5
Díky hravé družnosti, kterou podporuje,
a obrazům, které vyvolává, je turistika
jakožto hledání smyslu vlastně stupňovaným,
kódovaným a netraumatickým prostředkem
k chápání vnějšku a jinakosti.
Rachid AMIROU
Vzbudil jsem se kolem poledního, klimatizace temně hučela; hlava mě bolela trochu míň. Ležel jsem napříč king size postelí a uvědomoval si plán okruhu a to, co mě čeká. Zatím neuspořádaná skupina se promění v živé společenství; počínaje odpolednem se musím zařadit, a v první řadě zvolit šortky k vycházce na klongy. Rozhodl jsem se pro tříčtvrteční modré džíny, ne moc přiléhavé, a doplnil je tričkem “Radiohead”; pak jsem do batohu naskládal pár krámů. Znechuceně jsem na sebe pohlédl do zrcadla v koupelně: můj křečovitý obličej byrokrata ostře kontrastoval se zbytkem; celkem jsem se naprosto podobal tomu, čím jsem byl: čtyřicetiletým úředníkem, co se pokouší přestrojit za mladého po dobu dovolené; bylo to skličující. Přistoupil jsem k oknu a úplně roztáhl závěsy. Ze sedmadvacátého patra byla neuvěřitelná podívaná. Po levici se tyčila impozantní masa hotelu Mariott jako křídová skála, horizontálně rýhovaná řadami oken napůl ukrytých za balkony. Svit slunce v zenitu ostře zvýrazňoval plochy a vrcholky budov. Přímo přede mnou na složitém komplexu pyramid a kuželů z modravého skla docházelo k nekonečným odrazům. Grand Plaza President na obzoru se vršil v obrovských betonových kostkách jako stupňovitá pyramida. Vpravo nad chvějivou zelenou plochou parku Lumphini byly vidět hranaté věže okrové citadely Dusit Thani. Modré nebe bylo bez mráčku. Otevřel jsem si pivo Singhu Gold, usrkával a přemítal o pojmu nezvratnosti.
Průvodkyně dole dělala něco jako prezenci a rozdělovala breakfast coupons. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že bimba se jmenují Babette a Léa. Babette měla blonďaté vlnité vlasy, tedy ne přírodně vlnité, zřejmě spíš naondulované, měla hezká prsa, mrcha, prosvítající pod průsvitnou tunikou s etnickými vzory, pravděpodobně od Trois Suisses. I kalhoty z téže látky měla průsvitné; jasně odhalovaly bílé krajky kalhotek. Léa, výrazná bruneta, byla hubenější; doháněla to hezkým zaoblením zadečku, který se rýsoval v přiléhavých černých cyklistických šortkách, a agresivní hrudí, jejíž špičky se hrotily pod jasně žlutým topem. Štíhlý pupík zdobil maličký diamant. Velmi pozorně jsem si obě zvířátka prohlédl, abych je mohl navždy pustit z hlavy.
Rozdělování stravenek pokračovalo. Průvodkyně Son všechny vyvolávala křestním jménem; bylo mi z toho mdlo. Jsme dospělí, sakra práce. Začal jsem doufat v lepší časy, když důchodce vyzvala jako “pana a paní Lobligeoisovy”; ihned však dodala s radostným úsměvem: Josette a René”. Bylo to těžko uvěřitelné, a přece pravda. Jmenuji se René,” potvrdil penzista nikomu určitému. “To je pech…” zamrmlal jsem. Žena po něm loupla unaveným pohledem typu: “Mlč, René, otravuješ ostatní.” Náhle jsem pochopil, koho mi připomíná: postavu Pana Pluse z reklam na výrobky Bahlsen. Možná to byl dokonce on. Obrátil jsem se přímo na jeho ženu: neúčinkovali někdy v minulosti jako herci v druhořadých rolích? Vůbec ne, odpověděla, měli řeznictví. To mohlo sedět taky. Ta veselá kopa byl tedy řezník (v Clamartu, upřesnila jeho žena); své piruety a vtipy dříve předváděl ve skromném podniku, zasvěceném zásobování prostého lidu.
Pak došlo na další dva páry, méně výrazné, mezi nimiž zdánlivě panovala nejasná spřízněnost. Už spolu někam jeli? Poznali se ráno u snídaně? V této fázi cesty bylo všechno možné. První pár byl zároveň nejméně příjemný. Muž se trochu podobal Antoinu Waechterovi v mladých letech, je-li něco takového představitelné; byl však spíš hnědovlasý a měl pečlivě střižený vous; vlastně se nepodobal tolik Antoinu Waechterovi jako Robinu Hoodovi, ovšem s něčím švýcarským nebo lépe řečeno jurským navíc. Kdybych to měl shrnout, vlastně se nikomu moc nepodobal, ale vypadal fakt jako vůl. Nemluvě o jeho vážné ženě v lacláčích a se slušnýma mlíkárnama. Nebylo uvěřitelné, pomyslel jsem …
