Úterý 31. května
Informace se skutečně provalila, a to chvíli po čtrnácté hodině: UMP, UDI a Socialistická strana uzavřely dohodu o vládnutí, o „širší republikánské frontě“, a přidaly se na stranu kandidáta Muslimské jednoty. Zpravodajci si s očima navrch hlavy celé odpoledne předávali slovo a snažili se zjistit něco víc o podmínkách dohody a rozdělení ministerstev, přičemž se jim pokaždé dostalo odpovědí o marnosti politikářských úvah, nutnosti národní jednoty, uklidnění rozdělené země atd. To vše bylo naprosto očekávatelné a předvídatelné; méně očekávaný a předvídatelný už byl návrat Françoise Bayroua do popředí politické scény. Bayrou přijal Ben Abbesův návrh svézt se na kandidátce Muslimské jednoty pro souběžně probíhající volby do parlamentu, a za to získal příslib, že vyhraje-li Ben Abbes prezidentské volby, bude Bayrou jmenován premiérem. Ostřílený béarnský politik, který prohrál prakticky všechny volby, v nichž za posledních třicet let kandidoval, si za pomoci různých časopisů pěstoval velkopanskou image: nechával se pravidelně fotit v plášti à la Justin Bridou, připomínajícím populární značku masokombinátu, opřený o pastýřskou hůl, v kulisách luk a obdělaných polí, obvykle v baskické provincii Labourd. V četných rozhovorech se s oblibou prezentoval v duchu gaullistické představy muže, který řekl ne.
„Geniální nápad, s tím Bayrouem, naprosto skvělý…!“ zvolal Alain Tanneur, hned jak mě uviděl, doslova se chvěje nadšením. „Přiznám se, že mě to vůbec nenapadlo, Ben Abbes je vážně třída…“
Marie-Françoise mě přivítala s velkým úsměvem. Nejenže byla ráda, že mě vidí, ale vůbec vypadala ve formě. Když jsem ji pozoroval, jak se činí u kuchyňské linky v humorné zástěře s nápisem typu „Nenadávejte kuchařce, šéf to má na háku“, těžko si představit, že ještě před několika dny přednášela doktorandům o tom, za jak zvláštních okolností Balzac opravoval rukopis románu Beatrice. Upekla vynikající koláčky plněné kachními krky se šalotkou. Její manžel, celý nabuzený, otvíral ráz naráz lahev Cahorsu a Sauternes, než si vzpomněl, že musím za každou cenu ochutnat jeho portské. Nechápal jsem zatím ani trochu, proč má být návrat Françoise Bayroua na politickou scénu geniální nápad; avšak Tanneur jistě brzy svou myšlenku rozvede, tím jsem si byl jistý. Marie-Françoise ho dobrosrdečně sledovala, očividně s úlevou, že manžel zvládá své propuštění tak dobře; že se tak hladce sžívá s novou rolí pokojového stratéga – kterou výhodně uplatní u starosty, lékaře, notáře, zkrátka u všech hodnostářů, jichž si ve zdejších městysích dosud všichni považovali a mezi něž se svou aureolou zaměstnance tajných služeb hladce zapadne. Jejich důchod se prostě jevil v nejlepším světle.
„Bayrou je mimořádný, a zejména tím,“ pokračoval Tanneur zaujatě, „že je dokonale hloupý. Jeho politické aspirace se vždy omezovaly na nezdolnou touhu dosáhnout jakýmkoli způsobem na nejvyšší post; nikdy neměl, a ani nepředstíral sebemenší vlastní názor; v takové míře je to přece jen dost vzácné. Má proto ty nejlepší předpoklady, aby ztělesnil ideu humanismu; zvlášť když se pokládá za Jindřicha IV. a za velkého moderátora mezináboženského dialogu. Díky své hlouposti je ostatně velmi oblíbený u katolických voličů. Přesně to potřebuje Ben Abbes, který chce v první řadě oživit nový, stmelující humanismus a prezentovat islám jako jeho vrcholnou formu, přičemž ale – mimochodem zcela upřímně – deklaruje úctu ke všem třem velkým náboženstvím.“
Marie-Françoise nás zavolala ke stolu; připravila fazolový salát s pampeliškami a strouhaným parmazánem, který byl tak vynikající, že jsem na chvíli jejího manžela přestal vnímat. Katolíci z Francie prakticky vymizeli, pokračoval, ale jako by stále byli spojováni s určitou morální autoritou, každopádně Ben Abbes se od začátku hodně snažil, aby si získal jejich přízeň: během loňského roku navštívil třikrát Vatikán. Už jen díky svému původu měl sice auru bojovníka za třetí svět, ale dokázal si získat i konzervativní voliče. Na rozdíl…
