18. KAPITOLA
Nuda
Zbytek dne jsem s jednou kratičkou výjimkou strávila v absolutním tichu.
Ta výjimka se odehrála o pár hodin později, když Jeb donesl jídlo pro mě i pro Jareda. Když průlezem strkal tác na podlahu mé jeskyňky, věnoval mi omluvný úsměv.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
„Rádo se stalo,“ řekl.
Zaslechla jsem, jak Jared nespokojeně zavrčel, dopálený naším krátkým rozhovorem.
A to byl jediný zvuk, který Jared za celý den vydal. Nepochybovala jsem, že sedí venku, ale nikdy mi to nepotvrdil ani jediný slyšitelný povzdech.
Byl to příšerně dlouhý den – v tom stísněném prostůrku nesmírně jednotvárný. Vyzkoušela jsem každou myslitelnou polohu, ale ani jednou jsem se nemohla natáhnout aspoň trochu pohodlně. Bolest v kříži se změnila na vytrvalé mučivé bodání.
Já i Melanie jsme měly plnou hlavu Jamieho. Většinu doby jsme se užíraly obavami, že jsme mu svým příchodem ublížily, že mu ubližujeme dál. V porovnání s tím bylo dodržení slibu pouhé nic.
Čas ztratil na významu. Klidně mohlo zapadat slunce nebo i vycházet – tady hluboko pod zemí se to nedalo poznat. Nakonec mně i Melanii došla témata k hovoru. Apaticky jsme se probíraly našimi společnými vzpomínkami, jako kdybychom přepínaly televizní kanály, ale na nic se nesoustředily. Jednou jsem si dokonce zdřímla, ale tvrději jsem neusnula, protože v jeskyňce bylo děsně nepohodlně.
Když se Jeb konečně vrátil, nejradši bych ho na tu vrásčitou tvář políbila. Nakoukl do kobky s úsměvem od ucha k uchu.
„Není načase jít na další procházku?“ zeptal se.
Dychtivě jsem přikývla.
„Já to zařídím,“ zavrčel Jared. „Dej mi pušku.“
Zaváhala jsem, nešikovně schoulená u průlezu kobky, dokud mi Jeb nepokynul.
„Jen běž,“ vybídl mě.
Vylezla jsem, celá zdřevěnělá a mátožná, a chytila se Jebovy vztažené ruky, abych udržela rovnováhu. Jared zhnuseně sykl a odvrátil se. Pušku svíral křečovitě, až měl klouby prstů na pažbě úplně bílé. Nebyla jsem ráda, že pušku drží on; u něho mě znervózňovala víc než u Jeba.
Jared na mě cestou nebral ohledy jako Jeb. Odpochodoval do černého tunelu a nečekal, až ho dohoním.
Bylo to těžké – šel tiše a nevedl mě, takže jsem musela klusat s jednou rukou zdviženou před obličejem a s druhou na stěně, abych nenaběhla přímo do skály. Dvakrát jsem na nerovné podlaze upadla. Pravda, vstát mi nepomohl, ale aspoň počkal, dokud neuslyšel, že už jsem zase na nohou. V jednu chvíli, když jsme šli rovným úsekem chodby, jsem se příliš přiblížila a šátrající rukou jsem se dotkla jeho zad a přejela mu po ramenou dřív, než jsem si uvědomila, že se nedotýkám další stěny. Uskočil dopředu a se vzteklým syknutím se vytrhl zpod mých prstů.
„Promiň,“ šeptla jsem a cítila, jak mi ve tmě zahořely tváře.
Neodpověděl, ale zrychlil tempo, takže držet s ním krok bylo pro mě ještě náročnější.
Zmátlo mě, když se před námi konečně objevilo světlo. Vedl mě snad jinou chodbou? Tohle nebyla ta bílá, oslnivá zář největší jeskyně. Světlo bylo tlumené, bledé a stříbřité. Ale ta úzká škvíra, kterou jsme se museli protáhnout, mi byla povědomá… Teprve když jsme vstoupili do obřího prostoru, v němž se rozléhala ozvěna, jsem si uvědomila, v čemž vlastně spočívá ten rozdíl.
Byla noc; světlo u stropu napodobovalo spíš měsíc než slunce. Využila jsem toho, že neoslepovalo, a prohlédla jsme si strop, abych vykoumala jeho záhadu. Nesmírně vysoko nad mou hlavu svítila stovka miniaturních měsíců, které vrhaly řídké světlo na podlahu hluboko pod nimi. Měsíce byly uspořádané ve shlucích, některé byly dál než ostatní. Zavrtěla jsem hlavou. I když jsem se teď mohla dívat přímo do zdrojů světla, stejně jsem nechápala, o co jde.
„Pojď,“ poručil Jared, jenž byl napřed o hezkých pár kroků.
Trhla jsem sebou a honem zrychlila. Zamrzelo mě, že jsem se na chvíli rozptýlila. Dobře jsem viděla, jak ho štve, že na mě musel promluvit.
V jeskyni s řekami jsem nepočítala s pomocí ani s baterkou a taky se mi jich nedostalo. I tady bylo světlo potemnělé, na stropě však viselo jen asi dvacet miniaturních měsíců. Jar…
