Pět
Bylo hodně po půlnoci. Blikající pochodně kolem hradního nádvoří, už jednou vyměněné, začínaly znovu skomírat. Will je několik hodin trpělivě sledoval a čekal na tuhle chvíli – až bude světlo bídné a stráže poslední hodinu před střídáním ospalé.
Tohle byl jeden z nejhorších dní, jaké zažil. Zatímco kamarádi slavili, užívali si hostinu a pak se bezstarostně proháněli po hradě a po vesnici, Will se ztratil do tichého lesa, vzdáleného asi míli od hradu. Tam, v tlumeně zeleném chládku pod stromy, strávil odpoledne v hořkých úvahách, připomínal si hlubokou bolest zklamání a uvažoval, co asi stojí na papíře, který hraničář předal baronovi.
Když se den chýlil ke konci a stíny padající na pole mezi lesy se začaly dloužit, dospěl k rozhodnutí.
Musel zjistit, co je napsané na tom papíře. A musel to zjistit dnes v noci.
Když padla tma, vydal se zpátky do hradu. Vyhýbal se jak vesničanům, tak i lidem z hradu, a znovu se ukryl ve větvích smokvoně. Cestou nepozorovaně vklouzl do kuchyně a nabral si chleba, sýr a jablka. Jak večer pokračoval a hrad se začínal připravovat na noc, zasmušile jídlo přežvykoval a ani nevnímal, jakou má chuť.
Sledoval přesuny stráží a pochopil, v jakém intervalu chodí na pravidelnou obchůzku. Kromě jednotky strážných tu byl ještě seržant ve službě u dveří do věže, které vedly ke komnatám barona Aralda. Byl ale tlustý a uzívaný a pro Willa nepředstavoval žádné nebezpečí. Will ostatně stejně nehodlal jít dveřmi ani po schodech.
Díky nenasytné zvědavosti a zálibě chodit tam, kam neměl, si během let vypěstoval schopnost pohybovat se zdánlivě otevřeným prostorem tak, aby ho nikdo neviděl.
Nejvyšší větve stromů se komíhaly ve větru, takže v měsíčním světle vytvářely pohyblivé vzory – a Will je teď velice šikovně využil. Instinktivně přizpůsobil své pohyby rytmu stromů a hravě vplynul do obrazců na nádvoří, stal se jejich součástí a tak se v nich skryl. Nedostatek úkrytů mu svým způsobem ten úkol usnadnil. Tlustý seržant nepočítal s tím, že by se někdo mohl pohybovat po otevřeném nádvoří. Nečekal, že někoho uvidí, a také nikoho neviděl.
Se zatajeným dechem se Will přitiskl k drsným kamenům zdi věže. Seržant byl sotva pět kroků od něj a Will slyšel, jak funí. Malý výstupek ve zdi ho ale před seržantovýma očima skryl. Will si prohlížel zeď před sebou, zaklonil se a zadíval se vzhůru. Okno baronovy pracovny bylo vysoko a trochu bokem. Aby se k němu dostal, musel by vyšplhat nahoru, pak hledat cestu po obvodu zdi až k místu, které bude za bodem, kde stojí na stráži seržant, a potom zase vzhůru k oknu. Nervózně si olízl rty. Na rozdíl od hladkých vnitřních zdí věže měly velké kamenné bloky, které tvořily venkovní zeď, mezi sebou spáry. Vyšplhat po nich bude hračka. Celou cestu nahoru bude mít spoustu opor pro nohy a úchytů pro ruce. Bylo mu jasné, že na některých místech může být kámen za spoustu let ohlazený počasím, a tak bude muset postupovat opatrně. Ale v minulosti už vyšplhal na všechny tři ostatní věže, a proto u téhle žádné vážné problémy neočekával.
Jenže kdyby ho někdo viděl tentokrát, nemohl by se vymlouvat na nějaké uličnictví. Byl by uprostřed noci přistižen na místě, kde neměl vůbec co pohledávat. Baron u téhle věže rozhodně nepostavil stráže jen tak pro zábavu. Měli ji chránit před vetřelci.
Nervózně svíral ruce v pěst. Co mu můžou udělat? Při výběru o něj nikdo nestál. Už byl odsouzen k životu na poli. Co by ještě mohlo být horší?
V hloubi duše mu ale zahlodala pochybnost: nevěděl přece určitě, že je odsouzen k takovému životu. Slabá jiskřička naděje pořád zůstávala. Možná se baron slituje. Možná že kdyby ho Will zítra ráno hodně moc prosil a řekl mu všechno o svém otci a jak důležité pro něj je dostat se do bojové školy, snad by se mu jeho přání splnilo. A pak, až by ho vzali, by jim svou snaživostí a oddaností dokazoval, že si zaslouží v té škole být a snad by později opravdu vyrostl.
Zato kdyby ho v příštích pár minutách přistihli, nezbyla by mu ani ta nejmenší naděje. Neměl vůbec p…
