6
Prasklo to na druhý den. „Spisovatel Michel Houellebecq brutálně zavražděn,“ hlásal na titulní straně Pařížan, který události věnoval polovinu sloupku, mimochodem nepříliš zasvěcenou. Další listy jí vyhradily zhruba stejný prostor, aniž přinášely něco navíc, když v zásadě pouze přejímaly komuniké státního návladního z Montargisu. Ani jeden, zdálo se, nevyslal na místo reportéra. O něco později vyšla prohlášení několika různých osobností a ministra kultury: všichni z toho byli „zdrcení“ nebo alespoň „hluboce zarmoucení“ a vzdávali čest památce „velikého tvůrce, který navždy zůstane v našich myslích“, zkrátka pohybovali se v obvyklém rámci úmrtí celebrit, charakterizovaném konsensuálním přežvýkáváním a přiměřenými floskulemi, to je jistě daleko nedovede.
Michel Khoury se vrátil zklamaný ze schůzek s Teresou Cremisiovou a Frédérikem Beigbederem. O upřímnosti jejich zármutku podle něj nebylo pochyb. Jasselina vždycky zarážela klidná jistota, s jakou Khoury tvrdil takové věci, které podle něj náležely vysoce složité a nejasné oblasti lidské psýchy. „Opravdu ho milovala,“ říkal, nebo „O upřímnosti jejich zármutku není pochyb“, jako by oznamoval experimentální, pozorovatelná data; nejpodivnější přitom bylo, že mu vývoj případu obvykle dával za pravdu. „Znám lidi,“ řekl mu jednou tónem, jakým bychom řekli „Znám kočky“ nebo „Znám počítače“.
Oba svědci mu nicméně neměli moc co užitečného sdělit.
Houellebecq měl hodně nepřátel, zopakovali, zachovali se k němu neprávem agresivně, krutě; když požádal o konkrétnější seznam, Teresa Cremisiová netrpělivě pokrčila rameny a navrhla, že mu pošle složku mediálních vyjádření. Ale na otázku, zda by ho někdo z těch nepřátel mohl zabít, oba jasně odpověděli záporně. Teresa Cremisiová odpovídala s přehnanou srozumitelností, jako by mluvila k mentálně zaostalému, a vysvětlila mu, že se jedná o literární nepřátele, kteří svou nenávist vyjadřovali na internetových stránkách, v novinových nebo časopiseckých článcích, v nejhorším případě v knihách, ale žádný z nich by nebyl schopen fyzické likvidace. Mimochodem ani ne tak z morálních důvodů, pokračovala s očividnou hořkostí, jako spíše proto, že na to jednoduše neměli odvahu. Ne, uzavřela, v literárním prostředí pachatele hledat neměli (a zdálo se mu, že chtěla dodat: „bohužel“).
Beigbeder vypověděl zhruba totéž. „Mám naprostou důvěru v policii své země…“ prohlásil na začátek, načež se hlučně rozchechtal, jako by právě udělal skvělý vtip, ale Khoury mu to ne– zazlíval, autor byl evidentně napjatý, naprosto vykolejený tou náhlou ztrátou, mimo. Potom upřesnil, že Houellebecq měl za nepřátele „řádově všechny kretény na pařížském trhu“. Na Khouryho naléhání uvedl redaktory serveru nouvelobs.com s tím, že i když se teď jistě radují z jeho zmizení, sami by ani v nejmenším neriskovali. „Umíte si představit takového Didiera Jacoba, jak jede na červenou? Ani na kole by si to nelajsl,“ prohlásil očividně zhnusený autor Francouzského románu.
Zkrátka, uzavřel Jasselin, když zakládal obě výpovědi do žluté igelitové kapsy, branže jako každá jiná s běžnými závistmi a rivalitami. Založil kapsu na konec pořadače s nadpisem „Výpovědi“ s vědomím, že současně uzavírá i kapitolu literární prostředí případu a že se mu nejspíš už nikdy nenaskytne příležitost kontaktu s literárním prostředím. Bolestně si také uvědomil, že vyšetřování zrovna moc nepokročilo. Závěry forenzního oddělení dorazily: muže i psa zastřelili Sig Sauerem M-45, v obou případech jedinou kulkou z bezprostřední blízkosti do srdce; zbraň byla vybavena tlumičem. Předtím byli omráčeni tupým a podlouhlým předmětem – mohla jím být baseballová pálka. Šlo o přesně provedenou vraždu bez zbytečného násilí. K rozřezání a rozpárání jejich těl došlo až poté. Provedli rychlou simulaci, podle níž operace trvala něco přes sedm hodin. Smrt nastala tři dny před nálezem těla; k vraždě tedy došlo v sobotu, pravděpodobně odpoledne.
Průzkum výpisu z telefonických hovorů za poslední rok, který si operátor uchoval v&…