Kobra (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

O Jonathanu Silverovi se říkalo, že má to nejneomalenější chování v západním křídle Bílého domu. Když do jeho kanceláře vstoupil Paul Devereaux, dal mu jasně najevo, že se nehodlá nijak krotit.

Zvedl výtisk Los Angeles Times a zamával jím staršímu muži před obličejem.

„Je tohle vaše dílo?“

Devereaux si noviny velkého formátu prohlédl s netečností entomologa, který pozoruje průměrně zajímavou larvu. Přední stranu zabírala z větší části fotografie a palcový titulek „Peklo na Rodeo Drive“. Snímek zachycoval zdecimovanou restauraci, prošpikovanou salvami kulek ze dvou samopalů.

Ze sedmi mrtvých, stálo v článku, byli čtyři identifikováni jako významné postavy podsvětí; mezi zbylými třemi byl chodec, který šel právě kolem, když střelci vstoupili, a dva číšníci.

„Osobně za to odpovědnost nenesu,“ odpověděl Devereaux.

„Jenže spousta lidí v tomhle městě si myslí opak.“

„Co tím naznačujete, pane Silvere?“

„Naznačuji tím, pane Devereauxi, že ten váš zpropadený projekt Kobra podle všeho vyvolal občanskou válku kriminálních živlů, která mění tuhle zemi ve stejnou márnici, jakou jsme v posledním desetiletí měli možnost vidět v severním Mexiku. A musí to skončit.“

„Můžeme přejít k věci?“

„Prosím.“

„Před osmnácti měsíci se mě náš společný vrchní velitel zeptal, poměrně konkrétně, zda by bylo možné zničit kokainový průmysl, jakož i obchod s touto drogou, jež se zjevně vymkly kontrole a proměnily se v celonárodní pohromu. Odpověděl jsem, po intenzivním studiu, že by to možné bylo, při splnění určitých podmínek a za určitou cenu - snad krátkodobou.“

„Ale vůbec jste nezmínil, že na ulicích tří set měst poteče krev. Požádal jste o dvě miliardy dolarů a ty jste dostal.“

„To byla pouze cena v penězích.“

„O ceně veřejného pobouření jste neřekl ani slovo.“

„Protože jste se neptali. Podívejte, tahle země utratí každý rok prostřednictvím tuctu oficiálních zpravodajských služeb čtrnáct miliard dolarů a nikam to nevede. Proč? Protože kokainový průmysl jen v samotných USA, bez ohledu na Evropu, vydělá čtyřikrát tolik. Vážně jste si myslel, že výrobci kokainu přejdou na gumové medvídky, když je o to požádáme? Vážně jste si myslel, že americké gangy, jedny z nejkrutějších na světě, začnou bez boje prodávat bonbóny?“

„To ještě neznamená, že se naše země musí proměnit ve válečnou zónu.“

„Znamená. Devadesát procent z těch zabitých jsou psychopati téměř na úrovni klinické choromyslnosti. Těch pár tragických obětí lapených uprostřed křížové palby nedosahuje ani počtu mrtvých na silnici za první červencový víkend.“

„Ale podívejte se, co jste sakra napáchal. My jsme ty psychopaty a vyšinutce vždycky drželi ve stokách a v kanálech. Vy jste je pustil na hlavní třídu. Jenže tam žije řadový občan, to znamená volič. A letos je volební rok. Takže za osm měsíců bude ten člověk na konci téhle chodby žádat lidi, aby mu naši zemi svěřili na další čtyři roky. A já nehodlám dopustit, pane Devereauxi, že mu odmítnou vyhovět, protože se budou bát vystrčit nos z baráku.“

Jako obyčejně zvýšil hlas, takže ke konci už křičel. Za dveřmi se napínaly mnohem mladší uši, aby jim nic neuniklo. V místnosti si jen jeden z obou mužů zachoval ledový a pohrdavý klid.

„Nebudou,“ odpověděl. „Během měsíce budeme svědky praktického sebezničení amerického zločineckého podsvětí, nebo každopádně jeho ochromení minimálně na jednu generaci. Až tohle vyjde najevo, lidé nepochybně pochopí, jakého břemene se zbavili.“

Paul Devereaux nebyl politik, Jonathan Silver ano. Věděl, že v politice není důležité, co je skutečné. Důležité je, co připadá skutečné těm naivním. Tedy to, co prodávají média a co ti naivní kupují. Zavrtěl hlavou a píchl prstem do přední stránky.

„Tohle nesmí pokračovat. Bez ohledu na to, jaký užitek by to mohlo přinést. Musí to skončit, bez ohledu na cenu.“

Sebral list papíru, který do té chvíle ležel lícem dolů na jeho stole, a vrazil ho vysloužilému tajnému agentovi.

„Víte, co to je?“

„Vy mi to nepochybně s potěšením prozradíte.“

„Je to vládní nařízení prezidenta. Uposlechnete ho?“

„Já, pane Silvere, jsem na rozdíl od vás sloužil několika vrchním velitelům a vždycky jsem je ve všem poslechl.“

Náčelníkovi štábu po té urážce vyskákaly v obličeji rudé fleky.

„Hm, dobře. To je velice dobře. Protože tohle nařízení vám přikazuje odstoupit. Projekt Kobra končí. Ruší se. Nepokračuje. A to platí od téhle chvíle. Vrátíte se na své velitelství a rozpustíte ho. Je to jasné?“

„Nad slunce jasnější.“

Paul Devereaux, Kobra, složil papír a zasunul si ho do kapsy saka, pak se obrátil na podpatku a odešel. Řidiči přikázal, ať ho odveze do onoho omšelého skladiště v Anacostii, kde v nejvyšším patře ukázal vládní nařízení prezidenta ohromenému Calu Dexterovi.

„Ale byli jsme tak blízko.“

„Ne dostatečně blízko. A měl jste pravdu. Náš skvělý národ dokáže pobít miliony v cizině, ale pouhé procento tohoto čísla vlastních gangsterů už ho přivádí do mdlob.

Podrobnosti musím nechat na vás, jako vždy. Přivolejte obě válečné lodě. Balmoral věnujte britskému námořnictvu a Chesapeake našim vlastním jednotkám SEAL. Snad ho využijí při výcviku. Přivolejte oba Global Hawky a vraťte je americkému letectvu. S mým poděkováním. Nepochybuji o tom, že jejich úžasná technologie je tou pravou cestou do budoucnosti. Ale ne naší. My máme padáka. Mohu vám to všechno svěřit? Včetně toho odloženého šatstva v patrech pod námi, které teď můžete věnovat bezdomovcům?“

„A vy? Zastihnu vás doma?“

Kobra se na chvíli zamyslel.

„Možná ještě tak týden. Potom zřejmě budu muset na cesty. Uzavřít pár nedořešených záležitostí. Nic důležitého.“

 

Osobní ješitnost měla dona Diega Estebana k tomu, že ačkoli na svých pozemcích u venkovského ranče pod Kordillerami měl soukromou kapli, s oblibou se účastnil přijímání v kostele v nejbližším městečku.

Mohl díky tomu s vážnou zdvořilostí přijímat uctivé pozdravy peónů a jejich manželek zahalených do šátků. Mohl se díky tomu rozplývat nad vyjevenými bosými děcky. Mohl díky tomu vhodit na tác pro veřejné dary částku, která zajistí kněze na několik měsíců.

Když svolil, že se sejde s tím mužem z Ameriky, který si přál si s ním promluvit, vybral tento kostel, ale přijel s početnou ochrankou. Sám Američan přišel s návrhem, aby se setkali v domě boha, kterého oba uctívají, a na půdě katolické církve, k níž se oba hlásí. Podivnější žádost don snad nikdy neslyšel, ale její prostá duchaplnost ho zaujala.

Kolumbijský hidalgo dorazil jako první. Jeho ochranka prohledala budovu a kněze vypakovala ven. Diego Esteban ponořil dva prsty do křtitelnice, pokřižoval se a přistoupil k oltáři. Vybral si přední řadu lavic, poklekl, sklonil hlavu a pomodlil se.

Když se narovnal, zaslechl, jak sluncem vybledlé dveře za jeho zády vrzly, ucítil závan horkého vzduchu zvenku, pak zaznamenal, že se dveře zavřely. Věděl, že má ve stínech své muže s odjištěnými zbraněmi. Byla to svatokrádež, ale on se z ní vyzpovídá a bude mu odpuštěno. Mrtvý by se vyzpovídat nemohl.

Návštěvník se zezadu přiblížil, zaujal místo rovněž v první lavici, metr a půl od dona. Také se pokřižoval. Don pohlédl na stranu. Američan, štíhlý, zhruba stejně starý, s klidnou tváří, asketického vzezření v neposkvrněném krémovém obleku.

„Seňore?“

„Don Diego Esteban?“

„Ano.“

„Paul Devereaux, z Washingtonu. Díky, že jste mě přijal.“

„Donesly se mi zvěsti. Jen neurčité řeči, nic víc. Ale slyšel jsem je opakovaně. Zvěsti o muži, kterému říkají Kobra.“

„Hloupá přezdívka. Ale musím se k ní hlásit.“

„Máte vynikající španělštinu. Dovolte mi otázku.“

„Jistě.“

„Proč bych vás neměl zabít? Mám venku stovku mužů.“

„Hm, a já jen pilota vrtulníku. Domnívám se ale, že mám něco, co dřív patřilo vám a co bych vám mohl vrátit. Pokud se domluvíme. Což nepůjde, když budu mrtvý.“

„Vím, co jste mi provedl, seňore Kobro. Způsobil jste mi obrovské škody. Přitom já jsem vám nijak neublížil. Proč jste to udělal?“

„Protože mě o to má vlast požádala.“

„A teď?“

„Celý život jsem sloužil dvěma pánům. Bohu a své zemi. Bůh mě nikdy nezklamal.“

„A vaše země ano?“

„Ano.“

„Proč?“

„Protože už to není ta země, které jsem jako mladý přísahal věrnost. Dnes je zkorumpovaná a prodejná, slabá, a přitom namyšlená, oddaná obézním a hloupým. Už to není moje země. Nic mě k ní nepoutá, žádná poslušnost.“

„Já jsem nikdy žádné zemi takovou věrnost neprojevoval, ani téhle. Protože státům vládnou jen lidé a často takoví, kteří si to zaslouží ze všech nejméně. I já mám dva pány. Boha a své bohatství.“

„A pro to druhé, done Diego, jste mnohokrát zabíjel.“

Devereaux nepochyboval, že ten muž necelé dva metry od něj je pod pozlátkem elegance obyčejný psychopat a je extrémně nebezpečný.

„A vy, seňore Kobro, vy jste pro svou zemi nezabíjel? Mnohokrát?“

„Samozřejmě ano. Takže jsme si nakonec přece jen podobní.“

Psychopatům se musí lichotit. Devereaux věděl, že takové přirovnání kokainovému králi zalichotí. Srovnání hrabivosti s vlastenectvím nemůže urazit.

„Možná jsme, seňore. Kolik mého majetku jste si ponechal?“

„Sto padesát tun.“

„Přišel jsem o trojnásobek.“

„Většinu zabavili celníci, pobřežní policie a námořnictva a všechno spálili. Něco leží na mořském dně. Zbylá třetina je u mě.“

„V bezpečí?“

„Naprostém. A válka proti vám skončila.“

„Aha. To je to zklamání.“

„Jste bystrý muž, done Diego.“

Don se zamyslel nad zmíněnou tonáží. Pokud výroba v džungli pojede na plné obrátky, počet zadržení na moři se opět scvrkne v pouhý čúrek a bude se moci pokračovat v letecké přepravě, mohl by začít znovu. Ale bude okamžitě potřebovat zboží, kterým by zaplnil vzniklou mezeru, nakrmil vlky, ukončil boje. Sto padesát tun bude tak akorát.

„A vaše cena, seňore?“

„Měl bych asi konečně odejít do důchodu. Ale někam daleko. Do vily u moře. Na sluníčku. S knížkami. A oficiálně po smrti. To není levné. Miliardu dolarů, pokud smím prosit.“

„Můj majetek je na lodi?“

„Ano.“

„A můžete mi dát čísla bankovních účtů?“

„Ano. A vy mi můžete sdělit, do kterého přístavu mám zboží doručit?“

„Samozřejmě.“

„Jak tedy zní vaše odpověď, done Diego?“

„Myslím, že jsme se domluvili, seňore. Odejdete odsud v bezpečí. Podrobnosti s vámi vyřídí moje sekretářka venku. Teď bych se rád o samotě pomodlil. Vaya con Dios, seňor.“

Paul Devereaux vstal, pokřižoval se a opustil kostel. O hodinu později byl zpátky na letecké základně v Malambu, odkud se grummanem vrátil do Washingtonu. V obezděné zóně sto metrů od místa, kde tryskáč najel na ranvej ke startu, se operační tým Global Hawku s kódovým označením Michelle právě dozvěděl, že za týden budou končit a dva nákladní letouny C-5 je přepraví zpět do Nevady.

 

Cal Dexter nevěděl, kam se jeho šéf vypravil, a neptal se. Pokračoval v plnění přiděleného úkolu, v rozebírání projektu Kobra kámen po kameni.

Obě maskované válečné lodě zamířily k domovu, Balmoral s britskou posádkou do Lyme Bay v Dorsetu, Chesapeake do Newport News. Britové přijali darovaný Balmoral s vděkem a doufali, že ho využijí v boji proti somálským pirátům.

Obě základny provozující UAV povolaly své Global Hawky zpět pro převoz do Států, ale ponechaly si obrovské množství dat získaných během námořního průzkumu širokého rozsahu s tím, že daný systém nepochybně využijí v budoucnosti namísto dražších a na pracovní sílu náročnějších špionážních letadel.

Všech sto sedm zajatců vyzvedl z Čagoských ostrovů letoun amerického letectva C130 s dlouhým doletem. Každý ze zajatců směl poslat krátkou zprávu nadšené rodině, která se domnívala, že přišli na moři o život.

Téměř vyčerpané bankovní účty se smrskly na jediný, z něhož se měly hradit poslední platby, a komunikační síť ze skladiště v Anacostii se značně ořezala a Jeremy Bishop ji začal řídit z domova, kde měl všechny své počítače. Pak se znovu vynořil Paul Devereaux. Vyjádřil maximální spokojenost a odvedl si Cala Dextera stranou.

„Slyšel jste někdy o Spindrift Cay?“ zeptal se. „Je to maličký ostrůvek, sotva víc než atol, na Bahamách. Jeden z těch takzvaně ‚mimo‘. Je neobydlený, kromě malé jednotky americké námořní pěchoty, která tam naoko kempuje v rámci jakéhosi cvičení.

Uprostřed ostrova je palmový hájek, v němž leží řady a řady balíků. Asi uhodnete, co obsahují. Je nutné je zničit, celých sto padesát tun. Svěřím tu práci vám. Máte představu, jakou ty balíky mají cenu?“

„Odhadem bych řekl několik miliard dolarů.“

„Správně. Proto potřebuji někoho, komu můžu naprosto důvěřovat. Kanystry s benzinem už jsou tam připravené několik týdnů. Nejlépe se tam dostanete letadlem z Nassau. Prosím vyrazte a udělejte, co je třeba.“

Cal Dexter viděl v životě hodně, ale nikdy neviděl kopec v hodnotě miliard dolarů, natož aby takový kopec zničil. I jediný balík, nacpaný do rozměrného kufru, by člověka zabezpečil do konce života. Vypravil se linkovým letadlem z Washingtonu do Nassau a ubytoval se v hotelu Paradise Island. Dotaz na recepci a krátký telefonát stačily k tomu, aby měl na příští den zajištěný letoun s plováky.

Bylo to přes sto padesát kilometrů a let trval hodinu. V březnu tu bývá teplo a moře mezi ostrovy mělo neuvěřitelnou akvamarínovou barvu s průzračnými světlými skvrnami písečných prahů. Cíl cesty se nacházel tak daleko, že se pilot musel dvakrát přesvědčit pomocí GPS, že našel ten správný atol.

Hodinu po rozbřesku provedl oblouk a ukázal.

„To je on,“ křikl. Dexter se podíval dolů. Jako by hleděl na turistickou pohlednici. Necelý kilometr čtvereční s útesem, který uzavíral bledou lagunu, do níž vedl jediný žlab mezi korály. Tmavý shluk palem uprostřed nedával tušit, jaký smrtící poklad se ukrývá pod jejich korunami.

Ze zářivě bílé pláže vybíhalo vratké molo, k němuž patrně přirážel zásobovací člun. Zatímco se Dexter díval, vynořily se z tábora s maskáčovými stany mezi palmami a pobřežím dvě postavy a zahleděly se vzhůru. Letoun zakroužil, zpomalil a snesl se na hladinu.

„Vysaďte mě u mola,“ požádal Dexter.

„To si nesmočíte ani kotníky?“ zeptal se s úsměvem pilot.

„Možná později.“

Dexter vystoupil na plovák a odtud na molo. Sehnul se pod křídlem a najednou se ocitl tváří v tvář seržantovi námořní pěchoty, který stál, jako by spolkl pravítko. Strážce ostrova měl za sebou ještě jednoho mariňáka a oba muži byli ozbrojení.

„Co si tu přejete, pane?“

Bezvadně zdvořilý a nekompromisně jednoznačný. Pokud nemáte zatraceně dobrý důvod, proč tu jste, neuděláte po tomhle molu už ani krok. Dexter místo odpovědi vytáhl z vnitřní kapsy saka složený dopis.

„Přečtěte si to prosím velice pozorně, seržante, a povšimněte si podpisu.“

Ostřílený mariňák při četbě ztuhl a jedině díky létům sebeovládání nedal najevo svůj úžas. Portrét prezidenta Spojených států viděl mnohokrát, ale nikdy by si nepomyslel, že uvidí i jeho vlastnoruční podpis. Dexter natáhl ruku, aby si dopis vzal zpět.

„Jak vidíte, seržante, oba sloužíme témuž vrchnímu veliteli. Já jsem Dexter, jsem z Pentagonu. Ale na tom nesejde. Ten dopis přebije mě, vás i ministra obrany. A vyžaduje vaši spolupráci. Dostane se mi jí, seržante?“

Příslušník námořní pěchoty stál v pozoru a zíral Dexterovi přes hlavu na obzor.

„Ano, pane,“ křikl.

Pilot byl najatý na celý den. Našel si na molu stinné místo pod křídlem, usadil se a čekal. Dexter s mariňákem vykročili po molu k pláži. Bylo tu dvanáct drsných, snědých mladíků, kteří tady celé týdny rybařili, plavali, poslouchali rádio, četli si paperbacky a každodenním tvrdým cvičením se udržovali v kondici.

Dexter si povšiml kanystrů s benzinem uskladněných ve stínu a zamířil ke stromům. Hromada nepokrývala ani hektar a prostředkem vedla pěšina. Po obou stranách se vršily balíky stíněné palmami. Byly naskládané do zhruba stovky nízkých, čtvercových jedenapůltunových bloků, devítiměsíční sklizeň dvou tajných námořních nájezdníků.

„Víte, co to je?“ zeptal se Dexter.

„Ne, pane,“ odpověděl seržant. Kdo nic neví, nic nepoví.

„Dokumenty. Staré záznamy. Ale extrémně choulostivé. Proto prezident chce, aby nikdy nepadly do rukou nepřátel naší vlasti. Oválná pracovna rozhodla, že se musejí zničit. Proto ten benzin. Požádejte prosím své muže, ať ty kanystry nanosí sem a všechny hromady pořádně polijí.“

Zmínka o nepřátelích vlasti byla pro seržanta víc než postačující pobídkou. „Rozkaz,“ křikl a zamířil zpět k pláži.

Dexter pomalu vykročil uličkou mezi palmami. Pár balíků už od loňského července viděl, ale nic jako tohle. Za jeho zády se mezitím vynořili mariňáci, každý s těžkým kanystrem, a začali jednotlivé hromady balíků polévat. Dexter nikdy neviděl kokain hořet, ale slyšel, že je poměrně hořlavý, pokud se mu pomůže katalyzátorem.

Už řadu let nosil na klíčích malou repliku švýcarského nože, a protože cestoval s oficiálním diplomatickým pasem, na Dullesově mezinárodním letišti mu ho nezabavili. Ze zvědavosti nožík otevřel a zapíchl krátkou čepel do nejbližšího balíku. Co by ne, pomyslel si. Zatím ho nikdy neochutnal a nejspíš už nikdy neochutná.

Krátká čepel projela obalem z voskovaného plátna i tuhým polyetylenem a zabořila se do prášku. Vytáhl ji s bílým kopečkem na špičce. Stál v uličce zády k mariňákům. Nemohli vidět, co balíky s „dokumenty“ obsahují.

Slízl bílou kapku ze špičky nože. Poválel prášek v ústech, dokud se nerozpustil ve slinách a nepronikl k chuťovým pohárkům. Jeho chuť Dextera zaskočila. Nakonec ji přece jen znal.

Přistoupil k dalšímu balíku a provedl totéž. Jen vyřízl větší otvor a okusil větší vzorek. Pak ještě jeden a ještě. Když se jako mladý vrátil z Vietnamu a začal studovat práva na Fordhamské univerzitě v New Yorku, vydělával si na školné celou řadou nekvalifikovaných prací. Jeden čas dělal i v pekárně. Jedlou sodu znal velmi dobře.

Vyzkoušel ještě deset dalších balíků, než je mariňáci pokropili a vzduch prosytil mocný pach benzinu. Potom se zamyšleně vrátil na pláž. Přitáhl si prázdný kanystr, posadil se na něj a zahleděl se na moře. O půl hodiny později se vedle něj znovu tyčil seržant.

„Hotovo, pane.“

„Podpalte to,“ řekl Dexter.

Slyšel štěkání rozkazu „ustupte“ a pak duté „hump“, jak se palivo i s výpary vzňalo, a nad palmový hájek začal stoupat dým. Ostrá bríza rozdmýchala první plameny v pochodeň.

Když se obrátil, spatřil, jak palmy i tajné zboží pod nimi stravuje oheň. Pilot na molu byl na nohou a s otevřenou pusou přihlížel. I tucet mariňáků sledoval své dílo.

„Povězte mi, seržante…“

„Ano, pane?“

„Jak sem ty balíky dokumentů dorazily?“

„Lodí, pane.“

„V jediné zásilce, všechny najednou?“

„Ne, pane. Minimálně nadesetkrát. Během těch týdnů, co tu jsme.“

„Pokaždé stejná loď?“

„Ano, pane. Jedna a tatáž.“

Pochopitelně. Muselo existovat ještě další plavidlo. Podpůrné lodě, které na moři doplňovaly zásoby jednotkám SEAL a britské SBS, musely odvézt odpad a zajatce. Dovážely potraviny a palivo. Ale zkonfiskované balíky se nevracely na Gibraltar ani do Virginie. Kobra potřeboval etikety, čísla a identifikační kódy, aby mohl oblafnout Kartel. Tyhle trofeje si tedy nechával. Evidentně zde.

„Jaká loď?“

„Malá, pane. Trampová loď.“

„Státní příslušnost?“

„Nevím. Měla na zádi vlajku. Jako dvě čárky. Jednu červenou, jednu modrou. A sloužili na ní Asiati.“

„Jméno?“

Seržant nakrčil obočí, jak se snažil rozpomenout. Potom se otočil.

„Angelo!“

Musel křičet přes hluk plamenů. Jeden z mariňáků se ohlédl a přiklusal.

„Jak se jmenovala ta trampová loď, co sem ty balíky přivezla?“

„Duch moře, pane. Viděl jsem to na zádi. Čerstvou bílou barvou.“

„A pod tím jménem?“

„Pod ním?“

„Pod jménem na zádi většinou bývá domovský přístav.“

„Aha, no jo. Pu- něco.“

„Pusan?“

„To je ono, pane. Pusan. Ještě něco?“

Dexter zavrtěl hlavou. Mariňák Angelo odklusal. Dexter vstal a došel na konec mola, kde měl soukromí a kde by snad mohl chytit signál na mobilu. Měl štěstí, že ho nechal celou noc na nabíječce. K jeho vděku a úlevě byl věrný Jeremy Bishop u svých počítačů, jedna z posledních součástí projektu Kobra, která ještě fungovala.

„Umí ta vaše motorizovaná plechovka sardinek překládat do korejštiny?“ zeptal se Dexter. Odpověď uslyšel tak jasně, jako by mu Bishop stál u ucha.

„Pokud vložím ten správný program, tak do každého jazyka na světě. Kde jste?“

„Na tom nesejde. Můžu komunikovat jen prostřednictvím mobilu. Jak se korejsky řekne Duch moře nebo Mořský duch? A nevybíjejte mi baterku.“

„Zavolám zpátky.“

Telefon se rozezvonil po dvou minutách.

„Máte pero a papír?“

„Ne, ale nevadí. Povídejte.“

„Fajn. Je to Hae Sin. Píše se to há á -“

„Vím, jak se to píše. Můžete mi vyhledat jednu trampovou loď? Malou. Jmenuje se buď Hae Sin, nebo Duch moře. Z Jižní Koreje, registrována v Pusanu.“

„Ozvu se za dvě minuty.“ Telefon oněměl. Na Bishopa se dalo ve všem spolehnout. Za dvě minuty byl zpátky.

„Mám ji. Pět tisíc tun, univerzální nákladní loď. Jméno: Duch moře. Jméno registrováno letos. Co je s ní?“

„Kde právě teď je?“

„Vydržte.“

Jeremy Bishop vysoko nad čtvrtí Anacostia začal ťukat do klávesnice. Potom promluvil.

„Zdá se, že nemá obchodního zástupce a oficiálně teď nic neveze. Může být kdekoli. Moment. V katalogu je e-mail na kapitána.“

„Tak ho vyburcujte a zeptejte se ho, kde je. Souřadnice. Kurz a rychlost.“

Další průtahy. Mobilu začínala docházet baterie.

„Spojil jsem se s ním přes e-mail. Zadal dotazy. Odmítá odpovědět. Ptá se, kdo jste.“

„Řekněte, že Kobra.“ Pauza.

„Je velice zdvořilý, ale trvá na tom, že potřebuje nějaké ‚velící slovo‘.“

„Myslí heslo. Odpovězte HAE-SIN.“

Ohromený Bishop byl za chvíli zpět.

„Jak jste to věděl? Mám, co jste chtěl. Chcete si to zapsat?“

„Houby, stejně tu nemám mapy. Jen mi řekněte, kde sakra je.“

„Jenom klid. Sto padesát kilometrů východně od Barbadosu, kurz dvě stě sedmdesát stupňů, rychlost deset uzlů. Mám kapitánovi Ducha moře poděkovat?“

„Ano. Potom mi zjistěte, jestli máme mezi Barbadosem a Kolumbií nějakou válečnou loď.“

„Ozvu se.“

Východně od Barbadosu, kurz přímo na západ. Skrz řetězec Návětrných ostrovů, kolem Nizozemských Antil a rovnou do kolumbijských vod. Takhle daleko na jihu nepřipadalo v úvahu, že by se korejští překupníci vrátili na Bahamy. Vyzvedli poslední zboží z Balmoralu; pak se dozvěděli, kam ho mají dopravit. Tři sta námořních mil; třicet hodin. Zítra odpoledne. Rozezvonil se telefon.

„Ne. V Karibiku nic není.“

„Je ten brazilský major pořád ještě na Kapverdách?“

„Shodou okolností ano. Jeho žáci mají za dva dny promovat, tak jsme se domluvili, že na to ještě počká, potom složí funkci a vezme s sebou to letadlo. Ale ty dva americké spojaře už jsme stáhli. Jsou zpátky ve Státech.“

„Můžete mi ho sehnat? Jakkoli to půjde?“

„Můžu mu poslat e-mail nebo textovou zprávu na mobil.“

„Pošlete obojí. Chci jeho telefonní číslo a chci, aby byl přesně za dvě hodiny připravený na můj telefonát. Teď musím jít. Ozvu se vám z hotelu, za sto minut. Hlavně pro mě mějte to číslo. Ciao.“

Vrátil se k letadlu. Na ostrově se mihotaly zmírající plameny. Z většiny palem byly ožehlé pahýly. Ekologický zločin. Zamával na rozloučenou mariňákům na břehu a nasedl na sedačku.

„Přístav Nassau, prosím. Jak nejrychleji to půjde.“

Během devadesáti minut seděl ve svém hotelovém pokoji a za dalších deset zavolal Bishopovi.

„Mám ho,“ oznámil radostný hlas z Washingtonu a nadiktoval číslo. Dexter nečekal na smluvený čas a zavolal. Hovor byl okamžitě přijat.

„Major Joao Mendoza?“

„Ano.“

„Setkali jsme se v Anglii ve Scamptonu a já posledních sedm měsíců velím vašim misím. Zaprvé bych vám chtěl upřímně poděkovat a pogratulovat. Zadruhé, můžu se na něco zeptat?“

„Ano.“

„Vzpomínáte si, co ti parchanti udělali vašemu mladšímu bratrovi?“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Jestli se urazil, může klidně zavěsit. Nakonec se hluboký hlas ozval znovu.

„Vzpomínám si velice dobře. Proč?“

„Víte, kolik gramů bylo třeba, aby to vašeho bratra zabilo?“

„Jen pár. Možná deset. Ještě jednou: proč?“

„Je tu cíl, na který momentálně nedosáhnu. Ale vy byste mohl. Veze sto padesát tun čistého. Tolik, že by to vašeho bratra zabilo stomilionkrát. Je to loď. Potopíte ji pro mě?“

„Místo a vzdálenost od Foga?“

„Už nemáme žádné pozorovací letouny nad hlavou. Žádné Američany na vaší základně. Žádnou nápovědu z Nevady. Budete se muset navigovat sám.“

„Když jsem létal pro Brazílii, měli jsme jednomístné stíhačky. Bylo to normální. Dejte mi polohu cíle.“

Poledne v Nassau. Poledne na Barbadosu. Let na západ po směru slunce, tři tisíce čtyři sta kilometrů, čtyři hodiny. Těsně pod hranicí rychlosti zvuku. Ve čtyři odpoledne bude ještě světlo. Šest hodin pro Hae Sin při deseti uzlech.

„Čtyřicet námořních mil východně od Barbadosu.“

„Odtud se nebudu moct vrátit.“

„Přistanete někde v okolí. V Bridgetownu na Barbadosu. Na Svaté Lucii. Na Trinidadu. O formality se postarám.“

„Dejte mi přesné souřadnice. Stupně, minuty, vteřiny, severní šířku, západní délku.“

Dexter mu sdělil jméno lodě, její vzhled, pod jakou vlajkou popluje a souřadnice upravené o šest hodin plavby přímo na západ.

„Zvládnete to?“ naléhal Dexter. „Bez navigátora, bez navádění přes vysílačku, bez korekcí kurzu? V maximálním doletu? Zvládnete to?“

Poprvé se zdálo, že se Brazilce dotkl.

„Seňore, mám letadlo, mám GPS, mám oči a mám slunce. Jsem letec. Tohle je moje práce.“

A zavěsil.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024