17
Dopis Michela zastihl zrovna v období teoretické malomyslnosti. Podle Margenauovy hypotézy lze přirovnat individuální vědomí k pravděpodobnostnímu poli ve Fockově prostoru, definovanému jako přímý součet Hilbertových prostorů. Tento prostor může být v zásadě vytvořen elementárními elektrickými událostmi odehrávajícími se v mikroskopických synaptických spojích. Normální chování se pak dá přirovnat k elastické deformaci pole, svobodný čin k roztržení: jenže v jaké topologii? Není vůbec zřejmé, jestli přirozená topologie Hilbertových prostorů dokáže vypovídat o výskytu svobodného činu; není ani jisté, zda je dnes možné tento problém nastolit jinak než v extrémně metaforických pojmech. Michel byl ovšem přesvědčen, že se musí vytvořit nový pojmový rámec. Každý večer, než vypnul počítač, zadával na internetu stránky s aktuálními výsledky pokusů. Druhý den ráno se jimi probíral s konstatováním, že výzkumná střediska po celém světě jako by postupovala stále víc naslepo, pomocí empirismu postrádajícího smysl. Žádný výsledek neumožňoval aspoň se přiblížit nějakému závěru ani formulovat jedinou teoretickou hypotézu. Individuální vědomí se zjevovalo náhle, bez zjevného důvodu, uprostřed živočišných linií; nepochybně zdaleka předcházelo řeči. Darwinisté ve svém bezděčném finalismu jako obvykle zdůrazňovali hypotetické selektivní výhody spjaté s jeho zrodem a jako obvykle to nic nevysvětlovalo, šlo jen o neškodnou mytickou rekonstrukci; antropický princip ovšem v té věci nebyl o nic přesvědčivější. Svět sám sobě věnoval oko schopné ho sledovat, mozek schopný jej chápat; budiž, no a? Pochopení fenoménu to nikterak nenapomáhalo. Vědomí sebe sama, chybějící hlísticím, bylo prokázáno u nepříliš vyvinutých plazů, jako je Lacerta agilis; s největší pravděpodobností předpokládalo přítomnost centrálního nervového systému a něco víc. To něco víc zůstávalo naprosto tajemné; zrod vědomí nebyl zdánlivě spojitelný s žádnou anatomickou, chemickou nebo buněčnou daností; bylo to skličující.
Co by udělal Heisenberg? Co Niels Bohr? Poodstoupil by, přemýšlel; procházel by se v přírodě, poslouchal by hudbu. Nové nikdy nevzniká prostou interpolací starého; informace přibývají k informacím jako hrsti písku, předem definované ve své podstatě pojmovým rámcem experimentálního pole; doba si více než kdy jindy žádala nový pohled.
~
Dny byly teplé a krátké, smutně plynuly. V noci z 15. září se Michelovi zdál neobvykle šťastný sen. Viděl se po boku holčičky, která na koni projížděla lesem uprostřed motýlů a květin (po probuzení si uvědomil, že ta scéna, zjevivší se po třiceti letech, pocházela z úvodních titulků seriálu „Princ Safír“, který kdysi sledoval každou neděli odpoledne v babiččině domě a který přesně našel místo, kde se mu otvíralo srdce). Chvíli nato kráčel sám hlubokou trávou obrovské zvlněné louky. Obzor nerozeznával, travnaté kopce jako by se táhly donekonečna pod rozzářeným, krásným světle šedým nebem. Přesto postupoval, bez váhání a spěchu; věděl, že několik metrů pod jeho nohama plyne podzemní řeka a že ho kroky povedou neomylně podél vody. Okolo něho vítr vzdouval trávu.
Po probuzení se cítil veselý a aktivní jako ještě nikdy od začátku své volnosti před dvěma měsíci. Vyšel ven, zabočil na třídu Emila Zoly, procházel mezi lipami. Byl sám, ale netrápil se tím. Zastavil se na rohu ulice des Entrepreneurs. Zolacolor právě otevíral, asiatské prodavačky usedaly k pokladnám; bylo zhruba devět. Mezi věžemi Beaugrenelle se rýsovalo nezvykle jasné nebe; všechno bylo bezvýchodné. Možná si měl promluvit se sousedkou odnaproti, s holkou z 20 let. Jakožto zaměstnankyně celoplošného periodika, informovaná o společenských událostech, pravděpodobně zná mechanismy přilnutí ke světu; psychologické faktory pro ni jistě nejsou ničím cizím; ta dívka ho pravděpodobně může hodně naučit. Velkými kroky, téměř během vyrazil zpět, na jeden zátah vyklusal až do patra, kde sousedka bydlela. Dlouze třikrát zazvonil. Nikdo neotevíral. V rozpacích zamířil ke svému …
