Třináct
„Tak jsi to viděl. Co si o tom myslíš?“ ptal se sir Rodney. Karel se natáhl přes stůl a nalil si další korbel piva ze džbánu, který stál mezi nimi na stole. Rodneyho obydlí bylo velmi prosté – dokonce spartánské, když se vezme v úvahu, že velel bojové škole. Bojoví mistři v jiných lénech takového postavení využili a obklopili se okázalostí a přepychem; to ale nebyl Rodneyho styl. Jeho komnata byla zařízena střídmě a úřední věci vyřizoval u borovicového stolu, kolem něhož stálo šest židlí s rovnými opěradly, rovněž z borového dřeva.
V rohu byl pochopitelně krb. Rodney si možná liboval v prostém stylu, ale to neznamenalo, že měl rád nepohodlí, a zimy na hradě Redmontu byly studené. Teď však bylo pozdní léto a tlusté kamenné zdi hradních budov udržovaly uvnitř chládek. Když přišlo studené počasí, tytéž zdi bránily úniku tepla dodávaného ohněm. Velké arkýřové okno v jedné stěně shlíželo na cvičiště bojové školy. Těžký závěs v protilehlé zdi přímo naproti oknu zakrýval dveře, jež vedly do Rodneyho ložnice, kde bylo prosté vojenské lůžko a další dřevěný nábytek. Když ještě žila Rodneyho žena, našlo by se v komnatách pár ozdob, ale Antoinetta zemřela před několika lety a obě místnosti teď měly výhradně staromládenecký vzhled. Vše tu bylo naprosto účelné a bez zbytečných okras.
„Viděl jsem to,“ přitakal Karel. „Ne že bych tomu věřil, ale viděl jsem to.“
„Tys to viděl jenom jednou,“ upozorňoval Rodney. „On to ale dělal pořád, po celou dobu nácviku – a já jsem přesvědčený, že to dělal nevědomky.“
„Stejně rychle jako to, co jsem viděl já?“ zeptal se Karel. Rodney důrazně přikývl.
„Jestli ne rychleji. Přidával do sledu jeden úder navíc a za povely nezaostával.“ Zaváhal a pak konečně vyslovil to, co si oba dva mysleli. „Ten kluk patří k vyvoleným.“
Karel zamyšleně sklonil hlavu. Vzhledem k tomu, co viděl, nehodlal nic namítat. A věděl, že bojový mistr chlapce nějakou dobu při výcviku pozoroval. Vyvolení se ale vyskytovali jen vzácně. Byli to výjimeční lidé, pro které umění šermovat znamenalo posun do jiné dimenze. Nebylo pro ně ani tak dovedností jako spíše instinktem.
Právě z nich se stávali šampioni. Mistři meče. Zkušení bojovníci jako sir Rodney a sir Karel byli vynikající šermíři, ale vyvolení toto umění pozvedávali na vyšší úroveň. Jako kdyby se meč v jejich rukou stal prodloužením nejen těla, ale zároveň i celé osobnosti. Meč se pohyboval v přímém souladu a harmonii s myslí vyvoleného a byl dokonce rychlejší než vědomá myšlenka. Vyvolení vládli jedinečnou schopností přesného načasování, dokonalé rovnováhy a rytmu.
Což ovšem znamenalo velkou odpovědnost pro ty, jimž byl svěřen jejich výcvik. Tyto přirozené dovednosti a schopnosti bylo třeba opatrně podporovat a rozvíjet v rámci dlouhodobého výukového programu, aby se učeň, který už byl vlastně skvělým bojovníkem, mohl vyvinout ve skutečného génia.
„Jseš si jistý?“ řekl Karel nakonec a Rodney opět přikývl, s pohledem upřeným někam z okna. V duchu měl toho chlapce před očima při výcviku, viděl ty přidané bleskové pohyby.
„Jsem si jistý,“ přitakal stručně. „Musíme Wallacovi oznámit, že v příštím semestru bude mít dalšího žáka.“
Wallace byl šermířský mistr bojové školy. Právě on měl na starosti závěrečné vytříbení základních dovedností, které vyučoval Karel a ostatní. Když šlo o mimořádně nadané nováčky – jakým zřejmě Horác byl – dával jim soukromé lekce pokročilé techniky. Karel uvažoval o časovém rámci, který Rodney navrhoval, a nesouhlasně špulil rty.
„Ne dřív?“ zpochybňoval to. Příští semestr začínal až skoro za tři měsíce. „Ať začne rovnou. Podle toho, co jsem viděl, základní látku už má zvládnutou.“ Jenže Rodney zavrtěl hlavou.
„Ještě jsme pořádně nepoznali, jaký je,“ namítl. „Vypadá jako docela milý hoch, ale jeden nikdy neví. Nechci ho zvýhodňovat možností výuky u Wallace. Co kdyby se ukázalo, že se sem z nějakého důvodu nehodí?“
Když se nad tím Karel zamyslel, souhlasil s bojovým mistrem. Ostatně, kdyby se ukázalo, že Horáce je nutno z bojové školy …
