Celá e-kniha Na cestě ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
12
Remi a Lee Ann ještě spali, když jsem ráno potichu sbalil své věci, vykradl se oknem zrovna tak, jak jsem tudy kdysi přišel, a s rancem přes rameno jsem opustil Milí City. Nestrávil jsem ani jednu noc na tom strašidelném člunu - jmenoval se Admirál Freebee - a tak jsme byli s Remim navždycky jeden pro druhého ztracení.
V Oaklandu jsem si zašel do saloonu, který měl na štítě vozové kolo, a dal si tam mezi partou trampíků pivo. A zas jsem byl na cestě. Musel jsem přejít přes celé město, abych se dostal na silnici do Fresna. Nadvakrát jsem dojel až do Bakersfieldu a byl jsem o šest set čtyřicet kilometrů dál na jih. Ten první, co mě vzal, byl normální šílenec s blonďatým baculatým děckem v auťáku vyšponovaným na co největší výkon. “Vidíš ten prst?” zeptal se mě a rozbušil to na sto dvacet a předjížděl, co se dalo. “Jen se koukni.” Palec u nohy měl celý zabalený do bandáží. “Zrovna dneska ráno mi ho ufikli. Ty hovada chtěli, abych zůstal ve špitále. Tak jsem se sbalil a útek. Co s palcem u nohy?” Jasně, samozřejmě, mumlal jsem si pro sebe, teď dávej bacha a drž se. V životě jsem neviděl takovýho šílence za volantem. Zničehonic a už jsme byli v Tracy. Tracy je železniční městečko plné brzdařů, kteří chodí na svůj smutný žvanec do jídelních vozů odstavených podél trati. Po celém údolí se rozléhá houkání lokomotiv. Rudé slunce tu zapadá velice pomalu. Všechna ta magická jména údolí se přede mnou začala odvíjet - Manteca, Maděra atakdál. Sneslo se šero, vínové šero, šarlatové šero se sneslo nad mandarínkovými háji a rozlehlými melounovými poli; slunce dostalo barvu rozdrceného vínového hroznu pokropeného burgundským červeným, pole dostala barvu lásky a španělských mystérií. Vystrčil jsem hlavu z okna a zhluboka se nadechl toho voňavého vzduchu. To byla vůbec ta nejkrásnější chvíle ze všech. Ten šílenec za volantem pracoval jako brzdař u Southern Pacifiku a bydlil ve Fresnu; i jeho otec byl brzdař. O ten palec u nohy přišel v oaklandském depu, když přehazoval výhybku. Jak se mu to stalo, to jsem z jeho řeči moc nepochopil.
Projeli jsme rušným Fresnem a vysadil mě na jižním konci města. Skočil jsem si na coca-colu do jednoho malého krámku u trati, když vidím, jak kolem řady červených vagónů přechází zamyšlený arménský kluk, a zrovna v tu chvíli zahoukala lokomotiva. No jo, Saroyanovo město, řekl jsem si pro sebe.
Musel jsem na jih; došel jsem na silnici. Zastavil mi chlápek ve fungl nové dodávce. Byl z Lubbocku v Texasu a dělal do trajlerů. “Nechceš koupit trajler?” zeptal se mě. “Až budeš chtít, tak mi dej vědět.” Vyprávěl o svém otci v Lubbocku. “Jeden večer nechal fotřík tržbu za celej den ležet nahoře na sejfu - prostě zapomněl. Co se stalo - v noci přijde zloděj, autogen a vůbec všecko, rozřeže sejf, rozhází vevnitř nějaký papíry, převrhne pár židlí a vypadne. A těch tisíc dolarů se tam válelo přímo na tom sejfu, co bys na to řek?”
Vysadil mě kousek za Bakersfieldem a tam se začalo mé dobrodružství. Ochladilo se. Hodil jsem na sebe tenký vojenský pršák, co jsem si za tři dolary koupil v Oaklandu, a klepal se zimou. Stál jsem na silnici přímo proti načinčanýmu motýlku ve španělském stylu, který zářil na všechny strany jako drahokam. Auta do LA se míhala kolem. Zuřivě jsem mával. Byla mi hrozná zima. Trčel jsem tam až do půlnoci, dohromady dvě hodiny, a celou tu dobu jsem jenom klel a klel a klel. Bylo to zas jako ve Stuartu v Iowě. Nezbývalo než obětovat něco přes dva dolary za tobus a popojet těch pár zbývajících kilometrů do Los Angeles.
Vrátil jsem se pěšky po dálnici do Bakersfieldu a sedl si na lavičku na autobusovém nádraží. Koupil jsem si lístek a čekal na autobus do LA, když najednou kouknu a vidím, jak mi přímo před očima jede ta nejkouzelnější malá Mexičanka v džínsách. Stála v jednom z těch autobusů, co zrovna přijely, pneumatické brzdy zavzdychaly a pasažéři se vyhrnuli ven na trochu vzduchu. Prsa se jí od přírody vzpínaly pěkně vzhůru a její útlé boky vypadaly moc sladce, černé dlouhé vlasy se jí leskly…
