Kapitola pátá
1
Dean vypálil z Mexico City, zastavil se znovu v Gregorii u Viktora a hnal tu starou káru dál až do Lake Charlesů v Louisianě, kde jí konečně a podle všeho očekávání upadl zadek. Zatelegrafoval Inez pro prachy na letenku a zbytek cesty doletěl letadlem. Jakmile dorazil do New Yorku se všemi těmi rozvodovými lejstry, rovnou se s Inez sebrali a jeli se oddat do Newarku; a ještě tutéž noc, když ji ujistil, že všecko je oukej a že nemusí mít starosti a snažil se logicky vysvětlit to, co nebylo ničím jiným než neocenitelným srdceryvným soužením, skočil do autobusu a přefrčel znovu ten děsivý kontinent do San Franciska, aby se vrátil ke Camille a jejich dvěma holčičkám. A tak byl teď třikrát ženatý, dvakrát rozvedený a žil se svou druhou ženou.
Na podzim jsem vyrazil z Mexico City k domovu a jednou večer v Dilley v Texasu, kousek od mexických hranic, jsem stál na horké silnici přímo pod obloukovou lampou, do které narážela hejna letních mušek, když jsem ve tmě za sebou zaslechl zvuk kroků a hele! - ztěžka se ke mně blížil vysoký stařec s vlajícími bílými vlasy, uviděl mě, a jak mě míjel, řekl: “V utrpení hledej člověka,” a odkráčel do své tmy. Znamenalo to, abych nakonec pokračoval na své pouti po temných cestách Ameriky pěšky? Zavrhl jsem to nutkání a pospíchal co nejrychleji do New Yorku; a jednou večer jsem stál na temné ulici v Manhattanu a hulákal pod jedním podkrovním oknem, kde měli mít nějací kámoši mejdan. Ale z okna se vynořila hlava moc pěkné holky a zeptala se: “Co je? Kdo je tam?”
“Sal Paradise,” odpověděl jsem a slyšel, jak se mé jméno rozléhá po smutné prázdné ulici.
“Tak pojď nahoru,” zavolala. “Vařím si horkou čokoládu.” Takže jsem šel nahoru a tady byla, holka s ryzíma nevinnýma rozmilýma očima, jaké jsem vždycky a všude hledal, a jak už dlouho. Rozhodli jsme se, že se do sebe bláznivě zamilujeme. V zimě jsme se chtěli přestěhovat do San Franciska a převzít si všechen náš zbědovaný nábytek a sešlé krámy na nějakém menším nakladačku. Napsal jsem o tom Deanovi. Poslal mi zpátky tlustospis o osmnácti tisíci slovech, kde jednak vylíčil všechno o svém denverském mládí, a nakonec dodal, že si pro mě sám přijede, osobně vybere náklaďák a odveze nás domů. Měli jsme šest týdnů na to našetřit prachy na ten auťák, takže jsme začali dřít a škudlit každej cent. Jenže zničehonic si Dean přifrčel, o pět a půl týdne dřív než měl, a nikdo z nás neměl prachy, abysme mohli plán uskutečnit.
Šel jsem se tehdy zrovna uprostřed noci jen tak projít po městě a vrátím se ke své holce a povídám jí, na co jsem venku přišel. A ona stála v tom našem malém temném kamrlíku a podivně se usmívala. Řekl jsem jí spoustu věcí, když jsem zaslechl jakýsi šramot, a rozhlídl jsem se po pokoji a na rádiu jsem uviděl odrbanou knížku. Poznal jsem Deanova Prousta povznesené odpolední věčnosti. A vtom jsem ho jako ve snu viděl, jak se po špičkách jen tak v ponožkách blíží ze ztemnělé předsíně. Už nebyl schopen vůbec mluvit. Poskakoval a řehnil se, zajíkal se, zatřepal rukama a řekl: “E - eh - teď mě dobře poslouchejte.” Byli jsme jedno ucho. Ale zapomněl, co chtěl říct. “Ne, fakt, poslouchejte - ehm. Hele - Saliku - drahá Lauro - já jsem přišel - odešel jsem - teda počkejte, no jo.” S kamenným smutkem zíral na své ruce. “Nák už nemůžu mluvit - chápete, že to je - že by to mohlo bejt - Teď poslouchejte!” Poslouchali jsme a on sám naslouchal zvukům noci. “Jasně!” zašeptal v úžase. “Chápejte - k čemu dál mluvit - proč?”
“Ale proč jsi přijel tak brzo, Deane?”
“Jo,” přikývl a kouknul na mě, jako by mě viděl poprvé v životě, “brzo, jasně. Vy - víte teda já nevím. Přijel jsem na režijní legitku - v hytláku - pak v starejch vagónech s dřevěnejma lavicema - přes Texas - celou cestu jsem hrál na flétnu a na sladkou okarínu.” Vytáhl svou novou dřevěnou flétničku. Zahrál pár pískavých tónů a křepčil v ponožkách po pokoji. “Sleduješ?” řekl.“Ale jasně, Sále, že můžu mluvit jako vždycky a že toho je spousta, co ti musím říct, jenže jsem si cest…
