4
Jde, přichází k hranici. Okolo neviditelného středu pravděpodobně mrtvoly krouží dravci. Jeho stehenní svaly pružně reagují na nerovnosti cesty. Kopce pokrývá zažloutlá step; výhled se táhne donekonečna na východ. Od včerejška nejedl; už se nebojí.
Probouzí se oblečený napříč postele. Před služebním vchodem do supermarketu Monoprix vykládají z kamionu zboží. Je něco málo po sedmé.
~
Už léta vedl Michel čistě intelektuální existenci. City tvořící lidský život nebyly předmětem jeho pozorování; znal je špatně. Každodenní život se dal zorganizovat s perfektní přesností; pokladní v supermarketu mu odpovídaly na krátký pozdrav. Za deset let, co tam bydlel, došlo v domě k mnoha přesunům. Občas se vytvořil pár. Tehdy pozoroval stěhování; kamarádi nosili po schodech krabice a lampy. Byli mladí a někdy se smáli. Při rozchodu, který následoval, odcházeli často (ale ne vždy) oba spolubydlící současně. Zůstával volný byt. Co z toho vyplývá? Jak takové chování interpretovat? Těžko říct.
On sám nechtěl nic jiného než milovat, přinejmenším o nic nežádal. O nic určitého. Život, myslel si Michel, musí být něco jednoduchého; něco, co se dá brát jako souhrn malých, donekonečna opakovaných rituálů. Rituálů případně trochu hloupých, ale v něž se dá věřit. Život bez investic a dramat. Tak si však lidé život neorganizovali. Občas chodil ven, pozoroval dospívající mládež a činžáky. Jedna věc byla jistá: nikdo už neví, jak žít. No to možná přehání: někteří vypadali nabuzeně, žili nadšením pro věc a jejich život jako by to zatěžovalo smyslem. Například aktivisté skupiny Act Up považovali za důležité vysílat v televizi jisté reklamy, považované jinými za pornografické, s detailními záběry různých homosexuálních praktik. Obecně se jejich život jevil jako příjemný a aktivní, plný rozmanitých událostí. Měli řadu partnerů, souložili v backroomech. Občas guma sklouzla nebo se roztrhla. Potom umírali na AIDS; ale i jejich smrt měla aktivistický a důstojný smysl. Obecněji řečeno televize, zejména TF1, neustále školila v důstojnosti. V dospívání si Michel myslel, že důstojnost člověku dává utrpení. Nyní musel připustit, že se mýlil. To, co člověku dodává důstojnost, je televize.
~
I přes opakované a čisté radosti, které mu přinášela televize, považoval za správné chodit ven. Beztak musel na nákupy. Bez jasných záchytných bodů se člověk ztrácí a už do něho nic není.
Ráno 9. července na svátek svaté Amandiny zjistil, že v regálech jeho Monoprix už vystavili sešity, desky a penály. Reklamní poutač „S novým školním rokem si nelámejte hlavu“ mu připadal přesvědčivý jen napůl. Co jiného je školství, co jiného vědění než nekonečné lámání hlavy?
Druhý den našel ve schránce katalog 3 Suisses na podzim-zimu. Na tlustém svazku v tvrdých deskách nebyla žádná adresa; roznášejí ho osobně? Jakožto dlouholetý zákazník zásilkového prodeje si už zvykl na podobné pozornosti, svědčící o vzájemné věrnosti. Sezona očividně postupuje, obchodní strategie se už zaměřují na podzim; nebe přesto zůstávalo jasné, koneckonců byl teprve začátek července.
Ještě jako mladík četl Michel různé romány týkající se tématu absurdity, existenciálního zoufalství, nehybné prázdnoty dní; tato krajní literatura ho přesvědčila jen zčásti. V té době vídal často Bruna. Bruno snil o tom, že se stane spisovatelem; smolil jednu stránku za druhou a hodně masturboval; objevil pro něj Becketta. Beckett byl pravděpodobně tím, koho nazýváme velkým spisovatelem: přesto Michel nedočetl ani jednu z jeho knih. Bylo to koncem sedmdesátých let; jemu i Brunovi bylo dvacet a už si připadali staří. Mělo to pokračovat: budou si připadat stále starší a budou se za to stydět. Jejich doba brzy dokáže onu nevídanou proměnu: utopit tragický pocit smrti v obecnějším a táhlejším pocitu stárnutí. O dvacet let později Bruno stále ještě doopravdy nepomyslel na smrt; a začínal tušit, že na ni nepomyslí nikdy. Až do konce bude chtít žít, až do konce zůstane naživu, až do konce bude bojovat s nehodami a strastmi konk…
