Kapitola devátá
Chmurná prohra
Profesor Brumbál poslal všechny nebelvírské zpátky o Velké síně, kde se k nim o deset minut později připojili i žáci z Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu, kteří vesměs vypadali neobyčejně zmateně.
„Profesorský sbor i já osobně musíme provést důkladnou prohlídku celého hradu,“ oznámil jim profesor Brumbál poté, co profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot pozavírali všechny dveře vedoucí do síně. „Obávám se, že v zájmu vlastní bezpečnosti budete muset dnešní noc strávit tady. Požaduji, aby prefekti stáli na stráži u všech vchodů do síně, a předávám velení našemu primusovi a primusce. Stane-li se cokoli mimořádného, okamžitě mi to ohlaste,“ otočil se na Percyho, který se tvářil nesmírně hrdě a důležitě. „Pošlete mi zprávu po některém z duchů.“
Profesor Brumbál se už chystal opustit síň, pak se však zarazil se slovy:
„Ach ano, budete potřebovat…“
Stačilo, aby Albus Brumbál mávl jedinkrát nonšalantně hůlkou a dlouhé stoly odlétly k obvodu síně a vyrovnaly se podél stěn; následovalo další mávnutí a podlaha se pokryla stovkami měkkých karmínových spacích pytlů.
„Dobře se vyspěte,“ popřál jim profesor Brumbál a zavřel za sebou dveře.
Síň okamžitě zaplnilo vzrušené štěbetání; žáci Nebelvíru informovali zbytek školy o tom, k čemu u nich právě došlo.
„Zalezte si všichni do spacích pytlů!“ zaburácel Percy. „Pospěšte si, žádné další povídání! Za deset minut se zhasíná!“
„Pojďte,“ pobídl Ron Harryho a Hermionu. Popadli tři spací pytle a odtáhli je do kouta.
„Co myslíte, je Black pořád ještě na hradě?“ zašeptala nervózně Hermiona.
„Jak je vidět, Brumbál si myslí, že by tu být mohl,“ odpověděl Ron.
„Já vám řeknu, že to je opravdu štěstí, že si vybral zrovna dnešní večer,“ uvažovala Hermiona, když oblečení zalezli do spacích pytlů a opřeli se o lokty, aby si spolu mohli dál povídat. „Jediný večer, kdy jsme nebyli ve věži…“
„Počítám, že na útěku ztratil přehled o čase,“ mínil Ron. „Nejspíš si neuvědomil, že je svátek Všech svatých. Jinak by byl vrazil sem.“
Hermiona se zachvěla.
Také jejich spolužáci si kladli stejnou otázku: „Jak se dostal dovnitř?“
„Třeba se umí přemisťovat pomocí kouzel,“ říkal právě jeden žák z Havraspáru, který ležel kousek od nich. „Víte, co myslím – prostě se tady objevil zčistajasna.“
„Pravděpodobně v přestrojení,“ doplnil ho mrzimorský žák pátého ročníku.
„Taky sem mohl přiletět,“ napadlo Deana Thomase.
„Proboha, jsem tady snad jediná, kdo si dal tu práci a přečetl si Dějiny bradavické školy?“ zeptala se Hermiona popuzeně Harryho a Rona.
„Nejspíš ano,“ přisvědčil Ron. „Proč?“
„Protože hrad chrání víc než jenom zdi, abyste věděli,“ odsekla Hermiona. „Je chráněn všelijakými kouzelnými zaříkadly, která mají zabránit právě tomu, aby sem někdo tajně pronikl. Přemístit se sem pomocí kouzel prostě není možné. A chtěla bych vidět přestrojení, které by dokázalo oklamat mozkomory. Ti přece hlídají všechny vchody na školní pozemky. Viděli by ho, i kdyby sem přiletěl. A Filch zná všechny zdejší tajné chodby, takže ty taky určitě nechali hlídat…“
„Budeme zhasínat!“ zahulákal Percy. „Rád bych, abyste byli všichni uložení ve spacích pytlech a nechci slyšet žádné další povídání!“
Všechny svíčky naráz zhasly. Jediné světlo nyní vycházelo ze stříbřitě světélkujících duchů, kteří poletovali sem a tam a vážně promlouvali s prefekty, a z kouzelného stropu, který byl stejně jako obloha venku poset hvězdami. Díky jejich světelnému efektu a díky šepotu, který stále ještě naplňoval celou síň, si Harry připadal, jako by spal za mírného vánku pod širákem.
Vždy jednou za hodinu se v síni objevil některý z učitelů, aby se přesvědčil, že je všude klid. Někdy kolem třetí hodiny ranní, když už mnozí konečně usnuli, vstoupil profesor Brumbál. Harry sledoval, jak se rozhlíží a hledá Percyho, který procházel mezi spacími pytli a napomínal ty, kteří se spolu bavili. Percy byl v té chvíli jen kousek od Harryho, Rona a Hermiony, kteří začali předstírat spánek v okamžiku, kdy se k nim při…
