ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
Následujícího dne, krátce před šestou večer, seděl ve Fergusonově kanceláři na ministerstvu obrany Simon Carter. Když Ferguson domluvil, byl bledý a otřesený.
„Takže co uděláme s naším povedeným Sirem Francisem, ministrem vlády Jejího Veličenstva?“ zeptal se Ferguson. „Jeho chování nebylo jen nečestné, ale bylo jednoznačně zločinné!“
Dillon, stojící u okna v modrém baloňáku, si zapálil cigaretu a Carter nervózně řekl: „Musí tady u toho být i on?“
„Nikdo o téhle aféře neví víc, než Dillon,“ namítl Ferguson. „Nemůžu ho z toho teď vynechat.“
Carter vzal do ruky Modrou knihu, ale po chvilkovém váhání ji zase položil a místo toho znovu přečetl Windsorský protokol. „Tohle nemůže být pravé!“ prohlásil.
„Možná, že ne. Ale to ostatní je!“ konstatoval Ferguson, vzal dokumenty a vrátil je zpět do kufříku. „Předseda vlády nás přijme v osm. Siru Pamerovi jsem však nic neřekl. My dva se tam uvidíme.“
„Dobře,“ souhlasil Carter a vstal.
Když už stál ve dveřích, Ferguson dodal. „A, Cartere! Doufám, že neuděláte něco tak pitomého, jako že byste zavolal Pamerovi. Na vašem místě bych se už do toho nepletl.“
Carter jen naprázdno polkl a unaveně vyšel ze dveří.
Asi deset minut po tomto setkání byl Sir Francis Pamer na odchodu ze své pracovny v parlamentu. Uklízel právě svůj psací stůl, když zazvonil telefon.
„Charles Ferguson.“
„Tak už jste zpátky, pane generále!“ řekl Pamer vyčkávavě.
„Musíme si promluvit,“ prohlásil Ferguson.
„Dneska večer to je vyloučeno,“ řekl Pamer okamžitě. „Mám velice důležitý program, večeřím s londýnským primátorem. To nemůžu v žádném případě zrušit.“
„Max Santiago je mrtev,“ řekl Ferguson. „A mám před sebou Bormannův kufřík. Četba Modré knihy je velice poučná. O vašem otci se tu píše velice pochvalně. Na straně osmnáct.“
„Panebože!“ Pamer ztěžka dosedl na židli.
„Na vašem místě bych o tom nemluvil se Simonem Carterem,“ doporučil Ferguson. „Asi by vám to moc neposloužilo.“
„Samozřejmě, udělám všechno, co mi poradíte!“ Trochu zaváhal, pak se přece jen zeptal: „Ještě jste o tom nemluvil s premiérem, že ne?“
„Ne. Myslel jsem, že nejdřív ze všeho bych měl promluvit s vámi.“
„Jsem vám za to velice vděčný, pane generále. Určitě přijdeme na nějaké přijatelné řešení.“
„Víte, kde je přístaviště Charing Gross?“
„Samozřejmě.“
„Ve tři čtvrtě na sedm z něj vyplouvá loď, jmenuje se Dánská královna. Setkáme se na palubě. Mimochodem, vezměte si deštník, pěkně se rozpršelo.“
Ferguson položil sluchátko a otočil se k Dillonovi, který stál u okna. „To bychom měli.“
„Jak vám připadal?“ zeptal se Dillon.
„Je vyděšený.“ Ferguson vstal, přešel ke starobylému věšáku v rohu a sundal z něj plášť do deště, který používají důstojníci Královské gardy. „Má taky proč, chudák.“
„Doufám, že ode mě nechcete, aby mi ho bylo líto!“ Dillon vzal se stolu kufřík a vyrazil ke dveřím. „Pojďme, ať to máme za sebou.“
Když Pamer dorazil k přístavišti Charing Cross, byla mlha tak hustá, že stěží dohlédl na druhý břeh Temže. Na kraji lávky k lodi stál námořník a Pamer si koupil lístek na loď. Dánská královna stavěla ve Westminsteru a posléze na Chelsea Embankment – za teplých letních večerů to byla populární projížďka, ale v tomhle počasí tu bylo jen pár zájemců.
Pamer zašel nejdřív do spodního salonu, kde bylo asi půl tuctu cestujících, a odtud šel po schůdkách do horního salonu. Tam našel pouze dvě starší dámy, jak si spolu šuškají. Skleněnými dveřmi vyšel na ochoz a podíval se dolů na palubu. Na zádi lodi uviděl postavu s deštníkem nad hlavou, opírající se o zábradlí. Vrátil se dovnitř, sešel po schůdkách a s otevřeným deštníkem vyšel na palubu.
„Jste to vy, Fergusone?“
Váhavě se blížil k postavě, v kapse pláště do deště svíral rukojeť pistole. Byl to vzácný exemplář z jeho sbírky ručních zbraní ze druhé světové války. Zdědil ji po svém otci. Tahle pistole byla speciálně vyrobena pro maďarskou tajnou službu; střílela tak tiše, jako pistole s tlumičem. Léta ji měl po ruce v psacím stole v parlamentu.
…
