Božská komedie – Očistec

Zpěv sedmnáctý

Ó vzpomeň, čtenáři, zda v mlhy roji
kdys octnul jsi se v horách, mhou kdys zíral
ne jinak než jak krtek kůží svojí.

A vlhké mlhy závoj když se sbíral
a zvolna tál a za ním slabou září
se slunce kruh v záhyby jeho vtíral:

Jen slabý obraz tobě mít se zdaří,
jak já jsem viděl tady slunce v dáli,
jež zapadalo právě před mou tváří.

Dle kroků mistrových se moje braly,
já z mraku hroužil do paprsků čelo,
jež v nižších hory krajích umíraly.

Ty obraznosti! kam až zaletělo
tvé křídlo často s vlastní duší naší,
že neslyšíme, byť sta trub kol hřmělo,

Když smyslové ne, rci, kdo tebe plaší?
ty světlem hýbáš se, jež v ráji tvoří
se samo neb se vyšší vůlí snáší.

V mé vidění se nejdřív rysy noří
té bezbožné, jež v ptáka proměněna,
jenž nejraději zpívá; v tomto moři

Má duše byla v sebe uzavřena,
že žádná forma zevnějšího světa
víc nemohla jí býti obsažena.

V mou obraznost v tom jako prška slétá
na kříži člověk pyšný, pohrdavý,
tak umřel též, kol něho lidí četa:

Tož s Estherou Assverus plný slávy
a s nimi Mardocheus, který v činu
i v řeči vždy byl sluha boží pravý.

A obraz ten tak rozplýval se v stínu,
jak zjevil se, jak bublina splask’ zase,
když voda zmizí, v jejímž byla klínu.

V mém vidění pak dívka zjevila se.
„Proč, královno, jsi v hněvu smrt si dala?“
A bolestný pláč kvílel v jejím hlase.

„Bych byla já, tys na smrt pospíchala,
teď Lavinii ztratila’s, já zbyla,
bych nad tvým dřív, než cizím pádem lkala.“ —

Jak zavřené když oči oslnila
zář nová, spánek vyplašen se láme
a škube, nežli zmizí jeho síla:

Tak zjeveni mé zmizelo v tmě samé
před světlem, jež mi šlehlo právě v líce,
tak silné, jaké sotva v žití známe.

Kde jsem, mé oči zřely, pátrajíce,
v tom zazněl hlas k nám: „Tady vstupuje se!“
Po jiném já už neptal jsem se více.

A mocná touha rázem ve mně hne se,
bych toho zřel, jenž mluvil, a tak žárná,
že vyplnění jen jí úkoj nese.

Leč slunce zář jak bije v zrak nám parná,
že jeho obraz tím nám zahaluje,
tak zhasla síla má, zde byla marná.

„Duch nebeský to jest, jenž ukazuje
bez každé prosby cestu naší mdlobě
a v světlo vlastní své se utajuje,

Nám pomáhá, jak každý z nás sám sobě;
kdo nouzi zří a čeká na prošení,
na odmítnutí již se chystá v zlobě.

Nuž za ním obraťme krok bez prodlení
a hleďme stoupat dřív, než tma se schýlí;
pak nešlo by to do dne navrácení.“ —

Tak vůdce děl a my jsme obrátili
své kroky k blízkým schodům bez váhání.
Leč sotva na prvním mé kroky byly,

Já cítil v obličeji náhle vání
slyšel tepot křídel, hlas: Beati,
pacifici, bez hněvu zlého vzplání.

A noci háv již ukryl černošatý
poslední svity slunce, že nad námi
již leckde prokmital hvězd promyk zlatý.

„Ó sílo má, proč mizíš, co tě mámí?“ —
já k sobě děl, ucítiv dál se brodě,
že slábne krok můj těmi končinami.

My na nejvyšším stáli jsme již schodě,
a na konci náš další krok se stavil,
jak na pobřeží když přistanou lodě.

Já chvíli sebe nasloucháním bavil,
zda neuslyším cos z nového kruhu;
pak obrácený…