Mechanický pomeranč

7

DOVLEKLI mě do jasně osvětlený, bělostný kantory, ve který pře­vládal silnej smel složenej jakoby ze zvratků, záchodů, pivních lipsů a desinfekce, což všechno přicházelo z nedalekejch zamřížovanejch místeček. Bylo slyšet, jak plenící ve svejch celách nadávají a zpívají, a zdálo se mi, že híruju, jak jeden řve:

A já se vrátím ke své milé, ke své milé,
když ty, má milá, už o mě nestojíš.

Ale pak se ozvaly vojsy milicjantů, aby drželi huby, a dalo se hírovat i džvenk, jako by někoho fakt chorošně tolčokovali a ten pak křičel úúúúúú, a vypadalo to jako vojs opilý ouldaný pticy, ne mužskýho. Se mnou byli v kantoře čtyři milicjanti, všichni pěkně na­hlas drinkali tý, na stole měli obrovskou konvici a všichni usrkávali a říhali nad hnusnejma bolšáckejma hrnkama. Mně nic nenabídli. Je­diný, co mně dali, bratři moji, bylo posraný ouldaný zrcátko, abych se na sebe podíval, a skutečně: už to nebyl váš fešáckej mladej Vy­pravěč, ale skutečnej horibl pohled, lipsy sem měl napuchlý a ajka celý rudý, i nos sem měl jakoby rozpláclej. Všichni se tomu chorošně rozláfali, když zlukovali, jak sem z toho vyděšenej, a jeden z nich povídá: „Láska je jak noční můra." A pak nějakej vrchní milicjant s hvězdama na plečách, aby ukázal, že je nej nej nej, na mě luknul a řekl: „Hm." A pak začali. Řekl sem:

„Nepovím jedinej verd, dokud tady nebude můj právní zástupce. Já znám zákony, vy hajzli." Tomu se samozřejmě pěkně od plic gromkově zaláfali a ten hvězdnej vrchní milicjant pravil:

„Príma prím, chlapci, začneme tím, že mu ukážeme, jak dobře známe zákony i my, ale taky, že znát zákony není všechno." Měl takovej džentlmenskej vojs a mluvil strašně unaveným způsobem, a pak kývl s takovým frendíkovským úsměvem na jednoho ob­rovskýho tlustýho hajzla. Ten velkej tlustej hajzl si sundal svou tuniku a mohli ste lukovat, že je to pěkně ouldanej tlouštík, a ten ke mně ne moc kvikle přistoupil a já mohl smelovat, když otevřel svý lipsy v unaveným poťouchlým úšklebku, z jeho dechu mlíko­vatý tý, který před chvilkou drinkal. Na roža taky nebyl moc dobře oholenej a v podpaží měl na košili stružky zaschlýho potu, a když přišel úplně blízko, byl z něj cítit smel jakoby ušního mazu. Pak vymrštil svou smradlavou zarudlou hendku a já ji dostal přímo na břicho, což nebylo fér, a všichni milicjanti se rozláfali, až jim gulli­very poskakovaly, jenom kromě toho vrchního, kterej měl pořád ten svůj unavenej a jakoby znuděnej úšklebek. Musel sem se opřít o tu bělostnou stěnu, takže sem měl dresy celý bílý, a snažil se popadnout v tý strašný bolesti dech, a pak se mi zachtělo vyblít ten rozvařenej koláč, kterej sem měl na začátku večera. Takovou buč, abych se jim tam vyblil na podlahu, sem nemohl připustit, takže sem to zadržel. Pak sem uviděl, jak se ten tlustej bijec obrací na svý milicjantský frendíky, aby se fakt chorošně zaláfal nad tím, co provedl, takže sem zvednul svou pravou fútku a než mohli ostatní na něho skrímnout, aby dával backa, nakopnut sem ho nádherně do holeně. Skrímoval jako pominutej a poskakoval kolem dokola.

Po tomhle ale přišel jejich čas a házeli si se mnou od jednoho k druhýmu jako nějakým strašně těžkým krvavým balónem, bratři moji, pěstí mi zasazovali rány na járble a na lipsy a na břicho a rozdá­vali kopance, a potom sem nakonec musel zvracet na podlahu a jako nějakej úplně lunatickej hjumaník sem dokonce breptal: „Promiňte, bratři, vůbec to ode mě nebylo správný. Promiňte, promiňte, pro­miňte." Oni mi ale podali ouldanej kus pejprů a donutili mě to utřít a potom i posypat pilinama. A potom mi řekli, skoro jako starý dobrý frendíci, že se mám posadit a že si spolu potichu potolkáme. A pak se přišel luknout P. R. Deltoid, protože měl kancelář v tý samý bu­dově, vypadal unaveně a gražně, a řekl: „Takže už k tomu došlo, Saško, ano? Přesně tak, jak sem si myslel. Bože bože bože, ano." Pak se obrátil na milicjanty se slovy: „Dobrej večír, inspektore. Dobrej večír, seržante. Dobrej večír, dobrej večír vám všem. Tak tohle je pro mě už konec, ano. Bože bože, ten kluk vypadá fakt zmateně, že ano? Jen se podívejte, jak vypadá."

„Násilí plodí násilí," řekl ten vrchní milicjant velice svatouškov­ským vojsem. „Odporoval svým zákonným pronásledovatelům." „Opravdovej, skutečnej konec, ano ano," opakoval P. R. Deltoid.

Podíval se na mě velice chladnýma ajkama, jako by se ze mě stala nepotřebná věc a jako bych už nebyl krvácející a velice unavenej a zbitej hjumaník. „Předpokládám, že zítra budu muset k soudu."

„Já to neudělal, bratře pane," řekl sem, slzy bitkově na krajíčku. „Přimluvte se za mě, pane, protože já nejsem tak špatnej. Jsem oběť zrady těch druhejch, pane."

„Zpívá jak čečetka," řekl vrchní rož pohrdavě. „Krásně to z něho leze, fakt nádherně."

„Já budu mluvit," řekl chladně P. R. Deltoid. „Zítra tam budu taky, nemějte starost."

„Jestli mu chcete ubalit jednu mezi žebra, pane vrchní milicjant, tak se před náma nežinýrujte. Přidržíme vám ho. Musí to být pro vás další veliký zklamání."

Potom P. R. Deltoid udělal něco, o čem bych si nikdy nepomys­lel, že to může člověk jako on, kterej má nás, špatenky, obracet na opravdu chorošný bajaty, a obzvlášť ne přede všema těma rožama. Přistoupil blíž a plivnul. Plivnul. Naplno mi plivnul přímo do fejsu a pak si hřbetem hendky otřel ucintaný lipsy. A já si pořád dokola nevěřícně utíral svůj poplivanej fejs zakrvaveným taštúkem a řekl sem: „Děkuju vám, pane, mockrát vám děkuju, pane, bylo to od vás moc laskavý, pane, děkuju." A P. R. Deltoid odešel bez jedinýho verdu z místnosti.

Milicjanti se ted' posadili, aby vyrobili dlouhý prohlášení, který sem musel podepsat, a já si pomyslel: Peklo na vás, ať vám všem žahne, jestli ste, vy hajzlové, na straně Dobra, pak já sem rád, že patřím do druhýho tábora. „Tak fajn," řekl sem jim, „vy gražny bračny, smelovatý soďáci jedny. …