Harry Potter a vězeň z Azkabanu (Joanne K. Rowlingová)

Kapitola třináctá
Nebelvír versus Havraspár

Vypadalo to, že přátelství mezi Ronem a Hermionou dospělo k definitivnímu konci. Byli na sebe navzájem tak navztekaní, že Harry neviděl možnost, jak by se ještě kdy usmířili.

Rona nejvíc rozčilovalo, že Hermiona nikdy nebrala vážně Křivonožkovy pokusy Prašivku sežrat, že se nenamáhala dost pořádně ho hlídat a že se i teď snažila předstírat, že se Křivonožka ničím neprovinil, a vybízela Rona, aby se po Prašivce podíval pod postelemi všech spolužáků. Hermiona zase zaníceně vykřikovala, že Ron nemá jediný důkaz, že Křivonožka opravdu Prašivku sežral, že ty zrzavé chlupy tam mohly být už od Vánoc a že Ron je proti jejímu kocourovi zaujatý už od chvíle, kdy mu Křivonožka v Kouzelném zvěřinci skočil na hlavu.

Harry osobně vůbec nepochyboval o tom, že Křivonožka Prašivku sežral, když se však snažil Hermioně vysvělit, že tomu všechny okolnosti nasvědčují, ztratila Hermiona trpělivost i s ním.

„No jasně, jen drž s Ronem, stejně jsem věděla, že to tak dopadne!“ vyjela na něj ječivě. „Nejdřív to byl ten Kulový blesk, teď Prašivka a všechno je moje vina, co? Dej mi už pokoj, Harry, mám spoustu práce!“

Ron nesl ztrátu své krysy doopravdy velice těžce. „No tak, Rone, přece jsi pořád vykládal, jaká je s Prašivkou nuda,“ domlouval mu uklidňujícím tónem Fred. „A hrozně dlouho už měla špatnou barvu a úplně se ztrácela před očima. Nejspíš pro ni bylo lepší, když zahynula takhle naráz. Jedno polknutí - pravděpodobně vůbec nic necítila.“

„Frede!“ napomenulaho pobouřeně Ginny. „Nedělala přece nic jiného, než že jedla a spala, Rone, sám jsi to říkal,“ připomínal George.

„Jednou kvůli nám přece pokousala Goyla!“ připomněl nešťastně Ron. „Pamatuješ, Harry?“

„Ano, to je pravda,“ uznal Harry.

„Okamžik jejího skutečného triumfu,“ přidal se Fred, který nedokázal udržet vážnou tvář. „Nechť jizva na Goylově prstu zůstane trvalou připomínkou její památky. No tak, Rone, nech už toho, vyprav se do Prasinek a kup si tam novou krysu. Jaký má smysl takhle fňukat?“

V posledním zoufalém pokusu nějak Rona rozptýlit ho Harry přemluvil, aby se s ním zašel podívat na závěrečný trénink nebelvírského mužstva před zápasem s Havraspárem, a slíbil mu, že po skončení tréninku si bude moci vyzkoušet let na Kulovém blesku. Jak se zdálo, Ron díky tomuto příslibu na chvilku na Prašivku pozapomněl („To je úžasné! Můžu si s ním zkusit střelit pár gólů?“), takže se oba společně vydali na famfrpálové hřiště.

Na madame Hoochovou, která stále ještě chodila na nebelvírské tréninky, aby mohla dohlížet na Harryho, zapůsobil Kulový blesk stejně fantasticky jako na všechny ostatní. Před zahájením hry ho na chvíli vzala do rukou a podělila se s nimi o svůj profesionální názor.

„Podívejte, jak je vyvážený! Pokud má řada Nimbus nějakou chybu, pak v tom, že se na ocase nepatrně naklání dozadu - dost často se stává, že po několika letech začnou maličko zpomalovat. Násada je také zmodernizovaná, maličko štíhlejší než u Zametáků, trochu mi připomíná staré Stříbrné šípy - škoda, že ty už se přestaly vyrábět, učila jsem se na jednom létat, bylo to opravdu báječné staré koště...“

Ještě chvíli se rozplývala dál v tomto duchu, dokud ji Wood nepřerušil: „Hmm, madame Hoochová? Myslíte, že byste ten Kulový blesk mohla Harrymu vrátit? Víte, potřebujeme ještě trénovat...“

„Ach - samozřejmě! Tady ho máte, Pottere,“ přikývla madame Hoochová. „Posadím se tady s Weasleyem...“ Odešla ze hřiště spolu s Ronem, posadili se na tribunu a nebelvírské mužstvo se shromáždilo kolem Wooda, který udílel poslední pokyny pro zítřejší zápas. „Harry, právě jsem zjistil, kdo za Havraspár nastoupí jako chytač. Bude to Cho Changová. Chodí do čtvrtého ročníku a je zatraceně dobrá... Po pravdě řečeno jsem doufal, že nebude schopná nastoupit, měla nějaké problémy se zraněními...“ Wood se zamračil na znamení nesouhlasu s tím, že Cho Changová se dala kompletně dohromady, a pokračoval: „Na druhé straně létá na Kometě Dva-Šedesát, ta vypadá vedle tvého Kulového blesku jako dětská hračka.“ Vrhl na Harryho koště pohled plný nadšeného obdivu a zamumlal: „Tak dobrá, vážení, pusťme se do toho.“

Konečně, konečně mohl Harry nasednout na svůj Kulový blesk a odlepit se od země!

Bylo to lepší, než si představoval ve svých nejfantastičtějších snech. Kulový blesk měnil směr na to nejlehčí pohlazení; zdálo se, že reaguje spíše na jeho myšlenky než na dotek. Řítil se přes hřiště takovou rychlostí, že se stadion změnil v šedozelenou rozplizlou skvrnu. Harry zabočil tak prudce, že Alice Spinnetová vyděšeně vyjekla, pak přešel v dokonale zvládnutý střemhlavý pád, špičkami nohou pročísl trávu na hřišti a znovu se zdvihl třicet, čtyřicet, padesát stop do vzduchu...

„Vypouštím Zlatonku, Harry!“ zavolal na něj Wood. Harry se otočil, rozlétl se k brankovým tyčím a cestou lehce předhonil jednoho z Potlouků, všiml si, jak Zlatonka vyskočila z úkrytu za Woodovými zády, a během deseti vteřin už ji pevně držel v ruce.

Celé mužstvo vybuchlo v šílený jásot. Harry nechal Zlatonku letět, poskytl jí asi minutový náskok, než za ní znovu bleskově vystartoval a proplétal se sem a tam mezi ostatními. Zpozoroval, že se schovává nedaleko kolena Katie Bellové, lehce opsal ladnou smyčku a opět ji chytil.

Byl to nejlepší z jejich dosavadních tréninků; celý tým, motivovaný přítomností Kulového blesku ve svém středu, bezchybně zvládal i ty nejobtížnější manévry, a když se všichni znovu shromáždili na zemi, neměl Wood k jejich výkonu jedinou kritickou připomínku, což se stalo, jak nezapomněl poznamenat George Weasley, vůbec poprvé.

„Nenapadá mě nic, co by nás zítra mohlo zastavit,“ zamýšlel se Wood. „Pokud totiž - Harry, ten svůj problém s mozkomory sis už vyřešil, doufám?“

„Jasně,“ ujistil ho Harry, pomyslel na svého neúčinného Patrona a přál si, aby byl silnější.

„Mozkomorové se tu znovu neukážou, Olivere,“ prohlásil sebevědomě Fred, „protože jinak by už Brumbál asi doopravdy vypěnil.“

„No, doufejme, že máš pravdu,“ povzdechl si Wood. „Každopádně vám všem díky za dobrou práci. Pojďme zpátky do věže, měli bychom jít brzy spát -“

„Já se tu ještě chvilku zdržím, Ron si chce ten Kulový blesk vyzkoušet,“ řekl Harry Woodovi. Zatímco zbytek týmu zamířil do šaten, Harry přešel k Ronovi, který přeskočil bariéru oddělující hřiště od tribun a setkal se s ním na půl cestě. Madame Hoochová na svém sedadle usnula.

„Tady máš,“ řekl Harry a podal Ronovi Kulový blesk. Ron, který se tvářil jako u vytržení, nasedl na koště a okamžitě vyrazil do houstnoucí tmy; Harry zatím obcházel podél hřiště a sledoval ho. Padala už noc, když se madame Hoochová s poplašeným škubnutím probudila, vyčetla Harrymu a Ronovi, že ji nevzbudili dřív, a nemilosrdně je zahnala zpět na hrad.

Harry si položil Kulový blesk na rameno a vydali se s Ronem pryč ze stadionu zahaleného stíny; probírali přitom neobyčejně dokonalé letové vlastnosti Kulového blesku, jeho fenomenální zrychlení a schopnost okamžité změny směru. Byli v polovině cesty k hradu, když Harry pohlédl doleva a uviděl... Srdce mu v hrudi udělalo kotrmelec: v temnotě zářil pár očí.

Okamžitě zůstal stát a cítil, jak mu srdce buší do žeber. „Co je?“ nastražil se Ron.

Harry ukázal prstem. Ron vytáhl hůlku a tiše zamumlal: „Lumos!“

Na trávu dopadl paprsek světla, v němž se objevil kmen stromu i jeho osvícené větve; v nich se mezi nalévajícími se pupenci krčil Křivonožka.

„Koukej padat!“ osopil se na něj Ron a sehnul se pro kámen, ležící v trávě. Než však stačil udělat cokoli dalšího, Křivonožka mrskl dlouhým zrzavým ocasem a byl tentam.

„Viděls?“ rozčiloval se Ron a kámen odhodil. „Pořád ho nechává toulat se, kde se mu zlíbí - nejspíš si šel zajíst Prašivku párečkem ptáků...“

Harry na to nereagoval. Zhluboka se nadechl a celým tělem se mu rozlila úleva - na kratičkou chvíli si totiž byl naprosto jistý, že ty oči patří Smrtonošovi. Pokračovali v přerušené cestě k hradu. Harry, který se za svou chvilkovou vyplašenost tak trochu styděl, nic Ronovi neřekl a nerozhlížel se doleva ani doprava, dokud nedošli do dobře osvícené vstupní síně.

Druhého dne ráno sešel Harry dolů na snídani spolu s ostatními obyvateli chlapeckých ložnic, kteří se očividně domnívali, že si Kulový blesk zaslouží něco jako čestnou stráž. Když Harry vstoupil do Velké síně, hlavy všech přítomných se otočily ke Kulovému blesku a ozvalo se všeobecné vzrušené mumlání. Harry si s uspokojením povšiml, že celý zmijozelský tým vypadá, jako by do něj právě uhodilo.

„Viděli jste, jak se tváří?“ radoval se škodolibě Ron a ohlížel se po Malfoyovi. „Nemůže tomu uvěřit. To je fantazie!“

Také Wood se vyhříval na výsluní odražené slávy Kulového blesku.

„Dej ho sem,“ vybídl Harryho, položil koště doprostřed stolu a otočil je tak, aby leželo nápisem nahoru. Netrvalo dlouho a osazenstvo havraspárského i mrzimorského stolu začalo proudit k nim a prohlížet si je. Cedric Diggory přišel Harrymu pogratulovat, že za svůj zničený Nimbus získal tak fantastickou náhradu, a Penelopa Clearwaterová, Percyho havraspárská přítelkyně, požádala, jestli by si koště nemohla na chvíli vzít do ruky.

„Tak pozor, Penny, žádnou sabotáž!“ varoval ji rozjařeně Percy, když si Kulový blesk pozorně prohlížela. „Penelopa a já jsme uzavřeli sázku,“ vysvětloval mužstvu. „Deset galeonů na výsledek zápasu!“

Penelopa položila koště zpět na stůl, poděkovala Harrymu a vrátila se ke svému stolu.

„Harry - koukej, ať to vyhrajete,“ zašeptal naléhavě Percy. „já těch deset galeonů nemám. Ano, Penny, už běžím!“ A spěšně odběhl, aby se spolu podělili o toast.

„Jseš si tím jistý, že tohle koště zvládneš, Pottere?“ ozval se chladný posměšný hlas.

Draco Malfoy se přišel podívat zblízka a Crabbe s Goylem mu byli v patách.

„Jistěže ano,“ odpověděl ledabyle Harry.

„Má přece spoustu nadstandardního vybavení, nebo se mýlím?“ vyptával se Malfoy a oči mu zlomyslně svítily. „Smůla jen, že se neprodává i s padákem - pro případ, že by ses dostal moc blízko k nějakému mozkomorovi.“ Crabbe a Goyle se posměšně zachechtali.

„Smůla, že si ty nemůžeš ke koštěti přidělat jednu ruku navíc,“ kontroval Harry. „Třeba by za tebe dokázala chytit Zlatonku,“

Celé nebelvírské mužstvo se hlasitě rozesmálo. Dracovy vodové oči se zúžily vztekem; obrátil se a odešel. Sledovali, jak se připojuje k ostatním členům zmijozelského mužstva, kteří se kolem něj shromáždili v úzkém kruhu a bezpochyby se vyptávali, jestli je Harryho koště doopravdy Kulový blesk.

Ve tři čertě na jedenáct se nebelvírský tým odebral do šaten. Počasí se snad ani nemohlo víc lišit od podmínek jejich zápasu proti Mrzimoru. Byl jasný chladný den a vál jen velice slabý větřík. Tentokrát se nedaly předpokládat žádné problémy s viditelností a Harry navzdory své nervozitě začínal cítit záchvěvy onoho vzrušení, které v něm dokázalo probudit jen famfrpálové utkání. Za sebou slyšeli, jak se zbytek školy přesunuje na tribuny. Harry si svlékl černý školní hábit, vytáhl z jeho kapsy hůlku a zastrčil si ji za tričko, které si vybral pod svůj famfrpálový dres. Upřímně doufal, že ji nebude potřebovat. Náhle ho napadlo, jestli je mezi přihlížejícími i profesor Lupin a bude se dívat.

„Víte, čeho dnes musíme dosáhnout,“ oslovil je Wood, když se chystali k odchodu z šatny, „Pokud tohle utkání prohrajeme, nemáme už šanci na titul. Prostě - prostě hrajte jako na včerejším tréninku a nemáme se čeho bát!“ Vyšli na hřiště, kde je přivítal ohlušující potlesk. Tým Havraspáru, oblečený v modrých hábitech, už stál připravený uprostřed trávníku. Jejich chytačka, Cho Changová, byla jediná dívka v mužstvu. Byla asi o hlavu menší než Harry a Harry si navzdory nervozitě nemohl nevšimnout, že je neobyčejně hezká. Usmála se na něj, když se obě mužstva v čele s kapitány seřadila proti sobě, a Harry někde v okolí žaludku zaznamenal podivný pocit, o němž byl přesvědčen, že nemá nic společného s nervy.

„Woode, Daviesi, podejte si ruce,“ zavelela rázně madame Hoochová a Wood si potřásl rukou s havraspárským kapitánem.

„Nasedněte na košťata... na moje písknutí... tři, dva, jedna -“

Harry se odlepil od země a Kulový blesk vyrazil rychleji a výš než všechna ostatní košťata. Opsal oblouk kolem stadionu a začal se s přimhouřenýma očima rozhlížet po Zlatonce, přitom však neustále poslouchal doprovodný komentář, který obstarával kamarád dvojčat Weasleyových, Lee Jordan.

„Už jsou ve vzduchu a středem vzrušené pozornosti je v tomto utkání Kulový blesk, na němž létá Harry Potter z nebelvírského týmu. Podle Magazínu košťat bude právě Kulový blesk koštětem, k němuž se přikloní všechny národní týmy na letošním mistrovství světa -“

„Jordane, byl byste tak laskav a informoval byste nás o tom, co se děje na hřišti?“ přerušil ho hlas profesorky McGonagallové.

„Samozřejmě, paní profesorko - Jen jsem poskytoval pár doprovodných informací. Mimochodem, Kulový blesk má zabudovanou automatickou brzdu a -“ „Jordane!“

„Jistě, jistě. Camrál má v držení Nebelvír. Katie Bellová z nebelvírského mužstva míří k bráně -“

Harry se kolem Katie bleskově prosmekl opačným směrem, rozhlížel se kolem sebe, jestli nespatří zlatý záblesk, a všiml si, že Cho Changová se mu drží těsně v patách. Nebylo pochyb o tom, že létat umí opravdu dobře - neustále mu křížila cestu a nutila ho měnit směr.

„Ukaž jí, jaké máš zrychlení, Harry!“ zahulákal na něj Fred, když prolétl kolem a hnal se za Potloukem, který měl namířeno k Alici.

Harry pobídl Kulový blesk vpřed, opsal oblouk kolem brankových tyčí Havraspáru a Cho zůstala daleko za ním. Právě v okamžiku, kdy se Katie podařilo vstřelit první gól zápasu a tribuna, na níž seděli příznivci Nebelvíru, vybuchla nadšením, to uviděl - Zlatonka byla těsně u země a třepetala se poblíž jedné z bariér.

Harry se střemhlav spustil k zemi. Cho zpozorovala jeho manévr a rozlétla se za ním. Harry nabíral rychlost a zmocňovalo se ho vzrušení. Střemhlavé pády byly jeho specialitou. Scházelo mu už jen deset stop...

A pak odněkud z čistého nebe vystřelil Potlouk, odpálený jedním z havraspárských odrážečů. Harry prudce odbočil ze směru svého letu, jen taktak se mu vyhnul - a v příštích několika životně důležitých vteřinách se Zlatonka kamsi ztratila.

Z řad nebelvírských příznivců se ozvalo sborem zklamané „ddddch“, havraspárská tribuna však svého odrážen odměnila hlasitým potleskem. George Weasley dal průchod svým pocitům tím, že napálil druhý Potlouk přímo na provinilého odrážeče, který byl nucen otočit se ve vzduchu kolem vlastní osy, aby se mu vyhnul.

„Nebelvír vede 80:0 a podívejte se, jak si vede Kulový blesk! Potter z něj teď doopravdy ždíme, co se dá. Vidíte tu obrátku? Něčemu takovému se Kometa Changové prostě nemůže rovnat! Přesná vyváženost Kulového blesku je naprosto zřejmá v těchto dlouhých -“

„JORDANE! JSTE SNAD PLACEN ZA TO, ABYSTE DĚLAL REKLAMU KULOVÉMU BLESKU? KOMENTUJTE UTKÁNÍ!“

Havraspár se teď pustil do protiútoku. Jeho hráči zaznamenali tři góly, takže Nebelvír už vedl jen o padesát bodů - kdyby se Cho zmocnila Zlatonky první, Havraspár by zvítězil. Harry se snesl o něco níž, jen těsně se

stačil vyhnout jednomu z havraspárských střelců a horečně se rozhlížel po celém hřišti. Spatřil zlatavý záblesk, třepot drobných křídel - Zlatonka kroužila kolem nebelvírské brankové tyče...

Harry zrychlil, oči upřené na zlatou skvrnku před sebou, v příštím okamžiku se však před ním jako blesk z čistého nebe objevila Cho a zablokovala mu cestu...

,,HARRY, TEĎ ZROVNA NENÍ ČAS HRÁT SI NA DŽENTLMENA!“ zahulákal Wood, když Harry strhl koště stranou, aby se vyhnul srážce. „KDYŽ TO NEPŮJDE JINAK, KLIDNĚ JI Z TOHO KOŠTĚTE SHOĎ!“

Harry se otočil a zjistil, že se na něj Cho vítězoslavně šklebí. Zlatonka se opět ztratila. Harry otočil Kulový blesk vzhůru a brzy byl dvacet stop nad hřištěm. Koutkem oka zaznamenal, že ho Cho následuje... rozhodla se raději se mu držet v patách než samostatně pátrat po Zlatonce. No prosím - pokud chce létat za ním, bude se taky muset smířit s následky...

Znovu se střemhlav spustil dolů a Cho se ho v domnění, že zahlédl Zlatonku, pokusila následovat. Harry svůj sestup prudce vyrovnal; zatímco Cho pokračovala dolů k zemi, on sám se rychlostí vystřelené kulky opět zvedl do výše a pak ji uviděl potřetí: třpytila se vysoko nad trávníkem na havraspárské straně hřiště.

Zrychlil a Cho ho o mnoho stop níž napodobila. Měl k vítězství blízko, každou vteřinou se k Zlatonce nezadržitelně blížil - když vtom...

„Ne!“ zaječela Cho a ukázala prstem pod sebe. Harry ztratil koncentraci a pohlédl dolů.

Zdola k němu vzhlíželi tři mozkomorové, tři vysocí mozkomorové v černých kápích.

Nezdržoval se přemýšlením. Bleskově hmátl do výstřihu svého hábitu, vytáhl hůlku a zaburácel: „Expecto patronum!“

Ze špice hůlky se vyvalilo cosi stříbřitě bílého, neuvěřitelně obrovského. Věděl, že to něco vystřelil přímo proti mozkomorům, nezdržoval se však tím, že by se po nich ohlížel; s neustále zázračně jasnou myslí hleděl přímo před sebe - už byl téměř u cíle. Natáhl ruku, v níž dosud držel hůlku, a jen taktak se mu podařilo sevřít prsty kolem malé vzpouzející se Zlatonky.

Zazněl hvizd píšťalky madame Hoochové. Harry se ve vzduchu otočil a viděl, jak se k němu řítí šest zářivě červených rozmazaných skvrn. V příštím okamžiku už ho celý tým objímal s takovým nadšením, že ho to málem shodilo z koštěte. Dole pod sebou slyšel ze shromážděného davu vítězoslavný pokřik nebelvírských fanoušků.

„Jsi pašák!“ opakoval pořád dokola Wood. Alice, Angelina a Katie ho jedna po druhé políbily a Fred ho zmáčkl v objetí takovou silou, že se Harrymu zdálo, jako by mu měla uletět hlava. V absolutním zmatku se týmu podařilo spustit se zpět dolů na zem. Harry sesedl z koštěte, zdvihl oči a zjistil, že se k němu přes trávník žene tlupa nebelvírských fanoušků s Ronem v čele. Než si uvědomil, co se děje, ocitl se v zajetí jásajícího davu.

„To je ono!“ vřískal Ron a zdvihal Harryho ruku do vzduchu. „To je ono! To je ono!“

„Dobrá práce, Harry!“ pochválil ho spokojeně se tvářící Percy. „Deset galeonů mám v kapse. Promiň, musím najít Penelopu.“

„To se ti povedlo, Harry!“ hulákal Seamus Finnigan. „Fakt senzace!“ rozlehl se dunivý Hagridův hlas nad hlavami přemílajících se nebelvírských.

„To byl Patron jaksepatří,“ ozvalo se mu těsně u ucha. Harry se otočil a spatřil profesora Lupina, který vypadal otřeseně a potěšeně zároveň.

„Ti mozkomorové na mě vůbec nezapůsobili!“ vyjekl radostně Harry. „Nic jsem necítil!“

„To bude nejspíš tím, že - že to - nebyli mozkomorové,“ zakoktal se profesor Lupin. „Pojď se podívat -“ Vedl Harryho davem až k místu, odkud bylo vidět na okraj hřiště.

„Pana Malfoye jsi ošklivě vyděsil,“ poznamenal Lupin. Harry užasle zíral. Na zemi tam zhrouceně leželi Malfoy Crabbe, Goyle a Marcus Flint, kapitán zmijozelského mužstva, zmítali se a všemožně se snažili vyprostit z dlouhých černých hábitů s kápěmi. Jisté známky nasvědčovaly tomu, že Malfoy ještě před chvílí stál Goylovi na ramenou. Nad nimi se tyčila profesorka McGonagallová a hleděla na ně s výrazem absolutní zuřivosti. „To byl ale zavrženíhodný trik!“ křičela. „Podlý a zbabělý pokus vyřadit z boje nebelvírského chytače! Ukládám vám všem čtyřem školní trest a Zmijozelu odebírám padesát bodů! A buďte si jistí, že si o tom promluvím s profesorem Brumbálem! Vida, právě přichází!“

Jestli něco mohlo nasadit nebelvírskému vítězství korunu, bylo to právě tohle. Ron, který se propracoval vedle Harryho, se prohýbal smíchy, když sledovali, jak se Malfoy zoufale snaží vymanit se ze svého hábitu, v němž dosud vězela i Goylova hlava.

„Pojď, Harry!“ zavolal George, který se k nim pokoušel prodrat davem. „Oslavíme to! Hned teď, v nebelvírské společenské místnosti!“

„Jasně!“ odpověděl Harry, který si ani nevzpomínal, kdy se naposledy cítil tak šťastně, a spolu s ostatními členy mužstva, dosud oděnými v červených hábitech, vyrazil v čele davu ze stadionu směrem k hradu.

Připadalo mu, jako by už famfrpálový pohár definitivně vyhráli; oslava trvala celý zbytek dne a protáhla se ještě dlouho do noci. Fred a George Weasleyovi se na pár hodin ztratili, a když se znovu objevili, přinesli plnou náruč lahví s máslovým ležákem, dýňové šampaňské a několik sáčků plných sladkostí z Medového ráje.

„Jak jste to proboha dokázali?“ vypískla překvapeně Angelina Johnsonová, když začal George do davu rozhazovat peprmintové ropuchy.

„S trochou pomoci od pánů Náměsíčníka, Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka,“ zamumlal Fred Harrymu do ucha.

Jen jedna osoba se veselých oslav neúčastnila. Jakkoli to bylo neuvěřitelné, Hermiona seděla v koutku a snažila se číst tlustou knihu s názvem Rodinný život a společenské zvyky britských mudlů. Harry se odtrhl od stolu, kde Fred s Georgem právě začali rozdávat lahve s máslovým ležákem, a přistoupil k ní.

„Byla ses vůbec podívat na zápas?“ zeptal se.

„Samozřejmě že byla,“ ubezpečila ho Hermiona podivně pisklavým hláskem, ale oči k němu nezdvihla. „A jsem moc ráda, že jsme vyhráli, myslím, že sis vedl opravdu dobře, ale tohle musím mít do pondělka přečtené.“

„No tak, Hermiono, pojď a vezmi si něco k jídlu,“ přemlouval ji Harry. Ohlédl se na Rona a uvažoval, jestli je dost příjemně naladěn, aby byl ochoten zakopat válečnou sekeru.

„Já nemůžu, Harry, pořád ještě mi zbývá přečíst čtyři sta dvaadvacet stran,“ omlouvala se Hermiona, v jejímž hlase nyní zaznívaly známky hysterie. „A každopádně,“ ohlédla se také na Rona, „on by mě tam nechtěl.“

Proti tomu se opravdu nedalo argumentovat, protože Ron si právě tento okamžik vybral k tomu, aby hlasitě prohlásil: „Kdyby Prašivku nesežral ten kocour, mohla si teď dát pár těchhle fondánových mušek, měla je totiž doopravdy ráda...“

Hermioně vytryskly slzy. Než stačil Harry cokoli říct nebo udělat, strčila si svou obrovskou knihu do podpaží a s hlasitým vzlykáním se rozběhla ke schodišti vedoucímu k dívčím ložnicím, kde se jim ztratila z očí.

„Nemůžeš jí dát pokoj?“ zeptal se Harry tiše Rona. „Nemůžu,“ odsekl stroze Ron. „Kdyby se aspoň tvářila, jako že jí to je líto - ale ne, to Hermiona nikdy nepřizná, že nemá pravdu. Pořád dělá, jako by Prašivka odjela na dovolenou nebo co.“

Nebelvírská oslava skončila teprve tehdy, když se ve společenské místnosti v jednu hodinu ráno objevila profesorka McGonagallová v kostkovaném županu a se síťkou na vlasech a nesmlouvavě nařídila, aby si všichni šli lehnout. Harry s Ronem vyšli po schodech do své ložnice a stále ještě se bavili o včerejším utkání. Pak si konečně Harry vyčerpaně zalezl do postele, zatáhl za sebou nebesa, aby k němu nepronikaly paprsky měsíčního světla, ulehl a téměř okamžitě cítil, jak se ho zmocňuje spánek...

Zdál se mu velice podivný sen. Procházel jakýmsi lesem, Kulový blesk si nesl položený na rameni a sledoval cosi stříbřitě bílého. Ta věc se proplétala mezi stromy před ním, takže ji vždy zahlédl jen na kratičký okamžik mezi listy. Chtěl ji co nejrychleji dohnat a přidal do kroku, jenže jakmile zrychlil, udělal totéž i pronásledovaný. Harry se rozběhl a slyšel, jak před ním nabírá rychlost dusot kopyt. Teď už běžel, jak nejrychleji dovedl, a před sebou stále slyšel údery kopyt do země. Pak náhle zabočil, ocitl se na mýtině a...

„OOOOOOOOUUUUUUUUUU! NNNEEEEEEEEEEEEEE!“ Harry se probudil stejně náhle, jako by ho někdo udeřil do obličeje. V naprosté tmě si připadal dezorientovaně, zápolil s nebesy.. Slyšel, jak se kolem něj něco hýbe, a pak z protější strany ložnice zaslechl hlas Seamuse Finnigana.

„Co se děje?“

Harry měl dojem, že slyší, jak se dveře ložnice hlasitě zabouchly. Konečně našel mezeru mezi závěsy kolem postele, odtrhl je od sebe - a v tomtéž okamžiku Dean Thomas zapálil svou lampu.

Ron seděl na posteli, z níž byly na jedné straně stržené závěsy, a ve tváři měl výraz absolutní hrůzy.

„Black! Sirius Black! A měl nůž!“ „Cože?“

„Byl tady! Právě teď! Rozpáral závěsy! Probudil mě!“ „Víš určitě, že se ti to jen nezdálo, Rone?“ ubezpečoval se Dean.

„Tak se podívej na ty závěsy! Říkám vám, že tady byl!“ Všichni se vyhrabali z postelí. Harry dorazil jako první ke dveřím ložnice a společně se rozběhli po schodech dolů. Za zády se jim začaly otevírat dveře a spolužáci za nimi volali ospalými hlasy.

„Kdo to křičel?“ „Co tam děláte?“

Společenská místnost byla osvětlena září dohasínajícího ohně a stále ještě plná odpadků, které tu zbyly po oslavě. Nikdo v ní nebyl.

„Víš jistě, že se ti to nezdálo, Rone?“ „Říkám vám, že jsem ho viděl!“ „Co je to tu za kravál?“

„Profesorka McGonagallová vás přece poslala spát!“ Po druhém schodišti sbíhalo několik dívek, které si se zíváním natahovaly župany. Znovu se začali objevovat i chlapci.

„Výborně! Takže se pokračuje?“ pochvaloval si Fred Weasley.

„Všichni okamžitě zpátky nahoru!“ zavelel Percy, který se spěšně objevil ve společenské místnosti a ještě v běhu si k pyžamu připínal odznak primuse.

„Percy, Sirius Black!“ oznámil mdlým hlasem Ron. „V naší ložnici! S nožem! Vzbudil mě!“

Ve společenské místnosti zavládlo naprosté ticho. „Nesmysl!“ odsekl Percy, ale zatvářil se vyděšeně. „Asi ses přejedl, Rone - tlačila tě noční můra -“

„Říkám ti -“

„No tak, vážně, nic se nemá přehánět!“

Profesorka McGonagallová se vrátila. Rozčileně za sebou přibouchla portrét, když vcházela do společenské místnosti, a rozzuřeně se rozhlížela kolem.

„Velice mě potěšilo, že Nebelvír to utkání vyhrál, ale tohle už začíná být směšné. Spoléhala jsem se, že to zvládnete lip, Percy!“

„K tomu, co se tu tel děje, jsem rozhodně nedal svolení, paní profesorko!“ ohradil se Percy a uraženě se nafoukl. „Zrovna jsem jim přikazoval, aby se všichni vrátili do postele! Můj bratr Ron měl zlý sen -“

„TO NEBYL ŽÁDNÝ ZLÝ SEN!“ vřískl vztekle Ron. „PROBUDIL JSEM SE, PANÍ PROFESORKO, A STÁL NADE MNOU SIRIUS BLACK. V RUCE DRŽEL NŮŽ!“

Profesorka McGonagallová na něj ohromeně zírala. „Nebuďte směšný, Weasley, jak by asi mohl proniknout otvorem v portrétu?“

„Na to se zeptejte jeho!“ poradil jí Ron a ukázal roztřeseným prstem na zadní stranu portrétu sira Cadogana. „Zeptejte se ho, jestli ho viděl -“

Profesorka McGonagallová Rona zpražila podezřívavým pohledem, pak zatlačila na portrét, otevřela ho a vyšla ven. Celá společenská místnost naslouchala se zatajeným dechem.

„Sire Cadogane, nechal jste před chvílí vstoupit do nebelvírské věže nějakého muže?“

„Samozřejmě, vážená dámo!“ ujistil ji hlasitě sir Cadogan.

Následovalo ohromené ticho, jež zavládlo ve společenské místnosti i před jejími dveřmi.

„Vy - vy jste ho pustil?“ vykoktala profesorka McGonagallová. „Ale - ale co heslo?“

„Hesla měl,“ oznámil hrdě sir Cadogan. „Měl hesla na celý týden dopředu, vážená dámo. Přečetl mi je z takového malého papírku.“

Profesorka McGonagallová se otvorem v podobizně protáhla zpět do společenské místnosti, kde zůstala stát tváří v tvář ohromeným žákům. Byla bílá jako křída.

„Která osoba,“ zeptala se roztřeseným hlasem, „která nekonečně pošetilá osoba si zapsala hesla na tento týden a potom je někde nechala ležet?“

Zavládlo dokonalé ticho, které narušilo jen to nejtišší představitelné vyděšené zakvílení. Neville Longbottom, který se třásl od hlavy až po paty v plyšových bačkorách, váhavě zvedl ruku.