívala na Hawese a pak na Carellu.

Dvě bledé striptýzky na lavici zbledly ještě o pár odstínů. Ta vyšší prudce vstala, popadla krabici od klobouků a rychle odešla. Druhá se horlivě zadívala do výtisku časopisu Variety.

„V jaké záležitosti vás mám ohlásit?“ zeptala se úřednice.

„O tom si pohovoříme až s panem Tudorem,“ řekl Carella.

„Obtěžovala byste se oznámit mu, že jsme tu?“

Dívka protáhla tvář a zmáčkla knoflík telefonu na psacím stole.

„Pane Tudore,“ řekla do mluvítka, „jsou tu nějací dva páni a říkají, že jsou detektivové. Ano, ale řekli mi, že o tom si pohovoří až s vámi, pane Tudore. To nevím, nikdy jsem se s žádným detektivem nesešla. Ano, odznak mi ukázali. Prosím.“ A zavěsila.

„Musíte okamžik počkat. Někoho tam teď má.“

„Díky,“ řekl Carella.

Stáli kousek od psacího stolu a rozhlíželi se po malé čekárně. Druhá striptýzka seděla nehybně za výtiskem časopisu Variety, dokonce se neodvažovala ani obrátit stránku. Stěny pokoje byly pokryty černobílými fotografiemi striptýzek v různých provokativních pózách. Všechny fotografie byly podepsány. Většina dedikací začínala slovy. „Charliemu, který ...“ a končila exotickými jmény jako Plamen nebo Pochodeň nebo Maja nebo Exota nebo Bali. Hawes obcházel místnost a díval se na fotografie. Dívka za výtiskem časopisu Variety ho sledovala očima.

Nakonec řekla velice křehkým hláskem, který u tak veliké ženy až překvapoval.

„To jsem já.“

Hawes se otočil.

„Cože?“ zeptal se.

„V těch kožešinách. Ta fotografie, na kterou se díváte. To jsem já.“

„Ach tak! Aha,“ řekl Hawes.

Otočil se a znova se na fotografii podíval. Potom se otočil zpátky k dívce a řekl.

„Nepoznal bych vás, nevěřil bych, že jste ta ...“ a pak se zarazil a usmál.

Dívka pokrčila rameny.

„Maria? Jmenujete se tak? Písmo není moc čitelné.“

„Ano, Maria,“ řekla. „Správně se jmenuju Mary Lou, ale můj první agent mě překřtil na Marlu. Zní to exoticky, nezdá se vám?“

„Ano, velice,“ přisvědčil Hawes. „A jak se jmenujete vy?“

„Hawes.“

„Jenom Hawes?“

„Ale ne. Křestním jménem Cotton, Cotton Hawes.“

Dívka na něho vteřinu vyjeveně civěla, Pak se zeptala:

„Vy taky děláte do striptýzu?“ a dala se do smíchu. „Promiňte,“ řekla, „ale uznejte, že je to taky náramně exotické jméno.“

„Nejspíš ano,“ řekl Hawes a uculil se.

„Pan Tudor má nějaké potíže?“ zeptala se Marla.

„Ne.“ Hawes zavrtěl hlavou. „žádné potíže nemá.“

„Tak proč jste za ním přišli?“

„Proč jste za ním přišla vy?“ zeptal se Hawes.

„Sehnat si angažmá.“

„Tak ať vám to vyjde,“ řekl Hawes.

„Děkuju. Je to dobrý agent. Dokáže umístit spoustu exotických tanečnic. Věřím, že mi něco opatří.“

„To je fajn,“ řekl Hawes. „Taky doufám.“

Dívka přikývla a chvilku mlčela. Zvedla výtisk časopisu Variety, prolistovala jej a znovu odložila.

„Pořád jste mi ještě nepověděl, proč jste za panem Tudorem přišli,“ řekla a v tom okamžiku se dveře vnitřní kanceláře otevřely a sošná bruneta na podpatcích, které jí přidávaly deset čísel výšky, vkormidlovala do čekárny nejdřív bujné poprsí a za ním vešla celá.

„Tisíceré díky, Charlie,“ zavřeštěla a málem vrazila do Carelly, kterému spěšně řekla: „Och promiňte, drahoušku,“ a pak vypadla na ťukavých podpatcích z místnosti.

Telefon na stole zabzučel. Úřednice zvedla sluchátko.

„Ano, pane Tudore,“ řekla a zavěsila.

„Pan Tudor vás čeká,“ řekla Carellovi.

„Dobré pořízení,“ řekla Marla Hawesovi, když procházel kolem lavice.

„Díky,“ řekl Hawes. „A nápodobně.“

„Kdybych někdy potřebovala nějakého policistu nebo něco,“ zavolala za ním, „tak vám brnknu.“

„Klidně,“ řekl Hawes a vešel za Carellou do Tudorovy kanceláře.

Kancelář byla vyzdobena dalšími fotografiemi exotických tanečnic a bylo jich tolik, že jak Tudor, tak psací stůl, vypadali v jejich nádheře poněkud utopeně. Tudor byl vysoký muž, chybělo mu pár let do padesátky, měl na sobě tmavohnědý oblek a zlatistou vázanku. Ostříhaný byl na krátkého černého ježka, ale vlasy na skráních už mu šedivěly. Pod nosem měl černý knírek á la Ernie Kovacs. Kouřil cigaretu, zasazenou do černozlaté špičky. Ukázal detektivům na křesla a na pravé ruce mu zasvítil prsten s růžovým diamantem.

„Vyrozuměl jsem, že jste od policie,“ řekl. „Přišli jste kvůli Barbaře?“

„Ano, pane Tudore,“ řekl Carella. „Zjistili jsme si, že právě vy jste ohlásil, že slečna Cesareová zmizela.“

„Ano,“ řekl Tudor. „Musíte mi prominout, že jsem byl poněkud nevlídný, když mi úřednice oznámila, že jste tady. Někdy mě navštěvují policisté kvůli věcem, které nemají nic společného ... no, kvůli věcem, které nejsou tak vážné jako ta záležitost s Barbarou.“

„Jaké to jsou návštěvy, pane Tudore?“ zeptal se Hawes.

„Och, vždy to znáte. Sem tam někde zarazí nějaké to představení, v kterém vystupuje některé děvče ode mne, a policie si to hned začne dávat dohromady. Já těm děvčatům jenom hledám angažmá. Neříkám už jim, jak dodržovat zásady slušného chování.“

Tudor pokrčil rameny. Na způsobu jeho řeči bylo zvláštní to, že mluvil naprosto nepřirozeně a uměle. Vyslovoval s odsekávanou přesností Angličana a člověk nabýval dojmu, že si slova pečlivě vybírá, než je vypustí z úst. Elegantní intonace a lahodné samohlásky pronášel však tím nejnepříjemnějším a nejpepičtějším způsobem, jaký kdy Carella slyšel. A nejpodivnější bylo, že si Tudor zřejmě vůbec nebyl vědom přízvuku, který ho neklamně puncuje na rodáka z Isoly nebo Calm's Pointu. Dál vesele a korektně usekával slova a nejspíš si o sobě myslel, že je členem horní sněmovny a drží řeč k ostatním shromážděným peerům.

„Já opravdu nejsem odpovědný za to, do čeho se moji klienti a klientky zamíchají,“ říkal Tudor. „Přál bych si, aby si to policie uvědomila. Jsem agent sjednávající angažmá, žádný choreograf.“ Krátce se usmál. „Vrazme se ale k Barbaře,“ řekl. „Co jste se o ní dověděli?“

„Vůbec nic, pane Tudore. Doufáme, že byste nám o ní víc mohl povědět vy.“

„Och.“

Tudor pronesl jen tu jedinou slabiku, ale zklamání z ní bylo jasně patrné a zklamání se vzápětí objevilo i na jeho tváři.

„Mrzí mě, jestli jsme vám zavdali podnět k nějakým neopodstatněným nadějím, pane Tudore,“ řekl Carella.

„To nic,“ řekl Tudor. „Já jen že ...“

„Znamenalo pro vás mnoho - to děvče?“

„Ano,“ odpověděl Tudor a přikývl.

„Mnoho.“

„Po obchodní stránce?“ zeptal se Hawes.

„Obchodní stránce?“

Tudor znova zavrtěl hlavou.

„To ne, po obchodní stránce ne. Zaměstnával jsem už lepší striptýzky. A zaměstnávám lepší i teď. Například to děvčátko, co zrovna odcházelo. Jmenuje se Pavan, přijela loni v červnu z Friska a vzbudila u nás v metropoli pravou bouři nadšení. Je vynikající, naprosto vynikající, a to je ji teprv dvacet, věřil byste tomu? To děvče má před sebou léta úspěchů. Barbara nebyla žádný žabec, to jistě víte.“

„Jak je stará?“

„Čtyřiatřicet. Existují samozřejmě striptýzky, které mohou vystupovat málem do padesáti let. Neznám žádné ženy z herecké branže, vlastně v tomhle ohledu vůbec žádné jiné ženy, které by byly na svá těla tak pyšné jako exotické tanečnice. Řekl bych, že je v tom jistý prvek narcisismu. Nebo to možná není ani tak moc složité. Vědí, že jejich těla jsou jejich kapitál. A proto o ně pečují. Barbaře bylo sice čtyřiatřicet, ale měla ...“ Tudor se náhle zarazil. „Promiňte, musím si odvyknout mluvit o ní v minulém čase. To máte prostě tak, že když někdo odejde, když zmizí, člověk na něho myslí, jako by přestal existovat a jazyk se tomu přizpůsobí. Promiňte.“

„Máme tomu rozumět tak, pane Tudore, že mezi vámi a slečnou Cesareovou bylo něco víc než čistě obchodní vztahy?“

„Víc?“ řekl Tudor. „Ano, bylo ...“

„Mám ji rád,“ řekl Tudor suše.

V místnosti bylo ticho.

„Ach tak,“ řekl Carella.

„Ano,“ řekl Tudor a na dlouhou chvíli se odmlčel. „Mám ji rád. Pořád ji mám rád. Pořád si to musím připomínat. Pořád si musím připomínat, že ji mám stále rád a že je stále tady.“

„Tady?“

„Ano. Tady. Někde. V tomhle městě. Ona je stále tady.“ Tudor kývl. „Nic se jí nestalo. Je to pořád táž Barbara, rozesmátá, okouzlující ...“ Zarazil se. “Viděli jste její fotografii, pánové?“

„Ne,“ řekl Carella.

„Pár jich mám. Mohly by vám v něčem pomoct?“

„Ano, fotografie by nám bodly.“

„Nějaké už jsem dal oddělení pro pohřešované osoby. Vy jste z toho oddělení pro pohřešované osoby?“

„Ne.“

„Hm, vlastně na to ani nevypadáte. Proč se ale pak o Barbaru zajímáte?“

„Zabýváme se tím na jejich žádost. Občas jim helfnem,“ zalhal Carella.

„Ach tak.“

Tudor se zvedl. Vestoje vypadal vyšší, měl dobrý metr pětaosmdesát, když se zdrženlivým půvabem přistoupil k pořadači v jednom rohu kanceláře.

„Myslím, že tu ještě nějaké budou,“ řekl. „Obvykle si dávám udělat fotografie, hned jak s dívkou uzavřu smlouvu. V tomhle případě jsem si jich pár dal udělat, jak sem Barbara prvně přišla.“

„Kdy to bylo, pane Tudore?“

Tudor nezvedl oči od pořadače. Když mluvil, listoval v něm oběma rukama.

„V lednu. Přijela k nám z Kansas City. Doporučila mi ji jedna její přítelkyně, s kterou tam vystupovala v revui. Byl jsem první, s kým se u nás ve městě setkala.“

„Šla rovnou za vámi, pane Tudore?“

„Přímo z letiště. Pomohl jsem jí sehnat bydlení. Zamiloval jsem se do ní v okamžiku“ kdy jsem ji uviděl.“

„Přímo z letiště?“ zeptal se Carella.

„Cože? Ach tak, ano. Tady jsou ty fotografie.“ Odvrátil se od pořadače a přinesl k svému psacímu stolu pár lesklých obrázků. „Tohle je Barbara, pánové. Bubu Bublina, krásná, co?“

Carella se na fotografie nepodíval.

„Říkáte, že k vám přijela přímo z letiště?“

„Ano. Většina těch fotografií ...“

„Měla s sebou nějaké zavazadlo?“

„Zavazadlo? Ano, mám dojem, že ano. Proč?“

„Jaké zavazadlo to bylo?“

„Kufr, mám dojem. Velký.“

„Ještě nějaké jiné?“

„To si nevzpomínám.“

„Neměla takovou malou modrou příruční tašku?“ zeptal se Hawes.

Tudor se na okamžik zamyslel.

„Ano, myslím že měla. Takovou tu, co dávají letecké společnosti. Ano, měla.“

„Byla od společnosti Aerolinie Svět, pane Tudore?“

„To si nevzpomínám. Mám dojem, že od Pan American.“

Carella přikývl a sáhl po fotografiích. Ta dívka, Barbara Cesareová vulgo Bubu Bublina, na čtyřiatřicet let nevypadala, rozhodně ne aspoň na fotografii. Fotografie ukazovaly usměvavou brunetu s jasnýma očima, volně zahalenou do čehosi, co připomínalo rybářskou síť. Síť skrývala z dívčiných půvabů jen velice málo. A dívka těch půvabů vlastnila požehnaně. A navíc k nim ještě přistupoval vyzývavý pohled, který všechny striptýzky vykouzlí ve chvíli, kdy svléknou všechno ostatní. Bubu Bublina jukala z fotografií pohledem, který nutně přivolával maléry. Když Carella fotografie prohlížel, věděl s naprostou jistotou, že je to týž pohled, jímž oslnila Eva Adama poté, co si utrhla ze stromu ovocnou svačinku. Ten pohled vyjadřoval výlučně a výhradně jen jedno jediné, a přestože si Carella byl vědom, že je to pohled nacvičený, že patří k dívčině profesi, uvědomil si pojednou, že se mu při prohlížení fotografií kapánek zpotily dlaně.

„Hezká,“ řekl nepřípadně.

„Fotografie jí zůstávají mnoho dlužny,“ řekl Tudor. „Má pleť jako broskev a ... takový ... magnetismus, který postřehne jen ten, kdo ji zná. Existují lidé, kteří mají jakási vnitřní tykadla, pánové. Barbara k nim patří.“

„Říkal jste, že jste jí pomáhal sehnat bydlení, pane Tudore. Co jste vlastně přesně udělal?“

„Nejdřív jsem jí opatřil hotel, pro začátek. Potom si našla něco sama. Dal jsem jí nějaké peníze, zálohu. Začal jsem se s ní pravidelně scházet. A samozřejmě jsem jí obstaral práci.“

„Kde?“

„U krále a královny. Prvotřídní noční podnik.“

„Kde to je, pane Tudore?“

„V centru města, v The Quarter. Umístil jsem tam už několik velice dobrých děvčat. Pavan tam začínala, když přišla z Friska. Pavan ovšem měla zcela mimořádné kvality, a tak jsem ji odtamtud rychle vzal. Pracuje teď na The Street. V podniku zvaném Šňůra perel. Víte, kde to je?“

„Zní mi to povědomě,“ řekl Carella.

„Slečna Cesareová ale podle vašeho názoru zcela mimořádné kvality neměla, rozuměl jsem vám dobře?“ '

„Ne. Není špatná, ale také ne žádný zázrak.“

„Navzdory těm ... vnitřním tykadlům.“

,Ten magnetismus byl jen částí její osobnosti. Někdy se na scéně projevil, někdy ne. Věřte mi, kdyby Barbara byla dokázala vtělit ten ... ten svůj vnitřní třpyt do svého profesionálního výkonu, byla by ze všech nejlepší. Nejlepší vůbec. Nikdo by na ni nestačil. Cikánka Rose Lee, Margie Hartová, Zorita, Lili St.Cyr, říkám vám, že je Barbara mohla trumfnout všechny. Ale ne, nestalo se to.“ Zavrtěl hlavou. „Byla to druhořadá striptýzka, uměla předvést ve světlech rampy jen to své nádherné tělo a ty pózy, které mají všechny striptýzky, to se ví. Ale ne ten třpyt, ne ten magnetismus ... tu životní sílu, říkejte tomu, jak chcete. To se projevilo teprv tehdy, když ji člověk znal. A v tom je velký rozdíl, snad mi rozumíte.“

„V té době, kdy zmizela, pracovala U krále a královny?“

„Ano. Dvanáctého února nepřišla, ačkoli měla vystupovat. Majitel podniku mi to hlásil jako jejímu agentovi a já jí zavolal do bytu. Bydlela v té době společně ještě se dvěma dívkami. Ta, co zvedla telefon, mi sdělila, že ji naposled viděla ten den brzo ráno. To mě vyplašilo a vydal jsem se ji hledat. Jenže tohle je velké město, pánové.“

„To je.“

„Druhý den ráno, třináctého, jsem zavolal na policii.“

Tudor se odmlčel. Minul očima detektivy a podíval se ven, kde déšť houževnatě narážel do červených cihel budovy Creo.

„Koupil jsem jí k svátku sv. Valentina náhrdelník. Chtěl jsem jí ho v den sv. Valentina dát.“ Potřásl hlavou. „A teď je pryč. Zmizela.“

„Jaký náhrdelník, pane Tudore?“

„Rubínový. Víte, měla černé vlasy, ostře černé, a tmavohnědé oči. Myslel jsem, že rubíny, že ten oheň, co je v rubínech ...“ Znova se odmlčel. „Jenže ona je pryč...“

„Komu patří podnik U krále a královny, pane Tudore?“

„Majitel se jmenuje Randy Simms. Celým jménem Randolph, aspoň myslím, ale všeobecně se mu říká Randy. Vede podnik velice solidně. Máte v úmyslu ho navštívit?“

„Ano. Možná že nám nějak pomůže.“

„Pokuste se ji najít,“ řekl Tudor. „Proboha ji najděte. Prosím vás o to.“