Patnáct
Will zvolna projížděl davem na tržišti, jež vyrostlo pod hradbami. Byla tam snad celá vesnice i všichni obyvatelé samotného hradu a Will musel jet opatrně, aby měl jistotu, že Cuk nikomu nepřišlápne nohu.
Byly dožínky, den, kdy se slavilo, že všechna úroda je sklizená a pod střechou připravená na zimu. Po náročném měsíci žní baron tradičně dopřál svému lidu slavnost. Každý rok touto dobou přijela ke hradu pouť a kramáři rozestavěli své budky a stánky. Byli tu polykači ohně a kejklíři, zpěváci a vypravěči. Byly tu stánky, kde jste se mohli trefovat koženými míčky do pyramidy poskládané z dřevěných kuželek nebo házet obručí na kostky a pokoušet se vyhrát nějakou cenu. Willa občas napadalo, že ty kostky jsou nejspíš o trochu větší než obruče, kterými se na ně mělo házet, a nikdy vlastně neviděl, že by někdo něco vyhrál. Ale všechno sloužilo jen pro zábavu a baron to platil z vlastní kapsy.
Jenže pouť a zábava právě teď Willa nezajímaly. Na to bude čas později. Jel na setkání se svými někdejšími kamarády z opatrovny.
Podle tradice dávali všichni mistři svým učňům v den dožínek volno, přestože se na žních vlastně nijak nepodíleli. Několik týdnů Willa trápilo, jestli Halt tohle pravidlo dodrží, nebo ne. Na tradici hraničářovi podle všeho moc nezáleželo a rád dělal věci po svém. Ale dva dny před slavností se Willovy obavy rozptýlily. Halt mu stručně sdělil, že bude mít volný den, a neodpustil si poznámku, že za tu krátkou dobu nejspíš zapomene všechno, co se za poslední tři měsíce naučil.
Will celé ty tří měsíce nepřetržitě cvičil s lukem a noži, které od Halta dostal.
Tři měsíce se plížil po polích v okolí hradu z jednoho bídného úkrytu do druhého a hledal, kudy se dát, aby unikl Haltovu orlímu zraku. Tři měsíce jezdil na Cukovi a staral se o něj, tři měsíce s malým poníkem navazoval jakýsi zvláštní druh kamarádství. Což byla asi nejzábavnější část z celého výcviku.
Teď měl před sebou volný den a hodlal si ho trochu užít. Radost mu nedokázala pokazit ani skutečnost, že se nejspíš potká i s Horácem. Říkal si, že několik měsíců těžkého výcviku v bojové škole Horácovy násilnické způsoby třeba trochu změnilo.
Dožínkové setkání domluvila Jenny. To ona pozvala ostatní, aby se sešli, a slíbila, že z kuchyně přinese pekáč čerstvě upečených koláčů. Patřila už k vynikajícím učňům mistra Chubba a ten se vychloubal jejím mistrovstvím každému, kdo byl ochotný to poslouchat – a samozřejmě přitom náležitě zdůrazňoval, jak nenahraditelnou roli v rozvoji jejích dovedností hrál právě on coby její mistr.
Při pomyšlení na koláče Willovi radostně zakručelo v břiše. Měl hlad jako vlk, protože schválně vyjel bez snídaně, aby měl na koláče v žaludku dost místa. Jenniny koláče už byly na hradě Redmontu vyhlášené.
Dorazil na místo setkání brzy, takže sesedl a zavedl Cuka do stínu pod jabloní. Poník natahoval krk a mlsně koukal po jablíčkách. Visela na větvích, kam nedosáhl. Will se na něj zazubil, hbitě vylezl na strom, utrhl jedno jabko a podával ho ponymu.
„Víc už nedostaneš,“ varoval. „Víš přece, co Halt říká o přejídání.“
Cuk nespokojeně pohodil hlavou. V tomhle s hraničářem pořád nebyl zajedno. Will se rozhlédl kolem. Nikdo z ostatních se zatím neobjevil, a tak se posadil do stínu pod strom, opřel se o hrbolatý kmen a čekal.
„Ale, to je náš mladý Will, že ano?“ ozval se těsně za ním hluboký hlas.
Will chvatně vyskočil na nohy a zdvořile salutoval. Byl to sám baron Arald. Seděl na obrovském bojovém koni a doprovázelo ho několik významných rytířů.
„Ano, pane,“ odpověděl nervózně Will. Nebyl zvyklý, aby ho oslovoval baron. „Přeji vám pěkné dožínky, pane.“
Baron kývnutím poděkoval. Naklonil se dopředu a trochu se v sedle přihrbil. Will musel našponovat krk, aby na něj nahoru viděl.
„Musím říct, mladý muži, že si vedeš dobře,“ řekl baron. „Skoro jsem si tě v té šedé hraničářské pláštěnce nevšiml. To už tě Halt naučil všechny svoje fígle?“
Will se podíval na svoji šedozelenou strakatou pláštěnku. Halt mu ji dal před několika …
