OSMÁ KAPITOLA
Let do Antiguy trval přes osm hodin a když přistáli, bylo něco po druhé hodině místního času. Bylo horko, skutečné vedro – pro člověka přijíždějícího z Londýna to byl skoro šok. Dillon ale byl v nejlepším rozmaru a kráčel k budově letiště před všemi ostatními cestujícími. Když došel ke vchodu, všiml si mladé černošky v bledě modré uniformě, která držela ceduli s jeho jménem.
„Dillon, to jsem já,“ zastavil se u ní.
„Já jsem Judy!“ usmála se. „Provedu vás pasovou kontrolou a pak vás vezmu k vašemu letadlu.“
„Vy zastupujete společnost, která pronajala to letadlo?“
„Přesně tak. Budu potřebovat vaši pilotní licenci a pak musíme vyplnit pár formulářů pro úřady, dohlížející na letecký provoz. Ale to můžeme udělat, zatím co budete čekat na zavazadla.“
Za dvacet minut nato už Judy vezla Dillona v letištním mikrobusu na vzdálený konec letiště. Vedle ní, v bílé pracovní kombinéze, seděl mechanik, kterému říkala Tony. Cessna stála vedle řady jiných soukromých letadel, od nichž se odlišovala plováky, z nichž vykukovala kola podvozku.
„Neměl byste s ní mít žádné potíže,“ vykládal mu Tony, když dával dovnitř Dillonovy dva kufry. „Chodí jako hodinky. Samozřejmě, spousta lidí je nervózní, když letí mezi ostrovy v letadle, které má jenom jeden motor, ale půvab téhle dámy je v tom, že se můžete kdykoliv spustit na vodu.“
„Když umíte plavat,“ prohodil Dillon.
Tony se zasmál a sáhl do pilotní kabiny. „Tady máte palubní deník. Je v něm seznam všech ostrovů a jejich letišť i s plánky letišť. Náš šéfpilot vám tam zaškrtl trasu do Cruz Bay na St. Johnu. Je to úplně jednoduché, kolem čtyřset kilometrů. Asi jeden a půl hodiny letu.“ Podíval se na hodinky: „V půl páté byste tam měl být.“
„Je to už americké území, ale celníci a pasová kontrola už o vás vědí a budou na vás čekat. Až budete dost blízko, tak zavolejte St. Thomas, a oni jim vyřídí, že jste na cestě. Jo, a taky tam na vás čeká džíp!“ Judy se opět usmála. „Myslím, že to je všechno.“
„Zařídila jste to perfektně!“ Dillon jí věnoval svůj speciální okouzlující úsměv a políbil ji na tvář. „Vřelé díky.“ Pak si potřásl ruce s Tonym. „Vám taky děkuju.“
Za chvíli potom už seděl na pilotním sedadle, připoutal se, upravil si sluchátka, nastartoval a zavolal věž. Právě přistávalo nějaké malé letadlo, takže musel chvíli počkat, pak dostal pokyn k odrolování na konec rozjezdové dráhy a vzápětí signál ‚vpřeď. Vytočil motor na plné obrátky, rozjel se po dráze a přesně ve správný okamžik přitáhl k sobě řídicí páku: cessna se lehýnce vznesla a začala stoupat nad azurové moře.
Max Santiago přistál v San Juanu o hodinu později. Jeden z letištních zaměstnanců ho provedl s minimálním zdržením pasovou a celní kontrolou a doprovodil ho k černému mercedesu, který na něj i se šoférem čekal před letištěm.
„K vašim službám, seňore,“ řekl šofér španělsky.
„Rád tě zase vidím, Algaro,“ pozdravil ho Santiago. „Všechno je zařízeno, jak jsem chtěl?“
„Samozřejmě, seňore. Zabalil jsem vám vaše věci a odnesl je dneska ráno osobně na Maria Blanco. Kapitán Serra tam na vás už čeká.“
Algaro nebyl obzvlášť vysoký – kolem sto pětasedmdesáti centimetrů – ale měl neuvěřitelnou sílu a byl tak nakrátko ostříhaný, že vypadal skoro holohlavý. Jizva, která vedla od koutku levého oka až k ústům, mu dodávala výhružný a zlověstný výraz, přestože byl oblečen v perfektní šedivé uniformě. Santiago ho zachránil od doživotního vězení za to, že před dvěma lety ubodal k smrti mladou prostitutku. Santiago tenkrát nelitoval peněz nejen na právníky, ale také na zkorumpované úředníky, a Algaro mu za to byl stoprocentně oddán.
Mezitím dorazili nosiči se zavazadly a ukládali je do auta. „Nemusíš mě vozit domů,“ nařídil Santiago. „Vezmi mě rovnou na loď.“
„Jak si přejete, seňore.“ Začlenili se do provozu na hlavní třídě a Algaro řekl: „Kapitán Serra mně vyřídil, že potřebujete dva potápěče. To jsme už zařídili.“
„Výborně!“ Santiago rozevřel místní noviny, které pro něj ležely připraveny na sedadle.
„Nějaké potí…
