14.52:07
Jejich reakce je prozradila. Mnich jasně viděl, že nevěděli, že je bratr Marcel mrtvý. Zamračil se, uchopil Marka za paži a zeptal se: „Proč jste zde?“
„Doufali jsme, že budeme moci hovořit s bratrem Marcelem.“
„Zemřel včera v noci.“
„Jak zemřel?“ zeptal se Marek.
„Nevíme. Leč, jak vidíte, byl už stár.“
„Naše věc je dosti naléhavá,“ řekl Marek. „Možná kdybychom mohli zhlédnout jeho soukromé statky –“
„Neměl žádných soukromých statků.“
„Ale nějaké osobní předměty jistě –“
„Žil velmi prostě.“
„Směl bych spatřit jeho celu?“
„Je mi líto, není to možné.“
„Ale velmi bych ocenil, kdyby –“
„Bratr Marcel žil ve mlýně. Jeho cela tam byla již mnoho let.“
„Aha.“ Mlýn byl teď v moci Oliverových jednotek. Tam nemohli, přinejmenším ne teď.
„Ale snad bych vám mohl pomoci. Povězte mi, jaká jest vaše naléhavá věc?“ zeptal se mnich. Neřekl to nijak významně, ale Marek byl okamžitě ve střehu.
„Byla to soukromá věc,“ odpověděl. „Nemohu o ní hovořiti.“
„Zde není nic soukromého,“ řekl mnich. Nenápadně couval ke dveřím. Marek byl přesvědčen, že mnich hodlá vyvolat poplach.
„S žádostí nás sem poslal magistr Edwardus.“
„Magistr Edwardus!“ Mnichovo chování se okamžitě změnilo.
„Proč jste mi toho neřekli? A čím jste magistru Edwardovi?“
„Jsme jeho pomocníci.“
„Certes?“
„Vskutku, je tomu tak.“
„Proč jste mi toho neřekli? Magistr Edwardus je zde vítán, neboť prokazoval dobré služby opatovi, než ho Oliverovi muži odvedli.“
„Aha.“
„Pojďte nyní se mnou,“ řekl. „Opatovým přáním jistě bude vás vidět.“
„Ale my –“
„Bude to opatovým přáním. Pojďte!“
Když vyšli zase ven, všiml si Marek, kolik vojáků v zelené a černé je teď na nádvořích. A rozhodně se nijak nepovalovali; byli ve střehu a připraveni k boji.
Opatův příbytek byl malý, postavený z ozdobně vyřezávaného dřeva, umístěný v protějším koutě kláštera. Uvedli je do malého předpokoje obloženého dřevem, kde před zavřenými dveřmi seděl postarší mnich, nahrbený a podsaditý tak, že připomínal žabáka.
„Je otec opat uvnitř?“
„Je, leč zpovídá právě kajícnici.“
Z vedlejší místnosti bylo slyšet rytmické vrzání.
„Jak dlouho setrvají na modlitbách?“ zeptal se mnich.
„Může to býti hodná chvíle,“ řekl žabák. „Je to těžká hříšnice. Její provinění jsou častá a opakovaná.“
„Uvědom, prosím, otce opata, že za ním přicházejí tito ctní mužové,“ řekl mnich, „neboť přinášejí noviny o Edwardu de Johnesovi.“
„Uvědomím ho,“ odpověděl žabák znuděně. Ale Marek zachytil v jeho očích záblesk náhlého zájmu. Zřejmě mu to něco říkalo.
„Nadchází terce,“ podíval se žabák na postavení slunce.
„Pojedí s námi tví hosté naši skromnou krmi?“
„Vřelé díky, leč nikoli –“ Chris zakašlal. Kate šťouchla Marka do zad. Marek se opravil. „Rádi přijmeme, nebudeme-li nadužívat vaší pohostinnosti.“
„V milosti Boží, buďte nám vítáni.“
Právě se chystali vykročit do jídelny, když do místnosti vběhl udýchaný mladý mnich. „Pan Arnaut přichází! Přeje si okamžitě vidět otce opata!“
Žabák vyskočil a přikázal: „Okamžitě odejděte!“ A otevřel jim postranní dvířka.
Tak se ocitli v malé, prosté místnosti vedle opatova pokoje. Skřípání postele ustalo; uslyšeli tichý hlas žabáka, který naléhavě něco říkal opatovi.
Vzápětí se otevřely jiné dveře a do místnosti vběhla žena, s nahýma nohama a zardělá, a spěšně si upravovala šaty. Byla velmi krásná. Když se obrátila, Chris s ohromením zjistil, že je to lady Claire.
Zachytila jeho pohled a řekla: „Proč na mě tak hledíš?“
„Ehm, má paní…“
„Panoši, tvůj pohled je hrubě nespravedlivý. Jak se opovažuješ mě souditi? Jsem slabá žena, samotná v cizí zemi, nemám nikoho, kdo by se mne zastal, kdo by mne chránil či mi radil. A přesto se musím dostati do Bordeaux, osmdesát mil vzdáleného, a poté do Anglie, mám-li vznésti nárok na statky svého manžela. To jest má povinnost vdovy a matky, a v tomto čase války a neklidu učiním bez zaváhání cokoli, čeho k tomu bude potřebí.“
Chris si pomyslel, že váhání tato žena nejspíš vůbec nezná. Ohromila ho její troufalost. Marek na ni…
