2
V červenci 1947 jsem už měl našetřeno asi padesát dolarů z příspěvků a podpor pro válečné veterány a byl jsem připraven vyrazit k západnímu pobřeží. Dostal jsem dopis ze San Franciska, ve kterém mi můj kamarád Remi Boncoeur navrhoval, abych přijel a dal se s ním najmout na loď kolem světa. Dušoval se, že mě určitě dostane do strojovny. Odpověděl jsem mu, že by mi docela stačila jakákoli stará kocábka, jen když se budu moct párkrát projet po Pacifiku a vrátím se zpátky s dost penězma, abych měl doma u tety za co jíst, než dokončím svou knihu. Napsal mi ještě, že bydlí v jakémsi baráku v Milí City, a tam že budu mít všechen čas na světě jenom na psaní, než se nám podaří absolvovat veškeré ty obštrukce, kterými člověk musí projít, aby se dostal na moře. Bydlel s jednou holkou, která se jmenovala Lee Ann; tvrdil o ní, že fantasticky vaří a vůbec že všecko bude oukej. Remi byl můj starej spolužák z přípravky, Francouz vychovaný v Paříži a opravdovej cvok - a to jsem ještě nevěděl jakej. Čekal, že za deset dní přijedu. Teta s mým výletem na Západ docela souhlasila, naopak řekla, že mi to může jen prospět, když jsem se celou zimu tak dřel a pořád jen seděl doma, dokonce jí ani nevadilo, když slyšela, že budu muset taky jezdit stopem. Přála si jedině, abych se jí vrátil celej. A tak jsem na desce psacího stolu nechal půlku svého velkého románu, naposledy jsem ustlal svou komfortní domácí přikrývku a jednoho rána jsem konečně vyrazil s padesáti dolary v kapse a s plátěným rancem, kde byly jen ty nejzákladnější věci, směrem k PacifikuJeště předtím jsem doma v Patersonu proležel několik měsíců nad všema možnýma mapama Spojených států a vychutnával jména jako Platte a Cimarron, dokonce jsem četl i knihy o prvních osadnících, a na automapě jsem si našel jednu dlouhatánskou červenou čáru, která se jmenuje silnice číslo 6 a vede od Cape Codu přímo do Ely v Nevadě, odkud pak klesá do Los Angeles. Řekl jsem si, že zůstanu celou štreku až do Ely na šestce, a sebevědomě jsem vyšel. Abych se na ni ale vůbec dostal, musel jsem až nahoru k Medvědím horám. S hlavou plnou snů, co všechno budu dělat v Chicagu, v Denveru a nakonec v San Francisku, přejel jsem podzemkou ze Sedmé avenue až na konečnou na 242. ulici, sedl na tramvaj, dojel do Yonkersu a tam přestoupil na předměstskou tramvaj, která mě dovezla až na úplný konec města k východnímu břehu řeky Hudson. Až jednou opustíš růži do tajemného pramene řeky Hudson v Adirondackém pohoří, mysli na ni a na všechna místa, co míjí na své cestě do moře - mysli na báječné Hudsonské údolí.
Začal jsem stopovat. Pěti rozháranými stopy jsem se dostal k vytouženému mostu v Medvědích horách, kde se v oblouku z Nové Anglie napojuje silnice číslo 6. Zrovna když jsem vylézal z posledního auta, začalo hustě pršet. Kolem mě byly hory. Šestka přetínala řeku, omotala se kolem kruhového objezdu a zmizela v divočině. Nikde ani stopa po autě, navíc lilo jak z konve a já se neměl kde schovat. Utekl jsem před deštěm pod strom, ale nebylo to nic platný. Řval jsem a nadával a mlátil se do hlavy, jakej to jsem idiot. Byl jsem pětašedesát kilometrů na sever od New Yorku; celou cestu až sem jsem se užíral, že tenhle den, můj velký počáteční den, jedu na sever místo na vysněný Západ. A teď jsem uvízl na svém nejsevernějším hříchu. žel jsem půl kilometru k opuštěné úhledné benzínové pumpě, postavené v anglickém stylu, stoupnul jsem si pod okap a voda mi kapala na hlavu. Nade mnou stály vlasaté Medvědí hory a hromovaly a já dostal strach z Boha. Viděl jsem jen zamžené stromy a ponurou divočinu končící v mracích. “Co tady ksakru dělám?” vztekal jsem se a skoro brečel, jak už jsem chtěl být v Chicagu. Jak se tam teď všichni mají, tý srandy kolem a já tam nejsem, kdy už se tam hergotkruci dostanu a podobně. Konečně u prázdné benzínové pumpy zastavilo auto; uvnitř seděl nějaký chlápek a dvě ženské a civěli do mapy. Ukázal jsem se a začal na ně v tom dešti gestikulovat; radili se.Musel jsem vypadat jako maniak, a aby ne, z vl…
