ZBROJNÍ HOREČKA
Už dříve jsem se zmínil o tom, že nikomu se ani na chvíli nepodařilo přetrumfnout Harryho Purvise, vypravěče laureáta od „Bílého jelena“. Nedá se pochybovat o jeho vědeckých znalostech – ale je otázka, kde k nim přišel. A jakým právem hovoří familiárně o tolika členech Královské vědecké? Je nutno připustit, že mnoho lidí mu nevěří ani slovo. Ale řekl bych, že ti podezřívaví jdou trochu daleko, jak jsem nedávno poněkud důrazně naznačil Billu Templovi.
„Pořád jen ryjete do Harryho,“ řekl jsem mu, „ale musíte uznat, že se nám stará o zábavu. A to se dá říct o málokom z nás.“
„Jestli chcete dělat narážky,“ pokoušel se mě usadit Bill, který se stále ještě žral proto, že mu nějaký nakladatel v Americe nedávno vrátil několik naprosto vážných povídek s odůvodněním, že se jim nemohl smát, „pojďte ven a tam to můžete opakovat.“ Mrkl oknem ven, viděl, že tam pořád hustě chumelí, a spěšně dodal: „Nemusí to být zrovna dneska, ale třeba někdy v létě, jestli se tu oba sejdeme ve středu. Dáme si ještě jednou tu vaši nemíchanou ananasovou?“
„Díky,“ odmítl jsem ho. „Jednou si k ní dáme gin, aby to s vámi zamávalo. Řek bych, že jsem u „Bílého jelena“ jediný kdo si nad těmi jeho historkami neláme hlavu.
Dál jsme se už v hovoru nedostali, protože v té chvíli se objevil původce našeho sporu. Obyčejně by to jen přililo oleje do ohně, ale Harry si s sebou přiváděl neznámého hosta, a tak jsme se radši chovali způsobně.
„Má poklona, panstvo,“ pozdravil Harry. „Tohle je můj přítel Solly Blumberg. Nejlepší trikař v Hollywoodu.“
„Řekněte to přesně, Harry,“ opravil ho smutně pan Blumberg hlasem, který připomínal zpráskaného kokra. „Ne v Hollywoodu. Mimo Hollywood.“
Harry na tu připomínku jen mávl rukou.
„Tím líp. Sol k nám vážil cestu, aby využil svých schopností pro britský filmový průmysl.“
„Copak britský filmový průmysl existuje?“ tázal se Solly starostlivě. „Nikdo v atelliérech o tom nevěděl nic určitého.“
„Jistěže existuje. I když se nedá tvrdit, že by vzkvétal. Vláda zvyšuje daň ze zábavy, až ho dostane na buben, a pak vy cvakne ohromné dotace, aby ho udržela při životě. Takhle se to u nás holt dělá. Halo, pane Drewe, kde je kniha návštěvníků? A dvojitou pro nás. Solly si už svoje užil - a potřebuje se teď trochu vzpamatovat.“
Nedá se říct, že by pan Blumberg připomínal člověka s obzvlášť krutými životními zážitky, ovšem až na ten jeho pohled zpráskaného kokra. Měl na sobě úhledné šaty, zakoupené u fy Hart, Schaffner & Marx, a špičky límečku u košile se zapínaly na knoflík až někde uprostřed na hrudníku. Projevovaly tím laskavou pozornost kravatě, neboť se jim tak poněkud, i když ne s jednoznačným úspěchem, dařilo ji zakrýt. Snažil jsem se v duchu uhodnout, co za těmi jeho nesnázemi vězí. Snad ne, proboha, zase neamerická činnost: to by posadilo na koně našeho ochočeného radikála, který se v té chvíli zatím pokojně zabýval šachovnicí v rohu sálu.
Všichni jsme vydávali povzbudivé zvuky a John utrousil dost průhlednou špičku: „Moh byste si mezi námi trochu ulevit. Bude to pro nás milá změna, až tu uslyšíme mluvit taky někoho jiného.“
„Nepřeháněj svou skromnost, Johne,“ odpálil ho pohotově Harry. „Mne jsi ještě svými řečmi neunavil. Ale pochybuju, že bude mít Solly náladu, aby se tím vším znovu prohrabával. Co říkáš, hochu?“
„Tos uhod,“ přitakal pan Blumberg. „Pověz jim to sám!“
„Věděl jsem, že k tomu dojde,“ vzdychl mi John do ucha.
„Čím mám začít?“ ptal se Harry. „Tím, jak k tobě přišla Lillian Rossová pro interview?“
„Začni, kde chceš, ale tímhle ne,“ zbledl Solly. „Začalo to vlastně, když jsme dělali první seriál o kapitánu Fofferovi.“
„Kapitán Foffer?“ vpadl kdosi zlověstně. „Tahle dvě slovíčka pro nás mají odstrašující zvuk. Snad nechcete tvrdit, že máte na svědomí takový nemožný šmejd.“
„No tak, hoši!“ skočil mu do řeči Harry svým nejkonejšivějším tónem. „Neumíte se chovat? Nemůžete brát na všechno míru vlastních vysokých kritických požadavků. A lidi se musejí nějak živit. Nehledě k tomu, že do kapitán…
