Kapitola čtrnáctá
Snapeova zášť
Té noci nikdo v nebelvírské věži nespal. Všichni věděli, že je hrad znovu prohledáván, a celá kolej zůstala ve společenské místnosti, kde čekala na zprávu, jestli se Blacka podařilo chytit. Za svítání se opět objevila profesorka McGonagallová a sdělila žákům, že Sirius Black opět uprchl.
Všude, kam následujícího dne zavítali, mohli pozorovat známky přísnějších bezpečnostních opatření. Profesora Kratiknota viděli, jak vstupní bránu učí podle velké podobizny poznat Siriuse Blacka. Filch náhle zaměstnaně pobíhal chodbami sem a tam a zatloukal prkny všechno od drobných prasklin ve zdech až po myší díry. Sir Cadogan dostal výpověď. Jeho podobizna byla přenesena zpět na osamělé odpočívadlo v sedmém patře a na jeho místo se vrátila Buclatá dáma. Byla odborně zrestaurována, stále ještě však pociťovala obrovskou nervozitu a ke své někdejší práci se upsala pouze pod podmínkou, že se jí dostane zvláštní ochrany. Byla najata parta nevlídných bezpečnostních trollů, kteří ji měli hlídat. Trollové v hrozivě vyhlížející skupině přecházeli chodbou, bručivě se spolu domlouvali a porovnávali velikost svých kyjů.
Harry si nemohl nevšimnout, že socha jednooké čarodějnice ve třetím patře zůstala nehlídaná a nezablokovaná. Zdálo se, že Fred s Georgem měli pravdu, když vyslovili domněnku, že jsou – a spolu s nimi teď i Harry, Ron a Hermiona – jediní, kdo vědí o tajné chodbě, která se za ní skrývá.
„Myslíš, že bychom o ní měli někomu povědět?“ zeptal se Harry Rona.
„Víme, že sem nechodí přes Medový ráj,“ odpověděl zamítavě Ron. „Kdyby se tam byl někdo vloupal, doslechli bychom se o tom.“
Harry byl rád, že se na to Ron dívá takhle. Kdyby byla zahrazena i chodba začínající v jednooké čarodějnici, už nikdy by se znovu nedostal do Prasinek.
Z Rona se rázem stala slavná osobnost. Poprvé v životě mu lidé věnovali větší pozornost než Harrymu a bylo vidět, že se mu to docela zamlouvá. Přestože byl dosud nočními událostmi vážně otřesen, ochotně každému, kdo o to požádal, líčil, co se stalo, a doprovázel to četnými barvitými podrobnostmi.
„…spal jsem a pak jsem zaslechl, jako by se něco trhalo. Myslel jsem, že se mi to jen zdá, víte? Jenže pak tam byl najednou průvan – vzbudil jsem se a závěsy kolem mé postele byly z jedné strany stržené… Překulil jsem se na druhý bok – a viděl jsem, jak nade mnou stojí… jako kostlivec se spoustou špinavých vlasů – v ruce držel obrovský dlouhý nůž, musel být aspoň třiceticentimetrový.. Podíval se na mě, já se zase podíval na něj, a pak jsem zařval a on honem vzal roha.“
„Ale proč?“ zeptal se Ron Harryho o něco později, když odešla skupina dívek z druhého ročníku, které si vyslechly jeho hrůzyplnou historku. „Proč utekl?“
Harry si lámal hlavu stejnou otázkou. Proč Black Rona neumlčel, když zjistil, že se ocitl u nesprávné postele, a nepokračoval dál k Harrymu? Už před dvanácti lety přece prokázal, že vraždy nevinných ho nechávají chladným, a tentokrát měl proti sobě pět neozbrojených chlapců, z nichž čtyři spali.
„Zřejmě si uvědomil, že by se stěží dostal z hradu, kdybys zařval a probudil ostatní,“ prohlásil zamyšleně Harry. „Byl by musel vyvraždit celou kolej, aby se tou dírou v podobizně dostal zas ven… a pak by byl narazil na učitele…“
Neville upadl v totální nemilost. Profesorka McGonagallová se na něj tak rozzlobila, že mu zarazila veškeré budoucí návštěvy Prasinek, udělila mu školní trest a všem ostatním zakázala prozradit mu heslo ke vstupu do věže. Ubožák Neville byl každý večer nucen čekat před vchodem do společenské místnosti, dokud ho někdo nepustil dovnitř, a vystavovat se tam nepříjemnému okukování a úšklebkům bezpečnostních trollů. Ani jeden z těch trestů se však zdaleka nemohl rovnat tomu, který pro něj přichystala jeho babička. Dva dny poté, co se Black vloupal do nebelvírské věže, poslala Nevillovi to nejhorší, co vůbec mohl bradavický žák během snídaně dostat – Huláka.
Velká síň se jako obvykle zaplnila školními sovami, které přinášely poštu, a Neville se…
