5
Uběhlo šest měsíců a já stále bydlím v pokoji na Naklua Road; myslím, že jsem téměř dokončil svůj úkol. Valérie mi chybí. Kdybych měl náhodou v úmyslu vytlačit nebo zmírnit pocit ztráty, když jsem začal sepisovat tyto stránky, byl bych nyní přesvědčen o nezdaru: Valériina nepřítomnost mi dosud nikdy nepůsobila takové utrpení.
Po třech měsících pobytu jsem dospěl k rozhodnutí vrátit se do masážních salonů a barů s hosteskami. A priori jsem z té myšlenky nadšený nebyl, bál jsem se naprostého fiaska. Přesto jsem dosahoval erekce, a dokonce jsem ejakuloval; ale rozkoš nepřišla ani jednou. Nebyla to chyba holek, stále tak zkušených a něžných; ale byl jsem jakoby znecitlivělý. Trochu z principu jsem dál jednou týdně chodil do masážního salonu; pak jsem se rozhodl přestat. Potíž byla v tom, že to byl stále ještě lidský kontakt. Přestože jsem sám pro sebe na návrat rozkoše už vůbec nevěřil, dokázal jsem někdy přivést k orgasmu partnerku také díky tomu, že mi nečitelnost údu umožňovala vydržet v zásadě hodiny, kdybych se nedonutil přestat. Toužit takhle někoho přivést k rozkoši mohlo představovat výzvu; jenže já už žádné výzvy nehledal. Můj život byla prázdná forma a bylo lepší, aby to tak zůstalo. Kdybych vpustil do svého těla vášeň, rychle by s sebou přitáhla bolest.
Má kniha končí. Stále častěji většinu dne proležím. Občas ráno zapnu klimatizaci, večer ji vypnu, a mezitím se neděje naprosto nic. Zvykl jsem si na vrčení přístroje, které mi ze začátku vadilo; ale zvykl jsem si i na horko; vlastně nedávám přednost ani jednomu.
Francouzské noviny už dlouho nekupuji; předpokládám, že už se odehrála volba prezidenta. Ministerstvo kultury v každém případě běží dál. Možná že Marie-Jeanne si na mě čas od času vzpomene při schvalování rozpočtu výstavy; nesnažil jsem se navázat spojení. Nevím ani, co se stalo s Jeanem-Yvesem; po propuštění z Aurory nejspíš pokračuje v kariéře o mnoho pater níž a pravděpodobně jinde než v cestovním ruchu.
Když skončí milostný život, celý život jako by získal trochu konvenční a nucený rozměr. Udržujeme si lidskou podobu, obvyklé chování, jakousi strukturu; ale jak se říká, nejde to od srdce.
Po Naklua Road projíždějí skútry a víří oblak prachu. Už je poledne. Prostitutky z předměstí odcházejí za prací do barů v centru. Dnes asi nikam nepůjdu. Nebo možná vpodvečer, abych zhltnul polévku u jednoho ze stánků na křižovatce.
Když se vzdáme života, jako poslední lidské kontakty nám zbudou vztahy s prodavači. V mém případě se omezují na několik slov v angličtině. Nemluvím thajsky, což mě vytěsňuje za dusnou a smutnou hradbu. Pravděpodobně nikdy nepochopím Asii a ostatně na tom nijak nezáleží. Svět lze obývat a nechápat ho, stačí od něj získat potravu, pohlazení a lásku. V Pattayi jsou podle západních, a dokonce asijských měřítek potrava i pohlazení levné. O lásce se mi mluví těžko. Nyní jsem o tom přesvědčen: Valérie pro mě byla jen zářivou výjimkou. Patřila k bytostem, které jsou schopné zasvětit život něčímu štěstí, učinit je přímo svým cílem. Tento fenomén je záhadou. V něm spočívá štěstí, prostota i radost; ale stále nevím, jak ani proč může nastat. A pokud jsem nepochopil lásku, k čemu je mi pochopit zbytek?
Až do konce zůstanu dítětem Evropy, starostlivosti a hanby; nemám žádné poselství naděje. K západu necítím nenávist, nanejvýš obrovské pohrdání. Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž už jednoduše nelze žít; a ještě ho dál vyvážíme.
Stmívá se, pestrobarevné girlandy ve výlohách pivních barů se rozsvěcují. Němečtí senioři usedají, tučnou ruku pokládají mladé společnici na stehno. Víc než jakýkoliv jiný národ znají starostlivost a hanbu, cítí potřebu něžného těla, hebké, nekonečně osvěžující pleti. Víc než jakýkoliv jiný národ znají touhu po vlastním zničení. Málokdy se u nich setkáme s onou pragmatickou, spokojenou vulgárností anglosaských sexuálních turistů, s mánií neustálého porovnávání služeb s cenami. Málokdy …
