Kalle Blomkvist zasahuje (Astrid Lindgrenová)

6

„Mám dojem, že jste nerozumný, profesore Rasmussone,“ povídal ten člověk.

Profesor věru nevypadal v tuto chvíli obzvlášť rozumně! Jako by zlostí zrovna vybuchoval. Zřejmě měl největší chuť vrhnout se rovnou na člověka proti němu. Patrně mu v tom bránila jen skutečnost, že měl na klíně Rasmuse a stále byl ještě spoutaný.

„Jste přímo hrozně nerozumný,“ pokračoval ten druhý. „Připouštím, že můj postup je trochu neobvyklý, ale musel jsem to udělat. Tohle bylo celkem nutné. Opravdu jsem si s vámi musel promluvit.“

„Táhněte k čertu,“ řekl profesor. „Vás popletly špatné detektivky, nebo vůbec nemáte moc rozumu.“

Ten druhý se zasmál, suše a povýšeně, a začal se procházet po trávníku sem a tam. Byl to vysoký, urostlý čtyřicátník s celkem hezkou tváří, nebýt její děsivé tvrdosti.

„Nestarejte se, jestli jsem chytrý nebo ne,“ řekl. „Chci vědět jenom jednu věc, přijmete-li můj návrh.“

„A já chci vědět jedinou věc, kdy a jak vám budu moct rozbít nos,“ řekl profesor.

„Myslím, že by to měl udělat hned,“ zašeptal za jedlí Kalle a Anders souhlasně přikývl.

Cizí člověk si však prohlížel profesora, jako kdyby byl nerozumné děcko.

„Proč zbytečně zahazujete sto tisíc korun?“ povídal. „Nabízím vám za ty vzorce sto tisíc — a to je snad dobrá cena, ne? Nemusíte mi ten papír ani sám dávat, když se to snad příčí vašemu svědomí. Stačí, když mi dáte tip, kde ho najdu.“

„Poslouchejte, inženýre Petersi, nebo jak se k čertu jmenujete,“ řekl profesor, „není vám snad jasné, že ty vzorce jsou majetkem švédského státu?“

Peters pokrčil netrpělivě rameny.

„Nikdo nemusí vědět, že váš vynález opouští tuto zemi. Chápete přece, že také jiné státy začnou vyrábět neprůstřelný kov. Jde jen o čas. Chci vaše vzorce odkoupit, jen abych získal čas.“

„Táhněte k čertu,“ opakoval profesor.

Peters přimhouřil oči.

„Dostanu je,“ řekl. „Musím je mít.“

Rasmus zatím seděl tiše, ale teď se vmísil do rozmluvy.

„Neříká se pořád jen musím mít. Má se říkat rád bych měl.“

„Mlč, Rasmusi,“ napomenul ho profesor a přitiskl ho prudce k sobě.

Inženýr Peters si oba zamyšleně prohlížel.

„Máte hezkého synáčka,“ řekl významně. „Přece byste se s ním nechtěl rozloučit?“

Profesor mlčel, jenom se zhnuseně podíval na muže stojícího před ním.

„Tak nedohodneme se?“ pokračoval inženýr Peters. „Řekněte mi, kde ten papír je, a já tam pošlu svého člověka. Vy tady zůstanete, dokud se nepřesvědčím, že to je ten pravý dokument. Ale pak budete svobodný a bohatší o sto tisíc korun.“

„Buďte zticha,“ řekl profesor. „Už to nemohu poslouchat.“

„Jak jsem řekl, o sto tisíc korun bohatší,“ pokračoval klidně Peters. „Ve vašem zájmu vám radím, abyste s návrhem souhlasil. Když ne...“

Nastalo výhružné ticho. „Dejme tomu, že ne,“ řekl výsměšně profesor, „co pak?“

Petersovou tváří přelétl úsměv, drobný hnusný úšklebek.

„Pak vidíte svého syna naposled,“ řekl.

„Vy jste ještě větší blázen, než jsem myslil,“ řekl profesor. „Opravdu se domníváte, že na mne zapůsobí takové dětinské výhrůžky?“

„Uvidíme. Bylo by dobře, kdybyste si už teď uvědomil, že mluvím vážně.“

„A bylo by dobře, kdybyste si vy uvědomil, že vám nikdy neprozradím, kde schovávám svoje papíry.“

Rasmus se narovnal na otcových kolenou a upřeně se díval na inženýra Peterse.

„Ani já to neprozradím, i když vím, kde jsou,“ prohlásil vítězoslavně.

Profesor sebou trhl, nepříjemně překvapen.

„Co to blábolíš?“ řekl. „Určitě to nevíš.“

„Že ne?“ povídal Rasmus. „Vsadíme se?“

„Buď zticha, vůbec nevíš, o čem se tady mluví,“ odbyl ho profesor.

„Ale já to určitě vím,“ prohlásil Rasmus, kterému se nelíbilo, že se objevily pochyby o jeho schopnosti sledovat rozhovory. „Vy mluvíte o papíru s těmi malými číslíčky. Co jsi říkal, že je tak tajný, tak strašně tajný, že...“

„Ano, právě o tom,“ řekl rychle inženýr Peters. „Nevíš, kde je, ty malý?“

Profesor ho zlostně přerušil.

„Tohle nemá smysl. Nechápete, že jsem každý dokument uschoval do bezpečí v bankovním sejfu!“

Rasmus se díval na otce s nesouhlasem.

„Teď lžeš, táto,“ prohlásil přísně. „Určitě nejsou v tom, jak ty říkáš ... v bankovním sejfu.“

„Mlč, Rasmusi,“ vykřikl profesor nečekaně prudce. Rasmus se však zřejmě domníval, že tuto věc je nutno vyjasnit, protože otec patrně zapomněl, jak to je.

„Vůbec nejsou v bankovním sejfu, protože to já vím,“ prohlásil přesvědčivě. „Já jsem totiž tuhle večer za tebou přišel, když jsi myslel, že spím. Stál jsem na schodech v hale a viděl jsem, jak dáváš...“

„Mlč, Rasmusi,“ okřikl ho otec znovu, ještě prudčeji.

„Co křičíš?“ urazil se Rasmus. „Já neřeknu, kde jsou...“ Pak se podíval soucitně na inženýra Peterse.

„I když bych mohl říct, že to je pták nebo ryba nebo něco mezi tím, to se vždycky má!“

Profesor jím prudce zacloumal.

„Budeš mlčet!“ křičel.

„Ale budu, budu,“ odpověděl Rasmus netrpělivě. „Vždyť jsem nic neřekl.“

Rozdurděně našpulil rty a chvíli uvažoval.

„I když pták to rozhodně není,“ řekl. „Ani ryba.“