Oceánem hvězd (Arthur C. Clarke)

ZÁCHRANNÝ ODDÍL

Kdo je tím vinen? Tři dny se Alveronovy myšlenky točily kolem té otázky, ale odpověď na ni nenacházel. Bytost méně civilizovaného nebo méně kultivovaného druhu by si to nikdy nepřipouštěla a byla by se spokojila s ujištěním, že nikdo nemůže odpovídat za slepý osud. Ale Alveron a jeho rasa byli pány Vesmíru od samého úsvitu dějin, od té pradávné doby, kdy neznámé mocnosti skryté za Prvopočátkem ovinuly kolem kosmu Hranici Času. Aleveronovým rodákům připadlo všechno vědění – a s neomezeným věděním neomezená odpovědnost. Jestliže se v řízení Mléčné dráhy vyskytly omyly a nedostatky, byla to vina jeho národa. A tnehle případ nebyl pouhý omyl: byla to jedna z největších tragédií v historii.

Posádka ještě o ničem nevěděla. Ani Rugonovi, svému nejbližšímu příteli a zástupci na kosmické lodi, neprozradil víc než jen část pravdy. Ale teď na vzdálenost menší než miliardu kilometrů jsou před nimi světy odsouzené k zániku. Během několika hodin přistanou na třetí planetě.

Alveron si znovu přečetl hlášení ze Základny; potom bleskurychlým pohybem chapadla, který by žádné lidské oko nepostřehlo, stiskl knoflík s nápisem „Všeobecné upozornění“. Na celém Galaktickém kontrolním korábu K 9000, který se podobal míli dlouhému válci, odložili příslušníci mnoha ras práci a naslouchali slovům kapitána.

„Nepochybuji, že už jste o tom všichni přemýšleli,“ začal Alvernon, „proč jsme dostali rozkaz přerušit kontrolní plavbu a s maximálním zrychlením zamířit do této oblasti vesmíru. Někteří z vás si snad uvědomují, co takové zrychlení pro nás znamená. Tento koráb koná sou poslední cestu: generátory běží už šedesát hodin na maximální výkonnost. Budeme moci mluvit o štěstí, jestli se nám z vlastních zásob podaří vrátit na Základnu.

Blížíme se k jednomu slunci, které se zanedlouho změní v novu. Výbuch nastane asi za sedm hodin, s možnou odchylkou jedné hodiny, takže nám na průzkum zbývají nejvýše čtyři hodiny. V této sluneční soustavě je deset planet na samém pokraji zkázy – a na třetí z nich existuje civilizace. Objevili jsme to teprve před několika dny. Máme tragické poslání – navázat styk s tímto národem, jemuž udeřila poslední hodina, a jestli to bude možné, zachránit některé jeho příslušníky. Vím, že v tak krátké době toho s touto jedinou lodí mnoho dokázat nemůžeme. Ale žádné jiné plavidlo nestačí doletět do této soustavy ještě před výbuchem.“

Odmlčel se a na celém ohromném korábu, který se neslyšně hnal k světům vpředu, nic nešeptlo, nic se nepohnulo. Alveron uhodl, o čem přemýšlejí jeho druhové, a pokusil se odpovědět na jejich nevyslovené otázky.

„Rádi byste asi věděli, jak k takové pohromě může dojít; vždyť je to největší katastrofa, o které máme záznamy. V jednom ohledu vás mohu uklidnit. Není to vina Kontrolního sboru.

Jistě víte, že při nynějším stavu naší flotily, která má skoro dvanáct tisíc kosmických lodí, lze zkontrolovat každou z osmi miliard slunečních soustav Mléčné dráhy jednou za milión let. Většina světů se v tak krátké době změní jen velmi málo.

Planety v soustavě, ke které nyní letíme, prozkoumával Kontrolní koráb K 5060 před méně než čtyřmi sty tisíci lety. Na žádné z nich tehdy neobjevil život nadaný inteligencí, i když třetí planeta byla plná živých tvorů na úrovni zvířat a dvě jiné vykazovaly stopy vyhynulého osídlení. Bylo o tom podáno obvyklé hlášení a k příštímu kontrolnímu letu do této soustavy mělo dojít za šest set tisíc let.

Dnes se ukazuje, že v nepochopitelně krátké době od naší poslední návštěvy se v soustavě vyskytl rozumný život. Jako první znamení jsme objevili, když na planetě Kulath v soustavě X29.35, Y34.76, Z27.93 zachytili neznámé rádiové signály. Jejich zdroj byl později lokalizován do soustavy, kterou máme nyní před sebou.

Kulath je od ní vzdálen dvě stě světelných let, takže rádiové vlny byly na cestě dvě století. Proto aspoň dvě stě let existuje na jednom z těch světů civilizace – a to civilizace, která umí vyrábět elektromagnetické vlny a všechno, co s tím souvisí.

Byl okamžitě proveden teleskopický průzkum soustavy a při něm vyšlo najevo, že její slunce je v nestabilním prenovální fázi. Každou hodinu mohl nastat výbuch, a dokonce se dalo předpokládat, že slunce už explodovalo v době, než rádiové vlny dorazily na Kulath.

Po krátké přípravě byly na ohroženou soustavu zaměřeny superrychlostní detektory z Kulathu 2. Ukázalo se, že ke katastrofě ještě nedošlo, ale že už to bude trvat jen pár hodin. Kdyby byl Kulath jen zlomek světelného roku dál, nedozvěděli bychom se o této civilizaci dřív, než by přestala existovat.

Guvernér Kulathu se okamžitě spojil se Sektorovou základnou a ta mi vydala rozkaz neprodleně postupovat k ohroženě soustavě. Naším úkolem je zachránit tolik příslušníků té odsouzené rasy, kolik budeme moci, ovšem pokud tam ještě nějací zůstali. Ale usoudili jsme, že civilizace vlastnící rádio se patrně dokázala ochránit před všemi změnami teploty, které zatím mohly nastat.

Naše loď a dvě pomocné šalupy prozkoumají každá svůj úsek planety. Velitel Torkalee bude mít na starosti Jedničku, velitel Orostron Dvojku. Budou mít necelé čtyři hodiny na zkoumání toho světa. Před uplynutím té doby se musejí vrátit do lodi. Přesně po čtyřech hodinách loď odlétá, s nimi nebo bez nich. Budu oba velitele okamžitě detailně informovat ve velitelské kabině.

To je všechno. Za dvě hodiny vstupujeme do atmosférického obalu planety.“

Na planetě, kdysi známé jako Země, dohasínaly ohně: Už nemělo co hořet. Z mohutných lesů, které se po opuštění měst rozlily po celé planetě jako přílivová vlna, nezbylo teď nic než doutnající uhlíky a kouř z jejich pohřebních hranic zakrýval oblohu. Ale poslední hodiny ještě nepřišly, protože skály se dosud nezačaly tavit. Kontinenty byly závojem kouře nejasně vidět, ale jejich obrysy pro pozorovatele z blížící se lodi nic neznamenaly. Mapy, které měli k dispozici, byly dávno zastaralé – mezitím proběhlo několik ledových dob a spousta povodní.

Loď K 9000 proplula kolem Jupitera a její posádka okamžitě viděla, že v tom napůl plynném oceánu stlačených uhlovodíků, divoce vybuchujících v nepřirozeném žáru Slunce, nemůže žádný život existovat. Mars a vnější planety minuli a Alveron si uvědomil, že planety blíž ke Slunci se už určitě taví. Je více než pravděpodobné, hořce uvažoval, že osud té neznámé rasy už se naplnil. Hluboko v srdci cítil, že by to tak bylo lepší. Loď mohla pojmout jen pár stovek uprchlíků a problém výběru mu dělal těžkou hlavu.

Rugon, spojovací důstojník a zástupce kapitána, přišel do řídicí kabiny. Poslední hodinu se snažil zachytit ze Země vysílání, ale marně.

„Přišli jsme pozdě,“ oznámil zachmuřeně. „Monitoroval jsem celé spektrum, ale éter je mrtvý – jenom naše vlastní stanice a nějaké dvě stě let staré programy z Kulathu. V tomhle světě už nevysílá nic.“

Přemístil se k obrovské obrazovce graciézním plavným pohybem, který se pouhý dvounožec nikdy nemůže ani pokusit napodobit. Alveron neřekl nic; očekával takovou zprávu.

Obrazovka zabírala celou jednu stěnu řídící kabiny – byl to velký černý obdélník, který působil dojmem skoro nekonečné hloubky. Tři Rugonova štíhlá ovládací chapadla, nepoužitelná pro těžkou práci, ale neuvěřitelně rychlá v jakýchkoli jemných manipulacích, zakmitala nad číselníky a obrazovka se rozsvítila tisíci malých světélek. Hvězdné pole ubíhalo rychle kolem, jak Rugon nastavoval ovládací prvky a zaostřoval projektor na samotné Slunce.

Žádný obyvatel Země by nepoznal tu obrovskou věc, která vyplňovala celou obrazovku. Sluneční světlo už nebylo bílé: veliké modrofialové mraky pokrývaly polovinu jeho povrchu a z nich do prostoru vystřelovaly dlouhé jazyky ohně. V jedné chvíli se obzvlášť silný výbuch dostal mimo fotosféru, až daleko do blikajících závojů korony. Bylo to, jako kdyby z povrchu Slunce vyrůstal obrovský plamenný strom – strom, který byl tři čtvrtě milionu kilometrů vysoký a jehož větvemi byly ohnivé řeky ženoucí se vesmírem rychlostí stovek mil za sekundu.

„Myslím,“ řekl nato Rugon, „že můžeš být docela spokojen výpočty astronomů. Koneckonců–“

„Ano, jsme naprosto v bezpečí,“ řekl Alveron s důvěrou. „Mluvil jsem s observatoří na Kulathu. Dělali tam nějaká dodatečná kontrolní měření prostřednictvím našich přístrojů. Ta možná odchylka jedné hodiny zahrnuje i jejich vlastní bezpečnostní rozpětí, které mi nechtějí říct, abych nebyl v pokušení zůstat tam déle.“

Podíval se na přístrojovou desku.

„Pilot už nás teď nejspíš dovedl do atmosféry. Přehoď obrazovku zpátky na planetu, prosím tě. Podívej, už letí!“

Podlaha se najednou otřásla a ozval se drsný zvuk poplašných sirén, ale okamžitě ztichl. Přes obrazovku přelétly dva štíhlé projektily a vrhly se k nejasně viditelné Zemi. Několik mil letěly společně, pak se rozdělily a jedna z nich náhle zmizela, jak vstoupila do stínu planety.

Mateřská loď, tisíckrát těžší, za nimi pomalu sestupovala do divokých bouří, které rvaly na kusy opuštěná města lidí.

Na polokouli, kam Orostron vedl svou malou posádku, byla noc. On i Torkalee měli za úkol fotografovat a zaznamenávat a svůj pokrok hlásit mateřské lodi. Malý průzkumný člun neměl místo na vzorky ani na pasažéry. Kdyby byl navázán kontakt s obyvateli tohoto světa, K 9000 by okamžitě přiletěla. Na vyjednávání by nebyl čas. Kdyby nastaly potíže, byla by záchrana provedena násilím a na vysvětlování by byl čas později.

Zničenou Zemi dole zaplavovalo tajemné krvavé světlo - nad polovinou planety se vznášel velkolepý přízrak ranních červánků. Ale obrazovky nebyly závislé na vnějším světle a jasně ukazovaly nekonečné holé skály, které jako by nikdy nepoznaly nejmenší známky života. Tahle opuštěná země přece musí někde skončit. Orostron zvýšil rychlost na nejvyšší hodnotu, které se v tak husté atmosféře odvážil.

Stroj letěl dál bouří a po chvíli se skalnatá poušť začala zvedat do výše. Před nimi leželo velké pohoří, jehož vrcholky se ztrácely v mracích a v kouři. Orostron zamířil snímače na obzor a na obrazovce vypadala čára hor najednou velmi blízko a hrozivě. Začal prudce stoupat. Bylo těžké představit si méně slibná místa pro jakoukoli civilizaci a on uvažoval, jestli by nebylo lepší změnit kurz.

Nakonec se ale rozhodl, že ne. O pět minut později se mu to vyplatilo.

Daleko pod nimi ležela hora s plošinou na vrcholu – celá špička byla odříznuta zřejmě nějakým impozantním technickým postupem. Umělou plošinu rozdělovala složitá struktura kovových nosníků, podpírajících mohutné přístroje. Orostron zastavil loď a spirálovitě sestupoval k hoře.

Lehké rozostření způsobené Dopplerovým jevem teď zmizelo a obraz se dokonale vyjasnil. To mřížoví podpíralo několik velkých kovových zrcadel, směřujících vzhůru k obloze v úhlu pětačtyřicet stupňů. Byla lehce konkávní a každé mělo v ohnisku nějaký složitý mechanismus. V tom seskupení bylo něco impozantního a vysoce účelového; všechna zrcadla směřovala přesně do téhož bodu na obloze – nebo za ní.

Orostron se obrátil ke svým kolegům.

„Připadá mi to jako nějaká observatoř,“ řekl. „Viděli jste už někdy něco takového?“

Klarten, trojnohá bytost s mnoha chapadly, pocházející z kulové hvězdokupy na samém kraji Mléčné dráhy, měl jinou teorii.

„To je komunikační zařízení. Ty reflektory soustřeďují elektromagnetické paprsky. Stejné zařízení jsem už viděl na stovkách světů. Může to dokonce být ta stanice, kterou zachytil Kulath – i když to je dost nepravděpodobné, protože z takhle velkých zrcadel by se daly vysílat jen velmi krátké vlny.“

„To by vysvětlovalo, proč Rugon nezachytil před přistáním žádné vysílání,“ dodal Hansur II, jedno z dvojčat pocházejících z planety Thargon.

Orostron ale naprosto nesouhlasil.

„Jestli je to rádiová stanice, musí být určena pro meziplanetární komunikaci. Podívejte se, kam ta zrcadla míří. Nechce se mi věřit, že rasa, která znala rádio jenom dvě stě let, by mohla proniknout do vesmíru. Mému lidu to trvalo šest tisíc let.“

„My jsme to dokázali za tři,“ řekl mírně Hansur II pár sekund před svým dvojčetem. Než mohlo dojít k nevyhnutelné hádce, Klarten začal vzrušeně mávat chapadly. Zatímco ostatní mluvili, zapnul automatický snímač.

„Mám to! Poslouchejte!“

Přehodil spínač a místnost se naplnila chraplavým vrčivým zvukem, který soustavně měnil výšku, ale přitom si stále zachovával některé charakteristiky, které bylo těžko určit. Čtyři průzkumníci chvíli soustředěně naslouchali; pak Orostron řekl: „Tohle rozhodně nemůže být mluvená řeč! Žádný tvor nemůže vydávat zvuky takovým tempem!“

Hansur I došel ke stejnému závěru. „To je televizní program. Co myslíš, Klartene?“

Ten souhlasil.

„Ano, a každé z těch zrcadel zřejmě vysílá jiný program. To by mě zajímalo, kam? Jestli se nepletu, tak ve směru těch paprsků musí ležet jedna z těch dalších planet. Ale to si brzo ověříme.“

Orostron zavolal K 9000 a ohlásil objev. Jak Rugona, tak Alverona to značně vzrušilo a rychle prověřili astronomické záznamy.

Výsledek byl překvapující – a zklamal je. Žádná ze zbylých devíti planet neležela ve směru vysílání. Zdálo se, že velká zrcadla míří naslepo do vesmíru.

Zřejmě přicházel v úvahu jediný závěr, a Klarten byl první, kdo ho vyslovil.

„Měli meziplanetární komunikaci,“ řekl. „Ale stanice už teď musí být opuštěná a vysílače nejsou ovládané. Nikdo je nevypnul a prostě míří tam, kam je namířili naposled.“

„No, to brzo zjistíme,“ řekl Orostron. „Přistanu.“

Pomalu klesl se strojem na úroveň velikých zrcadel a mezi ně, až člun nakonec dosedl na skálu. Asi sto metrů odtud se ve změti kovových trámů choulila bílá budova. Neměla okna, ale ve stěně proti nim bylo několik dveří.

Orostron sledoval své společníky, jak se soukají do skafandrů, a byl by si přál jít s nimi. Ale někdo musel zůstat na palubě a udržovat spojení s mateřskou lodí. Takové byly Alveronovy instrukce a byly rozhodně rozumně. Nikdo neví, co se může stát ve světě, který je prozkoumáván poprvé a navíc za takových podmínek.

Tři výzkumníci opatrně vystoupili z průlezu a nastavili si na skafandrech antigravitační pole. Potom malá společnost vyrazila směrem k budově, každý pohybem vlastním své rase, Hansurové vpředu a Klarten za nimi. Měl zřejmě potíže s gravitační kontrolou, protože jednou dokonce upadl na zem k nemalému pobavení svých kolegů. Orostron viděl, jak se na okamžik zastavili u nejbližších dveří – pak se dveře pomalu otevřely a oni zmizeli z dohledu.

Orostron tedy čekal tak trpělivě, jak dokázal, zatímco bouře kolem něj sílila a polární záře na obloze se stávala ještě jasnější. V domluvených intervalech volal mateřskou loď a dostával od Rugona krátká potvrzení. Byl by rád věděl, jak se na druhé polovině planety daří Torkaleemu, ale v tom hromobití a praskání slunečních výbojů se s ním nemohl spojit.

Klartenovi a Hansurům netrvalo dlouho, než si ověřili, že jejich teorie byla do značné míry správná. Budova byla radiostanice a byla docela opuštěná. Sestávala z jedné ohromné místnosti a několika malých kanceláří kolem. V hlavním sále se táhla jedna řada elektrických přístrojů za druhou; na stovkách kontrolních panelů blikala a mrkala světélka a z dlouhé řady elektronek vycházela slabá záře.

Ale na Klartena to neudělalo dojem. První rádio, které sestrojila jeho rasa, bylo pohřbeno ve vrstvě sto milionů let staré. Člověk, který znal elektrické přístroje jen několik století, nemůže soutěžit s těmi, kdo je znají polovinu doby, co Země vůbec existovala.

Přesto ale výprava nechala zapnuté rekordéry a zkoumala budovu dál. Museli ještě vyřešit jeden problém. Opuštěná stanice vysílala programy, ale odkud pocházely? Rychle objevili centrální ovládací pult. Byl navržen tak. aby si poradil simultánně s velkým množstvím programů, ale jejich zdroj se ztrácel v bludišti kabelů, které mizely pod zemí. V K 9000 se zatím Rugon pokoušel zachycené programy analyzovat a jeho zkoumání možná objasní jejich původ. Nebylo možné sledovat kabely, které třeba vedou přes půl kontinentu.

Výprava neztrácela v opuštěné stanici mnoho času. Nemohli se z ní nic dozvědět a hledali především život, ne vědecké informace. O pár minut později už se malá loď rychle zvedala z plošiny a směřovala k planinám, které patrně ležely za pohořím. Zbývalo jim méně než tři hodiny.

Když se shluk záhadných zrcadel ztratil z dohledu, Orostrona náhle něco napadlo. Byla to jen obrazotvornost, nebo se všechna zrcadla skutečně o malý kousek natočila, zatímco tam čekal – jako by pořád ještě vyrovnávala otáčení Země? Nemohl si být jistý a zahnal tu myšlenku jako nepodstatnou. Stejně by to znamenalo jen to, že technická zařízení stále ještě pracují.

Město objevili o patnáct minut později. Byla to veliká, rozsáhlá metropole, postavená na březích řeky, která zmizela a zanechala ošklivou, klikatou jizvu mezi velikými budovami a pod mosty, které teď vypadaly dost nepřípadně.

Už ze vzduchu se město zdálo opuštěné. Ale zbývaly jen dvě a půl hodiny – nebyl čas na další výzkumy. Orostron se rozhodl a přistál u největší stavby, kterou viděl. Dalo se předpokládat, že se nějaké bytosti mohly ukrýt v nejmohutnějších budovách, kde by byly chráněny až do samého konce.

Ani nejhlubší jeskyně – ani samotné srdce planety – neposkytne žádnou ochranu, až přijde závěrečná pohroma. I jestli se tahle rasa dostala na vnější planety, bude jejich osud odložen jen o pár hodin, které bude ohnivá vlna potřebovat, aby přeletěla sluneční soustavu.

Orostron nemohl vědět, že město není opuštěné jen pár dní nebo týdnů, ale víc než století. Kultura měst, která přetrvala tolik civilizací, zanikla nakonec s příchodem helikoptér, které poskytly univerzální dopravní prostředek. Během několika generací se lidé, kteří věděli, že se na kterékoli místo zeměkoule mohou dostat za pár hodin, vrátili do polí a lesů, po nichž vždycky toužili. Nová civilizace měla stroje a možnosti, o kterých se předchozím věkům ani nezdálo, ale byla v zásadě venkovská a nebyla už vázána na ta betonová a ocelová bludiště, která dominovala předchozím staletím. Ta města, která ještě zůstala, se stala specializovanými centry výzkumu, správy a zábavy; ostatní prostě nechali rozpadat se, protože by dalo moc práce je zbourat. Stará univerzitní centra a asi tucet největších měst se změnily jen málo a byly by přetrvaly ještě mnoho příštích generací. Ale města založená na páře a železe a povrchové dopravě zmizela s průmyslem, který je živil.

A tak zatímco Orostron čekal ve člunu, jeho kolegové spěchali nekonečnými chodbami a opuštěnými sály, pořizovali nespočetné snímky, ale nedozvěděli se nic o stvořeních, která tyto budovy používala. Byly tu knihovny, společenské sály, jednací místnosti, tisíce kanceláří – všechny prázdné a pokryté silnou vrstvou prachu. Kdyby byli neviděli tu vysílací stanici na vrcholu hory, byli by výzkumníci klidně věřili, že na planetě není život už celá staletí.

Během dlouhých minut čekání se Orostron snažil vymyslet, kam ta rasa mohla zmizet. Možná že spáchali hromadnou sebevraždu, protože věděli, že je únik nemožný; možná si vybudovali velké úkryty v nitru planety a ještě teď se jich miliony schovávají pod jejich nohama a čekají na konec. Začínal mít nepříjemný pocit, že se to nikdy nedozví.

Skoro se mu ulevilo, když musel nakonec vydat rozkaz k návratu. Už brzo se dozví, jestli měla Torkaleeho výprava víc štěstí. A také by už rád byl zpátky v mateřské lodi, protože s každou uplývající minutou se nebezpečí stávalo bezprostřednějším. Pořád ho v hloubi duše pronásledovala myšlenka: Co když se astronomové na Kulathu spletli? Bude rád, až kolem něj zase budou stěny K 9000. A ještě radši bude, až budou zase daleko ve vesmíru a tohle hrozivé slunce zůstane daleko za nimi.

Jakmile se jeho kolegové protáhli průlezem, Orostron odpálil svůj malý člun k obloze a nastavil směr zpátky k K 9000. Pak se obrátil ke svým přátelům.

„Tak co jste našli?“ zeptal se.

Klarten vytáhl velkou roli plátna a rozprostřel ho na podlaze.

„Takhle vypadali,“ řekl klidně. „Dvounozí, jenom s dvěma rukama. Ale i přes ten handicap si zřejmě vedli dobře. Taky jen dvě oči, ledaže by měli další vzadu. Měli jsme štěstí, že jsme to našli, protože to bylo skoro jediné, co tam po sobě zanechali.“

Postava ze staré olejomalby strnule zírala na tři tvory, kteří si ji tak upřeně prohlíželi. Ironií osudu ji od zapomnění zachránila její naprostá bezcennost. Když bylo město evakuováno, nikdo se neobtěžoval vzít s sebou i Aldermana Johna Richardse, 1909 – 1974. Jedno a půl století se na něj prášilo, zatímco nová civilizace stoupala k výšinám, kterých žádná kultura před ní nedosáhla.

„To je skoro všechno, co jsme našli,“ řekl Klarten. „To město muselo být opuštěné už roky. Obávám se, že naše výprava neuspěla. Jestli na tomhle světě jsou nějaké živé bytosti, ukryly se příliš dobře na to, abychom je dokázali najít.“

Jeho velitel byl nucen souhlasit.

„Byl to skoro nesplnitelný úkol,“ řekl. „Kdybychom měli týdny a ne hodiny, možná bychom uspěli. Co my víme, mohli si vybudovat úkryty pod mořem. Na to nejspíš nikdo nepomyslel.“

Podíval se rychle na číselníky a opravil kurs.

„Budeme tam za pět minut. Vypadá to, že se Alveron pohybuje dost rychle. Kdoví, třeba Torkalee něco našel.“

K 9000 visela pár mil nad pobřežím hořícího kontinentu, když ji Orostron dostihl. Do bezpečné časové hranice zbývalo jen třicet minut a nebylo času nazbyt. Obratně vmanévroval svůj malý člun do přistávacího tunelu a výprava vystoupila.

Čekal na ně malý hlouček. To se dalo čekat, ale Orostron okamžitě viděl, že jeho přátele sem přivedlo něco víc než zvědavost. Nikdo ještě neřekl ani slovo a on už věděl, že se něco stalo.

„Torkalee se nevrátil. Ztratil svou výpravu a letíme jim na pomoc. Pojďte hned do velitelské kabiny.“

Torkalee měl od začátku větší štěstí než Orostron. Držel se v zóně soumraku, aby se vyhnul nesnesitelnému žáru slunce, až se dostal ke břehům vnitrozemského moře. Bylo to velmi mladé moře, jedno z posledních děl člověka, protože plocha, kterou pokrývalo, byla před méně než stoletím pouští. A během pár hodin bude pouští znova, protože voda se vařila a oblaka páry stoupala k nebi. Ale nemohla zakrýt krásu velkého bílého města, které se shlíželo v moři bez přílivu.

Kolem čtvercové plošiny, kde Torkalee přistál, byly dosud v bezvadném pořádku zaparkovány létající stroje. Zklamalo je, jak byly primitivní, i když krásně provedené; závisely na pohonu rotujícími pásy kovu. Nikde nebyla žádná známka života, ale celé to místo dělalo dojem, že jeho obyvatelé nejsou daleko. Za některými okny svítila světla.

Tři Torkaleeho společníci neztráceli čas a opustili stroj. Vůdcem výpravy byl podle práva nejvyšší hodnosti a nejstarší rasy T´sinadree, který stejně jako sám Alveron pocházel z jedné z historických planet Centrálních sluncí. Dalším členem byl Alarkane, příslušník jedné z nejmladších ras ve vesmíru, která byla na tento fakt zvráceně pyšná. Poslední vystoupila jedna z těch podivných bytostí ze soustavy Palador. Byla beze jména jako všichni z toho rodu, protože neměla žádnou vlastní identitu a byla jen mobilní, ale pořád závislou buňkou vědomí své rasy. Přestože jak ona, tak její druhové se už dávno rozptýlili po celé galaxii a zkoumali nespočetné světy, nějaké neznámé pouto je k sobě stále vázalo tak neúprosně jako buňky živého organismu.

Když tvor z Paladoru promluvil, používal vždycky zájmena „my“. V paladorském jazyku neexistovala a nikdy nemohla existovat první osoba jednotného čísla.

Velké dveře nádherné budovy výzkumníky zastavily, i když i malé lidské dítě by pochopilo jejich tajemství. T´sinadree s nimi neztrácel čas. ale zavolal na vnitřním okruhu Torkaleeho. Pak ti tři spěšně ustoupili stranou, zatímco jejich velitel zamanévroval svůj stroj do nejlepší pozice. Vyšlehl krátký záblesk plamene, kterému nemohlo nic odolat; masivní ocelové dveře jednou zableskly na samém kraji viditelného spektra a byly pryč. Kameny ještě rudě žhnuly, když tři dychtiví výzkumníci spěchali do budovy a svítili si na cestu kužely světla z reflektorů.

Své pochodně ale nepotřebovali. Před nimi ležela veliká hala, osvětlená jasně trubicemi u stropu. Z každé strany se z haly rozbíhaly dlouhé chodby a přímo před nimi majestátně stoupaly do vyšších pater široké schody.

T´sinadree na okamžik zaváhal. Ale protože nebylo podle čeho se rozhodovat, vedl vzápětí své společníky do první chodby.

Pocit, že život je někde blízko, byl náhle velmi silný. Zdálo se, že každým okamžikem se mohou setkat s bytostmi tohoto světa. Jestli budou nepřátelské – a těžko by se jim dalo vyčítat, kdyby byly – okamžitě použijí paralyzátorů.

Napětí bylo skoro hmatatelné, když výprava vstoupila do první místnosti, a zmírnilo se, teprve když zjistili, že v ní není nic než stroje – řady a řady, tiché a nehybné. Kolem dokola ohromné místnosti byly stovky kartoték – tvořily souvislou stěnu, až kam oko dohlédlo. A to bylo všechno; nebyl tam žádný nábytek, nic než kartotéky a ty záhadné stroje.

Alarkane, který byl vždycky nejrychlejší z nich tří, už zkoumal kartotéky. V každé z nich bylo několik tisíc archů tuhého, tenkého materiálu, perforovaného nesčetnými otvory a štěrbinami. Paladoran vytáhl jednu kartu a vzal ji s sebou a Alarkane snímal celou scénu a detaily strojů. Pak odešli. Obrovská hala, která byla kdysi jedním z divů světa, pro ně nic neznamenala. Žádné živé oko už nikdy neuvidí úžasnou baterii téměř lidských Hollerithových analyzátorů a pět miliard děrovaných karet obsahujících všechno, co se dalo zaznamenat o každém muži, ženě a dítěti na teto planetě.

Bylo jasné, že budova byla používána velmi nedávno. Se vzrůstajícím vzrušením pospíchali výzkumníci do další místnosti. To, jak zjistili, byla ohromná knihovna, protože kolem dokola byly kilometry poliček a miliony knih. Tady, i když to výzkumníci nemohli vědět, byly záznamy o všech zákonech, které Člověk kdy schválil, a všechny řeči, které byly v těchto poradních sálech kdy proneseny.

T´sinadree si rozmýšlel plán akce, když ho Alarkane upozornil na jednu polici asi o sto metrů dál. Na rozdíl od všech ostatních byla napůl prázdná. Kolem ní ležely na zemi v hromadě knížky, jako kdyby je někdo v divokém spěchu srazil. Něco takového se nedalo vyložit jinak: Ty bytosti tady nedávno byly. Ostré Alarkanovy smysly rozeznaly na podlaze slabé stopy kol, i když ostatní neviděli nic. Alarkane dokonce rozpoznal stopy nohou, ale protože nevěděl nic o stvořeních, která je zanechala, nemohl říct, kam vedou.

Pocit blízkosti byl teď ještě silnější, ale byla to blízkost v čase, ne v prostoru. Alarkane vyslovil myšlenky celé výpravy.

„Ty knihy musely být cenné a někdo je přišel zachránit – vzpomněl si na ně až dodatečně, řekl bych. To znamená, že tu musí být nějaký úkryt, možná ne daleko. Třeba najdeme nějaké další stopy, které by nás tam zavedly.“

T´sinadree souhlasil, Paladořan moc nadšený nebyl.

„Možná že to tak je,“ řekl, „ale ten úkryt může být kdekoli na planetě a nám zbývají jen dvě hodiny. Jestli doufáme, že ty lidi zachráníme, tak nesmíme ztrácet čas.“

Výprava znovu spěchala vpřed, zastavila se jen, aby sebrala několik knih, které by mohly být užitečné pro vědce na Základně – i když bylo nepravděpodobné, že by kdy byly přeloženy. Brzo zjistili, že velká budova se skládá většinou z malých místností, které nesly stopy nedávného používání. Většina z nich byla úpravná a uklizená, ale jedna nebo dvě byly ve stavu právě opačném. Výzkumníky zvlášť zmátla jedna z nich – zjevně nějaká kancelář – která vypadala naprosto zdemolovaná. Podlaha byla poházena papíry, nábytek byl poničený a rozbitými okny dovnitř vnikal kouř z požárů venku.

T´sinadreeho to značně znepokojilo.

„Do takovéhohle místa se přece nemohla dostat žádná nebezpečná zvířata!“ vykřikl a nervózně se dotkl paralyzátoru.

Alarkane neodpověděl. Začal vydávat ten nepříjemný zvuk, kterému jeho rasa říkala „smích“. Trvalo několik minut, než byl schopen vysvětlit, co ho tak pobavilo.

„Nemyslím si, že to provedlo nějaké zvíře,“ řekl. „Ve skutečnosti je vysvětlení docela jednoduché. Představ si, že ty bys pracoval celý život v nějaké místnosti a bojoval s nekonečnými kupami papírů, rok za rokem. A najednou ti někdo řekne, že už ji nikdy neuvidíš, že tvoje práce skončila a že ji můžeš navždycky opustit. A víc než to – nikdo nepřijde na tvé místo. Všechno skončilo. Jak ty by ses rozloučil, T´sinadree?“

Ten chvilku přemýšlel.

„No, asi bych uklidil a odešel. Tak to patrně bylo ve všech ostatních místnostech.“

Alarkane se znovu zasmál.

„Nepochybuju o tom, že bys to udělal, ale někteří tvorové mají odlišnou psychologii. Myslím, že by se mi líbilo to stvoření, co používalo tuhle místnost.“

Nevysvětlil podrobněji, jak to myslí, a jeho dva kolegové nad jeho slovy chvíli přemýšleli a pak to vzdali.

Dost je vyvedlo z míry, když jim Torkalee dal rozkaz k návratu. Shromáždili velké množství informací, ale nenašli žádnou stopu, která by je vedla k nepřítomným obyvatelům tohoto světa. Ten problém byl stejně neřešitelný jako předtím a teď se zdálo, že nikdy ani rozřešen nebude. Zbývalo jen čtyřicet minut do chvíle, kdy K 9000 odletí.

Byli na půl cestě zpátky k své průzkumné lodi. když uviděli půlkruhovou chodbu, vedoucí do nitra budovy. Její architektonický styl se naprosto lišil od toho, kterého bylo použito jinde. Lehce klesající podlaha byla neodolatelným lákadlem pro stvoření, jejichž nohy byly unavené mramorovými schodišti, která v takovém nadbytku mohli postavit jen dvounožci. T´sinadree trpěl nejvíc, protože normálně používal dvanáct nohou a mohl jich zapojit až dvacet, když pospíchal, i když ho nikdo neviděl takovou rychlost vyvinout.

Výprava se zastavila a podívala se do chodby s jedinou myšlenkou. Tunel, vedoucí do hlubin Země! Přece jen možná nakonec najdou lidi tohoto světa a zachrání některé z nich před jejich osudem. Protože stále ještě byl čas přivolat mateřskou loď, kdyby to bylo potřeba.

Tsinadree se spojil se svým velitelem a Torkalee přiletěl s malým člunem přímo nad ně. Výprava možná nebude mít čas vracet se bludištěm chodeb, tak dokonale zaznamenaných v mysli Paladořana, že nebylo naprosto možné zabloudit. Kdyby bylo potřeba spěchat, může Torkalee výbuchem prorazit těch dvanáct pater nad jejich hlavami. V každém případě by nemělo trvat dlouho zjistit, co je na konci té chodby.

Trvalo to jen třicet vteřin. Tunel prudce skončil v podivné válcovité místnosti s měkce polstrovanými sedadly kolem stěn. Nebyl z ní jiný východ kromě toho, kterým přišli, a trvalo několik vteřin, než v Alarkanově mysli svitlo, co je skutečným účelem této místnosti. To je škoda, pomyslel si, že nebudou mít příležitost to zařízení použít. Jeho myšlenku náhle přerušil T'sinadreeho výkřik. Alarkane se prudce otočil a uviděl, že se za nimi dveře tiše zavřely.

I v té chvíli paniky si Alarkane s určitým obdivem pomyslel: Ať byli kdo byli, rozhodně uměli stavět automatická zařízení!

Paladořan promluvil první. Mávl jedním chapadlem k sedadlům.

„Myslíme si, že bude nejlepší se posadit,“ řekl. Mnohakanálová mysl Paladoru už analyzovala situaci a věděla, co přijde.

Nemuseli čekat dlouho, než se z mřížky nad jejich hlavami ozvalo hluboké bzučení a naposledy v historii bylo na Zemi slyšet hlas člověka, i když neživý. Slova neměla smysl, i když uvěznění výzkumníci si dokázali docela dobře domyslet, co znamenají.

 

„ZVOLTE SI PROSÍM STANICI A POSAĎTE SE!“

 

Současně s hlasem se rozsvítil panel na jednom konci kupé. Na něm byla jednoduchá mapa, skládající se ze série kroužků spojených čarou. Každý kroužek měl u sebe nápis a vedle něj dvě různobarevná tlačítka.

Alarkane se tázavě podíval na velitele.

„Nedotýkejte se jich,“ řekl T´sinadree. „Když je necháme být, tak se dveře možná znovu otevřou.“

Mýlil se. Inženýři, kteří navrhovali automatickou podzemní dráhu, usoudili, že každý, kdo do ní vstoupí, pochopitelně chce někam jet. Pokud nezvolí žádnou mezistanici, může jeho cílem být jedině konečná.

Nastala další pauza, kdy relé a tyristory čekaly na příkazy. Během těch třiceti vteřin si výzkumníci mohli otevřít dveře a opustit podzemní dráhu, kdyby byli věděli, co dělat. Ale nevěděli to a stroje přizpůsobené lidské psychologii jednaly za ně.

Trhnutí akcelerace nebylo velké; bohaté polstrování byl luxus, nikoli nezbytnost. Jen téměř nepostřehnutelné vibrace vypovídaly o rychlosti, kterou se řítili útrobami Země, cestou, jejíž trvání nemohli ani tušit. A za třicet minut opouští K 9000 sluneční soustavu.

V uhánějícím stroji bylo dlouho ticho. T´sinadree a Alarkane horečně přemýšleli. Paladořan také, i když jinak. Myšlenka osobní smrti mu byla neznámá, protože zničení jedné jednotky neznamenala pro celou skupinovou mysl víc než pro člověka zlomený nehet. Ale dokázal, i když s velkými obtížemi, pochopit tíseň bytostí, jako byli T´sinadree nebo Alarkane, a chtěl jim pomoci, pokud to dokáže.

Alarkanovi se podařilo pomocí osobní vysílačky spojit s Torkaleem, i když signál byl velmi slabý a rychle mizel. Spěšně vysvětlil situaci a signál se skoro okamžitě vylepšil. Torkalee sledoval trasu stroje, letěl nad zemí, pod níž se hnali ke svému neznámému cíli. Tak si poprvé uvědomili, že cestují rychlostí skoro patnáct set kilometrů za hodinu, a krátce potom jim Torkalee předal další, ještě nepříjemnější zprávu, že se rychle blíží k moři. Dokud byli pod souší, byla naděje, i když slabá, že se jim podaří zastavit stroj a uniknout. Ale pod oceánem – ani všechny mozky a přístroje mateřské lodi je nedokážou zachránit. Nikdo by nemohl vymyslet dokonalejší past.

T´sinadree pečlivě zkoumal nástěnnou mapu. Její význam byl zřejmý a po linii spojující jednotlivé kroužky se posunovalo malé světýlko. Bylo už na půl cestě k první označené stanici.

„Zmáčknu jedno to tlačítko,“ řekl Tsinadree nakonec. „Horší už to nebude, a možná se něco dozvíme.“

„Souhlasím. Které zkusíš dřív?“

„Jsou tu jen dva druhy a je celkem jedno, jestli nejdřív zkusíme to nesprávné. Předpokládám, že jedno stroj spouští a jedno ho zastavuje.“

Alarkane nebyl moc optimistický.

„Rozjelo se to, i když nikdo nic nezmáčkl,“ řekl. „Já myslím, že je to úplně automatické a že to odtud nemůžeme ovládat vůbec.“

T’sinadree nesouhlasil.

„Ta tlačítka jasně souvisejí se stanicemi a byla by k ničemu, kdyby ses s jejich pomocí nemohl zastavit. Jediná otázka je, které je to pravé?“

Jeho analýza byla naprosto správná. Stroj se dal zastavit na kterékoli mezistanici. Byli na cestě teprve deset minut, a kdyby se teď dostali ven, nic by se nestalo. Byla jen smůla, že T´sinadree nejdřív zvolil nesprávný knoflík.

Světélko na mapě pomalu minulo osvětlené kolečko, aniž zpomalilo. A v té chvíli se shora ozval Torkalee.

„Právě jste projeli pod městem a směřujete pod moře. Aspoň tisíc mil žádná další zastávka nebude.“

Alveron se už vzdal naděje, že na tomto světě nalezne život. K 9000 prozkoumala polovinu planety, nikde se dlouho nezdržela, pořád znovu sestupovala k zemi ve snaze přitáhnout pozornost. Žádná odpověď; Země se zdála být naprosto mrtvá. Jestli byli nějací obyvatelé dosud naživu, museli se ukrýt v hlubinách, kam za nimi nemohla žádná pomoc proniknout, i když jejich osud byl tak jako tak zpečetěn.

Rugon přinesl zprávu o té katastrofě. Veliká loď ukončila svůj neplodný průzkum a letěla zpátky bouřemi nad oceán, nad nímž Torkaleeho malý člun stále ještě sledoval trasu podzemního stroje.

Pohled to byl skutečně strašlivý. Takhle vypadalo moře naposledy ve dnech, kdy se Země rodila. Hory vody se řítily před bouří, která teď dosáhla rychlosti mnoha stovek mil za hodinu. I v této vzdálenosti od pevniny byl vzduch plný letících trosek – stromy, části domů, plechy, všechno, co nebylo pevně připoutáno k zemi. Žádný létající stroj by v takové smršti nepřežil ani vteřinu. A i řev větru znova a znova zanikal, když se obrovské vodní hory srážely s třeskem, který se zdál otřásat nebesy.

Naštěstí ještě nedošlo k žádným velkým zemětřesením. Hluboko pod oceánským dnem stále perfektně fungoval dokonalý stroj, který býval soukromou podzemní dráhou prezidenta světa, a ani v nejmenším mu nevadil zmatek a zkáza nad ním. Bude pracovat až do posledních minut existence Země, která, pokud se astronomové nemýlí, nastane o něco později než za čtvrt hodiny – i když by Alveron dal hodně za to vědět, o kolik později. Bude to trvat skoro hodinu, než uvězněná výprava dosáhne pevniny a s ní aspoň slabounké naděje na záchranu.

Alveronovy instrukce byly velmi přesné, i když ani bez nich by mu ani nepřišlo na mysl riskovat obrovský stroj, který mu byl svěřen. Kdyby byl člověk, bylo by rozhodnutí opustit uvězněné členy své výpravy zoufale těžké. Ale on pocházel z rasy mnohem citlivější než člověk, z rasy, která tak milovala hodnoty ducha, že už dávno a velice neochotně převzala vládu nad vesmírem, protože jen tak si mohla být jista, že bude zachována spravedlnost. Alveron bude potřebovat všechny své nadlidské schopnosti, aby zvládl příštích několik hodin.

Mezitím míli pod oceánským dnem se Alarkane a T´sinadree horečně zabývali osobními vysílačkami. Patnáct minut není mnoho času na to uzavřít všechny nedokončené záležitosti celého života. Vlastně to sotva stačí, aby člověk nadiktoval aspoň těch pár vzkazů na rozloučenou, které jsou v takových chvílích mnohem důležitější než všechno ostatní.

Celou tu dobu Paladořan mlčel a nehýbal se. Ostatní dva, odevzdaní svému osudu a zabraní do osobních záležitostí, si toho ani nevšimli. Polekalo je, když je Paladořan náhle oslovil podivně bezvýrazným hlasem.

„Vidíme, že provádíte určitá opatření v souvislosti se svou předpokládanou destrukcí. To pravděpodobně nebude nutné. Kapitán Alveron doufá, že nás zachrání, pokud dokážeme tento stroj zastavit, až dosáhneme znovu pevniny.“

Jak T´sinadree, tak Alarkane byli překvapeni tak, že chvilku nebyli schopni slova. Druhý z nich pak zalapal po dechu: „Jak to víš?“

Byla to hloupá otázka, protože si vzápětí uvědomil, že na palubě mateřské lodi je několik dalších Paladořanů – jestli se to dá tak říct – a jejich společník ví tedy všechno, co se na K 9000 děje. Nečekal tedy na odpověď a pokračoval: „To přece Alveron nemůže udělat! Neodváží se tak riskovat!“

„Nebude nic riskovat,“ řekl Paladořan. „Řekli jsme mu, co má dělat. Je to opravdu docela jednoduché.“

Alarkane a T'sinadree se dívali na svého společníka s něčím velmi podobným posvátné bázni, protože si uvědomili, co se muselo stát. Ve chvílích krize se jednotlivé jednotky, z nichž se skládala paladorská mysl, mohly spojit v organizaci stejně těsně propojenou jako kterýkoli fyzický mozek. V takových chvílích tvořily intelekt mnohem mocnější než kterýkoli jiný ve vesmíru. Obyčejné problémy dokázalo vyřešit několik stovek nebo tisíců jednotek. Velmi výjimečně jich bylo potřebí miliony, a při dvou historických příležitostech se sjednotily miliardy buněk celého paladorského vědomí, aby se vyrovnalo s nebezpečím ohrožujícím celou rasu. Paladorská mysl byla jedním z největších intelektuálních zdrojů ve vesmíru: její plná síla byla zapotřebí málokdy, ale vědomi, že je k dispozici, ostatní rasy neobyčejně uklidňovalo. Alarkana napadlo, kolik buněk se spojilo k řešení tohoto nebezpečí. Také ho napadlo, jak to, že paladorská mysl věnovala pozornost tak triviální události.

Odpověď na tuto otázku nedostal nikdy, i když by ji byl mohl uhodnout, kdyby věděl, že mrazivě neosobní paladorská mysl má skoro lidskou slabost – není imunní vůči ješitnosti. Kdysi dávno napsal Alarkane knihu, v níž se snažil dokázat, že všechny inteligentní rasy se jednou vzdají individuálního vědomí a že jednoho dne ve vesmíru zbudou jen kolektivní mysli. Palador, psal tehdy, je první z těch absolutních intelektů – a ohromnou rozptýlenou mysl to potěšilo.

Na další otázky neměli čas, protože v té chvíli se ozval z jejich vysílaček Alveronův hlas.

„Tady je Alveron. Zůstáváme na této planetě, dokud ji nezasáhnou vlny výbuchu, takže vás můžeme být schopni zachránit. Směřujete k pobřežnímu městu, kterého svou současnou rychlostí dosáhnete za čtyřicet minut. Jestli se nedokážete sami zastavit, vyhodíme do povětří tunel před a za vámi a odřízneme vám tak přívod energie. Pak se k vám provrtáme, abyste se dostali ven – hlavní inženýr tvrdí, že s hlavními projektory to dokáže za necelých pět minut. Takže byste měli být během hodiny v bezpečí, ledaže by slunce vybuchlo dřív.“

„Ale jestli vybuchne, tak zničí i vás! Nesmíte tak riskovat!“

„Tím si nelámejte hlavu. Až slunce vybuchne, bude trvat několik minut, než vlna dosáhne maxima. A kromě toho jsme na noční straně planety a chrání nás dvanáct tisíc kilometrů skály. Jakmile se objeví první signál výbuchu, vyrazíme okamžitě ven ze sluneční soustavy a budeme se držet ve stínu planety. Při maximálním zrychlení dosáhneme rychlosti světla dřív, než opustíme kužel stínu, a slunce nám pak už nemůže ublížit.“

T´sinadree se ještě bál doufat. Okamžitě ho napadla další námitka.

„Ano, ale jak tady na noční straně dostanete ten signál?“

„Docela jednoduše,“ odpověděl Alveron. „Zdejší svět má měsíc, který je z téhle polokoule vidět. Máme na něj zaměřené teleskopy. Jestli se prudce zvýší jeho jasnost, hlavní motor se automaticky zapne a odpálí nás ven ze systému.“

Ta logika byla bezchybná. Alveron, opatrný jako vždycky, nic neriskoval. Bude trvat řadu minut, než osm tisíc mil skály a kovu bude zničeno ohněm vybuchujícího slunce. Během té doby K 9000 dosáhne rychlosti světla a s ní i bezpečí.

Alarkane stiskl druhý knoflík, když byli ještě několik mil od pobřeží. Nečekal, že se něco stane, protože si myslel, že se stroj nemůže zastavit mezi stanicemi. Připadalo jim to proto až příliš krásné, když o pár minut později lehké vibrace stroje utichly a oni se zastavili.

Dveře se tiše odsunuly. Nestačily se ještě ani otevřít docela a trojice výzkumníků už byla venku z vozu. Už nehodlali nic riskovat. Před nimi se do dálky táhl tunel, který zvolna stoupal z dohledu. Vyrazili do něj, když je najednou zavolal Alveronův hlas z komunikátorů.

„Zůstaňte, kde jste! Budeme odpalovat!“

Země se jednou zachvěla a daleko před nimi se ozval hřmot řítící se skály. Země se znovu otřásla – a sto metrů před nimi tunel náhle zmizel. Procházela jím obrovská vertikální šachta.

Výzkumníci pospíchali chodbou, až se zastavili na jejím kraji. Šachta, kterou chodba končila, měla víc než tři sta metrů v průměru a hluboká byla tak, že jejich světlomety nedosáhly na dno. Nad nimi letěly bouřkové mraky přes Měsíc, který by teď žádný člověk nepoznal, tak zářivě jasný byl jeho kotouč. Ale kromě toho tam viděli ještě tu nejkrásnější věc v celém vesmíru – vysoko nad nimi se vznášela K 9000 a obrovské projektory, které vyvrtaly šachtu, ještě rudě žhnuly.

Z mateřské lodi se oddělil tmavý objekt a prudce klesal. Torkalee se vracel pro své přátele. O malou chvilku později je už přivítal Alveron ve velitelské kabině. Ukázal k veliké obrazovce a tiše řekl: „Podívejte, stihli jsme to jen tak tak.“

Kontinent pod nimi pomalu mizel pod kilometr vysokými vlnami, které útočily na jeho pobřeží. To poslední, co ze Země kdy kdo viděl, byla obrovská pláň zalitá světlem abnormálně jasného měsíce. Po její tváři se valila blýskavá povodeň směrem ke vzdálené stěně hor. Moře slavilo své konečné vítězství, ale jeho triumf bude krátkodechý, protože už brzo Země a moře přestanou existovat. Už ve chvíli, kdy tichá výprava ve velitelské kabině sledovala zkázu pod sebou, blížila se k nim rychle nekonečně větší katastrofa, k níž byl tento obraz pouhou předehrou.

Bylo to, jako by nad krajinou v měsíčním světle náhle svítalo. Ale nehlásilo se ráno: jen Měsíc zářil, jako by se stal následníkem slunce. Asi třicet sekund to úžasné, nepřirozené světlo ozařovalo k zániku odsouzenou Zemi pod sebou. Pak na kontrolním panelu náhle bleskla indikační světla. Hlavní motor se zapnul. Alveron přelétl pohledem indikátory a ověřil si, že jsou nastaveny správně. Když se znovu podíval na obrazovku, Země byla pryč.

Úžasné, beznadějně přetížené generátory tiše zhasly, když K 9000 míjela oběžnou dráhu Persefony. Bylo to jedno, Slunce jim už teď nemohlo ublížit, a i když se loď bezmocně řítila do osamělé noci mezihvězdného prostoru, bude to jen otázka několika dní, než přijde pomoc.

Byla to ironie. Před pouhým jediným dnem byli zachránci, spěchající na pomoc rase, která už neexistovala. Ne poprvé přemýšlel Alveron o tom světě, který náhle zanikl. Marně se snažil představit si ho v jeho slávě, v době, kdy ulice jeho měst pulzovaly životem. I když ti lidé byli primitivní, mohli vesmíru mnoho nabídnout. Kdyby se jim jen bylo podařilo navázat kontakt! Lítost byla zbytečná: dlouho před tím, než přiletěli, se obyvatelé toho světa museli pohřbít hluboko v jeho ocelovém srdci. A teď oni i jejich civilizace zůstanou na věky záhadou.

Alveron byl rád, když jeho myšlenky přerušil příchod Rugona. Spojovací důstojník byl celou dobu od odletu pilně zaměstnán a snažil se analyzovat programy z vysílače, který objevil Orostron. Problém to nebyl těžký, ale vyžadovalo to konstrukci speciálního zařízení a to chvilku trvalo.

„Tak co jsi zjistil?“ zeptal se Alveron.

„Celkem dost,“ odpověděl jeho přítel. „Je v tom nějaká záhada a já tomu nerozumím.

Netrvalo dlouho zjistit, jak se signály tvoří, a dost jednoduše jsme je dokázali upravit tak, aby vyhovovaly našemu zařízení. Vypadá to, že po celé planetě byly kamery, které sledovaly jednotlivá zajímavá místa. Některé byly zřejmě ve městech, na střechách vysokých budov. Kamery se soustavně otáčely, aby poskytovaly panoramatický pohled. V těch programech, které tu máme zaznamenané, je asi dvacet různých scén.

Navíc je tam řada přenosů jiného druhu, ani obraz, ani zvuk. Vypadá to, že jsou čistě vědecké – možná údaje z nějakých přístrojů nebo něco takového. Všechny ty programy se vysílaly souběžně na různých frekvencích.

Pro to všechno musí přece být nějaký důvod. Orostron si pořád myslí, že tu stanici prostě nevypnuli, když ji opouštěli. Ale tohle nejsou programy, jaké by taková stanice vůbec měla vysílat. Rozhodně se jí používalo pro meziplanetární komunikaci – v tom měl Klarten docela pravdu. To znamená, že ti lidé pronikli někam do vesmíru, protože při posledním průzkumu nebyl na žádné z těch dalších planet život. Souhlasíš se mnou?“

Alveron ho soustředěně sledoval.

„Ano, to zní docela rozumně. Ale je také jisté, že ten paprsek nesměřoval k žádné jiné z těch planet. To jsem si sám prověřil.“

„Já vím,“ řekl Rugon. „Moc rád bych věděl, proč ohromná meziplanetární vysílací stanice pilně vysílá záběry světa, který má být zničen – záběry, které by ohromně zajímaly vědce a astronomy. Někdo si dal hodně práce s tím, aby nainstaloval ty panoramatické kamery. Jsem přesvědčený, že to vysílání někam směřovalo.“

Alveron prudce vzhlédl.

„Chceš říct, že tam mohla být ještě jedna vnější planeta, která nebyla zaznamenána?“ zeptal se. „Jestli ano, tak se určitě pleteš. Ten paprsek ani nesměřoval nikam do okruhu sluneční soustavy. A i kdyby ano – jen se podívej na tohle.“

Zapnul obrazovku a nastavil ovládání. Na sametové oponě vesmíru se vznášela modrobílá koule, tvořená mnoha soustřednými vrstvami žhnoucího plynu. I když byla tak vzdálená, že jakýkoli pohyb nebylo možno zaznamenat, zjevně se velkou rychlostí rozpínala. V jejím středu byl oslepující bod světla – bílá trpasličí hvězda, v kterou se změnilo Slunce.

„Asi si neuvědomuješ, jak je ta koule veliká,“ řekl Alveron. „Podívej se na tohle.“

Nastavil zvětšení tak, že byla vidět jen centrální část novy. Blízko u jejího srdce bylo vidět dva malinké hustší body, každý po jedné straně.

„Tohle jsou ty dvě obří planety soustavy. Pořád se jim ještě podařilo zachovat si vlastní existenci – jistým způsobem. A ty byly několik stovek milionů mil od Slunce. Nova se pořád ještě rozpíná – ale už teď je dvakrát tak velká jako celá sluneční soustava.“

Rugon chvilku mlčel.

„Asi máš pravdu,“ řekl trochu zachmuřeně. „Vyřídil jsi mou první teorii. Ale pořád jsi mě ještě neuspokojil.“

Několikrát rychle obešel místnost, než znovu promluvil. Alveron trpělivě čekal. Znal skoro intuitivní schopnosti svého přítele, který často dokázal vyřešit problém, na němž pouhá logika ztroskotávala.

Pak Rugon pomalu znovu promluvil.

„A co bys řekl tomuhle?“ řekl. „Co jestli jsme ty lidi naprosto podcenili? Orostron to už jednou udělal – myslel si, že se nikdy nemohli dostat do vesmíru, protože znali rádio jen dvě staletí. Říkal mi to Hansur II. No, v tom se Orostron mýlil. Třeba se mýlíme všichni. Díval jsem se na ten materiál, který Klarten přinesl z vysílače. To, co objevil, na něj neudělalo dojem, ale na tak krátkou dobu je to ohromný pokrok. Na té stanici byla zařízení, která by správně měla patřit rasám o tisíce let starším. Alverone, mohli bychom sledovat ten paprsek a zjistit, kam míří?“

Alveron celou minutu neřekl nic. Vlastně tu otázku napůl očekával, ale nebylo snadné odpovědět. Hlavní generátory vypověděly úplně. Nemělo cenu snažit se je opravit. Ale stále ještě měli energii, a když je energie, tak jde časem skoro všechno. Bude to znamenat spoustu improvizace a pár obtížných manévrů, protože loď měla pořád ještě svou ohromnou počáteční rychlost. Ano, dalo se to provést, a ta aktivita aspoň udrží posádku v lepší náladě, protože už teď na ně začala doléhat deprese z nezdařené výpravy. A zpráva, že nejbližší opravářská loď se k nim dostane až za tři týdny, taky na morálce nepřidala.

Inženýři jako obvykle měli spoustu řečí. A jako obvykle zvládli ten úkol za polovinu doby, kterou původně zavrhli jako nemožně krátkou. Veliká loď pomalinku, po řadu hodin, ztrácela rychlost, kterou jí hlavní motor udělil za stejný počet minut. Obrovským obloukem o průměru milionů mil změnila K 9000 svůj kurz a hvězdné pole kolem ní se posunulo.

Manévr trval tři dny, ale na konci té doby se loď vlekla po kurzu paralelním s paprskem, který kdysi vyšel ze Země. Směřovali do prázdnoty; žhnoucí koule, která bývala Sluncem, se za nimi pomalu zmenšovala. V měřítcích meziplanetárních letů skoro stáli.

Celé hodiny se Rugon skláněl nad svými přístroji a zaměřoval své detektory daleko do vesmíru. Ve vzdálenosti mnoha světelných let nebyla rozhodně žádná planeta; o tom nebylo pochyb. Tu a tam za ním zašel Alveron a vždycky dostal stejnou odpověď: „Nic nového.“ Asi v pětině případů Rugona jeho intuice zklamala; začal uvažovat, jestli tohle není právě takový případ.

Až za týden se ručičky detektorů hmoty nepatrně pohnuly na koncích stupnic. Ale Rugon neřekl nic, dokonce ani kapitánovi. Čekal, dokud si nebyl jistý, a čekal ještě dál, až i snímače krátkého dosahu začaly reagovat a vytvářet na obrazovkách první mlhavé obrázky. A i potom trpělivě čekal, než dokázal obrazy přesně určit. Pak, když věděl, že jeho nejdivočejší fantazie byly ještě krotší než skutečnost, zavolal své kolegy do velitelské kabiny.

Na obrazovce bylo vidět známý obrázek nekonečného hvězdného pole, slunce za sluncem až k samým hranicím vesmíru. Kousek od středu obrazovky vytvářela vzdálená mlhovina lehkou, oparu podobnou skvrnu, kterou oko těžko zachytilo.

Rugon zvětšil obraz. Hvězdy vypluly z monitoru; malá mlhovina rostla, až vyplnila celou obrazovku, a pak – už to nebyla mlhovina. Celá společnost vydala výkřik překvapení nad pohledem, který se jim naskytl.

Ohromným prostorem vesmíru, uspořádány ve velikém trojrozměrném šiku z pravidelných řad a sloupců s precizností pochodující armády, letěly tisíce malých svítících tužek. Rychle se pohybovaly; celá ta mohutná struktura si udržovala tvar jako jediná jednotka. Už během doby, kdy je Alveron a jeho druhové sledovali, se formace začala ztrácet z obrazovky a Rugon musel znova nastavit ovládače.

Po dlouhé odmlce Rugon promluvil.

„Tohle je ta rasa,“ řekl tiše, „která znala rádio jen dvě století – rasa, o které jsme mysleli, že se odplížila zahynout do srdce své planety. Zkoumal jsem ty záběry pod největším možným zvětšením.

Tohle je největší flotila, která kdy byla zaznamenána. Každý z těch světelných bodů představuje loď větší, než je naše vlastní. Samozřejmě jsou velmi primitivní – to, co vidíte na obrazovce, jsou trysky jejich raket. Ano, odvážili se použít raket pro cestu mezihvězdným prostorem! Uvědomujete si, co to znamená? Trvalo by jim celá staletí, než by se dostali k nejbližší hvězdě. Na tu cestu se muselo vydat celé to pokolení v naději, že o generace později ji jejich potomci dokončí.

Jaký ohromný úspěch to je, pochopíte nejlépe, když si uvědomíte, že nám trvalo dlouhé věky vydat se do vesmíru, a ještě déle, než jsme se odvážili letět ke hvězdám. I kdyby nám hrozilo zničení, dokázali bychom tak mnoho za tak krátký čas? Nezapomeňte, že je to nejmladší civilizace ve vesmíru. Před čtyřmi sty tisíci let ještě vůbec neexistovala. Jaká bude za milion let?“

O hodinu později Orostron opustil ochromenou mateřskou loď a vydal se k obrovské flotile před nimi. Když malé torpédo zmizelo mezi hvězdami, Alveron se obrátil ke svému příteli a řekl něco, na co si Rugon v příštích letech často vzpomněl.

„To jsem zvědavý, jací budou?“ uvažoval nahlas. „Budou to jenom báječní inženýři bez umění a filozofie? Nejspíš to bude pro ně pořádné překvapení, až je Orostron dostihne – a taky jim to možná dost pošramotí hrdost. Je to zvláštní, jak si všechny tyhle izolované rasy myslí, že jsou jediní v celém vesmíru. Ale měli by nám být vděční; ušetříme jim pěkných pár stovek let cesty.“

Alveron se podíval na Mléčnou dráhu, která jako stříbrný závoj pokrývala obrazovku. Mávl k ní chapadlem v gestu, které zahrnovalo celou galaxii od Centrálních planet až po osamělá slunce Okraje.

„Víš,“ řekl Rugonovi, „skoro se těch lidí bojím. Co když se jim nebude líbit naše malá Federace?“ Znova mávl k hvězdným mračnům, která se shromáždila na obrazovce a zářila světlem svých nespočetných sluncí.

„Něco mi říká, že to budou velmi odhodlaní lidé,“ dodal. „Raději bychom se k nim měli chovat zdvořile. Koneckonců máme nad nimi přesilu jenom asi tisíc milionů k jedné.“

Rugon se zasmál žertíku svého kapitána.

O dvacet let později se ta poznámka už vůbec nezdála směšná.