7
Konečně přišel Sam - šlachovitý kudrnatý pětatřicátník s upracovanýma rukama. Dean před ním zůstal užasle stát. “Ne,” zavrtěl Sam Brady hlavou. “Už nepiju.”
“Vidíš, vidíš?” šeptal mi Dean do ucha. “Už nepije, a to bejval největší šampión přes whisky ve městě. Má teď svý náboženství, říkal mi to do telefonu, sleduj to, člověče, sleduj to, jak se člověk mění - jak je ten můj hrdina teď dočista jinačí.” Sam Brady se díval na svého mladšího bratrance dost podezíravě. Vzal nás ve svém starém rozhrkaném kupé na projížďku po městě. Bez velkých cavyků vyklopil Deanovi, jak to s jejich vzájemným vztahem teď vypadá.
“Podívej, Deane, už ti nevěřím, vyprávěj si mi, co chceš, ale je to marný, nevěřím ti. Dneska jsem přišel, protože chci, abys podepsal jedno lejstro týkající se celý rodiny. Tvýho tátu už mezi sebe nepočítáme a nechceme s ním mít už nikdy nic společnýho, a s tebou, říkám to nerad, s tebou taky ne.” Podíval jsem se na Deana. Tvář se mu protáhla a potemněla.
“Dobrý, dobrý,” zamumlal. Bratranec nás ještě dál vozil po městě, dokonce nám koupil zmrzlinu. A prese všecko, co se stalo, Dean stejně vyrukoval s těma svýma otázkama o minulosti a byla jich spousta a spousta a bratranec odpovídal, a dokonce se mi zdálo, že se Deanovi na moment vrátilo jeho rozjaření a veselost. Ach, kde asi byl jeho otrhaný táta tu noc. Bratranec nás vyklopil na Alamedském bulváru u Federální. Dohodli se ještě na příští odpoledne ohledně toho lejstra a bratranec odjel. Řekl jsem Deanovi, jak je mi líto, že mu nikdo na světě nevěří.
“Ale já ti věřím, pamatuj. Moc mě mrzí, že jsem včera odpoledne na tebe tak pitomě vyjel.” “Fajn, fajn, to je hotový,” řekl Dean. Prolezli jsme spolu lunapark. Byly tu kolotoče, Ferrisova kola, stánky s praženou kukuřicí, rulety, zem byla posypaná pilinama a v nich brouzdaly stovky místních kluků a holek v džínsách. K nebi stoupal prach a mísil se se všema smutnýma písničkama tohohle světa. Dean měl na sobě své seprané štrausky a triko a najednou byl k nerozeznání od opravdických Denverčanů. Kníratí kluci v motocyklistických čepicích se štítkem a v blyštivých bundičkách postávali u závěsů vzadu za stany s překrásnýma kočkama v texaskách a růžových halenkách. Byla tu i spousta Mexičanek a jedna fantastická žabka, trpaslice, která neměřila snad ani metr, ale měla tu nejkouzelnější a nejněžnější tvářinku na světě, otočila se k jedné své kamarádce a povídá: “Hele, brnknem Gomezovi a vypadnem vocáď, ne?” Dean úplně zkameněl, když ji viděl. Jako by se odkudsi z nitra noci vynořil obrovský nůž a přišpendlil ho na fleku. “Člověče, tuhle miluju, tuhle miluju…” Museli jsme se za ní táhnout celé hodiny, ale nakonec přešla na druhou stranu silnice a šla si zavolat z motelu. Dean kousek od ní naoko listoval v seznamu, jenže byl zkroucenéj jak paragraf, jak z ní nemohl spustit oči. Já se zatím snažil navázat hovor s jejíma kamarádkama, ovšem marně, nevěnovaly nám pozornost. Za chvíli přijel v omláceném náklaďáku Gomez a odvezl si tu panenku i všechny její přítelkyně; Dean stál na silnici a držel se za srdce. “Jovaj, člověče, já snad umřu.”
“Pročs jí nic neřek?” “Já nemoh, já to nedokázal…” Rozhodli jsme se, že nakoupíme pivo a pojedem nahoru k Frankie pouštět si desky. S taškou plnou plechovek piva jsme stáli na silnici a stopovali. Malá Janet, třináctiletá dcera Frankie, byla ta nejkouzelnější holka na světě a měla se z ní stát opravdu báječná ženská. Nejlepší na ní byly ty její dlouhé plavné prstíky, s kterými při mluvení pohybovala jako Kleopatra pří tanci Nilu. Dean seděl v nejzazším konci pokoje, díval se na ni přivřenýma očima a mumlal: “Jo! jo! jo!” Už o něm věděla, hledala u mě pomoc. V předešlých měsících toho léta jsem s ní strávil spoustu času, když jsme si vyprávěli o knížkách a všech maličkostech, co ji bavily.
Ten večer se nic nestalo, šli jsme spát. Zato druhý den se stalo úplně všecko. Odpoledne jsme se s Deanem vydali dolů do Denveru kvůli různým záležitostem a taky abysme se v cestovní kanceláři poptali na…
