5
Zůstal jsem teda se Slimem a hned jsme začali obrážet bary. Měl jsem ještě asi sedm dolarů a z nich jsem tu noc pět zbůhdarma rozfofroval. Nejdřív jsme se motali se všemi těmi turisty a naftaři a rančery ohozenými za kovboje po barech, bistrech a chodnících města; pak jsem na chvíli Slima setřepal, už byl chudák ze vší té whisky a piva, co vypil, dost grogy a jen znaveně škobrtal po ulici - vida, takovej to byl tedy pijan -, oči měl skelný a užuž to vypadalo, že začne oblažovat svý řečma i úplně neznámý lidi. Skočil jsem si do jednoho bufetu a tam za pultem stála Mexičanka, a že to panečku byla krasavice jedna radost. Najedl jsem se a na druhou stranu účtenky jsem jí napsal milostný dopis. Bufet byl vylidněnej, všichni pařili zrovna někde jinde. Řekl jsem jí, aby obrátila lístek. Přečetla si to a zasmála se. Byla to krátká básnická o tom, jak jsem chtěl hrozně moc, aby byla se mnou celou noc.
“Ja bych ráda, chiquito, ale mám dneska rande se svým klukem.”
“Nemůžeš mu to odříct?”
“To ne, to nemůžu,” řekla smutně a já šílel, jak krásně smutně to řekla.
“Tak někdy jindy, až pojedu kolem?” zeptal jsem se. “Kdykoli, brouku.” Ale trčel jsem tam pořád, chtěl jsem se na ni dívat a měl jsem chuť ještě na jedno kafe. Za chvíli vešel naštvaně její kluk a ptal se jí, kdy už bude končit. Začala rychle všechno sklízet a utírat. Musel jsem odejít. Ještě při odchodu jsem se na ni usmál. Venku to pokračovalo stejně divoce jako předtím, až na to, že ti vypasení páprdové byli ještě opilejší a hulákali o to víc. Bylo to zvláštní. Kolem obcházeli indiánští náčelníci ve vysokých čelenkách a mezi těmi brunátnými opilými ksichty vypadali opravdu vznešeně. Zahlídl jsem, jak se tam vedle nich motá Slim. Řekl: “Právě jsem napsal pohled tátovi do Montany. Nemoh bys někde najít schránku a hodit ho tam?” Byla to zvláštní prosba, podal mi lístek a odpotácel se k lítacím dveřím do nejbližšího saloonu. Šel jsem ke schránce a zběžně jsem se na lístek podíval: “Milý táti, vrátím se ve středu. Mám se moc dobře a doufám, že ty taky. Tvůj Richard.” Dalo mi to o něm úplně novou představu; vida, jak dokáže být něžný a zdvořilý ke svému tátovi.
Šel jsem za ním do baru. Sbalili jsme tam dvě holky - pěknou mladou blondýnku a obtloustlou brunetu. Byly zamlklé a otrávené, ale to nic, chtěli jsme je. Vzali jsme je do jakéhosi zchátralého nočního klubu, kde se užuž chystali zavírat, a tam jsem utratil kromě dvou dolarů všecky svý zbývající prachy za skotskou pro ně a za piva pro nás dva. Začínal jsem být pořádně rozjetej a bylo mi všecko fuk; cítil jsem se báječně. Veškeré mé snažení směřovalo k té blondýnce. Prostě jsem jí to musel dneska udělat. Šátral jsem po ní a chtěl jí to říct. Pak klub zavřeli a vyhnali nás ven na ošumělou prašnou ulici. Podíval jsem se nahoru: jasné překrásné hvězdy ještě zářily. Holky chtěly jít na autobusové nádraží, proč ne, ale podle všeho tam na ně měl čekat nějaký námořník, jak se ukázalo bratranec té tlusté, a ten měl s sebou ještě pár kamarádů. Zeptal jsem se blondýnky: “Tak co bude?” Řekla, že chce domů. Bydlela v Coloradu, hned za hranicema jižně od Cheyennu. “Pojedeni tam spolu autobusem,” navrhl jsem jí.
“Ne, autobus staví na dálnici a to bych pak musela jít přes tu zatracenou prérii sama. Celý odpoledne tu na ni čučím a ještě abych po ní šla, to zrovna.”
Počkej, uděláme si krásnej vejlet přes rozkvetlou prérii.” Tam nic ne kvete,” řekla. “Chci do New Yorku. Je mi na blití z toho všeho tady. Nedá se jít nikam jinam než do Cheyennu a v Cheyennu chcíp pes.”
“V New Yorku to máš stejný.”
“Jo, stejný,” řekla a ušklíbla se.
Nádraží bylo nacpaný k prasknutí. Stála tady spousta nejrůznějších lidí, čekali na autobus nebo jen tak okouněli; bylo tu hodně Indiánů, kteří shlíželi na svět svým kamenným pohledem. Holka se ode mě trhla a odešla k námořníkovi a těm ostatním. Slim pochrupoval na lavičce. Sedl jsem si k němu. Podlahy na autobusových nádražích jsou všude stejné, poseté vajgly, poplivané, vždycky vzbuzující stejný pocit…
