Chladná zrada (Dick Francis)

7

V úterý jsem byl od devíti do deseti v kanceláři. Zjistil jsem, že si v mé nepřítomnosti vedli všichni výborně a že by si tak nepochybně vedli, i kdybych zmizel nadobro. Na stole jsem měl úpravnou kupičku protokolů o ukončených případech: člověk, který upadl do podezření, že v honebních nechává běhat staršího, vynikajícího steeplera na jméno řadového huntera. Prokázalo se, že se toho dotyčný opravdu dopustil, a hrozí mu proto soudní stíhání pro podvod. Nebo případ držitele trenérské licence z oblasti Midlands, který měl podle provedených šetření naprosto nevyhovující tréninkové podmínky.

Nic, z čeho by člověku naskakovala husí kůže, nic, co by bylo možné porovnat s utopenci v Norsku.

Zbytek dne jsem strávil se svými protějšky z newyorské dostihové komise, kteří za mnou přišli prodiskutovat možnosti zřízení celosvětové dostihové vyšetřovací sítě, cosi jako dostihový Interpol. Byl to jeden z celé řady rozhovorů, které jsem vedl s dostihovými funkcionáři z různých zemí. Začínalo se to tříbit a spět ke zdárnému konci. Jako obvykle při setkání s Američany bylo hlavní překážkou dohody moje mládí. Napadlo mne, že snad až mi bude šedesát a přestanu na to mít, začnou mi lidi naslouchat a budou přitakávat.

Mluvil jsem do ochraptění, rozdal stohy přesvědčující literatury a pozval pány na drahou večeři. Doufal jsem, že semena nepadnou na vyprahlou půdu. Když jsme se loučili, starší z mých partnerů mi položil otázku, na kterou jsem byl zvyklý.

„Pokud by se vám tenhle projekt podařilo rozjet, chtěl byste ho sám řídit?“

Usmál jsem se. Přece mi bylo víc než jasné, že jakmile by to dítě přišlo na svět, rychle bych zjistil, že vlastně není moje.

„Jakmile se to rozjede, jdu od toho.“

Vážně se na mne zadíval. .,Kam?“

„To ještě nevím.“

Potřásali hlavami a tvářili se pochybovačně. Pak si se mnou nicméně srdečně potřásli rukou. Rozešli jsme se ke svým taxíkům. Domů jsem se dostal o půlnoci. V domě na Brompton Road, kde jsem bydlel, se v bytě o patro pode mnou jako obvykle ještě svítilo. Domovní dveře hlasitě bouchaly, když je člověk nepřidržel, zavíral jsem je proto opatrně a tiše a napadlo mne, že možná právě ty dveře způsobily, že je nájemník v přízemí tak citlivý na hluk. Byl to uzavřený, šedovlasý padesátník, úpravný a spořádaný. Bydleli jsme ve vzájemné těsné blízkosti šest měsíců, ale naše styky se omezily na jeho cesty k mým dveřím, když mne chodil žádat, abych ztlumil televizi. Jednou jsem ho pozval na skleničku, ale on zdvořile odmítl, dal přednost samotě. Vzorné sousedské vztahy to nebyly.

Šel jsem nahoru, otevřel dveře a tiše za sebou zavřel. V tu chvíli porušilo vznešenost ticha drnčení telefonu. Až jsem se lekl.

„Pan Cleveland?“ Mluvil chvatně, skoro nesrozumitelně. „Zaplať pánbůh, že jste konečně doma..., tady je William Romney... Emmin dědeček... Nechtěla, abych vám volal tak pozdě, ale já musel... Přišla domů a zastihla tam dva mužské, jak prohledávají byt... Ztloukli ji..., pane Clevelande, potřebuje vaši pomoc...“

„Počkejte..., moment,“ zarazil jsem ho. „Nejdřív ze všeho musíte zavolat policii.“

Trochu se zklidnil. „Už tu byli, právě odešli. Zavolal jsem je.“

„Zavolal jste k Emmě doktora?“

„Ano, ano. Ten už je taky pryč.“

„Kdy se to stalo?“

„Dnes večer, asi v sedm hodin... Zajeli jsme sem ode mne, aby si tu vyzvedla nějaké věci..., svítilo se tu..., šla dovnitř první a oni po ní skočili..., mlátili nás oba... Já bych..., prostě, abych vám pravdu řekl, jsme oba ještě vystrašení.“

Měl jsem co dělat, abych si nepovzdechl.

„Kde teď jste?“

„V Emmině domě.“

„Já vím, ale...“

„Ach tak. Je to kousek od Newbury. Pojedete- po M 4...“

Vysvětlil mi, jak se k Emmě dostanu. Byl si očividně jistý, že jim bez váhání přispěchám na pomoc. Nemohl jsem dost dobře říct: „Vezměte si oba prášek na uklidnění a jděte spát, přijedu ráno.“ Ostatně podle toho jak rozčileně mluvil, ho mohla zklidnit jen celková narkóza.

Ještě že se v noci dobře jede. Sedl jsem do svého MGB a za necelou hodinu jsem byl na místě. Shermanovi obývali dva spojené modernizované vesnické domky u opuštěné silnice, kde by si člověk připadal osamělý i za dne.

Všude bylo rozsvíceno a jakmile William Romney zaslechl motor mého vozu, objevil se ve dveřích.

„Zaplať pánbůh, že jste tu,“ vydechl rozčileně a ustaraně, když mi šel naproti. „Nevím, co bych si jinak počal..., kdybyste nepřijel...“

Ovládl jsem se a neřekl, že měli odjet k němu domů nebo do hotelu. Jakmile jsem ale vkročil do budovy, byl jsem rád, že jsem zbytečně neradil, nebylo by to k ničemu. Potká-li lidi osobní pohroma, upadnou do šoku a nedokážou sami opustit místo neštěstí. Nebylo pochyb o tom, že Romney i Emma byli v těžkém šoku.

V domě bylo vše vzhůru nohama. Obrazy strhané ze zdi, záclony z oken, koberce ze země. Nejen že z nábytku bylo všechno vyházené, nábytek býl navíc rozbitý. Lampy, vázy, drobné ozdobné předměty, všechno rozbité. Papíry a knížky ležely všude po zemi jako listí na podzim.

„Takhle to vypadá všude,“ řekl Romney. „V celém domě je to stejné, jen na hostinský pokoj se nedostalo. Tam právě byli, když jsme sem přijeli a vyrušili je. To říká policie.“

Emma, černé kruhy pod vyděšenýma očima, ležela v hostinském pokoji. Obě tváře měla oteklé, se zarudlými skvrnami po utržených ranách. Na dolním rtu měla tržnou ránu a vedle obočí na jedné straně sedřenou kůži.

„Dobrý den,“ řekl jsem hloupě a přitáhl si židli, abych si mohl sednout vedle postele.

Dědeček stál opodál a vydával starostlivé zvuky, asi ho lekalo, jak Emmě tmavly podlitiny. Určitě ji nechtě rozčiloval k zbláznění. Když jsem mu řekl, že bych s Emmou chtěl mluvit chvíli o samotě, zatvářil se ještě poplašeněji, ale nakonec se vzchopil a odešel dolů, do té spouště. Držel jsem ji za ruku.

„Davide...“

„Klid, nespěchejte, povíte mi to za chvíli.“

Nepatrně přikývla. Ležela na neodestlané posteli. Měla ještě hnědobílé kostkované šaty, pod hlavou polštář, přes sebe květovanou, prošívanou přikrývku.

Pokoj byl důkladně vytopený plynovými kamny.

Emma měla studenou ruku.

„Myslím, že to byli Norové, řekla jsem to policii.“

„Dva muži?“

Přikývla. „Byli hodně velcí..., měli na sobě tlusté svetry a na rukách gumové rukavice..., mluvili s cizím přízvukem.“

„Začněte od začátku,“ vyzval jsem ji.

Bolel ji oteklý, roztržený ret, ale hovořila dál.

„Jeli jsme sem, abych si tu vyzvedla něco na převlečení. Už mi bylo líp... Nahoře se svítilo a já si myslela, že tu je paní Streetová, co se nám stará o dům, když nejsme doma... Když jsem odemkla a vešla do haly, skočili na mě..., všude rozsvítili..., viděla jsem tu spoušť... Jeden z nich mě uhodil do obličeje a já zavolala na dědečka... Když přiběhl, srazili ho k zemi..., tak snadno..., bylo to hrozné. Kopali do něho... Jeden z nich se mne ptal, kde Bob schovával papíry... Když jsem hned neodpověděla, začal znovu, tloukl mne do obličeje... pěstí..., neodpověděla jsem, protože jsem to nevěděla. Bob nic neschovává..., neschovával... Ach panebože!“

Stiskla mi ruku.

„Klid, klid, Emmo, dobře.“ Nic jsem tím nemyslel, jen že jí rozumím. „Chvíli si odpočiňte.“

Oba jsme čekali, až se trochu uvolní. Pak polkla nasucho a vyprávěla dál.

„Vtom zazvonil telefon, a ty dva to vyvedlo z míry. Něco si řekli, pak mne hodili do křesla... a odešli. HIavními dveřmi. Dědeček se zdvihl, ale telefon přestal zvonit, než k němu došel. Pak zavolal policii...“

Unavený hlas zmlkl.

Zeptal jsem se: „Měli na sobě nějaké masky nebo něco?“

„Ne.“

„Poznala byste je?“

„Policie se ptala..., chtěli ode mne, abych si prohlídla nějaké fotografie..., já nevím..., snažila jsem se chránit, držela jsem ruce před obličejem..., zavřela jsem oči...“

„A co váš dědeček?“

„Prý by je možná poznal... Ono se to ale stalo všechno tak rychle...“

„Neřekli vám, jaké papíry hledají?“

Nešťastně zavrtěla hlavou. „Na to se mne policisté ptali znovu a znovu.“

„To nic. Nebolí vás to?“

„Bolí. Doktor West mi dal nějaké prášky, řekl, že se zítra staví.“

„Tady?“

„Ano..., nechci zpátky k dědečkovi. Tady..., tady jsem doma.“

„Nechcete, abych vám odestlal?“

„Ne, děkuju. Takhle je to dobré..., nechci se hýbat, jsem příliš unavená.“

„Půjdu dolů a pomůžu vašemu dědečkovi.“

„Dobře...“ Najednou se znovu vylekala. „Ale neodjedete, že ne?“

Slíbil jsem jí, že neodjedu, a šel si lehnout v kalhotách a košili na pohovku v obývacím pokoji. Kolem pohovky bylo vyklizené prázdné místo. William Romney, vyčerpaný k smrti, po sedativech klidně spal na manželské posteli v ložnici Shermanových. Od tří do pěti bylo v domě ticho a tma.

 

Vzbudilo mě tiché zakvílení, jako když pláče jehňátko ve sněhové bouři.

„Davide...“

Byla to Emma, volala na mne shora, rozechvěle a naléhavě. Odhodil jsem přikrývku, vstal a běžel rychle nahoru. Nechal jsem předtím kamínka zapnutá a pootevřené dveře. Když jsem došel k Emmě, měla v očích nejčernější, propastnou beznaděj.

„Davide...“ Hlas se jí chvěl bezútěšným zoufalstvím. „Davide..., já krvácím.“

 

Přišla o dítě a málem i o život. Šel jsem se na ni podívat tři dny poté, co ji sanitka odvezla (dřív než za tři dny se za ní nesmělo). Polekal jsem se, nechtěl jsem uvěřit, že může být ještě bledší a křehčí, než byla v Oslo. Obličej už neměla oteklý, ale modřiny ztmavly. Oči měla milosrdně zkalené.

Pětiminutová návštěva byla formální.

„Jste hodný, že jste přišel,“ řekla.

„Přinesl jsem vám hroznové víno.“

„Jste velmi laskavý.“

„Je mi moc líto, že jste přišla o děťátko.“

Chabě přikývla. I na tu bolest asi dostala nějaký prášek.

„Doufám, že vám brzy bude líp.“

„Určitě. Ano.“

 

William Romney se třásl vzteky. Rozhořčeně přecházel po mé kanceláři.

„Uvědomujete si, že už to zítra bude týden, co nás přepadli, a nic se nestalo? Přece lidi jen tak nezmizí ve vzduchu... Ti chlapi musí někde být..., jak to, že je policie nenašla? To přece není možné, přece nikdo nemůže strpět, aby ti chlapi jen tak vpadli do domu bezbranného děvčete, všechno zpustošili a ublížili jí tak, že málem přišla o život... Je neslýchané, že policie ty zasrané hajzly nenašla...“

Nenacházel dostatečně silná slova. Skoro ho překvapilo, že vůbec podobné výrazy použil. Byl vskutku nanejvýš rozhořčený a vyvedený z míry.

„Bohužel ani vy, ani Emma jste ty dva na policejních fotografiích nepoznali.“

Věděl jsem, že nikoho neidentifikovali, zjistil mi to kamarád od policie.

„Neměli je na těch fotografiích, nebyli tam. Taky není divu..., proč se policie nepostará o to, abychom si mohli prohlídnout fotografie norských zločinců?“

„To bychom se asi museli vydat do Norska,“ řekl jsem. „A to by Emma ještě nesnesla, ani tělesně, ani duševně.“

„Tak tam pojedu já,“ prohlásil bojovně. „Na své vlastní útraty. Udělám cokoli..., cokoli, jen aby ty chlapy stihl spravedlivý trest za to, co provedli Emmě.“

Hubený obličej měl zardělý rozhořčením. Napadlo mne, jestli síla toho hněvu nepramení z neoprávněného pocitu viny, možná se cítí provinile, protože není dost mladý a silný, aby Emmu proti násilníkům ubránil. Chtěl to napravit činy a finančními obětmi a já neviděl žádný důvod mu cestu do Norska vymlouvat, protože jsem věděl, že mu přinese úlevu, i když se nic nezjistí.

„Pokud chcete, zařídím to,“ nabídl jsem se.

„Co byste...“

„Zařídím, abyste mohl odletět do Norska a prohlédnout si tam alba zločinců.“

Jeho odhodlání vykrystalizovalo a upevnilo se. Narovnal shrbená ramena, zklidnil se a přestal nám prošlapávat koberec.

„Ano. Prosím zařiďte to. Dám se na cestu, jak nejdřív to půjde.“

Přikývl jsem. „Sedněte si. Kouříte? A jak se daří Emmě?“

Sedl si, odmítl cigarety z krabice na psacím stole a řekl, že včera večer, když byl za Emmou, cítila se už mnohem líp.

„Říká, že ji za dva nebo tři dny z nemocnice propustí.“

„To je dobře.“

Nezdálo se, že by se z toho radoval. Znovu se rozčilil.

„Co si to chudák děvče počne? Jejího muže zavraždili..., dům zpustošili..., asi to beze mne vydrží, ale...“

„Jsem přesvědčený, že zůstane ve svém domě, aspoň načas. Bude to tak nejlepší. Odbude si nejhorší, nevyhnutelný zármutek.“

„To je zvláštní teorie.“

„Kdy se můžete vypravit na cestu?“

„Ihned.“

„Dobře.“

V telefonu se závodiště Qjvrevoll ozvalo v osobě správce, který mi nadiktoval telefonní čísla Larse Baltzersena domů i do kanceláře. Zastihl jsem ho v kanceláři a vysvětlil mu situaci. Samozřejmě, řekl celý rozrušený, samozřejmě, že to s policií zařídí. Na zítra? Jistě. Chudák paní Shermanová, mám jí prý vyřídit upřímnou soustrast. Slíbil jsem, že vyřídím a zeptal se, jestli mezitím věci nepokročily.

„Obávám se že ne,“ řekl. Pak chvíli váhal, než se odhodlal pokračovat. „Napadlo mne..., chci říct..., jestli policie tenhle případ nevyřeší..., nebyl byste ochoten se sem vrátit a pokusit se o něco sám?“

„Nemám žádné zkušenosti s vyšetřováním vražd,“ namítl jsem.

„V zásadě to snad tak odlišné být nemůže,“ namítl.

„Hm. Taky nevím, jestli by mě moji nejvyšší páni uvolnili.“

„Kdybych je o to požádal osobně? Jako ochotu v rámci mezinárodní spolupráce? Bob Sherman byl přece Angličan.“

„Pro Norsko by však bylo jednodušší poslat jeho ostatky domů a na celou ošklivou záležitost zapomenout.“

„Tak to ne, pane Clevelande,“ řekl přísně. „Došlo k vraždě a spravedlnosti musí být učiněno zadost.“

„Souhlasím s vámi.“

„Takže... přijedete?“

Chvíli jsem uvažoval. „Vyčkejte ještě týden. Jestli do té doby ani vaše, ani naše policie na nic nepřijdou, pokud o mne budete ještě stát, možná by to šlo. Ale... zázraky ode mne neočekávejte.“

„Očekáváme jen to co minule,“ řekl stroze a zavěsil.

William Romney se zatím duševně i tělesně připravil na cestu a začal trochu zlobit dotazy jak s letenkou, penězi a ubytováním v hotelu. Vystrnadil jsem ho, protože si to všechno mohl snadno zařídit sám a mne čekala spousta práce, tím spíš, že jsem si musel zajistit časovou rezervu pro případ, že bych jel do Oslo. Doufal jsem však, že se policii podaří dohrabat se ke kořenům věci a já zůstanu ušetřen toho, abych musel celému světu dokazovat, že nic nedokážu.

 

William Romney odletěl do Norska, strávil tam celé tři dny a vrátil se sklíčený. Norská policie fotografie útočníků neměla, anebo pokud je měla, Romney je nepoznal.

Emma se po propuštění z nemocnice vrátila domů a dala se do úklidu. Moji nabídku, že jí pomůžu, odmítla, přijala však pozvání na oběd.

„Můžu vás vyzvednout v neděli?“ navrhl jsem. „Výborně.“

 

V neděli už byly všude na zemi koberce, obrázky na zdech, všechno rozbité vyklizeno, záclony složené a přichystané do čistírny. Dům působil stroze, nezabydleně, ale jeho paní se už probrala k životu. Poprvé za tu dobu, co jsem ji znal, měla nalíčené rty. Vlasy čerstvě umyté, hezké šaty, vypadala klidně a vyrovnaně. Obraz hezké dívky už byl na dohled, slaýval se za bledou tváří a smutnýma očima.

„Ve čtvrtek má pohřeb,“ řekla.

„Tady?“

Přikývla. „Ve vesnici, v kostele bude mše. Moc vám děkuju za to, že jste ho sem dopravil.“

Nepostaral jsem se o to osobně, úkol jsem někomu zadal.

Řekl jsem proto: „Já to nezařídil, jen zprostředkoval.“

„Stejně vám děkuju.“

Klidný, slunný, chladný říjnový den. Vyvedl jsem Emmu do jedné restaurace na břehu Temže, kde úzké žluté listy smutečních vrb plynuly zvolna po hladině šedavých vod řeky a kde rybáři lákali na žížaly nevypočitatelné ryby. Procházeli jsme se pomalu po břehu, volnýrim krokem, protože Emma byla po velké ztrátě krve ještě slabá.

„Jaké máte plány?“ zeptal jsem se.

„Ještě nevím... V nemocnici jsem o tom hodně přemýšlela. Asi v domku ještě nějaký čas zůstanu, připadá mi, že bych měla. Dřív nebo později to tam nejspíš prodám, ale zatím ještě ne.“

„Jak jste na tom finančně?“

Nepatrně se usmála. „Všichni se ke mně chovají velmi hezky, opravdu skvěle. Věděl jste, že majitelé koní, pro které Bob v Norsku jezdil, uspořádali sbírku a poslali mi šek? Lidé jsou opravdu laskaví.“

V duchu jsem si pomyslel, že uplácejí vlastní svědomí, ale nechal jsem si to pro sebe.

„Ti dva, kteří vás doma přepadli..., nevadilo by vám, kdybychom si o nich chvíli povídali?“

Povzdechla si. „Ne, nevadilo.“

„Popište mi je.“

„Ale já...`

„Vím, přečetl jsem si, co jste řekla policistům. Nedívala jste se na ty chlapy, zakryla jste si oči, viděla jste jen jejich svetry a gumové rukavice.“

„Ano, tak to bylo.“

„Ne. Řekla jste policii jen to, na co jste měla v tu chvíli sílu vzpomínat. Kdyby vás k tomu nenutili, nevybavila byste si ani to málo, co jste vypověděla.“

„Nesmysl.“

„Zkusíme to jinak. Který z nich vás uhodil?“

Odpověděla bez zaváhání.

„Ten větší, ten co...“

Nejistě se zarazila.

„Ten co...?“

„Chtěla jsem říct ten, co měl zrzavé vlasy. Zvláštní..., do téhle chvíle se mi skutečně nevybavilo, že byl zrzavý.“

„Co ten druhý?“

„Ten měl hnědé vlasy. Ano, ten co kopal dědečka, byl hnědovlasý.“

„Ten, co uhodil vás..., co řekl?“

„Kde váš muž schovává tajné papíry, kde má nějakou skrýš, řekněte nám, kam co schovává.“

„Mluvil dobře anglicky?“

„Ano, dá se říct že ano, ale měl silný cizí přízvuk.“

„Jaké měl oči, když vás tloukl?“

„Kruté..., neúprosné..., jako dravec..., takové žlutočerné..., rozzuřené.“

Chvíli bylo ticho.

Pak řekla: „Měl jste pravdu, teď se mi to teprve vybavuje. Předtím jsem si to vybavit nechtěla.“

Po krátké odmlce pokračovala: „Byl dost mladý, asi jako vy. Měl úzké, sevřené rty..., tvrdý výraz..., vzteklý.“

„Jak byl velký?“

„Taky asi jako vy, ale byl statnější, mohutnější. Měl hodně široká ramena.“

„Široká ramena a tlustý svetr. Jaký svetr? Byl nějak vzorovaný?“

„Ano, byl, proto jsem...“ Zarazila se.

„Proto jste co?“

„Proto mne okamžitě napadlo, že to jsou Norové..., ještě než promluvili. Přivedl mne k tomu vzor toho svetru. Byl to takový dvoubarevný vzor s bílou... na hnědém podkladě... Takových svetrů jsem v Oslo viděla spousty.“ Tvářila se nejistě. „Jak to, že mně to nedošlo dřív?“

„Paměť je vrtkavá, často naskočí se zpožděním.“

Usmála se. „Dá se tvrdit, že je mnohem snadnější rozpomínat se na věci v klidu, na břehu řeky, než v té spoušti doma, kdy na mne dopadaly otázky ze všech stran a lidé tam pobíhali...“

Šli jsme dovnitř na skleničku a pak na dobrý oběd. U kávy jsem se jí začal ptát na další věci.

„Říkala jste, že Bob žádné papíry neschovával. Jste si tím jistá.?“

„Určitě. Nebyl žádný tajnůstkář, nikdy nic neskrýval, nikdy. Pokud jde o doklady, o papíry, byl spíš nepořádný, nedbalý.“

„Člověku připadá zvláštní, že se sem vypravili dva chlapi až z Norska a prohledali mu byt, jen aby našli nějaké papíry.“

Zamračila se. „To máte pravdu.“

„Ještě k tomu to tady obrátili vzhůru nohama tak bezohledně a ničivě, tak důkladně.“

„Však taky byli vzteklí.“

„Vzteklí, protože do toho vložili tolik námahy a nakonec nenašli, co hledali.“

„Ale co tedy vlastně hledali?“

„Myslím...“ Začal jsem zvolna. „Muselo to mít něco společného s Norskem. Měl Bob nějaké listiny, týkající se Norska?“

Zavrtěla hlavou. „Nic zvláštního. Nějaké účty, dostihové programy, taky novinové výstřižky, když zvítězil a někde pak byla jeho fotografie. Ne, skutečně neměl nic, co by komu mohlo být k čemu.“

Pil jsem zamyšleně kávu. Pak jsem se zeptal:

„Vezměme to z opačného konce... Nevzpomínáte si, jestli někdy vezl nějaké listiny do Norska?“

„Ne. Proč by tam co vozil?“

„To já nevím, jen mě to tak napadlo. Zvažoval jsem, jestli ti chlapi nehledali něco, co do Norska neodvezl a odvézt měl, a ne něco, co z Norska přivezl.“

„Vy vskutku uvažujete podivně.“

„Hm...“

Zaplatil jsem a odvezl ji domů. Cestou mlčela, byla zamyšlená. Plod jejích úvah však stál za to!

„Vzpomněla jsem si..., možná je to hloupost, ale... nemohlo by to mít něco společného s těmi P-snímky?“

„S jakými P-snímky?“ zeptal jsem se nechápavě.

„To já nevím, já jen že tak o těch obrázcích Bob mluvil, předpokládám, že šlo o porno-snímky.“

Zajel jsem před vchod jejího domu a neměl jsem se k tomu, abych vystoupil.

„Měl ty snímky z Norska?“

Zatvářila se překvapeně. „To ne, bylo to tak, jak jste říkal, měl je tam odvézt. Byly v hnědé obálce. Někdo mu je doručil osobně večer před odletem. Řekl mi, že to jsou P-snímky, které má dovézt jednomu člověku v Oslo.“

„Řekl komu?“

Potřásla hlavou. „Ne. Já ho ale moc neposlouchala. Úplně mi to vypadlo z hlavy, až teď, když jste se zmínil...“

„Říkala jste, že ta obálka byla hnědá. Viděla jste ji? Jak byla velká?“

„Musela jsem ji vidět. Jak bych jinak věděla, že byla hnědá...“ Soustředěně se zamračila. „Dost velká..., větší než běžná dopisní. Asi jako časopis.“

„Bylo na ní napsáno fotografie nebo něco podobného?“

„Myslím, že ne. Nevzpomínám si. Už je to šest týdnů.“ Oči se jí naplnily slzami. „Dal si tu obálku hned do tašky, aby ji nezapomněl.“ Dvakrát popotáhla, pak sáhla po kapesníku. „Určitě ji do Norska odvezl. Když to tady ti chlapi prohledávali, nebyla tu. Pokud jim šlo o tu obálku..., bylo to všechno pronic zanic.“

Přiložila si kapesník k ústům a snažila se neplakat nahlas.

„Zajímaly Boba lascivní obrázky?“

„Asi jako každého obyčejného mužského. Prohlížel si je.“

„Ale nesbíral je?“

Zavrtěla hlavou.

Vystoupil jsem z vozu, přidržel jí dvířka a doprovodil ji domů. Zadívala se na Bobovy dostihové fotografie, visící v hale na zdi.

„Všechny obrázky vyrvali z rámů, některé zničili,“ povzdechla si.

Fotografie byly dost velké, snadno by se za ně schovala obálka velikosti běžného časopisu.

Zůstal jsem u Emmy ještě asi hodinu, abych jí dělal společnost. Ubezpečila mne však, že večer klidně zvládne sama. Rozhlédla se po holém obývacím pokoji a usmála se. Pochopil jsem, že jí ta místnost je milá, že v ní možná taky cítí Bobovu blízkost.

Když jsem odcházel, vřele mne políbila na tvář a řekla:

„Nevím, jak vám poděkovat...“ Pak se najednou zarazila a zeširoka rozevřela oči.

„Páni..., to bylo už podruhé.“

„Co bylo podruhé?“

„P-snímky. Už je tam jednou vezl..., to už je řada měsíců. Loni v létě.“ Potřásla netrpělivě hlavou. „Nedokážu si to přesně vybavit...., vím ale, že tehdy řekl, že to jsou P-snímky.“

Políbil jsem ji na oplátku.

„Dejte na sebe pozor,“ řekl jsem. „Vy taky.“