ČÁST PRVNÍ
Svinutí
KAPITOLA PRVNÍ
Mladík umíral o samotě. Nikdo o tom nevěděl a jen jediného člověka by to zajímalo. Ležel, vyhublý na kost ze zkázonosného užívání drog, na páchnoucím slamníku v koutě špinavého pokoje opuštěného domovního bloku. Slum se nacházel ve zkrachovalé bytové zástavbě jednoho ze „sídlišť“ v Anacostii, ve čtvrti, kterou se město Washington nijak nechlubí a do níž nezavítá jediný turista.
Kdyby mladík věděl, že jeho smrt vyvolá válku, nerozuměl by tomu a bylo by mu to jedno. Takové účinky má užívání drog na mladý mozek. Zničí ho.
Pozdně letní večeře v Bílém domě byla na poměry prezidentské pohostinnosti relativně skromná. Po aperitivu v předpokoji se k jídlu usadilo pouhých deset manželských párů a osmnáct z těchto dvaceti stolovníků se rozplývalo nad tím, že tu jsou.
Devět z nich byli významní dobrovolníci z ministerstva pro záležitosti veteránů, celonárodního úřadu, jenž se stará o blaho těch, kteří v minulosti nosili uniformu některé ze složek ozbrojených sil.
Psal se rok 2010 a posledních devět let přineslo obrovský počet mužů i řadu žen, kteří se vraceli zranění nebo traumatizovaní z Iráku či Afghánistánu. Prezident coby vrchní velitel chtěl vyjádřit osobní dík za všechno, čeho jeho devět hostů z ministerstva dosáhlo. A tak je i s jejich chotěmi pozval na večeři sem, kde kdysi jedl legendární Abraham Lincoln. Dostalo se jim soukromé prohlídky pokojů, jimiž je provedla sama první dáma, a následně se pod dohledem laskavého majordoma usadili ke stolu, aby počkali na polévku. Všechny poněkud zaskočilo, když se postarší servírka náhle rozplakala.
Nevydala ani hlásku, jen polévková mísa se jí rozklepala v rukou. Seděli u kruhového stolu a první dáma se nacházela na protější straně. Zvedla oči od právě obsluhovaného hosta a spatřila, že servírce nehlasně stékají po tvářích slzy.
Majordomus, jemuž neuniklo nic, co by mohlo prezidenta obtěžovat, sledoval její pohled a ihned nenápadně, ale spěšně vykročil kolem stolu. Naléhavě kývl na vedle stojícího číšníka, ať polévkovou mísu převezme dřív, než dojde ke katastrofě, a zamířil s postarší ženou od stolu k létacím dveřím do komory a kuchyně. Jakmile oba zmizeli z dohledu, první dáma si otřela ústa, polohlasem se omluvila generálovi ve výslužbě po své levici, vstala a následovala je.
V komoře už servírka seděla na židli, třásla se jí ramena a mumlala: „Omlouvám se, hrozně se omlouvám.“ Výraz ve tváři majordoma naznačoval, že nemá příliš shovívavou náladu. Není přece možné takhle se sesypat před prezidentem.
První dáma mu pokynutím naznačila, že by se měl vrátit k servírování polévky. Pak se sklonila nad plačící ženou, která si otírala oči lemem zástěry a stále se omlouvala.
Po několika vlídných dotazech servírka Maybelle svůj nezvyklý prohřešek vysvětlila. Policie našla tělo jejího jediného vnuka, chlapce, kterého sama vychovávala od jeho šesti let, kdy mu otec zahynul v troskách Světového obchodního centra.
Sdělili jí příčinu smrti, jak ji stanovil soudní lékař, a informovali ji, že mrtvola čeká na vyzvednutí v městské márnici.
A tak se první dáma Spojených států a postarší servírka, obě potomkyně otroků, navzájem utěšovaly v koutě komory, zatímco pár metrů odtud nad polévkou a krutony afektovaně konverzovaly hlavní osobnosti ministerstva pro záležitosti veteránů.
Během jídla už o incidentu nepadlo ani slovo a zcela přirozený dotaz vznesl prezident teprve o dvě hodiny později, když si v soukromých pokojích svlékal smoking.
Pět hodin nato si první dáma v téměř dokonalé tmě ložnice, kterou narušoval jen onen proužek světla z trvalé záře nad Washingtonem, jenž pronikal neprůstřelným sklem a kolem závěsů, náhle uvědomila, že muž po jejím boku nespí.
Prezidenta z velké části vychovala babička. Vztah vnuka s prarodičem důvěrně znal a velice si ho vážil. A tak, ačkoli měl ve zvyku vstávat brzy a absolvovat namáhavou rozcvičku, aby se udržel ve formě, nemohl usnout. Ležel ve tmě a přemýšlel.
Už se rozhodl, že onen patnáctiletý mladík b…
