PÁTÁ KAPITOLA
Dillon dřímal na posteli, když ho vyburcoval zvuk kroužícího letadla. Chvíli dál ležel a jen poslouchal, jak se mění zvuk motoru během přistávacího manévru. Podle hluku to bylo proudové letadlo. Přešel k zamřížovanému oknu a vyhlédl ven. Už zase lilo a když se rozhlížel po nebi, uviděl, jak se z nízkých mračen vynořil learjet a chystal se přistát na místním letišti. Letadlo obratně dosedlo a rolovalo směrem k zámku, takže si všiml, že na něm nejsou žádné výsostné znaky. Pak mu zmizelo ze zorného pole a tak si zapálil cigaretu a dumal, kdopak to asi je.
Zezdola k němu dolehl povel a pak střelba z pušek. Vrátil se k oknu, ale obhlédl jen část dvora. Na okamžik se tam ocitlo několik vojáků a dolehl k němu jejich smích. Asi zase obvyklé vyprazdňování cel. Uvažoval, kolik ubožáků tentokrát skončilo u zdi. Ozvala se další dávka smíchu a pak přes dvůr přejel nákladní automobil.
„Tentokrát jsi v pěkný bryndě,“ zamumlal si pro sebe. „Zavání to tady krchovem.“ Šel si lehnout a při cigaretě uvažoval, co bude dál.
V Paříži se Santiago právě chystal na oběd, když zazvonil telefon. Byl to Francis Pamer. „Snažil jsem se k vám dovolat už dřív, ale nebyl jste doma,“ řekl úvodem.
„Obchody, Francisi, obchody. Kvůli nim jsem přece tady. Tak co máš za noviny?“
„Volal mi Carter, že mluvil s Fergusonem. Ten mu řekl, že to děvče taky neví, kde ta ponorka je. O ponorce jí sice Baker před odjezdem do Londýna řekl, ale kde tu zatracenou loď našel, to si nechal pro sebe.“
„A Ferguson tomu věří?“
„Zřejmě ano,“ řekl Pamer. „Alespoň Carter má ten dojem.“
„A co bude Ferguson teď dělat?“
„To nevím. Carterovi jen řekl, že ho bude průběžně informovat.“
„A co to děvče? Kde bydlí?“
„U admirála Traverse na Lord North Street. Zítra bude soudní ohledání mrtvoly. Až bude po něm, Ferguson jí slíbil, že si může odvézt tělo.“
„No dobře,“ řekl Santiago zamyšleně.
„Co si o tom myslíte vy?“
„Myslíš o tom děvčeti? Nevím, možná mluví pravdu. Ale taky může lhát a je jenom jedna možnost, jak se to dozvědět.“
„Jak to myslíte?“
„To je jasný, musíme se jí zeptat. Když se jí pěkně důrazně zeptáme, poví i to, co neví!“
„Panebože, Maxi!“ začal Pamer, ale Santiago ho hned okřikl.
„Ty se prostě starej jenom o to, abys mě přesně informoval, co má Ferguson za lubem. O tu holku se postarám já. Chtěl jsem se původně vrátit zítra do Portorika, ale jeden nebo dva dny tady ještě zůstanu… Mezitím zavolám svým lidem v San Juanu a řeknu jim, aby připravili Maria Blanco k vyplutí. Jakmile zjistíme, že se Ferguson chystá k nějaké operaci na Panenských ostrovech, přeplavím se na Samson Cay a uděláme si tam naši základnu.“
„Panebože Maxi,“ zaúpěl Pamer. „Nevím, jestli v tom mám jet s tebou. Jestli to praskne, tak jsem vyřízený.“
„Jenže ono to nepraskne, Francisi, protože já se o to postarám. Vždycky jsem počítal s tím, že budeš sedět ve vládě. Mít za kamaráda ministra v britské vládě je docela užitečná věc. Nemám vůbec v úmyslu nechat si to překazit. Takže buď klidný.“
Santiago zavěsil, chvíli ještě uvažoval a pak vytočil číslo svého domu v San Juanu na ostrově Portoriko.
Dillon ležel na posteli a četl, když v zámku zarachotil klíč a ve dveřích se objevil major Branko. „Á, tady jste!“ řekl spokojeně.
„A kde jste si myslel, že bych mohl být?“ poznamenal Dillon, aniž by se namáhal vstát.
„To zní trochu jako výčitka,“ pohoršil se Branko. „Hlavní je, že jste pořád ještě mezi námi. Člověk by spíš čekal trochu vděčnosti!“
„Co chcete?“
„Někdo vás přišel navštívit. Nedá se říct, že to je kamarád, ale být vámi, tak ho pozorně vyslechnu!“
Ustoupil stranou a Dillon se rozhodl, že se na to posadí. Pak vstoupili Ferguson a Jack Lane.
„Panenko Marie!“ vyklouzlo Dillonovi. Branko vyšel ven a zavřel za sebou dveře.
„No to mě podržte, Dillone, tentokrát ale spadla klec, co?“ Ferguson oprášil kloboukem jedinou židli v místnosti a posadil se. „Nikdy jsme se ještě zblízka neviděli, ale předpokládám, že víte, kdo jsem.“
„Generál Charles Ferguson,“ přikývl Dillo…
