Doslov
Jak zmapovat své teritorium
Francouzský spisovatel Michel Houellebecq získal za román Mapa a území významnou literární cenu Prix Goncourt. Na tento oficiální „metál“ čekal poměrně dlouho – a několikrát ho měl opravdu na dosah. S odstupem lze konstatovat, že možná bylo dobře, když porotci otáleli. Mapa a území už totiž není jen kniha mladého rozhněvaného autora, který chce křičet do světa, že s tím, jak žijeme (a milujeme), něco není v pořádku. V tomto románu se s námi Houellebecq opět dělí o svůj osobitý a chvílemi věštecký pohled na společnost a soudobé dějiny, ale předkládá ho formou tak propracovanou, že si ocenění za výjimečné literární dílo zaslouží.
Houellebecq patří k nejznámějším a nejpřekládanějším současným francouzským autorům. Přitom je ve francouzské literatuře oním pověstně nevychovaným děckem, ba pro leckoho často i osobou nechtěnou. Ona domácí literatura mu je totiž už od vstupu na scénu očividně malá, škrtí ho a provokuje k dalším průšvihům. Ačkoli patří nejen ve Francii, ale i v cizině k nejprodávanějším autorům, ačkoli se o něj zajímá akademický svět a jeho texty se analyzují v odborných kruzích, literární kritika mu dlouho nemohla přijít na jméno. Některé skandály si spisovatel vyvolal sám a je zbytečné dohadovat se zda schválně anebo nedopatřením: soudní procesy za to, že v románech použil název reálné firmy, případně říkal naplno věci, o nichž se nahlas nemluví, jistě přispěly i k jeho popularitě. Kladné i záporné. Houellebecqova tvorba nicméně stojí a padá s tím, že uvádí detaily z našeho žití a neschovává se za nálepky. Že mluví jazykem, jaký užíváme – ať třeba v pseudopolitických debatách, anebo v hovorech, které vedeme v duchu, sami se sebou. Malá mu je ale i literatura jako taková: už jeho druhý román, Elementární částice, obsahuje celé pasáže, které bychom spíš než v románu čekali v esejistickém pojednání sociologického zaměření.
Literární dílo pro Houellebecqa nikdy nebylo místem, kde by předváděl své schopnosti jazykové, naopak. Román bere jako prostředek pro analýzu světa. Přičemž svět je v jeho pojetí velmi různorodý a veskrze smutný, až tragický. Ať už se autor zaměří na dědictví volnomyšlenkářství šedesátých let a vypíchne, jak poznamenalo životy dětí této doby, ať se vydá do prostředí sexuální turistiky, nebo necitelně odhaluje podrobnosti střetu muslimských a křesťanských postojů. Stejně jako umí zacílit na společnost jako takovou či vybranou její vrstvu, svede i věrohodně vyprávět o životě jednotlivců. Pozoruhodně empaticky popisuje zejména osamocení jedince v davu, vykořenění člověka, který se nezdá být kompatibilní s ostatními v kolektivu, který nedokáže navázat komunikaci, a už vůbec ne vztah. Láska, její omezené možnosti a nemožnost přetrvávat, je velkým tématem spisovatele Houellebecqa. A s ní také stárnutí, degradace – nejen hodnot (jako právě ona láska), ale, a to především, lidského těla. V předchozích románech se snažil tenhle problém řešit projekcemi do budoucnosti: Možnost ostrova je zčásti dokonce takovou sci-fi vizí o očekávatelných následcích našeho směřování a důsledcích některých marnotratných představ.
Freska o umění, konzumu, médiích, o vládě peněz…
Mapa a území je román v určitém směru tradiční, ale i naprosto avantgardní. První zařazení si vyslouží, protože jde o příběh jistého muže (Jeda Martina), jehož sledujeme od mládí až do stáří: autor nás provádí jeho životem pěkně po pořádku, nenarušuje chronologii, ani ji neopustí či nesmete čímsi pro román důležitějším. Z tohoto pohledu se čtenář může cítit jako v bavlnce: prožívá s hrdinou jeho kariéru, lásku, přátelství i peripetie vztahu syna a otce, zamyslí se nad smrtí… Netradiční, a pro čtenáře zcela nečekaný (a tím pádem i takřka magnetický) bude spíš rámec, do kterého Houellebecq svůj příběh zasadil. Jeho prolnutí s postavou autora samotného, prokřížení s reálným světem. Ve Francii začal být v nedávné době značně populární žánr tzv. autofikce, kdy spisovatelé vyprávějí o svém životě tak, že se …
