Michel Houellebecq

Francouzský spisovatel, básník, esejista a filmový autor Michel Houellebecq se narodil roku 1956 v Saint-Pierre (Réunion). Když mu bylo 6 let, jeho matka opustila rodinu, konvertovala k islámu a žije s muslimem. Malý Michel pak žil u své babičky z otcovy strany, která ho ovlivnila směrem k levicovosti. Po absolvování zemědělského inženýrství na Institut National Agronomique Paris-Grignon pokračoval Houellebecq ve studiu na filmové škole École nationale supérieure Louis Lumiere a nakonec našel práci jako programátor na francouzském ministerstvu zemědělství.

Po vydání své první knihy o H. P. Lovecraftovi roku 1991 a svém prvním románu Extension du domaine de la lute (Rozšíření bitevního pole) o 3 roky později se definitivně proslavil románem Les Particules élémentaires (Elementární částice), který mu v roce 1998 vynesl Prix Novembre. Románem Plateforme (Platforma) Houellebecq „pokračuje v útoku na liberálně-levicovou ortodoxii podnětnou sérií sexuálních scén“. Otevřeně kritizuje islám a vyvolal tím řadu kontroverzí, v jejichž průběhu byl obvinován z podněcování náboženské nenávisti.

Houellebecq nicméně popírá, že by byl provokatér, ale spíše jen otevírá kontroverzní témata, jež vyvolávají pro něj mnohdy překvapivé reakce. Mimořádně kontroverzní je i jeho román Soumission (Podvolení), o kterém se vášnivě diskutovalo, vyšel navíc ve stejný den, kdy došlo k útoku na francouzský časopis Charlie Hebdo, při němž bylo zavražděno 12 lidí.

Michel Houellebecq dále publikoval romány Sérotonine (Serotonin), La Carte et le Territoire (Mapa a území), který získal prestižní Goncourtovu cenu, La Possibilité d’une île (Možnost ostrova). Houellebecq je také autorem řady článků a několika básnických sbírek, mimo jiné La Poursuite du Bonheur a Le sens du combat.

Nostalgii po určitém místě pociťujeme jednoduše proto, že jsme v něm žili, mimochodem bez ohledu na to, zda dobře či špatně, minulost je krásná vždycky, budoucnost ostatně taky, jenom přítomnost bolí, neseme si ji s sebou jako vřed utrpení, doprovázející nás mezi dvěma nekonečny nerušeného štěstí.

Láska, jakožto vzácný, umělý a pozdní jev může vzkvétat pouze za zvláštních a zřídkakdy současných podmínek, které jsou přímým protikladem uvolněnosti mravů, charakterizující moderní dobu.

Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.

Právě utrpení z bytí nás nutí hledat druhého, který nám má posloužit jako léčebný prostředek; toto stadium musíme překonat, pokud chceme dosáhnout stavu, kdy pouhý fakt, že existujeme, už vytváří stálý důvod potěšení; kde mezistupeň už je jen hra, k níž se každý může svobodně přidat, a není nezbytnou podmínkou života.

Lidé si mylně domnívají, že dřívě či později se přece něco musí stát. To je hluboký omyl. Život může být docela dobře zároveň krátký i prázdný.

Nechuť k životu ještě neznamená, že máme chuť zemřít.

Potřebujeme dobrodružství a erotiku, protože potřebujeme, aby nám bylo neustále opakováno, že život je nádherný a vzrušující, o čemž samozřejmě dost pochybujeme.

Levice vždycky měla schopnost přimět lid aby přijal antisociální reformy, které by ostře odmítl, kdyby pocházely zprava.

Bůh se o nás ve skutečnosti stará, myslí na nás každou vteřinou a dává nám někdy velmi přesné pokyny. Ty výbuchy lásky proudící v našich hrudích, až se tají dech, ta vnuknutí a extáze, nepochopitelné z hlediska naší biologické povahy, jež nás činí pouhými primáty, jsou extrémně jasná znamení. Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně.

Michel Houellebecq