5
Než jsme odjeli, užívali jsme si pár dlouhých dnů v kvartýrn u Carla. Ten se procházel po bytě ve svém županu a pronášel poloironické proslovy: “Arci nemám ani v nejmenším úmyslu zrazovat vás od vašich pochybných a plytkých radovánek, zdá se mi, že nadešel čas, abyste se rozhodli, co jste zač a co hodláte činiti.” Carlo teď pracoval jako písař na stroji v nějaké kanceláři. “Rád bych věděl, co má znamenat tohle věčný vysedávání od rána do večera po bytech. A ty vaše řeči. Co chcete dělat? Deane, proč jsi opustil Camillu a nabrkl si Marylou?” Žádná odpověď, jen hihňá-ní. “Marylou, proč jezdíš po Státech semo tamo, a máš-li pak nějakého ryze ženského úmyslu ve věci závoje?” Stejná odpověď. “Ede Dunkele, pročpak ty jsi opustil svou novou družku v Tucsonu a proč tu vysedáváš na své tlusté a mohutné zadnici? Kde je tvůj domov? Kde tvá práce?” Ed sklonil hlavu v nefalšovaných rozpacích. “Sále - jak jsi jen mohl upadnout do takovýchhle zmatků a cos to vlastně provedl s Lucillou?” Upravil si župan a sedl si přímo proti nám. “Však vás ještě stihne zloba. Ten balón vás dlouho neudrží. A kdyby jen to, vždyť je to abstraktní balón. Leťte si k západnímu pobřeží, zpátky se pošouráte pěšky a budete jen hledat místo věčnýho spočinutí!”
Carlo teď praktikoval způsob mluvy, který nazýval “skalní hlas”. Doufal totiž, že tím lidi ohromí natolik, že budou schopni vžít se do podoby skály. “Chováte draky pod čepicí,” varoval nás, “přespáváte s netopýry po půdách.” A blejskal po nás svýma šílenýma očima.
Od doby “dakarských chmur” procházel teď hrůzným obdobím, kterému říkal “svaté neboli harlémské chmury”: když žil v létě v Harlemu, probudil se jednou v noci ve svém prázdném pokoji a slyšel, jak z nebe sestupuje “velký stroj”, a pak šel po 125. ulici “pod vodou” s ostatními rybami. Smršť skvostných nápadů se na něj snášela a rozsvítila mu v hlavě.
Přinutil Marylou, aby si mu sedla na klín, a poroučil jí, ať si hoví. Nadával Deanovi: “Proč si už hergot nesedneš a neodpočíváš? Proč musíš pořád poskakovat kolem?” Dean pobíhal po pokoji, sypal si cukr do kafe a mumlal: “}o! Jo! Jo!” Ed Dunkel v noci přespával na podlaze na polštářích. Dean s Marylou obsadili Carlovi postel a ten teď chudák vysedával v kuchynnad dušenými ledvinkami a odříkával si své skalní předpovědi. Každý den jsem tam chodil a všechno to sledoval.
Přišel za mnou Ed Dunkel: “Včera v noci jsem šel směrem na Times Square, a když jsem tam došel, najednou jsem si uvědomil, že jsem duch - že po chodníku jde můj duch.” Takové věci mi říkal a nijak to nekomentoval, jen vzrušeně pokyvoval hlavou. Deset hodin nato, zrovna když někdo jiný cosi vykládal, ozval se Ed znova: “Jo, po tom chodníku šel můj duch.”
Zničehonic se ke mně Dean naklonil a tvářil se velice úpěnlivě: “Hele, Sále, rád bych tě o něco poprosil - je to pro mě moc důležitý - jsem zvědavej, jak to přijmeš - jsme přece kámoši, no ne?”
“Jasně, že jsme, Deane.” Skoro se začervenal. Nakonec to z něj vylezlo: chtěl, abych se vyspal s Marylou. Neptal jsem se proč, poněvadž mi bylo jasný, že chce vidět, jak při tom Marylou vypadá s někým jiným. Zrovna jsme seděli v Baru Ritzy, když se s tím návrhem vytasil; předtím jsme asi hodinu chodili kolem Times Square a hledali Hassela. Bar Ritzy je jeden z nejhorších pajzlů v okolí Times Square, skoro každý rok se tu mění název. Vejdete a nevidíte jedinou holku, dokonce ani v boxech ne, jen bandu hošanů navlečených do všelijakých podsvěťáckých hadrů od červených košil až po dlouhé kabáty vzor AI Capone. Chodí sem i prodejní buzíci - kluci, co si vydělávají na živobytí u těch smutných starých homoušů v noci na Osmé avenue. Dean vešel dovnitř a přimhouřenýma očima šmíroval z jednoho obličeje na druhý. Byli tam divocí černošští buzeranti, zachmuření čápkové s pistolema, námořníci s kudlama, vyzáblí bezvýrazní narkomani a sem tam se objevil i nějaký ten obstarožní slušně oděný fízl, tvářící se jak bukmejkr a očumující zčásti ze zájmu a zčásti z povinnosti. Prostě místečko jako dělané pro Deanovu prosbu. Všechny nekalé pikle se upečou v Baru Ritzy - je to cítit ve vzduchu - a všechny druhy sexuálních perverzností se tu vezou s nima. Kasař nenavrhne jenom tuctovou káču na Čtrnácté, ale slíbí komplicovi i něco erotického povyražení na noc. Kinsey tady kdysi strávil spoustu času a dělal s několika místňáky interview: když jsem sem jednou v pětačtyřicátém zašel, byl tu zrovna jeho asistent a mimo jiné zpovídal i Carla a Hassela.
Vrátili jsme se s Deanem do jejich kutlochu. Marylou už byla v posteli a Dunkel nejspíš někde po městě honil svého ducha. Dean jí vyložil, na čem jsme se dohodli. Řekla, že ji to těší. Já už si tím tak moc jistej nebyl. Na téhle posteli kdysi lehával a vypustil duši pořádně tlustej chlápek, takže byla v prostředku hodně proleželá. Uprostřed byla Marylou, z jedné strany Dean a na druhé straně jsem se zuby nehty držel na šikmé matraci já a nevěděl, co říct. “Sakra, já nemůžu,” řekl jsem.
“Neblbni a dělej, slíbils to!” pobídnul mě Dean.
“A co Marylou?” zeptal jsem se. “Hele, Marylou, co ty na to?”
“Tak dělej,” řekla.
Obejmula mě a já se snažil zapomenout, že je tam Dean. Ale pořád jsem musel myslet na to, že tam je, schovanej ve tmě, a poslouchá každý šustnutí, a nemohl jsem než se začít chechtat. Bylo to hrozný.
“Bojím se, že to nezvládnu. Hele, nešel bys na chvilku do kuchyně?”
Udělal to. Marylou byla tak rozkošná, jenže já zašeptal: “Počkejme až do San Franciska, teď do toho nemůžu dát celý svý srdce.” A to jsem teda nemohl, to viděla jasně. To jen tři děti Země se tu pod příkrovem noci snažily cosi dohodnout, ale tíha uplynulých století se vznášela v té tmě před nima. V pokoji zavládlo podivné ticho. Vstal jsem a zaťukal na Deana, aby šel k Marylou, a svalil jsem se na pohovku. Slyšel jsem Deana, jak jen cosi blaženě mumlá a buší do toho hlava nehlava. Jen ten, kdo strávil pět let v lapáku, může dospět až na samý konec beznadějné zběsilosti, jen ten dokáže žebrat u portálů těch něžných zřídel a šílet po dokonale tělesném uskutečňování počátků životního štěstí a slepě hledat cestu zpátky místy, odkud vzešel. Mohou za to ta dlouhá vězeňská léta strávená prohlížením sexy fotek a koukáním na prsa a stehna žen z obrázkových časopisů a uvažováním nad tím, jak hrubé a nehostinné jsou ocelové haly vězení a jak měkká a něžná je žena, která tu není. Vězení místo, kde si člověk slibuje právo na život. Dean nikdy neviděl tvář své matky. A tak každou novou holkou, každou svou novou ženou, každým novým dítětem si nahrazuje to neblahé ochuzení. A jeho otec? - starej tulák Dean Moriarty - kovotepec, co se vozil na vagónech a dělal poskoka v železniční kantýně a potácel se zpitej vínem v zapadlých uličkách a vypouštěl duši na uhelných haldách a vyplivoval jeden po druhém všecky svý zažloutlý zuby do kanálů Dalekého západu. Dean měl plný právo prodělat si všechna svá sladká umírání při bezmezném milování své Marylou. Nemínil jsem do toho zasahovat, ale chtěl jsem je následovat.
Carlo se vrátil až k ránu a navlékl si župan. V těch dnech vůbec nespal. “Ech!” zařval a otřásl se. Neuvěřitelná změť věcí na podlaze ho přiváděla k šílenství: válely se tu kalhoty a jiné šatstvo, vajgly od cigaret, špinavé talíře, otevřené knížky - to bylo naše velké fórum, na kterém jsme žili. Každý den se jen s námahou otočil a my podnikali naše hrůzostrašné studie noci. Marylou byla černomodrá, jak se s Deanem kvůli čemusi porvali, a na jeho tváři zely škrábance. Byl čas vyrazit na cestu. Odjeli jsme, celá banda deseti lidí, ke mně domů, abych si sbalil bágl a abysme zavolali Starouši Bullovi do New Orleansu zezdola z baru, přesně z toho místa, ve kterém jsme kdysi před léty vedli s Deanem svůj první hovor, tehdy když se u mě stavil, že se chce naučit psát. Přes vzdálenost skoro tří tisíc kilometrů jsme slyšeli Bullův kňouravý hlásek: “Hele, hošani, co mám podle vás dělat s touhle Galateou Dunkelovou? Už je tady čtrnáct dní, je zalezlá v pokoji a nemluví ani se mnou, ani s Jane. Je tam s váma ten její Ed Dunkel? Probohaživýho, ať sem přijede a odveze si ji. Vždyť ona spí v našem parádním pokoji a nemá ani floka. Tohle není žádnej hotel.” Dean ho chlácholil, ale všichni mu do toho řvali a ječeli - Marylou, Carlo, Dunkel, já, lan MacArthur, jeho žena, Tom Saybrook a bůhví kdo ještě, ti všichni hulákali jeden přes druhýho, chlemtali pivo a připíjeli mu na zdraví a vůbec ho mátli, a zatím Bull ze všeho na světě nejvíc nesnáší zmatek. “Tak jo,” řekl, “snad s váma bude rozumější řeč, až sem přijedete, jestli ovšem vůbec přijedete.” Rozloučil jsem se s tetou se slibem, že budu za čtrnáct dní zpátky, a zas jsem vyrazil směr Kalifornie.
