Událost v Mischief Creek (Andrzej Sapkowski)

Zanedlouho již Jason Rivet seděl na ošoupaném prkně s dírou a statečně se potýkal s reakcí organismu na první pořádné jídlo za poslední dva dny, odháněl mouchy a zíral na svět skrze srdíčko vyříznuté ve dveřích. To je ale divná osada, myslel si, dokonce i záchod tu mají nějaký zvláštní. Určitě to bude nějaké začarované místo, tesař Stoughton neměl pravdu, když se mi posmíval. A zajímalo by mě, zauvažoval, kam se poděl mistr tesař, co měl namířeno za tou kráskou, Annabel Prentissovou. A taky by mě zajímalo, kde je a co dělá Izmael Sassamon. Jestlipak něco vystopoval?

První stopy, na které narazil Izmael Sassamon, vedly od plotů k říčce. Indián od vody slyšel bušení tlouků. Žádná z pradlen však nemohla být stíhanou Hargravesovou. Ta totiž kulhala na jednu nohu a Izmael už se na její stopy vynadíval, že by je poznal i v noci.

Zatočil za dřevník a vyšel za zeleninovou zahradou, ve špalíru slunečnic. Nasál dým a brzy určil i jeho zdroj – paseku. Dvě ženy v kloboucích se sítěmi, z nichž jedna byla soudě dle vzrůstu spíše ještě dívka, vybíraly med a vykuřovaly včely bzučící nad úly. Izmael včelařky chvíli pozoroval, z povinnosti, pro úplnou jistotu. Vyšší měla podobnou postavu jako stíhaná Hargravesová. Ale, jak se po chvíli Indián ujistil, nebyla to ona. Pohybovala se jinak.

Šel dál. Za dalším plůtkem, v otevřené stodole, narazil na Faith Clarkovou. Matku malé Verity.

Uklonil se, sklonil nízko hlavu a chtěl ženu minout, aniž by zvedl oči. Když procházel, chytila ho za rukáv. Chtěl se vytrhnout, ale nepustila ho. Indián se plaše rozhlédl, řádně vyděšený.

„Neboj se,“ řekla.

To se ti lehko řekne, Jenkijko, pomyslel si. Za něco podobného, za mnohem nevinnější kontakt s bílou ženou, ho před dvěma lety nelítostně do krve zmrskali.

„Nikdo nás nevidí a neuvidí.“ Žena jako by mu četla myšlenky. „A já jsem ti chtěla položit pár otázek, biblický Izmaeli Sassamone. První zní: uvědomuješ si, že se vůbec nejmenuješ Izmael Sassamon?

Neuvědomuješ,“ opáčila, když neodpověděl, když se jeho snědá, jakoby hrubě vyřezávaná tvář ani nepohnula. „A z kterého kmene pocházíš, to víš? Odpověz.“

„Passamaquodové,“

Uprostřed dřevníku, mezi třískami a pilinami, stál velký pařez na štípání dřeva. Faith Clarková se sklonila a položila na něj několik předmětů. Izmael Sassamon se zachvěl. Uvnitř. Navenek nedal najevo ani stín údivu.

Vampum z bílých a nachových mušlí. Tři sepjatá orlí pera. A pokomokon, sukovitá palice z tvrdého dřeva.

„Je vskutku pozoruhodná,“ pokračovala žena a upřeně na něj hleděla, „a zároveň smutná shoda okolností, že právě ty sloužíš jako honicí pes u potomka baptistického kazatele a prostitutky z East Endu, vytažených z vězení v Newgate, násilím naloděných a poslaných do Nového Světa. Ty totiž nejsi Passamaquoda a tvé jméno nezní Izmael.“

Ani tentokrát na sobě Indián nedal nic znát.

„Nejsi Passamaquoda a tvé jméno nezní Izmael,“ zopakovala zpěvavě Faith Clarková. „Jsi z rodu Losů, z kmene Vampanoahů, a jmenuješ se Pokumtuk, syn Vahunsy, jenž byl synem Ninigreta. Ta, jíž jsi považoval za matku, ukryla tvé pravé jméno i původ, zatajila je, aby se nevědělo, že jsi dítětem Menomini, sestry Metacometa, velkého náčelníka Vampanoahů. Ano, ano, toho samého, jehož Jenkíjové nazývali Král Filip, vůdce velkého povstání v roku tisícím šestistém sedmdesátém pátém. Toho, jehož jméno dosud budí mezi Jenkíji strach. Mají ho spojené s požáry a prolitou krví.“ Eia ei ei, eia ei Eia ei, ho oho ei Ate, heie lo Ate, heie lo

Ani si neuvědomil okamžik, kdy se začal pohupovat a tiše prozpěvovat do rytmu.

„Chvějte se, Jenkíjové! Přicházejí Vampanoahové, táhnou Narraganseci, táhnou Nešuové, táhnou válečníci Nipmuků a Pequotů! Pomsta! Prolijeme vaši krev, Jenkíjové, utopíme vás v moři, zpoza nějž jste přišli, abyste nám kradli zemi, vraždili nás a šířili své choroby. Pomsta! Dobrý bílý je mrtvý bílý! Pamatuješ, Pokumtuku, synu Vahunsy? Bylo ti sotva šest let, ale musíš si to pamatovat! Jak byla přelévána krev Jenkíjů noži a tomahavky válečníků, jak zděšeně prchali, jak planuly jejich usedlosti! Musíš si pamatovat, jak oheň šílel na střechách stavení ve Swansea, Tauntonu, Middlefranticu, jak hořely Brookfield, Hadley, Northfield, Deerfield, Medfield a Wrentham.

Eia ei ei, eia ei
akue-de, ate lo
aia-ku, eia ho
A te, eia ho

„Hořely,“ pokračovala žena a již přešla do jazyka, na který se Izmael zvolna rozpomínal, „a nejen jejich domy. Oheň požíral i jejich ohavná anglická jména. Místa přejmenovaná Jenkíji se očišťovala ohněm, znovuzrozovala, stávala se znovu tím, čím byla: Opechancanough, Nonantum, Natick, Kiskimin, Pohkopopuk, Wapange, Massapequa, Mutta-mussimsack, Tawakoni, Lapowinsa…“

Eia ei ei, eia ei
Eia ei, ate lo
Ate, heie lo
Ate, eia ho

„Naděje však rychle zemřely, vítězství se proměnilo v porážku a porážka v jatka. Velkého náčelníka Metacometa, zvaného král Filip, zrádně zavraždil Jenkíji podplacený renegát. Tvého otce, Vahunsu, raněného Jenkíjové probodali spontony ve Velkých bažinách Okeefenokee. Tvé pravé matce, Menomini, dceři Kinikwy, rozrazili hlavu pažbou muškety. Vem si vampum. Vem si pokomokon. Vem si i toto.“

Izmael Sassamon – Pokumtuk – spatřil na pařezu tomahavk. A nůž, pěkný, dlouhý, ostrý ocelový nůž, takový, s jakými kdysi obchodovali Holanďané z Albany.

„Dobrý Jenkij,“ pravila žena, „je mrtvý Jenkij.“ Eia ei, eia ei Ate, heia lo Eia ei, ate ho

Izmael Sassamon, nepřestávaje tančit, si rozepjal a shodil kabát. Schenectady, říkal si horečně, žádná Albana. Žádný Worcester, ale Quisingamon, žádný Belmont, Lynn a Arlington, ale Pequoset, Saugus a Menotomi. A Shawmut, ne Boston. Pryč s Bostonem.

Roztrhl a serval ze sebe košili. Pryč se shirt. Pryč s boots. Pryč s breeches a stochings.

Ate, heia lo Eia, eia ei…

Izmael Sassamon se znovuzrozoval a očišťoval, zbavoval se jmen a názvů.

Adam Stoughton si dlaní zaclonil oči; na okamžik ho oslnilo slunce. A ten okamžik stačil. Annabel Prentissová, černovlasá kráska, kterou sledoval, zmizela. Zkrátka zmizela.

Chvíli stál a rozhlížel se. Málomluvní cizí tesaři zmizeli ze stavby. Teď byl u kostry budoucího špejcharu nachystán dlouhý stůl a u něj se otáčely tři ženy. Dvě z nich, velmi mladé, tmavou a světloučkou, už viděl. To byly ty dvě, co tak zíraly na Jasona Riveta, když se tu s ním před chvílí procházel. Na verandě blízkého domu, mezi svazky bylin, seděla třetí z těch, co už zahlédl – ta korpulentní, s dýmkou.

Otočil se. Chvíli zvažoval možnost návratu do světnice, ne snad, že by měl chuť jíst nebo poslouchat pastora, ale aby si zdříml se zády opřenými o bílenou stěnu. Ale neudělal to. Pořád nemohl vypudit z hlavy pohled na vosí pas Annabel Prentissové. A pěknou prdelku, jejíž obrysy nemohla sukně zamaskovat. Přešlápl z nohy na nohu a popotáhl si šaravary v rozkroku.

Ve vratech stodoly se cosi zabělalo. Adam Stoughton přesně nevěděl, co to bylo. Ale měl své podezření. Cosi, jakási neodbytná touha, nějaký rozkaz mu velel vstoupit. Jeho domněnky byly správné. To se ukázalo hned, jakmile se jeho zrak přizpůsobil přítmí.

„Já to věděla,“ řekla Annabel Prentissová. „Věděla jsem, že za mnou přijdeš.“

Tesař polkl slinu a cítil, že se červená. Žena se zasmála, lehce, volně, perlivě. Stála opřená o sloup stodoly, smyslně předkloněná.

„Ale, ale,“ změnila pozici na ještě smyslnější, „není se zač stydět, můj pane. To je přece normální. Obvykle jdeme za tím, po čem prahneme, sledujeme to, co nás přitahuje. A já tě přece neuvěřitelně přitahuji. Přiznej se.“

Tesař se nepřiznal. Annabel Prentissová se znovu zasmála.

„Ale přitahuji, přitahuji,“ ujistila ho. „Viděla jsem, jak se na mě díváš. Svlékal jsi mě pohledem. Jako před soudem, kde se soudí za kouzla, že? Pane strážce práva z Watertownu? To je přece standardní procedura, dělalo se to v Salemu i v Andoveru, v Medfordu i v Lynnu, stejně tak i v Charlestownu, dělá se to stejně před soudy všech jiných měst i hrabství Kolonií Zátoky Massachusetts. Nemýlím se, že? Soudci dívku svléknou do naha a pilně na ní pátrají po znaku, cejchu, znamení ďábla. Ó, nepochybuji, že tehdy vstupuje do ctihodných pánů soudců pravý zbožný zápal a horoucí víra! Hledí ze všech sil, zkoumají, nakouknou všude, do každého koutku i zákoutí, a když je potřeba, pomohou si třeba nasliněným prstem. A jaká je radost, když najdou – protože se vždycky něco najde! Že, pane obránce pořádku? Přece jsi něco podobného sám viděl, byl jsi tomu přítomen.“

Než stačil tesař zareagovat, Annabel Prentissová si rychle rozepjala a svlékla kabátek. Pod ním měla tenkou blůzku, která ani v nejmenším nezakrývala křivky těla. Velmi atraktivní křivky.

Stoughton se div nezakuckal slinou. Pryč odsud, pomyslel si. Okamžitě pryč, jinak to moc špatně dopadne. Ta ženská je blázen.

„Ano, byl jsi při tom,“ zopakovala Annabel Prentissová. „Byl jsi svědkem toho, jak před soudem hrabství Middlesex svlékali Janet Hargravesovou. A moc dobře vím, co sis při tom představoval. Vím taky, co sis představoval později, v noci, když jsi se zavřenýma očima plnil manželskou povinnost se svou zákonnou ženou, která ti za osm let trvání svazku nedovolila vyhrnout košili výš, než je absolutně nezbytné a vždycky jen v naprosté tmě. Proto jsi jel s pastorem a konstáblem, proto ses přidal ke stíhání. Není tomu tak? Neboť před kostnatou ženou v kajícnické košili po paty je ti milejší i Onanův hřích konaný v temnotě lůžka, se stisknutými víčky, pod nimiž neustále vidíš nahou čarodějnici.“

Pryč, myslel si tesař, červený jako rak. Okamžitě pryč odsud!

Ale pořád nebyl schopen udělat ani krok. Jen vyvaloval oči. Annabel Prentissová se usmála. A začala si pomalu rozepínat blůzičku.

„Myslíš si,“ odhadla, „že jsou to kouzla a čáry, že čtu magicky tvé myšlenky? Můj milý, to nemám zapotřebí. Tvé myšlenky jsou banální, zřejmé a průhledné jako pramenitá voda. Čtu a vidím každou z nich, i to, že ty nevěříš ani na kouzla ani na čarodějnice. Cha! Jsi si tím tak jist? Raději neriskuj, zkus to, přesvědč se na vlastní oči. Hmatatelně. No, pojď sem ke mně. Podívej se. Šáhni si.“

Pod rozepnutou blůzkou se bělala podprsenka na ramínkách zdobených korunkami. Adam Stoughton nikdy nic takového neviděl. Ale často si to představoval.

„Prohlédni si mě pořádně,“ Annabel Prentissová vypjala ramena, díky čemuž již značně odhalené polokoule ňader ještě více vystoupily ze sevření podprsenky. „Prohlédni si mě všude, píď po pídi. Třeba na mně najdeš znamení Bestie, cejch Satanův. Snad tady, mezi dvěma obyčejnými, spatříš třetí bradavku, tu, kterou dávám o Sabatech cucat ďáblu. Pojď. Podívej se. Šáhni si.“

„Bojíš se svého pastora?“ odhadla znovu, když se nezmohl ani na krok, ani na pohyb. „Neboj se. Až se zeptá, co jsme dělali, řekneš, že jsme si četli žalmy. A Píseň písní. Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala ho a nenalezla…“

Zamířila k němu tak lehce, až se zdála plynout ve větru a vůbec se nohama nedotýkat slámy rozsypané na mlatu. Tesař stál jak solný sloup, jako zkamenělá Lotova žena.

„Polož si mě na srdce jako pečeť,“ zarecitovala znovu a objala ho, „jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky.“

Nebránil se ani neprotestoval, když ho táhla na hromadu sena. Voněla mýdlem.

„Lásku neuhasí,“ zašeptala, „ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kalhoty dolů, můj pane.“

Adam Stoughton zabořil tvář do jejích černých vlasů. To štěně, mladý Jason, měl tak trochu pravdu, blesklo mu hlavou. Tohle nejsou obyčejné ženy. Žádné takové jsem ještě nepoznal, na žádné nenarazil. Ony všechny voní mýdlem, všechny, dokonce i malá Verity. Všechny voní mýdlem, říkal si, zatímco prudkými pohyby rozechvělých dlaní trhal sponkami korunkované podprsenky. Prsa Annabel Prentissové vyskočila zpod látky jako dvě hbité, drzé a útočné bestie. Adam Stoughton zasténal a zabořil se do nich ústy i dlaněmi, snad až příliš mocně a příliš prudce, neboť žena ho plácla do čela otevřenou dlaní, aby ho umírnila. Sama se pustila do rozepínaní jeho opasku a šněrování šaravar; když si poradila se svým úkolem, když se dobrala až k jádru a lačně to jádro sevřela v hrsti, tesař hlasitě zaúpěl a napjal se. Na okamžik měl dojem, že to on je přívažkem svého vlastního mužství, a nikoli naopak. Stáhl černovlásce podprsenku a blůzku z ramen, sevřel ji a ústy se přisál k bradavce, tvrdé jako gutaperča, hladil a mačkal druhý prs a přitom jí vyhrnoval sukni. Opět byl příliš prudký a Annabel Prentissová ho znovu umírnila, tentokráte silným, opravdu silným stiskem pěsti a toho, co v ní držela. Adam Stoughton zavyl a podklesla mu kolena. Žena ho chytila za bedra a převrátila naznak – byla silná a rozhodná, nedokázal by se jí snad ubránit, ani kdyby chtěl. Seděla celou tíhou na jeho lýtkách a jediným škubnutím z něj servala šaravary. A skočila na něj. Jako panter. Tesař zavyl ještě hlasitěji, leč nemohl nic dělat, zabořený do sena a zaklíněný jejími stehny a klínem. Annabel Prentissová se naklonila a pohlédla mu do očí, úsměv jí odhalil zuby. Zvolna se zvedla, skoro až do samého konce a kraje, a zvolna klesla. Naklonila tělo a dopřála jeho dlaním to, po čem tolik prahly. Adam Stoughton zasténal, ale tentokrát už to bylo jen touhou a rozkoší. Pohyby ženy začaly být opakované, kontrolované, klidné – už mu nehrozilo rozdrcení toho, co měl nejcennější. Ve skráních a v uších mu šuměla a hučela krev jako oceán.

Rychle – příliš rychle – bylo po všem. Annabel Prentissová nezměnila pozici. Jen vzdychla a sfoukla si z nosu stéblo slámy. Adam Stoughton litoval, že už to skončilo. A vzápětí zjistil, že není sám, kdo lituje. A uvědomila si to i žena.

„Ale, ale,“ řekla nikoli bez příjemného zaskočení v hlase. „Tak jsem se v tobě nespletla, ochránce práva a pořádku. Dobře jsem si vyvolila. Neboť jsi můj. Víš, už doufám, že jsi?“

Adam Stoughton to nijak nekomentoval ani se na nic neptal. Annabel Prentissová si otřela svědící nos vrškem dlaně, oběma rukama si načechrala černé vlasy, opřela se dlaněmi o tesařovu hruď, silněji ho stiskla koleny, zvolna se zvedla a zvolna klesla, jednou, dvakrát, potřetí, stále rychleji a rychleji. Adam Stoughton sténal a koulel očima, dlaněmi přejížděl po jejích rytmicky tančících ňadrech. Zapomněl na Boží svět. Nic už se nepočítalo. Ani Janet Hargravesová, ani pronásledování, ani pastor Maddox, ani král, ani právo a soudy Kolonií Zátoky Massachusetts.

Nic.

Dorothy Suttonová dál vyšívala. Jemima Tyndallová pozorovala pavouka, který se na nitce spouštěl ze stropního trámu.

„Po Salemu,“ pokračoval ve svém vyprávění důstojný otec Maddox, „ta ďábelská nákaza propukla i v Andoweru, i v Charlestownu, i v Dorchesteru, a rovněž v Lynn, v Medfordu, v Roxbury a nakonec, rok po salemských událostech, se objevila i u nás, ve Watertownu. Došlo k různým záhadným událostem. Mladé dívky dostávaly křeče a zimnici, vykřikovaly v záchvatech různá strašlivá slova. Několik žen si stěžovalo, že se u jejich mužů projevila nemoc mužských údů, nepochybně vinou uřknutí. Brzy padlo podezření na Janet Hargravesovou, vdovu po námořníkovi. Byla uvržena do vězení a vyslýchána. Jenže vědma se nechtěla k ničemu přiznat.“

„Přestože,“ Jemima Tyndallová odtrhla zrak od pavouka, „byla přesvědčována velmi působivými prostředky?“

„Ušetři si sarkasmus, ženo,“ zavrčel konstábl Corwin. „Je to vskutku podivné, leč několikrát jsi už dokázala, že nejsi hloupá, tak si na hloupou nehraj. Dobře víš, že tortura je při výslechu zakázána. Právo to nedovoluje. Nikdo, ani v Salemu, ani v Andoveru, ani nikde jinde nevydával čarodějnice útrpnému právu. A nikdo nemučil ani starou Hargravesovou.“

„A ta se k ničemu nepřiznala, že?“

„Nepřiznala,“ ponuře přisvědčil Maddox. „Ale důkazy byly nesporné. A před soudem padla svědectví, jež nebudila pochybnost. Vědmě Hargravesové uškodila svědectví jiných zatčených čarodějnic. Ty pod přísahou doznaly, že právě Hargravesová vlastnoručně připravovala z tuku vyškvařeného z nemluvňat mast k létání. Že právě Hargravesová jim dávala na sabatech podepisovat Černou Ďábelskou Knihu. Že to ona brala od ďábla a jiným rozdávala hnusné rouhavé přijímání – rudou hostii a rudé víno. Tedy krev.“

„Neuvěřitelné. A po těchto výpovědích se Mary Hargravesová samozřejmě přiznala?“

„Ne,“ zachmuřil se konstábl. „Nepřiznala se ani tehdy. Setrvávala ve své zatvrzelosti. Tehdy byla zatčena její dcera, Janet Hargravesová. Ta se zpočátku taky nechtěla k ničemu přiznat. Teprve později… když stará umřela ve vězení. Když podrobná bádání objevila v jejím rozkroku znamení Ďábla, kdy ji obvinili všichni svědkové, Janet přiznala vinu. Byla, jako její matka, čarodějnice.“

„Ach. Neuvěřitelné.“

„Leč pravdivé. Byl vydán rozsudek – smrt oběšením. Ale než k němu mohlo dojít, čarodějnice uprchla z vězení. Neznámo jak, určitě za pomoci kouzel. Byli zatčeni strážní, kteří se zaklínají, že nevědí, co se s nimi dělo, že je vědma okouzlila. Snad je to i pravda, protože krásná je.“

„Ďábelská krása,“ zavrčel Maddox, „které může podlehnout jedině hříšník. Ti, kdož tu čarodějnici nechali uprchnout, budou za svůj hřích pykat. Velmi pykat. O to se osobně postarám.“

„O tom nepochybuji,“ Jemima Tyndallová přikývla a vstala. „Pánové ráčí prominout. Povinnosti.“

Pastor dal očima znamení konstáblovi. Corwin přikývl.

„Jen jděte, jděte,“ pronesla Dorothy Suttonová. „My si tu s důstojným otcem ještě poklábosíme. Zajímala by mě totiž jedna věc: prý sám guvernér Kolonií, sir William Phipps…“

Henry Corwin už zbytek neslyšel, spěchal k východu za Jemimou Tyndallovou.

U skeletu budovaného špejcharu stál dlouhý stůl přikrytý ubrusem, u něj se otáčely tři ženy a rozestavovaly talíře a misky. Corwin viděl, jak se od řeky vracejí již umytí mužové. Byla jich spousta, snad patnáct, a byli mezi nimi jak tesaři ze stavby, tak dřevorubci z paseky.

Rychle se obrátil a rozhlédl – při tom pohledu málem zapomněl na ženu, kterou měl sledovat. Jemima Tyndallová však nezmizela, kráčela zvolna, každou chvíli se zastavovala a ohlížela, jako by se ujišťovala, že konstábl jde za ní. Tak dobře, pomyslel si vztekle, jestli to má být zábava, tak se pobavíme oba.

Vyrazil směrem k ní, ale po pár krocích se zastavil, zastínil si dlaní oči a předstíral, že se dívá na střechy domů a na jestřába kroužícího vysoko nad nimi. Žena zatočila za roh domu, konstábl přidal do kroku, kousek dokonce popoběhl. Za domem stála veliká kůlna, ještě si stačil všimnout, jak se dveře houpou v pantech. Po chvíli uvažování vešel.

Jemima Tyndallová tam byla, stála v šikmém slunečním paprsku, který sem dopadal dírou ve střeše a vznášela se v něm mračna prachu.

„Sám jsi přiznal,“ přerušila neomaleně trapné ticho. „Sám jsi nedávno přiznal, že nejsem hloupá. Oceňuji tu poklonu, vím, kolik úsilí tě asi stála. Odkud se tedy bere ta směšná představa, že tě nevědomky někam dovedu?“

„Vůbec nepočítám s tím,“ odkašlal si, „že mě někam dovedeš.“

„A s čím počítáš?“

„Jsou různé způsoby, jak se dobrat pravdy.“

„To jistě jsou,“ přiznala. „Používání většiny z nich, zvláště těch nejúčinnějších, však zakazuje právo, sám jsi mě v tom ohledu před chvílí ráčil poučit. Ale tobě to nařízení ve Watertownu moc nevadilo, nemám pravdu?“

„Dost toho víš,“ zavrčel konstábl. „Vážně dost. Vychloubáš se tím věděním, snažíš se mě jím zastrašit, hraješ si na vědmu, věštkyni nebo čarodějku. Věz, že na mě nic podobného neplatí.“

Usmála se, ale nebyl to veselý úsměv. Její pohublá, vosková tvář tak na okamžik připomněla umrlčí lebku.

„Vím,“ přisvědčila, „že neplatí. Ty přece na magii a kouzla vůbec nevěříš. Nevěřil jsi na ně, když jsi vyráběl důkazy proti Mary Hargravesové. Neboť právě ty ses svezl na vlně módy ze Salemu a udělal všechny ty podvržené důkazy. Jedny svědky jsi podplatil, jiné zastrašil, ještě jiní se k tomu přidali sami, štěstím bez sebe, že mohou někomu uškodit. A v podstatě šlo přece o majetek té stařeny, o její půdu a hotovost, která zůstala po manželovi námořníkovi.“

„Ty,“ procedil mezi zuby Corwin, „ty toho víš až příliš, ženská.“

„Ano, zaskočím tě ještě víc. Tím, co zkřížilo tvé plány, byl – kupodivu – právě Salem. Salem proslul a všichni, včetně Mary Hargravesové, věděli, proč tam při vyšetřování k smrti umučili Gilese Coryho. Přiznání ke zločinu je nutnou podmínkou k vyhlášení konfiskace majetku, neboť confessio est regina probationum. Giles Cory napsal svůj majetek na muže svých dcer, bezpečných v daleké Virginii. Snesl mučení a nepřiznal se k těm nesmyslným obviněním. Zemřel v mukách, ale majetek nebylo možno zeťům odebrat. Scházelo přiznání viny.“

„Mluv,“ Corwin vycenil zuby ve vlčím úsměvu. „Mluv dál. Jsem jedno velké ucho.“

„I když onemocněla, Hargravesová snesla všechno, co jste jí dělali při výslechu. A umřela. Jenže tys nemohl dopustit, aby se opakoval casus Gilese Coryho. Na rozdíl od zeťů Gilese Coryho byla dědička Mary Hargravesové po ruce. Její dcera, Janet. Šlo tedy obvinit i ji. A znovu nechyběli svědkové létání na koštěti, přísah na Černou Knihu, líbání Ďáblovy řitě, polykání rudé hostie; znovu se našly loutky, ty nacpané kozí srstí i ty probodané špendlíky, znovu nějaká bohabojná žena neměla pochyby, kdo způsobil, že úd jejího manžela už jen smutně visí. A Janet Hargravesová byla ve vězení podrobena stejným procedurám jako její matka. Posloucháš mě pozorně?“

„Všechny tvé vědomosti, ženská,“ pravil zvolna konstábl, „vzdor tomu, co se mi tu snažíš drze namluvit, nemají nic společného s tvou velkou a nadpřirozenou moudrostí, vůbec ne. To všechno jsi zkrátka někde zaslechla. O všem ti někdo řekl. Neptám se, kdo to byl, protože to vím, přiznání jsou zbytečná. Stačí, když mi prozradíš, kde se ta dotyčná skrývá.“

„Jenom to?“ zopakovala posměšně Jemima Tyndallová. „A nic víc? To by mě zajímalo, jak ze mě takové přiznání dostaneš? Použiješ stejné metody jako u žen v Salemu a u Mary Hargravesové? Odepřeš mi spánek? Vodu? Podvedeš mě slibem lásky? Svážeš mě na celou noc do kozelce, s nohama málem u krku, až mi ráno poteče krev proudem z nosu? Nebo snad – jako u Janet Hargravesové – mi zkrátka rozdrtíš nohu pomocí provazu otáčeného kolem? Ach, konstáble, děkuj svému Bohu, že ti nesmím ublížit, způsobit ti přímou újmu na zdraví. Je to hrozná škoda, neboť na to mám velikou chuť.“

Corwin se zvolna blížil ke sloupu a cestou sňal z háku smyčku konopného provazu.

„Na rozdíl od tebe, ženská,“ řekl a trhnutím vyzkoušel pevnost lana, „já mám na to, abych ti ublížil, jak možnost, tak i chuť. A jelikož je to chuť silná a čirá, ublížení bude velké. Do tří otčenášů mi vyzvoníš, co víš. Jinak ti polámu klouby.“

„Zkus to.“

Když k ní skočil, udělala drobný úkrok stranou a odhalila tak malá dvířka v zadní stěně kůlny. A ve dveřích stál Izmael Sassamon. Konstábl ho sotva poznal.

Henry Corwin byl odvážný člověk. Neparalyzovala ho hrůza, a málokdo by nepodlehl hrůze při pohledu na Izmaela Sassamona. Indián byl nahý, bedra mu obepínala jen rozervaná, pásem sepnutá košile. Tvář měl od čela až k bradě načerněnou dřevěným uhlím, vlasy stažené do drdolu a ozdobené orlími pery, trup pokrytý malováním ze sazí, hlíny a červené kůry.

Henry Corwin se nezalekl. Bleskurychle vytáhl zpod surkotu bambitku, natáhl kohoutek a vypálil Indiánovi přímo do tváře. Ale Izmael Sassamon nebyl o nic méně rychlý. Odrazil hlaveň a kule se zaryla do trámu nade dveřmi. V oblacích dýmu a prachu padajícího ze stropu ztratil konstábl na okamžik orientaci. Už ji nezískal.

Izmael Sassamon ho udeřil do boku hlavy pokomokonem. Konstábl se zamotal, a Indián přidal takovou ránu, až mu praskla a propadla se spánková kost. Corwin se zachrčením upadl, napjaté končetiny se mu křečovitě chvěly.

Indián mu klekl na záda. Sevřel ho za kštici. Vytáhl od pasu ocelový nůž, s jakými obchodovali Holanďané ze Schenectady. Kruhovým řezem rozřízl kůži na konstáblově lebce, nad čelem, za ušima a na zátylku. Nikdy v životě to nedělal, ale šlo mu to skvěle.

Trhnutí, rychlý plochý řez po temeni, a znovu ostré trhnutí. Konstábl zařval, zařval tak, že ze stropu i ze stěn začal znovu padat prach. Izmael mu přejel nožem po krkavici. Pak vyskočil a přitom potřásal skalpem.

„Hiiih ei ei ei eeeieia hiiiiih!“

Jemima Tyndallová to sledovala s úsměvem, který její tvář měnil v umrlčí lebku.