Proud času (Michael Crichton)

09.27:33

Chris zalapal po dechu, když ucítil ledovou vodu řeky. Marek už mířil od břehu a nechal se snášet proudem. Kate byla hned za ním, směřovala vpravo a snažila se dostat do prostředního proudu. Chris se ponořil poslední, s nervózním pohledem zpátky na břeh.

Zatím je vojáci neviděli. Řeka hučela dost nahlas, nic jiného neslyšel. Odvrátil se, pohlédl před sebe, k blížícímu se mostu.

Cítil, jak se mu napínají svaly. Věděl, že bude mít jen jednu šanci – když mine, proud ho smete dolů a bylo nepravděpodobné, že by se kdy dokázal dostat znovu nahoru, aniž by ho zajali.

Takže se to povést muselo.

Jediná šance.

Od břehů řeky vedly malé zídky, které urychlovaly vodu. Proud byl teď rychlejší. Přímo před ním byl náhon těsně před koly. Byli už ve stínu mostu. Všechno se teď odehrávalo hrozně rychle. Voda pěnila a řvala. Jak se blížil ke kolům, slyšel i jejich skřípání.

Marek se dostal k prvnímu kolu. Popadl loukotě, přehoupl se, stoupl na lopatku, nechal se kolem vynést do výše a zmizel z dohledu.

Takhle to vypadalo snadné.

Teď se Kate dostala k druhému kolu, skoro uprostřed mostu. Stoupající loukotě se chytila snadno, ale vzápětí jí uklouzla ruka a ona skoro spadla. Chvilku zápasila o rovnováhu, ale pak se jí podařilo vyšvihnout se na lopatku a přikrčit se tam.

Chris jel zakřiveným náhonem a heknul pokaždé, když jeho tělo narazilo na kámen. Voda kolem se vařila jako v peřejích a proud ho rychle hnal k otáčejícímu se kolu.

Teď byla řada na něm.

Kolo už bylo blízko.

Chris sáhl po nejbližší loukoti, jak se vynořila z vody, a popadl ji – byla chladná, kluzká – ruka mu sjela po řasách – prsty si rozedral třískami – pustil se – zachytil se druhou rukou – zoufale sevřel – loukoť stoupala do výše – nedokázal ji udržet – pustil se, spadl do vody – sáhl po další stoupající loukoti – minul ji – minul – a pak ho voda nemilosrdně strhla dál, zpátky na slunce, po proudu.

Minul!

Kruci.

Řeka ho hnala dál. Pryč od mostu, pryč od ostatních.

Byl sám.