28. KAPITOLA
Temnota
V té absolutní tmě jsem se probudila dezorientovaná. Během posledních měsíců jsem si zvykla, že příchod rána mi ohlašuje slunce. Nejdřív jsem myslela, že je pořád noc, ale pak mi bolest v zádech a pálení na odřené tváři připomněly, kde ve skutečnosti jsem.
Vedle sebe jsem slyšela tichý, pravidelný dech. Nepolekal mě, protože to byl ten nejdůvěrněji známý zvuk tady. Vůbec mě nepřekvapilo, že Jamie se připlížil nazpátek a po mém boku prospal celou noc.
Možná ho probudil změněný rytmus mého dechu, nebo jsme byli vzájemně tak sladění, ale byl vzhůru jenom o pár vteřin později než já.
„Wando?“ vyjekl polekaně.
„Jsem tady, neboj.“
Úlevou si vydechl.
„Je tu děsná tma,“ postěžoval si.
„To je.“
„Myslíš, že už je snídaně?“
„Nevím.“
„Mám hlad. Pojď to omrknout.“
Neodpověděla jsem mu.
Moje mlčení si vyložil naprosto správně. „Už se nemusíš schovávat, Wando,“ vysvětlil mi vážně po chvilce čekání. „Včera večer jsem si s Jaredem promluvil. Už se do tebe nebude navážet – slíbil mi to.“
Skoro jsem se usmála. Navážet se do mě.
„Tak půjdeš se mnou?“ nedal se odbýt Jamie. Nahmatal mou ruku.
„Opravdu o to stojíš?“ zeptala jsem se přiškrceně.
„Jasně. Všechno bude jako dřív.“
Mel? Je to dobře?
Nevím. Váhala. Nedokázala nic namítat, toužila vidět Jareda.
Je to šílené, víš.
Ne tak šílené, jako že ho chceš vidět i ty.
„Tak dobře, Jamie,“ souhlasila jsem. „Ale nesmíš se trápit, pokud to stejné nebude, ano? Pokud se to zvrtne… Zkrátka, nenech se tím zaskočit.“
Dovolila jsem, aby mě za ruku vyvedl ze tmy. Do velkého zahradního sálu jsem vkročila se zaťatými zuby, připravená na nejhorší. Kdoví, co si domluvili, než jsem se probudila?
Ale zahrada byla prázdná, i když na ranní obloze zářilo slunce a oslepilo mě odrazem stovky zrcadel.
Jamieho prázdná jeskyně nezajímala. Podíval se na mě a sykl.
„Uch,“ ujelo mu. „Dá se to vydržet? Bolí to moc?“
Zlehka jsem se dotkla tváře. Kůži jsem měla zdrsnělou, jak se na krev nalepil prach. Při doteku to krutě zabolelo.
„Jsem v pohodě,“ šeptla jsem; z prázdné jeskyně na mě padala tíseň, nechtěla jsem mluvit moc hlasitě. „Kam všichni šli?“
Jamie pokrčil rameny a nespouštěl ze mě pohled. „Asi po práci,“ prohodil lhostejně, ani se nenamáhal ztišit hlas.
Připomnělo mi to včerejší večer, tajemství, které mi odmítl prozradit. Zamračila jsem se.
Co myslíš, že nám tají?
Víš tolik co já, Wando.
Jsi člověk. Neměla bys mít něco jako šestý smysl?
Haha! Můj šestý smysl mi napovídá, že tohle místo neznáme ani zdaleka tak dobře, jak jsme myslely, řekla Melanie.
Znělo to zlověstně.
Proto se mi téměř ulevilo, když ke mně z kuchyňské chodby dolehly běžné zvuky, které svědčily o tom, že tam všichni jedí. Nijak zvlášť jsem o společnost nestála – ano, toužila jsem vidět Jareda, samozřejmě – ale pusté chodby a jeskyně a vědomí, že všichni přede mnou něco tají, mne příšerně znervózňovaly.
Kuchyně nebyla zaplněná ani z poloviny, což v tuhle denní dobu bylo divné. Moc jsem si však toho nevšímala, protože vůně jídla mi přehlušila každou myšlenku.
„Áááách!“ vyjekl Jamie. „Vajíčka!“
Jamie mě teď vlekl ještě rychleji a já už neváhala. S kručícími žaludky jsme se hnali k pultu vedle pece, kde Lucina, ta matka, stála s plastovou naběračkou v ruce. Obvykle si snídani servíroval každý sám, ovšem obvyklou snídani tvořily tuhé chlebové rolky.
Podívala se pouze na chlapce: „Před hodinou měla vejce lepší chuť.“
„Určitě budou dobroučké i teď!“ zářil Jamie nadšením. „Všichni už jedli?“
„Skoro všichni. Myslím, že tác odnesli i Doktorovi a ostatním…“ Lucina nedořekla a poprvé zatěkala očima i ke mně; Jamie udělal totéž. Vůbec jsem nechápala ten výraz, který se na okamžik mihl v Lucinině obličeji, protože zmizel příliš rychle a nahradila ho jiná emoce; to jak si všimla mé zhmožděné tváře.
„Kolik toho zbylo?“ zajímal se Jamie s dychtivostí, do níž se teď zřejmě trochu nutil.
Lucina se obrátila a shýbla se pro kovovou pánev, která ležela v peci na rozpálených kamenech. „Kolik si dáš, Jamie? J…
