38. KAPITOLA
Doteky
„Co si myslím o čem?“
„O našem… rozhovoru za dveřmi,“ upřesnil Ian.
Nevěděla jsem, co si myslím.
Kdovíjakým zázrakem Ian dokázal vidět věci z mé – mimozemšťanské – perspektivy. A navíc věřil, že jsem si vysloužila právo na život.
Ale… vážně žárlil? Na Jareda?
Věděl, co jsem zač. Věděl, že jsem jen tvoreček zastrčený do Melaniina mozku. Červ, jak řekl Kyle. Ale přesto právě Kyle Iana obvinil, že je do mě zamilovaný. Do mě? Vyloučeno!
Ale proč ho pak zajímají moje city vůči Jaredovi? Moje reakce na fyzický kontakt? Po zádech mi přejel mráz.
Nebo se zajímá o to, co si myslím o Melanii? Jestli s Jaredem souhlasím, že i ona má svá práva?
Nevěděla jsem, co si myslet. O ničem.
„Vážně nevím,“ zamumlala jsem.
Přikývl. „Úplně to chápu.“
„To ano, ale jen proto, že jsi výjimečně chápavý a soucitný.“
Usmál se na mě. Zvláštní, jak jeho oči dokázaly spalovat i hřát zároveň. Navíc s tou barvou, která připomínala spíš led než oheň. A v téhle chvíli byly neskutečně vřelé.
„Mám tě moc rád, Wando.“
„Až teď mi to začíná docházet. Asi jsem trochu natvrdlá.“
„Mě to taky zaskočilo.“
Oba jsme si chvíli rovnali v hlavě.
Nakonec ohrnul rty. „A… hádám… tohle je jedna z věcí, u kterých nemáš jasno, co cítíš?“
„Ne, vlastně ano. Já… nevím. Já… já…“
„To nevadí, na tyhle věci si musíš zvykat. Asi se ti to zdá… divné.“
Přikývla jsem. „To je slabé slovo. Spíš nemožné.“
„Něco mi pověz,“ požádal Ian po chvíli.
„Když budu znát odpověď.“
„Ta otázka není těžká.“
Ale hned ji nepoložil. Místo toho se natáhl přes uličku mezi matracemi a vzal mě za ruku. Chvíli mou dlaň držel v obou svých rukách, pak mi prsty jedné z nich zvolna přejel po paži nahoru, až k rameni. Nedíval se mi přitom do obličeje, ale sledoval cestičku husí kůže, která se ježila pod jeho dotekem.
„Je ti to příjemné, nebo nepříjemné?“ zeptal se.
Nepříjemné! tvrdila Melanie.
Ale vždyť to nebolí! namítla jsem.
Na tohle se ale neptá. Když myslí příjemné… Och, to je jako mluvit s dítětem!
Není mi ještě ani rok, nezapomínej. Nebo už ano? Zkusila jsem se rozpomenout na datum.
Melanii to nezajímalo. On chce vědět, jestli ti jsou jeho doteky příjemné stejně jako mně ty Jaredovy. Vzpomínka, kterou mi nabídla, nebyla z jeskyní. Stáli s Jaredem v kouzelné soutěsce, při západu slunce. Jared stál za ní a dlaněmi jí objížděl obrys ramen a paží až k bokům. Zachvěla jsem se slastí z pouhého doteku. Takhle.
Och.
„Wando?“
„Podle Melanie to je nepříjemné,“ šeptla jsem.
„A podle tebe?“
„Já… nevím.“
Oči měl ještě hřejivější než před chvílí. „Nejspíš si nedovedu ani představit, jak jsi z toho zmatená.“
Uklidnilo mě, že má takové pochopení. „Ano, jsem zmatená.“
Opět mě pohladil po paži. „Chceš, abych s tím přestal?“
Zaváhala jsem. „Ano,“ kývla jsem nakonec. „To… co děláš… nemůžu pak pořádně myslet. A navíc, Melanie se na mě hněvá, to taky není snadné.“
Na tebe se nehněvám. Řekni mu, ať odejde.
Ian je můj přítel. Nechci, aby odešel.
Ian se odtáhl, založil si paže na prsou.
„Předpokládám, že nás nenechá ani na vteřinku o samotě.“
Zasmála jsem se. „Moc bych se divila.“
Ian naklonil hlavu k rameni. Zatvářil se mazaně.
„Melanie Stryderová?“ oslovil ji.
Obě jsme sebou při zaslechnutí jména trhly.
Ian pokračoval: „Rád bych si s Wandou promluvil soukromě, pokud nemáš námitky. Dalo by se to nějak zařídit?“
Taková drzost! Vyřiď mu, že ani kdyby lezl po zdi! Ten chlap mi je protivný!
Nakrčila jsem nos.
„Co řekla?“
„Že ne.“ Snažila jsem se její slova přetlumočit co nejmírněji. „A taky, že tě… nemá ráda.“
Ian se zasmál. „To beru. Musím ji respektovat, ale za zkoušku to stálo.“ Povzdechl si. „Ale s obecenstvem to nebude ono.“
Co nebude ono? zavrčela Melanie.
Zašklebila jsem se. Její hněv nebyl příjemný, uměla zuřit víc než já.
Zvykej si na to.
Ian mi přitiskl dlaň k tváři. „Nechám tě, aby sis to promyslela, platí? Abys měla jasno, co cítíš.“
Zkusila jsem dotek jeho ruky vyhodnotit objektivně. Dlaň měl měkkou. Ten pocit byl… příjemný. Ne jako když se mě d…