8
Po několika průtazích stanovili vernisáž na středu 11. prosince – podle Marylin ideální den. Katalogy vyrobila narychlo jedna italská tiskárna a dorazily právě včas. Byly to elegantní, až luxusní předměty – na tomhle se nesmí škudlit, rozhodla Marylin, jíž se Franz stále více podřizoval, bylo až zvláštní, jak za ní všude chodil z místnosti do místnosti, když vyřizovala své telefonáty.
Poté co položili u vchodu komínek katalogů a zkontrolovali zavěšení všech obrazů, neměli nic na práci až do devatenácté hodiny, kdy se mělo otevřít, a galerista začal prokazovat viditelné známky nervozity; k černým džínsům Diesel si oblékl podivnou vyšívanou vestu jako ze šatníku slovenské vesničanky. Marylin si v pohodě ověřovala na mobilu pár detailů a přecházela od jednoho obrazu ke druhému, následovaná Franzem. Iťs a game, iťs a million dollar game.
Kolem sedmé večerní začala Jeda choreografie obou komparsistů unavovat a oznámil, že se jde projít. „Jenom na otočku, trochu se projdu ulicemi, žádný strach, chůze na vzduchu mi prospěje.“
Když vstoupil na bulvár Vincenta Auriola, uvědomil si, že jeho poznámka svědčila o přehnaném optimismu. Kolemprojíždějící auta na něj cákala špinavou vodu a byla zima a lilo: ničím jiným se toho večera bulvár Vincenta Auriola nevyznačoval. Jedinými viditelnými centry energie, jedinými společenskými nabídkami schopnými vyvolat touhu, štěstí a radost byly hypermarket Casino a čerpací stanice Shell. Tato místa života Jed už znal: v hypermarketu Casino byl roky pravidelným zákazníkem, než přešel k Franprix na bulváru de l’Hôpital. I benzinku Shell znal dobře: mnohokrát v neděli ocenil, že se zde může zásobit brambůrky a minerálkou Hépar, ovšem toho večera to nebylo třeba, v plánu byl samozřejmě koktejl a objednali lahůdkáře.
Přesto vešel spolu s desítkami dalších zákazníků do velkoprodejny a ihned mohl konstatovat různá vylepšení. U oddělení knih přibyl pult s tiskem, nabízející široký výběr deníků a časopisů. Nabídka čerstvých italských těstovin ještě vzrostla, zdálo se, že skutečně nic nedokáže zastavit čerstvé italské těstoviny v rozletu; a hlavně, food court obohatil nádherný samoobslužný salátový bar svítící novotou, kde nabízeli asi patnáct variací, z nichž některé vypadaly velmi lákavě. To v něm vzbudilo chuť se vrátit, odkud přišel; zpeklenou chuť se vrátit, jak by řekl Houellebecq, jehož nepřítomnost Jed zničehonic bolestně pocítil před tím salátovým barem, kde několik žen středního věku zamyšleně odhadovalo kalorickou hodnotu předkládaných směsí. Věděl, že spisovatel sdílí jeho zálibu v supermarketech, jediných pravých prodejnách, jak rád říkal, a stejně jako on do budoucnosti, více či méně utopické a vzdálené, vzýval fúzi jednotlivých obchodních řetězců do totálního hypermarketu, který pokryje všechny lidské potřeby. Jak příjemné by bylo teď spolu navštívit tento hypermarket Casino v novém kabátě, šťouchat do sebe lokty a vzájemně si ukazovat nové produktové segmenty nebo etikety s obzvlášť vyčerpávajícím a jasným nutričním složením…!
Zmocňovalo se ho snad přátelství k Houellebecqovi? Ten výrok zněl přehnaně a Jed si tak jako tak nepřipadal takového pocitu schopen: i dospíváním a útlým mládím prošel, aniž navázal nějaké zvláštní přátelství, přestože jsou tato životní období považována za obzvlášť příznivá k jejich vzniku; nebylo moc pravděpodobné, že by na něj přátelství přišlo nyní s věkem. Nicméně se mu celkově líbila jejich setkání, a hlavně si cenil jeho textu, dokonce mu vzhledem k autorově zjevně nedostatečnému pikturálnímu vzdělání připadal až překvapivě intuitivně kvalitní. Pochopitelně ho pozval na výstavu; Houellebecq odpověděl, že „zkusí přijet“, což znamenalo, že se pravděpodobnost jeho návštěvy blíží nule. Po telefonu neskrýval vzrušení ze zařizování nového domu; když se před dvěma měsíci vrátil do vesnice, kde prožil dětství, a vykonal tak jakousi sentimentální pouť, dům, v němž vyrůstal, byl na prodej. Považoval to za „naprostý zázrak“, za znamení osudu, a okamžitě ho k…
