ČÁST PRVNÍ
Svinutí
KAPITOLA PRVNÍ
Mladík umíral o samotě. Nikdo o tom nevěděl a jen jediného člověka by to zajímalo. Ležel, vyhublý na kost ze zkázonosného užívání drog, na páchnoucím slamníku v koutě špinavého pokoje opuštěného domovního bloku. Slum se nacházel ve zkrachovalé bytové zástavbě jednoho ze „sídlišť“ v Anacostii, ve čtvrti, kterou se město Washington nijak nechlubí a do níž nezavítá jediný turista.
Kdyby mladík věděl, že jeho smrt vyvolá válku, nerozuměl by tomu a bylo by mu to jedno. Takové účinky má užívání drog na mladý mozek. Zničí ho.
Pozdně letní večeře v Bílém domě byla na poměry prezidentské pohostinnosti relativně skromná. Po aperitivu v předpokoji se k jídlu usadilo pouhých deset manželských párů a osmnáct z těchto dvaceti stolovníků se rozplývalo nad tím, že tu jsou.
Devět z nich byli významní dobrovolníci z ministerstva pro záležitosti veteránů, celonárodního úřadu, jenž se stará o blaho těch, kteří v minulosti nosili uniformu některé ze složek ozbrojených sil.
Psal se rok 2010 a posledních devět let přineslo obrovský počet mužů i řadu žen, kteří se vraceli zranění nebo traumatizovaní z Iráku či Afghánistánu. Prezident coby vrchní velitel chtěl vyjádřit osobní dík za všechno, čeho jeho devět hostů z ministerstva dosáhlo. A tak je i s jejich chotěmi pozval na večeři sem, kde kdysi jedl legendární Abraham Lincoln. Dostalo se jim soukromé prohlídky pokojů, jimiž je provedla sama první dáma, a následně se pod dohledem laskavého majordoma usadili ke stolu, aby počkali na polévku. Všechny poněkud zaskočilo, když se postarší servírka náhle rozplakala.
Nevydala ani hlásku, jen polévková mísa se jí rozklepala v rukou. Seděli u kruhového stolu a první dáma se nacházela na protější straně. Zvedla oči od právě obsluhovaného hosta a spatřila, že servírce nehlasně stékají po tvářích slzy.
Majordomus, jemuž neuniklo nic, co by mohlo prezidenta obtěžovat, sledoval její pohled a ihned nenápadně, ale spěšně vykročil kolem stolu. Naléhavě kývl na vedle stojícího číšníka, ať polévkovou mísu převezme dřív, než dojde ke katastrofě, a zamířil s postarší ženou od stolu k létacím dveřím do komory a kuchyně. Jakmile oba zmizeli z dohledu, první dáma si otřela ústa, polohlasem se omluvila generálovi ve výslužbě po své levici, vstala a následovala je.
V komoře už servírka seděla na židli, třásla se jí ramena a mumlala: „Omlouvám se, hrozně se omlouvám.“ Výraz ve tváři majordoma naznačoval, že nemá příliš shovívavou náladu. Není přece možné takhle se sesypat před prezidentem.
První dáma mu pokynutím naznačila, že by se měl vrátit k servírování polévky. Pak se sklonila nad plačící ženou, která si otírala oči lemem zástěry a stále se omlouvala.
Po několika vlídných dotazech servírka Maybelle svůj nezvyklý prohřešek vysvětlila. Policie našla tělo jejího jediného vnuka, chlapce, kterého sama vychovávala od jeho šesti let, kdy mu otec zahynul v troskách Světového obchodního centra.
Sdělili jí příčinu smrti, jak ji stanovil soudní lékař, a informovali ji, že mrtvola čeká na vyzvednutí v městské márnici.
A tak se první dáma Spojených států a postarší servírka, obě potomkyně otroků, navzájem utěšovaly v koutě komory, zatímco pár metrů odtud nad polévkou a krutony afektovaně konverzovaly hlavní osobnosti ministerstva pro záležitosti veteránů.
Během jídla už o incidentu nepadlo ani slovo a zcela přirozený dotaz vznesl prezident teprve o dvě hodiny později, když si v soukromých pokojích svlékal smoking.
Pět hodin nato si první dáma v téměř dokonalé tmě ložnice, kterou narušoval jen onen proužek světla z trvalé záře nad Washingtonem, jenž pronikal neprůstřelným sklem a kolem závěsů, náhle uvědomila, že muž po jejím boku nespí.
Prezidenta z velké části vychovala babička. Vztah vnuka s prarodičem důvěrně znal a velice si ho vážil. A tak, ačkoli měl ve zvyku vstávat brzy a absolvovat namáhavou rozcvičku, aby se udržel ve formě, nemohl usnout. Ležel ve tmě a přemýšlel.
Už se rozhodl, že onen patnáctiletý mladík bez ohledu na to, jak žil, nebude pohřben jako nuzák, ale dostane se mu slušného pohřbu na pořádném hřbitově. Nešla mu však z hlavy příčina smrti tak mladého člověka ze sice chudé, ale dokonale spořádané rodiny.
Krátce po třetí spustil dlouhé, hubené nohy z postele a natáhl se pro župan. Z vedlejšího polštáře se ospale ozvalo: „Kam jdeš?“ Na to odpověděl: „Za chvíli jsem zpátky,“ zavázal si pásek a odšoural se k šatně.
Když zvedl sluchátko, nemusel čekat déle než dvě vteřiny. Jestli byla spojovatelka v tuto noční hodinu, kdy mívá člověk nejméně elánu, unavená, nedala to na sobě nijak znát. Její hlas zazněl jasně a energicky.
„Ano, pane prezidente?“
Kontrolka na pultu jí prozradila totožnost volajícího. I po dvou letech v této pozoruhodné budově si chicagský rodák musel stále připomínat, že v kteroukoli denní či noční hodinu může mít všechno, po čem zatouží. Stačí si o to říct.
„Probudila byste mi prosím ředitele DEA, ať už spí doma, nebo někde mimo?“ požádal. Spojovatelka nedala najevo nejmenší překvapení. Když jste On a zatoužíte si poklábosit s mongolským prezidentem, tak se to zařídí.
„Za okamžik ho pro vás budu mít,“ pronesla mladá žena hluboko dole v komunikačním sále. Hbitě zaťukala na klávesnici. Miniaturní obvody odvedly svou práci a na monitoru vyskočilo jméno. Dotaz na soukromé telefonní číslo vyvolal na obrazovce deset číslic. Odkazovaly na elegantní řadový domek v Georgetownu. Žena uskutečnila spojení a čekala. Po desátém zazvonění se ozval rozespalý hlas muže ve středních letech.
„Mám pro vás na lince prezidenta,“ sdělila mu. Veškerá rozespalost vládního zaměstnance rázem zmizela. Žena přepojila šéfa federálního úřadu oficiálně známého jako Agentura pro boj s narkotiky na linku v horním pokoji. Neposlouchala. Světélko jí prozradí, kdy muži domluvili, a ona je odpojí.
„Omlouvám se, že vás obtěžuji v tuhle hodinu,“ pronesl prezident. Okamžitě se mu dostalo ujištění, že se o žádné obtěžování nejedná. „Potřebuji nějaké informace, možná radu. Mohl bych se s vámi ráno sejít, v devět v západním křídle?“
Jen zdvořilost jej přiměla formulovat to jako otázku. Prezidenti vydávají pokyny. Ředitel DEA ho ujistil, že v devět ráno bude v Oválné pracovně. Prezident zavěsil a vrátil se do postele. Konečně usnul.
V ložnici vkusného domku z červených cihel v Georgetownu se rozsvítilo a uvnitř se ředitel DEA zeptal nechápající manželky v natáčkách, co mělo tohle sakra znamenat. Když vysoce postaveného vládního úředníka probudí nadřízený ve tři hodiny ráno, dotyčný nutně musí dospět k závěru, že se někde stal malér. Nejspíš pořádný. Ředitel už znovu neulehl, sešel do kuchyně, aby si nalil džus, udělal kafe a až do rána si lámal hlavu.
Na opačné straně Atlantiku svítalo. V ponurých, šedých, deštěm bičovaných vodách u severoněmeckého přístavu Cuxhaven motorová loď San Cristobal přijala na palubu lodivoda. Kapitán José-Maria Vargas stál u kormidla a lodivod mu polohlasem dával pokyny. Mluvili spolu anglicky, obvyklým jazykem vzduchu a moře. San Cristobal natočil příď a vplul do vnějších rejd ústí Labe. O sto kilometrů dál bude naveden do Hamburku, největšího říčního přístavu Evropy.
S výtlakem 30 000 tun patřil San Cristobal, plující pod panamskou vlajkou, k průměrným nákladním lodím. Před můstkem, odkud oba muži hleděli do temných vod na bóje, které vyznačovaly hluboký kanál, stály vyrovnané řady ocelových kontejnerů.
V podpalubí jich bylo osm vrstev a nahoře další čtyři. Na délku od přídě k můstku tvořily čtrnáct řad a loď byla dost široká na to, abych jich pojala osm vedle sebe.
V její dokumentaci stálo, zcela pravdivě, že plavbu zahájila ve venezuelském Maracaibu; odtud zamířila na východ pro zbytek nákladu, dalších šedesát kontejnerů s banány, které čekaly v Paramaribu, hlavním městě a jediném přístavu Surinamu. Dokumenty však neuváděly, že jeden ze zmíněných kontejnerů je značně netypický, protože kromě banánů obsahuje ještě další zboží.
Tento druhý náklad dorazil v unaveném starém nákladním letadle značky Transall, koupeném z bůhvíkolikáté ruky v Jižní Africe. Letadlo odstartovalo z jisté odlehlé haciendy v severní části Kolumbie, přeletělo Venezuelu a Guayanu a přistálo na obdobně odlehlé banánové plantáži v Surinamu.
Tam zboží cihlu po cihle přeložili ze starého letounu do zadní části ocelového kontejneru. Cihly naskládali jednu těsně vedle druhé od stěny ke stěně a od podlahy ke stropu. Když jich v kontejneru bylo sedm řad, přivařili na místo falešnou zadní stěnu, osmirkovali ji a natřeli společně s celým zbytkem vnitřku. Teprve poté sem do regálů rozvěsili tvrdé, zelené nezralé banány, aby tu v chlazeném, nikoli mraženém stavu přečkaly cestu do Evropy.
Nákladní vozy s plochými valníky funěly a sténaly džunglí, aby zboží objednané k exportu dopravily na pobřeží, kde jej na palubu přijal San Cristobal a zaplnil jím zbylý nákladový prostor. Následně zvedl kotvy a zamířil k Evropě.
Kapitán Vargas, ze zásady poctivý námořník, který neměl nejmenší ponětí o tom, že veze kontraband, nebyl v Hamburku poprvé, ale nepřestával žasnout nad jeho velikostí a efektivitou. Starý hanzovní přístav působí jako dvě města v jednom. Kolem vnějších a vnitřních vodních kanálů u jezera Alster se rozkládá město, kde bydlí lidé, a pak je tu ještě rozlehlé druhé město, sídlo největšího kontejnerového přístavu na kontinentu.
Třináct tisíc odbavených lodí ročně, sto čtyřicet milionů tun nákladu přepraveného oběma směry, přístaviště schopná pojmout až tři sta dvacet námořních lodí naráz. Kontejnerový přístav sám o sobě má čtyři terminály a San Cristobal přidělili do Altenwerderu.
Zatímco se nákladní loď šinula rychlostí pěti uzlů kolem Harburku, který se právě probouzel na pravém břehu, oběma mužům na můstku přinesli silnou kolumbijskou kávu a Němec zálibně nasál její aroma. Déšť ustal, mraky se prodíralo slunce a posádka se těšila, až vystoupí na břeh.
Když San Cristobal vklouzl na přidělené přístaviště, bylo už skoro poledne, a jeden z patnácti portálových jeřábů Altenwerderu okamžitě zaujal pozici a začal přenášet kontejnery z nákladní lodě na přístavní hráz.
Kapitán Vargas se rozloučil s lodivodem, který, jelikož měl po směně, vyrazil domů do Altony. S vypnutými motory, kdy potřebná zařízení běžela na záložní energii, a s posádkou, která se s připravenými pasy chystala na břeh do barů na Reeperbahn, působil San Cristobal velice pokojně, přesně tak, jak ho měl kapitán Vargas, jemuž byla loď prací i domovem, rád.
Nemohl tušit, že ve čtvrté řadě kontejnerů od můstku, ve druhé vrstvě na třetím místě od pravoboku se nachází kontejner s malým, nezvyklým logem na boku. Museli byste hledat opravdu bedlivě, abyste ho našli, protože lodní kontejnery na sobě mají všelijaké škrábance, šmouhy, identifikační kódy a nadepsaná jména majitelů. Toto logo tvořily dva soustředné kruhy, jeden uvnitř druhého, a v tom menším byl maltézský kříž. Šlo o tajný poznávací kód Hermandadu, neboli Bratrstva; gangu, jenž stál za produkcí devadesáti procent kolumbijského kokainu. A dole na přístavní hrázi se nacházely jen jediné oči, které tento symbol mohly poznat.
Portálový jeřáb zvedal kontejnery z paluby a přenášel je k pohyblivé armádě počítačově řízených vozíků, takzvaných „vozidel s automatickým naváděním“ neboli AGV. Ty, ovládány z věže vysoko nad přístavní hrází, odvážely ocelové bedny do skladiště. Právě tehdy jistý úředník, nepovšimnutě procházející mezi vozíky, zahlédl značku se dvěma kruhy. Zavolal z mobilu na smluvené číslo a spěchal zpátky do kanceláře. Mnoho kilometrů odtud nastartoval nákladní vůz a rozjel se k Hamburku.
Tou dobou uvedli ředitele DEA do Oválné pracovny. Zavítal do ní už několikrát, ale ten ohromný starožitný psací stůl, splývající vlajky a státní pečeť na něj pokaždé znovu zapůsobily. Vážil si moci a tahle místnost, to byla čirá moc.
Prezident byl v přívětivé náladě, po rozcvičce, vysprchovaný, nasnídaný a v neformálním oblečení. Pokynul svému hostu, ať se posadí na jednu z pohovek, a sám se usadil na druhé.
„Kokain,“ pronesl. „Chci vědět o kokainu. Vy o něm máte ohromné množství materiálu.“
„Haldy, pane prezidente. Složky pár metrů tlusté, kdybyste je vyskládal na sebe.“
„To je až moc,“ opáčil prezident. „Potřebuji zhruba deset tisíc slov. Ne nekonečné stránky statistik. Jen fakta. Shrnutí. Prostě co to je, odkud to pochází (jako kdybych to nevěděl), kdo to vyrábí, kdo to rozváží, kdo to kupuje, kdo to užívá, kolik to stojí, kam jdou zisky, kdo na tom vydělává, kdo prodělává, co s tím děláme.“
„Jen kokain, pane prezidente? Nic dalšího? Heroin, PCP, andělský prach, metamfetamin, všudypřítomné konopí?“
„Jen kokain. Čistě pro mě. Jen pro informaci. Chci znát základní fakta.“
„Zadám vypracování nové zprávy, pane prezidente. Deset tisíc slov. Srozumitelně podané. Přísně tajné. Šest dní?“
Vrchní velitel s úsměvem vstal a natáhl ruku. Schůzka byla u konce. Dveře už čekaly otevřené.
„Věděl jsem, že se na vás můžu spolehnout, pane řediteli. Tři dny.“
Ředitelova Crown Victoria stála na parkovišti. Řidič s ní na znamení s prudkým zabrzděním předjel před vchod západního křídla. Za čtyřicet minut byl ředitel zpátky v Arlingtonu na druhém břehu Potomaku, uveleben ve své kanceláři v nejvyšším patře budovy na Army Navy Drive 700.
Úkol zadal šéfovi oddělení speciálních operací, Bobu Berriganovi. Mladší muž, který si vysloužil ostruhy v terénu, ne někde za stolem, nevrle přikývl a zamručel: „Tři dny?“
Ředitel přikývl. „Nejez, nespi. Žij o kafi. A Bobe, neochuzuj to. Ať to vypadá tak černě, jak černé to je. Třeba by z toho mohlo kápnout něco do rozpočtu.“
Bývalý agent vykročil chodbou, aby nakázal své osobní asistentce, ať mu pro příští tři dny zruší veškeré schůzky, rozhovory a závazky. Kancelářské krysy, pomyslel si. Delegovat úkoly, žádat o nemožné, chodit na večeře a shánět prachy.
Se západem slunce už byl veškerý náklad ze San Cristobalu na břehu, ale zatím neopustil přístav. Všechny tři mosty, které člověk cestou pro dovezené zboží musel přejet, byly ucpané nákladními vozy. V koloně na Niederfelder Brücke čekal také jeden z Darmstadtu se snědým mužem za volantem. Z jeho dokladů se dalo vyčíst, že jde o německého občana tureckého původu, tedy příslušníka jedné z nejpočetnějších německých menšin. Naopak se z nich vyčíst nedalo, že je členem turecké mafie.
Jakmile dorazí do doků, půjde už všechno bez čekání. Celní odbavení určeného ocelového kontejneru ze Surinamu proběhne bez problémů.
Množství zboží, které proudí do Evropy přes Hamburk, je tak obrovské, že dost dobře nelze důkladně prohlížet každý kontejner. Německý celní úřad, ZKA, dělá, co může. Pečlivější kontroly se dočká kolem pěti procent přijatého zboží. Některé se volí namátkou, většinou však kontrolu něco vyprovokuje, ať už cosi nehraje na popisu zboží a místě odeslání (banány se nedovážejí z Mauretánie) nebo je problém jen v nepostačující dokumentaci.
Kontrola může zahrnovat otevření kontejneru rozlomením pečetí, jeho přeměření kvůli tajným schránkám, chemické testy v přenosné laboratoři, využití cvičených psů nebo jen prohlídku vyzvedávajícího vozu rentgenem. Za jediný den projede rentgenem kolem dvou set čtyřiceti vozů. Kontejner s banány však žádné podobné obstrukce nečekaly.
Nepřevezli ho do střediska pro ovoce a chlazené zboží HHLA, protože měl podle štítku opustit přístav tak brzy, že by se to nevyplatilo. Povolení k odvozu se v Hamburku většinou uděluje prostřednictvím počítačového systému ATLAS. Někdo zadal do počítače ZKA jedenadvacetimístný registrační kód zásilky a uvolnil ji k odvozu ještě předtím, než San Cristobal obeplul poslední zákrut Labe.
Když se turecký řidič konečně doplazil do čela fronty před vraty doků, byl jeho ocelový kontejner připravený k vyzvednutí. Muž předložil doklady, zaměstnanec ZKA v budce u brány zadal data do počítače, zjistil, že jde o povolení týkající se nevelké zásilky banánů pro skromnou ovocnářskou firmu v Darmstadtu, a kývnutím pobídl vůz k vjezdu. Během třiceti minut byl turecký řidič zpátky za mostem a vjížděl do rozsáhlé sítě německých dálnic.
Za ním se vezla metrická tuna čistého kolumbijského kokainu. Před prodejem koncovým zákazníkům se zředí či „nařeže“ na šestinásobek až sedminásobek původního objemu přidáním dalších chemikálií jako benzokainu, kreatinu, efedrinu, či dokonce koňského sedativa ketaminu. Ty jednoduše přesvědčí uživatele, že se mu dostává úžasnějšího zážitku, než jaký mu množství kokainu, které mu prošlo nosem, ve skutečnosti může poskytnout. Dalšího zvýšení objemu se dá dosáhnout obyčejnými, neškodnými bílými prášky, jako jsou jedlá soda nebo moučkový cukr.
Vzhledem k tomu, že se každý kilogram o tisíci gramech promění na sedm tisíc gramů a že průměrný zákazník platí deset amerických dolarů za gram, prodá se nakonec každý kilogram čistého za 70 000 dolarů. Řidič měl za sebou takových kilogramů tisíc, což znamenalo koncovou cenu ve výši sedmdesáti milionů dolarů. Protože „pasta“ se od rolníků z kolumbijských džunglí vykupovala po tisíci dolarech za kilo, ze zisku se bez problémů zaplatilo letadlo do Surinamu, poplatek banánové plantáži, drobná přepravní taxa lodi San Cristobal i těch 50 000 dolarů odeslaných na účet, který si zkorumpovaný hamburský úředník založil na Kajmanských ostrovech.
Náklady na rozmixování tuhých cihel v jemný prášek podobný mastku, na jeho zředění kvůli znásobení objemu a na následný prodej uživatelům ponesou evropské gangy. Jestliže však režie na dopravu z džungle do Hamburku činila pět procent zisku a evropská režie dalších pět, stále zbývalo devadesát procent, která si mezi sebou rozdělí kartel a mafie či gangy v Evropě a Spojených státech.
Americký prezident se měl tohle všechno dozvědět z Berriganovy zprávy, která se na jeho stole objevila přesně za tři dny, jak dostal slíbeno.
Zatímco si zprávu po večeři pročítal, proplížil se přes texaskou hranici nedaleko městečka Nuevo Laredo nákladní vůz s dalšími dvěma tunami kolumbijského čistého a zmizel v nitru USA.
Vážený pane prezidente,
je mi ctí předložit Vám zprávu o kokainu, kterou jste si vyžádal.
PŮVOD: Kokain se získává výhradně z koky pravé, což je zcela obyčejný plevelný keř, který odnepaměti roste na kopcích a v džunglích severozápadního oblouku Jižní Ameriky.
Stejně dlouho už jeho listy žvýkají místní domorodci, kteří zjistili, že koka dokáže tlumit jejich neustálý hlad a zlepšovat jim náladu. Keř jen zřídka kvete nebo dává plody; jeho kmen a větve jsou dřevnaté a nemají žádné využití; drogu obsahují pouze listy.
A i v nich tvoří mnohem méně než jednu setinu váhy. Na výrobu 2,5 kg kokové pasty - polotovaru - je zapotřebí 375 kilogramů sklizených listů - dost k naplnění valníku - a z 2,5 kilogramů pasty pak lze získat jeden kilogram čistého kokainu v podobě známého bílého prášku.
GEOGRAFIE: Z dnešních celosvětových dodávek pochází zhruba 10 procent z Bolívie, 29 procent z Peru a 61 procent z Kolumbie.
Kolumbijské gangy nicméně produkci obou menších dodavatelů odkupují v podobě kokové pasty, samy dokončují rafinování a ovládají prakticky 100 procent obchodu s drogou.
CHEMIE: K přeměně sklizených listů v konečný produkt je třeba pouze dvou chemických procesů a oba jsou extrémně levné. Právě proto - vzhledem k zoufalé chudobě pralesních farmářů, kteří pěstují v podstatě jen velice odolný a otužilý plevel - se ukázalo, že je nemožné zlikvidovat kokainový průmysl u zdroje.
Surové listy se louhují ve starých ropných barelech s kyselinou - postačí i levná kyselina z baterií - která vymáčí kokain. Nasáklé listy se pak vyloví a vyhodí, zůstane jen jakási hnědá polévka. Ta se smísí s alkoholem, ba někdy i s benzinem, jenž vyluhuje alkaloidy.
Ty se odstředí a ošetří nějakou silně zásaditou látkou, jako například hydrogenuhličitanem sodným. Vzniklá směs vytvoří zpěněné bělavé bahno, což je ona základní „pasta“, standardní jednotka obchodu s kokainem v Jižní Americe. Právě ji kupují gangsteři od rolníků. K získání 1 kg pasty je třeba zhruba 150 kg listů. Chemikálie si lze snadno obstarat a produkt se dá bez obtíží dopravit z džungle do rafinerie.
KONEČNÉ ÚPRAVY: V tajných rafineriích, obyčejně rovněž ukrytých v džungli, se pasta přidáním dalších chemikálií, jako kyseliny solné, manganistanu draselného, acetonu, éteru, čpavku, uhličitanu vápenatého, uhličitanu sodného, kyseliny sírové a dalšího benzinu, přemění ve sněhobílý práškový hydrochlorid kokainu (celé jméno). Tato směs se pak „redukuje“, usazenina se suší a zůstane prášek. Všechny chemické přísady jsou levné a snadno k dostání, neboť se využívají v řadě legálních průmyslových odvětví.
NÁKLADY: Rolník pěstující koku, neboli „cocalero“, často na svém políčku v džungli dře jako mezek po celý rok a může dosáhnout až šesti sklizní, z nichž každá mu vynese v průměru 125 kg listů koky. Celková produkce 750 kg listů dá pět kilo pasty. Po odečtení vlastní režie vydělá pouhých 5000 dolarů ročně. I po rafinování na prášek má jeden kilogram hodnotu přibližně 4000 dolarů.
ZISKY: Ty jsou vyšší než u jakéhokoli jiného produktu na světě. Onen jediný kilogram kolumbijského „čistého“ stoupne v ceně ze 4000 dolarů na 60 000 až 70 000 dolarů čistě jen tím, že překoná pět tisíc kilometrů z pobřeží Kolumbie do USA nebo osm tisíc kilometrů do Evropy. A ani to není konec. Kupec tento kilogram „nařeže“ (zředí) na šestinásobek až sedminásobek původní hmotnosti a objemu, přičemž cena za gram zůstane stejná. Uživatelé nakonec poslednímu dealerovi v řetězci za jeden kilogram velikosti balíčku cukru, který měl při opuštění kolumbijského pobřeží hodnotu 4000 dolarů, zaplatí 70 000 dolarů.
NÁSLEDKY: Tyto marže zajišťují, že si velkoobchodníci mohou dovolit ty nejlepší technologie, vybavení, zbraně a odborníky. Mohou zaměstnávat mozky světové úrovně, podplácet úředníky - v některých případech až na úrovni prezidentů - a je jim téměř trapně z toho, kolik dobrovolníků jim výměnou za podíl na zisku nabízí pomoc při převozu a prodeji zboží. Bez ohledu na to, kolik pašeráků na té nejnižší úrovni se podaří dopadnout a poslat za mříže, jsou tu stále tisíce dalších nuzáků nebo hlupáků připravených ochotně podstoupit rizika.
USPOŘÁDÁNÍ: Po zabití Pabla Escobara z medellínského kartelu a po odchodu bratří Ochoových z kartelu Calí na odpočinek se kolumbijští gangsteři rozdělili až na stovku minikartelů. V průběhu posledních tří let se však vynořil nový, gigantický kartel, který je všechny spojil pod svou nadvládou.
Dva nezávislí, kteří se snažili udržet, byli nalezeni mrtví s působivými stopami mučení a odpor vůči novým sjednotitelům ustal. Megakartel si říká „Hermandad“ neboli Bratrstvo a funguje jako průmyslová velkokorporace zaštítěná soukromou armádou, která střeží jeho majetek, a psychotickým trestným oddílem, který dohlíží na dodržování kázně.
Bratrstvo samo kokain nevyrábí. Kupuje od minikartelů hotový produkt v podobě bílého prášku. Nabízí „férovou“ (dle své vlastní definice) cenu nikoli na principu ber, nebo nech být, ale na principu ber, nebo zemři. Poté Bratrstvo rozváží zboží do světa.
MNOŽSTVÍ: Celkem se ročně doručí asi 600 tun zboží, a to po 300 tunách do dvou cílových oblastí: do Severní Ameriky a Evropy, což jsou v podstatě jediné dva kontinenty, které drogu užívají. Vzhledem k maržím uvedeným výše se celkový zisk nepočítá ve stovkách milionů dolarů, ale v desítkách miliard.
KOMPLIKACE: V důsledku těchto ohromných zisků je dost možné, že mezi kartelem a spotřebitelem figuruje až dvacet prostředníků. Těmi mohou být dopravci, překupníci nebo finální prodejci. Právě proto je pro síly práva a pořádku ve všech zemích tak obtížné dosáhnout na velké hráče. Mají mocnou ochranu, jako zastrašující prostředek používají extrémní násilí a nikdy se zboží osobně nedotknou. Menší ryby se sice daří chytat, soudit a posílat za mříže každou chvíli, jenže jen zřídka „zpívají“ a jsou okamžitě nahrazeny jinými.
PROTIAKCE: Americké i evropské síly práva a pořádku vedou s kokainovým průmyslem permanentní válku a daří se jim zadržovat přepravované zboží nebo zajišťovat skladiště. Přesto ani na jednom kontinentu nejsou schopny postihnout víc než deset až patnáct procent kokainového trhu, a to vzhledem k ohromným maržím nestačí. Aby se podařilo průmysl ochromit, bylo by třeba „zadržet“ a „zkonfiskovat“ osmdesát nebo více procent zboží. Kdyby kartely přišly o devadesát procent, zhroutily by se a kokainový průmysl by byl konečně zničen.
DŮSLEDKY: Před pouhými třiceti lety se kokain obecně považoval za „lepší šňupání“ pro lvy salonů, obchodníky s dluhopisy a hvězdy hudebního průmyslu. Dnes přerostl v masovou celonárodní metlu s katastrofálními následky pro společnost. Síly práva a pořádku na dvou kontinentech odhadují, že kolem sedmdesáti procent zištných pouličních zločinů (krádeže aut, loupeže, přepadení atd.) je pácháno s cílem získat finance na ukojení drogového návyku. Pokud je „pachatel“ v rauši z obzvláště zákeřné varianty kokainu zvané „crack“, může loupež doprovázet bezcitná brutalita.
Kromě toho se zisků z obchodu s kokainem po vyprání užívá k financování dalších druhů kriminality, zejména pašování zbraní (rovněž sloužících ke kriminální činnosti a terorismu) a lidí, především ilegálních přistěhovalců a unesených dívek pro trh se sexuálními otroky.
SOUHRN: Naše země byla na podzim 2001 zcela právem zdrcena zničením Světového obchodního centra a útokem na Pentagon, jež si vyžádaly téměř 3000 životů. Od té doby žádný Američan na území své vlasti následkem zahraniční teroristické činnosti nezemřel, ale válka proti terorismu pokračuje a musí pokračovat. Přesto podle střídmých odhadů padlo v témže desetiletí za oběť drogám přibližně desetkrát víc životů, než kolik jich stálo 11. září, a polovina z tohoto počtu jde na vrub chemikálii známé jako kokain.
Zůstávám v úctě, pane prezidente,
ROBERT BERRIGAN
Zástupce ředitele (odd. speciálních operací)
Federální agentura pro boj s narkotiky
Zhruba v době, kdy kurýr doručil Berriganovu zprávu do Bílého domu, seděl v jedné nevýrazné přístavní kanceláři v Lisabonu bývalý britský celník a s pocitem naprosté marnosti hleděl na fotografii otlučeného starého trauleru.
Tim Manhire prožil většinu života jako berní úředník, což nebývá právě nejpopulárnější profese, on však věřil v její nezbytnost. Jestliže ho nechávalo chladným, když ve jménu nenasytné vlády inkasoval daně od bezmocných turistů, práce v prašných zapadlých uličkách lisabonských doků mu přinášela alespoň určité uspokojení, a mohla snad i víc, nebýt toho věčného otravného nepřítele v podobě nedostatečných finančních prostředků.
Nevelký úřad, který vedl, nesl označení MAOC-N, další z mnoha akronymů ve světě práva a pořádku. Jde o zkratku Centra pro námořní analýzu a operace, oddělení narkotik, které sdružuje odborníky ze sedmi zemí. Šesti partnery Velké Británie jsou Portugalsko, Španělsko, Irsko, Francie, Itálie a Nizozemsko. Portugalsko je hostitelskou zemí a ředitelem byl Brit, přeložený z Daňového a celního úřadu Jejího Veličenstva k Agentuře pro boj s organizovaným zločinem (SOCA), aby se této práce mohl ujmout.
MAOC se snaží koordinovat činnost evropských námořních sil a sil práva a pořádku ve snaze zabránit pašování kokainu z Karibiku přes Atlantik na pobřeží západní Evropy a západní Afriky.
Tim Manhire se onoho slunného rána užíral pocitem marnosti proto, že viděl, jak mu další velká ryba s cenným nákladem uniká ze sítě.
Snímek byl pořízen ze vzduchu, jenže hlídkový letoun kromě focení pěkných obrázků nemohl dělat vůbec nic. Pouze snímek během několika vteřin přeposlal do mnoho kilometrů vzdáleného MAOC.
Fotografie zachycovala ošuntělý jeřábový trauler, na jehož přídi stálo Esmeralda-G. Loď objevili šťastnou náhodou na srpku mezi tmou a svítáním ve východním Atlantiku a nepřítomnost zpěněné brázdy naznačovala, že právě zastavila po noční plavbě pod rouškou tmy. Rozlišení bylo dostatečně dobré na to, aby Manhire při pohledu přes lupu rozeznal, že se posádka chystá zakrýt loď po celé délce modrou plachtou. To je standardní postup, jímž se pašeráci kokainu snaží na moři vyhnout odhalení.
Plují jen v noci a den tráví tichým pohupováním na vlnách pod plachtou, díky níž splynou s okolní modrou hladinou, takže je nesmírně obtížné zpozorovat je shora. Za soumraku posádka odhrne plachtu, uklidí ji a pluje se dál. Je to pomalejší, ale také bezpečnější. Jestliže letoun zastihl loď za úsvitu s nezataženou plachtou, šlo o nedopatření. Tohle rozhodně nebyli rybáři. Náklad měli dávno v podpalubí, možná až tunu bílého prášku slisovaného do balíčků a chráněného několika obaly, aby na něm sůl a voda nenapáchaly žádné škody. Naložili ho u práchnivějícího dřevěného mola na jedné venezuelské říčce.
Esmeralda-G měla zjevně namířeno do západní Afriky, pravděpodobně do drogové republiky Guineje-Bissau. Kdyby jen byla dál na sever, zoufal si Manhire, blíž ke španělským Kanárským ostrovům či portugalské Madeiře nebo Azorám. Obě země mohly vyslat na moře ozbrojený člun pobřežní policie, aby pašeráky zadržel.
Jenže byla příliš daleko na jihu, asi sto padesát kilometrů severně od Kapverdských ostrovů - které bohužel nemohly pomoci. Neměly potřebné vybavení. A žádat některý z té řady zkrachovalých států, které se obloukem táhnou od Senegalu po Libérii, nemělo smysl. Ty byly samy součástí problému, ne jeho řešením.
A tak se Tim Manhire obrátil na šest evropských námořnictev a na Spojené státy, ale nikdo neměl v okolí žádnou fregatu, žádný torpédoborec ani křižník. Muži na palubě Esmeraldy-G si nepochybně všimli letounu, který je vyfotil, uvědomili si, že byli zpozorováni, nechali trik s plachtou plavat a vyrazili plnou parou k pobřeží. Zbývalo jim pouhých dvě stě námořních mil, a i kdyby se vlekli rychlostí deseti uzlů, budou před půlnocí v bezpečí mangrovových bažin Guineje-Bissau.
Ani zadržením plavidla na moři by však starosti Tima Manhirea nekončily. Nedávno mu štěstí přálo a na jeho žádost odpověděla francouzská fregata, která posléze podle údajů MAOC našla přes šest set kilometrů daleko od pobřeží nákladní loď se zásilkou „koksu“. Jenže Francouzi byli posedlí právními detaily. Podle jejich pravidel museli být zajatí pašeráci odtaženi do nejbližšího „přátelského“ přístavu. Který se shodou okolností nacházel v dalším zkrachovalém státě - Guineji.
Potom musel na loď přiletět z Paříže úředník se soudní pravomocí kvůli „les formalités“. Cosi ohledně lidských práv - les droits de l’homme.
„Droits de mon cul,“ zamručel Jean-Louis, Manhireův kolega z francouzského týmu. I Brit v jeho zaklení dokázal rozšifrovat „práva mojí prdele“.
A tak byla nákladní loď obstavena, posádka obžalována a kokain zkonfiskován. Během týdne však mohla znovu zvednout kotvy a odplout. A obsluhovala ji její vlastní posádka, která si u francouzského úředníka snadno vymohla propuštění na kauci, úředník si polepšil od zaprášeného peugeotu k novému mercedesu a zabavené balíky se jaksi vypařily.
Ředitel MAOC si tedy jen povzdechl, zanesl jméno Esmeraldy-G a fotografii uložil do archivu. Kdyby ji někdy spatřili znovu… Jenže nespatří. Po dnešním varování nevstoupí do Atlantiku, dokud ji nepřejmenují a nepřestavějí na rybářskou loď zaměřenou na lov tuňáků. A i kdyby vstoupila, kde se najde další šťastný letoun náležející některému evropskému námořnictvu, který nad ní bude náhodou přelétat právě ve chvíli, kdy se plachta zatřepotá v mořském vánku? Pravděpodobnost jedna ku tisíci.
To je podstata problému, pomyslel si Manhire. Mizivé prostředky a nemožnost potrestat pašeráky. I když se je nakrásně podaří dopadnout.
O týden později seděl prezident Spojených států sám s ministrem pro vnitřní bezpečnost, šéfem onoho superúřadu, který zastřešuje a kontroluje třináct hlavních zpravodajských agentur USA. Ministr na vrchního velitele užasle hleděl.
„To myslíte vážně, pane prezidente?“
„Ano, myslím. Co byste mi poradil?“
„No, pokud uvažujete o zničení kokainového průmyslu, počítejte s tím, že proti vám budou stát jedni z nejkrutějších, nejbrutálnějších a nejnemilosrdnějších mužů světa.“
„V tom případě budeme nejspíš potřebovat někoho ještě lepšího.“
„Chcete říct ještě horšího, pane prezidente.“
„Máme někoho takového?“
„Napadá mě jedno jméno - nebo spíš pověst s ním spojená. Léta řídil kontrašpionáž u CIA. Pomáhal polapit a zničit Aldriche Amese, když mu to konečně povolili. Potom u CIA velel speciálním operacím. Málem dopadl a zabil Usámu bin Ládina, a to ještě před jedenáctým zářím. Přede dvěma lety byl propuštěn.“
„Propuštěn?“
„Vyhozen.“
„Proč?“
„Příliš kruté zacházení.“
„S podřízenými?“
„Ne, pane prezidente. Pokud vím, tak s našimi nepřáteli.“
„Nic takového neexistuje. Chci ho zpátky. Jak se jmenuje?“
„Už si nevzpomínám, pane prezidente. V Langley všichni používali jeho přezdívku. Říkalo se mu Kobra.“
