Kapitola třináctá
PALÁC KRÁLE ANHEGA ZE ŠEREKU BYLA obrovská, rozlehlá stavba takřka uprostřed Val Alornu. Z hlavní budovy vybíhalo na všechny strany mnoho ohromných křídel, z nichž některá se pomalu rozpadala, a jejich vymlácená okna hleděla slepě do zimní oblohy zpod polámaných střech. Garion měl pocit, že palác nebyl stavěn podle nějakého plánu, ale že tu živelně rostl po těch tři tisíce let, co zde vládli šerečtí králové.
"Proč je tu tolik prázdných, rozbitých budov?" zeptal se Baraka, když jejich sáně vjely na zasněžené nádvoří.
"Co někteří králové postavili, jiní nechali zpustnout," odpověděl stručně Barak. "Jak už to mají králové ve zvyku." Barak byl od setkání se slepou stařenou u chrámu ve špatné náladě.
Ostatní už sesedli ze saní a čekali na ně.
"To musíš být z domova pěkně dlouho, když netrefíš z přístavu do paláce," prohlásil s gustem Silk.
"Trochu jsme se zdrželi," zabručel Barak.
V tu chvíli se otevřely velké okované dveře nad širokým schodištěm, jako by za nimi někdo čekal, až budou všichni pohromadě. Z nich vyšla žena s dlouhými, světlými copy, oblečená v dlouhém plášti zdobeném kožešinou a růstala stát na vrcholu schodiště. Stála tam a pozorně je sledovala. "Zdravím tě, lorde Baraku, hrabě z Trellheimu a můj manželi," volala obřadně.
Barakova tvář zvážněla ještě víc. "Zdravím tě, Merel," opětoval její pozdrav s krátkou úklonou.
"Král Anheg mi povolil tě pozdravit, můj pane," řekla Barakova žena. "Je to moje právo i povinnost."
"Ty jsi vždy dbala na své povinnosti, Merel." řekl Barak. "Kde jsou mé dcery?"
"V Trellheimu, můj pane," řekla. "Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad, aby cestovaly tak daleko v takové zimě." V jejím hlase se objevil trochu zlomyslný tón.
Barak vzdychl. "To chápu," řekl.
"Udělala jsem snad chybu, můj pane?" zeptala se Merel.
"Nech to být," řekl Barak.
"Jestli jsi ty a tvoji přátelé, můj pane, připraveni, tak vás doprovodím do trůnního sálu."
Barak vyšel rychle po schodech nahoru, krátce a velice formálně objal svou ženu a potom spolu vešli velkými vstupními dveřmi do paláce.
"To je skutečně tragické," huhlal hrabě ze Seline a vrtěl hlavou v údivu, když vystupoval po schodech vzhůru.
"To snad ne," řekl Silk. "Konec konců má Barak to, co chtěl, nebo snad ne?"
"Jste velmi tvrdý muž, princi Kheldare," řekl hrabě.
"Ani ne," nesouhlasil Silk. "Jsem realista, to je všechno. Barak se celá léta snažil získat Merel, tak ji teď má. Jsem skutečně potěšen, když vidím, jakou odměnu si vysloužil. Vy snad ne?"
Hrabě ze Seline vzdychl.
Nahoře se k nim přidala skupinka ozbrojenců a doprovázela je širokými chodbami k dalšímu širokému schodišti, za kterým byla dlouhá chodba, a potom následoval sestup po úzkém schodišti do hlubin rozlehlého komplexu.
"Vždycky jsem uznával šereckou architekturu," prohlásil ironicky Silk. "Je tak překvapující. Nikdy nedokážete odhadnout, co bude následovat."
"Zvětšování paláce umožňuje i slabým králům, aby si připadali nějak důležití," shrnul své myšlenky král Fulrach. "Nakonec to není tak špatný nápad. V Sendarii se špatní králové vyžívají v projektování dláždění ulic, ale ve Val Alornu byly všechny ulice vydlážděny před tisíci let."
Silk se rozesmál. "To je vždycky problém. Vaše Výsosti," řekl. "Jak chcete zabránit špatným králům, aby nenadělali zmatky?"
"Princi Kheldare," řekl král Fuirach, "nepřeji vašemu strýci nic špatného, ale docela rád bych viděl, jak si budete počínat, až vám spadne do klína koruna Drasnie."
"Prosím vás. Vaše Výsosti," řekl Silk s nepředstíraným děsem v hlase, "to ani nevyslovujte."
"A taky manželka," přisadil si poťouchle hrabě ze Seline. "Princ přece potřebuje i manželku."
"Tak to by bylo ještě horší," pravil Silk a otřásl se.
Trůnní sál krále Anhega byla ohromná místnost s dírou na oheň uprostřed. V té plápolala a praskala velká polena. Na rozdíl od bohatě zdobených stěn v paláci krále Fulracha zde byly zdi holé. Byly v nich pouze zatlučeny kovově držáky, ve kterých plápolaly hrubé pochodně. Muži, kteří posed…
