Horké peníze (Dick Francis)

10

Stáli jsme před domem a hovořili s policistou. Jak jsme tam od brány došli, to si vůbec nepamatuji. Když jsme se tam objevili, vzbudili jsme všeobecný úžas u přítomných uniformovaných složek, ale možno říct, že úlevný. Všichni totiž pátrali v troskách po našich mrtvolách.

Sdělili nám, že k výbuchu došlo v půl páté ráno a že výbuch a obrovský otřes vzbudil polovinu vesnice. Tlaková vlna rozbila okna a všichni psi začali výt. Několik rodin volalo policii, ale když policisté dojeli do vesnice, všude se zdál být klid. Nikdo nevěděl, kde vlastně k výbuchu došlo. Policie tedy začala objíždět okolí, jezdili až do úsvitu a teprve pak zjistili, že se to stalo u nás. Přední stěnu haly, hlavní vchod se starobylými dveřmi výbuch vyrazil ven na příjezdovou cestu a střední část prvního poschodí se propadla. Ze všech oken se vysypalo sklo.

Policista věcně vysvětloval: "Obávám se, že vzadu je to ještě horší, asi byste se tam měli jít podívat, pane, zároveň našim lidem sdělíme, že nedošlo k žádným ztrátám na životech."

Malcolm mlčky přikývl, šli jsme za policistou vlevo kolem domu ke kuchyni a ke garáži, pak zahradou a kolem zdi u jídelny. Když jsme přešli až k terase, byli jsme opravdu otřeseni, přestože nás předtím varovali. Bylo to hrozné, až se z toho dělalo zle.

Tam, kde býval obývací pokoj, byla obrovská halda rozbitých cihel, omítky, trámů, trosek nábytku. Malcolmova ložnice, která byla nad jídelnou, načisto zmizela a ležela v troskách, přilehlé půdní pokojíčky také. Střecha, která zepředu vypadala celkem normálně, byla vzadu jenom kostra bez tašek. Silné trámy čněly proti nebi jako holá žebra.

Můj pokoj byl hned vedle Malcolmovy ložnice. Nezbylo z něho nic, jen špičaté zbytky prken z podlahy, kousek stěny, ke kterému se tiskl zbytek krbu a pod tím vším prázdno.

Malcolm se začal třást. Sundal jsem si sako a přehodil mu ho přes ramena.

"My jsme neměli plyn," řekl Malcolm policistovi. "Moje matka ho nechala odpojit už před šedesáti lety, protože se plynu bála."

Pofukoval lehký vítr, Malcolmovi cuchal vlasy. Vypadal náhle křehce, jako kdyby ho ten lehounký větřík dokázal i porazit.

"Měl by sis sednout," řekl jsem. Policista bezmocně ukázal na trosky. Nikde ani kousek židle. "Zajdu pro židli do kuchyně, prosím, postarejte se o něho zatím."

"Já jsem v pořádku," ozval se Malcolm chabě.

"Kuchyně je zamčená, pane, a my vás do ní přes halu pustit nemůžeme."

Vytáhl jsem z kapsy klíč, ukázal mu ho a odemkl jsem a šel dovnitř, než mě stačil zarazit. Lesklé žluté stěny kuchyně byly nedotčené, ale dveře z haly výbuch vyrazil. Otvorem vletěly do kuchyně úlomky cihel a prach. Všude byl prach jako závoj. Ze stropu opadala omítka. Všechno skleněné, všechno porcelánové popraskalo a rozpadlo se ve střepy. Moiřiny muškáty spadly z poliček a ležely jako rudý pozdrav na rozloučenou v jejím elektrickém království.

Vzal jsem Malcolmovo křesílko z borového dřeva, jediný kus nábytku, na kterém trval a nikdy nedovolil vyměnit a zanesl je ven. Zhroutil se do něj, ani nevěděl, na co si sedá, a přikryl si ústa dlaní.

Hasiči a další lidé tahali za všechno, čím se v troskách dalo pohnout, ale tempo práce se značně zpomalilo od chvíle, kdy zjistili, že jsme naživu. Několik lidí přišlo za Malcolmem, vyjadřovali mu soustrast a kladli otázky. Především chtěli vědět, jestli jsme si jistí, že kromě nás v domě nikdo nebyl. Byli jsme si více méně jistí. Skladovali jsme v domě nějaký plyn, kyslíkové bomby, propan butan, láhve s éterem? Ne. "Proč právě éter?" Prý se používá při výrobě kokainu. Tupě jsme se na ně dívali.

Už prý zjistili, že k domu nevedla přípojka plynu. Ptali se na další možnosti, protože věc opravdu vypadala jako výbuch plynu.

Ne, neměli jsme vůbec žádný plyn. Neskladovali jsme nic, co by bylo výbušné? Ne.

Čas jako kdyby zůstal stát.

Ženy z vesnice přinesly horký čaj v termoskách pro pracující muže. Daly trochu čaje také Malcolmovi a mně, přinesly červenou přikrývku a Malcolma přikryly, takže jsem si zase mohl obléct sako. Bylo dost chladno a foukalo. Nebe bylo zatažené šedými mraky, i světlo bylo šedé, jako prach.

Hustý zástup lidí z vesnice stál v kruhu na zahradě a další lidé přicházeli přes pole a vchodem. Nikdo je neodháněl. Mnozí fotografovali. Dva z fotografů vypadali jako novináři. Blížil se policejní vůz. Siréna kvílela čím dál tím hlasitěji, jak se vůz prodíral davy na silnici a vjezdové cestě a pak zmlkla. Z vozu vystoupil vyšší důstojník v uniformě, obešel dům směrem k nám a převzal velení.

Nejprve ze všeho přikázal zastavit veškeré práce na troskách. Pak se rozhlížel a zapisoval si cosi do notesu. Promluvil s velitelem hasičů a konečně přešel k Malcolmovi a ke mně. Byl statný a měl černý knír. Oslovil otce, jako kdyby se dávno znali: "Dobrý den."

Malcolm ho také oslovil jako známého. "Dobrý den, vrchní inspektore." Všichni museli slyšet, jak se mu chvěje hlas. Vítr se už utišil, ale Malcolm se i pod přikrývkou stále třásl. Vrchní inspektor se obrátil ke mně. "A vy, pane..."

"Ian Pembroke."

Našpulil rty pod knírem a prohlížel si mě. Napadlo mě, že to je jistě ten člověk, se kterým jsem hovořil telefonicky.

"Kde jste byl tuto noc, pane?"

"S otcem v Londýně, právě teď jsme se vrátili."

Upřeně jsem se na něho díval. Bylo mnoho věcí, které bylo třeba prohovořit, ale nehodlal jsem s tím spěchat.

Řekl nezúčastněným hlasem: "Budeme muset povolat odborníky na výbušniny, aby si prohlédli ty trosky tady, protože podle předběžného zjištění, vzhledem k tomu, že tady není žádný plyn, tak pravděpodobně došlo k výbuchu pomocí nálože."

Proč rovnou neřekne bomba, pomyslel jsem si dopáleně, proč se tomu slovu vyhýbá? Pokud očekával, že s Malcolmem nějak na jeho prohlášení zareagujeme, ničeho se nedočkal. Došli jsme přece nutně k témuž závěru jako on v okamžiku, kdy jsme dům uviděli.

Kdyby bylo v domě hořelo, byl by Malcolm pobíhal sem a tam, vydával rozkazy, snažil se zachránit co se dá, nešťastný, ale plný energie. Závěry, které si člověk nutně musel učinit v případě bomby, způsobily, že se třásl a byl neschopný čehokoliv. Tyto závěry a také to, že kdyby spal ve své posteli, už by nevstal, nesnídal, nebyl by si četl Sportovní život, nebyl by si šel do banky pro cestovní šeky, nic. Ani já už bych nebyl snídal.

"Vidím, že jste oba v šoku," řekl vrchní inspektor neosobním hlasem. "Je také jasné, že tady hovořit nemůžeme. Dovolte, abych vám navrhl, že bychom si mohli popovídat na policejní stanici." Mluvil opatrně, tak, abychom měli pocit, že alespoň teoreticky můžeme nabídku odmítnout.

"A co s domem?" zeptal jsem se. "Teď do něho může každý vlézt. Nejen že je tady ta obrovská díra vprostřed, ale všechna okna jsou vysypaná a uvnitř je spousta věcí..., stříbro..., písemnosti mého otce v kanceláři..., nějaký nábytek."

"Nechám tady hlídky a pokud si přejete, zařídím, aby zatloukli okna prkny, spojím se s příslušnou firmou a podle vašeho přání a na vaše útraty necháme zakrýt střechu." "Pošlete mi potom účet," řekl Malcolm chabě. "To pošlou firmy, které se těch prací ujmou." "Děkuji," řekl jsem. Vrchní inspektor přikývl.

Tryzna za Quantum, říkal jsem si. Okna budou jako rakve, černý flór na střeše, pak nejspíš přijde demolice. I kdyby se náhodou ukázalo, že hlavní konstrukce domu přežila, měl by vůbec Malcolm energii na to, aby dům znova vystavěl při těchhle vzpomínkách?

Vstal, krčil se v přikrývce, vypadal mnohem starší a v obličeji měl prohru. Vrchní inspektor a já jsme kráčeli pomalu, protože Malcolmovi se očividně třásly nohy a sotva ho nesly. Zvolna jsme dospěli na výjezdovou cestu.

Sanitky už byly pryč, hasiči také a provaz, který bránil v přístupu u brány, už dávno lidé přemohli. Zahrada byla plná lidí a mladý strážník se marně snažil udržet je v určité vzdálenosti od domu.

Jak jsme se ukázali, skupina lidí v předních řadách se najednou dala do běhu k nám. S pocitem, že se mi to všechno zdá, vidím, že to je Ferdinand, Gervase, Alicia, Berenice, Vivien, Donald, Helena... Dál už jsem je nepočítal. "Malcolme, ty jsi živý!" vykřikl Gervase a zůstal stát kousek před námi, takže jsme museli zastavit také.

V tu chvíli se v Malcolmových očích přece jenom trošku zajiskřilo. Bylo přece jasné, že jsme živí. Než stačil odpovědět, všichni ostatní se na nás sesypali s otázkami.

Vivien řekla: "Slyšela jsem ve vesnici, že celé Quantum vyletělo do vzduchu a že jste oba zahynuli." Hlas měla stísněný a jako kdyby se zlobila, že ji špatně informovali.

"Já slyšela totéž," ozvala se Alicia. "Volali mi tři lidé..., tak jsem sem hned jela a řekla jsem to napřed samozřejmě Gervasovi a všem ostatním." Vypadala otřeseně, ale tak vypadali všichni. Všichni byli vyděšení, otřesení, stejně jako já, ale nadto byli trochu v šoku z toho, jak je špatně informovali. "Takže jsme se sem všichni vydali," řekla Vivien, "ale vy jste naživu." Taky jako kdyby měla pocit, že to není správné. "Co se vlastně stalo?" zeptal se Ferdinand. "Quantum vypadá..., je to hrozné."

Berenice řekla: "Kde jste byli vy dva, když to vyletělo do vzduchu?"

"My opravdu myslili, že jste mrtví," hlesl zmateně Donald.

Davem se prodírali další vyděšení lidé. Lucy, Edwin, Serena běželi, zakopávali a dívali se střídavě na zničený dům, na mne a na Malcolma.

Lucy tekly slzy po tvářích. "Vy jste živí, vy jste živí," plakala. "Vivien tvrdila, že jste zahynuli."

"Mně to tak lidi řekli," bránila se Vivien. Opravdu neměla shůry dáno, to měla moje matka pravdu.

Serena se potácela, bledá jako smrt. Ferdinand ji vzal kolem ramen a přitiskl ji k sobě. "Už je to v pořádku, děvče, už je to v pořádku, nejsou mrtví. Barák trošku utrpěl, ale co, že?" tiskl ji k sobě.

"Mně je špatně," hlesla Serena, "co se vlastně stalo?"

"Zatím nevíme, zatím je moc brzy," prohlásil energicky Gervase, "ale řekl bych, že není možné vyloučit časovanou bombu."

Ta myšlenka se nikomu nelíbila, každý jako by od ní couval. Potřásali hlavou, přikrývali si uši. Bomby měly místo ve válce, v teroristických akcích v letadlech, na autobusových stanicích, patřily prostě do rukou teroristů... a měly směřovat proti jiným lidem. Bomby nepatřily do starých rodinných domů u klidných berkshirských vesnic, do domu obklopeného zelenými loukami a poli, do domu, ve kterém žila obyčejná rodina.

Jenže my jsme nebyli obyčejná rodina. V obyčejných rodinách se nestává, aby pátou manželku někdo zavraždil, když přesazuje muškáty. Rozhlédl jsem se po známých tvářích, ale na žádné z nich jsem neobjevil ani zklamání, ani zlost nad tím, že Malcolm přežil. Všichni se očividně probírali z šoku z toho, že zpráva, kterou vyslechli, byla falešná a také si začínali uvědomovat, jak velice utrpěl dům.

Gervase se vysloveně zlobil. "Ten, kdo tohle udělal, ten si to teda zaplatí," prohlásil nabubřele a skoro směšně. "Kde je Thomas?" zeptal jsem se.

Berenice pokrčila rameny: "Chudák Thomas dnes vyrazil už brzy ráno, šel si shánět místo. Nemám tušení, kde je. Vivien telefonovala, až když už odešel."

Edwin se zeptal: "Je dům pojištěný proti bombám?"

Malcolm se na něho znechuceně podíval a neodpověděl.

Gervase promluvil velmi energicky: "Malcolme, bude nejlepší, když půjdeš k nám. Ursula se o tebe postará."

To se samozřejmě ostatním nelíbilo. Okamžitě začali podávat jiné návrhy. Vrchní inspektor tam stál, pečlivě všechno sledoval, pečlivě poslouchal a prohlásil, že v tu chvíli bude zapotřebí odložit rozhodnutí, kam se Malcolm uchýlí, protože ho na několik hodin bude potřebovat.

"Ano?" Gervase se na něho povýšeně díval. "A kdo jste vy?"

"Detektiv vrchní inspektor Yale."

Gervase povytáhl obočí a prohlásil: "Malcolm se ničeho nedopustil."

"Já chci s vrchním inspektorem mluvit ve vlastním zájmu," řekl Malcolm, "mně přece záleží na tom, kdo se pokusil zničit náš dům."

"To přece musela být nešťastná náhoda," řekla vyděšená Serena.

Ferdinand ji stále ještě držel kolem ramen: "Děvče, mysli trochu a smiř se se skutečností." Chvilku zaváhal a podíval se na mne. "Vivien a Alicia řekly všem, že vy dva jste se sem nastěhovali zpátky... Jak to, že jste naživu a že se vám nic nestalo?"

"Ano, to bych také chtěla vědět," řekla Berenice.

"Byli jsme dnes v noci v Londýně a přenocovali jsme tam."

"To bylo ale štěstí," řekl Donald srdečně a Helena stojící po jeho boku a do té chvíle mlčenlivá, přikývla trochu příliš energicky: "Ano, ano, to bylo štěstí."

"Kdybychom byli bývali v otcově pracovně, taky bychom to byli přežili." Všichni se zadívali na tu stranu domu, kde byl rohový pokoj otcovy pracovny se všemi okny vyraženými, ale stěnami nepoškozenými.

"V půl páté ráno byste v pracovně nebyli, co byste tam dělali?" namítla podrážděně Alicia.

Malcolm jich všech začínal mít dost. Nikdo ho neobjal, nikdo ho nepolíbil, nikdo nedal najevo skutečnou radost nad tím, že je živý. Jedině snad Lucyiny slzy, pokud byly upřímné, něco znamenaly. Bylo jasné, že by se rodina s jeho smrtí dokázala smířit, nad jeho rakví by smutně litovali jeho života, možná by to v tu chvíli mysleli i vážně, ale v duši by se už těšili na bohatství, které je čeká. Mrtvý Malcolm by už utrácet nemohl. Mrtvý Malcolm by naopak dovolil, aby utráceli oni.

Otec se obrátil k vrchnímu inspektorovi: "Pojďme už, je mi zima."

Najednou mne něco napadlo a já se lekl. Obrátil jsem se k rodině: "Poslyšte, řekl někdo z vás Joyce... co se stalo?"

Donald si odkašlal: "Ano, já... jsem jí tu novinu... já jsem se uvolil jí to říct."

Bylo jasné, co jí řekl. "Tys jí řekl, že jsme oba mrtví?"

"No, já to takhle slyšel od Vivien," bránil se. "Požádala mě, abych to sdělil Joyce, tak jsem to udělal."

Obrátil jsem se k vrchnímu inspektorovi: "Joyce je moje matka, musím jí okamžitě zatelefonovat." Zamířil jsem k domu, ale Yale mě zarazil a řekl mi, že telefony nefungují.

Vykročili jsme společně s Malcolmem k bráně a byli jsme tak na půl cesty, když se najednou z davu vynořila Joyce. Běžela k nám zděšená, zdrcená a zničená. Když nás zahlédla, zůstala stát na místě a zapotácela se podobně jako předtím Serena. Třemi kroky jsem byl u ní a zachytil ji, než upadla.

"Všechno je v pořádku," tiskl jsem ji k sobě, "všechno je v pořádku, klid, jsme naživu."

"Malcolm..."

"V pořádku, oba jsme v pořádku."

"Ach, já myslela... Donald tvrdil... Brečím celou cestu, co sem jedu, sotva jsem viděla na silnici..." Přitiskla tvář na moje sako a znovu se rozplakala hlubokými trhavými vzlyky. Pak se ode mne statečně, odhodlaně odtrhla a začala po elegantních kapsách hledat kapesník. Když se vysmrkala, prohlásila: "No, zlato, když jste tedy naživu, tak mi pověz, co se tady sakra odehrálo."

Zahleděla se za mne a za Malcolma a najednou měla oči jako talíře. "To se sem dostavila celá smečka?" Malcolmovi řekla: "Že ale máš štěstí, ty jeden uličníku."

Malcolm projevil první známky života a spiklenecky se na ni ušklíbl.

Jeho tři bývalé ženy se jedna na druhou číhavě dívaly, byly ve střehu. Pokud někdo bláhově doufal, že to, jak muž, kterého si kdysi vzaly, jen tak tak unikl smrti, a že dům, ve kterém kdysi panovaly, jen tak tak unikl úplnému zničení - to že by je snad mohlo přivést k sesterskému porozumění, pak se takový bláhovec velmi mýlil.

"Malcolm se může nastěhovat ke mně," prohlásila Joyce.

"No to tedy ne," ozvala se vylekaně Alicia. "Ty si vem svého milovaného Iana. Malcolm může bydlet u Gervase."

"V žádném případě," vyštěkla Vivien. "Pokud se Malcolm někam nastěhuje, pak se sluší, aby bydlel u Donalda, u svého nejstaršího syna."

Viděl jsem na Malcolmovi, že neví, jestli se má smát nebo křičet zoufalstvím.

"Bude se mnou, pokud bude chtít," prohlásil jsem.

"V tvém bytě?" zeptal se Ferdinand.

Představil jsem si, jak se můj byt bortí jako Quantum. Zkáza mého bytu by však zabila lidi žijící pod ním.

"Ne, tam určitě ne."

"Tak kde tedy, zlato?" zeptala se Joyce.

"Kdekoliv jinde."

Lucy se usmála, to se jí líbilo. Přitáhla si hnědý plášť blíž ke statnému tělu a prohlásila, že to je zcela rozumné. Ostatní se na ni dívali, jako kdyby byla naprostý idiot, zatímco z nich byla daleko nejchytřejší.

"Půjdu, kam budu chtít, a to s lanem," prohlásil Malcolm.

Zaregistroval jsem, kolik párů očí se na mne zlobně, nenávistně dívá. Všichni se báli, že je vyšachuji a že se zmocním jejich podílu. Všichni, až na Joyce, která si to naopak přála.

"Takže domluveno," řekla Joyce s mateřským uspokojením, což samozřejmě ty ostatní jen dráždilo. "Teď bych se ale chtěla jít podívat, jak to vypadá s domem," ohlédla se na mne. "Pojď, zlato, pojď mi to ukázat."

"Jen utíkej, maminčin mazánku," řekl Gervase uštěpačně, ještě stále vzteklý, že Malcolm nepřijal jeho nabídku.

"Chudáček Ian, pořád musí poslouchat maminku," zasyčela Berenice jedovatě, "hrabivý malý Ian."

"To není fér," prohlásila Serena naříkavě. "Ian má vždycky všechno, to je sprosté."

"No tak pojď, zlato, čekám," vybízela mě Joyce.

Měl jsem chuť stávkovat, ale pak jsem se ovládl a napadlo mě jiné řešení. "Pojďte všichni," obrátil jsem se k rodině. "Pojďte se podívat, jak to tady vypadá."

Vrchní inspektor neprojevil ani nejmenší snahu, aby naši rodinnou idylku rozehnal, naopak, pečlivě nás pozoroval a poslouchal. Zahlédl jsem, jak se na mne dívá, pak krátce přikývl. Vydal jsem se s Malcolmem a s celou rodinou pomalu zpět k zadnímu traktu domu.

Rozsah zkázy umlčel dokonce i Gervase. Všichni přihlíželi zděšeně, s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Přišel k nám velitel hasičů a s určitou profesionální pýchou, se silným berkshirským přízvukem, pronesl přednášku.

"Tlaková vlna postupuje cestou nejmenšího odporu," vysvětloval. "Tohle je dobrý, solidně stavěný starý dům, proto z něj taky tolik zbylo. Tlaková vlna směřovala ven, dopředu a dozadu, s epicentrem někde ve středu prvního patra. Část tlaku výbuchu směřovala taky vzhůru a zničila podkrovní místnosti. Další část tlakové vlny, předpokládám, směřovala dolů, takže se propadlo celé první patro i s tím podkrovím, je vám to jasné?"

Bylo nám to jasné.

"Tahleta zeď," ukázal na zeď mezi někdejším obývacím pokojem a zachovalou jídelnou, "do té zdi je zabudovaný komín a je to nosná zeď, která pokračuje až ke střeše, na druhé straně máme více méně totéž. Takže tyhle dvě zdi odolaly tlakové vlně do stran, povolily jenom dveře." Obrátil se přímo k Malcolmovi: "Víte pane, já už jsem viděl hodně zničených domů, většinou po požárech, to je fakt, ale taky po výbuchu plynu, a podle mého názoru, to vám říkám..., musíte si samozřejmě nechat udělat pořádný odborný posudek..., ale podle mého, jak já na to koukám, a jak to vidím, tak tenhle barák, přestože dostal hodně zabrat, tak by se dal rekonstruovat. Je to pevný, solidní viktoriánský dům, jinak by se byl složil jako domeček z karet."

"Děkuji vám za informaci," zašeptal Malcolm.

Hasič přikývl: "Víte, když budete jednat s nějakou demoliční firmou, nenechte si nic namluvit. Já nemám rád, když podniky zneužívají toho, jak jsou lidé po neštěstí vyšachovaní. Už jsem viděl moc podobných případů a vždycky mě to zlobí. Tak vám říkám svůj osobní názor, nakonec já na tom nemám ani co ztratit, ani co získat."

"Jsme vám vděční," řekl jsem.

Spokojeně přikývl.

Pak se vzpamatoval Gervase.

Zeptal se: "Co to bylo za bombu?"

"Jo, pane, to vám nemůžu říct. To musíte počkat na odborníky." Hasič se obrátil k vrchnímu inspektorovi. "Vypnuli jsme elektriku a elektroměr v garáži, hned jak jsme sem přijeli, taky jsme odpojili přívod vody vpředu u brány, tam v tom kanálu. Vodní nádrž na půdě vytekla přetrženými trubkami, a když jsme sem přijeli, tak ještě tekla, proto jsou dole ty trosky všechny mokré. Podle mého tady nic nemůže chytit. Pokud byste se chtěl podívat nahoru, do těch místností po straně, musel byste po žebříku, protože schodiště je zablokované. Za příčky tam nahoře neručím, musel byste hodně opatrně. Na půdu jsme nešli, podívali jsme se jenom ze žebříku. Ale tady dole v jídelně a v tom velkém pokoji, tam na druhé straně za touhle hromadou trosek a taky v kuchyni a v tom pokoji tamhle na konci, by to mělo být bez nebezpečí."

"Tam vzadu je moje pracovna," řekl Malcolm.

Vrchní inspektor přikývl a já si uvědomil, že plán domu nepochybně dobře zná, protože už dům opakovaně navštívil dříve.

"No, my jsme tady udělali, co jsme mohli," prohlásil hasič, "takže můžeme odjet?"

Vrchní inspektor přikývl a hasiče si odvedl. Chtěl si s ním ještě něco dohovořit. Naše rodina se začala vzpamatovávat.

Fotografové od tisku šli blíž a začali nás fotografovat. Pak se objevil nějaký muž a žena, oba z různých redakcí a začali nám klást otázky. Jediný Gervase byl ochoten se s nimi bavit. Malcolm se znovu posadil do svého křesílka a přikrývku si přitáhl až po oči, takže vypadal jako rudý Indián. Když ho zahlédla Vivien, šla k němu, prohlásila, že je unavená, že už nevydrží stát, že si potřebuje sednout a že Malcolm je sobec, jako obvykle, když zabere jediné místo k sezení, že se cítí dotčená, protože je z přítomných nejstarší. Malcolm se na ni s odporem zadíval, vstal a poodešel o kus dál. Přepustil jí místo a ona se s vítězoslavným úšklebkem posadila. Moje nechuť k Vivien vystoupila nad normální hladinu, až skoro nad pobořený strop.

Mezitím se vzpamatovala také Alicia a předváděla reportérům svou roli malé holčičky. Předváděla nepřesvědčivý, násilný dívčí šarm podobně jako Serena. Když jsem ty dvě viděl stát bok po boku, uvědomil jsem si, že pro Serenu muselo být těžké žít s matkou odmítající dospělost, s matkou, která se i v padesáti oblékala a chovala jako osmnáctiletá a která po léta bránila své dceři v dospívání. Slýchával jsem, že dívky potřebují mateřskou matku a tu Serena neměla. Chlapci také potřebují mateřskou matku, a k těm Joyce také nepatřila. Jenomže já měl po celou dobu svého dospívání otce a nakonec i Coochii, zatímco Serena ne. To bylo nejspíš rozhodující.

Edwin a Donald se usilovně snažili dávat najevo radost nad tím, že se Malcolm zázračně zachránil.

Když Edwin zahlédl, jak se na něho ironicky dívám, řekl hořce: "Tobě se to směje, ale mě Malcolm nesnáší - to mi nevymlouvej, já to dobře vím - takže nechápu, proč já bych na něm měl viset. Samozřejmě, že si nepřeju, aby umřel..."

"Samozřejmě, že ne," zamumlal jsem.

"...no, ale kdyby se mu něco stalo," odmlčel se..., přece jenom neměl dost odvahy na to, aby to řekl naplno.

"Tak by ses nezlobil, viď?" doplnil jsem.

"Ne," odkašlal si, "tak bych se s tím vyrovnal."

Málem jsem se dal do smíchu. "Výborně, Edwine, tak se mi to líbí."

"S tvou smrtí bych se taky vyrovnal."

No co, dobře mi tak, skoro jsem si o to řekl.

"Co víš o bombách?" zeptal jsem se Edwina.

"To je absurdní otázka," prohlásil, obrátil se ke mně zády a odešel. Já si vzpomněl, jak nám Norman West hlásil, že Edwin tráví denně nejmíň hodinu ve veřejné knihovně. Bylo jasné, že pokud někdo chce zjistit, jak se vyrábějí bomby, v knihovně se o tom může poučit, pakliže o to opravdu stojí.

Berenice řekla vztekle: "Stejně můžeš za to, že Thomas nemá místo."

Jen jsem zamžikal: "Prosím tě, jak tě tohle napadlo?"

"Protože mu dělá takové starosti, jak se Malcolm nemožně chová, že se nedokázal soustředit na práci a dopouštěl se chyb. Říká, že ty bys mohl snadno dokázat, aby nám Malcolm pomohl, jen kdybys chtěl. Jenomže ty nechceš, taky proč, když jsi jeho miláček." Poslední slova už prakticky vyštěkla. V očích měla zlobu a na krku se jí z rozčilení napínaly šlachy.

"Naočkovala jsi tuhle teorii Thomasovi?" zeptal jsem se.

"To není teorie, to je pravda," řekla vztekle. "Vivien říká, že jsi byl vždycky Malcolmův miláček a že se Malcolm nikdy nechoval k Thomasovi fér."

"Choval se fér k nám všem," řekl jsem. Jenže ona mi samozřejmě nevěřila.

Byla asi o čtyři nebo pět let starší než Thomas a když se brali, bylo jí třicet. Dospěla tehdy do stadia (Joyce to alespoň tvrdila), kdy by si byla vzala kohokoliv. Před deseti lety, když jsem byl na její svatbě, byla štíhlá, docela vzhledná a zářila štěstím. Thomas byl tehdy celý pyšný a choval se k ní majitelsky. Nevypadali sice jako romantický pár, ale jako celkem dobré, nadějné spřežení, kráčející vstříc slibné budoucnosti.

Uplynulo deset let a narodily se jim dvě dcery. Berenice ztloustla, nabyla životní zkušenosti a ztratila veškeré iluze o manželství. Už dávno jsem si myslel, že je asi v manželství nespokojená, a proto že se tak nemožně chová k Thomasovi, ale nijak jsem se tím blíž nezabýval. Nejvyšší čas, abych začal. Nejvyšší čas, abych se snažil porozumět všem členům naší rodiny, protože tím se možná konečně dopracuji toho, abych poznal, kdo by mohl, nebo nemohl být vrahem.

Nejde ani tak o to hledat alibi, spíš snažit se pochopit jejich povahu a způsob života. Vyslechnout, co jsou o sobě ochotni říct a co ne. Poznat, v čem se dokáží ovládat a v čem ne.

Když jsem se tak po nich rozhlížel, bylo mi jasné, že takové úlohy, takového pátrání se může ujmout jedině člen naší rodiny a pokud se toho neujmu já, neujme se toho nikdo.

Norman West a vrchní inspektor Yale budou hledat fakta. Já budu hledat, co je v lidech. Věděl jsem, že na sebe beru smělý, troufalý úkol, zvlášť proto, že ti lidé, o které jde, nechtějí se mnou nic mít.

Taky jsem musel sám sobě přiznat, že to, na co se chystám, může způsobit víc zla než dobra. Ani zkušení a velmi vzdělaní psychiatři často neodhadnou schopnost k vraždě. Věděl jsem, že byly případy, kdy vynikající specialisté doporučili propuštění napravených hříšníků, kteří ihned, jakmile se octli na svobodě, začali vraždit. Já však měl výhodu: Věděl jsem, jací jsme kdysi byli. Teď šlo o to zjistit, jací jsme teď.

Zadíval jsem se na strašidelný, polozbořený dům a otřásl se. Nastěhovali jsme se tam celkem neočekávaně a náhle v pondělí. Byl pátek. Rychlost, s kterou kdosi všechno naplánoval a provedl, byla zarážející. Takové štěstí, jaké jsme měli, už těžko budeme mít. Malcolm přežil tři útoky čirou náhodou a Ferdinand by nám jistě snadno spočítal, že podle statistických pravděpodobností další šťastnou náhodu očekávat nemůžeme. Díval jsem se na naši rodinu, jak mírumilovně vypadá, když hovoří s lidmi od tisku a přepadl mě pocit tísně, nepříjemné předtuchy a taky pocit, že všechno jaksi spěchá. Nic nesnese odklad.