Mechanický pomeranč (Anthony Burgess)

4

DOMŮ, domů, domů, chtěl sem domů, a k DOMOVU sem taky přišel, bratři moji. Šel sem tmou a nemířil zpátky do města, ale směrem k nojzu toho zemědělskýho stroje. To mě přivedlo do takový jakoby vesnice, z který sem měl pocit, že sem ji už někdy lukoval, ale to mohlo být jenom tím, že všechny vesnice vypadaly do jistý míry stejně, a potmě obzvlášť. Byly tam domy a takovej plac, kde se pilo, a přímo na konci vesnice stála bitková chata úplně odinočky, a já zlukoval na brance bíle zářící její jméno. DOMOV, stálo tam. Byl sem úplně promočenej od toho ledovýho lijáku, takže moje dresy už nebyly podle tý nejmódnější fazóny, ale spíš mizerný a úplně patetický, a z mojí parádní svatozáře zbyl jen chumáč físízový změti kolem celýho gulliveru, a byl sem si jistej, že můj fejs je samá modřina a rána, a taky se mi viklalo pár cánů, když sem se jich zlehka dotknul ještěkem. A celou ploť sem měl strašně rozbolavělou a měl sem příšernou žízeň, takže sem svý lipsy pořád nastavoval studenýmu dešti, a k tomu mi bez ustání škrundalo v žaludku, protože sem od rána neměl jedinej kousek piščy, a ani tehdy toho moc nebylo, ach, bratři moji.

DOMOV, stálo tam, a snad by se tam mohl najít nějakej hjumaník, kterej by mi mohl pomoct. Otevřel sem branku a jako bych tak uklouzl na cestičce, protože déšť ji proměnil v ledovou klouzačku, a potom sem jemně a významně zaklepal na dveře. Žádnej hjumaník nepřišel, tak sem zaťukal bitkově silnějc a víckrát a pak sem uslyšel nojz fútek, který přicházely ke dveřím. Pootevřely se a mužskej vojs se zeptal: „Ano, co se děje?"

„Ach," řekl sem, „prosím vás, pomozte mi. Byl sem zbit policií a nechali mě na silnici umřít. Ach, prosím vás, dejte mi něčeho napít a nechte mě ohřát se u ohně, prosím vás, pane."

Nato se dveře otevřely dokořán a mohl sem lukovat jakoby teplý světlo a hořící praskající oheň. „Pojdte dál," řekl ten hjumaník, „ať jste, kdo jste. Bůh vám pomáhej, ubohá oběti, pojdte dál, ať se na vás podíváme." Tak sem tak jakoby vklopýtal dovnitř a nebyla to žádná velká sláva, bratři, cítil sem se fakt hotovej a u konce se silama. Ten hodnej hjumaník mi položil hendky kolem plečů a dovedl mě do pokoje, kde hořel oheň, a já sem samozřejmě okamžitě poznal, kde sem a proč mně ten DOMOV na brance připadal tak povědomej. Podíval sem se na toho hjumaníka a on se díval na mě takovým laskavým způsobem, a ted' sem si ho připamatoval už úplně dobře. On si na mě pochopitelně nevzpomínal, protože v těch bezstarost­nejch časech sme s mejma takzvanejma frendíkama všechno naše bolšácký šlágování a blbání a stoulování prováděli v maskýs, který představovaly fakt chorošný přestrojení. Byl to menší hjumaník ve středním věku, třicet, čtyřicet, padesát, a měl na gulliveru očky. „Po­sadťe se k ohni," řekl, „přinesu vám trochu whisky a teplou vodu. Bože bože bože, někdo vás teda pořádně zřídil." A jakoby starostlivě se mi zadíval na gulliver a na fejs.

„Policie," řekl sem. „Příšerná, strašná policie."

„Další oběť," řekl jakoby s povzdechem. „Oběť moderní doby. Půjdu a přinesu vám tu whisky, a pak vám musím trochu ošetřit rány." A odešel. Bitkově sem se po tom útulným pokojíku rozhlídl. Byly tam skoro jenom samý knihy, oheň a několik židlí, a bylo tak nějak lukovat, že tady chybí ženská hendka. Na stole stál psací stroj a spousta jakoby poházenejch papírů a já si vzpomněl, že to byl jakejsi spisovatelskej hjumaník. Mechanickej pomeranč, tak to bylo. Bylo legrační, že mi to zůstalo vězet v mozku. Nesměl sem to ale dát najevo, protože sem potřeboval pomoc a laskavou péči. Ty příšerný gražny bráčny v tom hrozným bílým placu mi tohle provedli, donutili mě k potřebě pomoci a laskavosti a přinutili mě rovněž pomoc a laskavost nabízet jinejm, pokud ji někdo ode mě vzal.

„Tady to je," hlaholil ten hjumaník, když se vracel. Podal mi k drinkání plnou sklenici horkýho povzbuzujícího nápoje, po němž se mi udělalo líp, a pak mi vyčistil rány na fejsu. Potom pravil: „Vy si dáte pěkně horkou koupel, já vám ji přichystám, a pak mi můžete o všem povědět při dobré teplé večeři, kterou připravím, když se budete koupat." Ach, bratři moji, skoro bych nad tou laskavostí plakal, a myslel sem si, že musí lukovat, jak se mi do ajek derou starý dobrý slzy, protože řekl: „No tak no tak no tak," a poplácal mě po pleču.

Takže sem vyšel po schodech nahoru a dal si tu horkou kou­pel, a on mi přinesl na oblečení pyžamo a župan, všechno vyhřátý u ohně, a taky strašně obnošený starý tufle. A tak, bratři moji, tře­baže mě ještě všechno bolelo a cítil sem se mizerně, věděl sem, že mi za chvilku bude o mnoho líp. Zguljal sem dolů a lukoval sem, že v kuchyni přichystal na stůl příbory a pěknej velkej bochník bredu, a taky láhev PRIMA kečupu, a brzy už servíroval usmažený jajko­váky s lomtykama šunky a opečený párky a taky veliký bolšácký hrnky horkýho sladkýho tý s mlíkem. Bylo fajn sedět v teple a jíst, a já zjistil, že sem strašně hladovej, takže sem po tom smaženým jedl jeden lomtyk bredu s máslem a jahodovým džemem z velkýho bolšáckýho hrnce za druhým. „Je mi mnohem líp," řekl sem. „Jak se vám jenom kdy odvděčím?"

„Myslím, že vím, kdo jste," řekl. „Pokud jste ten, kdo si myslím, pak jste, příteli, na správném místě. Nebyla dnes ráno v novinách vaše fotografie? Jste ta ubohá oběť té hrůzostrašné nové techniky? Jestliže ano, pak vás sem poslala sama Prozřetelnost. Mučený ve vězení a pak vyhozený, aby ho dál mučila policie. Mé srdce s vámi velmi cítí, ubohý chlapče." Bratři, nemohl sem ze sebe vypravit je­dinej verd, třebaže sem měl lipsy dokořán, abych mu jeho otázky zodpověděl. „Nejste první, který sem v zoufalství zavítal," řekl. „Po­licie vozí své oběti na katastr této obce docela s potěšením. To, že jste sem ale přišel vy, další a jiný druh oběti, je určitě dílem Boží Prozřetelnosti. Možná jste už tedy i vy slyšel o mně?"

Musel sem být velice opatrný, bratři, a tak sem řekl: „Slyšel sem o Mechanickém pomeranči. Nečetl sem to, ale slyšel o tom." „Aha," odpověděl a jeho fejs se rozzářil jako sluníčko v celé své ranní slávě. „Teď mi něco povězte o sobě."

„Nemám moc co říct, pane," řekl sem zcela skromně. „Byla to jen taková hloupá klukovská lumpárna, moji takzvaní přátelé mě přesvědčili nebo spíš přinutili, abych se vloupal do domu jedný starý pticy - chci říct paní. Neměli sme v úmyslu jí jakkoli ublížit. Naneštěstí té paní ve snaze vyhodit mě ven puklo její starý dobrý srdce, i když já byl už přichystanej odejít sám od sebe, a ona potom umřela. Obvinili mě, že sem způsobil její smrt. Takže mě poslali do vězení, pane."

„Ano ano ano, jen pokračujte."

„Pak si mě vybral ministr nitra či vnitra, že na mně vyzkouší tu buč od Ludovica."

„Povězte mi o tom úplně všechno," řekl a dychtivě se ke mně předklonil, přičemž si hendkáv svetru celej namočil do jahodovýho džemu na talíři, kterej sem odsunul předtím na stranu. Tak sem mu to všechno pověděl. Napovídal sem mu toho spoustu, všechno, bratři moji. Strašně dychtivě to celý poslouchal, ajka se mu jakoby leskla a lipsy měl dokořán otevřený, zatímco mastnota na talířích byla čím dál zaschlejší. Když sem skončil, vstal od stolu, pořád kýval hlavou a bručel si hm hm hm, posbíral talíře a ostatní buči ze stolu a zanesl je do dřezu, aby je umyl. Řekl sem:

„Já to, pane, rád udělám."

„Jen si odpočiňte, ubohý mladíku," odpověděl a otočil kohoutkem, až z něho začala bublat pára. „Předpokládám, že jste zhřešil, ale váš trest se vymyká jakékoli proporci. Udělali z vás něco, co už nemá nic společného s člověkem. Nemáte už žádnou schopnost volby. Jste přinucen ke společensky pňjatelnému chování, malý stroječek schopný pouze dobra. A je mi to zcela jasné - celá ta věc s mar­ginálním dolaďováním. Hudba a sexuální akt, literatura i umění, to vše musí být nyní zdrojem nikoli radosti, nýbrž bolesti."

„To máte pravdu, pane," řekl sem a pokuřoval jednu z rakovek s korkovou špičkou od tohodle laskavýho člověka.

„Ukousnou si vždycky příliš veliké sousto," řekl a utíral talíř, jako by byl duší nepřítomen. „Ale základní intencí je skutečný hřích. Člověk, který se nemůže rozhodovat, přestává být člověkem."

„To říkal i čárlí, pane," řekl sem. „Chci říct jako vězeňskej kap­lan."

„Opravdu? Opravdu? Samozřejmě, že to říkal. Musel to říkat, že ano, když je to křestan. Teď tedy," pokračoval a pořád přitom utíral ten samej talíř, kterej utíral už před deseti minutama, „pozveme na zítřek pár lidí, kteří se na vás přijdou podívat. Myslím, že byste mohl být užitečný, ubohý chlapče. Myslím, že byste mohl pomoci k pádu téhle zpupné a arogantní vlády. Předělat citlivého mladého člověka na součást mechanického strojku by se zajisté nemělo stát triumfem žádné vlády, ani té, která se veřejně chlubí svou represívností." Pořád ještě utíral ten samej talířek. Řekl sem:

„Pane, pořád utíráte ten samej talířek. Souhlasím s vámi, pane, pokud jde o to vychloubání. Tahle vláda se zdá bejt strašně vychlou­bačná."

„Ach," řekl, jako by ten talíř zlukoval vůbec poprvý, a pak ho odložil. „Pořád ještě mi to moc nejde," řekl, „pokud jde o domácí práce. Dělávala to všechno moje žena a mně nechávala prostor pro psaní."

„Vaše žena, pane?" zeptal sem se. „Ona odešla a opustila vás?" Fakt sem chtěl vědět, jak to s jeho ženou dopadlo, moc dobře sem si ji pamatoval.

„Ano, opustila mě," řekl takovým jakoby hlasitým a zahořklým vojsem. „Zemřela, víte. Byla brutálně znásilněna a umlácena. Byl to příliš veliký šok. Stalo se to v tomto domě," jeho hendky, ve kterejch pořád držel utěrku, se třásly, „přímo tady vedle v pokoji. Musel jsem se moc nutit, abych tady zůstal žít, ale ona si přála, abych zůstal zde, kde stále zůstává přítomna její křehká vzpomínka. Ano ano ano. Ubohé děvčátko." Všechno sem jasně lukoval, bratři moji, všechno to, co se stalo v tý dávno minulý najtce, lukoval sem se při tý prácičce a začalo mi být na zvracení a v gulliveru mi vybuchla bolest. Ten hjumaník to lukoval, protože můj fejs jakoby zůstal celej bez rudě rudý blažky, byl strašně bledej, a on tohle určitě poznal. „Běžte si ted' lehnout," řekl laskavě. „Pokoj pro vás je připravený. Ubohý, ubohý chlapče, musel jste si prožít příšerný čas. Oběd moderní doby, přesně jako ona. Ubohé, ubohé, ubohé děvče."