Kapitola dvacátá
Mozkomorův polibek
Ještě v životě nebyl Harry součástí tak podivného společenství. V čele družiny scházel po schodech Křivonožka, po něm následovali Lupin, Pettigrew a Ron, kteří vypadali jako účastníci závodu komických trojic. V patách za nimi se jako přízrak vznášel profesor Snape, který při sestupu brnkal palci u nohou o každý schod, přidržován ve vzduchu vlastní hůlkou, jíž na něj mířil Sirius. Zadní voj uzavírali Harry s Hermionou.
Dostat se zpět do tajné chodby jim činilo nemalé potíže. Lupin, Pettigrew a Ron se museli ke vchodu natočit bokem, než se jim to podařilo; Lupin na Pettigrewa nepřestával mířit svou hůlkou. Harry viděl, jak se jeden za druhým neobratně posunují chodbou. V čele šel stále Křivonožka. Harry se držel těsně za Siriusem, který nadále dohlížel na Snapea plujícího vzduchem před nimi. Snape co chvíli narážel bezvládně visící hlavou do nízkého stropu a Harry měl pocit, že Sirius se nijak nesnaží tomu zabránit.
„Víš, co tohle všechno znamená?“ otočil se nečekaně k Harrymu při pomalém postupu chodbou. „Když Pettigrewa předáme úřadům?“
„Že jste svobodný,“ usmál se Harry.
„Ano…“ přikývl Sirius. „Ale jsem ještě něco – nevím, jestli ti to někdy někdo pověděl, ale… jsem tvůj kmotr.“
„Ano, to už jsem věděl,“ potvrdil Harry.
„Totiž… tvoji rodiče mě jmenovali tvým opatrovníkem,“ soukal že sebe namáhavě. „Pro případ, že by se s nimi něco stalo…“
Harry čekal. Nevěděl, jestli má Sirius na mysli to, co ho právě napadlo.
„Samozřejmě pro to budu mít pochopení, jestliže budeš chtít zůstat u tety a u strýčka,“ pokračoval Sirius. „Ale… zkrátka si to dobře promysli. Jakmile bude mé jméno očištěné… Kdybys pak chtěl… nový domov…“
Harrymu jako by v žaludku náhle explodoval granát. „Cože… že bych bydlel s vámi?“ zakoktal a udeřil přitom hlavou do kusu skály, trčícího ze stropu. „Že bych odešel od Dursleyových?“
„Samozřejmě jsem si myslel, že by se ti to asi moc nezamlouvalo,“ vyhrkl spěšně Sirius. „Úplně to chápu. Jenom mě napadlo, že bych mohl…“
„Zbláznil jste se?“ zachroptěl Harry hlasem neméně skřehotavým než Sirius. „Samozřejmě, že bych chtěl od Dursleyových odejít! Vy máte vlastní dům? Kdy se můžu nastěhovat?“
Sirius se k němu otočil a díval se na něj; Snapeova hlava dřela o strop, ale on tomu očividně nevěnoval pozornost.
„Ty bys chtěl?“ vydechl. „Vážně bys chtěl?“
„Ano, vážně bych chtěl!“ přisvědčil Harry.
Siriusova vyzáblá tvář se rozzářila opravdovým úsměvem, vůbec prvním, který na ní Harry spatřil. A bylo úžasné, co ten úsměv způsobil: jako by za vyhladovělou maskou probleskl obličej člověka mladšího o deset let. Na okamžik v něm Harry mohl rozpoznat muže, který se vesele smál na svatbě jeho rodičů.
Nepromluvili už jediné slovo, dokud nedorazili na konec chodby. Křivonožka vyběhl nahoru první a nepochybně stiskl tlapkou suk na kmeni vrby, protože Lupin, Pettigrew a Ron se vyškrábali ven, aniž by se jedinkrát ozvalo zasvištění útočících větví.
Sirius provedl otvorem Snapea, pak ustoupil stranou a nechal kolem sebe projít Harryho a Hermionu. Konečně byli všichni venku.
Na školních pozemcích už byla tma jako v pytli a jediné světlo přicházelo ze vzdálených hradních oken. Beze slova se vydali na cestu. Pettigrew stále namáhavě lapal po dechu a čas od času hlasitě zakňoural. Harrymu se z toho všeho točila hlava. Odstěhuje se od Dursleyových! Bude bydlet se Siriusem Blackem, který byl nejlepším přítelem jeho rodičů… Připadal si jako omámený. Co se asi bude dít, až Dursleyovým oznámí, že hodlá žít s trestancem, kterého viděli v televizi?
„Jediný falešný pohyb, a běda ti, Petře!“ vyhrožoval vpředu Lupin. Hůlkou vytrvale mířil připoutanému na hruď.
Tiše se ubírali školními pozemky a světla hradních oken se pomalu zvětšovala. Snape se stále přízračně vznášel před Siriusem a brada mu klepala o hrudník. A pak…
Mraky na obloze se rozestoupily a na zemi se náhle objevily nezřetelné stíny, jak celou skupinu zalilo měsíční světlo.
Snape narazil do Lupina, Pettigrewa a Rona, kteří ne…
