KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Seznam přeběhlíků obsahoval sto sedmnáct jmen. Nacházeli se mezi nimi úředníci z osmnácti států, tedy z USA, Kanady a dalších šestnácti v Evropě. Kobra trval na tom, že než schválí propuštění slečny Letizie Arenalové z newyorské věznice, musejí provést alespoň jednu zkoušku ohněm. Náhodně vybral pana Eberhardta Milcha, vysoce postaveného celního inspektora z Hamburku. Cal Dexter se do hanzovního přístavu vypravil zvěstovat špatné zprávy.
Schůzka, která se na Američanovu žádost konala na ústředí hamburské celní správy v ulici Rödingsmarkt, byla poněkud zmatená.
Dextera doprovázel jeden z čelních zástupců DEA v Německu, kterého německá delegace už znala. I jej značně mátlo postavení toho muže z Washingtonu, o němž v životě neslyšel. Ale pokyny z Army Navy Drive, kde sídlí ústředí DEA, byly stručné a jasné. Ten chlap má moc; prostě spolupracujte.
Dva zástupci německé strany přiletěli z Berlína, jeden z německého Celního kriminálního úřadu, ZKA, druhý z oddělení pro organizovaný zločin Spolkového kriminálního úřadu, BKA. Pátý a šestý zúčastněný byli místní, Hamburčané ze státního celního úřadu a od státní policie. Na prvního z nich připadla role hostitele; sešli se v jeho kanceláři. Nejvýše postaveným, a tedy tím, kdo s Dexterem jednal, byl však Joachim Ziegler z kriminálního oddělení celní správy.
Dexter věc zbytečně neprotahoval. Vysvětlovat nic nemusel; všichni byli profesionálové a čtveřice Němců věděla, že se někde vyskytl problém, jinak by sem ti dva Američané nepřijeli. Nepotřebovali ani tlumočníky.
Dexter řekl jen tolik, a tomu všichni dokonale rozuměli, že DEA získala v Kolumbii jisté informace. Ve vzduchu viselo nevyslovené slovo „informátor“. Donesli jim kávu, ale nikdo ji nepil.
Dexter posunul přes stůl několik listů papíru, Herr Ziegler si je pečlivě prostudoval a předal je kolegům. Muž z hamburského oddělení ZKA tiše hvízdl.
„Toho znám,“ podotkl polohlasem.
„A?“ zeptal se Ziegler. Bylo mu nesmírně trapně. Německo je na rozlehlý, ultramoderní Hamburk velice hrdé. Objev, s nímž Američané přišli, ho vyděsil.
Hamburčan pokrčil rameny.
„Podrobnosti budou mít samozřejmě na osobním. Ale pokud si vzpomínám, pracuje u nás celý život, zbývá mu pár let do důchodu. Nikdy s ním nebyly problémy.“
Ziegler poklepal na papíry před sebou.
„Co když jste byli mylně informováni? Nebo dokonce dezinformováni?“
Dexter místo odpovědi posunul přes stůl několik dalších listů. Důkazy. Joachim Ziegler si je opět prostudoval. Bankovní záznamy. Malý soukromý účet na Kajmanských ostrovech. Tak utajený, jak to jen jde. Jestli jsou také pravé… S bankovními záznamy, které si nelze nijak ověřit, by mohl přijít každý. Dexter promluvil.
„Pánové, všichni známe pravidlo ‚minimálního nutného množství informací‘. Nejsme v tomto osobitém oboru žádní začátečníci. Jistě chápete, že máme svůj zdroj. Tento zdroj musíme za každou cenu chránit. Navíc byste určitě nechtěli někoho ukvapeně zatknout a pak zjistit, že vaše obvinění vychází ze samých neověřitelných výpovědí, které žádný německý soud nepřipustí. Mohu proto navrhnout menší lest?“
Předložil jim plán na tajnou operaci. Budou Milcha skrytě a nenápadně sledovat, dokud se někde velice osobně neangažuje v celních procedurách, aby určitému kontejneru či zásilce pomohl překonat formality. Pak bude následovat namátková kontrola náhodně vybraným níže postaveným úředníkem.
Pokud jsou informace od Kobry pravdivé, bude Milch muset zasáhnout, aby svého podřízeného zastavil. K hádce se, opět čirou náhodou, přichomýtne kolemjdoucí příslušník ZKA. Slovo kriminálního oddělení bude mít navrch. Zásilka se otevře. Pokud se nic nenajde, Američané se spletli. Upřímné omluvy všem. Nikdo nepřišel k újmě. Přesto budou Milchovi ještě několik týdnů odposlouchávat domácí telefon i mobil.
Přípravy trvaly týden a další týden se čekalo, než mohli léčku uskutečnit. Inkriminovaný kontejner byl jedním ze stovek vyložených z obří nákladní lodě z Venezuely. Jen jediný člověk si povšiml dvou soustř…
