KAPITOLA 4
Sněhové vločky
Říká se, že neexistují dvě stejné sněhové vločky.
Poslyšte… a kontroloval to v poslední době někdo?
Sníh se tiše snášel temnotou. Hromadil se na střechách, proplétal se mezi větvemi stromů, s tichým sykotem pokrýval zem v lese a páchl cínem.
Bábi Zlopočasná sníh vždycky kontrolovala. Teď stála na prahu, a zatímco kolem ní žluté světlo svíce vytvářelo na sněhu nažloutlý kruh, chytala sněhové vločky na lopatu.
Bílé kotě pozorovalo padající sníh. Nedělalo nic víc.
Nesnažilo se chytit vločky tlapkou, jen je velmi soustředěně pozorovalo. Vždycky si vyhlédlo jednu vločku a sledovalo její spirálovitý let, dokud nedopadla na zem. Pak se ještě chvilku dívalo na místo, kde sníh přistál, jako by se chtělo ujistit, že představení skončilo, a teprve pak si vybralo jinou vločku a začalo nanovo.
Jmenovalo se „Ty“, jako v „Hej, Ty!“ nebo „Ty!
Zmiz odsud!“. Když přišlo na jména, Bábi Zlopočasná nedávala přednost žádnému.
Bábi se zadívala na vločky a usmála se svým známým úsměvem. Veselosti v něm nebylo ani za mák a mnoho lidí by dokázal vyděsit.
„Hej, Ty, jdeme dovnitř,“ řekla a zavřela dveře.
U ohně se třásla slečna Klíšťová. Oheň nebyl nijak velký, právě tak akorát. Ale vzduchem se nesla vůně hrachové polévky s uzeným, která vystupovala z kameninového hrnku nad ohněm. Vedle něj stál mnohem větší pekáček, z kterého se hlásilo pečené kuře.
Slečna Klíšťová kuře příliš často neochutnala, a proto teď žila ve šťastné naději.
Je třeba říci, že Bábi Zlopočasná a slečna Klíšťová spolu dobře nevycházely. Ale tak to u starších čarodějek často bývá. Nejlépe jste to poznali na tom, že se k sobě neustále chovaly až přehnaně slušně a ohleduplně.
„Sníh nám letos napadl výjimečně brzo, paní Zlopočasná,“ ozvala se slečna Klíšťová.
„Svatá pravda, slečno Klíšťová,“ přisvědčila Bábi.
„A je tak… zajímavý. Dívala jste se?“
„Už jsem sníh viděla, paní Zlopočasná,“ odpověděla slečna Klíšťová. „Sněžilo celou tu dobu, než jsem se sem dostala. Musela jsem pomáhat tlačit poštovní dostavník! Už jsem viděla sněhu až, až! Ale co uděláme s Toničkou Bolavou?“
„Nic, slečno Klíšťová. Ještě čaj?“
„Vždyť za ni tak nějak neseme jistou zodpovědnost.“
„Ne, nese především zodpovědnost sama za sebe. Je to čarodějka. Tančila Zimní tanec. Viděla jsem ji při tom.“
„Jsem si jistá, že nechtěla,“ protestovala slečna Klíšťová.
„Jak můžete tančit a nechtít při tom tančit?“
„Je mladá. Rozjaření jí pravděpodobně pobízelo nohy,“
„K Zimnímu tanci?“
„Víte, jak to myslím. Mladické vzrušení. Nevěděla, co dělá.“
„Měla si to zjistit,“ odsekla Bábi Zlopočasná. „Měla poslouchat.“
„Jsem si jistá, že vy jste vždycky dělala to, co vám řekli, když vám bylo třináct, paní Zlopočasná,“ řekla jen s velmi slabým nádechem jízlivosti slečna Klíšťová.
Bábi Zlopočasná chvíli upírala oči na stěnu. „Ne, dělala jsem taky chyby,“ připustila, „ale nevymýšlela jsem si výmluvy.“
„Myslela jsem, že chcete tomu dítěti pomoci?“
„Pomůžu jí pomoci si sama. Tak to dělám já. Protančila si cestu do nejstaršího příběhu, který tady existuje, a cesta ven z něj vede až na druhém konci. Jediná cesta, slečno Klíšťová!“
Slečna Klíšťová si povzdechla. Příběhy, pomyslela si. Bábi Zlopočasná věří, že celý svět se skládá z příběhů. No dobrá, každá máme nějaké ty slabůstky. Až na mě, to se rozumí.
Nahlas ale řekla: „Jistě. Já jen, že se vlastně chovala tak… normálně. Když se zamyslíte nad tím, co udělala.
A taky moc přemýšlí. A teď, když si jí všiml Zimoděj, no…“
„Ona ho fascinuje,“ zabručela Bábi Zlopočasná.
„Bude z toho velký problém.“
„Který si bude muset vyřešit ona.“
„A když to nedokáže?“
„Pak to není Tonička Bolavá,“ odpověděla Bábi Zlopočasná pevně. „Víte, teď se ocitla v příběhu, ale ona to neví. Podívejte se na ten sníh, slečno Klíšťová.
Říká se, že ani dvě sněhové vločky nejsou stejné. Jak to lidé vědí? Myslí si, kdovíjak nejsou chytří! Vždycky jsem chtěla chytat vločky. A taky jsem to vždycky dělala. Běžte teď ven a prohlédněte si vločky. Podívejte se na te…
