Kapitola 28
"Lidi si o nás začínají povídat," řekla Fenchurch starostlivě, když vytáhli její cello nahoru.
"A nejen povídat," opravil ji Arthur, "ale i tisknout, velkými tučnými písmeny přímo pod kolonkou výher v bingu. Což je důvod, proč jsem si říkal, že bych měl raději obstarat tohle."
Ukázal jí dlouhé úzké knížečky s letenkami.
"Arthure!" zajásala a objala ho. "Znamená to, že jsi s ním mluvil?"
"Prožil jsem den extrémně vyčerpávajících telefonních výkonů, "referoval Arthur. "Mluvil jsem doslova se všemi odděleními doslova všech novin ve Fleet Street a nakonec jsem získal jeho číslo."
"Vidím, že jsi tvrdě pracoval, vždyť se přímo koupeš v potu, ty můj ubohý broučku."
"To není pot," vysvětloval Arthur unaveně. "Právě tu byl fotograf. Snažil jsem se mu to vymlouvat, ale- ale to je fuk, podstatné je, že odpověď zní ano."
"Mluvil jsi s ním."
"Mluvil jsem s jeho ženou. Říkala že je hrozně divný, takže nepůjde v telefónu hned teď, a jestli bych mohl zavolat ještě jednou."
Ztěžka usedl, načež si uvědomil, že mu něco chybí a vydal se pro to do ledničky.
"Chceš se něčeho napít?"
"Přímo bych vraždila, jak po tom toužím. Vždycky tuším, že mě čekají perné chvilky, když si mě můj učitel cella prohlédne od hlavy k patě a řekne: "Áno, drahoušku, myslím, že si dneska dáme trochu Čajkovského."
"Tak jsem zavolal znova," líčil Arthur, "a ona mi řekla, že prý je 3,2 světelných let od telefónu a že mám zavolat ještě jednou."
"Aha."
"Tak jsem zavolal ještě jednou. Řekla mi, že se situace zlepšila. Už prý je jenom 2,6 světelných let od telefonu, ale že tak daleko přece jen nedokřikne."
"Co myslíš," zapochybovala Fenchurch, "nemohli bychom promluvit s někým jiným?"
"To je ještě horší. Mluvil jsem s někým z nějakého vědeckého časopisu, kdo ho osobně zná, a ten říkal, že John Watson bude nejen věřit, ale dokonce bude mít i důkaz, často nadiktovaný anděly se zlatými plnovousy, zelenýmmi křídly a sandály od dr. Scholla, že ta nejpraštěnější módní teorie měsíce je naprosto pravdivá. Lidem, kteří budou pochybovat o validitě jeho vizí, triumfálně ukáže řečené dřeváky, a dál se s ním nedostaneš."
"Netušila jsem, že to bude tak špatné," ozvala se Fenchurch tiše. Apaticky si pohrávala s letenkami.
"Tak jsem znova zavolal paní Watsonové," pokračoval Arthur. "Jmenuje se mimochodem, možná tě to bude zajímat, Arcane Jill."
"Aha."
"Jsem rád, že to chápeš. Myslel jsem, že ničemu z toho nebudeš věřit, takže když jsem jí tentokrát volal, nahrál jsem to na telefonní záznamník."
Přešel k záznamníku a chvíli vztekle manipuloval s tlačítky, protože tento záznamník doporučovaný časopisem Co vybrat? bylo téměř nemožné použít, aniž byste přitom zešíleli.
"Tady to je," oznámil konečně a setřel si pot s čela.
Hlas byl po cestě na geostacionární družici a zpět slabý a praskavý, ale také strašidelně klidný.
"Možná že bych vám měla vysvětlit," pravil hlas Arcane Jill Watsonové, "že telefon je vlastně v místnosti, kam on nikdy nechodí. Je totiž v Blázinci, víte. Wonko Příčetný nerad vstupuje do blázince, a tak to radši nedělá. Myslím, že bych vám to měla říct, abych vám ušetřila zbytečné telefonování. Kdybyste se s ním chtěl sejít, dá se to snadno zařídit. Je k tomu zapotřebí jen vejít. Schází se s lidmi jen mimo blázinec."
Arthurův hlas, maximálně zmatený: "Promiňte, nerozumím vám. Kde je ten blázinec?"
"Kde je blázinec?" Ozvala se znovu Arcane Jill Watsonová. "Přečetl jste si někdy návod na balíčku párátek?"
Arthurův hlas na pásku musel přiznat, že ne.
"Možná, že byste to měl udělat. Možná že by vám to leccos objasnilo. Možná že vám to ukáže, kde je blázinec. Děkuji vám."
Šum telefonní linky umlkl. Arthur vypnul přístroj.
"Snad to můžeme považovat za pozvání," pokrčil rameny. "Podařilo se mi získat jeho adresu od toho chlapíka z vědeckého časopisu."
Fenchurch se zamračila a zamyšleně pohlédla na Arthura a pak znovu na letenky.
"Myslíš, že to…
