KAPITOLA 8
Roh hojnosti
Když se Stařenka té noci uložila ke spánku, dala si konečně Tonička koupel, na kterou už se tak dlouho těšila. Bylo to něco, co se nedalo brát na lehkou váhu.
Tak nejdřív se musela sundat plechová vana z háku na dveřích záchoda, který byl na konci zahrady. Pak ji bylo třeba dovléct přes celou zahradu až na čestné místo před ohněm v krbu. Na ohni a na černém kuchyňském sporáku se musely ohřát konvice a hrnky s vodou a naplnit vanu alespoň patnácti centimetry teplé vody člověka stálo velké úsilí. Po koupeli pak musela být voda vybrána a vylita do odpadní šachty a vana odtažena do rohu, aby se mohla ráno zase vrátit zpátky na své místo. Když už člověk musí tohle všechno podniknout, pak to stojí za to, vydrhnout si každý čtvereční centimetr těla.
Tonička ještě udělala jednu věc. Napsala na kus lepenky „PRIVÁTNÍ!“ a pověsila ji na lampu, která visela uprostřed místnosti, tak aby se dal nápis přečíst jen seshora. Nebyla si jistá, zda to odradí všechny všetečné bohy, ale cítila se díky tomu přece jen lépe.
Tu noc se jí nic nezdálo. Ráno pokryl staré návěje čerstvý sníh a několik Stařenčiných vnoučat stavělo babičce pod oknem sněhuláka. Po chvíli přišly děti dovnitř a dožadovaly se mrkve na nos a dvou kusů uhlí na oči.
Stařenka vzala Toničku do osamělé vesničky Díly, kde byli lidé vždycky překvapeni, když se objevil někdo, kdo s nimi nebyl z přízně. Stařenka se přesouvala od domku k domku cestičkami proházenými ve vysokém sněhu, vypila při tom tolik hrnků čaje, že by se v něm utopil slon, a dělala malou magii. Většinou to vypadalo, jako když si s někým povídá, ale jakmile jste si jednou uvědomili co a jak, slyšeli jste, jak se dějí magické věci. Stařenka Oggová měnila způsob, kterým lidé mysleli, i když to občas bylo jen na několik minut.
Když je opouštěla, mysleli si, že jsou trochu lepší.
Nebyli, ale jak Stařenka říkala, dávalo jim to něco, z čeho mohli žít.
Následovala další bezesná noc, ale pak se Tonička z ničeho nic náhle probudila v půl šesté ráno a cítila se… podivně.
Otřela z okna námrazu a v měsíčním světle uviděla sněhuláka.
Proč to děláme? pomyslela si. Sotva napadne trocha sněhu, už stavíme sněhuláky. Určitým způsobem Zimoděje uctíváme. Tvoříme člověka ze sněhu…
Uděláme mu nos z mrkve a oči z uhlí, aby vypadal jako živý. A… jak vidím, děti mu daly šátek. To je přesně to, co sněhulák potřebuje, šátek kolem krku, aby mu bylo teplo…
Sešla do tiché kuchyně a z touhy po nějaké činnosti vydrhla kuchyňský stůl do bělá. Práce rukama jí pomáhala myslet.
Něco se změnilo a byla to ona. Přemýšlela o tom, co udělá a jak bude přemýšlet, jako kdyby byla pouhý list hnaný větrem. Měla obavu z toho, že znovu uslyší jeho hlas ve své hlavě, kde neměl právo být.
Ne teď. Už ne.
Měl by se jí obávat.
Ano, udělala chybu. Ano, byla to její chyba. Ale ona se zastrašovat nedá. Nemůžete mládencům dovolit, aby se potulovali kolem a pršeli na vaši lávu nebo okukovali vodové barvy cizích lidí.
Najdi ten příběh, říkala vždycky Bábi Zlopočasná.
Bábi věřila, že svět je plný příběhů v obrysech. Když jim to dovolíte, začnou vás ovládat. Ale když je prostudujete, když si o nich zjistíte všechno potřebné… můžete je využít, můžete je změnit…
Slečna Velezradná věděla o příbězích všechno, že?
Spřádala je jako pavouk pavučinu, aby získala moc. A ony zabíraly, protože na ně lidé chtěli věřit. A Stařenka Oggová také vyprávěla příběh. Tlustá, veselá Stařenka Oggová, která se tak ráda napila (tak ještě jednu skleničku, děkuju mnohokrát) a byla mnohonásobnou a právě tolikanásobně milovanou babičkou… jenže ty její živé, jiskřivé oči se dokázaly člověku zavrtat do hlavy a přečíst všechna vaše tajemství.
Dokonce i babička Bolavá měla svůj příběh. Žila ve starém pasteveckém domku vysoko v kopcích a naslouchala hukotu větru nad pastvinami. Byla tajemná, osamělá a příběhy přilétaly a hloučily se kolem ní, příběhy o tom, jak i po smrti hledá ztracená jehňata, či o tom, jak i teď, dávno mrtvá, ochraňuje své lidi…
Lidé s…
