12
„Anne jsem potkal v roce 1981,“ pokračoval Bruno s povzdechem. „Nebyla nijak krásná, ale už mě nebavilo si ho furt honit. Ale co bylo dobrý, že měla velký prsa. Vždycky jsem měl rád velký kozy…“ Opět dlouze vzdychl. „Moje protestantská maloměšťačka s velkýma prsama…“; k Michelovu velkému překvapení se mu oči zaleskly slzami. „Prsa jí časem zvadla a i naše manželství si rozbilo hubu. Zničil jsem jí život. Tuhle věc nikdy nezapomenu: zničil jsem té ženské život. Máš ještě víno?“
Michel odešel do kuchyně pro další láhev. Tohle všechno bylo dost výjimečné; věděl, že Bruno chodil k psychiatrovi a potom přestal. Ve skutečnosti se vždycky snažíme redukovat utrpení na minimum. Dokud svěřování uleví od utrpení, tak mluvíme; pak zmlkneme, vzdáme to, jsme sami. Pociťuje-li Bruno opět potřebu vrátit se ke krachu svého života, pravděpodobně to znamená, že v něco doufá, v nový začátek; je to pravděpodobně dobré znamení.
„Ne že by byla ošklivá,“ pokračoval Bruno, „ale tvář měla nijakou, bez půvabu. Nikdy v sobě neměla onu jemnost, to světlo, které někdy ozařuje tvář dívek. Měla nohy trochu jak sloupy, takže minisukně nepřicházely v úvahu; ale naučil jsem ji nosit kratičké topy bez podprsenky; velký prsa jsou v tom seshora hodně vzrušující. Trochu se styděla, ale nakonec souhlasila; v erotice ani v prádle se nevyznala, neměla žádné zkušenosti. Ale co ti o ní povídám, vždyť jsi ji viděl, ne?“
„Byl jsem na tvojí svatbě…“
„To je pravda,“ přitakal Bruno vyjeveně, téměř užasle. „Vzpomínám si, že mě to překvapilo. Myslel jsem si, že se mnou už nechceš mít nic společného.“
„Taky jsem nechtěl.“
~
Michel si tu chvíli vybavil a zauvažoval, co ho vlastně na ten příšerný obřad přivedlo. Znovu spatřil chrám v Neuilly, depresivně strohou místnost z více než poloviny zaplněnou nenuceně bohatou společností; otec nevěsty byl finančník. „Byli to levičáci,“ řekl Bruno, „tehdy byli vlastně všichni levičáci. Přišlo jim naprosto normální, že žiju s jejich dcerou ještě před svatbou, vzali jsme se, protože otěhotněla, zkrátka jako obvykle.“ Michel si vzpomněl na pastorovo kázání, jasně rezonující v chladné místnosti: řeč byla o pravém člověku a pravém Bohu Kristovi, o nové smlouvě, kterou Hospodin uzavřel se svým národem; vlastně tomu, co říkal, úplně nerozuměl. Po tři čtvrtě hodině v tomhle stylu málem usnul; z dřímoty ho naráz vytrhla tato věta: „Žehnej vám Bůh Izraele, jenž se slitoval nad dvěma opuštěnými dítky.“ Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval: copak je u Židů? Až po dobré minutě přemýšlení mu došlo, že jde vlastně o téhož Boha. Pastor plynule pokračoval s rostoucí přesvědčivostí: „Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Ta věta skutečně ťala do živého: a budou ti dva jedno tělo. Michel nad tou představou nějakou dobu meditoval, pohlédl na Anne: byla klidná a soustředěná, zdálo se, že zadržuje dech; dělalo jí to skoro krásnou. Pastor, zřejmě povzbuzen citací svatého Pavla, pokračoval s rostoucím zápalem: „Pane, s dobrotou pohleď na svou služebnici: žádá tě o ochranu v této chvíli, kdy se chystá vstoupit ve svazek manželský. Dej, ať se v Kristu stane věrnou a počestnou manželkou a vždy následuje příkladu svatých žen: ať je příjemná svému manželovi jako Ráchel, moudrá jako Rebeka, věrná jako Sára. Ať její kroky řídí víra a přikázání; ať se ve svazku se svým manželem vystříhá všech špatných známostí; ať její zdrženlivost zaslouží uznání, její cudnost úctu, ať je znalá božího Stvoření. Ať pozná plodné mateřství, ať oba uvidí děti svých dětí až do třetího a čtvrtého pokolení. Ať dosáhnou šťastného stáří a ať poznají pokoj vyvolených v Království nebeském. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, amen.“ Michel si prorazil cestu davem, čímž si vysloužil několik podrážděných pohledů. Z…
