14
Hned příští den si Carella vykoledoval tu rvačku, po které se mu tak stýskalo.
Zvláštní na tom bylo, že šlo o rvačku s jiným policistou.
A bylo to náramně divné, poněvadž Carella byl citlivý a uznalý člověk, který si byl vědom, že mu jeho kolegové mohou být při jeho práci velice prospěšní. Dřív si vždycky dával záležet, aby neměl na oddělení s nikým žádné maléry, a tak se z toho dalo usuzovat, že Případ těch rukou - jak mu policisté začali říkat - ho vážně vyvedl z obvyklé míry. Ke rvačce došlo brzo dopoledne a byla to jedna z těch rvaček, které jako když spadnou z čistého nebe, bez záminky a důvodu, jako letní bouřka, při níž se náhle zatmí ulice deštěm. Carella si objednal telefonický hovor s Taffy Smithovou, tou druhou dívkou, která bydlela v bytě společně s Bubu Bublinou. Napadlo ho přitom, že tenhle zatracený případ začíná nápadně připomínat oblíbené případy onoho soukromého detektivního čmucháče z televizní obrazovky, v nichž se to přímo hemží rozkošnickými svůdnicemi, vyskakujícími na všech stranách jako čerti z krabičky, ať se trotlovský detektiv vrtne kam chce. Nedalo se říct, že by byl nějakým obzvláštním nepřítelem ženských půvabů. Byly rozhodně příjemnější než výslechy pohekávajících babek ve starobincích. Zároveň však to se všemi těmi krasotinkami nikdy nikam nevedlo, a toto poznání v něm natolik háralo, že ho dohnalo ke rvačce.
Hernandez seděl u svého psacího stolu, který stál vedle Carellova, a vyťukával na stroji hlášení. Sluneční paprsky pronikaly zamřížovanými okny a vrhaly krajkovinu stínů na podlahu policejní služebny. Dveře do kanceláře poručíka Byrnese byly dokořán. Někdo zapnul elektrický ventilátor na stojánku, ne proto, že by bylo doopravdy horko, ale pouze z toho důvodu, že svítilo slunce, což po tolika deštivých dnech – vytvářelo iluzi horka.
„Slečna Smithová?“ řekl Carella do telefonu.
„U aparátu. Kdo volá, prosím?“
„Detektiv Carella z 87. pátracího oddělení.“
„Jéminkote,“ řekla Taffy Smithová.
„Rádi bychom si s vámi pohovořili o vaší pohřešované spolubydlící Bubu Bublině, slečno Smithová. Mohli bychom se u vás během dne na chvilku zastavit?“
„Ach tak. Jémináčku, to nevím. Mám dnes jít zkoušet.“
„V kolik hodin tu zkoušku máte, slečno Smithová?“
„V jedenáct.“
„A v kolik skončí?“
„To je velice těžko říct. Někdy zkoušky trvají až do večera. Je ale možné, že tahle bude kratší. Fůru práce jsme udělali už včera.“
„Můžete mi to říct aspoň přibližně?“
„Řekla bych, že tak ve tři. Jistě to ale nevím. Poslyšte, smluvíme si to tedy na tři hodiny a vy byste sem zavolal, než odejdete z kanceláře, platí? Kdybych se snad zdržela nebo mi něco do toho přišlo, má telefonní služba vám dá vědět. Vyhovuje vám to?“
„Dokonale.“
„Jestli ovšem nechcete, abych vám někde nechala klíč. Mohl byste jít rovnou do bytu a uvařit si kávu. Nebylo by to lepší?“
„Ne, zůstaňme při tom prvním.“
„Dobře, tak tedy vás čekám ve tři, ano?“
„Výborně,“ řekl Carella.
„Určitě ale nejdřív zavoláte, platí? A kdybych to nestihla, nechám vám zprávu. Ano?“
„Díky, slečno Smithová,“ řekl Carella a zavěsil.
Andy Parker prošel laťkovým brlením, rozdělujícím místnost, a hodil klobouk na svůj psací stůl.
„Páni, tam je ale den,“ řekl. „Teploměr určitě vyleze na pětadvacet stupňů. Je to vůbec možné? V březnu? To nejspíš ty lijavce odplavily zimu z města.“
„Nejspíš,“ řekl Carella.
Zapsal si schůzku s Taffy do bloku a udělal si poznámku, že jí má volat ve dvě třicet, než opustí služebnu.
„Takovýhle počasí bejvalo u vás doma, co, Chico?“ řekl Parker Hernandezovi.
Frankie Hernandez, který ťukal do stroje, Parkera neslyšel. Nechal toho, zvedl oči a řekl:
„Co? Říkals mi něco, Andy?“
„No. Říkal jsem, že takovýhle počasí bejvalo u vás doma, ne?“
„U nás doma?“ řekl Hernandez. „To jako myslíš na Portoriku?“
„No jasně.“
„Narodil jsem se tady,“ řekl Hernandez.
„To vím taky,“ řekl Parker. „Každej Portorikán, kterýho potkáš na ulici, se narodil tady. Když je člověk poslouchá, má dojem, že žádnej sem nikdy nepřijel z ostrova. Moh…
