ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Algaro zavolal Santiaga z veřejného automatu na nábřeží. Santiago pozorně poslouchal a pak se ujistil: „Takže ta dívka je mrtvá?“
„Jo, ale nebojte se,“ uklidňoval ho Algaro. „Vypadá to jako nehoda. Co máme dělat teď?“
„Zůstaňte, kde jste, a zavolej mi tak za pět minut.“
Santiago položil sluchátko a obrátil se k Serrovi. „Thunder Point, asi dvacet kilometrů jižně od St. Johnu!?“
„Podíváme se na mapu, seňore.“ Santiago následoval Serru na můstek a Serra rozsvítil u stolu s mapami. „Jo, tady je.“
Santiago se podíval, kam Serra ukazuje, a zamračil se. „Dillon tam už jede, chtějí začít s potápěním brzy ráno. Když teď vyrazíme, můžeme se tam dostat první?“
„To pochybuju, seňore, a taky uvažte, že je to na otevřeným moři. Uviděli by Maria Blanco na pár kilometrů!“
„Rozumím, co chceš říct. Taky si pamatuju, že jsou ozbrojený,“ uvažoval nahlas Santiago. „Ne, myslím, že je necháme, ať to za nás vyloví. Když se jim to podaří, budou spokojený a možná i trochu bezstarostný. Budou si myslet, že už to mají v kapse.“
„A pak, seňore?“
„Udeříme na ně, až se vrátí do Caneel. Možná v jejich vile. Uvidíme.“
„Takže co poroučíte?“
„Poplujeme zpátky k St. Johnu a zakotvíme u Paradise Beach.“ V rádiové místnosti zazvonil telefon. „To volá Algaro,“ řekl Santiago a vrátil se do salonu.
Když Algaro zavěsil, otočil se ke Guerrovi. „Necháme zatím ty parchanty, ať ukážou, co umí, a až budou zpátky, tak je zmáčknem.“
„Cože, my dva?“
„Ne, ty troubo, Maria Blanco bude ráno zpátky u Paradise Beach. Máme se tam s ní setkat. Teď se vrátíme na člun a zkusíme se trochu prospat.“
Jenny byla neobyčejně bledá, hlava jí bezvládně ležela na polštáři, a nepohnula se, ani když jí doktor dal injekci.
„Jak to s ní vypadá, pane doktore?“ řekla Mary.
„Zatím nemůžu nic říct,“ zavrtěl hlavou. „Že ještě nepřišla k sobě, nemusí nic znamenat. Žádné zlomeniny jsem na ní nenašel, ale samozřejmě nějaké vlasové praskliny lebky vyloučit nemůžu. Ráno budeme moudřejší, to už, doufejme, bude při vědomí.“ Potřásl hlavou. „Spadla z velké výšky… Nechám ji převézt do nemocnice na St. Thomas, vyšetří ji na tomografu. Zůstanete dneska u ní?“
„Ani já, ani Billy se od ní nehneme celou noc!“
„Dobře!“ Lékař zavřel brašnu. „Kdyby se cokoliv změnilo, tak mi zavolejte.“
Billy vyprovodil lékaře a pak se vrátil do ložnice. „Můžu ti nějak pomoct, Mary?“
„Ne, můžeš si jít lehnout, Billy. Budu tady u ní sedět,“ řekla Mary.
„Jak myslíš.“
Billy odešel, Mary si přisunula židli a vzala Jenny za ruku. „Všechno dobře dopadne, holčičko!“ šeptala. „Ničeho se neboj, Mary je s tebou.“
Ve tři hodiny ráno vjeli do prudkého deště. Ve chvilce začala voda zatékat pod plachtu zastřešující můstek a Carney vypnul motory. „Raději se dole na chvíli schováme,“ navrhl.
Dillon slezl za Carneym do palubního přístřešku, kde už ležel na skládacím lůžku Ferguson, hlavu opřenou o vak se zbraněmi. „Co se stalo?“ zívnul a posadil se.
Sea Raider se naklonil nalevo, jak se do něho opřel vítr a déšť. „Místní bouřka,“ řekl Carney. „Za půl hodiny bude pryč, zatím si můžeme dát kávu.“
„To je dobrý nápad!“
Dillon našel termosku a hrnky a Carney vybalil krabici s plátky bílého chleba, sýra a šunky. Chvíli mlčky pojídali a jen bubnování deště rušilo ticho.
„Možná, že teď je vhodná chvíle, abychom se domluvili, jak to provedem,“ otočil se Carney na Dillona. „Bez dekomprese můžeme zůstat v pětadvaceti metrech asi čtyřicet minut.“
„Takže budou problémy, až se potopíme po druhý?“
„Heleďte, nemohli byste mi ty technické podrobnosti nějak vysvětlit?“ ozval se Ferguson.
„Jistě, jde o to,“ vykládal Carney, „že vzduch, který dýcháme, obsahuje dusík a kyslík. Když se potápíte, okolní tlak způsobuje, že dusík se trochu vstřebává do tkáně těla. Čím se potopíte hlouběji, tím víc dusíku vaše tělo absorbuje. A když dole zůstanete moc dlouho, nebo se vynoříte moc rychle, může dusík ve vašich cévách a tkáních udělat bublinky, jako když zatřepete s lahví sodovky. Následuje to, čemu se říká dekom…
