Hraničářův učeň 1: Rozvaliny Gorlanu (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dvě

„Tak jdeme, uchazeči! Tudy! A pěkně zčerstva!“

Člověk, který mluvil, nebo spíše pokřikoval, byl Martin, tajemník barona Aralda. Jakmile se jeho hlas rozlehl předsíní, pětice chráněnců se nejistě zvedla z dlouhých dřevěných lavic, na kterých posedávala. Teď, když skutečně nastala chvíle rozhodnutí o jejich osudu, najednou všichni znervózněli. Pomalu se šourali vpřed a žádný z nich nechtěl projít jako první velkými, železem pobitými dveřmi, které Martin držel otevřené.

„Pohyb, pohyb!“ křičel netrpělivě Martin. Alyss se nakonec odhodlala jít první, přesně jak Will tušil. Po štíhlé blondýnce se rozhýbali i ostatní a o něco ochotněji ji následovali.

Když Will vstoupil do baronovy pracovny, zvědavě se kolem sebe rozhlížel. V téhle části hradu nikdy předtím nebyl. Lidé nižšího postavení, k nimž patřili i hradní chráněnci, se zřídkakdy dostali do téhle věže, kde se nacházel úřad a baronova komnata. Byla to obrovská místnost. Strop čněl vysoko nad ním a zdi byly postavené z masivních kamenných kvádrů, pospojovaných jen úzkým proužkem malty. Ve východní zdi bylo veliké okno přístupné přírodním živlům, avšak s mohutnými dřevěnými okenicemi, které se daly v případě špatného počasí zavřít. Došlo mu, že je to stejné okno, jímž včera v noci nahlížel dovnitř. Dnes jím proudilo sluneční světlo a dopadalo na rozlehlý dubový stůl, který baronu Araldovi sloužil k psaní.

„Tak jen pojďte! Postavte se do řady, stůjte v řadě!“ Martin si podle všeho vychutnával chvíle, kdy mohl poroučet. Skupinka se šoupavě vyrovnala do řady a on je zkoumavě sledoval a nespokojeně křivil ústa.

„Podle velikosti! Nejvyšší na tenhle konec,“ ukazoval, kam si má podle něj stoupnout ten nejvyšší z pětice. Skupina se postupně přestavěla. Největší byl samozřejmě Horác. Po něm zaujala své místo Alyss. Pak George, o půl hlavy menší než ona, a dojemně hubený. Stál ve svém obvyklém přihrblém postoji. Will s Jenny zaváhali. Jenny se na Willa usmála a ukázala, aby si stoupl před ní, i když byla možná o palec vyšší než on. To bylo pro Jenny typické. Věděla, jak Willa trápí, že je ze všech hradních chráněnců nejmenší. Když se Will chtěl zařadit, zadržel ho Martinův hlas.

„Ty ne! Další je ta holka!“

Jenny omluvně pokrčila rameny a šla na místo, kam ukazoval Martin. Will si stoupl na poslední místo v řadě a přál si, aby Martin jeho malý vzrůst tolik nezdůrazňoval.

„No tak! Vyrovnat, vyrovnat! Koukejte stát v pozoru,“ pokračoval Martin, ale pak zmlkl, když ho přerušil hluboký hlas.

„Martine, myslím, že to není až tak úplně nutné.“

Hlas patřil baronu Araldovi, jenž nepozorovaně vešel malými dveřmi umístěnými za psacím stolem. Teď bylo na Martinovi, aby předvedl to, co považoval za stoj v pozoru. Hubené lokty mu trčely podél boků, paty měl sražené k sobě tak, že kolena jedinečně křivých nohou se od sebe široce vzdálila, a hlavu držel strnule vzpřímenou.

Baron zdvihl oči k nebi. Tajemníkova horlivost při těchto příležitostech ho občas trochu zmáhala. Baron byl urostlý muž, široký v ramenou i v pase, s vypracovanými svaly, jak se na královského rytíře slušelo. Všeobecně se ale vědělo, že baron Arald miluje jídlo a pití, takže jeho výrazná mohutnost se nedala přičítat jenom svalům.

Baronovy krátké, pečlivě zastřižené vousy začínaly podobně jako vlasy vykazovat známky šedivění, jež přicházelo s věkem. Bylo mu dvaačtyřicet let. Měl výrazné čelisti, velký nos a pod hustým obočím tmavé pronikavé oči. Byl to obličej vládce, nikoli ale nelaskavého, napadlo Willa. V tmavých očích sídlila překvapivá jiskřička humoru. Will si toho všiml už předtím, při vzácných příležitostech, kdy Arald navštívil opatrovnu, aby zjistil, jak se chráněncům daří v učení.

„Pane!“ zařval Martin ze všech sil, až sebou baron malinko trhl. „Kandidáti jsou předvedeni!“

„To vidím,“ pokojně odvětil baron. „Byl bys tak laskav a požádal mistry, aby také vstoupili?“

„Pane!“ odpověděl Martin a pokusil se s klapnutím srazit podpatky, což bylo odsouzeno k nezdaru, jelikož nosil boty z měkké, poddajné kůže. Odkráčel k hlavním dveřím pracovny a vysoko zdvíhal lokty a kolena. Willovi připomínal kohouta. Když už Martin pokládal ruku na kliku, baron ho ještě jednou zastavil.

„Martine?“ řekl mírně. Když se k němu tajemník s tázavým výrazem otočil, pokračoval baron stejným klidným tónem: „Požádej je. Neřvi na ně. To mistři nemají rádi.“

„Ano, pane,“ odpověděl Martin a vypadal poněkud schlíple. Otevřel dveře a s očividným úsilím mluvit příjemnějším hlasem pravil: „Mistři. Pan baron vás očekává.“

Mistři jednotlivých odborných škol vešli dovnitř, aniž by se řídili nějakým pořadím důležitosti. Jako skupina se navzájem uznávali, a tak málokdy došlo na ceremoniální postup. První vešel sir Rodney, hlava bojové školy. Byl vysoký, s rameny širokými jako baron, na sobě měl válečnickou zbroj – kroužkovou košili, na ní bílý kabátec zdobený vlastním erbem, šarlatovou vlčí hlavou. Erb získal jako mladík, když bojoval proti vlčím lodím nájezdníků ze Skandijského moře, kteří vytrvale pustošili východní pobřeží království. Měl i opasek a pochopitelně meč. Žádný rytíř se bez něj na veřejnosti neobjevoval. Byl přibližně stejně starý jako baron, měl modré oči a jeho tvář by byla nápadně hezká, nebýt rozpláclého polámaného nosu. Pyšnil se mohutným knírem, ale na rozdíl od barona neměl plnovous.

Jako další přišel Ulf, mistr chovu koní, který měl na starost péči o vynikající bojové koně a jejich výcvik. Měl živé hnědé oči, silná svalnatá předloktí a mohutná zápěstí. Oblečený byl do jednoduché kožené vesty a vlněné košile a kalhot. Vysoké jezdecké boty z měkké kůže mu sahaly až nad kolena.

Za Ulfem následovala lady Paulina. Byla štíhlá a elegantní a ve vlasech už se jí objevovaly první šediny. V mládí byla velice krásná a dosud si zachovávala půvab i šarm, díky nimž se za ní mužské hlavy pořád otáčely. Lady Paulina získala titul vlastním přičiněním, za práci pro království v zahraniční politice, a byla v Redmontu hlavou diplomatické služby. Baron Arald vysoce oceňoval její schopnosti a stala se jednou z jeho blízkých důvěrnic a poradkyň. Arald často říkával, že dívky jsou pro diplomatickou službu nejvhodnější posilou. Bývají důvtipnější než chlapci, které to přirozeně táhne k bojové škole. A zatímco hoši při řešení problémů neustále spoléhají na fyzické prostředky, děvčata jsou odkázaná spíše na používání inteligence.

Bylo jen přirozené, že Nigel, mistr písař, následoval hned za lady Paulinou. Zatímco čekali, až je Martin zavolá, probírali spolu záležitosti společného zájmu. Nigel a lady Paulina byli blízcí přátelé a tak trochu kolegové. Právě Nigelovi vyškolení písaři připravovali úřední dokumenty a prohlášení pro diplomaty lady Pauliny. Nigel byl velmi zdatný i v právnických záležitostech, a tak radil i při přesném formulování takových dokumentů. Byl to malý šlachovitý mužík s neklidnou pátravou tváří, která Willovi připomínala fretku. Vlasy měl černé, hladké a lesklé, rysy jemné, a očima bez ustání rejdil po místnosti.

Mistr Chubb, šéfkuchař, vešel jako úplně poslední. Byl to samozřejmě tlouštík, kulaťoučký v pase, na sobě měl bílý kuchařský kabátek a vysokou čepici. Byl známý svou prchlivostí, která uměla vzplanout stejně rychle jako olej stříknutý do ohně, a většina chráněnců s ním jednala velice opatrně. Mistr Chubb měl zarudlé tváře a rychle ustupující zrzavé vlasy. Všude s sebou nosil velkou dřevěnou vařečku, jež byla neoficiálním odznakem jeho hodnosti. Docela často sloužila i jako útočná zbraň, zvlášť když s duněním přistávala na hlavách nepozorných, zapomnětlivých nebo příliš pomalých kuchyňských učňů. Jennifer jako jediná z chráněnců viděla v Chubbovi něco jako hrdinu. Nijak neskrývala, že by u něj chtěla pracovat a naučit se jeho umění, a dřevěná vařečka jí vůbec nevadila.

Na hradě byli samozřejmě i mistři dalších cechů. Například zbrojíř a kovář. Dnes však přišli pouze ti mistři, kteří měli volné místo pro nové učně.

„Mistři jsou shromážděni, pane!“ oznámil Martin a přidal na hlase. Zdálo se, že hlasitost svého projevu přizpůsobuje významnosti této chvíle. Baron zase jednou zdvihl oči k nebi.

„To vidím,“ pravil klidně a pak mnohem obřadnějším tónem pokračoval: „Dobré ráno, lady Paulino. Dobré ráno, pánové.“

Příchozí pozdravili a baron se ještě jednou obrátil k Martinovi. „Snad bychom mohli pokračovat?“

Martin několikrát přikývl, nakoukl do papírů, jež držel v ruce, a odpochodoval k řadě kandidátů.

„Tak, pan baron čeká! Pan baron čeká! Kdo bude první?“

Will měl oči sklopené a nervózně přešlapoval z nohy na nohu, ale najednou jako by ucítil, že se na něj někdo dívá. Zvedl oči a překvapením sebou úplně trhl. Setkal se totiž s upřeným, hrozivým a nevyzpytatelným pohledem hraničáře Halta.

Will ho neviděl do místnosti vstoupit. Došlo mu, že ta záhadná postava musela dovnitř vklouznout postranními dveřmi v době, kdy se pozornost všech přítomných soustředila na příchod mistrů. Teď stál za baronovým křeslem, trochu stranou, oblečený do obvyklé hnědi a šedi a zahalený do dlouhé, strakatě šedivé a zelené hraničářské pláštěnky. V Haltově přítomnosti se lidé obvykle cítili nesví. Měl ve zvyku přiblížit se k nim, když to nejméně čekali – a nikdy ho nikdo neslyšel přicházet. Pověrčiví vesničané věřili, že hraničáři používají nějaké kouzlo, díky němuž jsou pro obyčejné lidi neviditelní. Will si nebyl jistý, jestli tomu má věřit, nebo ne. Divil se, proč Halt přišel. Nebyl jedním z mistrů, a pokud Will věděl, nikdy se výběru chráněnců nezúčastnil, až dnes.

Haltův pohled se od něj náhle odvrátil a Willovi se zdálo, jako kdyby zhaslo světlo. Uvědomil si, že Martin zase mluví. Všiml si, že tajemník má ve zvyku opakovat věty, jako kdyby měl svou vlastní soukromou ozvěnu.

„No tak, kdo bude první? Kdo bude první?“

Baron slyšitelně vzdychl. „Co kdybychom vzali prvního v řadě?“ navrhl mírným hlasem. Martin několikrát přikývl.

„Samozřejmě, pane. Samozřejmě. První v řadě, krok vpřed a dívat se na barona.“

Horác vykročil z řady a stoupl si do pozoru. Baron si ho pár vteřin pozorně prohlížel.

„Jméno?“ zeptal se. Horác odpověděl a trochu se zadrhl u správného oslovení barona.

„Horác Altman, pane… můj pane.“

„Tak co by sis vybral, Horáci?“ zeptal se baron jako člověk, který zná už dopředu odpověď.

„Bojovou školu, pane!“ řekl odhodlaně Horác. Baron přikývl. Přesně to očekával. Podíval se na Rodneyho, jenž si chlapce pozorně prohlížel a odhadoval, nakolik by se mu hodil.

„Mistře bojové školy?“ pronesl Baron. Jindy by Rodneyho oslovil křestním jménem, ne titulem. Tohle ale byla úřední záležitost. Stejně tak Rodney obvykle oslovoval barona jenom „pane“. Ale v den, jako je tenhle, bylo „můj pane“ to pravé.

Velký rytíř vykročil k Horácovi a kroužková košile a ostruhy lehce zachřestily. Přejel chlapce očima od hlavy k patě, pak se přesunul za něj. Horác za ním začal otáčet hlavu a pak i celé tělo.

„Stůj klidně,“ napomenul ho Rodney a chlapec nechal otáčení a civěl přímo před sebe.

„Vypadá dost silný, můj pane, a nováčky já potřebuju pořád.“ Jednou rukou si mnul bradu. „Jezdíš na koni, Horáci Altmane?“

Výraz nejistoty přeběhl Horácovi po tváři, protože mu došlo, že tohle by mohlo jeho výběr ohrozit. „Ne, pane, já…“

Chystal se dodat, že hradní chráněnci neměli příležitost učit se jezdit, ale sir Rodney ho přerušil.

„To nevadí. To se dá naučit.“ Velký rytíř se podíval na barona a kývl. „Dobře tedy, můj pane. Vezmu ho do bojové školy s obvyklou tříměsíční zkušební dobou.“

Baron si něco poznamenal na lejstro před sebou a krátce se usmál na mládence, zářícího štěstím i velkou úlevou.

„Blahopřeji, Horáci. Zítra ráno se budeš hlásit v bojové škole. Přesně v osm hodin.“

„Ano, pane!“ odpověděl Horác s úsměvem od ucha k uchu. Otočil se k siru Rodneymu a mírně se uklonil. „Děkuji vám, pane!“

„Ještě mi neděkuj,“ odvětil záhadně rytíř. „Nevíš, co tě čeká.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024