Božská komedie – Očistec

Zpěv pátý

Od stínů oněch cestou v další kraje
za vůdce svého stopou chtěl jsem jíti,
když jeden za mnou prst svůj pozvedaje

Vzkřik’: „Vizte, paprsk, zdá se, že nesvítí
po levé straně toho, jenž jde dole
a tváří se, jak lidské měl by žití!“ —

Zrak obrátil jsem slov těch při hlahole
a zřel jsem, na mne jen jak v udivení
a světlo zhaslé zřeli všickni v kole.

„— Proč duše tvá se staví v pobloudění,
že chábneš v chůzi?“ dobrý mistr praví,
„co zde se šeptá, po tom nic ti není.

Jen za mnou kráčej a nech mluvit davy;
stůj, pevná věž, jež čela neukloní,
byť sebe víc se vztekal vichr dravý.

Neb člověk, myšlénka v němž druhou honí,
víc nevěrný se stává svému cíli,
neb útok jedné druhou zmdlí a cloní.“ —

Co moh’ jsem říci než: „Můj krok již pílí?“
to řek’ jsem barvu maje v obličeji,
jíž často odpuštění k nám se chýlí.

A zatím svahu na příč zřím, jak spějí
k nám volným krokem tlupy, hlasem touhy
slyš, verš za veršem Miserere pějí.

Jak viděli, že za mým tělem pouhý
stín bez záře byl, zpěv jich stal se křikem,
„Ó!“ zvolali, ryk chraptivý a dlouhý.

Dva z davu potom, vyslanců jak zvykem,
nám běželi vstříc a jich hovor ptá se:
„Co za lid jste, ó poučte nás mžikem!“ —

A mistr pravil: „Navraťte se zase
k těm, již vás vyslali, a rcete, tělo,
jež vidíte, jde ve skutečném mase.

Když k vůli němu státi se jim chtělo,
jak myslím si, dál neřeknu již více,
ať ctí je, k jejich spáse snad sem spělo.“ —

Tak zanícené páry kmitajíce
před nocí jasným nebem nelítají,
ni v slunce sklonu v srpnu blýskavice,

Jak tito nazpátek se v návrat dají
a došedše k nám se všemi se ženou,
jak davy, bez uzdy jež utíkají.

„Jak zástup valný chůzí urychlenou,
děl Básník, již se blíží prosit tebe,
jdi, vyslechni je s myslí nakloněnou.“ —

„Ó duše, která spěcháš v radost nebe,
v těch údech, v nichž jsi v světlo světa spěla,
stůj trochu!“ — Křikem předstihali sebe.

„Hleď, zřítelnice tvoje zdali zřela
kdy někoho z nás, bys dal o něm zprávy:
Proč jdeš? Proč noha tvá se nestavěla?

Násilnou smrtí sešly všech nás davy,
až k slední chvíli každý z nás hřích množil;
tu nebe v čas nás osvítilo pravý,

Že v lítosti a odpuštění dožil
z nás každý život, smíšen k Bohu spěje,
jenž touhu, zřít jej, do srdcí nám vložil.“ —

Já: „Do vašeho ač zřím obličeje,
přec nepoznávám nikoho, leč je-li,
ó šťastné duše, v moci mé, co přeje

Si někdo z vás, ó rcete, a hned smělý
to učiním, pro mír, za nímž mé snahy
za tímto vůdcem svět za světem spěly.“

A jeden začal: — „Rád a bez přísahy
z nás každý věří dobré vůli tvojí,
jen nemožnost-li nezvrátí ji záhy.

Já, který tomu předcházím zde roji,
tě prosím, jestli v tu jsi přišel stranu,
jež Romagnu a Karla říši pojí,

Svou prosbou buď mne pamětliv; ve Fanu
by modlili se za mne bez ustání,
bych zhojit moh’ své duše těžkou ránu.

Tam zrozen jsem, leč díry, z kterých v plání
má prchla krev, v níž bydlelo mé žití,
mi dány byly v Antenorů pláni,

Tam, kde jsem mnil se nejjistějším býti:
ten z Este zasadil je; víc ve vzteku,
než právo chce, on nepřestal…