Kalle Blomkvist zasahuje

10

Nadešel nový den a slunce stále svítilo na dobré i zlé lidi. Probudilo Kalla a Anderse, pokojně spící na lůžku z chvojí ve skrýši.

„Co budeme dneska mít asi k jídlu?“ zeptal se sardonicky Anders.

„K snídani borůvky,“ řekl Kalle. „K obědu borůvky. K večeři... snad bychom si pro změnu mohli vzít ještě trochu víc borůvek.“

„Ba ne, večeři musí zařídit Eva-Lotta,“ prohlásil s přesvědčením Anders.

Vzpomínali na včerejšek a toužebně vzdychali, když myslili na všechno, co snědli. Vzpomněli si však i na hrozné zážitky později a měli přitom v zádech nepříjemný pocit. Věděli totiž, že dnes večer musí všechno zase prodělat znovu. Nebylo vyhnutí. Věděli, že profesor na ně čeká. Někdo musí zase vylézt k jeho oknu a zjistit, kde jsou ty kopie. Podaří-li se jim zachránit profesorovy papíry, vykonají aspoň dobrou věc.

Kalle si ohmatával odřené ruce a nohy.

„Nejlíp, když se tam znovu vypravím, i když jsem se potlouk,“ řekl. „Ale menší snídaně by neškodila.“

„Jídlo přichystám,“ nabízel se ochotně Anders. „Klidně seď, přinesu ti borůvky do postele.“

Rasmus a Eva-Lotta dostali také snídani do postele, ale jejich snídaně byla podstatně vydatnější. Nicke se zřejmě rozhodl, že opravdu zacpe ústa všem drzým holkám. Přinesl šunku s vejci a kaši a obložené chlebíčky, že toho bylo jako pro celý regiment, a vítězoslavně strčil podnos před Evu-Lottu, která se náhle probudila.

„Vstávat, holka, abys nám neumřela hlady,“ hlaholil.

Eva-Lotta mžourala ospalýma očima na podnos.

„To jsou mi pokroky,“ prohlásila s potěšením. „Ale zítra bys mohl ještě upéct pár oplatek. Jestli tě zatím nezavře policie.“

Rasmus se rychle posadil na posteli.

„Policie nesmí Nicka zavřít,“ řekl a hlas se mu trochu třásl. „Přece nezavírají hodné lidi.“

„Únosce dětí zavírají,“ prohlásila netečně Eva-Lotta a mazala si tlustě chleba máslem.

„No tak, no tak,“ napomínal ji Nicke. „Už mám dost těch řečí!“

„A já už mám dost toho, abych tady byla unesená,“ řekla Eva-Lotta. „Takže je to jedna jedna.“

Nicke se na ni hněvivě podíval.

„Taky tě sem nikdo nezval. Bez tebe by tady byla učiněná pohoda.“

Šel na druhou stranu k Rasmusovi a sedl si k němu na postel. Rasmus vystrčil teplou ručku a pohladil ho po tváři.

„Já myslím, že únosci dětí jsou hodní,“ povídal. „Co budeme dělat, Nicke?“

„Napřed se musíš nasnídat,“ řekl Nicke. „A pak uvidíme!“

Rasmusův názor, že Nicke je velice hodný, se vytvořil už v prvních hodinách chlapcova pobytu na ostrově.

Od začátku se Rasmus domníval, že celá tahle cesta je výtečným tatínkovým nápadem. Bylo zábavné jet autem, bylo hezké jet motorovým člunem, na ostrově byl velmi pěkný přístavní můstek a bylo tu tolik lodí a Rasmus chtěl poprosit tátu, aby se směl vykoupat. Pak přišel ten hloupý strejda a všechno pokazil. Mluvil s tatínkem tak divně a táta se rozzlobil a křičel na Rasmuse, a pak tatínek zmizel a Rasmus se s ním už nesměl vidět.

Tehdy začal vážně pochybovat, že to opravdu je zábavné. Pokoušel se potlačit pláč, který už měl na krajíčku, ale první…