Kapitola třetí
O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI ZAČALA teta Pol chystat v kuchyni své nádobíčko, když se objevil starý muž a prohlásil, že si vyrazí do nedaleké vesnice.
"To je dobře," řekla poněkud neradostně teta Pol. "Alespoň se nebudu muset obávat o své koláče."
Podíval se na ni a zamrkal. "Potřebujete něco, slečno Pol?" zeptal se. "Třeba bych vám mohl něco nakoupit, když už tam stejně jdu."
Teta Pol se na chvilinku zamyslela. "Dochází mi nějaké koření," prohlásila, "a ve vesnici má jeden Tolnedřan krámek s kořením, hned vedle městské hospody. Předpokládám, že hospodu najdete."
"Tenhle výlet bude asi nasucho," prohlásil hrdě staroch. "A také dost osamělý. Třicet mil sám, bez možnosti si s někým popovídat."
"Povídejte si s ptáčky," navrhla mu teta Pol.
"Což o to, ptáci jsou dobří posluchači," připustil vypravěč, "ale jejich odpovědi začnou člověka za chvíli unavovat. Co kdybych si s sebou vzal vašeho chlapce, aby mi dělal společníka?"
Garion překvapením zatajil dech.
"Ten pochytí špatné návyky i bez vás," odpověděla suše teta Pol. "Byla bych radši, kdyby se obešel bez instruktora."
"Co to říkáte, slečno Pol?" ohradil se uraženě staroch a při řeči sebral koláč. "To mi skutečně křivdíte. Mám pocit, že by změna chlapci prospěla... alespoň by si rozšířil obzory."
"Jeho obzory jsou široké až až. Děkuju," odsekla teta Pol rychle.
Garionovi se zastavilo srdce.
"Ale na druhou stranu," pokračovala teta Pol, "alespoň se snad na něj mohu spolehnout, že nezapomenete koupit to koření a nepopletete jedno s druhým. Tak dobře, vemte si chlapce s sebou, ale nepřeju si, abyste ho bral na nějaká pochybná místa."
"Ale slečno Pol," vykřikl dotčeně stařík a předstíral šok. "Cožpak já navštěvuj u taková místa?"
"Znám vás až příliš dobře, Starý vlku," řekla suše. "Pro vás jsou taková místa stejnou samozřejmostí jako pro kachnu rybník. Jestli se doslechnu, že jste někam chlapce zatáhl, tak si mě nepřejte."
"Pak se budu muset postarat o to, abyste se o ničem nedoslechla."
Teta Pol na něj ostře pohlédla. "Podívám se, jaké koření potřebuju," pravila.
"Já si zatím od Faldora půjčím koně a vozík," přikývl staroch a sebral další koláč.
Zanedlouho už Garion a starý vypravěč uháněli po prašné cestě k vesnici. Bylo jasné letní ráno a na obloze bylo jenom pár nadýchaných, bílých obláčků, jinak byla krásně modrá. Po několika hodinách ale začalo slunce pálit a cesta se stala trochu namáhavou a nudnou. "Nebudeme tam už?" ptal se potřetí Garion.
"Ještě chvíli ne," odpověděl starý muž. "Třicet mil je docela dlouhá cesta."
"Už jsem tam jednou byl," řekl Garion a snažil se, aby to řekl jako běžnou věc. "V té době jsem byl ale ještě dítě, takže si toho moc nepamatuju. Mám pocit, že je to docela pěkné místo."
Vypravěč pokrčil rameny. "Je to prostě vesnice," prohlásil. "Stejná jako většina ostatních." Vypadal také trošku otráveně.
Garion doufal, že když si budou povídat, bude cesta ubíhat rychleji, a proto začal klást otázky.
"Jak to, že nemáte žádné jméno? Jestli vám tedy nevadí, že se ptám?"
"Mám plno jmen," odpověděl stařík a poškrábal se ve svých bílých vousech. "Mám skoro tolik jmen, jako je mi let."
"Já mám jenom jedno jméno," prohlásil Garion.
"Zatím."
"Cože?"
"Zatím máš jenom jedno jméno," vysvětloval starý vypravěč. "Až přijde čas, dostaneš další... a možná i víc. Někteří lidé při své pouti životem nasbírají spousty jmen. Některá jména časem zase odloží... jako šaty."
"Teta Pol vám říká Starý vlku," řekl Garion.
"Já vím," připustil starý vypravěč. "Tvoje teta Pol a já už se známe hodně dlouho."
"Proč vám tak říká?"
"Kdo může zcela jistě vědět, proč žena jako tvoje teta, dělá různé věci?"
"Mohu vám tedy říkat pane Vlku?" zeptal se Garion. Jména pro něj byla důležitou součástí života a vždy ho trochu zlobilo, že starý vypravěč žádné nemá. Ten nedostatek jména ze starého vypravěče dělal pro Gariona bytost poněkud neúplnou a neurčitou.
Starý muž se na něj zadíval poněkud překvapeně, ale potom se dal do hlasitého smíchu. "Pan Vlk, t…
