IV
Cestou do Paříže, za mýtem u Saint-Arnoult, poté co jsem za sebou nechal Savigny-sur-Orge, Antony a Montrouge a sjel k Italské bráně, jsem si uvědomil, že mířím vstříc neradostnému, ale ne prázdnému životu, vyplněnému naopak lehkými agresemi: jak jsem předpokládal, někdo využil mé nepřítomnosti a zabral mi v našem domě vyhrazené parkovací místo; z ledničky unikala voda, tím se výčet škod v bytě uzavřel. Poštovní schránku jsem měl plnou různých úředních dopisů, z nichž některé vyžadovaly rychlou odpověď. Řádné plnění úředních povinností si žádá bezmála neustálou přítomnost, jakákoliv delší cesta s sebou nese nebezpečí, že se octnete v nesouladu s tou či onou institucí, věděl jsem, že budu potřebovat několik dní, abych vše uvedl do pořádku. Nahrubo jsem zásilky roztřídil, vyhodil nejzbytečnější reklamy, nechal si cílené nabídky (tři bláznivé dny s Office Depot, slevy šité na tělo u Cobrasonu) a pak se zahleděl na jednotvárně šedé nebe. Zůstal jsem tak několik hodin, pravidelně jsem si doléval sklenice rumu, až potom jsem se pustil do pošty. První dva dopisy byly od správy sociálního zabezpečení, která mě informovala, že nemůže vyhovět jistým žádostem o vrácení peněz, a vyzývala mě, abych je podal znovu a přiložil fotokopie patřičných dokumentů; na takovou poštu jsem byl zvyklý, dávno jsem ji nechával bez odpovědi. Třetí dopis skrýval naopak překvapení. Přišel z radnice města Nevers, která mi vyjadřovala upřímnou soustrast s úmrtím matky a informovala mě, že její tělo převezli do Institutu soudního lékařství ve městě, kam jsem měl zavolat, abych přijal nezbytná opatření; dopis měl datum úterý 31. května. Rychle jsem prošel zbytek hromádky: obsahovala dvě urgence, jednu ze 14. června, druhou z 28. Načež mě 11. července radnice v Nevers informovala, že v souladu s článkem L 2223-27 Obecného zákoníku místní samosprávy zajistila obec uložení těla do společného hrobového místa na tamějším hřbitově. Měl jsem lhůtu pěti dní, kdy jsem mohl požádat o exhumaci těla za účelem vlastního pohřebního obřadu; po uplynutí této lhůty bude tělo spáleno a popel rozptýlen na vzpomínkové loučce. Pokud o ni požádám, měl jsem převzít na sebe náklady vynaložené obcí – na pohřební vůz, čtyři nosiče a náklady na uložení do hrobu.
Určitě jsem si nemyslel, že by moje matka vedla intenzivní společenský život, v němž by se účastnila konferencí o předkolumbovských civilizacích nebo spolu s dalšími ženami svého věku prolézala románské kostely v neverském kraji; přesto jsem nečekal tak naprostou osamělost. Museli určitě kontaktovat i mého otce, i on ale zřejmě nechal dopisy bez odpovědi. Přesto bylo dost nepříjemné pomyšlení, že ji pohřbili do společného hrobu (jak jsem našel na internetu, tak se moderně nazývají společná pohřbívací místa), a zauvažoval jsem, co se mohlo stát s jejím francouzským buldočkem (útulek, eutanazie?).
Potom jsem dal stranou faktury a inkasa, jednoduché dokumenty, které stačilo zařadit do příslušných složek, a prozatím jsem odložil své dva zásadní dopisovatele, již strukturují lidský život: zdravotní pojišťovnu a finanční úřad. Neměl jsem odvahu se do nich pustit hned a rozhodl jsem se vyrazit do města – ačkoli město je dost nadsazený pojem, tedy lépe řečeno na procházku po své čtvrti, to mi první den postačí.
Když jsem přivolal výtah, uvědomil jsem si, že mi nepřišla žádná pošta z vedení univerzity. Vrátil jsem se a zkontroloval si bankovní výpisy: plat mi koncem června normálně přišel; moje situace tedy zůstávala stále stejně nejasná.
Změna politického režimu čtvrť nijak průkazně nepoznamenala. Kolem sázkových kanceláří se pořád tísnily skupinky Číňanů se sázkovými tikety v ruce. Jiní svižně tlačili dvoukoláky, převáželi rýžové nudle, sójovou omáčku, mango. Nic, ani muslimský režim, nemohl zbrzdit jejich činorodost – islámský proselytismus, tak jako křesťanské poselství předním, se pravděpodobně v oceánu této obrovské civilizace beze stopy rozpustí.
Chodil jsem Chinatownem něco přes hodinu. Farnost svatého Hippol…
