ČÁST ČTVRTÁ
Jed
KAPITOLA PATNÁCTÁ
Don Diego Esteban věřil ve tři věci. Ve svého boha, ve své právo na ohromné bohatství a v krutou odplatu každému, kdo se pokusí některou z těchto dvou věcí napadnout.
Poté, co byly u Nogalesu zabaveny balíky kokainu, které měly zmizet z jeho rychločlunů v Karibiku, si byl jistý, že ho podvádí jeden z jeho hlavních klientů. Motiv byl zřejmý: chtivost.
Totožnost zloděje se dala vyvodit z místa a povahy zadržení. Nogales je městečko přímo na hranici a středisko nevelké zóny, jejíž mexickou stranu ovládá výhradně kartel Sinaloa. Na opačné straně hranice sídlí arizonský pouliční gang, který si říká Wonderboys.
Don Diego dospěl k přesvědčení, přesně jak Kobra doufal, že jeho kokain unesl na moři kartel Sinaloa, který si tak na jeho účet zdvojnásobuje zisky. Okamžitě reagoval tím, že instruoval Alfreda Suareze, aby zrušil veškeré objednávky pro Sinalou a neposílal jim od nynějška ani gram. To v Mexiku způsobilo krizi; jako by ta nešťastná země už tak netrpěla víc než dost.
Šéfové Sinaloy věděli, že donovi nic neukradli. V někom jiném by to možná vyvolalo vnitřní zmatek, ale kokainové gangy znají kromě spokojenosti jen jednu další náladu a tou je vztek.
Nakonec Kobra, prostřednictvím agentů DEA v severním Mexiku, rozšířil zvěst, že pašeráky na hraničním přechodu u Nogalesu prozradili americkým celníkům Cártel de Golfo a jeho spojenci La Familia; přesný opak pravdy - totiž že celá ta epizoda byla jen Kobrovo divadlo. Polovina policistů pracovala pro gangy a předala lež dál.
Pro kartel Sinaloa to znamenalo vyhlášení války, a tak ji tedy vyhlásil. Lidé kartelu de Golfo a jejich přátelé z La Familie nechápali proč, když ve skutečnosti nikoho nepodrazili, ale neměli na vybranou a museli do boje. A jako své katy povolali Zetas, gang, který se nechává najímat na ty nejkrvavější vraždy.
V lednu 2012 umírali kriminálníci Sinaloy po desítkách. Mexické úřady, armáda i policie se držely stranou a jen se snažily odklízet ty stovky těl.
„O co přesně vám tu jde?“ zeptal se Cal Dexter Kobry.
„Chci demonstrovat,“ odpověděl Paul Devereaux, „moc záměrné dezinformace, kterou někteří z nás poznali na vlastní kůži během čtyřiceti let studené války.“
Všechny zpravodajské služby si v těch letech uvědomily, že nejničivější zbraní proti nepřátelské zpravodajské službě je její přesvědčení, že máte v jejích řadách informátora, přestože ve skutečnosti žádného nemáte. Kobrův předchůdce James Angleton byl celé roky tak posedlý vírou, že má v CIA sovětského špiona, až Ústřední zpravodajskou službu málem přivedl k zániku.
Na druhé straně Atlantiku strávili Britové léta marnou snahou odhalit „pátého muže“ (po Burgessovi, Philbym, Macleanovi a Bluntovi). Když padlo podezření na špatného člověka, mohl se rozloučit s kariérou.
Devereaux, který v těch letech u CIA stoupal od nováčka čerstvě po vysoké až na vysoké posty, všechno sledoval a učil se. Během minulého roku pak poznal ještě jednu věc, a jedině díky ní dospěl k závěru, že kokainový průmysl opravdu lze zničit, přestože ostatní tento úkol záhy vzdávali, totiž že mezi kartely a gangy na jedné straně a zpravodajskými službami na straně druhé existuje řada nápadných podobností.
„Všechno jsou to uzavřená bratrstva,“ pověděl Dexterovi. „Mají složité a tajné zasvěcovací rituály. Živí se výhradně podezřívavostí, která přerůstá až do paranoie. Jsou věrní věrným, ale krutí ke zrádci. Podezřívají všechny nezasvěcence už čistě proto, že jsou nezasvěcení.
Často by se nesvěřili ani manželce a dětem, natož běžným přátelům; proto mají ve zvyku přátelit se jen mezi sebou. Díky tomu se všechny zvěsti šíří rychlostí stepního požáru. Pravdivé informace jsou životně důležité, náhodná dezinformace politováníhodná, záměrná dezinformace smrtící.“
Od prvního dne studia kokainového průmyslu si Kobra uvědomoval, že situace v USA a v Evropě se v jednom zásadním ohledu liší. Do Evropy proudila droga na mnoha místech, devadesát procent zboží pro USA však šlo přes Mexiko, zemi, kt…
