Podpořte LD sdílením:
Anotace
Román Na cestě je považován za Kerouacovo nejdůležitější dílo. Kerouac ho napsal již roku 1951. Bydlel tehdy s Lucienem Carrem v půdním bytě na 21. ulici a rozhodl se zachytit své bezprostřední zážitky ze silnice experimentální formou, kterou si sám později nazval "spontánní prózou". Opatřil si několik desítek metrů dlouhou roli papíru, nasadil ji do psacího stroje, aby se nemusel zdržovat vyměňováním stránek ve stroji, a spontánně chrlil na papír vše, co ho napadlo. Román byl podle svědectví Carra hotov v rekordním čase tří týdnů a způsob jeho napsání v mnohém připomínal šílené jízdy Deana Moriartyho a Sala Paradise. Navíc Kerouac prý odmítl opravit jediné slůvko či doplnit jedinou čárku. Přepsal pouze poslední metr strojopisu, a to jen proto, že mu jej sežvýkal pes. Praktickým důsledkem tohoto experimentu se spontánností bylo, že Kerouac musel na vydání svého románu čekat šest let, během nichž se přel s nakladateli o svůj styl a interpunkci, kterou se nakonec uvolil do strojopisu doplnit.
Román Na cestě je základním literárním dokladem tzv. beatnického hnutí, generační výpovědí té skupiny mládeže v USA, která po svém reagovala na situaci v zemi koncem 40. a 50. let. Tím jsou poznamenány i cesty hrdiny románu po USA, tvořící dějovou kostru knihy. Do extáze vyvolané novými zážitky, novými setkáními se však mísí i nostalgie způsobená vědomím bezvýchodnosti takového života. Román vypovídá dnes obecně o touze člověka po lepším životě, svobodě a štěstí.
Hlavní postavou celého románu a současně vypravěčem je Sal Paradis, což není ve skutečnosti nikdo jiný než Jack Kerouac. Sal často doprovází na cestách po Spojených státech i do Mexika svého největšího přítele Deana Moriartyho, který představuje Kerouacova dobrého přítele Neala Cassadyho. Mezi nimi bylo v románě i ve skutečnosti opravdové přátelství, byli něco jako bratři. Sal je jemnější a mírnější než a Dean a zůstává spíše v pozadí.
Sal Paradis je mladý spisovatel, který žije v New Yorku u své tety. Dean oproti tomu pochází ze západu, z Denveru. Jeho dětství moc šťastné nebylo – strávil ho v polepšovně a byl známý krádežemi aut. Po celý život marně hledá svého otce, starého Deana Moriartyho. Dean je rozporuplný a životní energií nabytý člověk, který se snaží ze všech sil poznávat všechny krásy života, je ochotný se okamžitě nadchnout pro cokoliv. Celý jeho život se odehrává ve zběsilém tempu. Je plný trablů, které si však nikdy nepřipouští. Později se však dostává do situací, kdy se mu problémy začnou hromadit a vyplývat na povrch. Lidé, kteří ho dříve obdivovali a uznávali jako vůdce, kritizují jeho lehkomyslnost, sobectví a nezodpovědnost, přestávají mu věřit. Jediným, kdo při něm stojí za každých okolností, je právě Sal, který k Deanovi však vzhlíží s neskrývaným obdivem.
Na každého padla zvláštní mlčenlivost; dokonce i Dean, který by se jindy snažil ze všeho vykecat, teď mlčel a jen stál všem ostatním na očích, odrbaný, zmlácený, zpitomělý, přímo pod světlem lustru, na zpoceném vyzáblém šíleném obličeji mu nabíhaly pulsující tepny a potichu mumlal. Jo! jo! jo!, jako by si na něco úžasnýho právě teď vzpomínal, a já věřím, že tomu tak bylo, a ostatní to pocítili zrovna tak a báli se. Byl BLÁZEN, což je ta pravá duše a základ BLAŽENOSTI. A jestli něco věděl? Ze všech sil se mi snažil vypovědět všecko, co ví, a oni mi to záviděli, záviděli mi, že mu stojím po boku, že ho bráním, že ho hltám plnými doušky, jako to oni sami kdysi zkoušeli.
Celý děj této knihy je v neustálém pohybu. Román nemá zápletku, je to neustálé popisování krajiny, přírody a míst, kde se Sal a Dean ocitají na své cestě. Kerouac zde popisuje několik svých osamělých cest stopem napříč Severní Amerikou, většinou z jednoho pobřeží na druhé. Jednoduchým, ale absolutně autentickým způsobem líčí své dojmy z lidí, které potkává, myšlenky, které ho napadají apod.
V románu se setkáváme s mnoha postavami z beatnické komunity, s tuláky i různými náhodnými postavami. Sal a Dean se setkávají i s W. Burroughsem (starouš Bull Lee) a dalšími literáty. Je zde především popsán život beatníků plný drog, umění, poezie a hlavně radosti ze života a jeho plného prožívání, hledání ztracené nevinnosti a nových životních hodnot. Je to život plný energie, neklidu, který je pudí z místa na místo a brání jim někde se usadit.
Na začátku knihy přichází Dean za Salem s prosbou, aby ho učil psát. Po nějaké době ale odjíždí zas do Denveru. Sal se po nějaké době rozhodne po vzoru Deana podniknout cestu stopem na západ a navštívit v Denveru všechny ty bezvadné lidi, o kterých mu Dean vyprávěl. Opět se setkává s Deanem a s jeho přítelkyní Marylou, kterou Dean slepě miluje. Sal se seznamuje s básníkem Carlem Marxem, s Rawlinsem, Chadem Kingem a jinými lidmi, se kterými Sal podniká mnoho akcí a mejdanů. Po nějaké době se však už zas chystá do San Franciska, kde bydlí jeho přítel ze studií Remi Broncoeur se svou přítelkyní Lee Ann. Remi už dlouho plánuje velkou cestu lodí kolem světa, ale pořád čeká na loď. Pomůže Salovi najít práci, a tak spolu dělají nějakou dobu strážníky. Postupně však začnou vystupovat na povrch spory mezi Lee Ann, Remim a Salem, které končí tím, že Sal odchází pryč. Na cestě do Los Angeles potká mladou mexičanku Terry, do které se zamiluje. Terry má dítě, malého Johnyho. Sal se dostává do prostředí mexických přistěhovalců, kteří vše odsouvají na „mañana“ a nic z toho nakonec není. Chvíli pracuje na poli a sklízí bavlnu, a tak si vyzkouší, jaké je živit a starat se o svou vlastní rodinu. Po nějaké době však Terry opouští a vydává se zpět do New Yorku.
Po roce se Sal rozhodne ještě před začátkem semestru na vysoké škole podniknout další cestu. S Deanem, Marylou a Edem vyrazí autem do Kalifornie. Staví se cestou v New Orleans u starouše Bulla Lee, v Tucsonu u spisovatele Hinghama, a pak míří do San Franciska. Zde je rozhodnuto, že Marylou zůstane se Salem a Dean odejde za svou manželkou Camillou. Marylou však Salovi uteče a Sal zůstává ve Frisku sám a bez peněz. Zachrání ho až Dean, který se nad ním smiluje a nechá ho bydlet s ním u Camilly. Za pár dní však Camilla vyhodí Deana i Sala ze svého bytu, protože je už nemůže vystát. Sal naplánuje cestu do Itálie, pro kterou se Dean okamžitě nadchne, a oba přátelé vyrazí na cestu k východnímu pobřeží. Cestou se zastaví v Denveru, kde se Dean pokouší kontaktovat svou rodinu. Jeho bratr mu však poví, že celá rodina se od Deana (i od jeho otce) odvrátila, protože je blázen. Dean miluje jízdu autem, a tak ukradne pár aut. Nedomyslí však, že ho tu všichni znají, a tak oba utíkají před policií pryč z města. V jedné cestovní kanceláři se nechají najmout na převezení auta do Chicaga, což splní, ale majitel své auto téměř nepozná. Z Chicaga se přes Detroit dostávají až do New Yorku, kde Dean potkává Inez a zamiluje se do ní. Organizuje rozvod s Camillou a zjišťuje, že Camilla čeká už druhé Deanovo dítě. Deanovo dítě čeká také Inez, a tak Dean zruší cestu do Itálie, zklidní se a usadí se v New Yorku.
Sal se tedy zanedlouho vydává sám, bez svého nejlepšího přítele, zas na cestu. Nějakou dobu se zdrží u přátel v Denveru, kam za ním přijede Dean, který mezitím opustil Inez a dítě. Rozhodnou se podniknout cestu na jih, do Mexika. Přidá se k nim ještě přítel Stan, který se chce vymanit z vlivu své rodiny a především svého dědy. Po dlouhé cestě všichni dorazí do Mexika, které se jim jeví jako země zaslíbená, kterou na svých cestách stále marně hledali. Dorazí do Cuidad de Mexico, kde však Sal chytne úplavici a prožije pár dní v horečkách. Dean se zanedlouho chystá odjet.
Dean se už chystal vyrazit zpátky z Mexico City. „Co to tam ksakru děláš?“ zasténal jsem.
„Chudáčku Sale, kluku nebohá, udělalo se ti blbě. Stan na tebe dohlídne. Teď poslouchej, jestli v tom svým stavu vůbec můžeš: zařídil jsem si tady rozvod s Camillou a dneska večer jedu zpátky za Inez do New Yorku, jestli teda auťák vydrží.
„To celý nanovo?“ zaúpěl jsem.
„To celý nanovo, kamaráde. Musím se vrátit do života. Nejradši bych tu ovšem s tebou zůstal. Třeba ještě přijedu.“
(…) Dvanáct hodin později jsem si v té své žalostné horečce konečně uvědomil, že je pryč. Tou dobou frčel zpátky přes banánové hory, tentokrát sám uprostřed noci.
Když se mi udělalo líp, došlo mi, co je vlastně Dean za krysu. Ale zrovna tak jsem chápal i celou tu neuvěřitelnou složitost jeho života, a že mě prostě musel nechat nemocnýho v posteli a jet se postavit tváří v tvář všem svým ženám a strastem.
„Dobrý, Deane, nic neříkám.“
Sal zůstává v Mexiku, uzdraví se a zanedlouho poznává Lauru, do které se zamiluje, a začnou spolu žít. Plánují odjezd do New Yorku, když přijede Dean, který se usadil a žije teď s Camillou. Chce jim pomoci se stěhováním, ale opět odjíždí. Naposled se Sal potkává s Deanem v New Yorku, když jde na koncert s Laurou a Remi Broncoeurem. Remimu se splnil velký sen, podnikl svou cestu kolem světa, a teď se rozhodl usadit. Dokonce nepustí Deana ani do auta, aby se kousek svezl s nimi, protože je to špinavý vandrák a blázen. Dean opět vyráží sám na cestu bez cíle, napříč kontinentem.
Samotný děj románu Na cestě není tím, co by ho činilo tak významným dílem. Význam díla netkví v líčených událostech. Textem se prolíná slovy přímo nevyjádřená kritika a odpor ke standardizovanému odhumanizovanému životu v západní společnosti. Přirozeným myšlenkovým sledem následuje uvědomění si mizérie a marnosti lidské existence vůbec. Pocit absurdity a zhnusení je tak silný, že je člověk nucen vyrazit na cestu, která ho ovšem nikdy nedovede k cíli. Sama se totiž stává cílem. S melancholickými pocity a při vědomí první ze vznešených pravd buddhismu - totiž, že život v tomto iluzorním světě je jen utrpením - prochází osamělý poutník životem. Nemůže se zastavit, je puzen stále dál, i když si uvědomuje, že to, co hledá, nenalezne... Život na cestě - na cestě bez cíle..
„Jojoj! Sale, musíme pořád jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“
„A kam chceš dojet, člověče?“
„Nevím, ale jet se musí.“
Jediné, co ji tak ještě v životě čeká, je plodit další a další děti a zblbnout z toho. Nechte si klidně všechny svý Betty a Marylou a Rity a Camilly, co je jich na tomhle světě, já mám svou holku, a ta má duši, po jaké jsem vždycky toužil…
Byl jsem tak ztahanej, jak už jsem dlouho a dlouho nebyl. A to mi ještě zbývalo 584 kilometrů do New Yorku a v kapse deset centů. Ušel jsem osm kiláků, abych se dostal z Pittsburghu, a nadvakrát, náklaďákem s jabkama a pak obrovským kamiónem s přívěsem, jsem dojel do Harrisburgu. Byla vlahá mrholivá noc babího léta. Švihal jsem přes město. Už jsem chtěl být doma.
Byla to i noc Ducha řeky Susquehanna. Tím Duchem byl seschlý malý mužíček s papundeklovou brašničkou, který tvrdil, že má namířeno na "Canady". Rychle pelášil a komandoval mě, abych šel za ním, že kousek dál po řece je most, po kterém budem moct přejít na druhou stranu. Bylo mu asi šedesát; bez přestání mluvilo jídle, co kdy měl, kolik másla mu dali na lívance, kolik dostal extra krajíců chleba, jak jednou seděl na verandě před chudobincem v Marylandu a nějací staroušci na něj zavolali a pozvali ho na víkend k sobě domů, a jak si dal, dřív než odešel, teplou koupel, a jak v příkopě u silnice ve Virgínii našel úplně novej klobouk a že to je právě ten, co má zrovna na hlavě, a jak v každém městě vždycky navštíví budovu Červeného kříže a ukazuje tam svá lejstra ještě z první světové války, a jak harrisburský Červený kříž vůbec není hoden svýho jména, a jak se prostě v tomhle trudným světě probíjí. Ale podle mě to byl jeden z těch obyčejných pěšáckých vandráků trochu lepšího ražení, co po svejch zbrouzdává celou tu divočinu Východu, obráží kanceláře Červeného kříže a občas postává na rohu hlavních tříd a čeká, až mu někdo hodí čtvrťák. Oba jsme byli vandráci. Šli jsme deset kilometrů podél zasmušilé Susquehanny. Je to úžasná řeka. Po obou jejích březích jsou křovinaté srázy, které se nad ní vypínají jak vlasaté přízraky nad tajemnými hlubinami. Vše přikrývá inkoust noci. Tu a tam se na druhé straně řeky u trati vyhoupne obrovské rudé světlo lokomotivy a ozáří děsivé skály. Mužíček prohlásil, že má v aktovce fajn opasek, a zastavil se, že ho vyloví. "Kde jsem jen ten fajn opasek našel - jó, ve Fredericku v Marylandu. Heršvec, že bych ho byl zapomněl na pultu ve Fredericksburgu?"
"Myslíte ve Fredericku."
"Ne, ne, ve Fredericksburgu, ve Virgínii!" Mluvil pořád jen o Fredericku v Marylandu a Fredericksburgu ve Virgínii. Každou chvíli vlezl přímo do silnice do chřtánu kolemjedoucím auťákům a několikrát měl namále, že ho nesebraly. Já se zatím plazil podél příkopu. Užuž jsem toho ubohého šílence viděl, jak plachtí do noci dočista mrtvej. Samozřejmě že tam nikde žádný most nebyl. Opustil jsem ho u železničního nadjezdu, a jak jsem byl z toho stopování už říčnej, převlíkl jsem si košili a vzal si na sebe dva svetry; světla blízké hospůdky svítila na to mé smutné snažení. Po temné silnici kolem mě přešla celá rodinka a s údivem zírali, co to tam provádím. A najednou, světe zboř se, z jednoho domku v tom pensylvánském zapadákově se ozval hlas jako zvon a vystřihl báječný blues. Jen jsem poslouchal a tiše sténal. Začalo hustě pršet. Zastavil mi chlápek a vzal mě zpátky do Harrisburgu, protože jsem byl na špatné výpadovce. A najednou zas vidím toho malého tuláka, jak stojí pod lucernou se vztyčenýmpalcem - ubohej ztracenka, žalostný kdysik1uk a teď ztrhaný přízrak švorcové divočiny. Vysypal jsem řidiči, co o něm vím, a on zastavil, že dědovi poradí.
"Hej, kamaráde, tudy se jede na západ, ne na východ."
"Cože?" vyjevil se ten malý přízrak. "Snad mi nechcete tvrdit, že to tady neznám. Po týhle zemi já už chodím moc dlouho. Jedu na Canady."
"Ale tahleta silnice nevede do Kanady, ale na Pittsburgh a na Chicago." Mužíček se na nás dopálil a od kráčel pryč. Poslední, co jsem z něho viděl, byla jeho poskakující bílá brašnička, jak se vytrácí v černotě zachmuřilých Alleghanských hor.
Vždycky jsem myslel, že všechno divoký, co je v Americe, existuje na Západě, dokud mě Duch řeky Susquehanna nevyvedl z omylu. Kdepak, i tady na Východě je divočina, stejná divočina, jakou se Ben Franklin protloukal v době volských potahů, když byl ještě poštmistrem, stejná divočina, jaká tu byla, už když George Washington pořádal divoké hony na Indiány, když Daniel Boone vyprávěl své příběhy u pensylvánských lamp a sliboval, že objeví Průsmyk (tedy průsmyk v Alleghanském pohoří, přes který se pak první pionýři dostávali dále na Západ): anebo když Bradford vystavěl tu svou cestu a muži to pak ve srubech parádně oslavili. Rozsáhlé prostory Arizony pro tohohle mužíčka nic neznamenaly, pro něho tu byla křovinatá divočina východní Pensylvánie, Marylandu a Virgínie, okresní silničky s černým asfaltem kroutící se mezi těmi zasmušilými řekami jako Susquehanna a Monongahela, starý Potomac a Monocacy.
Dean, Marylou a Ed Dunkel si to hnali podél Colfaxu a dál do volné krajiny přes široké kansaské pláně. Dostihla je zběsilá sněhová bouře. V noci přes Missouri musel Dean řídit s hlavou zabalenou do šály a vystrčenou okýnkem z auta a s Iyžařskými brýlemi na očích, ve kterých vypadal jako mnich mžourající do letopisů sněhu; na skle byla totiž dvoucentimetrová vrstva ledu. Projížděl rodným krajem svých předků, a bylo mu to fuk. K ránu dostalo auto smyk na zledovatělém kopci a skončilo v příkopu. Pomohl jim nějaký farmář. Pak nalítli jednomu stopaři, který jim slíbil dolar, když ho vezmou do Memphisu. V Memphisu zašel domů, hrabal se po bytě, že hledá peníze, mezitím se opil a nakonec řekl, že nemůže nic najít. Pokračovali dál přes Tennessee a po tom maléru se všichni tvářili kysele. Celou cestu to Dean řezal skoro stopadesátkou, ale teď musel zpomalit na stabilní stodesítku, jinak by se jim utrhl motor a odsvištěl dolů po svahu. Zima byla v plném proudu a oni přejížděli přes Great Smoky Mountains. Když dorazili před bráchův barák, měli za sebou celých třicet hodin bez jídla - když ovšem nepočítám bonbóny a sýrové oplatky.
Teď to do sebe jen házeli a Dean se sendvičem v ruce stál před obrovským gramofonem a poslouchal desku s divokým bopem, kterou jsem nedávno koupil; jmenovalo se to "Hon" a Dexter Gordon s Wardellem Grayem se na tom vodvazovali před ječícím obecenstvem, které tomu ještě dodávalo, prostě rachot. Jižanští příbuzní koukali jeden na druhýho a v údivu kroutili hlavama. "Co to má ten Sal za kamarády?" ptali se mého bráchy, který byl v rozpacích, jak odpovědět. Jižani nemají ani trochu smysl pro bláznovství, alespoň ne pro bláznovství toho druhu, jaké představoval Dean. Jenže ten si jich prostě nevšímal. Deanova potrhlost rozkvetla do podivuhodných barev. To mi ovšem došlo, až když jsme vypálili ven, Dean, Ed, Marylou a já, zas trochu protočit hudsona, a když jsme byli konečně sami a mohli mluvit, o čem jsme chtěli. Dean popadnul volant, pomalu se sunul na dvojku a dumal, nakonec patrně na něco přišel, dupnul na to a auťák se rozjel na plný pecky vstříc jeho bláznivým nápadům.
"Takže hele, bando," řekl a mnul si pěstí nos a přitom se skláněl a zkoušel ruční brzdu a natahoval se k přihrádce pro cigarety a vrtěl se sem a tam a to všecko za jízdy. "Teď se prostě musíme rozhodnout, co podniknem příští tejden. Věc je vážná. Sakra!" Strhnul to, aby nevrazil do káry tažené mulou. Na kozlíku seděl černoch a klátil se ze strany na stranu. "No hele!" zařičel Dean. "Ten je. Koukni na něj! A jakou má duši - tak, děti, teď všeho dost a myslete na jeho duši." A zpomalíl, abysme se mohli otočit a koukat na toho starýho jazzboye, jak vláčí světem svůj stesk. "Že jo, že je sladkej; ruku bych si nechal useknout, kdybych moh vědět, co má v hlavě. Vylízt si tam k němu a zeptat se toho chudáka starýho, co si myslí o šunce a letošním tuřínu. Že nevíš, že jsem jednou dělal na farmě v Arkansasu, celej rok, Salouši, když mi bylo jedenáct. To byla děsná rachota, jednou jsem musel stáhnout mrtvou kobylu. V Arkansasu jsem nebyl od vánoc třiačtyřicátýho, pět let, tehdá nás tam s Benem Gavinem honil ňákej chlápek s pistolí, kterýmu jsme chtěli lohnout auto. To ti říkám jenom proto, že vím, co je to Jih. Že to znám, chci říct, že to žeru; znám Jih skrznaskrz - baštil jsem ty dopisy, cos mi psalo Jihu, fakt že jo. Ano, ano," řekl do vytracena a nakonec zmlknul. A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvilo věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. "Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět," řekl a šťouchnul do mě, "ale budem si prostě muset najít čas - Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. Hele, Marylou, potřebujem ňákej chleba a maso na zejtřek na cestu. Kolik máš peněz, Sale? Všecky ty krámy dáme dozadu, teda ten nábytek, a namačkáme se všichni pěkně dopředu a budem si vyprávět a pofrčíme do New Yorku. Vedle mě si sedne Marylou, že jo, prdelinko, pak Sal, a u okna bude Ed, vazoun Ed, aby na nás nefoukalo, takže tentokrát ten kabát dostane on. A pak všichni vypálíme za sladkým životem, protože teď je ta pravá chvíle, teď hned a nikdy jindy, jasný?" Zuřivě se drbal na bradě, strhnu 1 auto doleva a předjel tři náklaďáky a hnal se do centra Testamentu. Koulel očima na všechny strany, a aniž hnul hlavou, viděl všechno v okruhu sto osmdesáti stupňů kolem sebe. Lup! hned našel místo na zaparko vání a už jsme stáli. Vyskočil z auta a hnal se jako cvok k nádraží. Táhli jsme se za ním jako ovce. U stánku koupil cigarety. Pohyboval se teď jako naprostej šílenec. Zdálo se, že všechno dělá najednou; kroutí hlavou nahoru dolů, ze strany na stranu, migá sem a tam svýma mocnýma prackama, popochází, posedává, dává nohu přes nohu a zase zpátky, vstává, mne si dlaně, drbe se v rozkroku, popotahuje si kalhoty, napruží se a řekne: "Jo!" a vytřeští oči a zírá na všechny strany a celou tu dobu mi přitom buší do žeber a mluví a mluví a mluví.
Carlo se na tohle bláznění jen koukal s přivřenýma očima. Najednou se plácnul oběma rukama do kolen a řekl: "Rád bych vám něco pověděl."
"Ano? Ano?"
"Jakej měla vůbec tahle vaše cesta do New Yorku smysl? Do jaký kraviny se to zase pouštíte? Chci říct, sakra, kam se ženete? Kam se ženeš, Ameriko, v tom nablejskaným fáru do noci?"
"Kam se ženeš?" opakoval Dean s otevřenou pusou. Seděli jsme a nevěděli, co říct. Teď už nezbývalo než zvednout kotvy. Dean vyskočil a řekl, že už musíme do Virgínie. Dal si sprchu, já zatím uvařil obrovskej kotel rýže se vším, co dům dal, Marylou zašila Deanovi ponožky a byli jsme nachystaný. Hodili jsme s Deanem Carla do New Yorku. Slíbili jsme mu, že se uvidíme za třicet hodin, kdy začne silvestrovská noc. Nechali jsme ho na Times Square. Byl už pozdní večer. Vrátili jsme se tím luxusním tunelem (kde vás mýtní oberou o spoustu peněz) do New Jersey a vypálili na silnici. Se střídáním u volantu jsme to udělali za deset hodin až do Virgínie.
Vrátili jsme se s Deanem do jejich kutlochu. Marylou už byla v posteli a Dunkel nejspíš někde po městě honil svého ducha. Dean jí vyložil, na čem jsme se dohodli. Řekla, že ji to těší. Já už si tím tak moc jistej nebyl. Na téhle posteli kdysi lehával a vypustil duši pořádně tlustej chlápek, takže byla v prostředku hodně proleželá. Uprostřed byla Marylou, z jedné strany Dean a na druhé straně jsem se zuby nehty držel na šikmé matraci já a nevěděl, co říct. "Sakra, já nemůžu," řekl jsem.
"Neblbni a dělej, slíbils to!" pobídnul mě Dean.
"A co Marylou?" zeptal jsem se. "Hele, Marylou, co ty na to?"
"Tak dělej," řekla.
Obejmula mě a já se snažil zapomenout, že je tam Dean. Ale pořád jsem musel myslet na to, že tam je, schovanej ve tmě, a poslouchá každý šustnutí, a nemohl jsem než se začít chechtat. Bylo to hrozný.
"Bojím se, že to nezvládnu. Hele, nešel bys na chvilku do kuchyně?"
Udělal to. Marylou byla tak rozkošná, jenže já zašeptal: "Počkejme až do San Franciska, teď do toho nemůžu dát celý svý srdce." A to jsem teda nemohl, to viděla jasně. To jen tři děti Země se tu pod příkrovem noci snažily cosi dohodnout, ale tíha uplynulých století se vznášela v té tmě před nima. V pokoji zavládlo podivné ticho. Vstal jsem a zaťukal na Deana, aby šel k Marylou, a svalíl jsem se na pohovku. Slyšel jsem Deana, jak jen cosi blaženě mumlá a buší do toho hlava nehlava. Jen ten, kdo strávil pět let v lapáku, může dospět až na samý konec beznadějné zběsilosti, jen ten dokáže žebrat u portálů těch něžných zřídel a šílet po dokonale tělesném uskutečňování počátků životního štěstí a slepě hledat cestu zpátky místy, odkud vzešel. Mohou za to ta dlouhá vězeňská léta strávená prohlížením sexy fotek a koukáním na prsa a stehna žen z obrázkových časopisů a uvažováním nad tím, jak hrubé a nehostinné jsou ocelové haly vězení a jak měkká a něžná je žena, která tu není. Vězení je místo, kde si člověk slibuje právo na život. Dean nikdy neviděl tvář své matky. A tak každou novou holkou, každou svou novou ženou, každým novým dítětem si nahrazuje to neblahé ochuzení. A jeho otec? - starej tulák Dean Moriarty ~ kovotepec, co se vozil na vagónech a dělal poskoka v železniční kantýně a potácel se zpitej vínem v zapadlých uličkách a vypouštěl duši na uhelných haldách a vyplivoval jeden po druhém všecky svý zažloutlý zuby do kanálů Dalekého západu. Dean měl plný právo prodělat si všechna svá sladká umírání při bezmezném milování své Marylou. Nemínil jsem do toho zasahovat, ale chtěl jsem je následovat.
“Hele, hoši, nechcete zkusit můj orgonovej akumulátor? To vám dodá páru. Já vždycky potom jen vyletím ven a do auťáku a pálím to co to dá do nejbližšího bordelu, ho-ho-ho!” To byl jeho “smích”, když se zrovna moc právě nesmál. Orgonový akumulátor je obyčejná budka, do které se vejde všehovšudy jeden člověk posazený na židli; skládá se z vrstvy dřeva, vrstvy kovu a další dřevěné vrstvy, které přivádějí z ovzduší orgony a soustřeďují je uvnitř, kde jich člověk může absorbovat víc, než normálně venku. Podle Reicha jsou orgony vibrační atmosférické atomy životního principu. Rakovina je způsobena úbytkem většiny orgonů v lidském organismu. Starouš Bull se rozhodl, že svůj akumulátor vylepší a použije co nejorganičtější dřeva, takže tu svou mystickou latrínu obložil listím a proutím z okolních bažin. A tak tam na horkém placatém dvorku stál celý ten rozčepýřený přístroj, oplácaný a ozdobený výmysly toho maniaka. Bull se svlíknul do naha a vsoukal se dovnitř, aby rozjímal a soustřeďoval svou mysl do okolí pupku. “Hele, Sale, po obědě spolu zajedeme do Graetny k bukmejkrovi a vsadíme si na koníčky.” Byl skvělej. Po obědě si schrupnul na židli se vzduchovkou na klíně a kolem krku se ho držel malý Ray a taky spal. Byl to hezký pohled: otec a syn, otec, který svého syna nikdy nebude nudit, až přijde čas něco podnikat a o něčem si povídat. Bull se s leknutím probudil a zíral na mě. Trvalo mu minutu, než mě poznal. “Proč chceš jet na pobřeží, Sale?” zeptal se a rázem spal dál.
"Vrátí se," říkala Galatea. "Co by si chudák beze mě počal. Musí se o něj někdo starat." Podívala se zle po Deanovi a Royovi Johnsonovi. "Tentokrát za to může Tommy Snark. Než ten přišel, měli jste vidět, jak byl Ed úplně šťastný a pracoval a chodili jsme do společnosti. To byly krásné časy. Měls ho vidět, Deane. A potom? Celé hodiny vysedávali v koupelně, Ed ve vaně, Snark na židli, a mluvili a mluvili - samý blbosti."
Dean se zasmál. Léta tu byl pro celou partu hlavním šamanem on, a teď začínali přebírat jeho techniku i ostatní. Tommy Snark si nechal narůst plnovous a svýma modrýma bolestnýma očima se přijel porozhlídnout do Friska po Edovi. Totiž jak k tomu vůbec došlo: Tommy měl v Denveru jakousi nehodu a museli mu amputovat malíček. Vyneslo mu to pořádnej balík peněz. Rovnou se teda rozhodli, že milou Galateu pustěj k vodě a odjedou do Portlandu ve státě Maine, kde má Snark tetičku. V tuhle chvíli se buď po cestě zastavili v Denveru, anebo už dorazili do Portlandu.
"Až budou všechny ty Snarkovy peníze pryč, Ed se vrátí," prohlásila Galatea s očima upřenýma na vykládací karty. "Blázen zatracenej - nic neví, hlupáček. A přitom by mi stačilo, kdyby jen tušil, jak moc ho miluju."
Připomínala mi tu slunečnou řeckou dcerku v hledáčcích fotoaparátů, seděla si tam na předložce, dlouhé vlasy jí splývaly až na podlahu a hrála si s kartama. Musel jsem ji mít rád. Dokonce jsme se rozhodli, že si večer zajdeme na jazz a Dean přibere ještě jakousi Mary, metr osmdesát vysokou blondýnku, která bydlela v téže ulici o kus dál.
Kvečeru jsme pro ni s Deanem a Galateou zašli. Měla suterénní byt, malou dcerku a prastarý auťák, co sotva jezdil a který jsme s Deanem museli roztlačovat po ulici, zatímco se holky uvnitř hmoždily se startérem. Vrátili jsme se ke Galatee a všichni se rozsadili do kruhu - Mary, její dcera, Galatea, Roy Johnson, jeho žena Dorothy -, všichni zachmuření v tom by tečku přecpaném nábytkem, jen já stál v rohu, neutrál, pokud jde o jejich sanfranciské problémy, a Dean trčel uprostřed pokoje, zafačovaný palec se mu vznášel u prso u a řehnil se: "Do prdele, se mi zdá, že všichni ztrácíme prsty - ha-ha-ha."
"Deane, nedokážeš být ani na chvilku normální?" starala se Galatea. "Volala Camille, žes jí utekl. Neuvědomuješ si, že máš dceru?"
"On jí neutek, ona ho vyhnala!" vykřikl jsem a porušil tak svoji neutralitu. Všichni se na mě zle podívali; Dean se zazubil. "A pak ten palec," dodal jsem, "nevíte, co má ten chudák dělat?" Všichni na mě nasupeně zírali, zvlášť Dorothy Johnsonová se mračila obzvlášť škaredě. Vytvořil se tu debatní kroužek a uprostřed stál obžalovaný, Dean - zodpovědný zřejmě za všecko špatný, co se stalo. Vyhlídnul jsem z okna na rušnou noční ulici; tak rád bych užvypadnul a šel si poslechnout ten bájný sanfranciský jazz vždyť jsem tu teprv druhý večer, vzpomeňte si.
"Myslím, že Marylou byla velice, velice moudrá, že tě nechala," pokračovala Galatea. "Nikdy jsi neměl ani špetku odpovědnosti vůči někomu druhýmu. Už jsi napáchal takovou spoustu ohavností, že nevím, co bych ti na to mohla říct."
A to byl vlastně ten základní problém, takže všichni jen mlčky seděli v kruhu kolem něj a sledovali ho zachmuřenýma záštiplnýma očima a Dean stál na koberečku uprostřed a řehnil se - jen tak se řehnil. Předvedl jim malý taneček. Obvaz na palci byl čím dál tím špinavější, začínal se bortit a rozvazovat. Najednou jsem si uvědomil, že se Dean skrze celou tu svou nepřebernou zásobu zlých skutků pomalu stává Idiotem všech idiotů, Imbecilem na kvadrát, Svatým nadělením.
"Nemáš ani špetku pochopení pro nikoho a pro nic jinýho než pro sebe a pro svý vylomeniny. Staráš se jen o tu věc, co ti visí mezi nohama, a kolik peněz a zábavy ti můžou poskytnout lidi kolem tebe, aby ses stejně nakonec na všecky vykašlal. Ale kdyby jen to, ale ty z toho máš ještě srandu. Neuvědomuješ si, že život je taky vážná věc a že jsou lidi, co v něm chtějí něco pořádnýho dokázat, místo aby jenom pořád blbli..,"
Ano, to byl Dean SVATÝ BLB. "Camille si může oči uplakat, ale jen si nemysli, že by tě chtěla zpátky," řekla, že už tě nechce nikdy ani vidět a že je to tentokrát definitivní. A ty si tady stojíš a pitvoříš se a je ti všecko fuk."
Tak tohle nebyla pravda; natolik jsem Deana znal a mohl bych jim to dokázat. Jenže nemělo smysl to ani zkoušet. Hrozně jsem chtěl jít k Deanovi, položit mu ruku kolem ramen a říct: Tak hele, chytráci, pamatujte si všichni aspoň tohle: tenhle kluk má taky svý trable a přitom si nestěžuje, a ještě něco: vy všichni jste s ním zažili báječný chvilky, a to jen díky tomu, že je pořád svůj a na nic si nehraje, a jestli vám tohle nestačí, tak ho pošlete před popravčí četu, poněvadž, jak koukám, o tohle vám stejně nejvíc jde...
Ale z celé bandy jediná Galatea se Deana nebála, klidně si tam seděla, tvářila se podebraně a dávala tam přede všema Deanovi kapky. A to bejvávalo, ještě kdysi v Denveru, že se všichni k Deanovi i s holkama slízali a v šeru mu mlčky v sedě naslouchali a on mluvil a mluvila mluvil a jeho hlas byl tak hypnotický a mluvil tak přesvědčivě, že to prý k němu holky dočista přitahovalo a zvedalo ze země. Tehdy mu bylo patnáct šestnáct let. Teď byli jeho žáci ženatí a ženy jeho žáků ho měly na koberečku pro jeho přebujelé erotické mravy a pro život, kterému pomáhal ke zrodu. Poslouchal jsem dál.
"Teď hodláš se Salem odjet na Východ," pokračovala Galatea. "Co tím chceš, prosím tě, dokázat?" Camille bude muset zůstat doma s dítětem a ty si zatím budeš bůhvíkde trajdat - z čeho bude živa? - a přitom už tě nechce ani vidět, pamatuj, a já jí to nezazlívám. Jestli někde po cestě potkáš Eda, řekni mu, ať se mi vrátí domů, jinak že ho zabiju."
Takhle suše to řekla. Byl to ten nejsmutnější večer. Jako bych se octl v nějakém tklivém snu ve společnosti podivných bratrů a sester. Na každého padla zvláštní mlčenlivost; dokonce i Dean, který by se jindy snažil ze všeho vykecat, teď mlčel a jen stál všem ostatním na očích, odrbaný, zmlácený, zpitomělý, přímo pod světlem lustru, na zpoceném vyzáblém šíleném obličeji mu nabíhaly pulsující tepny a potichu si mumlal. "Jo! jo! jo!", jako by si na něco úžasnýho právě teď vzpomínal, a já věřím, že tomu tak bylo, a ostatní to pocítili zrovna tak a báli se. Byl ULÁZEN, což je ta pravá duše a základ BLAŽENOSTI. A jestli něco věděl? Ze všech sil se mi snažil vypovědět všecko, co ví, a oni mi to záviděli, záviděli mi, že mu stojím po boku, že ho bráním, že ho hltám plnými doušky, jako to oni sami kdysi zkoušeli. Civěli na mě. Co já, cizinec, tady vůbec dělám v té jejich vlahé noci na západním pobřeží? Zadoloval jsem v paměti.
"Jedeme do Itálie," řekl jsem a hodil tu věc za hlavu. Najednou jsem ale v povětří nasál podivnou atmosféru mateřské něhy, a hele! holky opravdu teď koukaly na Deana, jako když se matka dívá na své nejmilejší a nejzlobivější dítě, a on stál před nima, s palcem smutně vztyčeným, ponořen do vzpomínek, vědom si té změny, a jen proto mohl v naprostém tíkotavém tichu mlčky opustit místnost a šel na nás počkat před barák, než se rozhodneme, co bude. Teď jsme teprve cítili ten přízrak na chodníku. Vyhlídnul jsem z okna. Stál tam ve dveřích a vstřebával do sebe ulici. Veškerá hořkost, ústrky, výčitky, kázání, smutek - to všechno bylo za ním a čekala ho drsná extáze a magická radost čirého bytí.
"Tak honem, Galateo, Mary, jdeme na jazz a zapomeňte na to. Dean stejně jednou umře a co s ním pak naděláte?"
"Čím dřív umře, tím líp," prohlásila Galatea a znělo to jako oficiální prohlášení jménem většiny přítomných.
"Dobře, dobře," řekl jsem, "ale zatím žije a vsadím se, že chcete taky vědět, co teď hodlá podnikat, protože on zná to tajemství, po kterým všichni prahnem, má ho plnou hlavu až k prasknutí, a jestli se někdy opravdu zblázní, nemusíte se strachovat, nezaviníte to vy, ale Bůh."
Nesouhlasili se mnou; že prej Deana pořádně neznám, že je to největší darebák a že na to jednoho dne ke syý lítosti taky přijdu. Bavilo mě, s jakou vehemencí se do něj pustili. Na obranu dam povstal i Ray Johnson; prohlásil, že zná Deana líp než všichni ostatní a pokládá ho za obyčejnýho lumpa, i když moc a moc zajímayýho a dokonce zábavnýho. Šel jsem ven za Deanem a chvilku jsme o tom všem dali řeč.
"Nic se neboj, kamaráde, všecko je bezvadný, nic se neděje," říkal. Drbal se na břiše a olizoval si rty.
Rozhodli jsme se, že nakoupíme pivo a pojedem nahoru k Frankie pouštět si desky. S taškou plnou plechovek piva jsme stáli na silnici a stopovali. Malá Janet, třináctiletá dcera Frankie, byla ta nejkouzelnější holka na světě a měla se z ní stát opravdu báječná ženská. Nejlepší na ní byly ty její dlouhé plavné prstíky, s kterými při mluvení pohybovala jako Kleopatra při tanci Nilu. Dean seděl v nejzazším konci pokoje, díval se na ni přivřenýma očima a mumlal: "Jo! Jo! Jo!" Už o něm věděla, hledala u mě pomoc. V předešlých měsících toho léta jsem s ní strávil spoustu času, když jsme si vyprávěli o knížkách a všech maličkostech, co ji bavily.
Ten večer se nic nestalo, šli jsme spát. Zato druhý den se stalo úplně všecko. Odpoledne jsme se s Deanem vydali dolů do Denveru kvůli různým záležitostem a taky abysme se v cestovní kanceláři poptali na auťák do New Yorku. Když jsme se pozdě odpoledne vraceli po Broadwayi zpátky k Frankie, vletěl Dean najednou do jednoho obchodu se sportovním zbožím, kliďánko shrábnul z pultu softballový míč a zase vyšel ven, jen si s ním v dlani pohazoval. Nikdo si toho nevšimnul, takových věcí si nikdo nevšimne. Bylo horké ospalé odpoledne. Šli jsme po ulici a trénovali si nadhozy. "Zejtra ňáký auto seženem, uvidíš."
Jedna má místní známá mi věnovala flašku bourbonu Old Granddad. Otevřeli jsme ji u Frankie. Vzadu za kukuřičným polem bydlela nádherná kočička, mladá holka, kterou se Dean rozhodl dostat už od chvíle, co jsme sem přijeli. Velkej malér byl na obzoru. Už jí naházel do okna takovou spoustu kamínků, že byla celá vystrašená. Jak jsme popíjeli bourbon v zaneřáděném obýváku, se všemi těmi psy a rozházenými hračkami a smutnými hovory, Dean se každou chvíli zvednul, vypálil přes kuchyň zadními vrátky ven a hnal se přes pole naházet do jejího okna další kamínky a zapískat jí před barákem. Janet chodila vykukovat ven, co se děje. Najednou se Dean vrátil celej bledej. "Průšvih, kamaráde. Matka tý holky si vzala pušku a má tam ještě bandu študentů, aby mi namlátili."
"Cože? Kde jsou?"
" Támhle na druhým konci pole." Byl opilej a bylo mu to fuk. Vyšli jsme spolu ven a vydali se napříč přes pole ozářené měsícem. Na tmavé blátivé cestě jsem zahlídl skupinu lidí.
"Slyšíte? Už jdou!" zaslechl jsem, jak si povídají.
"Moment," řekl jsem. "Co se děje, prosím vás?" Vzadu vykoukla matka s obrovskou flintou přes rameno. "Ten váš zatracenej kamarád už nás tady pěkně dlouho otravuje. Já nejsem z těch, co hned volal policajty, ale to vám řeknu, jestli se tady ještě jednou objeví, tak po něm budu střílet tak dlouho, až ho opravdu zastřelím." Kolem ní se choulili studenti a hrozili proti nám pěstma. Já už byl taky dost pod parou a nijak mě to nermoutilo, ale stejně jsem se pokusil všecko srovnat.
"Už to neudělá," říkal jsem. "Dohlídnu na něj. Je to můj brácha a poslouchá mě. Dejte tu pušku pryč, prosím vás, a buďte klidná."
"Ještě jednou," opakovala pevně a zarputile v té tmě. "Až se vrátí můj muž, tak ho tam na vás pošlu."
"To nemusíte, už vás nebude nikdo otravovat, věřte mi. To chce klid a všechno bude v pořádku." Za mnou Dean polohlasně nadával. Holka vykukovala z okna své ložnice. Už jsem ty lidi znal z dřívějška a natolik mi důvěřovali, že se opravdu trochu uklidnili. Drapnul jsem Deana pod paždí a vyrazili jsme nazpět kukuřičnými řádky zalitými měsícem.
"Holarííí! Dneska večer se vožerůůů!" ječel Dean na všechny strany. Vrátili jsme se k Frankie a k dětem. Zničehonic se Dean rozčílil kvůli jedné desce, co si Janet právě přehrávala. Vzal ji z gramofonu a zlomil přes koleno: byly to jakési horácké halekačky. Měla tu ještě jednu desku, které si Dean velice považoval "Congo Blues", raného Dizzy Oillespieho s Maxem Westem u bicích. Kdysi jsem jí to věnoval a teď, jak brečela, jsem jí poradil, ať tu desku vezme a zlomí ji Deanovi o hlavu. Došla pro ni a udělala to. Dean ztuhnul s pusou dokořán, ale došlo mu to. Všichni jsme se dali do smíchu. Zas bylo všecko oukej. Pak dostala mamina Frankie chuť skočit si do zájezdní hospody na pivo. "Jde sééé!" zahulákal Dean. "Kdybys jen ks akru bejvala koupila ten auťák, co jsem ti v úterý ukazoval, nemuseli jsme jít pěšky."
"Mně se ten tvůj hnusnej auťák nelíbil!" ječela Frankie. "Jééé, jééé," děcka začala brečet. Hustá, jak noční můra těžká věčnost visela nad bláznivým hnědým pokojem se smutnými tapetami a růžovou lampou a vyjevenými obličeji. Malý Jimmy se polekal. Uložil jsem ho na pohovku a svěřil psovi na hlídání. Opilá Fran kie zavolala taxík, a zatímco jsme na něj čekali, zazvonil telefon a byla to ta má místní známá. Měla jednoho postaršího bratrance, co mě z celé duše nesnášel, a zrovna to odpoledne jsem napsal dopis Starouši Bull Leeovi, který byl teď v Mexico City, a v tom dopise jsem mu vylíčil různá naše dobrodružství a vůbec jak si teď s Deanem v Denveru žijeme. Napsal jsem mu tam: "Mám tady jednu známou přítelkyni, která mi dává whisky a prachy a vaří báječný večeře."
Jenže jsem byl tak pitomej, že jsem hned po smaženým kuřátku, které jsme měli k večeři, dal dopis zrovna tomu bratranci, aby ho odeslal, a on ho samozřejmě otevřel, přečetl a rovnou s ním pádil za ní, aby jí dokázal, že nejsem nic jinýho než vyžírka a hajzl. Teď mi celá uslzená volala, že mě už nechce v životě ani vidět. Pak se sluchátka chopil triumfující bratranec a začal mi nadávat do sviňáků. A zatímco venku troubil taxík a uvnitř řvaly dětí a štěkali psi a Dean a Frankie tancovali, ječel jsem tam do telefonu všechny druhy nadávek, na které jsem si dokázal vzpomenout, a vymýšlel si nové, a nakonec jsem v té své zhulené pomatenosti poslal všechny na druhém konci drátu do prdele a prásknul telefonem a šel se ožrat.
Motali jsme se jeden přes druhýho, jak jsme se soukali před hospodou z taxíku. Měla už správnej horskej ráz. Zašli jsme dovnitř a objednali si piva. Všechno se hroutilo, ale aby ta cvokárna byla ještě větší, museli jsme hned v baru narazit na naprostýho šílence, který se zmítal v extázi a křečích a vrhnul se Deanovi rovnou kolem krku a funěl mu do obličeje, a Deana to zas popadlo, ta jeho propocená zoufalá potrhlost, a aby dovršil ten už dostatečně neúnosnej zmatek, vypálil ven a hned u vchodu šlohnul auťák a vystřelil k Denveru. Ale za chvilku už byl zpátky, tentokrát s lepším a novějším. Najednou jsem se v baru ohlídnul a uviděl poldy, jak stojí u dveří, a kolem nich hlouček lidí ozařovaný blikavými majáky z policejních vozů. "Někdo tu krade auta," říkal zrovna jeden z těch policajtů. Dean stál přímo za ním, naslouchal mu a přikyvoval: "No jo, no jo."
Pak se sebrali a jeli zas někam pátrat. Dean se vrátil do baru a poskakoval kolem dokola toho ubohého škubavého kluka, který se toho dne oženil a umotal si parádní opičku, zatímco jeho nevěstinka na něj kdesi čekala. "To je naprosto nejfantastičtější člověk na světě, kamaráde!" hulákal Dean. "Sale,Frankie, já teď půjdu ven a seženu vám tentokrát vopravdu bezva bourák a všichni se seberem včetně Tonyho" - to byl ten škubavej světec "a vyrazíme do hor." A zmizel ze dveří. Současně vtrhnul dovnitř polda a hlásil, že auťák, co byl ukradenej v Denveru, teď parkuje tady před vchodem. Lidi to v hloučkách probírali. Oknem jsem viděl, jak Dean skočil do nejbližšího auta a odfrčel, aniž si ho vůbec kdo všimnuL Za pár minut už byl zpátky, v něčem úplně jiným, v nádherném fungl novém sporťáku. "Tenhle je parádní, člověče," špital mi do ucha, "tamten ňák moc kašlalnechal jsem ho na křižovatce, a pak jsem u jedný farmy viděl stát tohohle fešáka. Vzal jsem to až do Denveru. Jde se, člověče, pojďme se všichni projet." Veškerá hořkost a zběsilost jeho dřívějšího denverského života z něj teď šlehala jak blesky. Tvář měl rudou, propocenou, zlovolnou.
"Kdepak, Já nechci mít nic společnýho s kradenejma autama."
"Hele, neblbni, vole! Ale Tony se mnou pojede, že jo, Toničíčku zlatej, roztomilej, že se mnou pojedeš?" A Tony, hubený tmavovlasý Tony ta ztracená duše ukňouraná a uslintaná se svatýma očima se o něj opřel a sténal a sténal, poněvadž se mu najednou udělalo moc zle, jenžezničehonic se Deana z jakéhosi podivného tajemného vnuknutí děsivě polekal, vztáhnul ruce do výšky as obličejem pokřiveným hrůzou ustupoval pryč. Dean sklonil hlavu. Vyběhl ven a odjel. S Frankie jsme u vchoduobjevili taxíka a rozhodli se jet domů. Taxikář nás vezl vzhůru po nekonečně temném Alamedském bulváru, po němž jsem v předešlých měsících toho léta prochodil mnohé ztracené noci a zpíval si a naříkal a polykal hvězdy a kapku po kapce ukapával svou duši na teplý asfalt, když se najednou za náma vyhoupnul Dean v ukradeném auťáku a začal troubit a troubit a tlačil se nanás a hulákal. Taxikář znatelně pobledl.
"To je jen můj kámoš," uklidňoval jsem ho. Nakonec se Dean nakrk a vyrazil obrovskou rychlostí přímo kupředu, až se mu nad výfukem zvedl tajemný mrak prachu. Uhnul ze silnice a zastavil přímo před barákem Frankie, jenže stejně náhle se zas rozjel, otočil se o sto osmdesát stupňů a vyrazil zpátky k městu, zatímco my vylézali z taxíku a platili. Za chvilku, co jsme jen úzkostlivě vyčkávali na chodníku, se zas přihnal, tentokrát pro změnu ve starém zbědovaném kupátku, zarazil v oblaku prachu přímo u baráku, vypotácel se ven, namířil si to do ložnice a skácel se jako špalek na postel. Tak to bysme měli; ukradenej auťák parkoval přímo přede dveřma.
Musel jsem ho vzbudit, poněvadž jsem za nic na světě nebyl s to ten krám nastartovat a někam daleko dopravit. Vymotal se z postele a tak, jak byl, jen ve spoďárech, šel se mnou k autu. Děcka se chichotala v okně a my se rozjeli až na konec ulice a poskakovali a vznášeli se dál přes hrbolaté řádky vojtěšky, bum-titi-bum, až už auto odmítlo pokračovat v cestě a zůstalo stát na fleku pod vysokým topolem kousek od starého mlýna. "Dál už nechce," řekl suše Dean, vylezl ven a vydal se zpátky půl kilometru přes kukuřičné pole, spodky mu zářily ve svitu měsíce. Vrátili jsme se do domu a šli si lehnout. Všechno bylo v hrozitánském zmatku, celý Denver, má místní přítelkyně, auta, děti, ubohá Frankie, celý obývák byl pocákaný pivem a posetý plechovkama a já se pokoušel spát. Kdesi drnčel cvrček a dlouho mě rušil v usínání. V téhle části Západu, jak jsem to viděl ve Wyomingu, jsou hvězdy obrovské jak rachejtle při ohňostroji a osamělé jak dharmový princ, který ztratil svou rodinnou hrobku a teď bloudí po obloze a hledá ji mezi koly Velkého vozu. A kola se točila po nočním nebi a ještě dlouho předtím, co opravdu vyšlo slunce, objevila se nad vzdálenou šedavou pustou krajinou západního Kansasu obrovitánská rudá zář a ptáci nad Denverem se dali do trylkování.
Ráno jsme měli všichni hroznou kocovinu. Dean ze všeho nejdřív letěl zpátky přes pole podívat se, jestli by nás to auto nemohlo dovizt až na Východ. Říkal jsem mu, ať tam nechodí, ale marně. Vrátil se celej bledej: "Člověče, to auto patří ňákýmu detektivovi a v každým rajónu tady ve městě maj mý otisky prstů z doby, kdy jsem tady šlohnul nejmíň pět set auťáků. Víš, k čemu je potřebuju, rád jezdím, sakra! Musím zmizet! Jestli odtud rovnou nevypadnem, kamaráde, skončíme v base."
"No jo, hergot, to je fakt," přikývl jsem a začali jsme balit tak rychle, jak jen to naše ruce zvládly.
Bylo zvláštní, jak se Dean dokázal zjančit, ale vzápětí jako by se nic nestalo, jednal zas úplně normálně a klidně a v souladu se svou duší, která podle mýho nepotřebovala k životu nic víc než rychlej auťák, vidinu toho či onoho pobřeží a na konci cesty ženskou. "V tom Denveru mě to vždycky popadne - už do toho města radši nepáchnu. Stará věc, stará věc, Dean je starej pitomec. Bác!" Vyprávěl jsem mu, jak jsem tu po té samé nebraské silnici už jednou v sedmačtyřicátém jel. Ale to on taky: "To když jsem ve čtyřiačtyřicátém dělal v Los Angeles v prádelnách Nová éra, načerno, poněvadž jsem ještě neměl ten věk, tak jsem si udělal speciální vejlet do Indianopolisu, kde zrovna na Výroční den měl bejt ten jejich klasickej závod na okruhu, a to jsem ve dne stopoval a v noci musel krást auťáky, abych to stačil. A v LA jsem měl tenkrát svý první fáro, buicka za dvacet dolarů, jenže v životě by mi neprošel technickou kontrolou kvůli brzdám a světlům, takže jsem se rozhod, že si rovnou po cestě seženu řidičák z jinýho státu,abych vtom moh jezdit a neskončil v lochu, a to byl další důvod k tomu vandru, že jo.
Vzal jsem Deana za loket: "Člověče, teď už jedeme domů." Poprvé v životě se měl Deanovi New York stát permanentním domovem. Celej se roztřásl, už nedokázal klidně čekat. "A hele, Sale, představ si, že už v Pensylvánii uslyšíme v rádiu ten skvostnej výchoďáckej bop. Jupíí! Mazej, stará káro, mazej!" A ten báječnej auťák si to fičel burácivým vichrem a široké pláně kolem se v té rychlosti odvíjely jak role papíru a kola noblesně rvala ze silnice rozpálený asfalt. Byl to majestátní vůz. Otevřel jsem oči vstříc řežavému svítání: letěli jsme mu přímo naproti. Deanova kamenná zarputilá tvář se jako vždy skláněla nad palubní deskou plná tajemných vyzáblých odhodlání.
"Na co myslíš, taťko?"'
"Inu, to víš, synku, jako vždycky - ženský! ženský! ženský!" Usnul jsem a probudil se do vyprahlého, horkého červencového rána v Iowě a Dean pořád jel a jel a ani o fous nezpomalil svou rychlost; křivolakými kukuřičnými údolíčky to bral minimálně stotřicítkou, a když byl rovnej flák cesty, vrátil se k své obvyklé stoosmdesátce, dokud ovšem nezhoustl z obou stran provoz a my se pak museli plazit mizernou osmdesátkou. Ale jak to jen šlo, vystřelil Dean kupředu, předjel vždycky pět šest aut najednou a nechal je za sebou v mračnu prachu.
Měl oči sklopené k podlaze a přitakával. V syrově rudém soumraku jsme se rozloučili na přejezdu přes superdálnici.
"Doufám, že tě zas najdu v New Yorku, až se vrátím," řekl jsem mu. "Představuj u si, člověče, že snad jednou budeme moct bydlet oba na jedný ulici i s rodinama a stane se z nás nerozlučnej párek starejch páprdů."
"Fajn, beru - modlím se za to, i když jsem si perfektně vědomej všech trablů, co byly a co ještě budou, jak ví a jak správně podotkla tvá tetička. Já to další děcko nechtěl, ale lnez trvala na svým a pohádali jsme se kvůli tomu. Víš, že se Marylou vyvdala ve Frisku za obchodníka s ojetýma autama a čeká dítě?"
"Vím. Všichni do toho pomalu lezem." Čeření na převráceném jezeru nicoty, to jsem mu měl říct. Dno světa je zlaté a svět je vzhůru nohama. Dean vytáhl fotku, na které byla Camille a její nové děcko. Nad dítětem se na slunečném chodníku vznášel stín muže, jen dvě dlouhé nohavice v celém tom smutku. "Kdo je tohle?"
"Jenom Ed Dunkel. Vrátil se zas ke Galatee, odjeli oba do Denveru. Celej den lítali po městě s foťákem."
Ed Dunkel, jehož soucit zůstane navždy utajen jak soucit svatých poustevníků. Dean vytáhl další obrázky. Uvědomil jsem si, že to všechno jsou fotky, na které se jednou budou naše děti koukat s velkým údivem a budou kroutit hlavou, jak se to těm jejich rodičům podařilo žít takhle klidným, spořádaným, fotograficky strnulým životem, a s jakou pýchou si to po ránu vykračovali po chodnících svého žití; a nebudou mít ani zdání o odrané divoké zběsilosti našich skutečných životů, o naší skutečné noci, s veškerým peklem, co k ní patří, o bezduché prázdnotě, která ji obklopuje. Žalostné nevědomí. "Tak ahoj, ahoj!" Dean mizel v protáhlém rudém smrákání. Nad ním rachotily a odfukovaly lokomotivy. V patách za ním se táhl jeho stín, napodoboval jeho chůzi, jeho myšlenky, jeho všecko. Dean se ještě otočil a upejpavě, ostýchavě mi zamával. Poslal mi brzdařský signál k odjezdu, poskočil, něco na mě zahulákal, co už jsem neslyšel. Chvilku jen tak klusal dokolečka. Blížil se čím dál blíž k betonovému rohu železničního viaduktu. Naposled mi pokynul. Zamával jsem mu zpátky. Najednou ho pohltily jeho vlastní problémy a rychle mi odpochodoval z dohledu. Zíral jsem do mizérie vlastního osudu. Přede mnou přece byla taky pořádně dlouhá štreka.
Už jsem se chystal, že vyrazím do Mexika, když se jednou v nocí zničehonic objevil Denver Doll a povídá: "Hádej, Sale, kdo přijíždí do Denveru?" Neměl jsem ani ponětí. "Už musí bejt na cestě. Mám to z tajnejch zdrojů. Dean si koupil auťák a rozjel se za váma." A v tu ránu jsem viděl, jak se Dean, ten plápolající hromový děsivý anděl, zběsile řítí po silnici ke mně, žene se jak mrak, obrovskou rychlostí, a užuž mě jak ten Poutník v rubáši na poušti dostihuje a snáší se na mě. Viděl jsem jeho obrovskou, vyzáble odhodlanou tvář s velkýma planoucíma očima nad prérií, viděl jsem jeho křídla, viděl jsem jeho zbědovaný kočár se sršícím ohonem plamenů, viděl jsem, jak po něm zůstává na silnici vypálená stopa a jak se žene dál, teď už mimo všechny cesty přes kukuřičná pole a napříč městy, jak za sebou ničí mosty a vysouší řeky. Jako by se sám hněv řítil na Západ. Pochopil jsem, že to Deana zase draplo. Nebyla naděje, že by mohl poslat jakékoli peníze té či oné manželce, když vybral všechny úspory a koupil si auto. Všechno bylo zas vzhůru nohama a nedalo se s tím nic dělat. Za ním jen dýmaly zuhelnatělé ruiny. Pálil to na západ, znovu přes děsivý sténající kontinent, a bude tu co nevidět. Dělali jsme rychlé přípravy na jeho příjezd. Proslýchalo se, že mě má odvézt do Mexika.
"Myslíš, že mě nechá jet s váma?" ptal se vystrašeně Stan.
"Promluvím s ním," řekl jsem pochmurně. Nedalo se naprosto nic předvídat. "Kde bude spát? Co bude jíst? Jsou tu pro něj ňáký holky?" Bylo to, jako by se blížil sám obávaný Gargantua: všechno se muselo přichystat na jeho příjezd - bylo nutno rozšířit městské stoky a přistřihnout zákony, aby Denver dokázal unést ten jeho těžký úděl a běsnící energii.
Před náma leželo Montemorelos. Sjížděli jsme zas do teplejších končin. Vzduch začal být nesnesitelně horkej a vůbec zvláštní. Dean mě prostě musel vzbudit: "Koukej, Sale, o to nesmíš přijít." Vyhlídnul jsem ven. Projížděli jsme kolem močálů a podél cesty se trousily skupinky podivných odraných Mexičanů s mačetama zavěšenýma na provázkových opascích. Někteří z nich sekali do buše. Jak jsme jeli, všichni všeho nechali a zírali na nás bezvýraznými pohledy. Za spletí křovisek jsme tu a tam zahlídli doškovou. chatrč se stěnama z bambusů jak v Africe, prostě chaloupku slepenou z klacků. Podivné dívčiny, zasmušilé jak měsíc na obloze, na nás zíraly z čarovných zelených arkýřů. "Joj, kamaráde, hned bych zastavil a dřepnul si tam v pohodě k těm beruškám," hulákal Dean, "ale sleduj, mamina nebo fotřík jsou vždycky někde poblíž - obyčejně vzadu, někdy i pár set metrů opodál, sbíraj roští a dříví nebo pečuj ou o dobytek. Nikdá nejsou ty holky samy. Nikdy není nikdo sám v týhle zemi. Jak jsi spal, tak jsem přemýšlel o týhle zemi a o týhle cestě, a kdybych ti hergot moh vylíčit, na co na všecko jsem přišel, kamaráde." Pot se z něj lil. Oči měl rudě protkané a šílené, ale i pokorné a něžné. Konečně našel lidi, jako byl on sám. Hasili jsme si to nekonečnými bažinami vytrvalou sedmdesátkou. "Sale, myslím, že teď se krajina dlouho nezmění. Kdybys to vzal, tak si na chvilku schrupnu."
Sedl jsem k volantu a kučíroval, ponořen do vlastního snění, přes Linares, napříč horkým, rovinatým a bažinatým krajem, přes kouřící Rio Soto la Marina, které je už jen kousek od Hidalga, a pořád dál a dál. Přede mnou se otevíralo široké, bujně zelené údolí, po jehož stranách se táhly lány čerstvě se zelenajících plodin. Z úzkého starobylého mostku se na nás dívaly skupinky mužů. Pod mostem se hnala horká řeka. Pak jsme vyšplhali o kus výš a znovu se objevila vyprahlá pouštní krajina. Před náma leželo město Gregoria. Kluci spali a já byl sám u volantu unášený věčností a silnice byla rovná jako pravítko. Ne jako když se jede přes Karolínu nebo Texas nebo Arizonu nebo Illinois, ale jako když se jede napříč přes celý svět, až do těch míst mezi dělné Indiány světa, kde jedině může člověk pochopit význam prvotní, primitivní sténající lidskosti, která v pásu podél rovníku obtáčí zeměkouli od Malajsie (dlouhého nehtu Číny) přes velký subkontinent Indie, Arábii a Maroko k právě těmhle pouštím a džunglím Mexika a dál přes vlny do Polynésie a k mystickému Siamu Žlutého Hávu a znovu dokola a dokola, takže stejné sténající vzlyky uslyšíte ze starobylých zdí španělského Cádizu jako o patnáct tisíc kilometrů dál z hloubi Benaresu, metropole světa. Ty lidi tady byli nepochybní Indiáni a neměli nic společnýho s těmi Pedry a Panchy v zpotvořeném pojetí americké civilizace - měli vysedlé lícní kosti, šikmé oči a něžné vystupování, nebyli ani blázni, ani šašci, byli to velcí chrabří Indiáni a kolébka a otcové lidstva. Moře a vlny patří Číňanům, ale pevná zem je výsadou .Jndiánů. Jak nevyvratitelné kameny na poušti čnějí na poušti "historie". A věděli o tom, když jsme je míjeli, my okázale namyšlení prachatí Amerikáni na projížďce po jejich zemi; věděli, kdo je otec a kdo syn pradávného života na tomhle světě, a neřekli ani slovo. Protože až se na svět "historie" snese spoušť a jako tolikrát předtím postihne porobené feláhy apokalypsa, budou se ty lidi stejnýma očima dívat z jeskyň Mexika jako z jeskyň Bali, kde to vše začalo a kde byl Adam odkojen a naučen chápat svět kolem sebe. Takové myšlenky ve mně narůstaly, zatímco jsem vjížděl autem do horkého, sluncem rozpáleného města Gregoria.
Už dřív, v San Antoniu, jsem ze srandy slíbil Deanovi, že mu seženu holku. Byla to sázka i výzva. Jak jsem zastavil u benzínové pumpy na kraji slunné Gregorie, přes silnici se k autu blížil kluk v rozdrbaných botách, s obrovským stínítkem na přední sklo pod paždí. Nabízel to k prodeji. "Líbíš? Šedesát pesos. Habla Espaňol? Sesenta pesos. Jmenuju se Viktor."
"Kdepak," a dodal jsem jako fór, "koupím seňoritu."
"Jasně, jasně!" křičel vzrušeně. "Seženu holky, jak vy chcete. Teď moc horko," zašklebil se. "Holka nic dobrýho, když moc horko. Čekej večer. Chceš stínítko?"
Nechtěl jsem stínítko, ale chtěl jsem holky. Vzbudil jsem Deana. "Hej, Deane, neříkal jsem v Texasu, že ti seženu ženskou? Tak fajn, protáhni si kosti a vstávej, kamaráde, holky na nás čekaj."
"Co? Co?" zařval Dean a celý rozespalý vyskočil. "Kde? Kde?"
"Tady Viktor nás k nim zavede."
"Tak honem, jde se!" Dean vyletěl z auta a chytil Viktora za ruku. Opodál se kolem pumpy potloukala skupinka dalších kluků, na hlavách měli neforemné slamáky, polovina jich byla naboso a všichni se zubili. "No, člověče," řekl mi Dean, "není tohle tutovej způsob, jak strávit odpoledne? Oč je to správnější než herny v Denveru. Viktore, ty máš holky? Kde? A donder zahulákal ve španělštině. "Sleduješ to, Sale? Mluvím španělsky,"
"Zeptej se ho na roští. Hele, člobrdo, nemáš mari-juannu?"
Kluk vážně přikývl. "Jasně, jak vy chcete. Pojď se mnou."
"Húúú! Hííí! Hááá!" ječel Dean. Už se docela probral a poleto-. val sem a tam po ospalé mexické ulici. "Pojďte všichni!" rozdával jsem Lucky Strikes ostatním klukům. Měli z nás obrovskou srandu, zvlášť z Deana.Otáčeli se jeden na druhýho a s rukama u pusy si špitali o tom potrhlém Amerikánovi. "Koukej na ně, Sale, mluvěj o nás a maj z nás prdel. Bože dobrej, to je svět!" Viktor nasedl s náma do auta a vypálili jsme. Stan, který spal jak zařezanej, se probudil až do tohohle zmatku.
Jeli jsme na úplně jiný konec města a pak ven do pouště, kde jsme zahnuli na rozježděnou prašnou cestu, po které to autem házelo jako nikdy předtím. Přímo před náma byl Viktorův domek. Stál na pokraji planiny plné kaktusů pod několika stromy a byla to jen taková škatule z vepřovic. Pár maníků se povalovalo na zahrádce. "Kdo je to?" křičel Dean, vzrušením celej bez sebe.
"Moji bráchové. Matka tam taky. Sestra taky. Celá rodina. Já jsem ženatej a žij u ve městě."
"A co matka?" polekal se Dean. "Co řekne na tu marihuanu?"
"Ále, mně dá." A zatímco jsme čekali v autě, Viktor vystoupil, metl si to křepce k domu, kde prohodil pár slov se starou paní. Ta se na fleku otočila, šla dozadu do zahrady a začala sbírat suché větvičky otrhané z rostlinek marihuany a rozložené na horkém pouštním slunci. Viktoroví bráškové zatím seděli pod stromem a zubili se. Chystali se, že nás přijdou pozdravít, ale ještě jim to chvíli potrvá, než se vůbec zvednou a přejdou k nám. Viktor se pomalu vracel a na tváři měl sladký úsměv.
"Kamaráde," řekl Dean, "tenhle Viktor je vůbec nejsladší, nejbáječnější a nejpotrhlejší halama, co jsem kdy potkal. Jen se na něj podívej, na tu jeho lážoplážo chůzi. Taky nemá proč pospíchat, že jo." Do auta nám bez přestání foukal vytrvalý pouštní vánek, ale horko bylo k zalknutí.
"Vidíš, jaký vedro?" ukazoval Viktor Deanoví na rozpálenou střechu fordky a sednul si k němu na přední sedadlo. "Vezmeš ty si marijuannu a žádný vedro. Počkej."
"Jasně," přikyvoval Dean a upravoval si černé brýle na nose. "Počkám. To víš že jo, Viktorku."
A to už se přišoural Viktorův vytáhlý bráška a na kusu novin přinášel hromádku roští. Vysypal ji Viktorovi do klína, opřel se ledabyle o dvířka auta, kývnul na nás, usmál se a řekl: "Ahoj." Dean mu pokynul a usmál se zpátky na něj. Nikdo nic neříkal a to bylo fajn. Viktor mezitím ubaloval vůbec největšího jointa, co jsem kdy viděl. Z hnědého balicího papíru ukroutil cosi, co připomínalo obludný doutník Corona, a přitom v tom nebylo nic než marihuana. Hrůza hrůzoucí. Dean na to zíral a oči mu lezly z důlků. Viktor to bez velkých štráchů zapálil a poslal kolem. Dát si z něčeho takovýho čouda je jako nahnout se nad tovární komín a vdechnout. Do krku vám vletí obrovský závan žáru. Zadržovali jsme dech a rovnou to foukali ven. A najednou jsme byli všichni v náladě. Pot nám stydnul na čele - cítili jsme se jak na pláži v Acapulcu. Ohlídnul jsem se zadním okýnkem z auta a hele! další a vůbec nejpodivnější z Viktorových brášků - vytáhlý peruánský Indián s pončem kolem ramen. Opíral se o sloup, zubil se a příliš se styděl, než aby přišel blíž a potřásl si s náma rukou. Zdálo se, že je auto obklopeno samými bratry, protože za Deanem vykoukli další. A najednou se stalo něco moc podivnýho. Taková nálada na nás všechny sedla, že jsme odhodili veškerý formality a soustředili se na to momentálně nejpozoruhodnější: na tu podivnou věc, že si tu Mexičani a Amerikáni společně huti na poušti a navíc - že se z nepatrné vzdálenosti koukáme na tváře a póry kůže a mozolnaté prsty a rozpačité líce jiného světa. A pak si ti indiánští bráchové začali o nás tlumenými hlasy povídat: viděli jsme, jak si nás prohlížejí, přeměřují, jak si porovnávají své vzájemné dojmy a hned si je upravují a upřesňují: "Jasně, jasně," zatímco Dean, Stan a já jsme si zase povídali svou mateřštinou o nich.
"Koho teda žeru, je ten podivnej bráška vzadu, co se ani nehnul od toho svýho sloupu a ani o fous nepolevil ve svým spokojeným a srandovně nesmělým úsměvu. A pak ten vlevo ode mě; je starší a sebevědomější, ale smutnej a zapšklej, jako nějakej městskej vagabund, zato Viktor - to je use dlej ženáč - tváří se jak egyptskej faraón, mizera, koukej na něj. Tihle hošani jsou fakt klasa. V životě jsem nic podobnýho neviděl. A sleduj, jak si o nás povídaj a jak jsou z nás vykulený. Stejně jako my a přitom po svým, koukaj nejspíš na to, jak jsme voháknutý - zrovna jako my, že jo -, ale hned se zas podivujou nad těma krámama, co máme v auťáku, a že se smějem úplně jinak než oni, a dokonce že třeba ve srovnání s nima úplně jinak páchnem. Ale stejně bych dal všechny svý mlíčný zuby, kdybych věděl, co si o nás povídaj." A zkusil to: "Hele, ty, Viktore, co si o nás vy bráchové teď povídáte?"
Viktor k němu zvednul své zasmušilé hnědé skelné oči: "No jo, nojo."
"Ale ne, ty mi nerozumíš. Chci vědět, o čem vy kluci teď mluvíte."
"Jo," řekl Viktor v hrozných rozpacích, "tahle marijuanna tobě nechutná?"
"Ale jo, je bezvadná. Ale o čem mluvíte?"
"Mluvíte? Jo, my mluvíme. Jak ty líbíš Mexiko?" Bylo těžké vyjít bez společné řeči. A zas zavládl klid a pohoda; každej si jen medii ve své povznesené náladě, nechával se ovíjet pouštním vánkem a dumal nad svými separátními národními a rasovými a osobními problémy ryzí věčnosti.
Byl čas jít za holkama. Bráškové se stáhli na své staré místo pod stromem, matka vartovala na slunném zápraží a my se pomalu kodrcali zpátky do města.
Ale teď už to kodrcání nebylo ani trochu nepříjemné. Byla to ta nejskvostnější a nejlahodnější plavba po vlnách, jakoby napříč přes azurové moře. Deanovu tvář ozařovala nepřirozená zlatavá záře, když nám vyprávěl, abysme poprvé v životě pochopili pérování auta a konečně opravdu vychutnávali jízdu. Lítali jsme nahoru a dolů, a dokonce i Viktor porozuměl a smál se. Ukázal rukou nalevo, kudy se jede k holkám, a Dean s pohledem nepopsatelně rozzářeným a upřeným tím směrem otočil volantem kolem dokola a neomylně a jistě nás vezl k cíli a přitom poslouchal Viktorovy pokusy cosi vylíčit a blahovolně a nadšeně mu přitakával: "Jasně, ovšem! O tom nepochybuj! To je hotový, brácho! Aby ne! No, krutíbrko, teď říkáš přesně, co si myslím. No jasně! Ano! Pokračuj, prosím tě." A Viktor mluvil a mluvil s velkou vážností a velkolepou španělskou výmluvností. V jedné šílené chvíli mi připadlo, že Dean, veden jakousi zběsilou čirou intuicí a osvícen momentálním zábleskem geniality vytrysklým náhle z jeho horoucího štěstí, opravdu rozumí všemu, co Viktor říká. Snad se do mých planoucích očí a plynoucích myšlenek vloudil přelud, ale v tom momentě mi Dean tak očividně připomínal Franklina Delano Roosevelta, až jsem vyskočil ze sedadla a v úžase zalapal po dechu. Musel jsem se namáhat, abych v myriádě paprsků nebeského záření rozeznal jeho postavu - vypadal jak Bůh. Hlava se mi vznášela, že jsem si ji musel opřít o sedadlo. Z houpání auta mi tělem probíhalo mrazení extáze. Při pouhém pomyšlení, že bych vyhlídnul z okna na Mexiko - které si teď má mysl přetvořila v cosi dočista jinačího - se mi oči mimovolně zavíraly, jako když se najednou octnete před majestátně odklopenou šperkovnicí a oči se vám samy odvracejí a přivírají ze strachu, že nedokážou na jeden pohled pojmout takové množství bohatství a pokladů. Polknul jsem. Viděl jsem proudy zlata, jak se valí z oblohy a skrz potrhaný strop auta a přímo proti mým očím a rovnou i do nich, zlato bylo všude. Vykouknul jsem z okna na sluncem rozpálenou ulici a na jednom zápraží jsem zahlíd ženu, která špízovala všecko, co si povídáme, a pokyvovala hlavou - obyčejná paranoická vize po marjánce. Ale zlato se lilo pořád dál. Na dlouhou dobu se mi zamžily nižší sféry vědomí a neměl jsem ani ponětí o tom, co je kolem, a až po čase jsem zas přišel k sobě, zvedl oči z říše ohně a ticha, jako bych se probral ze spánku do světa, nebo snad z nicoty do snu, a to mi řekli, že stojíme před Viktorovým domkem, a ke dveřím auta už přicházel Viktor a přinášel nám ukázat své děcko.
"Vidíš moje mimino? Jmenuje se Pérez amá šest měsíců."
"No né?" vykřikl Dean s obličejem dosud pozměněným výrazem velkolepé radosti a blaženosti, "to je nejkrásnější dítě, co jsem kdy viděl. Koukněte na ty oči, Sale a Stane," obrátil se k nám velice vážně a něžně, "teď chci, abyste se spe-ci-ál-ně koukli na oči tohohle mexickýho prcka, kterej je synem našeho báječnýho kámoše Viktora, a uvědomili si, že tyhle oči jsou jako okna, za kterýma se bude odkrývat jeho duše, zatímco poroste v muže, a vězte, že takhle roztomilý oči musej předpovídat a značit tu nejroztomilejší ze všech duší." Byla to krásná řeč. A bylo to krásné dítě. Viktor smutně shlížel na svého andílka. Ale s takovou naléhavostí jsme se upnuli k té dětské duši, že cosi vycítíla, kluk svraštíl tvář a vy tryskly mu hořké slzy jakéhosi neznámého smutku, který jsme nebyli s to utišit, neboť sahal až příliš daleko zpět do nepojmutelných mystérií prostoru a času. Zkusili jsme všechno: Viktor ho kolíbal a lechtal pod krkem, Dean vrkal, já se k němu natáhnul a hladil ho po ručičkách. Řval čím dál tím víc. "Bože," zavzdychal Dean, "Viktorku, moc mě mrzí, že jsme ti ho rozesmutnili."
"On není smutek, dětský pláč." Za Viktorem vzadu na zápraží stála jeho malá bosá ženuška, příliš stydlivá, než aby vyšla ven, a s úzkostlivou něžností čekala, až se jí dítě vrátí do jejího měkkého hnědého náručí. Ten co nám předvedl dítě, Viktor zase nasedl zpátky do auta a ukázal pyšně vpravo.
"To," přikývl Dean, švihnul to s auťákem doprava a už se proplítal úzkýma alžírskýma uličkama, kde nás ze všech stran sledovaly mírně vykulené obličeje. Přijeli jsme k bordelu. Byla to majestátní bílá budova ozářená zlatým sluncem. Na ulici, opření o parapety oken nevěstince, stáli dva ochrápaní znudění poldové v baňatých kalhotech, kteří na nás jen s mírným zájmem mrkli, když jsme vcházeli dovnitř, a celé tři hodiny tam postávali, zatímco my to uvnitř a rovnou jim pod nosem rozjížděli jak diví, a tak když jsme za soumraku vycházeli ven, dali jsme jim na Viktorovu radu jen tak pro formu něco peněz, které v přepočtu představovaly hodnotu asi čtyřiadvacet centů za osobu.
A uvnitř jsme našli holky. Některé jen tak odpočívaly na pohovkách vzadu za parketem, jiné nasávaly u dlouhého barového pultu na pravé straně. Uprostřed vedl průchod k malým budkám, co najdete na každé obecní plovárně. Budky stály na dvoře ve slunci. U barového pultu byl sám majitel, mladej chlápek, co rovnou kamsi odběhl, když jsme mu řekli, že chceme slyšet mambo, a vrátil se s plnou náručí desek, většinou samej Pérez Prado, a pouštěl je přes amplión. V tom mžiku celá Gregoria mohla slyšet, jak je v sala de baile veselo. Uvnitř v salónu dělala ta muzika tak fantastickej kravál -což je přesně to, co se má z džuboxů ozývat a proč ho vůbec vynalezli -, až s náma na moment otřáslo vědomí, že jsme si vlastně nikdy ani netroufli pouštět muziku tak hlasitě, jak jsme chtěli, a tohle že je přesně ono. Dunělo to a burácelo přímo na nás. V pár minutách se u oken nakupila polovina města a pozorovala, jak Americanos tancujou s holkama. Stáli jeden vedle druhýho namačkaní i s policajtama na chodníku z udusané hlíny a lhostejně a bez zájmu nakukovali dovnitř. "Mambo Tambo", "Chattanooga de Mambo", "Mambo Numero Ocho" - všechna tahle báječná čísla se rozléhala a vznášela nad tajemným zlatistým odpolednem a připomínala zvuky, jaké snad jednou ohlásí konec světa a návrat Hospodinův. Trubky ječely tak divoce, že je podle mýho muselo být slyšet až na poušti, odkud vlastně stejně pocházejí. Bubny šílely. Mambový rytmus je rytmus conga, který pochází od Konga, africké a světové řeky, a je to světový rytmus. Um-táá-ta-pu-púúúm, um-táá-ta-pu-púúúm. Klavírní party se ve sprškách valily z ampliónů. Výkřiky lídra byly jak hlasité vzdechy v éteru. Závěrečný trumpetový chorus, který se sléval s konečným virblem bongových a congových bubínků na té skvostné bláznivé desce "Chattanooga", Deana na moment dočista omráčil, až se chudák rozklepal a pot z něj jen crčel, a když pak trumpety spustily ospalou melodii s třaslavou ozvěnou jak z jeskyně nebo ze sklepa, oči se mu vyboulily a zakulatily, jako by viděl ďábla, a hned je pevně zavřel. I se mnou to zametlo jak s hadrovým panákem; slyšel jsem, jak trumpety švihají do světla mého žití, a nohy se mi v botách roztřásly.
Při rychlém "Mambo Jambo" jsme zuřivě tancovali s holkama. Přes to své delirium jsme postupně začali rozlišovat jednu od druhé. Skvostné holky. Kupodivu ta nejdivočejší z nich byla napůl Indiánka, napůl běloška, pocházela z Venezuely a bylo jí teprve osmnáct let. Vypadala jakoby z dobré rodiny. Proč se vlastně v tomhle věku s touhle něžnou tvářičkou a slušným zevnějškem kurvila v Mexiku, vi bůh. Nějaké hrozné trápení ji k tomu dohnalo. Chlastala jak divá. Házela do sebe panáky, i když se zdálo, že ten poslední musí co chvíli vyzvrátit. Převracela sklenice jednu po druhé, mimo jiné i proto, abysme pustili co nejvic peněz. Uprostřed odpoledne měla na sobě lehounký župánek a zběsile tančila s Deanem, věšela se mu na krk a žebrala, žebrala o všecko. Dean byl dočista zkouřenej a nevěděl co dřív, holky nebo mambo. Zmizeli do kabinky. Mě se chytla tlustá nezajímavá buchta s pejskem, který se rozhodl, že mě kousne, a jí se dotklo, když jsem měl námitky. Kompromisně ho šla uklidit někam dozadu, ale než se vrátila, klofla mě jiná, hezčí, ale pořád ještě ne ta pravá, a pověsila se mi na krk jak pijavice. Chtěl jsem se jí urvat a dostat se k šestnáctileté černé holce, která seděla na druhém konci místnosti a zamyšleně studovala svůj pupek otvorem v kraťoučkých košilových šatech. Ale nedokázal jsem to. Stan si našel patnáctku s mandlovou pletí, která měla šaty napůl zapnuté nahoře a napůl dole. Hrůza! Dobře dvacet maníků se zatím naklánělo oknem dovnitř a koukalo.
V jednom momentě přišla máma té mé černé holky - vlastně ani ne černé, spíš tmavé - na krátkou smutnou návštěvu. Jak jsem to viděl, tak jsem se zastyděl, že jsem se prostě ani nepokusilo tu jedinou, kterou jsem doopravdy chtěl. Dovolil jsem té pijavici, aby mě odtáhla dozadu, a tam, v snovém randálu a hlomozu dalších ampliónů, jsme rozhoupali postel na celou půlhodinu. Byla to malá čtvercová místnost s tenkými dřevěnými stěnami bez stropu, v jednom koutě svatý obrázek, v druhém lavór. Ze všech stran se ozývaly výkřiky holek: "Aqua, aqua caliente!" , což znamená "horkou vodu!" Stan i Dean byli taky z dohledu. Moje holka si řekla o třicet pesos, což je asi tři a půl dolaru, poprosila o deset pesos navíc a přidala k lepšímu jakýsi dlouhý příběh. Neměl jsem ani páru o hodnotě mexických peněz, věděl jsem jen, že mám asi milión pesos. Naházel jsem jí horu bankovek. Letěli jsme zpátky na parket. Dav na ulici vzrostl. Poldové vypadali stejně znuděně jako předtím. Deanova pěkná Venezuelanka mě odvlekla za dveře do jiného podivného baru, který zřejmě taky patřil k bordelu. Mladý barman tam pucoval sklenice a o něčem vážně debatoval se starším chlápkem s kníry jako řídítka. Víc lidí tam nebylo. I tady burácelo mambo z dalšího ampliónu. Jako by byl celý svět napojen na jeden obrovský džubox. Venezuela mi visela na krku a škemrala o panáka. Barman jí nechtěl nalít. Škemrala a prosila, a když jí nalil, rozlila to, a vůbec ne úmyslně, poněvadž jsem viděl, jak to v těch jejích ubohých zapadlých očích hněvně zablýsklo. "Klid, děvče, klid," chlácholil jsem ji. Musel jsem ji přidržovat na stoličce, protože neustále klouzala dolů. V životě jsem neviděl opilejší ženskou, a téhle bylo teprve osmnáct. Koupil jsem jí novýho panáka, z vděčnosti mě tahala za kalhoty. Hodila to do sebe. Neměl jsem to srdce ji zkusit. Tý, kterou jsem měl původně, bylo asi třicet a dávala si na sebe lepší pozor. Jak se mi Venezuela svíjela v náručí a vzdychala, měl jsem sto chutí vzít ji dozadu, svlíknout a jen tak si s ní povídat - ale nechal jsem si to pro sebe. Umíral jsem touhou po ní i po té své malé tmavé berušce.
Chudák Viktor stál celou tu dobu u mosazného žbrdlení zády k baru a skákal radostí, že vidí své tři americké kámoše řádit. Koupili jsme mu chlast. Oči mu po ženských jen svítily, ale s žádnou by nešel, byl věrný své ženě. Dean mu hodil peníze. V tomhle bláznivým víru jsem teprve viděl, čeho je Dean schopen. Byl tak dokonale mimo sebe, že mě nepoznal, ani když jsem mu zblízka zíral přímo do očí. "Jo, jo," to bylo všechno, co ze sebe vypravil. Zdálo se, že to nikdy neskončí. Jako bych v nějakém jiném životě prožíval dlouhý fantasmagorický arabský odpolední sen - Ali Baba a uličky a kurtizány. Znova jsme se s tou mou buchtou stáhli dozadu do kabinek. Dean a Stan si pročenžovali holky, co měli naposled, a taky zmizeli z dohledu, diváci museli nějakou dobu čekat, než bude představení zase pokračovat. Odpoledne se protáhlo k večeru a ochladilo se.
Za chvíli se už nad starou dobrou Gregorií snese tajemná noc. Mambo ani na moment nepolevovalo: šílelo zběsile dál a dál, jako když se prodíráte nekonečnou džunglí. Nedokázal jsem odtrhnout oči od své malé černé lásky, která si vykračovala jako královna, přestože ji nabručenej barman degradoval na pouhou služku a nutil ji zametat dvorek a nosit nám chlast. Ze všech těch holek potřebovala peníze nejvíc; možná že ji máma přišla poprosit o peníze pro její malé sestřičky a bratříčky. Mexičani jsou chudí. Vůbec mi ani nenapadlo, abych k ní prostě šel a nějaké peníze jí dal. Měl jsem pocit, že by to přijala s opovržením, a opovržení od takových, jako je ona, se děsím. V tom vyšinutí jsem ji opravdu těch pár hodin, co to celý trvalo, miloval; totéž nezaměnitelné bodání a svírání v duši, tytéž vzdechy, tatáž bolest, a navíc stejný ostych a strach se přiblížit. Kupodivu ani Dean se Stanem u ní neuspěli; byla to právě ta její nevyvratitelná důstojnost, která z ní dělala v tomhle starým divokým bordelu chudáka. A to je teda věc! V jednu chvíli jsem zahlídnul Deana strnulého jak socha v mohutném předklonu směrem k ní, a užuž by se za ní rozletěl, kdyby ho rázem nezpražila tak chladným a přezíravým pohledem, že se dočista vykulil, přestal se drbat na břiše a s pusou dokořán sklopil hlavu. Neboť ona byla královna.
Zničehonic nás Viktor začal zuřivě tahat za ruce a divoce gestikulovat.
"Co se děje?" Zkoušel všecko, abysme mu rozuměli. Nakonec odběhl k baru, barmanovi, který se zle mračil, vyrval účet a přinesl nám ho ukázat. Dělalo to víc než tři sta pes os, neboli třicet šest amerických dolarů, což je na každej bordel pořádná suma peněz. Ale přesto se nám pořád nechtělo vystřízlivět a vypadnout, a ačkoli jsme byli hodně zmlácení, pořád jsme ještě toužili poflakovat se se svýma rozkošnýma beruškama po tomhle mohamedánským ráji, který jsme konečně našli na konci tvrdé, přetvrdé cesty. Ale blížila se noc a my museli dorazit až do cíle. A Dean to věděl, mračil se, přemýšlel, pokoušel se sebrat. Nakonec mě trknul nápad, jak vyrazit snadno a rychle, a řekl jsem: "Hele, je toho ještě tolik před náma, že na tom nesejde."
"No jasně'" zařval Dean a se skelnýma očima se obrátil ke své Venezuelance. Už dočista odpadla a ležela teď rozvalená na dřevěné lavici, bílé nohy jí čouhaly z hedvábí. Galérie za oknem se kochala tím pohledem; za nima se začínaly plížít rudé stíny a v nenadálém tichu jsem kdesi v dálce zaslechl zanaříkat dítě; připomnělo mi to, že jsem koneckonců v Mexiku a v žádném snovém a hašišovém pornografickém ráji.
Vypotáceli jsme se ven: zapomněli jsme tam Stana; letěli jsme zpátky a našli ho, jak se s grácií uklání novým, večerním kurvám, které přišly na noční směnu. Chtěl to celý rozjet nanovo. Když je ožralej, pohybuje se hřmotně jak kolos, a když je ožralej, nikdo není té moci odtrhnout ho od ženský. A navíc ženské se k němu vinou jak břečťan. Trval na tom, abysme ještě zůstali a ozkoušeli pár z těch novějších, podivnějších a dovednějších seňoritas. Bušili jsme mu s Deanem do zad a vlekli ho ven. Hýřil pozdravy na všechny strany. Holkám, policajtům, davům u oken i děckám venku na ulici, všem posílal polibky a celá Gregoria mu pořádala ovace. Vmísil se pyšně do davu a pokoušel se s lidma mluvit a vyprávět jim o své radosti a lásce, které se mu dostalo v tomhle nádherném odpoledni života. Všichni se smáli, někteří ho poplácávali po zádech. Dean odběhl, zaplatil policajtům čtyři pesos a potřásl si s nima rukama a zubil se a ukláněl. Pak naskočil do auta a všechny holky, co jsme tu poznali, dokonce i Venezuela, kterou na to loučení vzbudili, se shlukly kolem auta; choulily se ve svých lehounkých hadřících, brebentily na rozloučenou a líbaly nás, a Venezuela se dokonce roz brečela - i když ne kvůli nám, to jsme věděli, vůbec ne kvůli nám, ale dost a moc pěkně. Moje temná láska zmizela kdesi ve stínech uvnitř. Bylo po všem! Rozjeli jsme se a nechali za sebou potěšení a radosti za stovky pesos a vůbec nám to nepřipadalo jako špatná práce. Neodbytné mambo nás pronásledovalo ještě pár bloků. A konec. "Sbohem, Gregorie!" hulákal Dean a posílal dozadu vzdušný polibek.
Viktor byl na nás pyšný a na sebe taky. "Teď vy chcete koupačka?" zeptal se. No jasan, všichni jsme potřebovali pořádnou koupel.
A tak nás dovedl k nejpodivnějšímu místu na světě. Byly to obyčejné americké lázně asi dva kilometry za městem na dálnici, s bazénem plným cákajících se děcek a se sprchami uvnitř kamenné budovy, kam stál vstup mizerných pár centavos včetně mýdla a ručníku od lázeňského. Hned vedle byl smutný dětský park s houpačkami a rozbitým kolotočem a v hasnoucím rudém slunci to celé vypadalo divukrásně. Vzali jsme se Stanem ručníky a vrhli se rovnou pod ledové sprchy a vynořili se odtud osvěžení a jako vyměnění. Dean kašlal na sprchy; viděli jsme ho, jak se v dálce v tom smutném parku prochází zavěšen do dobráka Viktora a s potěchou a bez přestání mu něco vykládá, vzrušeně se naklání, jak chce něco zdůraznit, a mává pěstí. Ale hned nato se zase oba do sebe zavěsili a kráčeli dál. Blížila se chvíle, kdy se budeme muset s Viktorem rozloučit, a Dean chtěl využít poslední možnost pobýt s ním o samotě, prohlídnout si s ním park, poptat se ho na všecko možný a vůbec ho prostě obrátit naruby, jak už to umí jen on.
Viktor byl moc smutnej, že musíme jet. "Vrátíte vy se do Gregorie, za mnou?"
"Jasně, brácho!" ujistil ho Dean. Dokonce mu slíbil, že ho vezme do Států, jestli bude chtít. Viktor řekl, že si to bude muset ještě promyslit.
"Mám ženu a mimino - žádný prachy - uvidím." Jeho sladký zdvořilý úsměv zářil v červáncích, když jsme mu mávali z auta. Za ním byl jen ten smutnej park a děcka.
Román Na cestě je základním literárním dokladem tzv. beatnického hnutí, generační výpovědí té skupiny mládeže v USA, která po svém reagovala na situaci v zemi koncem 40. a 50. let. Tím jsou poznamenány i cesty hrdiny románu po USA, tvořící dějovou kostru knihy. Do extáze vyvolané novými zážitky, novými setkáními se však mísí i nostalgie způsobená vědomím bezvýchodnosti takového života. Román vypovídá dnes obecně o touze člověka po lepším životě, svobodě a štěstí.
Hlavní postavou celého románu a současně vypravěčem je Sal Paradis, což není ve skutečnosti nikdo jiný než Jack Kerouac. Sal často doprovází na cestách po Spojených státech i do Mexika svého největšího přítele Deana Moriartyho, který představuje Kerouacova dobrého přítele Neala Cassadyho. Mezi nimi bylo v románě i ve skutečnosti opravdové přátelství, byli něco jako bratři. Sal je jemnější a mírnější než a Dean a zůstává spíše v pozadí.
Sal Paradis je mladý spisovatel, který žije v New Yorku u své tety. Dean oproti tomu pochází ze západu, z Denveru. Jeho dětství moc šťastné nebylo – strávil ho v polepšovně a byl známý krádežemi aut. Po celý život marně hledá svého otce, starého Deana Moriartyho. Dean je rozporuplný a životní energií nabytý člověk, který se snaží ze všech sil poznávat všechny krásy života, je ochotný se okamžitě nadchnout pro cokoliv. Celý jeho život se odehrává ve zběsilém tempu. Je plný trablů, které si však nikdy nepřipouští. Později se však dostává do situací, kdy se mu problémy začnou hromadit a vyplývat na povrch. Lidé, kteří ho dříve obdivovali a uznávali jako vůdce, kritizují jeho lehkomyslnost, sobectví a nezodpovědnost, přestávají mu věřit. Jediným, kdo při něm stojí za každých okolností, je právě Sal, který k Deanovi však vzhlíží s neskrývaným obdivem.
Na každého padla zvláštní mlčenlivost; dokonce i Dean, který by se jindy snažil ze všeho vykecat, teď mlčel a jen stál všem ostatním na očích, odrbaný, zmlácený, zpitomělý, přímo pod světlem lustru, na zpoceném vyzáblém šíleném obličeji mu nabíhaly pulsující tepny a potichu mumlal. Jo! jo! jo!, jako by si na něco úžasnýho právě teď vzpomínal, a já věřím, že tomu tak bylo, a ostatní to pocítili zrovna tak a báli se. Byl BLÁZEN, což je ta pravá duše a základ BLAŽENOSTI. A jestli něco věděl? Ze všech sil se mi snažil vypovědět všecko, co ví, a oni mi to záviděli, záviděli mi, že mu stojím po boku, že ho bráním, že ho hltám plnými doušky, jako to oni sami kdysi zkoušeli.
Celý děj této knihy je v neustálém pohybu. Román nemá zápletku, je to neustálé popisování krajiny, přírody a míst, kde se Sal a Dean ocitají na své cestě. Kerouac zde popisuje několik svých osamělých cest stopem napříč Severní Amerikou, většinou z jednoho pobřeží na druhé. Jednoduchým, ale absolutně autentickým způsobem líčí své dojmy z lidí, které potkává, myšlenky, které ho napadají apod.
V románu se setkáváme s mnoha postavami z beatnické komunity, s tuláky i různými náhodnými postavami. Sal a Dean se setkávají i s W. Burroughsem (starouš Bull Lee) a dalšími literáty. Je zde především popsán život beatníků plný drog, umění, poezie a hlavně radosti ze života a jeho plného prožívání, hledání ztracené nevinnosti a nových životních hodnot. Je to život plný energie, neklidu, který je pudí z místa na místo a brání jim někde se usadit.
Na začátku knihy přichází Dean za Salem s prosbou, aby ho učil psát. Po nějaké době ale odjíždí zas do Denveru. Sal se po nějaké době rozhodne po vzoru Deana podniknout cestu stopem na západ a navštívit v Denveru všechny ty bezvadné lidi, o kterých mu Dean vyprávěl. Opět se setkává s Deanem a s jeho přítelkyní Marylou, kterou Dean slepě miluje. Sal se seznamuje s básníkem Carlem Marxem, s Rawlinsem, Chadem Kingem a jinými lidmi, se kterými Sal podniká mnoho akcí a mejdanů. Po nějaké době se však už zas chystá do San Franciska, kde bydlí jeho přítel ze studií Remi Broncoeur se svou přítelkyní Lee Ann. Remi už dlouho plánuje velkou cestu lodí kolem světa, ale pořád čeká na loď. Pomůže Salovi najít práci, a tak spolu dělají nějakou dobu strážníky. Postupně však začnou vystupovat na povrch spory mezi Lee Ann, Remim a Salem, které končí tím, že Sal odchází pryč. Na cestě do Los Angeles potká mladou mexičanku Terry, do které se zamiluje. Terry má dítě, malého Johnyho. Sal se dostává do prostředí mexických přistěhovalců, kteří vše odsouvají na „mañana“ a nic z toho nakonec není. Chvíli pracuje na poli a sklízí bavlnu, a tak si vyzkouší, jaké je živit a starat se o svou vlastní rodinu. Po nějaké době však Terry opouští a vydává se zpět do New Yorku.
Po roce se Sal rozhodne ještě před začátkem semestru na vysoké škole podniknout další cestu. S Deanem, Marylou a Edem vyrazí autem do Kalifornie. Staví se cestou v New Orleans u starouše Bulla Lee, v Tucsonu u spisovatele Hinghama, a pak míří do San Franciska. Zde je rozhodnuto, že Marylou zůstane se Salem a Dean odejde za svou manželkou Camillou. Marylou však Salovi uteče a Sal zůstává ve Frisku sám a bez peněz. Zachrání ho až Dean, který se nad ním smiluje a nechá ho bydlet s ním u Camilly. Za pár dní však Camilla vyhodí Deana i Sala ze svého bytu, protože je už nemůže vystát. Sal naplánuje cestu do Itálie, pro kterou se Dean okamžitě nadchne, a oba přátelé vyrazí na cestu k východnímu pobřeží. Cestou se zastaví v Denveru, kde se Dean pokouší kontaktovat svou rodinu. Jeho bratr mu však poví, že celá rodina se od Deana (i od jeho otce) odvrátila, protože je blázen. Dean miluje jízdu autem, a tak ukradne pár aut. Nedomyslí však, že ho tu všichni znají, a tak oba utíkají před policií pryč z města. V jedné cestovní kanceláři se nechají najmout na převezení auta do Chicaga, což splní, ale majitel své auto téměř nepozná. Z Chicaga se přes Detroit dostávají až do New Yorku, kde Dean potkává Inez a zamiluje se do ní. Organizuje rozvod s Camillou a zjišťuje, že Camilla čeká už druhé Deanovo dítě. Deanovo dítě čeká také Inez, a tak Dean zruší cestu do Itálie, zklidní se a usadí se v New Yorku.
Sal se tedy zanedlouho vydává sám, bez svého nejlepšího přítele, zas na cestu. Nějakou dobu se zdrží u přátel v Denveru, kam za ním přijede Dean, který mezitím opustil Inez a dítě. Rozhodnou se podniknout cestu na jih, do Mexika. Přidá se k nim ještě přítel Stan, který se chce vymanit z vlivu své rodiny a především svého dědy. Po dlouhé cestě všichni dorazí do Mexika, které se jim jeví jako země zaslíbená, kterou na svých cestách stále marně hledali. Dorazí do Cuidad de Mexico, kde však Sal chytne úplavici a prožije pár dní v horečkách. Dean se zanedlouho chystá odjet.
Dean se už chystal vyrazit zpátky z Mexico City. „Co to tam ksakru děláš?“ zasténal jsem.
„Chudáčku Sale, kluku nebohá, udělalo se ti blbě. Stan na tebe dohlídne. Teď poslouchej, jestli v tom svým stavu vůbec můžeš: zařídil jsem si tady rozvod s Camillou a dneska večer jedu zpátky za Inez do New Yorku, jestli teda auťák vydrží.
„To celý nanovo?“ zaúpěl jsem.
„To celý nanovo, kamaráde. Musím se vrátit do života. Nejradši bych tu ovšem s tebou zůstal. Třeba ještě přijedu.“
(…) Dvanáct hodin později jsem si v té své žalostné horečce konečně uvědomil, že je pryč. Tou dobou frčel zpátky přes banánové hory, tentokrát sám uprostřed noci.
Když se mi udělalo líp, došlo mi, co je vlastně Dean za krysu. Ale zrovna tak jsem chápal i celou tu neuvěřitelnou složitost jeho života, a že mě prostě musel nechat nemocnýho v posteli a jet se postavit tváří v tvář všem svým ženám a strastem.
„Dobrý, Deane, nic neříkám.“
Sal zůstává v Mexiku, uzdraví se a zanedlouho poznává Lauru, do které se zamiluje, a začnou spolu žít. Plánují odjezd do New Yorku, když přijede Dean, který se usadil a žije teď s Camillou. Chce jim pomoci se stěhováním, ale opět odjíždí. Naposled se Sal potkává s Deanem v New Yorku, když jde na koncert s Laurou a Remi Broncoeurem. Remimu se splnil velký sen, podnikl svou cestu kolem světa, a teď se rozhodl usadit. Dokonce nepustí Deana ani do auta, aby se kousek svezl s nimi, protože je to špinavý vandrák a blázen. Dean opět vyráží sám na cestu bez cíle, napříč kontinentem.
Samotný děj románu Na cestě není tím, co by ho činilo tak významným dílem. Význam díla netkví v líčených událostech. Textem se prolíná slovy přímo nevyjádřená kritika a odpor ke standardizovanému odhumanizovanému životu v západní společnosti. Přirozeným myšlenkovým sledem následuje uvědomění si mizérie a marnosti lidské existence vůbec. Pocit absurdity a zhnusení je tak silný, že je člověk nucen vyrazit na cestu, která ho ovšem nikdy nedovede k cíli. Sama se totiž stává cílem. S melancholickými pocity a při vědomí první ze vznešených pravd buddhismu - totiž, že život v tomto iluzorním světě je jen utrpením - prochází osamělý poutník životem. Nemůže se zastavit, je puzen stále dál, i když si uvědomuje, že to, co hledá, nenalezne... Život na cestě - na cestě bez cíle..
„Jojoj! Sale, musíme pořád jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“
„A kam chceš dojet, člověče?“
„Nevím, ale jet se musí.“
— 1 —
Ukázky z knihy:
Koupil jsem si lístek a čekal na autobus do LA, když najednou kouknu a vidím, jak mi přímo před očima jede ta nejkouzelnější malá Mexičanka v džínsách. Stála v jednom z těch autobusů, co zrovna přijely, pneumatické brzdy zavzdychaly a pasažéři se vyhrnuli ven na trochu vzduchu. Prsa se jí od přírody vzpínaly pěkně vzhůru a její útlé boky vypadaly moc sladce, černé dlouhé vlasy se jí leskly a její oči, to byly dvě obrovské modré věci s vyplašenými světýlky vevnitř. Kdybych tak mohl jet s ní. Úplně mi píchlo u srdce, což se mi stává vždycky, když vidím holku, kterou miluju a která v tomhle velikánským světě jede dočista někam jinam než já. Amplión ohlásil autobus do LA. Vzal jsem svůj ranec a nastoupil - a kdo tam nesedí jako ta mexická holka. A sama. Sesul jsem se na sedadlo hned proti ní a rovnou začal sumírovat jak na to. Byl jsem tak sám a tak smutnej a utahanej a roztřesenej a zničenej a zmlácenej, že jsem sebral veškerou kuráž, co člověk potřebuje, aby se dal do řeči s cizí holkou, a začal. To jsem se ale nejdřív ještě pět minut hecoval ve tmě autobusu, který si to frčel nocí po silnici furt pryč.
Musíš, musíš, nebo chcípneš, ty vole. Řekní jí už něco! Coje to s tebou? Copak už takhle nemáš sám sebe dost? A dřív než jsem věděl, co dělám, naklonil jsem se k ní přes uličku (pokoušela se usnout na sedadle) a řekl: "Slečno, nechtěla byste si dát pod hlavu můj pršiplášť?"
Zvedla hlavu, usmála se a řekla: "Ne, děkuji mockrát." Dosedl jsem zpátky a klepal se. Zapálil jsem si vajgla a čekal. Pak se na mě po očku podívala, tím smutným, kradným, milostným pohledem, takže jsem zas vzletěl ze sedadla a naklonil se k ní: "Můžu si k vám sednout, slečno?"
"Když chcete."
Jasně že jsem chtěl. "Kam jedete?"
"LA." Moc se mi líbilo, jak to "LA" řekla. Vůbec se mi moc líbí, jak všichni ze západního pobřeží říkají "LA"; je to prostě jejich "zlatý" město měst, kam je zavede každá z cest.
str. 78
— 2 —
Jediné, co ji tak ještě v životě čeká, je plodit další a další děti a zblbnout z toho. Nechte si klidně všechny svý Betty a Marylou a Rity a Camilly, co je jich na tomhle světě, já mám svou holku, a ta má duši, po jaké jsem vždycky toužil…
str. 79
— 3 —
Byl jsem tak ztahanej, jak už jsem dlouho a dlouho nebyl. A to mi ještě zbývalo 584 kilometrů do New Yorku a v kapse deset centů. Ušel jsem osm kiláků, abych se dostal z Pittsburghu, a nadvakrát, náklaďákem s jabkama a pak obrovským kamiónem s přívěsem, jsem dojel do Harrisburgu. Byla vlahá mrholivá noc babího léta. Švihal jsem přes město. Už jsem chtěl být doma.
Byla to i noc Ducha řeky Susquehanna. Tím Duchem byl seschlý malý mužíček s papundeklovou brašničkou, který tvrdil, že má namířeno na "Canady". Rychle pelášil a komandoval mě, abych šel za ním, že kousek dál po řece je most, po kterém budem moct přejít na druhou stranu. Bylo mu asi šedesát; bez přestání mluvilo jídle, co kdy měl, kolik másla mu dali na lívance, kolik dostal extra krajíců chleba, jak jednou seděl na verandě před chudobincem v Marylandu a nějací staroušci na něj zavolali a pozvali ho na víkend k sobě domů, a jak si dal, dřív než odešel, teplou koupel, a jak v příkopě u silnice ve Virgínii našel úplně novej klobouk a že to je právě ten, co má zrovna na hlavě, a jak v každém městě vždycky navštíví budovu Červeného kříže a ukazuje tam svá lejstra ještě z první světové války, a jak harrisburský Červený kříž vůbec není hoden svýho jména, a jak se prostě v tomhle trudným světě probíjí. Ale podle mě to byl jeden z těch obyčejných pěšáckých vandráků trochu lepšího ražení, co po svejch zbrouzdává celou tu divočinu Východu, obráží kanceláře Červeného kříže a občas postává na rohu hlavních tříd a čeká, až mu někdo hodí čtvrťák. Oba jsme byli vandráci. Šli jsme deset kilometrů podél zasmušilé Susquehanny. Je to úžasná řeka. Po obou jejích březích jsou křovinaté srázy, které se nad ní vypínají jak vlasaté přízraky nad tajemnými hlubinami. Vše přikrývá inkoust noci. Tu a tam se na druhé straně řeky u trati vyhoupne obrovské rudé světlo lokomotivy a ozáří děsivé skály. Mužíček prohlásil, že má v aktovce fajn opasek, a zastavil se, že ho vyloví. "Kde jsem jen ten fajn opasek našel - jó, ve Fredericku v Marylandu. Heršvec, že bych ho byl zapomněl na pultu ve Fredericksburgu?"
"Myslíte ve Fredericku."
"Ne, ne, ve Fredericksburgu, ve Virgínii!" Mluvil pořád jen o Fredericku v Marylandu a Fredericksburgu ve Virgínii. Každou chvíli vlezl přímo do silnice do chřtánu kolemjedoucím auťákům a několikrát měl namále, že ho nesebraly. Já se zatím plazil podél příkopu. Užuž jsem toho ubohého šílence viděl, jak plachtí do noci dočista mrtvej. Samozřejmě že tam nikde žádný most nebyl. Opustil jsem ho u železničního nadjezdu, a jak jsem byl z toho stopování už říčnej, převlíkl jsem si košili a vzal si na sebe dva svetry; světla blízké hospůdky svítila na to mé smutné snažení. Po temné silnici kolem mě přešla celá rodinka a s údivem zírali, co to tam provádím. A najednou, světe zboř se, z jednoho domku v tom pensylvánském zapadákově se ozval hlas jako zvon a vystřihl báječný blues. Jen jsem poslouchal a tiše sténal. Začalo hustě pršet. Zastavil mi chlápek a vzal mě zpátky do Harrisburgu, protože jsem byl na špatné výpadovce. A najednou zas vidím toho malého tuláka, jak stojí pod lucernou se vztyčenýmpalcem - ubohej ztracenka, žalostný kdysik1uk a teď ztrhaný přízrak švorcové divočiny. Vysypal jsem řidiči, co o něm vím, a on zastavil, že dědovi poradí.
"Hej, kamaráde, tudy se jede na západ, ne na východ."
"Cože?" vyjevil se ten malý přízrak. "Snad mi nechcete tvrdit, že to tady neznám. Po týhle zemi já už chodím moc dlouho. Jedu na Canady."
"Ale tahleta silnice nevede do Kanady, ale na Pittsburgh a na Chicago." Mužíček se na nás dopálil a od kráčel pryč. Poslední, co jsem z něho viděl, byla jeho poskakující bílá brašnička, jak se vytrácí v černotě zachmuřilých Alleghanských hor.
Vždycky jsem myslel, že všechno divoký, co je v Americe, existuje na Západě, dokud mě Duch řeky Susquehanna nevyvedl z omylu. Kdepak, i tady na Východě je divočina, stejná divočina, jakou se Ben Franklin protloukal v době volských potahů, když byl ještě poštmistrem, stejná divočina, jaká tu byla, už když George Washington pořádal divoké hony na Indiány, když Daniel Boone vyprávěl své příběhy u pensylvánských lamp a sliboval, že objeví Průsmyk (tedy průsmyk v Alleghanském pohoří, přes který se pak první pionýři dostávali dále na Západ): anebo když Bradford vystavěl tu svou cestu a muži to pak ve srubech parádně oslavili. Rozsáhlé prostory Arizony pro tohohle mužíčka nic neznamenaly, pro něho tu byla křovinatá divočina východní Pensylvánie, Marylandu a Virgínie, okresní silničky s černým asfaltem kroutící se mezi těmi zasmušilými řekami jako Susquehanna a Monongahela, starý Potomac a Monocacy.
str. 100-102
— 4 —
Dean, Marylou a Ed Dunkel si to hnali podél Colfaxu a dál do volné krajiny přes široké kansaské pláně. Dostihla je zběsilá sněhová bouře. V noci přes Missouri musel Dean řídit s hlavou zabalenou do šály a vystrčenou okýnkem z auta a s Iyžařskými brýlemi na očích, ve kterých vypadal jako mnich mžourající do letopisů sněhu; na skle byla totiž dvoucentimetrová vrstva ledu. Projížděl rodným krajem svých předků, a bylo mu to fuk. K ránu dostalo auto smyk na zledovatělém kopci a skončilo v příkopu. Pomohl jim nějaký farmář. Pak nalítli jednomu stopaři, který jim slíbil dolar, když ho vezmou do Memphisu. V Memphisu zašel domů, hrabal se po bytě, že hledá peníze, mezitím se opil a nakonec řekl, že nemůže nic najít. Pokračovali dál přes Tennessee a po tom maléru se všichni tvářili kysele. Celou cestu to Dean řezal skoro stopadesátkou, ale teď musel zpomalit na stabilní stodesítku, jinak by se jim utrhl motor a odsvištěl dolů po svahu. Zima byla v plném proudu a oni přejížděli přes Great Smoky Mountains. Když dorazili před bráchův barák, měli za sebou celých třicet hodin bez jídla - když ovšem nepočítám bonbóny a sýrové oplatky.
Teď to do sebe jen házeli a Dean se sendvičem v ruce stál před obrovským gramofonem a poslouchal desku s divokým bopem, kterou jsem nedávno koupil; jmenovalo se to "Hon" a Dexter Gordon s Wardellem Grayem se na tom vodvazovali před ječícím obecenstvem, které tomu ještě dodávalo, prostě rachot. Jižanští příbuzní koukali jeden na druhýho a v údivu kroutili hlavama. "Co to má ten Sal za kamarády?" ptali se mého bráchy, který byl v rozpacích, jak odpovědět. Jižani nemají ani trochu smysl pro bláznovství, alespoň ne pro bláznovství toho druhu, jaké představoval Dean. Jenže ten si jich prostě nevšímal. Deanova potrhlost rozkvetla do podivuhodných barev. To mi ovšem došlo, až když jsme vypálili ven, Dean, Ed, Marylou a já, zas trochu protočit hudsona, a když jsme byli konečně sami a mohli mluvit, o čem jsme chtěli. Dean popadnul volant, pomalu se sunul na dvojku a dumal, nakonec patrně na něco přišel, dupnul na to a auťák se rozjel na plný pecky vstříc jeho bláznivým nápadům.
"Takže hele, bando," řekl a mnul si pěstí nos a přitom se skláněl a zkoušel ruční brzdu a natahoval se k přihrádce pro cigarety a vrtěl se sem a tam a to všecko za jízdy. "Teď se prostě musíme rozhodnout, co podniknem příští tejden. Věc je vážná. Sakra!" Strhnul to, aby nevrazil do káry tažené mulou. Na kozlíku seděl černoch a klátil se ze strany na stranu. "No hele!" zařičel Dean. "Ten je. Koukni na něj! A jakou má duši - tak, děti, teď všeho dost a myslete na jeho duši." A zpomalíl, abysme se mohli otočit a koukat na toho starýho jazzboye, jak vláčí světem svůj stesk. "Že jo, že je sladkej; ruku bych si nechal useknout, kdybych moh vědět, co má v hlavě. Vylízt si tam k němu a zeptat se toho chudáka starýho, co si myslí o šunce a letošním tuřínu. Že nevíš, že jsem jednou dělal na farmě v Arkansasu, celej rok, Salouši, když mi bylo jedenáct. To byla děsná rachota, jednou jsem musel stáhnout mrtvou kobylu. V Arkansasu jsem nebyl od vánoc třiačtyřicátýho, pět let, tehdá nás tam s Benem Gavinem honil ňákej chlápek s pistolí, kterýmu jsme chtěli lohnout auto. To ti říkám jenom proto, že vím, co je to Jih. Že to znám, chci říct, že to žeru; znám Jih skrznaskrz - baštil jsem ty dopisy, cos mi psalo Jihu, fakt že jo. Ano, ano," řekl do vytracena a nakonec zmlknul. A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvilo věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. "Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět," řekl a šťouchnul do mě, "ale budem si prostě muset najít čas - Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. Hele, Marylou, potřebujem ňákej chleba a maso na zejtřek na cestu. Kolik máš peněz, Sale? Všecky ty krámy dáme dozadu, teda ten nábytek, a namačkáme se všichni pěkně dopředu a budem si vyprávět a pofrčíme do New Yorku. Vedle mě si sedne Marylou, že jo, prdelinko, pak Sal, a u okna bude Ed, vazoun Ed, aby na nás nefoukalo, takže tentokrát ten kabát dostane on. A pak všichni vypálíme za sladkým životem, protože teď je ta pravá chvíle, teď hned a nikdy jindy, jasný?" Zuřivě se drbal na bradě, strhnu 1 auto doleva a předjel tři náklaďáky a hnal se do centra Testamentu. Koulel očima na všechny strany, a aniž hnul hlavou, viděl všechno v okruhu sto osmdesáti stupňů kolem sebe. Lup! hned našel místo na zaparko vání a už jsme stáli. Vyskočil z auta a hnal se jako cvok k nádraží. Táhli jsme se za ním jako ovce. U stánku koupil cigarety. Pohyboval se teď jako naprostej šílenec. Zdálo se, že všechno dělá najednou; kroutí hlavou nahoru dolů, ze strany na stranu, migá sem a tam svýma mocnýma prackama, popochází, posedává, dává nohu přes nohu a zase zpátky, vstává, mne si dlaně, drbe se v rozkroku, popotahuje si kalhoty, napruží se a řekne: "Jo!" a vytřeští oči a zírá na všechny strany a celou tu dobu mi přitom buší do žeber a mluví a mluví a mluví.
str. 107-109
— 5 —
Carlo se na tohle bláznění jen koukal s přivřenýma očima. Najednou se plácnul oběma rukama do kolen a řekl: "Rád bych vám něco pověděl."
"Ano? Ano?"
"Jakej měla vůbec tahle vaše cesta do New Yorku smysl? Do jaký kraviny se to zase pouštíte? Chci říct, sakra, kam se ženete? Kam se ženeš, Ameriko, v tom nablejskaným fáru do noci?"
"Kam se ženeš?" opakoval Dean s otevřenou pusou. Seděli jsme a nevěděli, co říct. Teď už nezbývalo než zvednout kotvy. Dean vyskočil a řekl, že už musíme do Virgínie. Dal si sprchu, já zatím uvařil obrovskej kotel rýže se vším, co dům dal, Marylou zašila Deanovi ponožky a byli jsme nachystaný. Hodili jsme s Deanem Carla do New Yorku. Slíbili jsme mu, že se uvidíme za třicet hodin, kdy začne silvestrovská noc. Nechali jsme ho na Times Square. Byl už pozdní večer. Vrátili jsme se tím luxusním tunelem (kde vás mýtní oberou o spoustu peněz) do New Jersey a vypálili na silnici. Se střídáním u volantu jsme to udělali za deset hodin až do Virgínie.
str. 113
— 6 —
Vrátili jsme se s Deanem do jejich kutlochu. Marylou už byla v posteli a Dunkel nejspíš někde po městě honil svého ducha. Dean jí vyložil, na čem jsme se dohodli. Řekla, že ji to těší. Já už si tím tak moc jistej nebyl. Na téhle posteli kdysi lehával a vypustil duši pořádně tlustej chlápek, takže byla v prostředku hodně proleželá. Uprostřed byla Marylou, z jedné strany Dean a na druhé straně jsem se zuby nehty držel na šikmé matraci já a nevěděl, co říct. "Sakra, já nemůžu," řekl jsem.
"Neblbni a dělej, slíbils to!" pobídnul mě Dean.
"A co Marylou?" zeptal jsem se. "Hele, Marylou, co ty na to?"
"Tak dělej," řekla.
Obejmula mě a já se snažil zapomenout, že je tam Dean. Ale pořád jsem musel myslet na to, že tam je, schovanej ve tmě, a poslouchá každý šustnutí, a nemohl jsem než se začít chechtat. Bylo to hrozný.
"Bojím se, že to nezvládnu. Hele, nešel bys na chvilku do kuchyně?"
Udělal to. Marylou byla tak rozkošná, jenže já zašeptal: "Počkejme až do San Franciska, teď do toho nemůžu dát celý svý srdce." A to jsem teda nemohl, to viděla jasně. To jen tři děti Země se tu pod příkrovem noci snažily cosi dohodnout, ale tíha uplynulých století se vznášela v té tmě před nima. V pokoji zavládlo podivné ticho. Vstal jsem a zaťukal na Deana, aby šel k Marylou, a svalíl jsem se na pohovku. Slyšel jsem Deana, jak jen cosi blaženě mumlá a buší do toho hlava nehlava. Jen ten, kdo strávil pět let v lapáku, může dospět až na samý konec beznadějné zběsilosti, jen ten dokáže žebrat u portálů těch něžných zřídel a šílet po dokonale tělesném uskutečňování počátků životního štěstí a slepě hledat cestu zpátky místy, odkud vzešel. Mohou za to ta dlouhá vězeňská léta strávená prohlížením sexy fotek a koukáním na prsa a stehna žen z obrázkových časopisů a uvažováním nad tím, jak hrubé a nehostinné jsou ocelové haly vězení a jak měkká a něžná je žena, která tu není. Vězení je místo, kde si člověk slibuje právo na život. Dean nikdy neviděl tvář své matky. A tak každou novou holkou, každou svou novou ženou, každým novým dítětem si nahrazuje to neblahé ochuzení. A jeho otec? - starej tulák Dean Moriarty ~ kovotepec, co se vozil na vagónech a dělal poskoka v železniční kantýně a potácel se zpitej vínem v zapadlých uličkách a vypouštěl duši na uhelných haldách a vyplivoval jeden po druhém všecky svý zažloutlý zuby do kanálů Dalekého západu. Dean měl plný právo prodělat si všechna svá sladká umírání při bezmezném milování své Marylou. Nemínil jsem do toho zasahovat, ale chtěl jsem je následovat.
str. 124-125
— 7 —
“Hele, hoši, nechcete zkusit můj orgonovej akumulátor? To vám dodá páru. Já vždycky potom jen vyletím ven a do auťáku a pálím to co to dá do nejbližšího bordelu, ho-ho-ho!” To byl jeho “smích”, když se zrovna moc právě nesmál. Orgonový akumulátor je obyčejná budka, do které se vejde všehovšudy jeden člověk posazený na židli; skládá se z vrstvy dřeva, vrstvy kovu a další dřevěné vrstvy, které přivádějí z ovzduší orgony a soustřeďují je uvnitř, kde jich člověk může absorbovat víc, než normálně venku. Podle Reicha jsou orgony vibrační atmosférické atomy životního principu. Rakovina je způsobena úbytkem většiny orgonů v lidském organismu. Starouš Bull se rozhodl, že svůj akumulátor vylepší a použije co nejorganičtější dřeva, takže tu svou mystickou latrínu obložil listím a proutím z okolních bažin. A tak tam na horkém placatém dvorku stál celý ten rozčepýřený přístroj, oplácaný a ozdobený výmysly toho maniaka. Bull se svlíknul do naha a vsoukal se dovnitř, aby rozjímal a soustřeďoval svou mysl do okolí pupku. “Hele, Sale, po obědě spolu zajedeme do Graetny k bukmejkrovi a vsadíme si na koníčky.” Byl skvělej. Po obědě si schrupnul na židli se vzduchovkou na klíně a kolem krku se ho držel malý Ray a taky spal. Byl to hezký pohled: otec a syn, otec, který svého syna nikdy nebude nudit, až přijde čas něco podnikat a o něčem si povídat. Bull se s leknutím probudil a zíral na mě. Trvalo mu minutu, než mě poznal. “Proč chceš jet na pobřeží, Sale?” zeptal se a rázem spal dál.
str. 143
— 8 —
"Vrátí se," říkala Galatea. "Co by si chudák beze mě počal. Musí se o něj někdo starat." Podívala se zle po Deanovi a Royovi Johnsonovi. "Tentokrát za to může Tommy Snark. Než ten přišel, měli jste vidět, jak byl Ed úplně šťastný a pracoval a chodili jsme do společnosti. To byly krásné časy. Měls ho vidět, Deane. A potom? Celé hodiny vysedávali v koupelně, Ed ve vaně, Snark na židli, a mluvili a mluvili - samý blbosti."
Dean se zasmál. Léta tu byl pro celou partu hlavním šamanem on, a teď začínali přebírat jeho techniku i ostatní. Tommy Snark si nechal narůst plnovous a svýma modrýma bolestnýma očima se přijel porozhlídnout do Friska po Edovi. Totiž jak k tomu vůbec došlo: Tommy měl v Denveru jakousi nehodu a museli mu amputovat malíček. Vyneslo mu to pořádnej balík peněz. Rovnou se teda rozhodli, že milou Galateu pustěj k vodě a odjedou do Portlandu ve státě Maine, kde má Snark tetičku. V tuhle chvíli se buď po cestě zastavili v Denveru, anebo už dorazili do Portlandu.
"Až budou všechny ty Snarkovy peníze pryč, Ed se vrátí," prohlásila Galatea s očima upřenýma na vykládací karty. "Blázen zatracenej - nic neví, hlupáček. A přitom by mi stačilo, kdyby jen tušil, jak moc ho miluju."
Připomínala mi tu slunečnou řeckou dcerku v hledáčcích fotoaparátů, seděla si tam na předložce, dlouhé vlasy jí splývaly až na podlahu a hrála si s kartama. Musel jsem ji mít rád. Dokonce jsme se rozhodli, že si večer zajdeme na jazz a Dean přibere ještě jakousi Mary, metr osmdesát vysokou blondýnku, která bydlela v téže ulici o kus dál.
Kvečeru jsme pro ni s Deanem a Galateou zašli. Měla suterénní byt, malou dcerku a prastarý auťák, co sotva jezdil a který jsme s Deanem museli roztlačovat po ulici, zatímco se holky uvnitř hmoždily se startérem. Vrátili jsme se ke Galatee a všichni se rozsadili do kruhu - Mary, její dcera, Galatea, Roy Johnson, jeho žena Dorothy -, všichni zachmuření v tom by tečku přecpaném nábytkem, jen já stál v rohu, neutrál, pokud jde o jejich sanfranciské problémy, a Dean trčel uprostřed pokoje, zafačovaný palec se mu vznášel u prso u a řehnil se: "Do prdele, se mi zdá, že všichni ztrácíme prsty - ha-ha-ha."
"Deane, nedokážeš být ani na chvilku normální?" starala se Galatea. "Volala Camille, žes jí utekl. Neuvědomuješ si, že máš dceru?"
"On jí neutek, ona ho vyhnala!" vykřikl jsem a porušil tak svoji neutralitu. Všichni se na mě zle podívali; Dean se zazubil. "A pak ten palec," dodal jsem, "nevíte, co má ten chudák dělat?" Všichni na mě nasupeně zírali, zvlášť Dorothy Johnsonová se mračila obzvlášť škaredě. Vytvořil se tu debatní kroužek a uprostřed stál obžalovaný, Dean - zodpovědný zřejmě za všecko špatný, co se stalo. Vyhlídnul jsem z okna na rušnou noční ulici; tak rád bych užvypadnul a šel si poslechnout ten bájný sanfranciský jazz vždyť jsem tu teprv druhý večer, vzpomeňte si.
"Myslím, že Marylou byla velice, velice moudrá, že tě nechala," pokračovala Galatea. "Nikdy jsi neměl ani špetku odpovědnosti vůči někomu druhýmu. Už jsi napáchal takovou spoustu ohavností, že nevím, co bych ti na to mohla říct."
A to byl vlastně ten základní problém, takže všichni jen mlčky seděli v kruhu kolem něj a sledovali ho zachmuřenýma záštiplnýma očima a Dean stál na koberečku uprostřed a řehnil se - jen tak se řehnil. Předvedl jim malý taneček. Obvaz na palci byl čím dál tím špinavější, začínal se bortit a rozvazovat. Najednou jsem si uvědomil, že se Dean skrze celou tu svou nepřebernou zásobu zlých skutků pomalu stává Idiotem všech idiotů, Imbecilem na kvadrát, Svatým nadělením.
"Nemáš ani špetku pochopení pro nikoho a pro nic jinýho než pro sebe a pro svý vylomeniny. Staráš se jen o tu věc, co ti visí mezi nohama, a kolik peněz a zábavy ti můžou poskytnout lidi kolem tebe, aby ses stejně nakonec na všecky vykašlal. Ale kdyby jen to, ale ty z toho máš ještě srandu. Neuvědomuješ si, že život je taky vážná věc a že jsou lidi, co v něm chtějí něco pořádnýho dokázat, místo aby jenom pořád blbli..,"
Ano, to byl Dean SVATÝ BLB. "Camille si může oči uplakat, ale jen si nemysli, že by tě chtěla zpátky," řekla, že už tě nechce nikdy ani vidět a že je to tentokrát definitivní. A ty si tady stojíš a pitvoříš se a je ti všecko fuk."
Tak tohle nebyla pravda; natolik jsem Deana znal a mohl bych jim to dokázat. Jenže nemělo smysl to ani zkoušet. Hrozně jsem chtěl jít k Deanovi, položit mu ruku kolem ramen a říct: Tak hele, chytráci, pamatujte si všichni aspoň tohle: tenhle kluk má taky svý trable a přitom si nestěžuje, a ještě něco: vy všichni jste s ním zažili báječný chvilky, a to jen díky tomu, že je pořád svůj a na nic si nehraje, a jestli vám tohle nestačí, tak ho pošlete před popravčí četu, poněvadž, jak koukám, o tohle vám stejně nejvíc jde...
Ale z celé bandy jediná Galatea se Deana nebála, klidně si tam seděla, tvářila se podebraně a dávala tam přede všema Deanovi kapky. A to bejvávalo, ještě kdysi v Denveru, že se všichni k Deanovi i s holkama slízali a v šeru mu mlčky v sedě naslouchali a on mluvil a mluvila mluvil a jeho hlas byl tak hypnotický a mluvil tak přesvědčivě, že to prý k němu holky dočista přitahovalo a zvedalo ze země. Tehdy mu bylo patnáct šestnáct let. Teď byli jeho žáci ženatí a ženy jeho žáků ho měly na koberečku pro jeho přebujelé erotické mravy a pro život, kterému pomáhal ke zrodu. Poslouchal jsem dál.
"Teď hodláš se Salem odjet na Východ," pokračovala Galatea. "Co tím chceš, prosím tě, dokázat?" Camille bude muset zůstat doma s dítětem a ty si zatím budeš bůhvíkde trajdat - z čeho bude živa? - a přitom už tě nechce ani vidět, pamatuj, a já jí to nezazlívám. Jestli někde po cestě potkáš Eda, řekni mu, ať se mi vrátí domů, jinak že ho zabiju."
Takhle suše to řekla. Byl to ten nejsmutnější večer. Jako bych se octl v nějakém tklivém snu ve společnosti podivných bratrů a sester. Na každého padla zvláštní mlčenlivost; dokonce i Dean, který by se jindy snažil ze všeho vykecat, teď mlčel a jen stál všem ostatním na očích, odrbaný, zmlácený, zpitomělý, přímo pod světlem lustru, na zpoceném vyzáblém šíleném obličeji mu nabíhaly pulsující tepny a potichu si mumlal. "Jo! jo! jo!", jako by si na něco úžasnýho právě teď vzpomínal, a já věřím, že tomu tak bylo, a ostatní to pocítili zrovna tak a báli se. Byl ULÁZEN, což je ta pravá duše a základ BLAŽENOSTI. A jestli něco věděl? Ze všech sil se mi snažil vypovědět všecko, co ví, a oni mi to záviděli, záviděli mi, že mu stojím po boku, že ho bráním, že ho hltám plnými doušky, jako to oni sami kdysi zkoušeli. Civěli na mě. Co já, cizinec, tady vůbec dělám v té jejich vlahé noci na západním pobřeží? Zadoloval jsem v paměti.
"Jedeme do Itálie," řekl jsem a hodil tu věc za hlavu. Najednou jsem ale v povětří nasál podivnou atmosféru mateřské něhy, a hele! holky opravdu teď koukaly na Deana, jako když se matka dívá na své nejmilejší a nejzlobivější dítě, a on stál před nima, s palcem smutně vztyčeným, ponořen do vzpomínek, vědom si té změny, a jen proto mohl v naprostém tíkotavém tichu mlčky opustit místnost a šel na nás počkat před barák, než se rozhodneme, co bude. Teď jsme teprve cítili ten přízrak na chodníku. Vyhlídnul jsem z okna. Stál tam ve dveřích a vstřebával do sebe ulici. Veškerá hořkost, ústrky, výčitky, kázání, smutek - to všechno bylo za ním a čekala ho drsná extáze a magická radost čirého bytí.
"Tak honem, Galateo, Mary, jdeme na jazz a zapomeňte na to. Dean stejně jednou umře a co s ním pak naděláte?"
"Čím dřív umře, tím líp," prohlásila Galatea a znělo to jako oficiální prohlášení jménem většiny přítomných.
"Dobře, dobře," řekl jsem, "ale zatím žije a vsadím se, že chcete taky vědět, co teď hodlá podnikat, protože on zná to tajemství, po kterým všichni prahnem, má ho plnou hlavu až k prasknutí, a jestli se někdy opravdu zblázní, nemusíte se strachovat, nezaviníte to vy, ale Bůh."
Nesouhlasili se mnou; že prej Deana pořádně neznám, že je to největší darebák a že na to jednoho dne ke syý lítosti taky přijdu. Bavilo mě, s jakou vehemencí se do něj pustili. Na obranu dam povstal i Ray Johnson; prohlásil, že zná Deana líp než všichni ostatní a pokládá ho za obyčejnýho lumpa, i když moc a moc zajímayýho a dokonce zábavnýho. Šel jsem ven za Deanem a chvilku jsme o tom všem dali řeč.
"Nic se neboj, kamaráde, všecko je bezvadný, nic se neděje," říkal. Drbal se na břiše a olizoval si rty.
str. 180-183
— 9 —
Rozhodli jsme se, že nakoupíme pivo a pojedem nahoru k Frankie pouštět si desky. S taškou plnou plechovek piva jsme stáli na silnici a stopovali. Malá Janet, třináctiletá dcera Frankie, byla ta nejkouzelnější holka na světě a měla se z ní stát opravdu báječná ženská. Nejlepší na ní byly ty její dlouhé plavné prstíky, s kterými při mluvení pohybovala jako Kleopatra při tanci Nilu. Dean seděl v nejzazším konci pokoje, díval se na ni přivřenýma očima a mumlal: "Jo! Jo! Jo!" Už o něm věděla, hledala u mě pomoc. V předešlých měsících toho léta jsem s ní strávil spoustu času, když jsme si vyprávěli o knížkách a všech maličkostech, co ji bavily.
str. 204
— 10 —
Ten večer se nic nestalo, šli jsme spát. Zato druhý den se stalo úplně všecko. Odpoledne jsme se s Deanem vydali dolů do Denveru kvůli různým záležitostem a taky abysme se v cestovní kanceláři poptali na auťák do New Yorku. Když jsme se pozdě odpoledne vraceli po Broadwayi zpátky k Frankie, vletěl Dean najednou do jednoho obchodu se sportovním zbožím, kliďánko shrábnul z pultu softballový míč a zase vyšel ven, jen si s ním v dlani pohazoval. Nikdo si toho nevšimnul, takových věcí si nikdo nevšimne. Bylo horké ospalé odpoledne. Šli jsme po ulici a trénovali si nadhozy. "Zejtra ňáký auto seženem, uvidíš."
Jedna má místní známá mi věnovala flašku bourbonu Old Granddad. Otevřeli jsme ji u Frankie. Vzadu za kukuřičným polem bydlela nádherná kočička, mladá holka, kterou se Dean rozhodl dostat už od chvíle, co jsme sem přijeli. Velkej malér byl na obzoru. Už jí naházel do okna takovou spoustu kamínků, že byla celá vystrašená. Jak jsme popíjeli bourbon v zaneřáděném obýváku, se všemi těmi psy a rozházenými hračkami a smutnými hovory, Dean se každou chvíli zvednul, vypálil přes kuchyň zadními vrátky ven a hnal se přes pole naházet do jejího okna další kamínky a zapískat jí před barákem. Janet chodila vykukovat ven, co se děje. Najednou se Dean vrátil celej bledej. "Průšvih, kamaráde. Matka tý holky si vzala pušku a má tam ještě bandu študentů, aby mi namlátili."
"Cože? Kde jsou?"
" Támhle na druhým konci pole." Byl opilej a bylo mu to fuk. Vyšli jsme spolu ven a vydali se napříč přes pole ozářené měsícem. Na tmavé blátivé cestě jsem zahlídl skupinu lidí.
"Slyšíte? Už jdou!" zaslechl jsem, jak si povídají.
"Moment," řekl jsem. "Co se děje, prosím vás?" Vzadu vykoukla matka s obrovskou flintou přes rameno. "Ten váš zatracenej kamarád už nás tady pěkně dlouho otravuje. Já nejsem z těch, co hned volal policajty, ale to vám řeknu, jestli se tady ještě jednou objeví, tak po něm budu střílet tak dlouho, až ho opravdu zastřelím." Kolem ní se choulili studenti a hrozili proti nám pěstma. Já už byl taky dost pod parou a nijak mě to nermoutilo, ale stejně jsem se pokusil všecko srovnat.
"Už to neudělá," říkal jsem. "Dohlídnu na něj. Je to můj brácha a poslouchá mě. Dejte tu pušku pryč, prosím vás, a buďte klidná."
"Ještě jednou," opakovala pevně a zarputile v té tmě. "Až se vrátí můj muž, tak ho tam na vás pošlu."
"To nemusíte, už vás nebude nikdo otravovat, věřte mi. To chce klid a všechno bude v pořádku." Za mnou Dean polohlasně nadával. Holka vykukovala z okna své ložnice. Už jsem ty lidi znal z dřívějška a natolik mi důvěřovali, že se opravdu trochu uklidnili. Drapnul jsem Deana pod paždí a vyrazili jsme nazpět kukuřičnými řádky zalitými měsícem.
"Holarííí! Dneska večer se vožerůůů!" ječel Dean na všechny strany. Vrátili jsme se k Frankie a k dětem. Zničehonic se Dean rozčílil kvůli jedné desce, co si Janet právě přehrávala. Vzal ji z gramofonu a zlomil přes koleno: byly to jakési horácké halekačky. Měla tu ještě jednu desku, které si Dean velice považoval "Congo Blues", raného Dizzy Oillespieho s Maxem Westem u bicích. Kdysi jsem jí to věnoval a teď, jak brečela, jsem jí poradil, ať tu desku vezme a zlomí ji Deanovi o hlavu. Došla pro ni a udělala to. Dean ztuhnul s pusou dokořán, ale došlo mu to. Všichni jsme se dali do smíchu. Zas bylo všecko oukej. Pak dostala mamina Frankie chuť skočit si do zájezdní hospody na pivo. "Jde sééé!" zahulákal Dean. "Kdybys jen ks akru bejvala koupila ten auťák, co jsem ti v úterý ukazoval, nemuseli jsme jít pěšky."
"Mně se ten tvůj hnusnej auťák nelíbil!" ječela Frankie. "Jééé, jééé," děcka začala brečet. Hustá, jak noční můra těžká věčnost visela nad bláznivým hnědým pokojem se smutnými tapetami a růžovou lampou a vyjevenými obličeji. Malý Jimmy se polekal. Uložil jsem ho na pohovku a svěřil psovi na hlídání. Opilá Fran kie zavolala taxík, a zatímco jsme na něj čekali, zazvonil telefon a byla to ta má místní známá. Měla jednoho postaršího bratrance, co mě z celé duše nesnášel, a zrovna to odpoledne jsem napsal dopis Starouši Bull Leeovi, který byl teď v Mexico City, a v tom dopise jsem mu vylíčil různá naše dobrodružství a vůbec jak si teď s Deanem v Denveru žijeme. Napsal jsem mu tam: "Mám tady jednu známou přítelkyni, která mi dává whisky a prachy a vaří báječný večeře."
Jenže jsem byl tak pitomej, že jsem hned po smaženým kuřátku, které jsme měli k večeři, dal dopis zrovna tomu bratranci, aby ho odeslal, a on ho samozřejmě otevřel, přečetl a rovnou s ním pádil za ní, aby jí dokázal, že nejsem nic jinýho než vyžírka a hajzl. Teď mi celá uslzená volala, že mě už nechce v životě ani vidět. Pak se sluchátka chopil triumfující bratranec a začal mi nadávat do sviňáků. A zatímco venku troubil taxík a uvnitř řvaly dětí a štěkali psi a Dean a Frankie tancovali, ječel jsem tam do telefonu všechny druhy nadávek, na které jsem si dokázal vzpomenout, a vymýšlel si nové, a nakonec jsem v té své zhulené pomatenosti poslal všechny na druhém konci drátu do prdele a prásknul telefonem a šel se ožrat.
Motali jsme se jeden přes druhýho, jak jsme se soukali před hospodou z taxíku. Měla už správnej horskej ráz. Zašli jsme dovnitř a objednali si piva. Všechno se hroutilo, ale aby ta cvokárna byla ještě větší, museli jsme hned v baru narazit na naprostýho šílence, který se zmítal v extázi a křečích a vrhnul se Deanovi rovnou kolem krku a funěl mu do obličeje, a Deana to zas popadlo, ta jeho propocená zoufalá potrhlost, a aby dovršil ten už dostatečně neúnosnej zmatek, vypálil ven a hned u vchodu šlohnul auťák a vystřelil k Denveru. Ale za chvilku už byl zpátky, tentokrát s lepším a novějším. Najednou jsem se v baru ohlídnul a uviděl poldy, jak stojí u dveří, a kolem nich hlouček lidí ozařovaný blikavými majáky z policejních vozů. "Někdo tu krade auta," říkal zrovna jeden z těch policajtů. Dean stál přímo za ním, naslouchal mu a přikyvoval: "No jo, no jo."
Pak se sebrali a jeli zas někam pátrat. Dean se vrátil do baru a poskakoval kolem dokola toho ubohého škubavého kluka, který se toho dne oženil a umotal si parádní opičku, zatímco jeho nevěstinka na něj kdesi čekala. "To je naprosto nejfantastičtější člověk na světě, kamaráde!" hulákal Dean. "Sale,Frankie, já teď půjdu ven a seženu vám tentokrát vopravdu bezva bourák a všichni se seberem včetně Tonyho" - to byl ten škubavej světec "a vyrazíme do hor." A zmizel ze dveří. Současně vtrhnul dovnitř polda a hlásil, že auťák, co byl ukradenej v Denveru, teď parkuje tady před vchodem. Lidi to v hloučkách probírali. Oknem jsem viděl, jak Dean skočil do nejbližšího auta a odfrčel, aniž si ho vůbec kdo všimnuL Za pár minut už byl zpátky, v něčem úplně jiným, v nádherném fungl novém sporťáku. "Tenhle je parádní, člověče," špital mi do ucha, "tamten ňák moc kašlalnechal jsem ho na křižovatce, a pak jsem u jedný farmy viděl stát tohohle fešáka. Vzal jsem to až do Denveru. Jde se, člověče, pojďme se všichni projet." Veškerá hořkost a zběsilost jeho dřívějšího denverského života z něj teď šlehala jak blesky. Tvář měl rudou, propocenou, zlovolnou.
"Kdepak, Já nechci mít nic společnýho s kradenejma autama."
"Hele, neblbni, vole! Ale Tony se mnou pojede, že jo, Toničíčku zlatej, roztomilej, že se mnou pojedeš?" A Tony, hubený tmavovlasý Tony ta ztracená duše ukňouraná a uslintaná se svatýma očima se o něj opřel a sténal a sténal, poněvadž se mu najednou udělalo moc zle, jenžezničehonic se Deana z jakéhosi podivného tajemného vnuknutí děsivě polekal, vztáhnul ruce do výšky as obličejem pokřiveným hrůzou ustupoval pryč. Dean sklonil hlavu. Vyběhl ven a odjel. S Frankie jsme u vchoduobjevili taxíka a rozhodli se jet domů. Taxikář nás vezl vzhůru po nekonečně temném Alamedském bulváru, po němž jsem v předešlých měsících toho léta prochodil mnohé ztracené noci a zpíval si a naříkal a polykal hvězdy a kapku po kapce ukapával svou duši na teplý asfalt, když se najednou za náma vyhoupnul Dean v ukradeném auťáku a začal troubit a troubit a tlačil se nanás a hulákal. Taxikář znatelně pobledl.
"To je jen můj kámoš," uklidňoval jsem ho. Nakonec se Dean nakrk a vyrazil obrovskou rychlostí přímo kupředu, až se mu nad výfukem zvedl tajemný mrak prachu. Uhnul ze silnice a zastavil přímo před barákem Frankie, jenže stejně náhle se zas rozjel, otočil se o sto osmdesát stupňů a vyrazil zpátky k městu, zatímco my vylézali z taxíku a platili. Za chvilku, co jsme jen úzkostlivě vyčkávali na chodníku, se zas přihnal, tentokrát pro změnu ve starém zbědovaném kupátku, zarazil v oblaku prachu přímo u baráku, vypotácel se ven, namířil si to do ložnice a skácel se jako špalek na postel. Tak to bysme měli; ukradenej auťák parkoval přímo přede dveřma.
Musel jsem ho vzbudit, poněvadž jsem za nic na světě nebyl s to ten krám nastartovat a někam daleko dopravit. Vymotal se z postele a tak, jak byl, jen ve spoďárech, šel se mnou k autu. Děcka se chichotala v okně a my se rozjeli až na konec ulice a poskakovali a vznášeli se dál přes hrbolaté řádky vojtěšky, bum-titi-bum, až už auto odmítlo pokračovat v cestě a zůstalo stát na fleku pod vysokým topolem kousek od starého mlýna. "Dál už nechce," řekl suše Dean, vylezl ven a vydal se zpátky půl kilometru přes kukuřičné pole, spodky mu zářily ve svitu měsíce. Vrátili jsme se do domu a šli si lehnout. Všechno bylo v hrozitánském zmatku, celý Denver, má místní přítelkyně, auta, děti, ubohá Frankie, celý obývák byl pocákaný pivem a posetý plechovkama a já se pokoušel spát. Kdesi drnčel cvrček a dlouho mě rušil v usínání. V téhle části Západu, jak jsem to viděl ve Wyomingu, jsou hvězdy obrovské jak rachejtle při ohňostroji a osamělé jak dharmový princ, který ztratil svou rodinnou hrobku a teď bloudí po obloze a hledá ji mezi koly Velkého vozu. A kola se točila po nočním nebi a ještě dlouho předtím, co opravdu vyšlo slunce, objevila se nad vzdálenou šedavou pustou krajinou západního Kansasu obrovitánská rudá zář a ptáci nad Denverem se dali do trylkování.
str. 204-208
— 11 —
Ráno jsme měli všichni hroznou kocovinu. Dean ze všeho nejdřív letěl zpátky přes pole podívat se, jestli by nás to auto nemohlo dovizt až na Východ. Říkal jsem mu, ať tam nechodí, ale marně. Vrátil se celej bledej: "Člověče, to auto patří ňákýmu detektivovi a v každým rajónu tady ve městě maj mý otisky prstů z doby, kdy jsem tady šlohnul nejmíň pět set auťáků. Víš, k čemu je potřebuju, rád jezdím, sakra! Musím zmizet! Jestli odtud rovnou nevypadnem, kamaráde, skončíme v base."
"No jo, hergot, to je fakt," přikývl jsem a začali jsme balit tak rychle, jak jen to naše ruce zvládly.
str. 208
— 12 —
Bylo zvláštní, jak se Dean dokázal zjančit, ale vzápětí jako by se nic nestalo, jednal zas úplně normálně a klidně a v souladu se svou duší, která podle mýho nepotřebovala k životu nic víc než rychlej auťák, vidinu toho či onoho pobřeží a na konci cesty ženskou. "V tom Denveru mě to vždycky popadne - už do toho města radši nepáchnu. Stará věc, stará věc, Dean je starej pitomec. Bác!" Vyprávěl jsem mu, jak jsem tu po té samé nebraské silnici už jednou v sedmačtyřicátém jel. Ale to on taky: "To když jsem ve čtyřiačtyřicátém dělal v Los Angeles v prádelnách Nová éra, načerno, poněvadž jsem ještě neměl ten věk, tak jsem si udělal speciální vejlet do Indianopolisu, kde zrovna na Výroční den měl bejt ten jejich klasickej závod na okruhu, a to jsem ve dne stopoval a v noci musel krást auťáky, abych to stačil. A v LA jsem měl tenkrát svý první fáro, buicka za dvacet dolarů, jenže v životě by mi neprošel technickou kontrolou kvůli brzdám a světlům, takže jsem se rozhod, že si rovnou po cestě seženu řidičák z jinýho státu,abych vtom moh jezdit a neskončil v lochu, a to byl další důvod k tomu vandru, že jo.
str. 215
— 13 —
Vzal jsem Deana za loket: "Člověče, teď už jedeme domů." Poprvé v životě se měl Deanovi New York stát permanentním domovem. Celej se roztřásl, už nedokázal klidně čekat. "A hele, Sale, představ si, že už v Pensylvánii uslyšíme v rádiu ten skvostnej výchoďáckej bop. Jupíí! Mazej, stará káro, mazej!" A ten báječnej auťák si to fičel burácivým vichrem a široké pláně kolem se v té rychlosti odvíjely jak role papíru a kola noblesně rvala ze silnice rozpálený asfalt. Byl to majestátní vůz. Otevřel jsem oči vstříc řežavému svítání: letěli jsme mu přímo naproti. Deanova kamenná zarputilá tvář se jako vždy skláněla nad palubní deskou plná tajemných vyzáblých odhodlání.
"Na co myslíš, taťko?"'
"Inu, to víš, synku, jako vždycky - ženský! ženský! ženský!" Usnul jsem a probudil se do vyprahlého, horkého červencového rána v Iowě a Dean pořád jel a jel a ani o fous nezpomalil svou rychlost; křivolakými kukuřičnými údolíčky to bral minimálně stotřicítkou, a když byl rovnej flák cesty, vrátil se k své obvyklé stoosmdesátce, dokud ovšem nezhoustl z obou stran provoz a my se pak museli plazit mizernou osmdesátkou. Ale jak to jen šlo, vystřelil Dean kupředu, předjel vždycky pět šest aut najednou a nechal je za sebou v mračnu prachu.
str. 217
— 14 —
Měl oči sklopené k podlaze a přitakával. V syrově rudém soumraku jsme se rozloučili na přejezdu přes superdálnici.
"Doufám, že tě zas najdu v New Yorku, až se vrátím," řekl jsem mu. "Představuj u si, člověče, že snad jednou budeme moct bydlet oba na jedný ulici i s rodinama a stane se z nás nerozlučnej párek starejch páprdů."
"Fajn, beru - modlím se za to, i když jsem si perfektně vědomej všech trablů, co byly a co ještě budou, jak ví a jak správně podotkla tvá tetička. Já to další děcko nechtěl, ale lnez trvala na svým a pohádali jsme se kvůli tomu. Víš, že se Marylou vyvdala ve Frisku za obchodníka s ojetýma autama a čeká dítě?"
"Vím. Všichni do toho pomalu lezem." Čeření na převráceném jezeru nicoty, to jsem mu měl říct. Dno světa je zlaté a svět je vzhůru nohama. Dean vytáhl fotku, na které byla Camille a její nové děcko. Nad dítětem se na slunečném chodníku vznášel stín muže, jen dvě dlouhé nohavice v celém tom smutku. "Kdo je tohle?"
"Jenom Ed Dunkel. Vrátil se zas ke Galatee, odjeli oba do Denveru. Celej den lítali po městě s foťákem."
Ed Dunkel, jehož soucit zůstane navždy utajen jak soucit svatých poustevníků. Dean vytáhl další obrázky. Uvědomil jsem si, že to všechno jsou fotky, na které se jednou budou naše děti koukat s velkým údivem a budou kroutit hlavou, jak se to těm jejich rodičům podařilo žít takhle klidným, spořádaným, fotograficky strnulým životem, a s jakou pýchou si to po ránu vykračovali po chodnících svého žití; a nebudou mít ani zdání o odrané divoké zběsilosti našich skutečných životů, o naší skutečné noci, s veškerým peklem, co k ní patří, o bezduché prázdnotě, která ji obklopuje. Žalostné nevědomí. "Tak ahoj, ahoj!" Dean mizel v protáhlém rudém smrákání. Nad ním rachotily a odfukovaly lokomotivy. V patách za ním se táhl jeho stín, napodoboval jeho chůzi, jeho myšlenky, jeho všecko. Dean se ještě otočil a upejpavě, ostýchavě mi zamával. Poslal mi brzdařský signál k odjezdu, poskočil, něco na mě zahulákal, co už jsem neslyšel. Chvilku jen tak klusal dokolečka. Blížil se čím dál blíž k betonovému rohu železničního viaduktu. Naposled mi pokynul. Zamával jsem mu zpátky. Najednou ho pohltily jeho vlastní problémy a rychle mi odpochodoval z dohledu. Zíral jsem do mizérie vlastního osudu. Přede mnou přece byla taky pořádně dlouhá štreka.
str. 235-236
— 15 —
Už jsem se chystal, že vyrazím do Mexika, když se jednou v nocí zničehonic objevil Denver Doll a povídá: "Hádej, Sale, kdo přijíždí do Denveru?" Neměl jsem ani ponětí. "Už musí bejt na cestě. Mám to z tajnejch zdrojů. Dean si koupil auťák a rozjel se za váma." A v tu ránu jsem viděl, jak se Dean, ten plápolající hromový děsivý anděl, zběsile řítí po silnici ke mně, žene se jak mrak, obrovskou rychlostí, a užuž mě jak ten Poutník v rubáši na poušti dostihuje a snáší se na mě. Viděl jsem jeho obrovskou, vyzáble odhodlanou tvář s velkýma planoucíma očima nad prérií, viděl jsem jeho křídla, viděl jsem jeho zbědovaný kočár se sršícím ohonem plamenů, viděl jsem, jak po něm zůstává na silnici vypálená stopa a jak se žene dál, teď už mimo všechny cesty přes kukuřičná pole a napříč městy, jak za sebou ničí mosty a vysouší řeky. Jako by se sám hněv řítil na Západ. Pochopil jsem, že to Deana zase draplo. Nebyla naděje, že by mohl poslat jakékoli peníze té či oné manželce, když vybral všechny úspory a koupil si auto. Všechno bylo zas vzhůru nohama a nedalo se s tím nic dělat. Za ním jen dýmaly zuhelnatělé ruiny. Pálil to na západ, znovu přes děsivý sténající kontinent, a bude tu co nevidět. Dělali jsme rychlé přípravy na jeho příjezd. Proslýchalo se, že mě má odvézt do Mexika.
"Myslíš, že mě nechá jet s váma?" ptal se vystrašeně Stan.
"Promluvím s ním," řekl jsem pochmurně. Nedalo se naprosto nic předvídat. "Kde bude spát? Co bude jíst? Jsou tu pro něj ňáký holky?" Bylo to, jako by se blížil sám obávaný Gargantua: všechno se muselo přichystat na jeho příjezd - bylo nutno rozšířit městské stoky a přistřihnout zákony, aby Denver dokázal unést ten jeho těžký úděl a běsnící energii.
Bylo to jako ve starodávném filmu, když se Dean zjevil. Trávil jsem zrovna zlatisté odpo1edne v Babině domku. Její matka byla v té době kdesi v Evropě a nad domem teď dohlížela tetička Charity, pětasedmdesátiletá stařenka čilá jako rybička. Tato paní se stěhovala od domu k domu po celé Rawlinsovic rodině roztahané po všech koutech Západu a všude chtěla být hlavně ku prospěchu a k užitku. Měla kdysi spoustu synů, ale všichni už byli pryč, všichni se na ni vykašlali. Ačkoli byla stará, moc ji zajímalo, co jsme dělali a o čem si povídali. Nalívali jsme si v obýváku whisky a ona jen smutně vrtěla hlavou: "Mladý muži, s tímhle byste mohl jít spíš na dvorek." Nahoře v prvním poschodí - toho léta to tu bylo trochu jako v penziónu - bydlel jakýsi Tom, kluk, co byl nešťastně a beznadějně udělanej do Babe. Pocházel údajně z Vermontu z bohaté rodiny a měl tam prý o všechno postaráno, o kariéru a vůbec, jenže on chtěl být tam, kde je Babe. Po večerech vysedával v obýváku, schovával si hořící obličej za novinama, a ať jsme řekli cokoli, slyšel to, ale ani nemuk. Zvlášť zahořel, jakmile něco pronesla Babe. Když jsme ho donutili, aby noviny odložil, zahleděl se na nás nevýslovně otráveně a utrápeně. "Prosím? Á ano, ovšem." Většinou toho víc nenamluvil.
Charity seděla v koutku, pletla a pozorovala nás svýma ptačíma očkama. To byl její úkol -dohlížet a dávat pozor, aby nikdo nemluvil sprostě. Babe se chichotala na pohovce. Tim Gray, Stan Shephard a já jsme se klimbali na židlích uprostřed pokoje. Chudák Tom zažíval pravé peklo. Vstal, zívnul a řekl: "lnu, další den, další dolar, že ano. Dobrou noc," a zmizel nahoru. Babe ho jako milence nemohla potřebovat. Milovala Tima Graye, i když ten jí jak úhoř vyklouzával ze spárů. Seděli jsme, celá tahle sešlost, v pozdním slunečním odpoledni chvilku před večeří, když před domem zastavila Deanova kára a on z ní vyskočil, v novém tvídovém obleku s vestou a hodinkama na řetízku.
str. 240-241
— 16 —
Před náma leželo Montemorelos. Sjížděli jsme zas do teplejších končin. Vzduch začal být nesnesitelně horkej a vůbec zvláštní. Dean mě prostě musel vzbudit: "Koukej, Sale, o to nesmíš přijít." Vyhlídnul jsem ven. Projížděli jsme kolem močálů a podél cesty se trousily skupinky podivných odraných Mexičanů s mačetama zavěšenýma na provázkových opascích. Někteří z nich sekali do buše. Jak jsme jeli, všichni všeho nechali a zírali na nás bezvýraznými pohledy. Za spletí křovisek jsme tu a tam zahlídli doškovou. chatrč se stěnama z bambusů jak v Africe, prostě chaloupku slepenou z klacků. Podivné dívčiny, zasmušilé jak měsíc na obloze, na nás zíraly z čarovných zelených arkýřů. "Joj, kamaráde, hned bych zastavil a dřepnul si tam v pohodě k těm beruškám," hulákal Dean, "ale sleduj, mamina nebo fotřík jsou vždycky někde poblíž - obyčejně vzadu, někdy i pár set metrů opodál, sbíraj roští a dříví nebo pečuj ou o dobytek. Nikdá nejsou ty holky samy. Nikdy není nikdo sám v týhle zemi. Jak jsi spal, tak jsem přemýšlel o týhle zemi a o týhle cestě, a kdybych ti hergot moh vylíčit, na co na všecko jsem přišel, kamaráde." Pot se z něj lil. Oči měl rudě protkané a šílené, ale i pokorné a něžné. Konečně našel lidi, jako byl on sám. Hasili jsme si to nekonečnými bažinami vytrvalou sedmdesátkou. "Sale, myslím, že teď se krajina dlouho nezmění. Kdybys to vzal, tak si na chvilku schrupnu."
Sedl jsem k volantu a kučíroval, ponořen do vlastního snění, přes Linares, napříč horkým, rovinatým a bažinatým krajem, přes kouřící Rio Soto la Marina, které je už jen kousek od Hidalga, a pořád dál a dál. Přede mnou se otevíralo široké, bujně zelené údolí, po jehož stranách se táhly lány čerstvě se zelenajících plodin. Z úzkého starobylého mostku se na nás dívaly skupinky mužů. Pod mostem se hnala horká řeka. Pak jsme vyšplhali o kus výš a znovu se objevila vyprahlá pouštní krajina. Před náma leželo město Gregoria. Kluci spali a já byl sám u volantu unášený věčností a silnice byla rovná jako pravítko. Ne jako když se jede přes Karolínu nebo Texas nebo Arizonu nebo Illinois, ale jako když se jede napříč přes celý svět, až do těch míst mezi dělné Indiány světa, kde jedině může člověk pochopit význam prvotní, primitivní sténající lidskosti, která v pásu podél rovníku obtáčí zeměkouli od Malajsie (dlouhého nehtu Číny) přes velký subkontinent Indie, Arábii a Maroko k právě těmhle pouštím a džunglím Mexika a dál přes vlny do Polynésie a k mystickému Siamu Žlutého Hávu a znovu dokola a dokola, takže stejné sténající vzlyky uslyšíte ze starobylých zdí španělského Cádizu jako o patnáct tisíc kilometrů dál z hloubi Benaresu, metropole světa. Ty lidi tady byli nepochybní Indiáni a neměli nic společnýho s těmi Pedry a Panchy v zpotvořeném pojetí americké civilizace - měli vysedlé lícní kosti, šikmé oči a něžné vystupování, nebyli ani blázni, ani šašci, byli to velcí chrabří Indiáni a kolébka a otcové lidstva. Moře a vlny patří Číňanům, ale pevná zem je výsadou .Jndiánů. Jak nevyvratitelné kameny na poušti čnějí na poušti "historie". A věděli o tom, když jsme je míjeli, my okázale namyšlení prachatí Amerikáni na projížďce po jejich zemi; věděli, kdo je otec a kdo syn pradávného života na tomhle světě, a neřekli ani slovo. Protože až se na svět "historie" snese spoušť a jako tolikrát předtím postihne porobené feláhy apokalypsa, budou se ty lidi stejnýma očima dívat z jeskyň Mexika jako z jeskyň Bali, kde to vše začalo a kde byl Adam odkojen a naučen chápat svět kolem sebe. Takové myšlenky ve mně narůstaly, zatímco jsem vjížděl autem do horkého, sluncem rozpáleného města Gregoria.
Už dřív, v San Antoniu, jsem ze srandy slíbil Deanovi, že mu seženu holku. Byla to sázka i výzva. Jak jsem zastavil u benzínové pumpy na kraji slunné Gregorie, přes silnici se k autu blížil kluk v rozdrbaných botách, s obrovským stínítkem na přední sklo pod paždí. Nabízel to k prodeji. "Líbíš? Šedesát pesos. Habla Espaňol? Sesenta pesos. Jmenuju se Viktor."
"Kdepak," a dodal jsem jako fór, "koupím seňoritu."
"Jasně, jasně!" křičel vzrušeně. "Seženu holky, jak vy chcete. Teď moc horko," zašklebil se. "Holka nic dobrýho, když moc horko. Čekej večer. Chceš stínítko?"
Nechtěl jsem stínítko, ale chtěl jsem holky. Vzbudil jsem Deana. "Hej, Deane, neříkal jsem v Texasu, že ti seženu ženskou? Tak fajn, protáhni si kosti a vstávej, kamaráde, holky na nás čekaj."
"Co? Co?" zařval Dean a celý rozespalý vyskočil. "Kde? Kde?"
"Tady Viktor nás k nim zavede."
"Tak honem, jde se!" Dean vyletěl z auta a chytil Viktora za ruku. Opodál se kolem pumpy potloukala skupinka dalších kluků, na hlavách měli neforemné slamáky, polovina jich byla naboso a všichni se zubili. "No, člověče," řekl mi Dean, "není tohle tutovej způsob, jak strávit odpoledne? Oč je to správnější než herny v Denveru. Viktore, ty máš holky? Kde? A donder zahulákal ve španělštině. "Sleduješ to, Sale? Mluvím španělsky,"
"Zeptej se ho na roští. Hele, člobrdo, nemáš mari-juannu?"
Kluk vážně přikývl. "Jasně, jak vy chcete. Pojď se mnou."
"Húúú! Hííí! Hááá!" ječel Dean. Už se docela probral a poleto-. val sem a tam po ospalé mexické ulici. "Pojďte všichni!" rozdával jsem Lucky Strikes ostatním klukům. Měli z nás obrovskou srandu, zvlášť z Deana.Otáčeli se jeden na druhýho a s rukama u pusy si špitali o tom potrhlém Amerikánovi. "Koukej na ně, Sale, mluvěj o nás a maj z nás prdel. Bože dobrej, to je svět!" Viktor nasedl s náma do auta a vypálili jsme. Stan, který spal jak zařezanej, se probudil až do tohohle zmatku.
Jeli jsme na úplně jiný konec města a pak ven do pouště, kde jsme zahnuli na rozježděnou prašnou cestu, po které to autem házelo jako nikdy předtím. Přímo před náma byl Viktorův domek. Stál na pokraji planiny plné kaktusů pod několika stromy a byla to jen taková škatule z vepřovic. Pár maníků se povalovalo na zahrádce. "Kdo je to?" křičel Dean, vzrušením celej bez sebe.
"Moji bráchové. Matka tam taky. Sestra taky. Celá rodina. Já jsem ženatej a žij u ve městě."
"A co matka?" polekal se Dean. "Co řekne na tu marihuanu?"
"Ále, mně dá." A zatímco jsme čekali v autě, Viktor vystoupil, metl si to křepce k domu, kde prohodil pár slov se starou paní. Ta se na fleku otočila, šla dozadu do zahrady a začala sbírat suché větvičky otrhané z rostlinek marihuany a rozložené na horkém pouštním slunci. Viktoroví bráškové zatím seděli pod stromem a zubili se. Chystali se, že nás přijdou pozdravít, ale ještě jim to chvíli potrvá, než se vůbec zvednou a přejdou k nám. Viktor se pomalu vracel a na tváři měl sladký úsměv.
"Kamaráde," řekl Dean, "tenhle Viktor je vůbec nejsladší, nejbáječnější a nejpotrhlejší halama, co jsem kdy potkal. Jen se na něj podívej, na tu jeho lážoplážo chůzi. Taky nemá proč pospíchat, že jo." Do auta nám bez přestání foukal vytrvalý pouštní vánek, ale horko bylo k zalknutí.
"Vidíš, jaký vedro?" ukazoval Viktor Deanoví na rozpálenou střechu fordky a sednul si k němu na přední sedadlo. "Vezmeš ty si marijuannu a žádný vedro. Počkej."
"Jasně," přikyvoval Dean a upravoval si černé brýle na nose. "Počkám. To víš že jo, Viktorku."
A to už se přišoural Viktorův vytáhlý bráška a na kusu novin přinášel hromádku roští. Vysypal ji Viktorovi do klína, opřel se ledabyle o dvířka auta, kývnul na nás, usmál se a řekl: "Ahoj." Dean mu pokynul a usmál se zpátky na něj. Nikdo nic neříkal a to bylo fajn. Viktor mezitím ubaloval vůbec největšího jointa, co jsem kdy viděl. Z hnědého balicího papíru ukroutil cosi, co připomínalo obludný doutník Corona, a přitom v tom nebylo nic než marihuana. Hrůza hrůzoucí. Dean na to zíral a oči mu lezly z důlků. Viktor to bez velkých štráchů zapálil a poslal kolem. Dát si z něčeho takovýho čouda je jako nahnout se nad tovární komín a vdechnout. Do krku vám vletí obrovský závan žáru. Zadržovali jsme dech a rovnou to foukali ven. A najednou jsme byli všichni v náladě. Pot nám stydnul na čele - cítili jsme se jak na pláži v Acapulcu. Ohlídnul jsem se zadním okýnkem z auta a hele! další a vůbec nejpodivnější z Viktorových brášků - vytáhlý peruánský Indián s pončem kolem ramen. Opíral se o sloup, zubil se a příliš se styděl, než aby přišel blíž a potřásl si s náma rukou. Zdálo se, že je auto obklopeno samými bratry, protože za Deanem vykoukli další. A najednou se stalo něco moc podivnýho. Taková nálada na nás všechny sedla, že jsme odhodili veškerý formality a soustředili se na to momentálně nejpozoruhodnější: na tu podivnou věc, že si tu Mexičani a Amerikáni společně huti na poušti a navíc - že se z nepatrné vzdálenosti koukáme na tváře a póry kůže a mozolnaté prsty a rozpačité líce jiného světa. A pak si ti indiánští bráchové začali o nás tlumenými hlasy povídat: viděli jsme, jak si nás prohlížejí, přeměřují, jak si porovnávají své vzájemné dojmy a hned si je upravují a upřesňují: "Jasně, jasně," zatímco Dean, Stan a já jsme si zase povídali svou mateřštinou o nich.
"Koho teda žeru, je ten podivnej bráška vzadu, co se ani nehnul od toho svýho sloupu a ani o fous nepolevil ve svým spokojeným a srandovně nesmělým úsměvu. A pak ten vlevo ode mě; je starší a sebevědomější, ale smutnej a zapšklej, jako nějakej městskej vagabund, zato Viktor - to je use dlej ženáč - tváří se jak egyptskej faraón, mizera, koukej na něj. Tihle hošani jsou fakt klasa. V životě jsem nic podobnýho neviděl. A sleduj, jak si o nás povídaj a jak jsou z nás vykulený. Stejně jako my a přitom po svým, koukaj nejspíš na to, jak jsme voháknutý - zrovna jako my, že jo -, ale hned se zas podivujou nad těma krámama, co máme v auťáku, a že se smějem úplně jinak než oni, a dokonce že třeba ve srovnání s nima úplně jinak páchnem. Ale stejně bych dal všechny svý mlíčný zuby, kdybych věděl, co si o nás povídaj." A zkusil to: "Hele, ty, Viktore, co si o nás vy bráchové teď povídáte?"
Viktor k němu zvednul své zasmušilé hnědé skelné oči: "No jo, nojo."
"Ale ne, ty mi nerozumíš. Chci vědět, o čem vy kluci teď mluvíte."
"Jo," řekl Viktor v hrozných rozpacích, "tahle marijuanna tobě nechutná?"
"Ale jo, je bezvadná. Ale o čem mluvíte?"
"Mluvíte? Jo, my mluvíme. Jak ty líbíš Mexiko?" Bylo těžké vyjít bez společné řeči. A zas zavládl klid a pohoda; každej si jen medii ve své povznesené náladě, nechával se ovíjet pouštním vánkem a dumal nad svými separátními národními a rasovými a osobními problémy ryzí věčnosti.
Byl čas jít za holkama. Bráškové se stáhli na své staré místo pod stromem, matka vartovala na slunném zápraží a my se pomalu kodrcali zpátky do města.
Ale teď už to kodrcání nebylo ani trochu nepříjemné. Byla to ta nejskvostnější a nejlahodnější plavba po vlnách, jakoby napříč přes azurové moře. Deanovu tvář ozařovala nepřirozená zlatavá záře, když nám vyprávěl, abysme poprvé v životě pochopili pérování auta a konečně opravdu vychutnávali jízdu. Lítali jsme nahoru a dolů, a dokonce i Viktor porozuměl a smál se. Ukázal rukou nalevo, kudy se jede k holkám, a Dean s pohledem nepopsatelně rozzářeným a upřeným tím směrem otočil volantem kolem dokola a neomylně a jistě nás vezl k cíli a přitom poslouchal Viktorovy pokusy cosi vylíčit a blahovolně a nadšeně mu přitakával: "Jasně, ovšem! O tom nepochybuj! To je hotový, brácho! Aby ne! No, krutíbrko, teď říkáš přesně, co si myslím. No jasně! Ano! Pokračuj, prosím tě." A Viktor mluvil a mluvil s velkou vážností a velkolepou španělskou výmluvností. V jedné šílené chvíli mi připadlo, že Dean, veden jakousi zběsilou čirou intuicí a osvícen momentálním zábleskem geniality vytrysklým náhle z jeho horoucího štěstí, opravdu rozumí všemu, co Viktor říká. Snad se do mých planoucích očí a plynoucích myšlenek vloudil přelud, ale v tom momentě mi Dean tak očividně připomínal Franklina Delano Roosevelta, až jsem vyskočil ze sedadla a v úžase zalapal po dechu. Musel jsem se namáhat, abych v myriádě paprsků nebeského záření rozeznal jeho postavu - vypadal jak Bůh. Hlava se mi vznášela, že jsem si ji musel opřít o sedadlo. Z houpání auta mi tělem probíhalo mrazení extáze. Při pouhém pomyšlení, že bych vyhlídnul z okna na Mexiko - které si teď má mysl přetvořila v cosi dočista jinačího - se mi oči mimovolně zavíraly, jako když se najednou octnete před majestátně odklopenou šperkovnicí a oči se vám samy odvracejí a přivírají ze strachu, že nedokážou na jeden pohled pojmout takové množství bohatství a pokladů. Polknul jsem. Viděl jsem proudy zlata, jak se valí z oblohy a skrz potrhaný strop auta a přímo proti mým očím a rovnou i do nich, zlato bylo všude. Vykouknul jsem z okna na sluncem rozpálenou ulici a na jednom zápraží jsem zahlíd ženu, která špízovala všecko, co si povídáme, a pokyvovala hlavou - obyčejná paranoická vize po marjánce. Ale zlato se lilo pořád dál. Na dlouhou dobu se mi zamžily nižší sféry vědomí a neměl jsem ani ponětí o tom, co je kolem, a až po čase jsem zas přišel k sobě, zvedl oči z říše ohně a ticha, jako bych se probral ze spánku do světa, nebo snad z nicoty do snu, a to mi řekli, že stojíme před Viktorovým domkem, a ke dveřím auta už přicházel Viktor a přinášel nám ukázat své děcko.
"Vidíš moje mimino? Jmenuje se Pérez amá šest měsíců."
"No né?" vykřikl Dean s obličejem dosud pozměněným výrazem velkolepé radosti a blaženosti, "to je nejkrásnější dítě, co jsem kdy viděl. Koukněte na ty oči, Sale a Stane," obrátil se k nám velice vážně a něžně, "teď chci, abyste se spe-ci-ál-ně koukli na oči tohohle mexickýho prcka, kterej je synem našeho báječnýho kámoše Viktora, a uvědomili si, že tyhle oči jsou jako okna, za kterýma se bude odkrývat jeho duše, zatímco poroste v muže, a vězte, že takhle roztomilý oči musej předpovídat a značit tu nejroztomilejší ze všech duší." Byla to krásná řeč. A bylo to krásné dítě. Viktor smutně shlížel na svého andílka. Ale s takovou naléhavostí jsme se upnuli k té dětské duši, že cosi vycítíla, kluk svraštíl tvář a vy tryskly mu hořké slzy jakéhosi neznámého smutku, který jsme nebyli s to utišit, neboť sahal až příliš daleko zpět do nepojmutelných mystérií prostoru a času. Zkusili jsme všechno: Viktor ho kolíbal a lechtal pod krkem, Dean vrkal, já se k němu natáhnul a hladil ho po ručičkách. Řval čím dál tím víc. "Bože," zavzdychal Dean, "Viktorku, moc mě mrzí, že jsme ti ho rozesmutnili."
"On není smutek, dětský pláč." Za Viktorem vzadu na zápraží stála jeho malá bosá ženuška, příliš stydlivá, než aby vyšla ven, a s úzkostlivou něžností čekala, až se jí dítě vrátí do jejího měkkého hnědého náručí. Ten co nám předvedl dítě, Viktor zase nasedl zpátky do auta a ukázal pyšně vpravo.
"To," přikývl Dean, švihnul to s auťákem doprava a už se proplítal úzkýma alžírskýma uličkama, kde nás ze všech stran sledovaly mírně vykulené obličeje. Přijeli jsme k bordelu. Byla to majestátní bílá budova ozářená zlatým sluncem. Na ulici, opření o parapety oken nevěstince, stáli dva ochrápaní znudění poldové v baňatých kalhotech, kteří na nás jen s mírným zájmem mrkli, když jsme vcházeli dovnitř, a celé tři hodiny tam postávali, zatímco my to uvnitř a rovnou jim pod nosem rozjížděli jak diví, a tak když jsme za soumraku vycházeli ven, dali jsme jim na Viktorovu radu jen tak pro formu něco peněz, které v přepočtu představovaly hodnotu asi čtyřiadvacet centů za osobu.
A uvnitř jsme našli holky. Některé jen tak odpočívaly na pohovkách vzadu za parketem, jiné nasávaly u dlouhého barového pultu na pravé straně. Uprostřed vedl průchod k malým budkám, co najdete na každé obecní plovárně. Budky stály na dvoře ve slunci. U barového pultu byl sám majitel, mladej chlápek, co rovnou kamsi odběhl, když jsme mu řekli, že chceme slyšet mambo, a vrátil se s plnou náručí desek, většinou samej Pérez Prado, a pouštěl je přes amplión. V tom mžiku celá Gregoria mohla slyšet, jak je v sala de baile veselo. Uvnitř v salónu dělala ta muzika tak fantastickej kravál -což je přesně to, co se má z džuboxů ozývat a proč ho vůbec vynalezli -, až s náma na moment otřáslo vědomí, že jsme si vlastně nikdy ani netroufli pouštět muziku tak hlasitě, jak jsme chtěli, a tohle že je přesně ono. Dunělo to a burácelo přímo na nás. V pár minutách se u oken nakupila polovina města a pozorovala, jak Americanos tancujou s holkama. Stáli jeden vedle druhýho namačkaní i s policajtama na chodníku z udusané hlíny a lhostejně a bez zájmu nakukovali dovnitř. "Mambo Tambo", "Chattanooga de Mambo", "Mambo Numero Ocho" - všechna tahle báječná čísla se rozléhala a vznášela nad tajemným zlatistým odpolednem a připomínala zvuky, jaké snad jednou ohlásí konec světa a návrat Hospodinův. Trubky ječely tak divoce, že je podle mýho muselo být slyšet až na poušti, odkud vlastně stejně pocházejí. Bubny šílely. Mambový rytmus je rytmus conga, který pochází od Konga, africké a světové řeky, a je to světový rytmus. Um-táá-ta-pu-púúúm, um-táá-ta-pu-púúúm. Klavírní party se ve sprškách valily z ampliónů. Výkřiky lídra byly jak hlasité vzdechy v éteru. Závěrečný trumpetový chorus, který se sléval s konečným virblem bongových a congových bubínků na té skvostné bláznivé desce "Chattanooga", Deana na moment dočista omráčil, až se chudák rozklepal a pot z něj jen crčel, a když pak trumpety spustily ospalou melodii s třaslavou ozvěnou jak z jeskyně nebo ze sklepa, oči se mu vyboulily a zakulatily, jako by viděl ďábla, a hned je pevně zavřel. I se mnou to zametlo jak s hadrovým panákem; slyšel jsem, jak trumpety švihají do světla mého žití, a nohy se mi v botách roztřásly.
Při rychlém "Mambo Jambo" jsme zuřivě tancovali s holkama. Přes to své delirium jsme postupně začali rozlišovat jednu od druhé. Skvostné holky. Kupodivu ta nejdivočejší z nich byla napůl Indiánka, napůl běloška, pocházela z Venezuely a bylo jí teprve osmnáct let. Vypadala jakoby z dobré rodiny. Proč se vlastně v tomhle věku s touhle něžnou tvářičkou a slušným zevnějškem kurvila v Mexiku, vi bůh. Nějaké hrozné trápení ji k tomu dohnalo. Chlastala jak divá. Házela do sebe panáky, i když se zdálo, že ten poslední musí co chvíli vyzvrátit. Převracela sklenice jednu po druhé, mimo jiné i proto, abysme pustili co nejvic peněz. Uprostřed odpoledne měla na sobě lehounký župánek a zběsile tančila s Deanem, věšela se mu na krk a žebrala, žebrala o všecko. Dean byl dočista zkouřenej a nevěděl co dřív, holky nebo mambo. Zmizeli do kabinky. Mě se chytla tlustá nezajímavá buchta s pejskem, který se rozhodl, že mě kousne, a jí se dotklo, když jsem měl námitky. Kompromisně ho šla uklidit někam dozadu, ale než se vrátila, klofla mě jiná, hezčí, ale pořád ještě ne ta pravá, a pověsila se mi na krk jak pijavice. Chtěl jsem se jí urvat a dostat se k šestnáctileté černé holce, která seděla na druhém konci místnosti a zamyšleně studovala svůj pupek otvorem v kraťoučkých košilových šatech. Ale nedokázal jsem to. Stan si našel patnáctku s mandlovou pletí, která měla šaty napůl zapnuté nahoře a napůl dole. Hrůza! Dobře dvacet maníků se zatím naklánělo oknem dovnitř a koukalo.
V jednom momentě přišla máma té mé černé holky - vlastně ani ne černé, spíš tmavé - na krátkou smutnou návštěvu. Jak jsem to viděl, tak jsem se zastyděl, že jsem se prostě ani nepokusilo tu jedinou, kterou jsem doopravdy chtěl. Dovolil jsem té pijavici, aby mě odtáhla dozadu, a tam, v snovém randálu a hlomozu dalších ampliónů, jsme rozhoupali postel na celou půlhodinu. Byla to malá čtvercová místnost s tenkými dřevěnými stěnami bez stropu, v jednom koutě svatý obrázek, v druhém lavór. Ze všech stran se ozývaly výkřiky holek: "Aqua, aqua caliente!" , což znamená "horkou vodu!" Stan i Dean byli taky z dohledu. Moje holka si řekla o třicet pesos, což je asi tři a půl dolaru, poprosila o deset pesos navíc a přidala k lepšímu jakýsi dlouhý příběh. Neměl jsem ani páru o hodnotě mexických peněz, věděl jsem jen, že mám asi milión pesos. Naházel jsem jí horu bankovek. Letěli jsme zpátky na parket. Dav na ulici vzrostl. Poldové vypadali stejně znuděně jako předtím. Deanova pěkná Venezuelanka mě odvlekla za dveře do jiného podivného baru, který zřejmě taky patřil k bordelu. Mladý barman tam pucoval sklenice a o něčem vážně debatoval se starším chlápkem s kníry jako řídítka. Víc lidí tam nebylo. I tady burácelo mambo z dalšího ampliónu. Jako by byl celý svět napojen na jeden obrovský džubox. Venezuela mi visela na krku a škemrala o panáka. Barman jí nechtěl nalít. Škemrala a prosila, a když jí nalil, rozlila to, a vůbec ne úmyslně, poněvadž jsem viděl, jak to v těch jejích ubohých zapadlých očích hněvně zablýsklo. "Klid, děvče, klid," chlácholil jsem ji. Musel jsem ji přidržovat na stoličce, protože neustále klouzala dolů. V životě jsem neviděl opilejší ženskou, a téhle bylo teprve osmnáct. Koupil jsem jí novýho panáka, z vděčnosti mě tahala za kalhoty. Hodila to do sebe. Neměl jsem to srdce ji zkusit. Tý, kterou jsem měl původně, bylo asi třicet a dávala si na sebe lepší pozor. Jak se mi Venezuela svíjela v náručí a vzdychala, měl jsem sto chutí vzít ji dozadu, svlíknout a jen tak si s ní povídat - ale nechal jsem si to pro sebe. Umíral jsem touhou po ní i po té své malé tmavé berušce.
Chudák Viktor stál celou tu dobu u mosazného žbrdlení zády k baru a skákal radostí, že vidí své tři americké kámoše řádit. Koupili jsme mu chlast. Oči mu po ženských jen svítily, ale s žádnou by nešel, byl věrný své ženě. Dean mu hodil peníze. V tomhle bláznivým víru jsem teprve viděl, čeho je Dean schopen. Byl tak dokonale mimo sebe, že mě nepoznal, ani když jsem mu zblízka zíral přímo do očí. "Jo, jo," to bylo všechno, co ze sebe vypravil. Zdálo se, že to nikdy neskončí. Jako bych v nějakém jiném životě prožíval dlouhý fantasmagorický arabský odpolední sen - Ali Baba a uličky a kurtizány. Znova jsme se s tou mou buchtou stáhli dozadu do kabinek. Dean a Stan si pročenžovali holky, co měli naposled, a taky zmizeli z dohledu, diváci museli nějakou dobu čekat, než bude představení zase pokračovat. Odpoledne se protáhlo k večeru a ochladilo se.
Za chvíli se už nad starou dobrou Gregorií snese tajemná noc. Mambo ani na moment nepolevovalo: šílelo zběsile dál a dál, jako když se prodíráte nekonečnou džunglí. Nedokázal jsem odtrhnout oči od své malé černé lásky, která si vykračovala jako královna, přestože ji nabručenej barman degradoval na pouhou služku a nutil ji zametat dvorek a nosit nám chlast. Ze všech těch holek potřebovala peníze nejvíc; možná že ji máma přišla poprosit o peníze pro její malé sestřičky a bratříčky. Mexičani jsou chudí. Vůbec mi ani nenapadlo, abych k ní prostě šel a nějaké peníze jí dal. Měl jsem pocit, že by to přijala s opovržením, a opovržení od takových, jako je ona, se děsím. V tom vyšinutí jsem ji opravdu těch pár hodin, co to celý trvalo, miloval; totéž nezaměnitelné bodání a svírání v duši, tytéž vzdechy, tatáž bolest, a navíc stejný ostych a strach se přiblížit. Kupodivu ani Dean se Stanem u ní neuspěli; byla to právě ta její nevyvratitelná důstojnost, která z ní dělala v tomhle starým divokým bordelu chudáka. A to je teda věc! V jednu chvíli jsem zahlídnul Deana strnulého jak socha v mohutném předklonu směrem k ní, a užuž by se za ní rozletěl, kdyby ho rázem nezpražila tak chladným a přezíravým pohledem, že se dočista vykulil, přestal se drbat na břiše a s pusou dokořán sklopil hlavu. Neboť ona byla královna.
Zničehonic nás Viktor začal zuřivě tahat za ruce a divoce gestikulovat.
"Co se děje?" Zkoušel všecko, abysme mu rozuměli. Nakonec odběhl k baru, barmanovi, který se zle mračil, vyrval účet a přinesl nám ho ukázat. Dělalo to víc než tři sta pes os, neboli třicet šest amerických dolarů, což je na každej bordel pořádná suma peněz. Ale přesto se nám pořád nechtělo vystřízlivět a vypadnout, a ačkoli jsme byli hodně zmlácení, pořád jsme ještě toužili poflakovat se se svýma rozkošnýma beruškama po tomhle mohamedánským ráji, který jsme konečně našli na konci tvrdé, přetvrdé cesty. Ale blížila se noc a my museli dorazit až do cíle. A Dean to věděl, mračil se, přemýšlel, pokoušel se sebrat. Nakonec mě trknul nápad, jak vyrazit snadno a rychle, a řekl jsem: "Hele, je toho ještě tolik před náma, že na tom nesejde."
"No jasně'" zařval Dean a se skelnýma očima se obrátil ke své Venezuelance. Už dočista odpadla a ležela teď rozvalená na dřevěné lavici, bílé nohy jí čouhaly z hedvábí. Galérie za oknem se kochala tím pohledem; za nima se začínaly plížít rudé stíny a v nenadálém tichu jsem kdesi v dálce zaslechl zanaříkat dítě; připomnělo mi to, že jsem koneckonců v Mexiku a v žádném snovém a hašišovém pornografickém ráji.
Vypotáceli jsme se ven: zapomněli jsme tam Stana; letěli jsme zpátky a našli ho, jak se s grácií uklání novým, večerním kurvám, které přišly na noční směnu. Chtěl to celý rozjet nanovo. Když je ožralej, pohybuje se hřmotně jak kolos, a když je ožralej, nikdo není té moci odtrhnout ho od ženský. A navíc ženské se k němu vinou jak břečťan. Trval na tom, abysme ještě zůstali a ozkoušeli pár z těch novějších, podivnějších a dovednějších seňoritas. Bušili jsme mu s Deanem do zad a vlekli ho ven. Hýřil pozdravy na všechny strany. Holkám, policajtům, davům u oken i děckám venku na ulici, všem posílal polibky a celá Gregoria mu pořádala ovace. Vmísil se pyšně do davu a pokoušel se s lidma mluvit a vyprávět jim o své radosti a lásce, které se mu dostalo v tomhle nádherném odpoledni života. Všichni se smáli, někteří ho poplácávali po zádech. Dean odběhl, zaplatil policajtům čtyři pesos a potřásl si s nima rukama a zubil se a ukláněl. Pak naskočil do auta a všechny holky, co jsme tu poznali, dokonce i Venezuela, kterou na to loučení vzbudili, se shlukly kolem auta; choulily se ve svých lehounkých hadřících, brebentily na rozloučenou a líbaly nás, a Venezuela se dokonce roz brečela - i když ne kvůli nám, to jsme věděli, vůbec ne kvůli nám, ale dost a moc pěkně. Moje temná láska zmizela kdesi ve stínech uvnitř. Bylo po všem! Rozjeli jsme se a nechali za sebou potěšení a radosti za stovky pesos a vůbec nám to nepřipadalo jako špatná práce. Neodbytné mambo nás pronásledovalo ještě pár bloků. A konec. "Sbohem, Gregorie!" hulákal Dean a posílal dozadu vzdušný polibek.
Viktor byl na nás pyšný a na sebe taky. "Teď vy chcete koupačka?" zeptal se. No jasan, všichni jsme potřebovali pořádnou koupel.
A tak nás dovedl k nejpodivnějšímu místu na světě. Byly to obyčejné americké lázně asi dva kilometry za městem na dálnici, s bazénem plným cákajících se děcek a se sprchami uvnitř kamenné budovy, kam stál vstup mizerných pár centavos včetně mýdla a ručníku od lázeňského. Hned vedle byl smutný dětský park s houpačkami a rozbitým kolotočem a v hasnoucím rudém slunci to celé vypadalo divukrásně. Vzali jsme se Stanem ručníky a vrhli se rovnou pod ledové sprchy a vynořili se odtud osvěžení a jako vyměnění. Dean kašlal na sprchy; viděli jsme ho, jak se v dálce v tom smutném parku prochází zavěšen do dobráka Viktora a s potěchou a bez přestání mu něco vykládá, vzrušeně se naklání, jak chce něco zdůraznit, a mává pěstí. Ale hned nato se zase oba do sebe zavěsili a kráčeli dál. Blížila se chvíle, kdy se budeme muset s Viktorem rozloučit, a Dean chtěl využít poslední možnost pobýt s ním o samotě, prohlídnout si s ním park, poptat se ho na všecko možný a vůbec ho prostě obrátit naruby, jak už to umí jen on.
Viktor byl moc smutnej, že musíme jet. "Vrátíte vy se do Gregorie, za mnou?"
"Jasně, brácho!" ujistil ho Dean. Dokonce mu slíbil, že ho vezme do Států, jestli bude chtít. Viktor řekl, že si to bude muset ještě promyslit.
"Mám ženu a mimino - žádný prachy - uvidím." Jeho sladký zdvořilý úsměv zářil v červáncích, když jsme mu mávali z auta. Za ním byl jen ten smutnej park a děcka.
str. 260-271
— 17 —
A z prázdnoty spánku se jim v hlavě zhmotňujou první myšlenky…
— 18 —
Ale teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život - courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti kteří chtějí mít všechno - a hned!,kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou "Jůůů!"
— 19 —
Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení - a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete dál tím hrůzným snem svého života.
— 20 —
Cosi, kdosi, nějaký duch nebo co se za náma všema žene pouští našeho života a musí nás dostihnout dřív, než dospějem do Nebe. Teď, když se na to zpětně dívám, je mi jasný, že jde o smrt: jedině smrt nás všechny dostihne před branami Nebe. Jediná věc, po které ve svém životě toužíme a vzdycháme a prahneme až k sladké nevolnosti, je vzpomínka na jakési dávno ztracené štěstí, které jsme nejspíš pocítili v matčině lůně a které můžeme opět zažít (i když si to připouštíme jen velice neradi) až ve chvilce smrti. Ale komu se chce umírat? Musel jsem na to v skrytu duše myslet, zatímco se kolem děly věci. Řekl jsem o tom Deanovi, jenže podle něj to byla prostě obyčejná touha po ryzí smrti, a nechtěl s tím nic mít: žijeme přece jen jednou, tak pryč s tím, a já s ním tehdy souhlasil.
— 21 —
Informace
O autorovi
Bibliografické údaje
- Autor: Jack Kerouac
- Jazyk: Čeština
- Rok vydání: 1978
- Žánr(y): epika
- Jazyk originálu: Angličtina
