Kapitola devátá
TĚCH SKORO ČTRNÁCT DNÍ, co jim trvala cesta do Murosu, patřilo mezi nejnepříjemnější období, jaká kdy Garion zažil. Cesta se klikatila při úbočí hor pouze velice řídce obydlenou krajinou, šedá obloha visela nízko nad krajem a bylo věčně zima. Objevovaly se i občasné ostrůvky sněhu a černé hory čněly nepřátelsky vzhůru.
Garion měl pocit, že už se nikdy neohřeje. Durnik se sice snažil každý večer najít suché dřevo, ale navzdory jeho úsilí byl jejich ohýnek vždy slabým soupeřem všudypřítomné zimě. Zem, na které spali, byla věcně zmrzlá a její chlad zalézal Garionovi až ke kostem.
Jeho výuka tajné drasnijské řeči zdárně pokračovala a Garion se možná nestal ještě jejím mistrem, ale byl schopen v ní pohodlně komunikovat. V té době také projeli kolem jezera Kamaar a dostali se na cestu, která pozvolně klesala do Murosu.
Město Muros ve střední Sendarii bylo rozlehlé, poměrně nepěkné místo, kde se od nepaměti pořádal pravidelně velký trh. Každý rok v pozdním létě ženou algarští honáci svá stáda podél Velké severní cesty do Murosu, kde už na ně čekají kupci z celého západu. A protože tam nezřídka Algarové nakupují různé zásoby na celý rok, neváhají se na jih do Murosu vypravit obchodníci až ze vzdálené Nyissy, aby nabídli své zboží. Obrovská pláň, ležící na východ od města, byla určena jako shromaždiště dobytka, ale i přes svou rozlohu sotva dostačovala při hlavním náporu. Za shromaždištěm dobytka se rozkládala tábořiště Algarů.
Silk přivedl tři vozy naplněné šunkou tolnedrijského kupce Mingana do Murosu jednoho rána po skončení trhu, kdy už velká shromaždiště dobytka většinou zela prázdnotou a skoro všichni Algarové odjeli. Z obchodníků zůstávali na místě jen ti nejzoufalejší, kterým ještě zbývalo nějaké zboží.
Dodávka šunky proběhla bez komplikací, a tak mohly tři vozy brzo zamířit k zájezdnímu hostinci na severním okraji města.
"Tohle je slušný hostinec, vážená dámo," prohlásil Silk, když pomáhal tetě Pol dolů z vozu. "Už jsem se v něm jednou zastavil."
"Doufejme," opáčila. "Hostince v Murosu nemají nijak zvláštní pověst. Říká se o nich, že jsou dost špinavé."
"Ty hostince, kterých se ta pověst týká, leží většinou na východním okraji města," ujišťoval ji Silk. "Ty znám také dost dobře."
"Tomu docela ráda věřím," řekla teta Pol a povytáhla obočí.
"Má profese vyžaduje, abych občas navštívil místa, kterým bych se sám od sebe rád vyhnul," odpověděl mírně Silk.
Garion si vevnitř hostince skutečně všiml nevšední čistoty a také zaznamenal, že většinu jeho osazenstva tvořili sendarští kupci. "Myslel jsem si, že tady v Murosu budou lidé různých národností," řekl Silkovi, když spolu nesli věci do pokojů v druhém patře.
"To taky jsou," pokýval hlavou Silk, "ale každá skupinka se snaží držet se stranou od ostatních. Tolnedřané obývají jednu část města, Drasnijci druhou a Nyissánci zase jinou. Hrabě z Murosu dává přednost tomuto uspořádání. Během obchodování někdy vzplanou vášně a potom je lepší, když není tvůj nepřítel zrovna nejbližším sousedem."
Garion přikývl. "Víš co," ozval se zase, když vstoupili do místnosti, která se stane jejich domovem při pobytu v Murosu. "Já mám pocit, že jsem ještě nikdy neviděl pravého Nyissánce."
"To jsi šťastný člověk," řekl znechuceně Silk. "Je to nepěkná rasa."
"Vypadají jako Murgové?"
"Ne," odpověděl Silk. "Nyissánci uctívají jako božstvo hadího boha Issu a já osobně bych řekl, že si osvojili nepěkné vlastnosti plazů. Nyissánci navíc zabili rivanského krále a od těch dob je Alornové nemají rádi."
"Rivané nemají krále," namítl Garion.
"Teď už ne," řekl Silk. "Ale mívali ho, než si královna Salmissra usmyslela, že ho zabije."
"Kdy se to stalo?" zeptal se fascinovaně Garion.
"Před třinácti sty roky," odpověděl Silk, jako by to bylo včera.
"Není to dost dlouho na to, aby se stále myslelo na pomstu?" podivil se Garion.
"Na některé věci nejde zapomenout," zakončil stručně Silk debatu.
Protože ještě nebyl den zdaleka u konce, vydal se Vlk se Silkem do ulic Murosu pátrat…
