01.13:52
Robert Doniger se obrátil s mikrofonem v ruce. „Zeptejte se sami sebe,“ řekl k potemnělému prázdnému hledišti, „jaký je převládající typ zážitků na konci dvacátého století? Jak lidé vidí věci, a jak očekávají, že je uvidí? Odpověď je prostá. V každém oboru, od obchodu přes politiku a marketing až po vzdělávání, se dominantou stala zábava.“
Na druhé straně úzkého pódia stály vedle sebe v řadě tři izolované kabiny. V každé byl psací stůl a židle, poznámkový blok a sklenice vody. Každá kabina byla otevřená vpředu, takže osoba uvnitř viděla jen na Donigera, ne na své kolegy v dalších kabinách.
Tímhle způsobem Doniger organizoval všechny svoje prezentace. Byl to trik, který se naučil ze starých psychologických studií o nátlaku okolí. Každý ze tří přítomných věděl, že i ve vedlejších kabinách někdo je, ale neviděl je ani neslyšel. To na naslouchající vytvářelo ohromný tlak. Protože si museli lámat hlavu, co udělají ostatní. Museli si lámat hlavu, jestli ostatní budou investovat.
Doniger přecházel po pódiu tam a zpátky. „Lidé dnes očekávají, že se budou bavit, a co víc, že se budou bavit neustále. Obchodní jednání musejí být svižná, se stručnými shrnutími a animovanou grafikou, aby se vedoucí pracovníci nenudili. Obchody a obchodní domy musejí být zajímavé, aby nám nejen prodávaly, ale také nás bavily. Politikové musejí vypadat dobře v televizi a říkat nám jen to, co chceme slyšet. Školy si musejí dát pozor, aby nenudily mladé mysli, které očekávají rychlost a komplexnost televize. Studenty je třeba bavit všechny je třeba bavit, nebo přepnou: změní značku, změní stanici, změní stranu, změní loajalitu. Taková je intelektuální realita západní společnosti na konci století.
V jiných stoletích si lidé přáli být spaseni, vylepšeni, osvobozeni nebo vzděláni. V našem století si ale přejí být baveni. Největší strach nemáme z nemoci nebo ze smrti, ale z nudy. Z toho, že máme volný čas a nemáme co dělat. Z pocitu, že se nebavíme. Kde ale tato mánie zábavy skončí? Co lidé udělají, až je unaví televize? Až je unaví filmy? Odpověď už známe – vrhnou se na nějaké zábavy, na nichž se budou moci podílet: sporty, zábavní parky, horské dráhy, atrakce. Strukturovaná zábava, plánované vzrušení. A co udělají, až je unaví zábavní parky a plánované vzrušení? Dříve či později jim začne vadit umělost toho všeho. Začnou si uvědomovat, že zábavní park je vlastně vězení, kde za uvěznění musíte ještě zaplatit.
Umělost je dožene k hledání autentičnosti. Autentičnost, to bude klíčové slovo jednadvacátého století. A co je autentické? Všechno, co nebylo vymyšleno a připraveno pro zisk. Všechno, co neovládají velké společnosti. Všechno, co existuje samo o sobě, co má svou vlastní podobu. Jenže v moderním světě nic nemá svou vlastní podobu. Moderní svět je větší ekvivalent pečlivě upravené zahrady, kde bylo všechno vysázeno a uspořádáno na efekt. Kde nic není nedotčené, nic není autentické.
Kde tedy budou lidé hledat ten vzácný a vytoužený autentický zážitek? Budou ho hledat v minulosti.
Minulost je nepopiratelně autentická. Minulost je svět, který existoval už před Disneyem, Murdochem, Nissanem, Sony, IBM a všemi ostatními, kdo určují podobu našeho světa. Minulost přišla a odešla bez jejich zásahů, bez jejich formování, bez jejich prodeje. Minulost je skutečná. Je autentická. A to činí minulost neporovnatelně přitažlivou. Proto říkám, budoucnost je v minulosti. Minulost je jedinou skutečnou alternativou k – ano? Co je, Diane?“
„V tranzitu mají problém. Vypadá to, že výbuch poškodil zbylé vodní štíty. Gordon provedl počítačovou simulaci a na ní při naplnění vodou tři štíty praskly.“
„Diane, to je přece nesmysl, sakra. Chceš říct, že by se mohli vrátit bez stínění?“
„Ano.“
„To prostě nemůžeme riskovat.“
„Ono to není tak jednoduché…“
„Ale je,“ nenechal ji Doniger domluvit. „Prostě to nemůžeme riskovat. Radši bych, aby se nevrátili vůbec, než aby se vrátili s vážným poškozením.“
„Ale –“
„Ale co? Jestli má Gordon počítačovou projekci, tak…
