Jeden z nejpoutavější románů současnosti Řeka bohů vychází do značné míry ze skutečných historických událostí starověkého Egypta. 5. ledna 1988 doktor Duraid ibn al Simma z Egyptského institutu antiky otevřel hrobku v Údolí králů na západním břehu Nilu.Okamžitě po vstupu ho ohromily krásné nástěnné malby. Objevil královskou kartuši neznámé královny, o které se dřívější záznamy nikdy nezmiňovali. Hrobka byla nepochybně vyloupena, přesto hrobku datoval do doby kolem roku 1780 př. n. l. Téměř rok po otevření hrobu asistent al Simmy (jeho manželka Royana) dokumentoval výzdobu stěn a kus opadlé omítky odhalil malý výklenek, ukrývající deset alabastrových nádob.
Svitky byly popsány hieratickým písmem a kniha Řeka bohů I. je vlastně jejich uměleckým přepisem.
Čtenář vstupuje prostřednictvím knihy do období vlády faraona Mamose VIII. a jeho manželky, regentky nezletilého budoucího faraona Tamose, Lostris. Celý příběh je vyprávěn mimořádně nadaným a inteligentním otrokem Taitou.
Taita byl od malička vychovatelem Lostris. Lostris byla jedinou a velice krásnou dcerou vezíra Horního Egypta, pána Intefa. Dolní Egypt byl již v této době odtržen od jednotného celku a v jeho čele stál samozvaný a nepravý faraon.Ani politická a ekonomická situace na tom nebyli v Egyptě zrovna nejlépe. Sám vezír Horního království nebyl nijak čestný člověk. Druhým Taitovým chráněncem byl Tanus, pán Harab. Tanus byl nekonečným obdivovatelem paní Lostris – jejich náklonnost byla vzájemná.
Jejich lásce nepřál pán Intef. Pouhé Tanovo požádání o ruku jeho dcery ho neskutečně naštvalo. Přicházelo období svátků Osirise. Na tyto svátky, jednou za dva roky, faraon s celým svým dvorem přijížděl ze svého paláce ve městě Elefantina do Théb (města dvojčat – Luxoru a Karnaku), kde měl své sídlo velkovezír. Při těchto svátcích se faraonovi zalíbila Lostris. Oženil se s ní, za velké podpory velkovezíra, a odvedl si ji do Elefantiny. Spolu s ní si přivedl i Taitu. V tomto období se ke královskému dvoru poprvé donesla zpráva o neznámém kmenu – Hyksósů (Hyksós – Král pastýřů), který se blížil k hranicím Dolního Egypta. Nikdo mu nevěnoval nějakou větší pozornost až do doby, kdy vtrhl do Dolního Egypta a naprosto bez obtíží ho zruinoval..a pokračoval dál na jih. Celá mohutná armáda Horního Egypta včele s faraonem a vrchním velitelem vojsk Tanem, se dala sebevědomě na pochod s cílem zastavit pronikání Hyksósů po toku Nilu do vnitrozemí. Došlo k bitvě u Abnubu. Faraon byl zabit a z egyptské armády zbyly jen trosky. Hyksósové přišeli s novými zbraněmi a vozy taženými koňmi. Egypťané tyto věci doposud nepoznali. Taitovi však stačilo pár pohledů a všechny konstruktérské podrobnosti kopíroval do své bystré hlavy. Nastupujícím panovníkem, po dosavadním faraonovi, byla Lostris (první manželka – jelikož mu jako jediná dala syna-následníka). Byla ustanovena regentkou nezletilého panovníka Memona (až po svém nástupu na trůn dostal jméno Tamos). Nikdo se ovšem nikdy nedozvěděl, že pravým otcem Memona není faraon Mamos ale vrchní velitel královských vojsk Tanus. Lostris rozhodla o evakuaci národa směrem na jih, po toku Nilu. Dopravním prostředkem se staly loďe – galéry. Měli před sebou dlouhou cestu proti proudu a museli překonat šestery vodopády. S sebou vezli tělo faraona Mamose, které již absolvovalo 70-ti denní proces mumifikace. Lostris slíbila svému manželovi těsně před smrtí, že se postará, aby jeho tělo spolu s veškerými poklady bylo uloženo do bezpečí před bezbožnými vykradači hrobů. Jejich cesta skončila až v místě, kde se Nil dělí na dva toky – na Bílý a Modrý Nil. To místo královna Lostris pojmenovala Qebui (místo severního větru – jelikož je tam severní vítr zavál). Dnešní název tohoto města je Chartúm. Toto území patřilo zemi Cush – dnešní Súdán. V těchto místech si podrobili tamější obyvatelstvo – kmeny Shilluků, Dinků a Mandariů, ze kterých se stali otroci. Další poklad, který jim poskytlo toto území bylo zlato a spoustu nové zvěře a rostlin, které Egypťané neznali. Poslední věcí, bylo nalezení příslušného místa pro hrobku faraona Mamose. Výprava v čele s Taitou, tehdy 14-ti letým princem Memonem a Tanem vyrazila hledat po Modrém Nilu to pravé místo. Šli cestou podél řeky, až narazily na zvedající se vysoké hory. Neodvážili se dále než na úpatí těchto hor. Tam, v jednom údolí princ rozhodl o vybudování hrobky. Tanus se vydal na jednu výpravu, která pro něj byla smrtelná. Takže vedle hrobu faraonova, se začal stavět menší a skromnější hrob pro Tana. V předvečer samotného pohřbu se Taita rozhodl provést menší podvod. Vždy Tana miloval jako svého vlastního syna, a měl pocit, že mu stále něco dluží. Vyměnil faraonovu mumii, za Tanovu (po 40-ti denní mumifikaci). Tanova mumie tedy spočinula v nádherném zlatém sarkofágu, obklopena nesmírným bohatstvím, nashromážděným faraonem Mamosem za doby jeho života. Hrobky leží na dnešním území Etiopie. Až tam byli Egypťané vyhnáni Hyksósy. Spolu s Tanovým úmrtím začala pomalu slábnout i královna Lostris, onemocněla. Princ Memon se stal již plnoletým a tak mu matka předala těžké břemeno vlády. Byl nejvyšší čas, aby se flotila dala opět na cestu. Pluli zpět – směr Egypt. Když dorazili do Théb, podařilo se faraonovi Tamosovi a jeho armádě vyhnat Hyksóse pryč, více na sever. Avšak totální vítězství nad Hyksósy přišlo až za 200 let. Královna Lostris zemřela. Taita, k uctění její památky popsal za 70 dní královnina balzamování svitky, které uložil do deseti alabastrových nádob. Ty pak skryl do její hrobky, kterou vlastnoručně vymaloval a tím se zachoval celý příběh.
Samotný děj je doplňován opisem jednotlivých postav tamních božstev – Amon-Ra, Hapi, Osiris, Seth, Isis, Nephys, Horus, atd. a dalšími historickými artefakty a událostmi.
Autor končí knihu slovy. : “Zůstalo ve mě poznání, jak málo se změnily city a touhy člověka za celý ten čas, a také dřímající vzrušení, že ještě dodnes někde v etiopských horách, blízko pramenů Modrého Nilu leží v neporušené hrobce faraóna Mamose Tanova mumie.”
— 1 —
Stručné shrnutí děje
Tato kniha zavede čtenáře do starého Egypta, země faraónů a otroků. Příběh se odehrává v přibližně 18. století před naším letopočtem. V té době vládl Egyptu faraón Mamos, osmý toho jména. Čtenáře provádí příběhem neobyčejně nadaný otrok Taita, básník, lékař, architekt, filosof a lékař. Taita byl díky svým schopnostem několikrát vyznamenán, a měl několik privilegií, avšak stále to byl otrok, a dokonce vykleštěný. Vykleštěn byl jednoho dne, když byl přistižen s jednou otrokyní. Otrokyni před Taitou uvázali, a kolem hlavy jí stahovali kožený řemínek, dokud ji nepraskla lebka, a Taitu úplně vykleštili. Ale to již bylo dávno a všichni měli jiné starosti.
Faraóna Mamose osmého děsilo, že při svém vysokém věku, a přibližně sto manželkami nemá stále žádného syna, právoplatného dědice trůnu, a tak si nechával radit od různých kněží a lékařů, avšak bezvýznamně. Jednoho dne se mu velkovezír horního království pán Intef zmínil o tom, že má otroka, který je dobrým lékařem, a Taita faraónovi poradil přísnou dietu, a popsal, jak by měla vypadat dívka, kterou si má vzít, a která mu porodí syna. Netušil však, že mu popsal do detailu svou svěřenkyni, tenkrát ještě šestnáctiletou paní Lostris, dceru pána Intefa, velkovezíra horního království. Když si to uvědomil bylo již pozdě, ale přesto šel varovat Lostris, i jejího milence Tana, co se chystá, a aby se na to připravili. Tanovi nabídnou jeho vojáci, že se za něj postaví a svrhnou faraóna. Ten však nesouhlasil, a o zradě nechtěl ani slyšet.
Farao si nakonec Lostris vezme, a Tana, který ho nechtěně urazil, odsoudí k uškrcení. Tanus je však velmi populární, a rozsudek vyvolá četné bouře, a tak je Tanus podmínečně omilostněn, a pokud se mu podaří do příštích oslav záplav zbavit celý Egypt pouštních pirátů “ťuhýků”, bude nadobro omilostněn. Nešťastná Lostris nechce na otci žádné věno, jen otroka Taitu. To je pro pána Intefa nepřípustné, protože by to bylo, jakoby se sám šel udat. Taita totiž na jeho příkaz navrhoval všechny tajné chodby a tajné skrýše na peníze, které ukrýval před výběrčími daní, byl jeho poslem při spěšných správách pro ťuhýky (koho mají kde přepadnout, kdo poveze odkud kam jaký náklad, a podobně) a asi jako jediný kromě ťuhýků a Rasfera (Rasfer byl tyran, Intefova pravá ruka, mimo jiné to byl právě on, kdo vykleštil Taitu) věděl, že Intef dal také příkaz na zničení a znemožnění pána Haraba, Tanova otce, který se později radši zabil. Zkrátka Taita byl nepostradatelný inventář Intefova domu a měl pro něj nevyčíslitelnou hodnotu. Pod tlakem, faraóna však musel ustoupit, a Taitu jí přenechat, ale později se ho snažil zabít, nejdříve otráveným mlékem, poté kobrou, schovanou mezi ovocem v košíku, avšak bezvýsledně.
Tak se Taita dostal do faraónova paláce, kde s ním bylo zacházeno mnohem lépe, už jen proto, že byl doktor a že farao věřil v jeho léčení, které mu mělo zajistit syna, právoplatného dědice trůnu. Taita chtěl pomoci své paní vzpamatovat se, a tak faraónovi dal devadesátidenní lhůtu, kdy nesměl do harému, a ani k Lostris, aby dostatečně zesílel, a byl schopný počít syna. Samozřejmě, že to byl úskok, aby získal čas, ale král ochotně vykonával každý jeho pokyn, zaslepen vidinou syna. Jednoho dne, když už si Lostris dostatečně zvykla na palác, sehráli s Taitou jeho smrt, a poslala ho, aby našel Tana, a pomohl mu s jeho úkolem.
Taita poslechl, a Tana našel v jedné lovecké chatrči v zálivu Nilu, kde ležel na zemi, opilý a zarostlý. Taita se nedivil, protože věděl, že bez Lostris pro něj nemá život cenu. Pomohl mu dát se dohromady, a připravit se na souboj s ťuhýky. V poušti našli čerstvou mrtvolu muže, který byl Tanovi postavou i obličejem podobný. Taita ho donesl do města, a řekl, že je to Tanus. Tím zajistil, že ťuhýci, kteří o jeho úkolu věděli, nebyli na náš první přepad připraveni. Taita, když byl ve městě, sebral Tanovy nejschopnější muže, kterým řekl pravdu, a přivedl je k němu, spolu pak udělali první velikou lest na ťuhýky. Všichni Tanovi muži se převlékli za ženy, a předstírali karavanu s otrokyněmi. Když je ťuhýci přepadli, bojovali nejprve jen žoldáci které si najali, a když to nejméně čekali, zaútočili i Tanovi muži, a porazili tak první velkou tlupu ťuhýků.
Když si odpočinuli, začali vyslýchat zajaté muže. Kdo nespolupracoval, byl uťat, a kdo spolupracoval, byl propuštěn, popřípadě, podle zájmu zařazen do Tanovy armády, a z některých z nich se opravdu později stali dobří vojáci. Po tomto zákroku zjistil od těch co mluvili, kde se skrývají další, a tak už Taitovy pomoci nebylo potřeba. Vrátil se do paláce, kde se ho všichni báli a utíkali před ním, protože si mysleli, že je to jeho duch a jde je strašit. Když přišel do komnat paní Lostris, našel jí vyhublou a nervově zhroucenou. Doslechlo se k ní, že Tanus je mrtvý, tak pro ni ztratil její život cenu. Od doby, co se to dozvěděla, nejedla. Bylo štěstím, že se Taita ani o den nezdržel, protože by jinak jistě zemřela. Nejdříve mu nevěřila, a myslela si, že ji chce utěšit, ale když jí vysvětlil, že to byla část válečné strategie, a slíbil, že hned jak se uzdraví, zajistí ji schůzku s ním, začala jíst.
Když se úplně zotavila, jeli jednoho dne s faraónem na lov gazel. Přišla však písečná bouře, a Taita ji odvedl do Tanovy skrýše, kde byla po celou dobu v bezpečí. Tím Taita splnil svůj slib. Lostris zde počala s Tanem dítě, a tak musel mít Taita hned po návratu sen, že je nejvhodnější doba pro početí syna. V den návratu byl za záchranu královny Taita vyznamenán zlatem chrabrosti, které pak nosil při každé příležitosti, a za údajný sen, si u krále vysloužil další privilegia. Od své paní dostal Taita za její návštěvu Tana dokumenty, zajišťující mu svobodu, ale tento dar odmítl. Byl již na svou paní tak citově vázán, že si nedokázal představit život bez ní.
Plynula doba, přišly další svátky záplav a faraón jel opět na svou plavbu po zemi. Tanus mezitím vymítil ťuhýky do posledního, kromě deseti vůdčích postav (baronů) a těch co přešli na jeho stranu. Při výročních oslavách je předvedl před faraóna, a na základě jejich svědectví se pokoušel usvědčit pána Intefa, který do té doby nic o jeho záměrech netušil, a nebyl připravený čelit mu. Když své svědectví přidal i Taita, a v Intefově paláci se skutečně našlo skryté zlato, které tam zazdil, byl odsouzen i on a Tanus byl za mimořádné splnění úkolu povýšen. Než však stačilo k rozsudku dojít, pána Intefa vysvobodili jeho dva synové a odjeli s ním pryč z Egypta. Ostatní odsouzení, Baroni a tyran Rasfer, byli za úsvitu provedeni nazí městem, za nohy přibiti na hlavní bránu, a ponecháni napospas supům. Nikdo z nich se nedožil večera.
Po krátkém čase se Egyptem roznesla zpráva o neznámém nepříteli, který ničí na co přijde, plení vesnice, a postupuje dál do vnitrozemí. Tanus, a sním i jiní velitelé shromáždili všechny možné armády a postavili se jim na odpor. Egyptskou armádu tenkráte Hýksósové rozmetli, a navrch toho jediným výstřelem z jedoucího vozu smrtelně postřelili faraóna, který tři dny nato zemřel.
Lostris už v té době měla syna, ale bylo mu teprve několik měsíců, a tak ji faraón učinil královnou Egypta, a ona mu slíbila, že mu zajistí řádný a důstojný pohřeb. Egypťané toho osudného dne, kdy byla neporazitelná Egyptská armáda rozmetena na třísky, viděli poprvé v životě koně, a vůz s koly. Taitovi to nedalo, a začal se zabývat tím, jak by se daly vozy zdokonalit a zároveň odlehčit. Ostatní jeho nápady však zamítali a nechtěli mít nic společného s koňmi, protože o nich vznikaly nesčetné fámy a pomluvy, jako že například jedí těla vojáků, které pomohou zabít, nebo že přímým pohledem uhranou člověka na celý život a podobně.
Mezitím se však Egypt dostal definitivně do moci Hýksósů, a tak byla královna Lostris a mnoho jiných Egyptských obyvatel donuceno opustit Egypt, a odjet pryč, proti proudu řeky. Než se tak stalo, naskytla se Taitovi šance, na kterou čekal mnoho let. Prchal v uloupeném Hýksósském voze, když se za ním rozjel pán Intef. Uvědomil si, že když Intef utekl, jako pomstu řekl Hýksósům o bohatství Egypta, a ti bez váhání vyrazili, a protože jim pán Intef prozradil i základní Egyptskou strategii boje, bylo to pro Hýksóse spíše hrou podmanit si Egypt. Ale nyní měl Taita možnost rozdat si to s ním na život a na smrt. Věřil ve svou výhru, protože pán Intef byl neohrabaný a těžký. Když projížděli kolem zavlažovacího kanálu, udělal Intef osudovou chybu, za kterou zaplatil životem. Zajel příliš blízko kraje, a když se snažil odbočit, Taita, který jel vede něho, přidal, zranil jednomu koni nohu a vůz se následkem toho převrhl. Taita nečekal, obrátil se a vyjel přímo proti němu. Intef mezitím vstal, a snažil se utéct do kanálu, kde by byl v bezpečí. Svým nemotorným během si však vykloubil kotník a Taita ho rozjezdil.
Poté Egyptské flotily odpluly, a vydaly se do neznáma, proti proudu Nilu. Trvalo to mnoho let, cestou museli překonat pět vodopádů než se dostali k horám, kde začali budovat hrobku pro faraóna. Když byla hrobka téměř hotová, dospěl i Taita ke konečné podobě vozíku s paprskovitými koly, a podařilo se mu vycvičit Egyptskou jízdu. Tanovi se podařilo sehnat otroky, kteří byli nemilosrdní válečníci a toužili po krveprolití, a ze kterých postupně vycvičil oddané bojovníky. Jejich důvěra v něj vzrostla, když je vyzbrojil a šel s nimi do boje proti jejich odvěkým nepřátelským kmenům. Všem se dařilo, až jednoho dne, se okolo prohnalo stádo gazel, a všichni koně dostali “žlutou nemoc”, jak ji později Tatita pojmenoval. Koním se vytvářely na krku otoky, a ústy jim začaly téct proudy hnisu. Taita i všichni ostatní byli bezradní, a nevěděli, co dělat. Až najednou Taita ze zoufalství prořízl jednomu hříběti dýchací trubici, a ono najednou začalo dýchat a zjevně se mu ulevilo. Okamžitě vysvětlil všem ostatním, o co jde, a jak a kde mají řez provádět, a do rána se podařilo zachránit téměř polovinu stáda. Druhý rok při stejné migraci gazel, už žádný kůň nemoc nedostal - ten, který přežil, byl navždy proti této nemoci imunní.
Jednoho dne se naši hrdinové dostali ke králi tamní země, který za pomoc slíbil stádo nových koní, svou dceru princi, kterému se líbila, a modrý meč pro Tana (meč byl ze železa, to ovšem nikdo z Egypťanů nevěděl, protože to byl pro ně zatím neznámý kov). Egypťané v bitvě podle očekávání uspěli, prokázalo se zde poprvé opravdové nadání černých otroků, které Tanus vycvičil. Tanovi však bohové nepřáli, a byl v bitvě smrtelně zraněn. Modrý meč mu poranil plíce. Ještě ten den v noci zemřel. Té noci napadla Taitu jedna z nejnemožnějších myšlenek, které kdy vymyslel. V noci před pohřbem faraóna a Tana, vyměnil obě mumie. Uvědomoval si, že je to to poslední, čím mohl svému příteli posloužit.
Když se po dvaceti letech v exilu vrátili do Egypta, byl faraónův syn dvacetiletý (vlastně Tanův, jenže to věděly jen tři osoby, Taita, Tanus a Lostris). Lostris bylo již něco přes čtyřicet, trpěla smrtelnou nemocí a měla další dvě dcery, které byly samozřejmě Tanovy, ale Taita měl vždy v noci sen, že na královnu sestupuje faraónova mumie, a všichni tomu věřili. Když triumfálně dobili první město, nebylo tomu divu, protože byli v přesile, měli výhodu momentu překvapení. Pak všichni konečně pochopili, proč Taita tahal s sebou ty ohavné gazely, které způsobovaly “žlutého škrtiče”. Našel ve městě stádo koní, mezi které je vypustil, a okamžitě, jakmile rozpoznal první příznaky té ohavné nemoci, roztrousil koně ve všech dostupných, i několik kilometrů vzdálených Hýksósských stádech, a tím zajistil další vítězství svým barvám. Když dobili rodné město královny, a převezli ji tam, byla již nemoc ve velmi pokročilém stádiu, a královna za několik dní zemřela.
Kniha končí tím, jak Taita vysvětluje, že tyto svitky popsal za dobu mumifikace své paní (70dní) a že je hodlá uložit do deseti alabastrových nádob, a zazdít do její hrobky. Přibližně o 4000 let později, dne 5.1.1988, doktor Duraid ibn al Simma z Egyptského institutu antiky otevřel hrobku v údolí Králů a se zklamáním konstatoval, že byla vykradena. Ve stěně však nalezl nenápadnou skulinu mezi freskami, kde se nacházelo deset alabastrových nádob se svitky. Tým kvalifikovaný na práci s originálními svitky byl pověřen překladem, a pan Wilbur Smith byl požádán o přepsání do knižní formy. Autor končí knihu slovy: “Zůstalo ve mě poznání, jak málo se změnily city a touhy člověka za celý ten čas, a také dřímající vzrušení, že ještě dodnes někde v etiopských horách, blízko pramenů Modrého Nilu leží v neporušené hrobce faraóna Mamose Tanova mumie.”
zdroj: Ctenarsky-denik.cz
— 2 —
Anotace
Pravěký Egypt byl zemí faraonů. Královstvím vybudovaným na zlatě a legenda zničená chamtivostí po bohatství a po moci. Ústy neobyčejně nadaného otroka Taita je čtenář vtažen do velice živého a barvitého příběhu, který se rozvíjí s napětím a prudkostí již od první stránky, a tak se mu dostává možnosti vžít se do tajemna pradávných dob.
— 3 —
