13
Když dorazili do Souppes (tak zněl název vesnice, kde spisovatel prožil poslední dny), skoro současně si pomysleli, že se tu nic nezměnilo. Nic také nemělo důvod se měnit: vesnice zůstávala strnulá ve své rurální dokonalosti s turistickým účelem a zůstane tak po staletí, jen možná přidá několik prvků životního pohodlí, jako jsou internetové terminály a parkoviště; to jí však umožní pouze druh vybavený inteligencí, který ji bude nadále v tomto stavu udržovat, chránit ji před živly a destruktivní žravostí rostlin.
Vesnice byla rovněž pořád stejně prázdná, poklidná a jakoby strukturálně pustá; přesně tak bude vypadat svět, napadlo Jeda, po výbuchu mezigalaktické neutronové bomby. Do klidných a opravených ulic obce proniknou mimozemšťané a zaplesají nad její odměřenou krásou. Půjde-li o mimozemšťany vládnoucí alespoň základním estetickým cítěním, rychle pochopí nutnost údržby a podniknou nezbytné opravy; taková hypotéza byla zároveň uklidňující a pravděpodobná.
Jasselin zlehka zaparkoval mercedes před dlouhým domem. Jed vystoupil, a jak se do něho dala zima, vybavil si svou první návštěvu, vyskakujícího a skotačícího psa, který ho vítal. Představil si uříznutou psí hlavu, potom uříznutou hlavu jeho pána, uvědomil si děsivost zločinu a na chvíli zalitoval, že přijel, ale rychle se vzpamatoval, protože chtěl být užitečný, celý život chtěl být užitečný a od chvíle, co zbohatnul, tato touha ještě zesílila.
Nyní měl příležitost být něčemu užitečný, nezpochybnitelně, mohl pomoci při dopadení a likvidaci vraha, mohl také pomoci tomu starému skleslému a mrzutému policistovi, který teď vedle něj stál s trochu znepokojeným výrazem, přičemž se v zimním světle nehnutě snažil ovládnout dech.
Při úklidu místa činu odvedli opravdu skvělou práci, pomyslel si Jasselin, když vešel do obývacího pokoje, a představil si kolegy, jak sbírají cáry masa jeden po druhém. Plyšový koberec dokonce nenesl stopy krve, až na tu a tam několik světlých a zašlých skvrn. Kromě toho se ani dům vůbec nezměnil, snadno rozpoznal rozmístění nábytku. Usedl na gauč a nutil se nedívat na Jeda. Musel nechat svědka v klidu, respektovat jeho spontánnost, nebránit jeho emocím, případně intuicím, musel se mu dát zcela k službám, aby se poté on dal k jeho.
A Jed vykročil do jednoho z pokojů, chystal se zřejmě projít celý dům. Jasselin zalitoval, že s sebou nevzal Ferbera: Ferber byl citlivý policajt, věděl by, jak jednat s umělcem – zatímco on byl jen běžný, vysloužilý policajt vášnivě přimknutý ke stárnoucí ženě a malému impotentnímu pejskovi.
Jed stále přecházel z jedné místnosti do druhé, pravidelně se vracel do obýváku, zabral se do průzkumu knihovny, jejíž obsah ho překvapoval a pohnul ještě víc než při první návštěvě. Nakonec stanul před Jasselinem, který sebou trhnul a okamžitě vstal.
Na Jedově postoji přitom nebylo nic zneklidňujícího; stál s rukama za zády jako školák, který se chystá odříkat, co se naučil.
„Můj obraz chybí,“ prohlásil.
„Váš obraz? Jaký obraz?“ zeptal se horečnatě Jasselin s vědomím, že by to měl vědět, že normálně by to věděl, že není docela ve své obvyklé kondici. Šla na něho zimnice; možná že přecházel chřipku, nebo hůř.
„Obraz, kde jsem ho namaloval. Který jsem mu dal. Není tu.“
Jasselinovi trvalo notnou chvíli, než informaci pobral, mozkové soukolí mu fungovalo zpomaleně a cítil se stále hůř, k smrti unavený, tenhle případ ho unavoval na nejvyšší míru a potřeboval neuvěřitelnou dobu na to, aby položil zásadní a jedinou relevantní otázku: „Byl drahý?“
„Celkem ano,“ odpověděl Jed.
„Jak asi?“ Jed přemýšlel několik vteřin a odpověděl:
„Můj kurz momentálně trochu stoupá. Nijak rychle. Podle mě mohl stát tak devět set tisíc eur.“
„Cože…? Co jste to řekl…?“ Skoro zařval.
„Devět set tisíc eur.“
Jasselin se rozplácl na gauči a zůstal bez hnutí, vysílený, jen čas od času něco nesrozumitelně zamrmlal.
„Pomohl jsem vám?“ zeptal se Jed váhavě.
„Případ je vyřešen.“ Jeho hlas prozrazoval sklíčenost, strašlivý smutek. „Vraždilo se už …
