6
Saint-Cirgues-en-Montagne
“Je utrpení, ale nikdo netrpí;
jsou činy, ale není nikdo, kdo by je konal;
je cesta, ale není žádný poutník;
je osvobození, ale žádný osvobozený.
Sattipatthána sutta, XLII, 16
20. června téhož roku jsem vstal v šest hodin a zapnul rádio, jmenovitě Rádio Nostalgie. Běžela písnička od Marcela Amonta o snědém Mexičanovi:
lehká, bezstarostná, trochu hloupá; přesně co jsem potřeboval. Za poslechu rádia jsem se umyl a potom si zabalil pár věcí. Rozhodl jsem se vrátit do
Saint-Cirgues-en-Montagne; lépe řečeno udělat nový pokus.
Před odjezdem dojídám vše, co mi zbývá k jídlu.
Jde to dost těžce, protože nemám hlad. Naštěstí toho moc není: čtyři suchary a jedny sardinky. Nechápu, proč to dělám, je zřejmé, že tyto výrobky mají dlouhou trvanlivost. Už je to však dlouho, co mi smysl mých činů není zcela jasný; řekněme, že mi už není moc často znám. Po zbytek času se nacházím víceméně v postavení pozorovatele.
Přesto si při vstupu do kupé uvědomuji nesmyslnost svého počínání; ale nevšímám si toho a sedám si. V Langogne si na nádraží pronajímám kolo; rezervoval jsem si ho telefonicky předem, to jsem měl velmi dobře připravené. Sedám si tedy na kolo a okamžitě zaznamenávám absurditu svého záměru: deset let jsem na kole nejel, Saint-Cirgues je čtyřicet kilometrů daleko, cesta tam je velmi hornatá a já se cítím schopen urazit tak možná dva kilometry po rovině. Naprosto jsem ztratil schopnost a mimochodem i veškerou chuť k fyzickému úsilí.
Cesta je nepřetržité utrpení, avšak spíše abstraktní, dá-li se to tak říct. Oblast je naprosto opuštěná;
stále hlouběji pronikám do hor. Trpím, dramaticky jsem přecenil své tělesné síly. Konečný cíl této cesty mi již navíc není příliš jasný, zvolna se rozplývá s tím, jak stoupám do zbytečných svahů. Přesto se do nich pouštím znovu a znovu a na okolní krajinu ani nepohlédnu.
Uprostřed nekonečného stoupání, zatímco supím jako přidušený kanárek, objevuji u cesty ceduli s nápisem: Pozor odstřel. Navzdory okolnostem se mi ani nechce věřit. Kdo mě to může tak pronásledovat?
Vysvětlení se mi dostane o něco později. Ve skutečnosti se jedná o důl, k odstřelu jsou tedy určeny pouze skály. To mi spadl kámen ze srdce.
Terén se srovnává, zvedám hlavu. Na pravé straně silnice je hromada suti, něco mezi prachem a štěrkem. Její povrch je šedý, geometricky, absolutně rovný. Velmi přitahuje. Jsem přesvědčený, že kdybych do ní šlápl, okamžitě bych se probořil o několik metrů.
Čas od času zastavím na kraji silnice, zakouřím si, trochu si zabrečím a jedu dál. Chtěl bych být mrtvý.
Jenže “je cesta”, kterou je třeba urazit.
Přijíždím do Saint-Cirgues ve stavu patetického vyčerpání a spouštím kotvu v hotelu Vůně lesa. Po chvíli odpočinku si jdu dát do baru pivo. Místní obyvatelé vypadají přívětivě a přátelsky; říkají mi “dobrý den”.
Doufám, že se mnou nikdo nenaváže rozhovor podrobněji, nezeptá se mě, zda jsem tu jako turista, odkud jedu na kole, jestli se mi kraj líbí apod. Naštěstí k tomu však nedojde.
Mé možnosti pohybu v životě se značně zúžily. Vidím jich ještě několik, liší se však jen pouhými detaily.
Večeře nic nezmění. A to jsem mezitím spolkl tři prášky. Jenže sedím tu u stolu sám, objednal jsem si labužnické menu. Je naprosto vynikající; i víno je skvělé. Při jídle brečím a tiše sténám.
Později se na pokoji snažím usnout; opět marně.
Smutná mozková rutina; plynutí noci se zdá být nehybné; představy se vynořují stále neochotněji. Dlouhé minuty civění na přehoz od postele.
Okolo čtvrté ranní se přesto noc mění. Něco se ve mně vrtí a žádá si cestu ven. Sama povaha mé cesty se začíná měnit: nabývá v mé mysli podoby čehosi rozhodujícího, téměř hrdinského.
21. června vstávám v sedm, snídám a vyrážím na kole do mazaského lesa. Dobré jídlo ze včerejška mi asi dodalo sil: lehce a bez většího úsilí projíždím mezi smrky.
Je překrásné počasí, mírné a jarní. Mazaský les je moc pěkný a také uklidňující. Skutečný venkovský les. Jsou zde úzké příkré stezky, paseky a všudyp…
