Božská komedie – Očistec

Zpěv třicátý první

— „Ty, jenž dlíš tam na svaté řeky břehu,“ —
(hrot obrácejíc ke mně svojí řeči,
jež ostřím kruta byla ve svém šlehu,)

Tak začala zas bez přestávky věčí:
— „Mluv, pravdou to? Teď ať tvá zpověď pojí
se s obžalobou takou! — „Věru v křeči

Se pletla síla má, řeč zvedám svoji,
leč hlas můj sotva zvednut hasne dříve,
než jeho moh’ jsem pohybovat stroji.

Počkavši trochu řekla: — „Proč tak snivé
jsi mysli? Mluv, neb upomínka smutná
ti není smyta vlnou vody živé! —“

Strach s zahanbením, směs to věru rmutná,
mi ano takové z úst vytlačily,
je poznat, forma zraku byla nutná.

Jak u luku, jenž příliš napjat v chvíli,
kdy spustí struna, hned se oblouk láme
a šipka s menší silou letí k cíli:

Tak zdrcen byl jsem tíhou viny samé
a slzy moje tekly s vzdechy mými
a na své dráze mne i hlas můj klame.

Pak ona: — „S city mnou ti vnuknutými,
jež učily tě Dobro milovati,
jež všeho vrch, kam s tužbami jdem svými,

Jakými příkopy se’s musil bráti,
a řetězy, že v dobru dále spěti
jsi každé naděje se musil vzdáti?

A jakých úlev jsi moh’ obdržeti,
Co lepšího na jiných duše zřela,
že za jiným jen vždy tvá choutka letí?“ —

Tu hořkým vzdechem ňadra má se chvěla
a sotva mluvit nadešla mi síla
a stěží ústa mluvení tvar měla.

Zde chtíti mlčením neb zapíráním
krýt zpověď svoji, úspěchem se mine,
to před tím soudcem marným namáháním.

Leč obžaloba když se sama line
z úst hříšníka, tu proti ostří záhy
ve zdejším soudu kola běh se šine.

Leč víc bys rděl se z bludné svojí dráhy
a podruhé by Siren lákající
zpěv silnějšímu již byl méně drahý:

Slož símě pláče nyní se svých lící
a uslyš, kterak ku opaku mělo
tě pobádat mé tělo v hrobě tlící.

Ó ničím umění tě nerozchvělo,
ni příroda, jak sličné údy moje,
v nichž žila jsem, teď prach jest moje tělo.

A smrtí mou nejvyšší slasti zdroje
když tobě ucpány, ký předmět země
směl přilákati tebe v sítě svoje?

Tys ovšem měl se obrátiti ke mně
při prvním šípu světských pokušení,
neb hostilo mne nebešťanů plémě,

Ne dát si ohnout křídla k obdržení
ran nových k vůli dívky plaché kráse,
neb jiných marností, jimž stání není!

Na výstřely dva neb tři ve úžase
snad čeká ptáček, před starými ptáky
však nadarmo síť s lukem napíná se! —“

Jak děti studem němé sklopí zraky
a v lítosti svou vinu uznávají
a mlčky poslouchají, stál jsem taky.

A ona děla: — „Jestli umdlévají
tvé smysly bolem od slyšení, výše
vous zvedni, ať se patřením víc kají!

S překážkou menší, náš když vítr dýše,
duh ohromný se na skalisku kácí,
neb vítr zaduje-li z Jarba říše,

Hned brada moje k ní se výše vrací,
a vousem obličej když zváti chtěla,
jed řeči poznat malou měl jsem práci.

A moje tvář jak se k ní obracela,
že andělové od házení květů
ustali, moje zřítelnice zřela.

A plachý zrak můj viděl jako v letu,
jak Beatrice k Nohu obrácena,
jenž jedna osoba jest dvojích světů,

Za řekou tam ve závoj zahalena,
i sebe předčí krásou svou, se zdálo,
jak nad každou dřív byla povýšena.

Sta kopřiv lítosti mi srdce žhalo,
že všecko, co jsem…