Dej mládencům ruku jako lopatu

11

U krále a královny byl podnik na vnějším okraji The Quarter a ve skutečnosti měl mnohem blíž k domům z hnědého kamene, které se choulily v postranních ulicích kolem 13a11 Avenue, než k restauracím, kavárnám, malým divadlům a krámkům s uměleckými předměty v okolí Canopy Avenue.

Byl to suterén a dveře byly o jeden schod pod úrovní chodníku.

Vpravo od vchodu bylo okno zasklené střepy barevného skla ve snaze napodobit pestrou skleněnou mozaiku. Na barevných tabulkách byl vlevo karetní král a vpravo královna. Efekt byl nápadný, tabulky byly prosvíceny zespoda, takže se zdálo, jako by se do skla opíraly prudké sluneční paprsky. Byl to ale také důstojný a překvapivý efekt. Překvapivý proto, že od striptýzového brlohu se spíš dalo čekat něco vulgárnějšího, jako třeba poutač v životní velikostí, ztělesňující Amazonku s vyzývavými křivkami v dramatických pózách. Před tímhle podnikem ale žádné takové poutače nestály. Nebylo tam ani jméno podniku v nápadné typografické úpravě.

Malá oválná zlatá tabulka byla umístěna uprostřed vstupních dveří a pouze na ní bylo uvedeno jméno podniku. Adresa - 12 N - byla vyryta do jiného oválného zlatého štítku, připevněného na spodní polovině dveří.

Hawes a Carella dveře otevřeli a vešli dovnitř.

Podnik měl přesně onen mírně ošuntělý, neobvyklý vzhled, jaký mívá většina nočních podniků přes den. Carella jím byl vždy znova překvapen. Bylo to, jako když člověk z ničeho nic potká ženu ve středních letech, oblečenou v černém saténu a ověšenou diamanty, v deset hodin dopoledne v kavárně u Schraffta. Podnik U krále a královny vypadal v těch dlouhých hodinách denního světla stejně nenáležitě a zmořeně, a možná ještě opuštěněji. Nikde nebyla jediná známka života.

„Haló!“ zavolal Carella. „Je tu někdo?“

Ozvěna hlasu se vrátila z hloubi dlouhé místnosti. Okno na protějším konci propouštělo jediný kalný proužek světla, zmatnělého deštěm. Prach vířil v tom proužku světla a neslyšně klesal na opuštěná křesla, postavená na kulaté stolky.

„Haló?“ zavolal znova.

„Nikde nikdo,“ řekl Hawes.

„Vypadá to tak. Je tu někdo?“ křikl Carella znova.

„Co chcete?“ odpověděl nějaký hlas. „Otvíráme až v šest večer.“

„Kde jste?“ zavolal Carella ve směru, odkud se hlas ozval.

„V kuchyni. Máme zavřeno.“

„Pojďte sem na chvilku, prosím vás.“

V šeru se pojednou objevil nějaký muž a otíral si ruce do utěrky na nádobí. Na okamžik vkročil do úzkého paprsku světla a pak zamířil k místu, kde oba detektivové stáli.

„Máme zavřeno,“ řekl.

„My jsme od policie,“ odpověděl Carella.

„To nic nemění na tom, že máme zavřeno. Pro policajty zvlášť. Když vás obsloužím, můžu přijít o výčepní licenci.“

„Vy jste Randy Simms?“ zeptal se Hawes.

„Jo, to jsem já,“ řekl Simms. „Proč? Proved jsem něco?“

„Ne. Můžeme se někde posadit a pohovořit si s vámi?“

„Kdekoli,“ řekl Simms. „Vyberte si stolek.“

Sundali židle s jednoho stolku a sedli si. Simms měl vlasy jak písek a nechybělo mu moc do padesátky. Byl v bílé košili, u krku rozhalené, a měl vyhrnuté ruk…