10
Ne tak úplně jako obvykle, pomyslel si Jed, když se vracel ulicí Johanky z Arku. Otec zněl po telefonu naprosto zničeně a nejdřív navrhl, aby každoroční večeři zrušili. „Nechci být pro nikoho přítěží…“ Jeho rakovina konečníku se náhle zhoršila, nyní ho stíhaly ztráty materiálu, oznámil s masochistickou rozkoší, budou mu muset udělat umělý vývod střeva. Na Jedovo naléhání souhlasil, aby se sešli, pod podmínkou, že ho syn pozve k sobě. „Už nesnesu pohled na lidské držky…“
Před kostelem Notre Dame de la Gare zaváhal, pak vstoupil. Chrám mu nejdřív přišel opuštěný, ale jak procházel k oltáři, spatřil černou dívku, nanejvýš osmnáctiletou, jak klečí se sepjatýma rukama v jedné z chórových lavic naproti soše Panny Marie; cosi potichu vyslovovala. Zadek, vyklenutý poklekem, jí velmi těsně obepínaly kalhoty z jemné bílé látky, zaznamenal Jed trochu proti své vůli. Zpovídala se z nějakých hříchů? Měla nemocné rodiče? Ta víra v Boha musela být stejně praktická: když už jsme pro druhé nemohli nic udělat – a to platilo v životě často, vlastně takřka výhradně, každopádně v případě otcovy rakoviny určitě – vždycky jsme se za ně mohli aspoň modlit.
Vyšel ven s nepříjemnými pocity. Nad ulicí Johanky z Arku se stmívalo, brzdová světla aut se zpomaleně vzdalovala směrem k bulváru Vincenta Auriola. V dálce se dóm Pantheonu koupal v nevysvětlitelném zelenavém světle, trochu jako by na Paříž chystaly masivní útok mimozemské talíře. Na různých místech města právě nepochybně umírali lidé.
Druhý den touž dobou přitom neváhal, a zatímco na Alpské náměstí dopadal stín, začal rozsvěcet svíčičky a klást na stůl podložený kozly lososové roládičky. Otec slíbil, že dorazí v šest.
Zazvonil dole v osmnáct nula jedna. Jed otevřel domovním telefonem a cestou výtahem dolů se několikrát pomalu a zhluboka nadechl a vydechl.
Když se rychle dotkl syna drsnými tvářemi, zůstal otec stát uprostřed místnosti jako tvrdé Y. „Posaď se, posaď se…“ řekl Jed. Otec ihned poslechl, usedl na úplný kraj jedné ze židlí a vrhal kolem sebe plaché pohledy. Ještě nikdy tu nebyl, uvědomil si náhle Jed, ještě nikdy mě tu nenavštívil. Musel mu říct i to, aby si odložil kabát. Otec se snažil usmívat, trochu jako člověk, který chce ukázat, že udatně snáší amputaci. Jed chtěl otevřít šampaňské, ale trochu se mu třásly ruce, láhev bílého vína, kterou vyndal z mrazáku, mu málem upadla; lil z něho pot. Otec se stále trochu ztuhle usmíval. Ejhle člověk, který dynamicky, občas tvrdě vedl podnik o padesáti lidech, který musel propouštět, přijímat; jenž vyjednával smlouvy na desítky, někdy stovky milionů eur. Ovšem blízkost smrti nás činí pokornými, a toho večera vypadal, že touží, aby vše proběhlo co možná hladce, že hlavně nechce působit žádný problém – to byla pravděpodobně nyní v životě jeho jediná ambice. Jedovi se nakonec podařilo otevřít šampaňské, trochu se uvolnil.
„Slyšel jsem o tvém úspěchu…“ řekl otec a pozvedl sklenici. „Připijme si na tvůj úspěch.“
To je cesta, řekl si hned Jed, skulina k možné konverzaci, a tak začal mluvit o svých obrazech, o práci, kterou zahájil už před deseti lety, o své snaze popsat pomocí malby jednotlivá soukolí, jež spoluumožňují chod společnosti. Hovořil lehce skoro hodinu, přičemž pravidelně doléval šampaňské a pak víno, které upíjeli k předpřipraveným pokrmům zakoupeným předchozího večera, a druhý den si zaraženě uvědomil, že to, co právě říkal, nikdy předtím nikomu neřekl. Otec pozorně poslouchal, čas od času se na něco zeptal, tvářil se překvapeně a zvědavě jako malé dítě, zkrátka všechno probíhalo výborně až do sýrů, kdy Jedovi začala docházet inspirace a jeho otec jako by pod vlivem zemské přitažlivosti upadl do bolestivé sklíčenosti. Večeře ho nicméně trochu posílila, a tak polohlasem utrousil následující slova bez skutečného smutku, spíše s nevěřícným potřásáním hlavy: „Zatraceně… Umělý konečník…“
„Víš,“ řekl hlasem prozrazujícím lehkou opilost, „v jistém smyslu jsem rád, že tu tvoje matka už není. Byla tak jemná, elegantní… Fyzic…
