18
Pokoj byl plný květin. Kytice rudých růží a bílých růží a žlutých růží, kytičky fialek, gladioly s dlouhými stonky, karafiáty, gardénie, rododendróny - všechny ve vázách naplněných vodou. Pokoj byl prosycen vůní květin - ještě svěžích i uvadlých, květin, které byly čerstvé, i květin, které už opadaly. Pokoj byl prosycen nesnesitelnou vůní květin a nesnesitelným pachem čehosi jiného.
Dívka Bubu Bublina ležela zcela tiše na stole, kolem něhož byly květiny nakupeny. Černé vlasy jí splývaly z hlavy, dlouhé tělo zahalovala pouze noční košile. Štíhlé ruce měla zkřížené na prsou a rubínový náhrdelník jí obtáčel hrdlo. ležela na stole a hleděla do stropu a neviděla nic a neslyšela nic a necítila nic, protože byla mrtvá, studená jako kámen, a ležela už tak celý měsíc a její rozkládající se tělo nepopsatelně páchlo.
Tudor, který klečel, se otočil k detektivům a zíral na ně.
„Tak jste nás našli,“ řekl klidně.
„Vstaňte, Tudore.“
„Našli jste nás,“ opakoval. Znova se podíval na mrtvou dívku. „Že je krásná, viďte?“ zeptal se, ale otázka nebyla určena nikomu. „Nikdy jsem nepoznal nikoho krásnějšího, než je ona.“
Ve skříni našli mrtvolu muže. Měl na sobě pouze spodky a obě ruce měl useknuté.
Byl to Mike Chirapadano.
Ale ano, věděl, že je mrtvá, věděl, že je oba zabil. Stáli ve služebně kolem něho a kladli mu otázky tlumeným hlasem, poněvadž teď už to měli všechno za sebou a Charles Tudor, ač už to byl vrah, nebo ne, byl především lidská bytost, muž, který miloval. Nikoli drobný zlodějíček, nikoli šejdíř, pouze vrah, který miloval. Ale ano, věděl, že je mrtvá. Ano, věděl to. Ano, věděl, že ji zabil, že je zabil oba. Věděl to.
A přesto, když hovořil, když odpovídal na téměř šeptané otázky detektivů, zdálo se, že to neví, zdálo se, že se zatoulal od kruté skutečnosti vraždy do jiného světa, do světa, kde Barbara Cesareová je dosud naživu a směje se. Překročil hraniční čáru tohoto jiného světa zcela snadno a pak ji zas překročil zpátky, směrem do skutečnosti, ale ta mu pak znovu nějak unikla, až nakonec přestaly existovat jakékoli hranice a byl to pouze muž putující mezi dvěma neznámými zeměmi, v žádné domorodec, v obou cizinec.
„Když mi zavolali z podniku,“ řekl, „když mi Randy Simms zavolal z podniku, nevěděl jsem, co si mám myslet. Na Barbaru bylo obvykle spolehnutí. A tak jsem zavolal k ní do bytu, tam, co bydlela s těmi ostatními děvčaty, a mluvil jsem s jednou její spolubydlící, a ta mi řekla, že ji naposled viděla ten den časně ráno. To bylo dvanáctého, dvanáctého února, budu si ten den pamatovat do konce života, to byl den, kdy jsem Barbaru zabil.“
„Co jste udělal po tom telefonickém hovoru s její spolubydlící, pane Tudore?“
„Napadlo mě, že možná odešla do druhého bytu, do toho bytu v Canopy Street.“
„Vy jste ten byt platil, pane Tudore?“
„Ano. Ano, já. Ano. Ale byl to náš byt, víte? Patřil nám společně. Měli jsme spoustu věcí společných, Barbara a já. Spoustu věcí jsme dělali rádi spolu. Mám na příští týden lístky do divadla. Na muzikál. Ona má moc ráda hudbu. Půjdeme tam spolu. Moc věcí děláme vždycky jen spolu.“
Detektivové stáli kolem něho v zamlklém hloučku. Carella si odkašlal.
„Šel jste do toho bytu, pane Tudore, ano? Do toho v Canopy Street?“
„Ano, šel jsem tam. Přišel jsem tam asi v deset hodin. Večer. Už byla noc. A šel jsem rovnou nahoru, otevřel jsem si svým klíčem a ... já ... ona tam byla. S tím mužem. Ten muž se jí dotýkal. V našem bytě. Barbara byla v našem bytě s jiným mužem.“ Tudor potřásl hlavou. „Takové věci by neměla dělat. Ví přece, že ji mám rád. Koupil jsem jí rubínový náhrdelník, dárek ke dnu sv. Valentina. Viděli jste ten náhrdelník? Je přece nádherný. A moc pěkně jí sluší.“
„Co jste udělal, když jste je tam nalezl, pane Tudore?“
„Já ... byl to pro mne šok. Chtěl jsem ... chtěl jsem vědět. A ona ... mi řekla, že mi nikdy nepatřila. Řekla mi, že je volná, řekla mi, že nepatří nikomu, ani mně, ani . . , ani tomu muži, co s ní byl a ... a ... ani Karlovi, řekla že ani Karlovi, já vůbec …
