Kapitola šestnáctá
Věštba profesorky Trelawneyové
Harryho euforie z toho, že konečně vyhráli famfrpálový pohár, trvala přinejmenším týden. Dokonce i počasí jako by oslavovalo; jak se blížil červen, dny začaly být bezmračné a rozpálené, takže nikdo neměl chuti dělat nic jiného než vyjít si na procházku po školních pozemcích a natáhnout se někde do trávy s několika pintami chlazené dýňové šťávy, možná si zahrát přátelskou partii tchoříčků nebo se dívat, jak se olbřímí oliheň líně převaluje sem a tam po hladině jezera.
Takovému lenošení se však oddávat nemohli. Zkoušky byly prakticky za dveřmi a místo bezcílného bloumání kolem hradu byli chlapci a děvčata nuceni zdržovat se uvnitř a pokoušet se přinutit mozek, aby se soustředil na studium, zatímco otevřenými okny je lákaly ven závany báječného letního vzduchu. Dokonce i Freda a George Weasleyovy bylo vidět nad knihami: chystali se na zkoušky pro NKÚ (náležitou kouzelnickou úroveň), zatímco Percy se připravoval na OVCE (ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny), tedy na nejvyšší kvalifikaci, jakou Bradavice nabízely. Protože Percy doufal, že dostane místo na ministerstvu kouzel, potřeboval co nejlepší známky. To se odrazilo v jeho vzrůstající nervozitě: uděloval velice přísné tresty každému, kdo po večerech rušil klid ve společenské místnosti. Nervózněji než on vypadala po pravdě řečeno pouze Hermiona.
Harry s Ronem už se vzdali pokusů vyzvědět od ní, jak je možné, že chodí na několik hodin zároveň, nedokázali se však udržet, když viděli rozvrh zkoušek, který si sama pro sebe sepsala.
V prvním sloupci stálo:
„Hermiono?“ vyptával se Ron opatrně, protože Hermiona měla v oněch dnech při sebemenším vyrušení sklon vybuchnout. „Totiž - víš docela jistě, že sis ty údaje opsala správně?“
„Cože?“ vyštěkla Hermiona, zdvihla rozvrh zkoušek a prohlédla si ho. „Ano, samozřejmě.“
„Má cenu ptát se tě, jak hodláš skládat dvě zkoušky současně?“ zajímal se Harry
„Ne,“ ujistila ho stroze Hermiona. „Neviděl někdo z vás moji Numerologii a Gramatiku?“
„Jo, jistě, půjčil jsem si je, abych si v nich před spaním chvíli početl,“ odpověděl Ron, ale jen velice tiše. Hermiona začala po stole přešupovat štosy pergamenů a hledat zmíněné učebnice. Přesně v tom okamžiku se v okně ozvalo zašustění křídel a do místnosti vlétla Hedvika. V zobáku pevně svírala nějaký vzkaz.
„To je od Hagrida,“ oznámil Harry, když ho otevřel. „Jde o Klofanovo odvolací řízení - stanovili ho na šestého.“ „To je zrovna poslední den našich zkoušek,“ konstatovala Hermiona, která se stále ještě všude rozhlížela po své učebnici věštění z čísel.
„A to řízení se bude konat tady.“ pokračoval Harry, který si dosud četl doručený dopis. „Přijede někdo z ministerstva kouzel a - a s ním i kat.“
Hermiona vyděšeně vzhlédla.
„Oni s sebou na odvolací řízení rovnou berou kata? To ale vypadá, jako by bylo rozhodnuto předem!“
„Ano, to tedy vypadá,“ přisvědčil rozvážně Harry.
„To přece nemůžou!“ vyjekl Ron. „Takovou dobu jsem strávil tím, že jsem hledal argumenty pro Klofanovu obhajobu! Nemůžou to jen tak ignorovat!“
Harry však měl strašlivé tušení, že komise pro likvidaci nebezpečných tvorů se už na základě doporučení pana Malfoye rozhodla. Dracovi, který byl od nebelvírského triumfu ve famfrpálovém finále viditelně schlíplý, se v posledních několika dnech zjevně vracelo jeho někdejší arogantní sebevědomí. Soudě podle posměšných poznámek, které Harry vyslechl, Malfoy vůbec nepochyboval o tom, že bude Klofan popraven, a očividně byl nesmírně hrdý na to, že se tak stane jeho přičiněním. Harry při těchto příležitostech musel vynaložit veškeré sebeovládání na to, aby nenapodobil Hermionu a nedal Malfoyovi jednu po hubě. A nejhorší ze všeho bylo, že neměli čas ani příležitost jít se podívat za Hagridem, protože nově vyhlášená přísná bezpečnostní opatření dosud nebyla zrušena a Harry se neodvažoval vypravit se pro svůj neviditelný plášť, který zůstal pod jednookou čarodějnicí.
Začal zkouškový týden a v celém hradě zavládlo nepřiroze…
