Sobota 21. května
Probudil jsem se ve čtyři ráno. Poté, co zavolala Myriam, jsem dočetl Soužití, je to opravdu mistrovské dílo, a spal jsem jen něco přes tři hodiny. Ženu, již Huysmans hledal po celý život, popsal už v sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech v Martě, svém prvním románu, vydaném v Bruselu v roce 1876. Měla to být po většinu času hospodyňka, avšak schopná proměnit se v „holku“, a to, jak popisoval, v přesně určených časech. Nezdálo se příliš obtížné proměnit se v „holku“, určitě je složitější připravit béarnskou omáčku; nicméně takovou ženu hledal marně. A já doposud nebyl úspěšnější. To, že je mi čtyřiačtyřicet, mě samo o sobě nijak nedojímalo, šlo jen o zcela běžné narozeniny; ale právě ve čtyřiačtyřiceti letech Huysmans našel svou cestu k víře. Od 12. do 20. července 1892 poprvé pobýval v trapistickém klášteře v Igny v kraji Marne. 14. července se vyzpovídal, a to po obrovském váhání, které úzkostlivě vylíčil v Na cestě. 15. července poprvé od svého dětství přistoupil k přijímání.
Když jsem psal dizertaci o Huysmansovi, strávil jsem týden v opatství Ligugé, kde se on stal o několik let později oblátem, a další týden v klášteře v Igny. Ten byl během první světové války zcela zničen, ale tamější pobyt mi přesto hodně pomohl. Výzdoba a zařízení prošly samozřejmě modernizací, ale zachovaly si onu jednoduchost, oproštěnost, které Huysmanse zaujaly; a četné každodenní modlitby a bohoslužby, od ranního Anděla Páně až po večerní Salve Regina, se konaly ve stejné časy jako kdysi. Jedlo se v tichosti, což bylo oproti menzám velmi uklidňující; vzpomínám také, že řeholnice vyráběly čokoládu a makronky – jejich výrobky, doporučované bedekrem Petit Futé, se vyvážejí do celé Francie.
Snadno jsem chápal, že mnišský život někoho přitahuje – přestože jsem si vědom, že můj postoj se od Huysmansova velmi liší. Vůbec jsem se nedokázal vcítit do jeho znechucení z tělesných rozkoší, které dával tak jasně najevo, a ani si jeho odpor představit. Moje tělo bylo obvykle dějištěm bolestivých chorobných stavů – migrén, kožních problémů, bolesti zubů, hemoroidů –, jež se neustále střídaly a nenechávaly mě prakticky nikdy v klidu – a to mi bylo teprve čtyřiačtyřicet! Jaké to bude v padesáti, šedesáti a až budu ještě starší…! To budu už jenom souhrnem pomalu se rozkládajících orgánů a můj život se změní v neustálá, ponurá a neradostná, přízemní muka. V podstatě jediným z orgánů, který jsem nikdy nevnímal prostřednictvím bolesti, nýbrž rozkoše, byl penis. Byl sice menší, ale zato robustní, a sloužil mi vždy věrně – tedy možná jsem sloužil spíše já jemu, na tom něco bude, každopádně šlo o vskutku milou službu: nikdy mi nepřikazoval, občas mě pokorně, bez jízlivosti a vzteku nabádal, abych se více zapojil do společenského života. Věděl jsem, že dnes večer se přimluví za Myriam, s Myriam spolu vycházeli vždycky dobře, chovala se k němu pokaždé s láskou a s úctou, a poskytla mi tím mnoho rozkoše.
A zdrojů rozkoše jsem obecně moc neměl; vlastně jsem měl už jen tenhle. Můj zájem o intelektuální život hodně opadl; moje společenská existence nebyla uspokojivější než ta tělesná, i ona se jevila jako sled drobných nepříjemností – ucpané umyvadlo, nefunkční internet, ztráta bodů na řidičáku, nepoctivá uklízečka, chyba v daňovém přiznání –, jež se i zde nepřetržitě řetězily a prakticky nikdy mi nedopřály klidu. Předpokládám, že v klášteře se většině takových patálií vyhnete; odložíte břímě individuální existence. Vzdáte se rovněž slasti; ovšem takovou volbu lze obhájit. Škoda, říkal jsem si v průběhu četby, že Huysmans v Na cestě tolik zdůrazňuje znechucení svými minulými prostopášnostmi; možná že v tomto bodě není úplně upřímný. Podezříval jsem ho, že ho na klášteře nepřitahuje, že tam unikne vyhledávání tělesných rozkoší, nýbrž v první řadě to, že se tam dá zbavit ubíjející a jednotvárné posloupnosti drobných útrap každodenního života, všeho, co tak mistrovsky popsal v Po proudu. V klášteře vám aspoň zajistí střechu nad hlavou a …
