Kapitola desátá
NOC ZAČALA POSTUPNĚ, TAKŘKA NEPOZOROVANĚ ustupovat bledému nadcházejícímu jitru. Algarští koně, kteří nejevili známky únavy, stále uháněli postupujícím světlem. Zvuk kopyt byl tlumen silnou vrstvou sněhu, která teď ležela na Velké severní cestě. Garion pohlédl zpátky ke vzdálenému obzoru a viděl, že sníh už pomalu jejich stopy zavál.
Když se úplně rozednilo, přitáhl pan Vlk otěže svého zpoceného koně a přešel s ním do pomalejší chůze. "Kolik myslíš, že jsme ujeli?" zeptal se Silka.
Malý muž začal vytřepávat sníh ze záhybů svého pláště a rozhlížel se kolem sebe, aby našel nějaký opěrný bod, podle kterého by se mohl v zasněžené krajině orientovat. "Asi třicet mil," řekl konečně. "Možná trochu víc."
"To je strašně počasí na cestu," nadával Barak a celý se naklonil, jak si trochu posunoval hrušku sedla.
"Jen si představ, jak se asi musí cítit ten kůň," zašklebil se na něj Silk.
"Jak je to ještě daleko do Kamaaru?" zeptala se teta Pol.
"Z Murosu je to sto dvacet mil," odpověděl jí Silk.
"Budeme si muset někde odpočinout," řekla teta Pol. "Nemůžeme urazit tryskem sto dvacet mil bez přestávky, ať už nás pronásleduje kdokoliv."
"Myslím, že se teď pronásledování nemusíme bát," řekl Vlk. "Algarové jistě dokáží zastavit Brilla a jeho žoldáky, i kdyby s nimi byl sám Ašarak."
"Alespoň k něčemu jsou ti Algarové dobří," prohodil suše Silk.
"Pokud si dobře pamatuju," ozval se zase Vlk. "Tak je asi patnáct mil na západ vojenská ubytovna. Měli bychom tam dorazit kolem poledního."
"Myslíte, že nás tam nechají odpočinout?" zeptal se pochybovačně Durnik. "Nikdy jsem neslyšel, že by byli Tolnedřané vyhlášeni svou pohostinností."
"Tolnedřané udělají za peníze cokoliv," ujistil ho Silk. "Tahle ubytovna může být náhodou moc dobré místo pro zastávku. I kdyby se Brill nebo Ašarak dostali přes Algary a pronásledovali nás, tak by jistě vojáci nestrpěli ve svých prostorách nějaké bitky."
"Jak to, že jsou tolnedrijští vojáci v Sendarii?" podivil se Garion a pocítil při té otázce osten patriotismu.
"Kdekoliv je nějaká, dobrá cesta, tam najdeš jejich legie," odpověděl Silk. "Tolnedřané jsou mistry v sepisování různých nájemních smluv. To jim jde skoro tak dobře jako šizení zákazníků."
Pan Vlk se uchechtl. "Teď ale, Silku, nejsi důsledný," řekl. "Jejich dobré cesty ti nevadí, ale jejich legie ano. Přitom dobře víš, že jedno bez druhého nemůže existovat."
"Já jsem o sobě taky nikdy netvrdil, že jsem důsledný," opáčil nosatý muž. "Jestli se chceme do té královské ubytovny dostat před polednem, tak bychom měli asi pohnout. Já už nic nenamítám. Jeho veličenstvo si může posloužit z mojí peněženky."
"Tak dobrá," souhlasil Vlk. "Pojeďme." Pobídl svého algarského koně, který už začal projevovat známky netrpělivosti.
Když dorazili v poledne k ubytovně, ukázalo se, že je to komplex bytelně postavených budov se silnou ochrannou zdí. Legionáři, kteří v ní byli ubytováni, nijak Garionovi nepřipomínali tolnedrijské obchodníky, se kterými se kdysi potkával. Na rozdíl od tučných mužů obchodu se tito drsně vyhlížející profesionální válečníci nosili ve svých helmách a brněních s hrdým vědomím, že za nimi stojí celá Tolnedra.
Jídlo, které jim nabídli v jídelně, bylo prosté a jistě i zdravé, ale příšerně drahé. Malinké ubikace byly vojensky čisté, s úzkými postelemi a vlněnými přikrývkami a také byly velmi drahé. Stáje byly udržované a čisťounké... a také kvůli nim musel pan Vlk pořádně sáhnout do váčku s penězi. Gariona by zajímalo, kolik musel Vlk za jejich ubytování zaplatit, ale ten platil vše s tak klidným výrazem, jako by byl jeho váček bezedný.
"Odpočineme si tady do zítřka," oznámil bělovousý, starý muž po jídle. "Možná do rána také zmizí sníh. Moc se mi nelíbí cestovat naslepo sněhovou vánicí. V takovém počasí se může na cestě skrýt kdeco."
Garion byl tak vyčerpán, že sotva vnímal, co se děje okolo, ta slova přivítal s velkou radostí. On sám už skoro usnul při jídle a i ostatní seděli potichu a bylo na nich vidět, že jsou una…
