Oceánem hvězd

PACIFISTA

Ten den jsem se dostal k „Bílému jelenu“ až pozdě večer, a když jsem vstoupil a rozkoukal se, vidím v rohu pod terčem na šipky všechny namačkané, jednoho přes druhého v jednom chumlu.

„Všechny kromě pana Drewa; ten se ze svého místa nehnul, seděl za pultem a četl sebrané spisy T. S. Eliota. Na chvíli zvedl hlavu od „Prokuristy“, ale jen aby mi načepoval pivo a referoval, co se děje.

„Eric přitáh nějakou hru, takovou mašinku - prozatím to nad každým vyhrála. Teď na ní zkouší štěstí Sam.“

V tom okamžiku hlahol smíchu oznámil, že Sam nedopadlo nic líp než ostatní, a já jsem si rychle proklestil cestu davem, abych se podíval, o co jde.

Na stole ležela placatá kovová krabice, velká asi jako šachovnice a taky tak rozdělená na políčka. V růžku každého čtverečku byl dvousměrný vypínač a malinká neónová lampička: to všechno bylo zapnuto v zástrčce (terč byl proto v šeru) a Eric Rodgers se rozhlížel po nové oběti.

„Co to vlastně má dělat?“ ptal jsem se.

„Je to taková odrůda mlýnku, podobá se to hře, které v Americe říkají Ťik-ťak. Shannon mi to ukázal, když jsem byl za vodou u Bella v laboratořích. Hráč si má prorazit cestičku od jednoho okraje desky k druhému - jmenuje se to sever a jih - a tu si znamená těma vypínačema.

Jestli chcete, můžete si myslet, že je to jako síť ulic a ty neóny jsou dopravní světla. Hráč i aparát se střídají po jednom tahu. No a ta mašinka taky dělá co může, aby vám zablokovala pochod vlastní cestičkou od východu k západu - ty neónky se rozsvěcují, abyste viděl, kudy si to chce šinout. Žádná štreka nemusí být přímá – můžete kličkovat, jak je libo. Záleží jen na tom, abyste měl dráhu souvislou, a kdo se dostane na druhou stranu desky, ten vyhraje.“

„A to je podle všeho obyčejně ten strojek, co?“

„No, zatím se mu nikdo nedostal na kobylku.“

„A nemůžete si vynutit tah tím, že byste mašince zatarasil cestu, tak abyste aspoň neprohrál?“

„O to se zrovna pokoušíme; nechcete si to taky zkusit?“

Za dvě minuty jsem se přidal k ostatním smolařům. Stroj se vyhnul všem mým nástrahám a nalinýroval si svou vlastní dráhu od východu na západ. Ještě jsem nebyl tak úplně přesvědčen, že by mu to nikdo nenaklepal, ale už mi bylo jasné, že hra je o hodně složitější, než na první pohled vypadá.

Když jsem vyklidil pole, Eric se znova obrátil k publiku. Nezdálo se, že by se ještě někdo hrnul do hry.

„Tak co!“ provokoval Eric. „Hledá se vítěz! Co je s váma, pane Purvis? Vy jste si to ještě nerozdal!“

Harry Purvis stál vzadu za zástupem a zamyšleně zíral do prázdna. Když ho Eric oslovil, vzpamatoval se a rázem zas stanul nohama na zemi, ale na Ericovu výzvu přímo neodpověděl.

„To jsou báječné hračky, tyhle elektronkové počítače,“ blouznil, „to vám přece nemusím říkat dvakrát. Ale ta vaše srandička mi připomněla, jak to tehdy bylo s Projektem Clausewitz. Zvláštní historka, a amerického poplatníka přišla draho.“

„Heleďte,“ vmísil se starostlivě John Wyndham. „Ještě než spustíte, buďte tak laskav a nechte nás, ať si dáme na…