3
Co jsem viděl na Starém trhu
Trochu absurdně jsem se rozhodl zůstat přes víkend v Rouenu. Tisseranda to překvapilo; vysvětlil jsem mu, že si chci prohlédnout město a že do Paříže mě nic netáhne. Ve skutečnosti se mi do prohlídky města moc nechtělo.
Přitom tu jsou krásné středověké památky a řada skutečně zajímavých starých domů. Před pěti sty lety musel být Rouen jedním z nejkrásnějších francouzských měst; to vše je však dnes pryč. Všechno je špinavé, začouzené, špatně udržované, zničené neustálou přítomností aut, hluku, škodlivých zplodin.
Nevím, kdo tu dělá starostu, stačí však deset minut chůze v ulicích starého města, aby člověk pochopil, že je buď naprosto neschopný, nebo zkorumpovaný.
K tomu všemu ulicemi projíždějí desítky frajerů na motorkách nebo mopedech bez tlumiče. Přijíždějí z rouenského předměstí, které je ve stavu naprostého průmyslového zhroucení. Jejich cílem je vydávat ostrý, co možná nejnepříjemnější hluk, pro místní skutečně těžko snesitelný. Daří se jim to výtečně.
Kolem čtrnácté hodiny opouštím hotel. Bez váhání mířím na Starý trh. Je to velké náměstí lemované kavárnami, restauracemi a luxusními obchody. Právě zde před více než pěti sty lety upálili Johanku z Arku.
K připomenutí této události zde byla vztyčena jakási hromada podivně prohnutých betonových dlaždic, zpoloviny zapuštěných do země, jejichž podrobnějším ohledáním vyjde najevo, že jde o kostel. Jsou tu také zárodky trávníků, záhony a šikmé plochy, zřejmě určené milovníkům skateboardu - pokud ovšem ne vozíčkářům, těžko říct. Spletitost místa tím však nekončí: uprostřed náměstí sídlí v jakémsi betonovém pavilonu různé obchody a kousek dál stojí budova připomínající autobusovou zastávku.
Usedám na jednu z betonových dlaždic, pevně rozhodnut udělat si v tom jasno. Není pochyb o tom, že toto náměstí je srdcem, středobodem města. O jakou hru tu přesně jde?
Nejdříve zjišťuji, že lidé se zde pohybují většinou v houfech nebo menších skupinkách od dvou do šesti jedinců. Ani jedna z nich se přitom nepodobá druhé. Samozřejmě že si podobné jsou, jsou si podobné až neuvěřitelně, tuto podobnost však nelze označit za totožnost. Jako by se ti lidé nepatrnými odlišnostmi v oblečení, způsobech přemisťování a shromažďovacích postupech rozhodli uvést do praxe protiklady, nutně doprovázející každou individualizaci.
Dále pozoruji, že všichni tito lidé vypadají spokojeně sami se sebou i s okolním světem; je to zarážející a trochu to nahání strach. Procházejí se klidně, někdo s vychytralým úsměvem, jiný s tupým výrazem ve tváři. Někteří z mladších nosí kožené bundy pokryté nejzběsilejšími hardrockovými hesly; dočteme se na nich věty jako Kill them alll nebo Fuck and destroy!;
všichni se však shodují v jistotě, ze prožívají příjemné odpoledne, převážně zasvěcené konzumaci, čímž přispívají k utužení svých osobností.
A konečně shledávám, že se od nich cítím odlišný, aniž jsem schopen podstatu této odlišnosti popsat.
Toto bezvýchodné pozorování mě nakonec unavuje, i hledám přístřeší v jedné z kaváren. Další chyba.
Mezi stoly prochází obrovská německá doga, ještě obludnější než většina příslušníků její rasy. Před každým zákazníkem se zastavuje, jako by uvažovala, zda si může dovolit jej kousnout.
Dva metry ode mě sedí mladá dívka nad velkým šálkem zpěněné čokolády. Zvíře se před ní dlouze zastavuje a očichává šálek čumákem, jako by se chystalo slupnout jeho obsah jediným líznutím. Cítím, že dívka dostává strach. Zvedám se, mám chuť zasáhnout, tahle zvířata nesnáším. Pes však nakonec odchází sám.
Pak bloumám úzkými uličkami. Úplně náhodou se ocitám v prostorách bývalé kostnice Saint-Maclou: na nádherném velkém čtvercovém nádvoří, kolem dokola lemovaném gotickými sochami z tmavého dřeva.
Trochu dál jsem zahlédl vycházet z kostela svatební průvod. Svatba byla ve velmi starém duchu: šedomodrý oblek, bílé šaty a věneček z pomerančových květů, malé družičky… Seděl jsem na lavičce nedaleko kostelního schodiště.
Snoubenci byli pokročilejšího věku. Tlus…
