Kapitola osmnáctá
Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák
Trvalo několik vteřin, než jim plně došla absurdnost onoho tvrzení. Potom Ron řekl nahlas, co si Harry říkal jen v duchu.
„Jste oba cvoci.“
„To je směšné!“ hlesla Hermiona.
„Petr Pettigrew je mrtvý!“ přidal se Harry. „To on ho před dvanácti lety zabil!“
Ukázal prstem na Blacka, jehož obličejem škubal křečovitý tik.
„Chtěl jsem ho zabít,“ zavrčel Black a vycenil žluté zuby, „ale náš Petříček byl tehdy lepší než já… zato tentokrát už mi neuteče!“
A Křivonožka obloukem sletěl na podlahu, když se Black střelhbitě vrhl po Prašivce. Ron zaječel bolestí, protože mu celou vahou dopadl na zlomenou nohu.
„NE, Siriusi!“ zahřměl Lupin, přiskočil k němu a odtrhl jej od Rona. „POČKEJ! Takhle to nemůžeš udělat… vždyť oni musí pochopit, jak to bylo… musíme jim to vysvětlit…“
„Vysvětlit jim to můžeme potom!“ zavrčel Black a snažil se Lupina setřást; jednou rukou přitom naprázdno hrabal ve vzduchu, jak se snažil dosáhnout na Prašivku. Ta kvičela jako podřezávané sele a tak zoufale se pokoušela uprchnout, že Rona poškrábala na obličeji i na krku.
„Mají – právo – vědět – všechno!“ oddechoval těžce Lupin a tvrdohlavě se snažil Blacka zadržet. „Ron tu krysu choval jako svého domácího mazlíčka! A některým článkům celé té historie pořád ještě nerozumím ani já. A Harry – Harrymu dlužíš pravdu, Siriusi!“
Black se přestal vzpouzet, propadlé oči však dál upíral na Prašivku, kterou Ron pevně svíral pokousanýma, poškrábanýma a krvácejícíma rukama.
„Dobrá, jak myslíš,“ podvolil se, aniž by spustil krysu z očí. „Pověz jim, co chceš. Ale pověz jim to rychle, Remusi. Chci konečně spáchat tu vraždu, za kterou mě vsadili do vězení…“
„Jste oba šílenci,“ vydechl roztřeseně Ron a ohlížel se po Harrym a Hermioně, aby u nich našel oporu. „Už toho mám všeho dost. Jdu pryč.“
Pokusil se postavit na zdravou nohu, Lupin však opět zdvihl hůlku a namířil ji na Prašivku.
„Budeš mě prostě muset vyslechnout, Rone,“ konstatoval suše. „Jen se snaž pevně držet Petra, zatímco budeš poslouchat.“
„NENÍ TO ŽÁDNÝ PETR, JE TO PRAŠIVKA!“ zařval Ron a pokoušel se vecpat krysu zpět do náprsní kapsy, Prašivka však bojovala příliš úporně. Ron se zapotácel, ztratil rovnováhu a Harry ho zachytil a znovu strčil na postel. Pak se otočil k Lupinovi, přičemž Blacka okázale ignoroval.
„Přihlásili se očití svědkové, kteří viděli Pettigrewa umírat,“ poznamenal. „Byla jich tam plná ulice…“
„Neviděli to, co si mysleli, že vidí!“ prohlásil rozhořčeně Black, který nepřestal sledovat, jak sebou Prašivka v Ronových rukou zuřivě zmítá.
„Všichni si mysleli, že Sirius Petra zabil,“ přikývl Lupin. „Já sám jsem si to taky myslel – dokud jsem se dnes večer nepodíval na ten plánek. Protože Pobertův plánek nikdy nelže… Petr je naživu. Ron ho drží v rukou, Harry.“
Harry shlédl na Rona, a když se jejich pohledy zkřížily, beze slova se shodli na jednom: Blackovi a Lupinovi přeskočilo. Ta jejich historka absolutně nedávala smysl. Jak by Prašivka mohla být ve skutečnosti Petrem Pettigrewem? Vše nasvědčovalo tomu, že Black v Azkabanu přece jen přišel o rozum – proč ho ale v tom nesmyslu podporuje Lupin?
Pak se ozvala Hermiona. Mluvila lehce roztřeseným, zdánlivě klidným hlasem, jako by se profesora Lupina snažila silou vůle přimět, aby přestal plácat nesmysly.
„Ale, pane profesore… Prašivka přece nemůže být Pettigrew… to přece nejde a vy to sám dobře víte…“
„Proč by to nešlo?“ zeptal se Lupin vyrovnaným tónem, jako by právě měli vyučovací hodinu a jako by Hermiona prostě v pokusu s ďasovci narazila na nějaký problém.
„Protože… protože kdyby byl Petr Pettigrew zvěromág, lidé by o tom určitě byli věděli. Probírali jsme zvěromágy s paní profesorkou McGonagallovou. A když jsem pak dělala domácí úkol, našla jsem si je v encyklopedii – ministerstvo si vede záznamy o všech kouzelnících a čarodějkách, kteří jsou schopni přeměňovat se ve zvířata. Vede si rejstřík, v němž se uvádí, v jaké zvíře se kdo proměnil, je tam založen je…
