8
Trsy trávy, unášené proudem, pluly po hladině. V lehce zamlžené džungli se znovu začal ozývat zpěv ptáků. Úplně na jihu, v ústí údolí, se rýsovaly zvláštní tvary barmských hor. Ty zakulacené, modravé formy, přerušované náhlými řezy, jsem už někde viděl. Možná v krajinách italských primitivistů v muzeu během studií na lyceu. Skupina ještě nebyla vzhůru; touhle dobou je teplota zatím mírná. Spal jsem velmi špatně.
Po včerejší krizi vládla při snídani u stolů jistá vlídnost. Josette a René vypadali ve formě; naopak jurští ekologové, jak jsem si všiml, když přiklopýtali, byli v žalostném stavu. Proletáři předchozí generace, kteří bez komplexů vítají moderní pohodlí, jakmile se naskytne, se v případech skutečného nepohodlí jeví daleko odolnější než jejich děti, byť zaujímající “ekologické” pozice. Éric a Sylvie celou noc probděli; Sylvie byla navíc doslova pokrytá rudými puchýři.
“No jo, komáři mě nešetřili,” přikývla hořce.
“Mám hojivý krém, jestli chcete. Je velmi účinný; můžu pro něj skočit.”
“To byste byl hodný, díky; nejdřív si ale vypijeme kávu.”
Kafe bylo hnusné, velmi světlé, téměř nepoživatelné; aspoň v tomto ohledu jedeme podle amerických norem.
Ten mladý pár působil fakt hloupě, skoro mi jich bylo líto, když jsem viděl, jak se jim ten “ekologický ráj” hroutí před očima; ale cítil jsem, že dnes mi bude líto všeho. Opět jsem se zadíval k jihu. “Barma musí být krásná,” řekl jsem polohlasně, spíše sám pro sebe. Sylvie vážně přisvědčila: ano, je krásná, aspoň to slyšela; osobně si však Barmu zakázala. Nesmí podporovat devizami udržování takové diktatury. Jo jo, pomyslel jsem si; devizy. “Lidská práva jsou důležitá!” zvolala téměř zoufale. Když někdo mluví o “lidských právech”, mám vždycky trochu pocit, že ironizuje, ale řekl bych, že to nebyl její případ.
“Osobně jsem přestal jezdit do Španělska po Francově smrti,” ozval se Robert a sedl si k nám. Ten tu ještě chyběl. Vypadal odpočatě, všechny jeho ničivé schopnosti byly obnovené. Oznámil nám, že usnul úplně namol, a díky tomu se skvěle vyspal. Na cestě k bungalovu sebou několikrát málem fláknul do řeky; ale nakonec došel bez úhony. “Inša Alláh,” uzavřel zvučným hlasem.
Po této karikatuře snídaně mě Sylvie doprovodila do pokoje. Cestou jsme potkali Josianu. Tvářila se temně a uzavřeně a nevěnovala nám jediný pohled; i ona se zdála daleko od cesty odpuštění. Dozvěděl jsem se, že v civilu, jak říkal hezky René, je profesorkou francouzštiny; vůbec mě to nepřekvapilo. Přesně takovéhle krávy mě před mnoha lety odradily od studií literatury.
Předal jsem Sylvii tubu s hojivým krémem. “Hned vám ho vrátím,” řekla. “Klidně si ho nechte, už asi moc komárů nepotkáme; myslím, že nesnášejí mořské břehy.” Poděkovala, popošla ke dveřím, zaváhala a otočila se: “Přece nemůžete schvalovat sexuální zneužívání dětí…!” zvolala teskně. Něco podobného jsem čekal; potřásl jsem hlavou a znuděně odpověděl: “V Thajsku moc dětské prostituce není. Podle mě o nic víc než v Evropě.” Nepříliš přesvědčeně kývla a odešla. Ve skutečnosti jsem disponoval přesnějšími informacemi díky podivuhodné knížce nazvané The White Book, kterou jsem si koupil na své první cestě. Nebyl v ní uveden autor ani vydavatel, zřejmě jakási asociace s názvem “Inkvizice 2000”. Pod rouškou pranýřování sexuální turistiky uváděli všechny potřebné adresy, stát po státu - před každou informační kapitolou krátký odstavec plamenně volal po naplnění božího záměru a znovuzavedení trestu smrti pro sexuální delikventy. V otázce pedofilie byl White Book jasný: výslovně nedoporučovali Thajsko, které už nebylo v tomto ohledu zajímavé, pokud kdy vůbec bylo. Daleko lepší bylo jet na Filipíny nebo ještě lépe do Kambodži - cesta mohla být nebezpečná, ale stála za to.
Rozkvět khmerského království dosáhl vrcholu ve 12. století, kdy vznikl chrám Angkor Vat. Od té doby to s ním šlo víceméně od deseti k pěti; hlavním nepřítelem Thajska se stali Barmánci. V roce 1351 král Ramathibodi I. založil město Ayutthaya. V roce 1402 jeho …
