SEDMÁ KAPITOLA
Když Jenny Grantové vydali na letišti v Paříži její kufr, byla už skoro půlnoc. Rychle přešla do letištní haly a zamířila k okénku půjčovny aut Avis.
„Díkybohu, že máte ještě otevřeno,“ řekla a podávala úřednici pas a řidičský průkaz.
„Vždycky čekáme na přílet posledního spoje před půlnocí, dokonce i když má zpoždění,“ vysvětlila mladá žena uvnitř. „Na jak dlouho potřebujete auto, slečno?“
„Asi tak na týden. Ještě přesně nevím, ale vrátím vám ho tady.“
„Výborně,“ úřednice hbitě vyplnila formuláře a udělala si kopii její bankovní karty. „Pojďte za mnou, odvedu vás k vozu.“
O deset minut později už Jenny seděla za volantem citroenu a ujížděla z letiště směrem na západ, do Normandie. Urna s popelem ležela na vedlejším sedadle, lehce se jí dotkla a pak se už soustředila na řízení. Měla před sebou dlouhou cestu, nejspíš bude muset řídit celou noc, ale nezáleželo jí na tom – hlavně, že Londýn a ty strašné události posledních dnů byly daleko a že byla volná.
Dillon vstal časně, a když v půl osmé Travers v županu nakoukl do kuchyně, už tam smažil vejce na slanině.
„Krásně to voní,“ nasál admirál vůni. „Jenny už je taky vzhůru?“
„Víte, abych byl upřímný, pane admirále, Jenny tu už nějakou dobu není!“ Dillon zalil čaj v konvici vařící vodou. „Prosím, libo šálek skvělého čaje?“
„Počkejte s tím čajem, co jste to předtím říkal?“
„Vezměte si čaj, posaďte se, jak se sluší a patří, a já vám to povím. Začalo to tím, že byla hrozně rozčilená a vyšla si na procházku.“
Zatím co Dillon dopékal vejce se slaninou, vylíčil Traversovi události včerejší noci. Když skončil, admirál mlčel a mračil se. Pak zakroutil hlavou: „Vzal jste na sebe příliš velkou zodpovědnost.“
„Už toho na ni bylo moc,“ hájil se Dillon. „S tím nic nenaděláte. A podle mýho názoru není žádný důvod, proč by odjet nemohla.“
„A kam jela vám neřekla?“
„Z Londýna letěla do Paříže. Potom jela navštívit Bakerovu sestru. Veze jí jeho popel, to je jasný. Ale kde ta jeho sestra je – to neřekla.“
„Budu to muset ohlásit Fergusonovi,“ řekl unaveně Travers. „Tomu se to nebude líbit. Určitě ne!“
„No, je na čase, aby už zjistil, že svět není procházka růžovou zahradou,“ řekl filozoficky Dillon a rozevřel noviny.
Travers si ztěžka vzdychl a odešel do pracovny. Posadil se na stůl a než sáhl po telefonu, musel zmobilizovat všechny síly.
Bylo něco po deváté, když Jenny zastavila před klášterem kajícnic ve vesnici Briac, pět mil před Bayeux. Jela bez přestávky celou noc a byla zcela vyčerpaná. Železná vrata kláštera byla dokořán, tak zajela dovnitř a pak kruhovou příjezdovou cestou, vysypanou drobným štěrkem, až před schodiště vedoucí ke vchodu do krásné staré budovy. Mladičká novicka v bílém plášti právě uhrabávala štěrk na cestě.
Jenny, v ruce urnu, vystoupila z vozu. „Prosím vás, chtěla bych mluvit s vaší Matkou představenou. Je to velice naléhavé… Přijela jsem z daleka.“
„Myslím, že je v kapli,“ řekla novicka dobrou angličtinou. „Podíváme se, ne?“
Vedla Jenny přívětivou zahradou do malé kaple, stojící opodál hlavní budovy. Dveře zaskřípaly a Jenny uviděla tmavý prostor, z něhož ve světle svíček vystupoval obraz Panny Marie. Novicka popošla k jeptišce klečící v modlitbě u oltáře, pak se vrátila k Jenny.
„Přijde hned,“ zašeptala.
Novicka odešla a Jenny čekala. Po chvíli se Matka představená pokřižovala a vstala. Byla to vysoká padesátnice s laskavým a upřímným výrazem. „Já jsem Matka představená. Čím bych vám mohla pomoct?“
„Vy jste sestra Maria Bakerová?“
„Ano, to jsem,“ potvrdila udiveně. „Znám vás, moje milá?“
„Já jsem Jenny – Jenny Grantová. Henry mi řekl, že o mně s vámi mluvil.“
„Samozřejmě,“ usmála se sestra Maria. „Tak ty jsi Jenny!“ Najednou se zatvářila ustaraně. „Něco se stalo, viď?“
„Henry byl zabit při dopravní nehodě. V Londýně, před pár dny.“ Jenny ukázala na urnu. „Přivezla jsem vám jeho popel.“
Henryho sestra se pokřižovala a vzala od Jenny urnu. „Ať odpočívá v pokoji,“ řekla s bolestí v hlase. „To je od tebe hezké, že jsi s…
