6
První roky života prožila Valérie v Trémévenu, vesničce několik kilometrů severně od Guingampu. V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let pojaly vláda a místní zemědělská družstva záměr udělat z Bretaně významného dodavatele vepřového masa, schopného uspět v konkurenci Velké Británie a Dánska. Vybízely mladé chovatele, k nimž patřil i Valériin otec, aby zakládali jednotky intenzivní výroby; tak se těžce zadlužili u banky Crédit Agricole. V roce 1984 se začal kurz vepřového masa hroutit; Valérii bylo jedenáct. Bylo to poslušné, spíše samotářské děvče, které se dobře učilo; chystala se nastoupit na nižší střední školu v Guingampu. Její starší bratr, rovněž dobrý student, právě udělal maturitu; přihlásil se do zemědělské přípravky na lyceu v Rennes.
Valérie si vzpomínala na Štědrý den 1984; otec strávil většinu dne s účetním z odborové federace zemědělců. Během večeře skoro nepromluvil. Při dezertu po dvou sklenkách šampaňského se obrátil k synovi. “Nemůžu ti radit, abys převzal hospodářství,” řekl. “Už dvacet let vstávám před svítáním a končím v osm nebo devět večer; s mámou jsme prakticky neměli dovolenou. Stačilo by, kdybych to teď prodal se všemi stroji i stájemi, a investoval do rekreačních nemovitostí: mohl bych se po zbytek života opalovat u vody.”
Následující roky pád kurzu vepřového pokračoval. Došlo k demonstracím zemědělců doprovázeným beznadějným násilím; na nádvoří Invalidovny vylili tuny hnoje, před Národním shromážděním podřízli několik prasat. Koncem roku 1986 vláda narychlo schválila podpůrná opatření a vyhlásila plán obnovy pro chovatele. V roce 1987 prodal Valériin otec hospodářství za čtyři miliony franků a něco. Za utržené peníze koupil velký byt v Saint-Quay-Portrieux pro rodinu a tři garsonky v Torremolinos; zbýval mu milion franků, který vložil do podílových fondů SICAV; dokonce si mohl splnit i dětský sen a pořídit si malou jachtu. Prodejní smlouvu podepsal smutně a trochu znechuceně. Novému majiteli bylo třiadvacet, byl svobodný, pocházel z Lannion a právě ukončil studia zemědělky; stále ještě věřil plánům obnovy. Jemu samému bylo osmačtyřicet, jeho ženě čtyřicet sedm; nejlepší roky života zasvětili marné dřině. Žili v zemi, kde výrobní investice v porovnání se spekulativními investicemi nepřinášejí žádnou skutečnou výhodu; to už nyní věděl. Hned za první rok mu pronájem garsonek vynesl víc než roky práce. Zvykl si luštit křížovky, vyjížděl si na jachtě do zálivu, občas na ryby. Jeho žena si na nový život zvykla snadněji a velice ho podporovala: opět přišla na chuť četbě, chození do kina, zábavě.
Když prodali statek, bylo Valérii čtrnáct let a začínala se líčit; před zrcadlem v koupelně sledovala, jak jí pomalu rostou ňadra. V předvečer stěhování se vydala na dlouhou procházku po statku. V hlavním chlévě zbývala desítka vepřů, kteří se k ní s mírným chrochtáním přiblížili. Ještě téhož večera je odvezli do velkoobchodu a v dalších dnech porazili.
Následující léto bylo zvláštní. V porovnání s Trémévenem bylo Saint-Quay-Portrieux téměř městečko. Už si nemohla u domu lehat do trávy, nechat myšlenky putovat s mraky, plynout s říčními vodami. Mezi letními hosty byli i kluci, kteří se za ní otáčeli; nikdy si úplně nezvykla. Koncem srpna potkala Bérénice, holku z nižší střední, co s ní měla nastoupit do kvinty lycea v Saint-Brieuc. Bérénice byla o rok starší; už se líčila, nosila značkové sukně; měla hezkou, ostře řezanou tvář a velmi dlouhé vlasy, benátsky plavé. Zvykli si spolu chodit na pláž Sainte-Marguerite; vždycky se nejdřív převlékly ve Valériině pokoji. Když si jednou odpoledne sundala Valérie podprsenku, zachytila Béréničin pohled na svých prsou. Věděla, že má krásná, kulatá, vysoko položená prsa, tak plná a pevná, že vypadala až uměle. Bérénice napřáhla ruku, pohladila jejich zaoblení a bradavku. Valérie otevřela ústa a zavřela oči ve chvíli, kdy se Béréničiny rty blížily k jejím; úplně se polibku poddala. Když jí Bérénice strčila ruku do kalhotek, byla už vlhká. Nedočkavě se jich zb…
