Kapitola jedenáctá
Kulový blesk
Harry neměl moc jasno v tom, jak se mu podařilo dostat se zpět do sklepa Medového ráje, projít tajným tunelem a vynořit se zas doma na hradě. Pamatoval si jen, že zpáteční cesta jako by vůbec nezabrala žádný čas a že si během ní sotva uvědomoval, co vlastně dělá, protože v hlavě mu stále ještě dunělo od všeho, co právě vyslechl. Proč mu o tom nikdy nikdo neřekl? Brumbál, Hagrid, pan Weasley, Kornelius Popletal... proč se mu nikdo z nich nezmínil o tom, že jeho rodiče zemřeli, protože je zradil jejich nejlepší přítel?
Ron s Hermionou ho během večeře neustále nervózně pozorovali a neodvažovali se stočit řeč na to, co vyslechli U Tří košťat, neboť hned vedle nich seděl Percy. Když potom vyšli do přeplněné společenské místnosti, zjistili, že Fred s Georgem tam ze samého nadšení nad koncem pololetí odpálili půltucet hnojůvek. Harry, který nechtěl, aby se ho dvojčata začala vyptávat, jestli se dostal nebo nedostal do Prasinek, se nenápadně vytratil k prázdným ložnicím a rovnou zamířil k nočnímu stolku. Odsunul stranou svoje knihy a během okamžiku našel, co hledal - v kůži vázané album s fotografiemi, které mu Hagrid dal před dvěma lety a které bylo plné snímků jeho matky čarodějky a otce kouzelníka. Posadil se na postel, zatáhl kolem sebe závěsy a začal v albu listovat a hledat, dokud...
Zarazil se u fotografie ze svatebního dne svých rodičů. Byl na ní otec, který na něj mával a široce se usmíval; nezkrotné vlasy, které po něm Harry podědil, se mu ježily všemi směry. Byla na ní matka zářící štěstím, která se s tatínkem držela za ruku. A tady.. to musí být on! Jejich nejlepší přítel... Harry mu nikdy předtím nevěnoval pozornost.
Nebýt toho, že věděl, že jde o stejného člověka, v životě by ho nenapadlo spojovat si muže na této staré fotografii s Blackem. Vůbec neměl obličej vyzáblý a vzteklý byl naopak pohledný a celý rozesmátý. Pracoval už pro Voldemorta, když byla tahle fotografie pořízena? Plánoval už tehdy smrt dvou lidí, kteří stáli po jeho boku? Uvědomoval si, že ho čeká dvanáct let v Azkabanu, dvanáct let, během nichž se změní k nepoznání?
Jenže mozkomorové na něj nijak nepůsobí, pomyslel si Harry při pohledu na tu hezkou rozesmátou tvář. Nemusí poslouchat maminčin křik, když se k němu dostanou příliš blízko...
Harry album rozhodným gestem zaklapl, natáhl se a strčil je zpátky do nočního stolku, pak si svlékl hábit, sundal si brýle a zalezl do postele, když se napřed přesvědčil, že ho závěsy skrývají před pohledem zvenčí. Dveře ložnice se otevřely.
„Harry?“ ozval se nejistě Ronův hlas.
Harry však nehybně ležel a předstíral spánek. Slyšel, jak Ron opět odchází, a s očima otevřenýma dokořán se překulil na záda.
V žilách mu jako jed proudila nenávist, jakou do té chvíle nepoznal. Viděl Blacka, jak se mu v temnotě vysmívá, jako by mu někdo fotografii z alba nalepil rovnou na oči. Díval se (jako na ukázku z nějakého filmu), jak Sirius Black rozprášil Petra Pettigrewa (mimochodem se podobal Nevillu Longbottomovi) na tisíc kousků. Slyšel dokonce (přestože neměl sebemenší ponětí, jaký odstín mohl mít Blackův hlas) tlumené vzrušené mumlání. „Stalo se, jak jsem předpokládal, můj pane... Potterovi mě ustanovili Strážcem svého tajemství...“ A pak se ozval další hlas - řezavě se smál - a to byl ten smích, který Harry slyšel v hlavě pokaždé, když se k němu přiblížili mozkomorové...
,,Harry, poslyš - ty vypadáš hrozně.“
Harrymu se podařilo usnout teprve za svítání. Když se probudil, zjistil, že v ložnici nikdo není. Oblékl se tedy a sešel po točitém schodišti dolů do společenské místnosti, která byla dokonale prázdná. Až na Rona, který žvýkal peprmintovou ropuchu a masíroval si žaludek, a Hermionu, která měla na třech stolech rozložené domácí úkoly. „Kde jsou všichni?“ zeptal se.
„Odjeli! Je přece první den prázdnin, jestli si vzpomínáš,“ připomněl mu Ron a pozorně si ho prohlížel. „Za chviličku bude oběd. Ještě pár minut a byl bych tě šel vzbudit.“
Harry se zhroutil do křesla u krbu. Za o…
