Reflex (Dick Francis)

7

Ivor den Relgan byl opět senzací dne a ke všemu se ještě dostavil osobně.

Zahlédl jsem ho ihned, jak jsem dorazil, protože stál přímo před vážnicí a bavil se s dvěma novináři. Já pro něho nebyl nikdo, ale on mi padl do oka hned, jako všem, kdo měli co dělat s dostihovým sportem, byl nápadný jako planý mák v žitném poli.

Jako obvykle měl na sobě drahý plášť z měkké velbloudí srsti, zapnutý a přepásaný. Stál tam prostovlasý, prošedivělý, pečlivě učesaný, podsaditý, nadutý chlap počítající s tím, že si ho každý povšimne. Mnoho lidí si považovalo, když je obdařoval svou milostí, ale já jaksi tu jeho suverenitu a důležitost nesnášel, byl mi protivný a jeho snaha přitahovat k sobě lidi mě odpuzovala.

Byl bych s radostí uvítal, kdyby se mi podařilo ho minout, aniž mi věnoval pozornost, ale jak jsem šel kolem, jeden z novinářů mě chytil za rukáv a přitáhl si mě k sobě.

„Filipe, vy byste to určitě věděl, vy se vyznáte ve fotografování.“

„Co bych věděl?“ Zarazil jsem se v půli kroku a chystal se jít dál.

„Jak se fotografuje divoký kůň?“

„Zaostří se a zmáčkne se spoušť,“ odpověděl jsem přívětivě.

„Ale no tak, Filipe!“ Byl netrpělivý. „Znáte pana Relgana, že?“

Nepatrně jsem se uklonil a odpověděl jsem že od vidění.

„Dovolte, pane Relgane, abych vám představil Filipa Nora, žokeje.“

Novinář byl neobvykle zdvořilý. Všiml jsem si, že Relgan míval na lidi takový vliv.

„Pan den Relgan by si přál mít fotografie všech svých koní, ale jeden z nich se okamžitě začne vzpínat, jak uvidí fotoaparát... Jak byste toho koně přiměl, aby chvíli postál?“

„Znám jednoho fotografa, který přiměl bujného koně, aby klidně stál, když, že mu přehrál na magnetofonu zvuky honby na lišku. Kůň bez hnutí poslouchal. Fotografie dopadly výborně.“

Den Relgan se povýšeně usmál. Neměl rád dobré nápady, pokud nenapadly právě jeho. Pokývl jsem mu asi se stejnou srdečností a odešel do vážnice. Cestou jsem si říkal, že se páni z Jockey Clubu nejspíš dočista zbláznili. Současní funkcionáři klubu byli vesměs rozumní lidé, nebyli to zpátečníci, vkládali do organizace dostihového „průmyslu“ mnoho dobré vůle a mnoho energie, byli poctiví. Ustálený zvyk, že si klub sám volil členy, vedl pochopitelně k tomu, že to byli většinou aristokraté nebo příslušníci horních deseti tisíc. Nicméně ušlechtilé myšlenky toho společenství do nich prosákly do té míry, že klub jako celek dostihovému sportu skutečně sloužil v dobrém. Stará, zkostnatělá autokratická garda vymřela a trpké vtipy o „dubových palicích tam nahoře“ slýchal člověk čím dál tím méně. O to víc mě překvapilo, že takový spolek pojal do své náruče nadutou atrapu, jakou byl den Relgan.

Ve vážnici jsem zahlédl Harolda, bavil se s lordem Whitem. Zamrazilo mě v zádech, jako člověka zamrazí, když vidí stát dopravního policistu u svého vlastního, špatně zaparkovaného vozu. Ukázalo se ale, že lord White, všemocný rozhodčí Jockey Clubu, se nedotazuje na podivný výsledek dostihu v Sandownu, ani nepátrá po žádném jiném z mých hříchů. Sděloval jenom Haroldovi, že na dostih, ve kterém poběží Sharpener, byla vypsána zvláštní cena, a že kdybych náhodou vyhrál, budu se muset s Haroldem a s majitelem dostavit k oficiálnímu předání trofeje.

„Přece ten dostih ale nebyl hlášený, jako že je pod patronátem,“ divil se Harold.

„Ne, nebyl, ale pan den Relgan se rozhodl pro toto velkorysé gesto. Mimochodem, oficiální předání ceny provede jeho dcera.“

Vtom se zadíval na mě.

„Vy jste Nore, že?“

„Ano, pane.“

„Takže jste to všechno vyslechl, že? Výborně. Dobře.“

Pokývl nám a odešel k dalšímu trenérovi, kterému měl v témže dostihu běžet kůň.

Harold zasykl: „Kolik myslíš, že by člověk musel vypsat cen, aby si koupil členství v Jockey Clubu?“ Pak dodal normálním hlasem: „Je tu Victor.“

„Ale Sharpener poběží, jak nejlíp umí,“ ubezpečoval jsem se úzkostlivě.

Zatvářil se pobaveně.

„Jasně že jo. Tentokrát jo. Koukej ten hrnec vyhrát, když ti to pude. Řeknu ti, to by pro Victora opravdu byla trefa, kdyby dostal pohár od Ivora den Relgana. Ty dva se nemůžou vystát.“

„Já vůbec nevěděl, že se...“

„Tady zná každej každýho.“ Harold pokrčil rameny. „Mám dojem, že ty dva choděj do stejný klubovní herny.“

Už ho ta konverzace přestala zajímat. Odešel z vážnice.

Chvilku jsem tam jen tak nečinně stál a díval se za lordem Whitem, kráčejícím k další skupince, aby všem třem, majiteli koně, trenérovi i jezdci mohl udělit patřičné instrukce.

Lord White byl ve svých padesáti letech velmi vzhledný, urostlý muž s hustými stříbrnými vlasy, které se čím dál tím víc měnily v bílé, věrné jeho jménu. Lord White měl neuvěřitelně modré oči a chování, kterým dokázal odzbrojit každého, kdo se na něho obrátil s nějakou stížností. Byl to on, a ne hlavní rozhodčí, kdo byl skutečnou vůdčí silou Jockey Clubu a tuto pozici nezískal ve volbách, ale svými vrozenými schopnostmi a charakterem.

Byl přímočarý, poctivý a všeobecně vážený. Říkali mu Neposkvrněný sníh (samozřejmě jen mimo jeho doslech) nejspíš proto, že tím trochu zlehčovali jeho příkladný charakter a koncentrovanou ctnost.

Šel jsem do šatny nachystat se na odpoledne. Sice jsem se za to sám před sebou styděl, ale ulevilo se mi, když jsem zjistil, že tam není Steve Millace. Nepronásledovaly mě žádné psí oči, žádný bezmocný, nešťastný pohled mě nenutil k dalším pochůzkám a návštěvám nemocných. Oblékl jsem si barvy pro Tishoo a soustředil se na nadcházející dostih. Byly to proutěnky pro nováčky.

Když došlo k věci, nevyskytly se žádné zvláštní problémy, ale také žádné nečekané řadovánky jako předešlý den. Tishoo celkem ochotně doběhl jako čtvrtý a potěšil svou majitelku. Šel jsem se sedlem k váze a pak jsem se vrátil do šatny, abych se převlékl do barev Victora Briggse pro Sharpenera. Normální pracovní den. Jenže každý den je neopakovatelný, i když v zásadě jsou jeden jako druhý. Už jsem takových dní zažil asi tak dva tisíce, chodil do vážnic, do šaten, lezl na váhy a jezdil dostihy. Dva tisíce dní naděje, potu, námahy, spravedlivé radosti i zklamání. To nebylo jen mé povolání, to byla nedílná část mne celého.

Oblékl jsem si přes Briggsův dres sako, protože před mým dostihem se měly běžet ještě dva. Šel jsem se podívat ven, co tam je nového. Nového bylo to, že se lady Whiteová velice mračila a na svém aristokratickém obličeji měla mrak nevole.

Lady Whiteovou jsem blíž neznal, ale dvakrát jsem si s ní potřásal rukou, stejně jako většina těch, kdo jezdili steeply, když stála půvabně po boku lorda Whitea při dvou velikých recepcích, které uspořádal pro dostihový svět. Byly to takové ty recepce, kam smí přijít opravdu každý, konaly se jednou za čtyři roky v prostorách závodiště v Cheltenhamu v době březnových dostihů. Ty grandiózní večery byly nápad lorda Whitea. Sám je také financoval a pořádal, prý proto, aby všem, kdo měli co společného s dostihovým sportem, se steeplechase, umožnil se sejít a společně radovat, protože věřil, že všichni patří srdcem k svornému bratrství přátel. V tomhle byl stary Neposkvrněný nedocenitelný. Já na těch večírcích taky byl, jako všichni ostatní, a taky jsem se tam radoval.

Lady Whiteová si přitahovala norkový kožich k tělu a zpod okraje širokého hnědého klobouku vrhala kamsi vražedné pohledy. Dívala se tak vytrvale a s vášní jediným směrem, až jsem se tam také podíval a zjistil, že hledí upřeně na svého vzorného, dokonalého manžela, jak se baví s nějakou slečnou.

Lord White nejenže se s tou slečnou bavil, on se v té konverzaci přímo nadšeně utápěl a z jeho očí i z gestikulace sršela rozpustilá dvornost. Odvrátil jsem pohled od scénky staré pomalu jak lidstvo samo, zjistil, že lady Whiteová svůj pohled neodvrátila, a pomyslel jsem si s pobavením, no nazdar, neposkvrněný bělostný lord to asi večer docela nearistokraticky schytá.

Ivor den Relgan byl ještě stále obklopený žurnalisty. Poznal jsem mezi nimi dva dostihové dopisovatele a redaktory společenské drbny z větších deníků. Ivor den Relgan byl nesporně pro pisatele zpráv ze společnosti ten pravý.

Bart Underfield hlasitě vykládal jakýmsi postarším manželům, že by Osborne měl být natolik zkušený, aby neposílal Sharpenera na čtyři tisíce osm set metrů steeplu, když každý pitomec přece ví, že kůň víc jak tři tisíce metrů nezvládne. Oba manželé obdivně a uctivě přikyvovali.

Po chvilce jsem si začal uvědomovat, že kousek ode mne stojí člověk, který se dívá stejným směrem jako lady Whiteová a sleduje lorda Whitea s onou slečnou. Ten člověk vypadal zcela nenápadně, středně vysoký, ani mladý, ani starý, tmavé řídnoucí vlasy a bryle s tmavými obroučkami. Měl na sobě šedivé kalhoty a dobře padnoucí semišové sako. Když si uvědomil, že se na něho dívám, popuzeně se odvrátil a odešel. Celou příští hodinu jsem si na něho ani nevzpomněl.

Když jsem se před Sharpenerovým dostihem připojil v padoku k Victoru Briggsovi, uvítal mě s těžkopádnou vlídností a o našem problému se vůbec nezmínil. Harold se vemluvil do křečovitého optimismu, stál tam zeširoka rozkročený, klobouk posunutý do týla, v ruce se mu rytmicky houpal dalekohled.

„To je úplná formalita,“ halasil. „Sharpener nikdy nebyl v takovýhle formě, co, Filipe? Měls z něho dobrej pocit, co, při práci? Chodil jako mašina, co?“

Jeho hlas hravě přerušil hovor ostatních trojic majitelů, trenérů a jezdců stojících opodál. Všichni trpěli předdostihovou nervozitou a klidně by se obešli bez Haroldova osobitého projevu trémy.

„Je celej nedočkavej,“ halasil Harold se širokým úsměvem. „Nikdy ještě v takový formě nebyl. Dneska všechny utahá, co, Victore?“

Haroldovy záchvaty přehnaného optimismu měly jednu světlou stránku: když se ukázalo, že jeho naděje byly přehnané, nikdy neupadal do zatrpklosti a zasmušilosti. Neúspěchy velkoryse promíjel s poznámkami jako „nes moc velkou váhu, proto to nedotáh“. Jen zřídka vinil z fiaska jezdce, i když jezdec nebyl bez viny.

Sharpener do sebe skvěle nasál Haroldův optimismus i mou sebedůvěru, kterou jsem nabyl díky těm dvěma vítězstvím z předešlého dne. Zaběhl dokonalý dostih, s odvahou a vervou, a já se už po třetí ve dvou dnech vracel k tribunám za potlesku diváků.

Harold se téměř doslova vznášel metr nad zemí a dokonce i Victor se odvázal do té míry, že se nepatrně usmál.

Ivor den Relgan se statečně smiřoval se skutečností, že jeho trofej poputuje do rukou člověka, kterého nemá v lásce, zatímco lord White obletoval slečnu, se kterou se předtím bavil, a razil jí cestu davem.

Když jsem slezl z váhy a předal sedlo sluhovi, učesal jsem se a šel k slavnostnímu předávání cen. Jevištní rekvizity zahrnovaly stůl s modrým ubrusem a na něm jeden větší a dva menší stříbrné předměty. Kolem nich se motala ona slečna, lord White, Ivor den Relgan, Victor a Harold.

Lord White ohlásil do přenosného mikrofonu okolostojícím, že slečna Dana den Relganová bude předávat ceny laskavě věnované jejím otcem. Jistě jsem nebyl sám, koho napadla tato myšlenka: jestlipak šlo lordu Whiteovi o to, aby se do Jockey Clubu dostal pan otec, nebo mu snad spíš šlo o slečnu dceru? Ale, ale, vari, myšlenko, zmiz. Lord White a milostnice? Vyloučeno.

Když se na něho člověk díval zblízka, bylo úplně jasné, že ho ta dotyčná přitahuje víc než je zdrávo a než káže zdravý rozum. Pod nejrůznějšími záminkami se jí dotýkal, jak různě řadil účinkující před předáváním cen. Choval se rozverně, ačkoliv jinak byl v zásadě důstojný a vážný. Pohyboval se stále v přijatelných mezích bujné rozveselenosti, ale určitě ne v mezích taktního chování.

Dana den Relganová bezpochyby oplývala vším, co žena potřebuje, chce-li vzbudit něčí zájem. U lorda Whitea vzbudila zájem velmi živý. Byla štíhlá, ne příliš velká, půvabně se pohybovala, plavá, sluncem vybledlé zvlněné vlasy jí spadaly nenuceně na ramena. Rty měla hezky vykrojené, výrazné oči a krásnou pleť. Přitom budila dojem, že za tím pěkným balením má dokonce také i něco v hlavě. Určitě se chovala více rezervovaně než lord White, jako by jí jeho přízeň nebyla sice nemilá, ale jeho příliš nápadné pozornosti nevítala. Victorovi, Haroldovi i mně předala ceny bez dlouhého povídání.

Řekla mi jen „blahopřeji“ a předala mi malý stříbrný předmět (ukázalo se, že to je těžítko ve tvaru jezdeckého sedla). Usmívala se přitom zářivě, ale mně bylo jasné, že mě vlastně nevnímá a za pět minut nebude vědět, kdo jsem. Pokud jsem ji slyšel mluvit, ozýval se v jejím hlase týž nádech americké výslovnosti jako u jejího otce, jenže u ní postrádal jeho povýšenost a zněl docela příjemně, alespoň mým uším. Hezké děvče, ale můj vkus to nebyl. Takových je spousta.

Zatímco jsme si s Victorem a Haroldem prohlíželi ceny, objevil se opět na scéně ten nenápadný člověk v brýlích. Tiše došel až k Daně den Relganové a přes rameno jí něco pošeptal do ucha. Odvrátila se od modrého stolu a pomalu s tím člověkem poodešla. Přikyvovala, usmívala se a poslouchala, co jí povídá.

Tato zdánlivě bezvýznamná scéna vyvolala u den Relgana zcela nečekanou, bouřlivou reakci. V jediné setině vteřiny ztratil výraz všeobecné spokojenosti, bleskově se otočil a vrhl se do akce. Doslova vyběhl za dcerou, chytil toho neškodně vyhlížejícího muže za rameno a odhodil ho takovou silou, že se ten člověk zapotácel a upadl na kolena.

„Říkal jsem vám, abyste ji nechal na pokoji?!“ zasyčel.

Zdálo se, že by neměl žádné zábrany a neváhal by kopnout do někoho, kdo leží na zemi. Lord White mumlal „Ale, ale“ a „No toto“ a tvářil se velmi rozpačitě.

„Kdo je ten člověk?“ zeptal jsem se jen tak do vzduchu.

K mému překvapení odpověděl Victor Brigss.

„Filmový režisér, jmenuje se Lance Kinship.“

„A nač ta aféra?“

Victor Briggs věděl dobře nač, ale odhodlal se k vysvětlení až po důkladné tiché úvaze.

„Kokain,“ řekl. „Bílý prášek, šňupací. Velice módní. A tyhle hloupé holky... až se jim roztečou přepážky v nose, tak jim nosy splasknou... a kde pak budou?“

Dívali jsme se na něho s Haroldem celí užaslí, nikdy jsme ho ještě neslyšeli pronést tak dlouhý proslov, natož vyslovit vlastní názor.

„Lance Kinship to svinstvo dodává, proto ho zvou na večírky,“ řekl ještě.

Lance Kinship se mezitím zvedl ze země, oprašoval si z kalhot špínu a upravil si brýle na nose. Tvářil se jako vrah.

„Budu si s Danou povídat, kdy budu chtít,“ prohlásil.

„Tak to teda ne!“

Den Relganovo společenské chování člena Jockey Clubu se dočista rozpadlo a zpod společenského nátěru vykouklo nahé, hrubé jádro.

Je to surovec, říkal jsem si, a nebezpečný nepřítel, i když teď bojuje za spravedlivou věc.

Lance Kinship se nedal zastrašit.

„Mladé slečinky nechodí všude s tatíčkem,“ řekl uštěpačně.

Vtom ho den Relgan uhodil. Pěstí, tvrdě, přesně do nosu.

Z nosu teče krev snadno a v tomto případě jí teklo hodně. Lance Kinship se snažil krev setřít rukou, ale docílil jen toho, že si zamazal celý obličej. Praménky červeně mu stékaly po rtech na bradu a veliké krůpěje dopadly na olivově zelené semišové sako.

Lord White byl celou záležitostí znechucený. Napřáhl ke Kinshipovi ruku a podal mu veliký bílý kapesník palcem a ukazováčkem, jako by se ho štítil. Kinship po kapesníku beze slova díků hrábl a snažil se zastavit další příval.

„Na pohotovotní službu, ne?“ Lord White se rozhlédl, až zavadil pohledem o mne. „Nore... vy jistě víte, kde je místnost první pomoci, že? Budete tak laskav a odvedete tam toho pána... Jste velmi laskav.“

Mávl na mne, abych se věci ujal. Jakmile jsem však položil ruku na olivově zelený semišový rukáv, abych Kinshipa zavedl na pohotovost, kde ho čekalo hýčkání a studené náčinky, vytrhl se mi.

„Pro mě za mě si krvácejte dál.“

Stihl mě nepřátelský pohled zpod brýlí s tmavými obroučkami. Neřekl ale ani slovo, měl plné ruce práce, jak se snažil zastavit krvácení.

„Ukážu vám, kde to je. Jestli chcete, jděte za mnou.“

Vyrazil jsem kolem padoku k zeleně natřenému domku, kde čekaly mateřsky založené dámy, aby poskytovaly samaritánské služby a ošetřovaly raněné. Za mnou šel nejen Kinship, ale také den Relgan. Slyšel jsem zcela zřetelně, jak Kinshipovi říká:

„Jestli se ještě jednou ukážeš v blízkosti Dany, tak tě přerazím.“

Prohlášení bylo zcela jasné.

Kinship zase neodpověděl.

„Tak co, slyšels mě, ty hajzle jeden prašivej?“ zeptal se den Relgan.

Byli jsme už dost daleko a od skupinky před vážnicí nás oddělovaly davy obecenstva. Zaslechl jsem, že se za mnou něco děje, ohlédl jsem se přes rameno a stačil zahlédnout, jak Kinship tvrdým karatistickým švihem kopl den Relgana přesně do nejcitlivějších míst. Pak se Kinship zase otočil a šel za mnou. Ještě se na mne nepřátelsky podíval. Rudý kapesník vytrvale držel u nosu.

Den Relgan lapal po dechu a držel se za postiženou část.

Bylo to věru zvláštní zakončení slavnostního předávání cen při dostihovém odpoledni.

„Tady,“ ukázal jsem Kinshipovi a kývl na něho.

Ještě po mně šlehl ještěrčím pohledem, a vtom už se otevíraly dveře stanice první pomoci.

Den Relgan vzdychal, úpěl a chodil dokolečka, ruce tiskl ke spodní třetině přednice velbloudího kabátu.

Škoda, že nás George Millace navěky opustil, říkal jsem si. Ten by tohle celé představení ocenil vůbec nejvíc. Na rozdíl od jiných by byl určitě ihnéd po ruce, kameru zaostřenou, namířenou správným směrem, cvakal by jeden snímek za druhým; tři záběry za vteřinu. Den Relgan by měl být vděčný oněm dvěma skleničkám whisky a tomu stromu, který se Georgeovi postavil do cesty. Nebýt jich, tak by články o jeho zvolení do Jockey Clubu ve všech novinách zdobila zajímavá obrazová dokumentace jeho střetu s Kinshipem.

Když jsem se vrátil, Harold a Victor tam ještě byli, ale lord White s den Relganem a Danou už někam zmizeli.

„Jeho lordstvo dámu odvedlo, aby si zklidnila nervy,“ hlásil Harold suše. „Ten starej kozel kolem ní tancuje jako cvok. Asi se na starý kolena zbláznil.“

„Je hezká,“ podotkl jsem.

„Kvůli hezkým ženám vznikly i války,“ ozval se Victor Briggs.

Znovu jsme se něho překvapeně podíval. Setkal jsem se s obvyklým kamenným pohledem a výrazem. Victor možná v sobě skrývá netušené hlubiny, jenže je skrývá důsledně.

Když jsem později vyšel z vážnice a chystal se domů, zastoupila mi omluvně cestu vysoká mužská postava, Jeremy Folk.

„To se mi snad zdá,“ vzdychl jsem.

„Já... tedy... varoval jsem vás.“

„To je fakt.“

„Mohl bych... Mohli bychom si chvilku pohovořit?“

„Co byste rád?“

„Já jaksi... tedy...

„Rovnou vám tedy řeknu ne.“

„Ale vždyť ani nevíte, co jsem vám chtěl.“

„Docela zaručeně něco, co já bych nechtěl.“

„Hm... Vaše babička si přeje, abyste ji navštívil.“

„Nepřichází v úvahu.“

Nastalo ticho. Lidé kolem nás se rozcházeli domů a přáli si dobrou noc. Byly teprve čtyři hodiny, ale v dostihovém světě si lidé přejí dobrou noc brzy.

„Byl jsem za ní,“ pokračoval Jeremy. „Vysvětlil jsem jí, že za peníze svou sestru hledat nebudete. Taky jsem jí řekl, že by vám musela nabídnout něco jiného.“

Nechápal jsem.

„Co by mi mohla nabídnout?“

Dlouhán Jeremy se nejistě ze své výšky rozhlédl a pak řekl:

„Vy byste přece Amandu našel, kdybyste se o to opravdu snažil, ne?“

„Myslím, že ne.“

„Ale nevylučujete to.“

Neodpověděl jsem. Znovu se na mě podíval.

„Vaše babička připustila, že se s Carolinou, tedy s vaší matkou, velice zle chytila,“ řekl mírně, „a že ji vyhnala z domu, když byla v jiném stavu.“

„Mamince bylo sedmnáct.“

„Hm. Ano, já vím.“ Usmál se. „Je to zvláštní, vidte, pomyšlení, že vlastní maminka byla tak mladičká.“

Ubohá bezbranná muška poletuška...

„Ano.“

„Vaše babička přistoupila na to, že budete-li ochoten hledat Amandu, ona vám řekne, proč Carolinu vyhnala. Také vám řekne, kdo byl váš otec.“

Podvědomě jsem od Jeremyho na dva kroky odstoupil. Pak jsem se zarazil, otočil a vytřeštěně se na něho zadíval.

„Tohle že jste jí poradil? Že udělám, co bude chtít, když mi poví, kdo byl můj otec?“

„Vy přece nevíte, kdo to byl, a vědět byste to chtěl, to přiznejte,“ řekl rozumně.

„Nechtěl.“

„To mi nepovídejte.“

Dívali jsme se na sebe skoro rozzlobeně.

„Přece to musíte chtít vědět, to už je v lidské povaze,“ trval na svém.

Polkl jsem na sucho.

„Řekla vám, kdo to byl?“

Zavrtěl hlavou.

„Ne, neřekla. Zřejmě to neřekla nikomu, nikdy. Vůbec nikomu. Pokud k ní nepůjdete a nedostanete to z ní, tak se to jaktěživ nedozvíte.“

„Vy jste ale opravdu uličník, Jeremy.“

Zavrtěl se hranými rozpaky. Jiskra v oku, taková, jakou mívá vítězící šachista, mnohem lépe prozrazovala, jakým způsobem uvažuje a postupuje.

„A já si vždycky myslel, že právníci sedí za kancelářským stolem, uvažují a činí vážná rozhodnutí, nenapadlo mě, že běhají po světě jako blázni a cvičí se starými dámami.“

„Ona právě tahle starší dáma je... oříšek.“

Měl jsem dojem, že si to uprostřed věty rozmyslel a volil jiné zakončení, než měl původně na mysli. Zeptal jsem se jen:

„Proč neodkáže všechny peníze synovi?“

„To já nevím. Neřekla nám proč. Prostě jenom mému dědečkovi oznámila, že původní závěť ruší, tu, ve které všechno odkazovala synovi, a že se má připravit nová ve prospěch Amandy. Syn by se v tom případě nepochybně soudil, na to jsme vaši babičku upozornili, samozřejmě, ale to s ní nehnulo. Je jaksi... tvrdohlavá.“

„Znáte jejího syna?“

„Ne. Vy ano?“

Zavrtěl jsem hlavou. Jeremy se ještě jednou váhavě rozhlédl po závodišti.

„Co kdybychom se do toho dali společně?“ navrhl. „Určitě bychom Amandu našli rychle, nemyslíte? Pak můžete zase zalézt do té své ulity a na celou záležitost zapomenout.“

„Těžko byste zapomněl, kdo je váš otec.“

Okamžitě zbystřil.

„Takže platí?“

Ať mu pomůžu nebo ne, stejně nedá pokoj. Bude mě otravovat, kdykoliv se mu zamane, stačí, když si přečte v novinách program dostihů, nedá mi pokoj, jak sám na začátku řekl, chce přece dokázat dědečkovi a strýčkovi, že když se rozhodne nějakou záležitost vyřešit, tak ji také vyřeší.

A pokud jde o mne, nejasnosti kolem mého příchochu na svět zůstaly nejasné. Možná, že bych konečně porozuměl a pochopil onu pekelnou bouři, která doznívala ozvěnou nad obzorem mých nejranějších dětských vzpomínek. Dozvěděl bych se možná, proč tehdy došlo k tomu hroznému křiku za bíle natřenými dveřmi, kdy já čekal v nových šatech venku v hale.

Je docela možné, že se mi ten člověk, který se o mé zrození přičinil, bude hnusit. Možná, že to pro mě bude šok. Možná, že budu litovat, žejsem se o něm dozvěděl. Jeremy měl ale pravdu. Když tu možnost mám... chci se to dozvědět.

„Tak co?“

„Dobře.“

„Budeme hledat společně?“

„Ano.“

Měl radost. „To je vynikající.“

Já si tím nebyl tak jistý, ale už jsem dal slovo.

„Mohl byste za babičkou zajet dnes večer?“ zeptal se. „Já tam zavolám a řeknu, že jedeme.“

Klátivým krokem odešel k nejbližší telefonní budce a zmizel v ní. Jedním okem mě ale nepřestával úzkostlivě sledovat, měl strach, abych si to nerozmyslel a neutekl mu.

Telefonický hovor ho nepotěšil.

„Zatraceně,“ ulevil si, když se ke mně vrátil. „Mluvil jsem s ošetřovatelkoú. Paní Norové dnes nebylo dobře, dostala injekci a teď spí. Nesmí k ní nikdo. Mám zavolat zítra.“

Citelně se mi ulevilo a Jeremy si toho všiml.

„Jo, vám se to mluví,“ řekl jsem. „Ale jakpak by se vám líbilo, kdyby vás třeba čekalo, že se dozvíte, že jste se narodil následkem rychlého pomilování někde za křovím, třeba s mlíkařem?“

„Toho vy se tedy bojíte?“

„Něčeho podobného. Něco takového to přece být muselo.“

„Ale stejně...“ řekl váhavě.

„Ano, ale stejně,“ přikývl jsem odevzdaně. „Člověk by to přece jen chtěl vědět.“

Vydal jsem se na parkoviště v domnění, že jsme s Jeremym už skončili, ale v tom jsem se mýlil. Šel pomalu za mnou, takže jsem se zastavil a počkal na něho.

„Pokud jde o syna paní Norové... o Jamese... Co s ním?“

„Napadlo mne, že byste ho mohl navštívit. Mohl byste zjistit, proč ho vydědila.“

„Tak vás prostě napadlo…“

„Když do toho jdeme společně,“ rychle mi skočil do řeči.

„Proč za ním nejedete sám?“

„Hm, to jaksi nejde... Jsem právník paní Norové a na některé věci bych se jako takový neměl ptát.“

„Už to vidím, jak se budu vyptávat já a James mi bude ochotně odpovídat. To určitě!“

Vytáhl z tmavošedé kapsy vizitku.

„Přinesl jsem vám jeho adresu,“ podal mi navštívenku. „A vy jste mi slíbil, že mi s tím pomůžete.“

„Dohoda je dohoda,“ vzdychl jsem a vzal si od něho adresu. „Ale stejně jste pěkný uličník.“