Úžasná Zeměplocha – Zimoděj (Terry Pratchett)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 11

Dokonce i tyrkysová!

 

Ting-tang!

Tonička se prudce vztyčila a seno z ní odletovalo na všechny strany. Byl to ale jen zvuk držadla, které naráželo na stranu plechové dojačky na mléko.

Paní Namostná dojila krávy. Prasklinami ve stěně dovnitř pronikalo mdlé denní světlo. Když paní Namostná uslyšela Toničku, pozvedla hlavu.

„No ano, myslila jsem si, že v noci musela dorazit některá z dam,“ řekla. „Dala byste si něco ke snídani, drahoušku?“

„Prosím, to bych moc ráda!“

Tonička odnesla staré paní kbelíky, pak jí pomohla stlouct nějaké máslo, pohladila jejího starého psa, dala si topinku a fazole a pak –

„Myslím, že tady pro vás něco mám,“ řekla paní Namostná a zamířila k malé přepážce s otevřenými zásuvkami, která představovala poštovní úřad Dvěkošil. „No tak, kam jsem to jen –? Aha, tady…“

Podala Toničce malý štůsek dopisů a plochý balíček, to vše přetažené gumovou páskou a pokryté psími chlupy. Povídala dál, ale Tonička ji skoro nevnímala. Říkala něco o tom, jak si povozník zlomil nohu, chudák, nebo to byl možná jeho kůň, kdo si zlomil nohu, chudák, a jedna ze sněhových vichřic polámala hodně stromů, které napadaly na cestu tak hustě, že tam neprošel ani obyčejný chodec, a tohle a ono, takže se pošta z Křídy a na Křídu dost opozdila a stejně odtamtud skoro nikdo nic neposílal –

To všechno Tonička vnímala jako bzukot v pozadí, protože ty dopisy byly adresovány jí, tři byly od Rolanda a jeden od matky, a na ni byl adresován i balíček. Balíček vypadal jako balený v obchodě, a když ho Tonička otevřela, byla v něm plochá a podlouhlá černá krabička. Když potom Tonička otevřela krabičku, objevilo se v ní –

Tonička nikdy předtím neviděla vodové barvy.

Nikdy by nevěřila, že se může v tak malé krabičce ukrývat tolik barev současně.

„No ne, krabice s barvami,“ ozvala se paní Namostná, která jí nahlížela přes rameno. „Ty jsou ale hezké. Taky jsem jedny měla, když jsem ještě byla děvče. Ale ne, je v nich i tyrkysová! Tyrkysová, taje velice drahá. To je od vašeho mládence, že?“ vyptávala se, protože staré dámy rády vědí všechno, nebo raději ještě o něco víc.

Tonička si odkašlala. Ve svých dopisech se důsledně vyhýbala bolestnému tématu barev a malování. Muselo ho napadnout, že by to ráda zkusila.

Barvy v krabičce, kterou svírala v dlani, zářily jako lapená duha.

„Je překrásné ráno,“ řekla. „Myslím, že bych se měla vydat domů…“

Na mrazivé řece, těsně nad dunícími Lancreskými vodopády, byl na břeh vyplaven kus stromového pně.

Na obrovském, vodou ohlazeném balvanu uprostřed proudu stály Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová a pozorovaly ho.

Kus kmene byl pokryt Fígly. „Všichni vypadali rozjařené. Bylo sice skoro jisté, že je očekává smrt, ale nezahrnovalo to – což bylo nejdůležitější – nutnost cokoliv číst.

„Co si pamatuju,“ řekla Stařenka, „tak neexistuje žádný člověk, který by proplul těmi vodopády a zůstal naživu, aby ten příběh mohl vyprávět.“

„Panu Parkulkovi se to podařilo,“ upozornila ji Bábi. „Vzpomínáš? Asi před třemi roky?“

„Jo, vidíš, ten to přežil, pravda, ale postihlo ho to příšerné koktání, takže skoro nemluví,“ přikývla Stařenka Oggová.

„No a ten o tom přece napsal,“ pokračovala Bábi Zlopočasná. „Jmenuje se to Horempádem vodopádem.

Musím říct, že je to opravdu zajímavé.“

„Ale nikdo o tom nevyprávěl]“ trvala na svém Stařenka. „V tom jsem měla pravdu!“

„Ajto, dobroš, ale my sme lehký jako malý peříčka,“ řekl Yan Habáně, „a ten větr, co duje, nám fučí aj pod kiltiska a ty dokážou jednoho hodně nadnýst, kapíro?“

„Jsem si jistá, že to musí být opravdu úžasný pohled,“ zabručela Bábi Zlopočasná.

„Všeci přihotovení?“ rozhlédl se Rob Kterýten po svých druzích. „Tak fajn! Byla byste vod tej dobroty, paňo Oggová, a odplantala to špagátisko?“

Stařenka Oggová rozvázala uzel a nohou odstrčila kmen stromu na vodu. Chvilku se pohyboval pomalu, ale pak se ho zmocnil proud.

„Plavali plavci tichou vodičkou?“ nadhodil najednou Poťapaný Vilda.

„A co s tím?“ zeptal se ho Rob Kterýten, když kmen začal nabírat na rychlosti.

„Proč bysme si tu písničku nebřéskli, he?“ pokračoval Poťapaný Vilda. Stěny kaňonu se začaly jedna k druhé přibližovat s děsivou rychlostí. „Tak jo,“ přikývl Rob, „dyť nakonec je to šumná plavecká notovánka. A Vilíku, drž si ten svůj sejrec ode mě dál.

Nepáčí se mně způsob, jakým na mě hledí!“

„Ale dyť von nemá žádný voči, Robe,“ odporoval Vilda chabě a přitiskl se k Horácovi.

„No toť, právě o tom hovořím!“ odpověděl Rob s kyselým výrazem.

„Horác tě nechtěl sežrat, Robe,“ vysvětloval mu překotně Vilda. „A tys samotnej přál, jaks byl pěkný a čisťučký, dyž tě vyflusl!“

„A jak to přinde, že ty víš, jak se takovej sejrec menuje?“ nadhodil popuzeně Rob, zatímco se přes plující kmen začala přelévat zpěněná voda.

„Rek mi to, Robe.“

„Ajto?“ podíval se na něj Rob a pokrčil rameny.

„No, tak jo. Se sejrem se hádat nebudu.“

Na hladině řeky kolem pluly kusy ledu. Stařenka Oggová na ně ukázala prstem.

„To množství sněhu, co napadlo, zas uvedlo do pohybu ledy, co se utvořily u břehů,“ řekla.

„Já vím.“

„Já jenom doufám, že se dá na ty příběhy spoleh-nout, Esme,“ dodala Stařenka.

„Jsou to prastaré, příběhy, Gyto. Žijí svým vlastním životem. Touží po tom, aby byly opakovány. Slunce zachráněno z jeskyně? Víš, jak je to prastarý příběh?“

„Ale Zimoděj bude to naše děvče stejně pronásle-dovat.“

Bábi pozorovala, jak kmen s Fígly mizí v záhybu řeky.

„Ano, máš pravdu," přikývla. „Víš, abych se ti přiznala, je mi ho skoro líto.“

A tak se Fíglové vydali na cestu domů. Kromě Mrňavého Bohouše Velehrady by neudrželi melodii, ani kdyby na tom závisel jejich život, ale tahle drobná potíž byla ještě umenšena tou velkou, která spočívala v tom, že každý z nich zpíval v jiné tónině, jiným tempem a každý jiná slova, často vlastní provenience.

Navíc mezi nimi propukly i drobnější šarvátky, což se dělo, i když byli Fíglové v tom nejlepším rozmaru a užívali si života. Zvuk, který se ozvěnou odrážel mezi stěnami soutěsky, když se stromový kmen nezadržitelně hnal k okraji vodopádu, zněl asi takhle: Kmen se svým nákladem Fíglů se převážil přes okraj vodopádu a spolu s průvodní písní zmizel v mlhách pod ním.

Tonička letěla nad dlouhou, velrybímu hřbetu podobnou oblinou Křídy. Teď to byla bílá velryba, ale nezdálo se, že by tady byl sníh nějak zvlášť hluboký.

Ostrý prudký vítr, který navál sníh na Důliny, ho zase skoro všechen odvál. Nebyly tam téměř žádné stromy a málokde nějaká stěna, za níž by se mohl sníh udržet.

Jak se blížila k domovu, prohlížela si chráněná pole v nížinách. Už byly vybudovány přístřešky k odchovu nově narozených jehňat. Na tuhle roční dobu bylo opravdu hodně sněhu, a čí to byla vina? – ale ovce byly březí ve stejný čas jako každý rok, sníh nesníh. Ovčáci věděli, jak nestálé a drsné počasí dokáže být i při porodech ovcí. Zima se nikdy nevzdávala bez boje.

Přistála na hospodářském dvoře a promluvila několik slov na koště. Nebylo přece její. Zvedlo se znovu od země a vyrazilo k horám. Klacky (jak říkala Stařenka) vždycky našly cestu domů, když jste věděli, jak jim to říci.

Nastalo šťastné shledání, spousta smíchu, ukápla nějaká ta slzička, zaznělo všeobecné vítání, jak to bývá, sedni si, vezmi si buchtu, napij se mléka, a jako vždycky konstatování, že vyrostla jako z vody a už je skoro tak velká jako maminka, a spousta dalších věcí, které se při podobných událostech říkají.

Kromě malé Cornucopie v kapse nechala Tonička u Stařenky Oggové všechno – deník, své šaty, prostě všechno. Na tom nezáleželo. Ona neutekla od něčeho, ona naopak utíkala k tomu a teď byla na místě a čekala sebe samu. Cítila pod podrážkami bot svou vlastní zem.

Špičatý klobouk pověsila za dveře a šla pomoci matce vykydat ovčí přístavky. Byl to dobrý den.

Řídkými mraky se dokonce prodrala trocha slunce. Na pozadí čisté běloby sněhu vypadaly všechny barvy veselé a čisté, jako by jim už skutečnost, že jsou tady, dodávala nějakou zvláštní jiskru. Starý postroj na stěně stáje zářil jako postříbřený, dokonce i hnědé a šedé, které se obvykle zdály tak zašlé a nevýrazné, teď žily vlastním životem.

Vytáhla krabičku barev a kousek vzácného papíru a pokusila se namalovat, co viděla, a zjistila, že i v tom se ukrývá zvláštní magie. Všechno to bylo o světle a stínech. Pokud jste dostali na papír přesný tvar světel a stínů, které tvorové nebo předměty zanechávaly na tváři tohoto světa, pak jste dokázali zachytit svou předlohu.

Předtím jen několikrát kreslila barevnými křídami.

Tyhle barvy byly mnohem lepší.

Byl to skvělý den. Byl den právě tak pro ni. Cítila, jak se kousky jejího já pomalu otvírají a vylézají z úkrytu. Zítra už nastanou obvyklé povinnosti a objeví se lidé, kteří budou s nervózním výrazem přicházet na farmu a žádat si pomoc čarodějky. Když je bolest dost silná, nikdo si neláme hlavu s tím, že čarodějka, která ji zažene, je někdo, koho si pamatujete z doby, kdy mu byly dva roky a běhal po dvoře jen v košilce pod pupík.

Zítra… se může stát cokoliv. Ale dnes byl zimní svět plný barev.

Informace

Bibliografické údaje

  • 8. 2. 2024