Středa 25. května
Přesto jsem se cítil skoro vesele, když jsem nazítří ráno jel metrem na fakultu – politické události posledních dní, až po Myriamin odjezd, mi připadaly jako zlý sen, omyl, jenž bude rychle napraven. V Santeuilově ulici jsem však s velkým překvapením zjistil, že železné brány před fakultou jsou hermeticky uzavřeny – hlídači je přitom obvykle otvírali ve tři čtvrtě na osm. Před vchodem čekala řada studentů, mezi nimi jsem potkal i některé své posluchače ze druhého ročníku.
Až kolem půl deváté přišel hlídač přímo z hlavního sekretariátu, postavil se za mříž a informoval nás, že fakulta bude celý den zavřená a zůstane zavřená do odvolání. Víc nám toho říct nemůže; máme se vrátit domů, „budeme informováni individuálně“. Byl to dobrotivý černoch, Senegalec, jestli si dobře vzpomínám, znal jsem ho už léta a měl jsem ho rád. Vzal mě za paži, chtěl mě upozornit, ještě než odejdu, že podle toho, co se povídá mezi zaměstnanci, je situace vážná, opravdu vážná, a dost by se divil, kdyby v nejbližších týdnech škola otevřela.
Marie-Françoise možná bude vědět víc; dopoledne jsem se jí několikrát neúspěšně pokoušel dovolat. Kolem třinácté hodiny jsem ze zoufalství pustil iTélé. Spousta účastníků demonstrace svolané Národní frontou už dorazila: náměstí Svornosti a Tuilerijské zahrady se černaly lidmi. Podle organizátorů přišly dva miliony lidí – podle policie tři sta tisíc. Rozhodně jsem takový dav ještě nikdy neviděl.
Nadseverní Paříží, od Sacré-Coeur k Opeře, se vznášel obří bouřkový oblak v podobě kovadliny s načernale tmavošedými okraji. Upřel jsem pozornost na televizní obrazovku, kde se dál srocoval obrovský dav; potom jsem zas pozoroval nebe. Bouřkový mrak se nejspíš pomalu posouval k jihu; pokud se roztrhne nad Tuileriemi, mohl by průběh demonstrace vážně narušit.
Přesně ve čtrnáct hodin se průvod vedený Marine Le Penovou objevil na Elysejských polích a vydal se k Vítěznému oblouku, kde měla v plánu v patnáct hodin přednést projev. Vypnul jsem zvuk, ale ještě chvíli jsem sledoval obraz. Přes celou hlavní třídu se táhl transparent s nápisem: „Jsme francouzský lid.“ Na mnoha cedulích rozesetých v davu stálo jednodušší:
„Jsme doma“ – jasný slogan, oproštěný od agresivity, který používali nacionalističtí aktivisti na svých shromážděních. Bouřka stále hrozila; obří mrak nyní nehybně visel nad průvodem. Po pár minutách mě to omrzelo a opět jsem se pohroužil do četby Na mělčině.
Marie-Françoise mi zavolala chvíli po šesté večer; moc toho nevěděla, předchozího večera se sice sešla Národní rada univerzit, ale z jednání neprosákla žádná informace. Byla si víc než jistá, že fakulta neotevře dřív, než skončí volby, a pravděpodobně ne do začátku nového školního roku – zkoušky mohou být klidně přesunuty na září. Obecně jí situace připadala vážná; její manžel byl očividně nervózní, od začátku týdne trávil ve své kanceláři na DGSI čtrnáct hodin denně a včera tam i spal. Zavěsila s příslibem, že mi dá vědět, když se toho dozví víc.
Už jsem neměl nic k jídlu, ani se mi nechtělo jít nakupovat do Géant Casina, podvečer nebyl v této hustě osídlené čtvrti vhodnou dobou k nákupům, ale měl jsem hlad, a ještě víc se mi chtělo koupit si něco dobrého, telecí ragú, tresku s kerblíkem, berberskou musaku; jídla do mikrovlnky, spolehlivě nezáživná, ale v barevných a veselých obalech, přece jen představují značný pokrok od skličujících patálií Huysmansových hrdinů; nebylo na tom nic špatného, naopak pocit, že se podílíte na neuspokojivém, ale rovnostářském kolektivním prožitku, mohl být východiskem k dosažení určité odevzdanosti.
Supermarket byl kupodivu skoro prázdný a vozík jsem naplnil velmi rychle, v návalu nadšení doprovázeného obavami; bez zjevného důvodu se mi vybavila slova „zákaz vycházení“. Některé pokladní za řadou opuštěných kas poslouchaly rozhlas: demonstrace pokračovala, prozatím nedošlo k žádnému incidentu. K tomu dojde později, až se lidi začnou rozcházet, pomyslel jsem si.
Rozpršelo se, velmi prudce, když…
