15.12:09
Těžká dřevěná brána se pootevřela. Zevnitř vykoukl zastíněný obličej v bílé kápi. „Bůh vám dej vzrůst a hojnost,“ řekl mnich vážně.
„Bůh ti dej zdraví a moudrost,“ odpověděl Marek okcitánsky.
„Co si přejete?“
„Přišli jsme k bratru Marcelovi.“
Mnich kývl, skoro jako by je čekal. „Certes, můžete vstoupit,“ řekl. „Jdete včas, ještě je zde.“ Otevřel dveře o něco víc, takže mohli po jednom vejít.
Ocitli se v malém kamenném předpokoji, velmi temném. Ucítili vůni pomerančů a růží. Zevnitř z kláštera slyšeli prozpěvování.
„Zbraně můžete odložiti zde,“ řekl mnich a ukázal do kouta místnosti.
„Dobrý bratře, to, obávám se, nemůžeme.“
„Zde se nemáte čeho báti,“ řekl mnich. „Odložte zbraň nebo odejděte.“
Marek začal protestovat, ale pak odepnul meč.
Mnich je neslyšným krokem vedl tichou chodbou. Stěny byly z holého kamene. Zahnuli za roh a pokračovali další chodbou.
Klášter byl hodně rozsáhlý a připomínal bludiště.
Byl to cisterciácký klášter; mniši nosili bílá roucha z hrubé látky. Přísnost cisterciáckého řádu byla záměrnou výtkou zhýčkanějším řádům benediktinů a dominikánů. Od cisterciáckých mnichů se čekalo, že budou dodržovat přísnou disciplínu v atmosféře tvrdého asketismu. Po staletí cisterciáci nepovolovali žádné plastické ozdoby na svých prostých stavbách a žádné ozdobné ilustrace ve svých rukopisech. Jejich jídlo sestávalo ze zeleniny, chleba a vody, bez masa a bez omáček. Lůžka byla tvrdá, postele prázdné a studené. V každém ohledu byl jejich klášterní život spartánský. Ale právě tahle tuhá disciplína jim –
Plesk!
Marek se obrátil po zvuku. Blížili se k ambitu – otevřenému nádvoří, ze tří stran obklopenému podloubím. Mělo to být místo ke čtení a k rozjímání.
Plesk!
Teď uslyšeli smích. Hlučné hlasy mužů.
Když vkročili do ambitu, uviděl Marek, že fontána a zahrada byly odstraněny. Povrch tvořila holá udusaná hlína. Čtyři muži, potící se v dlouhých plátěných košilích, hráli jakousi házenou.
Plesk!
Míč se kutálel po zemi a muži se navzájem postrkovali a odráželi, míč nechávali být. Když se zastavil, jeden z mužů ho sebral, vykřikl: „Tenez!“ a odpálil míč přes hlavu holou dlaní. Míč se odrazil od postranní stěny ambitu. Muži vykřikli a začali spolu bojovat o pozice. Pod podloubím stáli mniši a šlechtici, kteří na ně povzbudivě volali a potřásali váčky peněz na sázky.
Na jedné straně byla připevněna dlouhá dřevěná deska, a vždycky když míč dopadl na ni – s hlasitým zaduněním –, sázkaři kolem se rozkřičeli ještě víc.
Markovi chvilku trvalo, než si uvědomil, na co se to vlastně dívá: na nejranější podobu tenisu.
Tenez – z výkřiku podávajícího, který znamenal: „Přijmi ho!“ – byla nová hra, vymyšlená před pouhými pětadvaceti lety, a stala se okamžitým hitem. Rakety a sítě přišly až o stovky let později; prozatím vypadala hra jako určitá forma házené a hrály ji všechny vrstvy společnosti. Mezi šlechtou se hra stala tak populární, že to vyvolalo trend k výstavbě nových klášterů – která byla často přerušena po dobudování ambitu. Královským rodinám dělalo starosti, že princové zanedbávali svůj rytířský výcvik a trávili dlouhé hodiny na kurtu, kde se často hrálo až dlouho do noci ve světle pochodní. Sázelo se hlava nehlava. Král Jan II. Francouzský, nyní zajatý v Anglii, za ty roky utratil malé jmění, aby zaplatil své dluhy z tenisu. (Král Jan byl znám jako Jan Dobrý, ale říkalo se, že ať je Jan dobrý v čemkoli, tenis to rozhodně není.)
Marek se zeptal: „Hráváte zde často?“
„Cvičení povzbuzuje tělo a brousí mysl,“ řekl mnich okamžitě. „Hrajeme zde ve dvou ambitech.“
Když procházeli ambitem, všiml si Marek, že někteří diváci mají na sobě zelené, černě lemované oblečení. Byli to tvrdí, ošlehaní muži s chováním lapků.
Nechali ambit za sebou a začali stoupat po schodech.
Marek řekl mnichovi: „Zdá se, že řád vítá muže Arnauta de Cervole.“
„Pravdu díš,“ řekl mnich, „neboť oni nám budou ku prospěchu a navrátí nám mlýn.“
„Byl vám vzat?“ ptal se Marek.
„Lze to tak říci.“ Mnich došel k oknu, odkud byl…
