9
Když se před ním vylouplo prostranství u Notre Dame de la Gare, začal se náhle jako výstraha snášet jemný a ledový déšť, načež stejně náhle po několika vteřinách ustal. Vystoupal několik schodů vedoucích ke vchodu. Dveře kostela byly jako vždy zeširoka otevřené; vevnitř to vypadalo pustě. Zaváhal a otočil se. Ulice Johanky z Arku klesala až k bulváru Vincenta Auriola, nad nímž projížděla nadzemka; v dálce šel rozeznat dóm Pantheonu. Nebe bylo tmavě, matně šedé. Vlastně, usoudil, Bohu toho nemá moc co říct; ne teď.
Národní náměstí bylo liduprázdné a skrze opadané stromy prosvítaly pravoúhlé, skloubené struktury univerzitního centra Tolbiac. Jed zabočil do ulice Château-des-Rentiers. Měl náskok, ale Franz už tam seděl, před sebou baňatou sklenku stolního vína a očividně ne první. Zarudlý a rozcuchaný vypadal, jako by několik týdnů v kuse nespal.
„Tak,“ shrnul situaci, když se Jed posadil. „Dostal jsem nabídky na skoro všechny obrazy. Nechal jsem je licitovat, možná ještě trochu zvýším ceny, každopádně prozatím se průměrná cena ustálila na pěti stech tisících eur.“
„Jakže?“
„Slyšel jsi dobře: pěti stech tisících eur.“
Franz si nervózně kroutil pramínky rozježených bílých vlasů; to ho Jed nikdy dělat neviděl. Vypil sklenici, poručil si hned další.
„Když je prodám teď,“ pokračoval, „dostaneme třicet milionů eur; zhruba.“
V kavárně se rozhostilo ticho. Kousek od nich velmi vyhublý stařík v šedém svrchníku usínal nad likérovým pivem. U nohou mu podřimoval, stejně jako jeho pán, bílozrzavý obézní krysařík. Opět začalo jemně pršet.
„Tak co?“ zeptal se Franz asi po minutě. „Co uděláme? Mám začít prodávat?“
„Jak chceš.“
„Jak to, jak chci, sakra! Uvědomuješ si, jaký to jsou prachy?“ Skoro zakřičel a stařec vedle se s trhnutím probral; pes se obtížně vztyčil a zavrčel jejich směrem.
„Patnáct milionů eur… Patnáct milionů eur oba…“ pokračoval Franz mírněji, ale přiškrceným hlasem. „A mám pocit, že ti to je úplně šumák…“
„Ne, ne, promiň,“ odpověděl rychle Jed. „Řekněme, že jsem v šoku,“ dodal o něco později.
Franz si ho prohlédl s podezřívavou nevolností. „Tak fajn,“ řekl nakonec. „Nejsem Larry Gagosian[3], na takovéhle věci nemám nervy. Prodám to teď.“
„Určitě dobře uděláš,“ řekl Jed po další minutě. Sál opět ztichl a ozývalo se jen chrápání krysaříka, který si znovu spokojeně lehl k páníčkovým nohám.
„Co myslíš…“ začal znovu Franz. „Jaký obraz podle tebe dostal nejlepší nabídku?“
Jed chvíli přemýšlel. „Možná Bill Gates a Steve Jobs…“ navrhl nakonec.
„Přesně. Vystoupal na milion a půl eur. Díky jednomu Američanovi, který prý jedná za samotného Jobse.“
„Už dlouho…“ pokračoval Franz napjatým, téměř rozčileným hlasem, „už dlouho trh s uměním ovládají nejbohatší světoví podnikatelé. A dneska mají poprvé příležitost, kromě toho že kupují, co je esteticky největší avantgarda, koupit si obraz sebe samých. Nechtěj ani slyšet, kolik žádostí jsem dostal od podnikatelů nebo průmyslníků, abys je namaloval. Jsme zpátky na královském dvoře… Zkrátka chci tě hlavně varovat, že ses octnul pod tlakem, pod velkým tlakem. Máš ještě v úmyslu dát Houellebecqovi ten jeho obraz?“
„Jistě. Slíbil jsem to.“
„Jak myslíš. Je to krásný dárek. Dárek za sedm set padesát tisíc eur… I když, hele, zaslouží si ho. Jeho text sehrál své. Díky tomu, jak zdůrazňuje systematický, teoretický rys tvojí práce, nejsi spojovaný s novou figurací a všemi těmihle chudáky… Samozřejmě jsem obrazy nenechal ve skladu v Eure-et-Loir, pronajal jsem si sejfy v bance. Napíšu ti lejstro, aby sis mohl vyzvednout Houellebecqův portrét, kdy budeš chtít…“
„Měl jsem taky jednu návštěvu,“ pokračoval Franz po další pauze. „Mladou Rusku, asi budeš vědět, o koho jde.“ Vytáhl vizitku a podal ji Jedovi. „Moc hezká mladá dáma…“
Začínalo se šeřit. Jed strčil vizitku do vnitřní kapsy bundy a začal si ji oblékat.
„Počkej…“ přerušil ho Franz. „Než odejdeš, chci se jenom ujistit, že opravdu chápeš, o co tu jde. Měl jsem asi padesát telefonátů od lidí, kteří patří mezi nejbohatší na…
