4
Martin Ceccaldi, narozený roku 1882 ve vnitrozemské korsické vesnici v rodině negramotných sedláků, měl zdánlivě úspěšně našlápnuto k zemědělskému a pastýřskému životu na omezeném poli působnosti, jaký vedli jeho předci po nedohlednou řadu generací. Takový život již z našich končin dávno zmizel a jeho důkladná analýza by tedy neměla velký význam; některým radikálním ekologům se po něm občas nepochopitelně zasteskne, nicméně pro úplnost podám v krátkosti syntetický popis takového života: máme přírodu a čerstvý vzduch, obděláváme pár pozemků (jejichž počet je přesně stanoven přísným systémem dědictví), čas od času střelíme kance; pícháme nalevo napravo, zejména vlastní ženu, která porodí potomstvo; toto potomstvo vychováme tak, aby zaujalo místo v tomtéž ekosystému, pak chytneme nějakou nemoc a basta.
Zvláštní osud Martina Ceccaldiho je ve skutečnosti naprosto příznačný pro roli, jakou sehrálo během celé třetí republiky státní školství v integraci dětí do francouzské společnosti a ve zvyšování technologického pokroku. Jeho učitel brzy pochopil, že má co do činění s výjimečným žákem, nadaným abstraktním myšlením a formální vynalézavostí, které by jen těžko uplatnil v rámci prostředí, z něhož pocházel. Při plném vědomí toho, že jeho úloha se neomezuje na to, aby všechny budoucí občany vybavil základními znalostmi, nýbrž že má také za úkol rozpoznat nejlepší odborníky povolané ke službě republice, dokázal přesvědčit Martinovy rodiče, že synův osud se naplní jistojistě mimo hranice Korsiky. Roku 1894 se tak mladý chlapec vybavený stipendiem ocitl v internátě Thiersova lycea v Marseilli (hezky je popsal Marcel Pagnol ve vzpomínkách z dětství, které se díky znamenité realistické rekonstrukci zakládajících ideálů jedné epochy, vylíčené prostřednictvím vzestupu nadaného mladíka z chudého prostředí, staly celoživotní oblíbenou četbou Martina Ceccaldiho). V roce 1902 beze zbytku splnil naděje, které do něho vkládal bývalý učitel, když ho přijali na polytechnickou vysokou školu.
V roce 1911 dostal místo, které rozhodlo o jeho dalším životě. Měl vybudovat účinnou vodovodní síť, která by pokrývala celé alžírské území. Věnoval se tomu přes dvacet pět let, počítal zakřivení potrubí a průměr kanálů. V roce 1923 se oženil s Geneviève July, poštovní úřednicí dávného languedockého původu, jejíž rodina žila v Alžírsku druhou generaci. V roce 1928 se jim narodila dcera Janine.
Líčení lidského života může být libovolně dlouhé nebo krátké. Svou extrémní stručností se přirozeně vnucuje metafyzická či tragická volba omezená na data narození a úmrtí, klasicky vepsaná na náhrobní kámen. V případě Martina Ceccaldiho se jeví vhodným poukázat na historický a společenský rozměr a nezdůrazňovat ani tak osobní charakteristiky jednotlivce jako vývoj společnosti, jíž je příznačným členem. Příznační jedinci, unášení historickým vývojem své doby, s níž se navíc rozhodli ztotožnit, mají obvykle jednoduchý a šťastný život; líčení života zde může normálně zabrat jednu až dvě strany. To Janine Ceccaldiová spadala do odstrašující kategorie předchůdců. Předchůdci jsou na jedné straně silně přizpůsobení většinovému způsobu života, ale přitom usilují o jeho překonání „shora“ hlásáním nových modelů chování nebo popularizací takového chování, jaké zatím nebylo příliš praktikováno, tudíž si obvykle žádají popis o něco delší, tím spíš že jejich životní dráha bývá často bouřlivější a nejasnější. Přesto hrají roli pouhých historických urychlovačů – obvykle urychlují historický rozklad –, nikdy sami nevtisknou událostem nový směr, kterážto role náleží revolucionářům nebo prorokům.
Dcera Martina a Genevièvy Ceccaldiových začala brzy prokazovat neobyčejné intelektuální schopnosti, přinejmenším na úrovni svého otce, v kombinaci s velmi nezávislou povahou. O panenství přišla ve třinácti letech (což bylo v její době a prostředí výjimečné), válečná léta (v Alžírsku relativně klidná) strávila návštěvami tanečních zábav, které probíhaly každý víkend nejdřív v Konstantine…
