2
Všechno jednou končí, noc také. Z letargie prehistorického ještěra mne vytrhl jasný a zvučný hlas nadporučíka Chaumonta. Omlouval se, včera prý neměl čas. Nabídl jsem mu kávu. Zatímco se vařila voda, rozložil si na kuchyňském stole notebook, zapojil tiskárnu. Dá mi tak přečíst moji výpověď, ještě než odejde; souhlasně jsem zamručel. Z řady televizních pořadů jsem pochopil, že kvůli přemíře administrativních úkolů trpí četnictvo nedostatkem času, který má věnovat svému skutečnému poslání: vyšetřování. Nadporučík vřele souhlasil. Výslech začínal na dobrých základech v atmosféře vzájemné důvěry. Program Windows naskočil s radostnou znělkou.
Ke smrti mého otce došlo večer nebo v noci čtrnáctého listopadu. Toho dne jsem pracoval; pracoval jsem i patnáctého. Samozřejmě jsem mohl nasednout do auta, zabít otce, ujet přes noc cestu tam a zpátky. Co jsem dělal večer nebo v noci čtrnáctého listopadu? Pokud mi bylo známo, tak nic; nic pozoruhodného. V každém případě jsem si na to vůbec nevzpomínal; přitom to byl teprve týden. Nemám stálou sexuální partnerku ani opravdu blízkého přítele; jak si za takových okolností vzpomenout? Dny plynou, to je všechno. Omluvně jsem pohlédl na Chaumonta; rád bych mu pomohl nebo ho aspoň ve vyšetřování nějak nasměroval. “Podívám se do diáře…” řekl jsem. Nic jsem od toho kroku neočekával; přesto jsem kupodivu u data 14. narazil na číslo mobilu a nad ním na jméno “Coralie”. Jaká Coralie? Ten diář je fakt na nic.
Jako bych měl místo mozku hovno…” řekl jsem s rozčarovaným úsměvem. “Ale možná jsem byl na vernisáži.”
“Na vernisáži?” trpělivě vyčkával s prsty několik centimetrů nad klávesnicí.
“Ano, dělám na ministerstvu kultury. Připravuji podklady pro financování výstav, někdy představení.”
“Představení?”
“Představení… současného tance…” Cítil jsem se dočista zoufalý, fackovala mě hanba.
“Takže kulturní činnost.”
“Ano, tak… Tak by se to dalo říct.” Díval se na mne přívětivě, ale vážně. O existenci kulturního sektoru věděl sice mlhavě, ale přece. Ve své práci se musel stýkat s nejrůznějšími lidmi; žádná společenská oblast mu nemohla být úplně cizí. Četnictvo je humanismus.
Zbytek rozhovoru proběhl víceméně normálně; viděl jsem už pár seriálů, které mě na takový typ dialogu připravily. Vím o nějakých otcových nepřátelích? Ne, ale po pravdě řečeno ani o přátelích. Ať tak či onak, na to, aby měl otec nepřátele, nebyl dost důležitý. Kdo mohl těžit z jeho smrti? Inu, já. Kdy jsem ho naposledy navštívil? Pravděpodobně v srpnu. V srpnu toho v úřadě nikdy není moc na práci, ale mí kolegové musí na dovolenou, protože mají děti. Já zůstávám v Paříži, hraju na počítači pasiáns a kolem patnáctého si beru prodloužený víkend; to je rámec mých návštěv u otce. Měl jsem s ním vlastně dobré vztahy? Ano a ne. Spíše ne, ale jezdil jsem za ním jednou nebo dvakrát ročně, což není tak špatné.
Potřásl hlavou. Cítil jsem, že se má výpověď blíží ke konci; rád bych toho býval řekl víc. Zmocnily se mě pošetilé, nenormální sympatie k nadporučíku Chaumontovi. Ten už zakládal papír do tiskárny. “Otec hodně sportoval!” prohodil jsem znenadání. Tázavě se na mne podíval. “Nevím…” řekl jsem a rozhodil jsem zoufale rukama. “Chtěl jsem jen říct, že hodně sportoval.” Se zklamaným gestem zadal tisk.
Po podpisu výpovědi jsem doprovodil nadporučíka Chaumonta ke dveřím. Jsem si vědom, řekl jsem, že jako svědek jsem zklamal. Jako všichni svědci…” odpověděl. Chvíli jsem nad tím bonmotem přemýšlel. Před námi se rozprostírala neomezená nuda polí. Nadporučík Chaumont nasedl do svého Peugeota 305; o postupu vyšetřování mě bude informovat. V případě úmrtí přímého příbuzného mají státní úředníci nárok na tři dny dovolené. Mohl jsem se tedy ještě chvíli toulat po kraji, nakoupit místní sýry; přesto jsem ihned zamířil na dálnici do Paříže.
Poslední den dovolené jsem strávil v různých cestovních kancelářích. Líbily se mi prázdninové katalogy, jejich abstrakce, způsob, jakým redukují různé světové lokality na omezenou sekvenci možných p…
