Božská komedie – Očistec

Dante Alighieri

59 

Elektronická kniha: Dante Alighieri – Božská komedie – Očistec (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: alighieri04 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Dante Alighieri: Božská komedie – Očistec

Anotace

Očistec je druhá ze tří částí eposu Božská komedie, jehož autorem je Dante Alighieri. Božská komedie je alegorického charakteru – znázorňuje cestu lidské duše přes peklo a očistec až do ráje k Bohu.
Hlavní postavou je sám autor, který se dostal vlastní vinou do potíží. Těch si v nebi všimla Beatrice Portinari (Danteho ideální žena, jím v minulosti milovaná), která mu na pomoc poslala básníka Vergilia, aby Danteho provedl Peklem a Očistcem. Po cestě se setkává se slavnými osobnostmi minulosti a osobnostmi ze svého vlastního života.

O autorovi

Dante Alighieri

[1.6.1265-14.9.1321] Dante Alighieri byl největší italský básník 14. století. Pocházel z Florencie, dosáhl značného vzdělání, zabýval se zejména studiem antického, italského a provensálského básnictví. Jako stoupenec protipapežské strany musel r. 1302 odejít do vyhnanství a zbytek života strávil ve Veroně a Raveně. Hlubokým zážitkem, který poznamenal Dantovu celoživotní tvorbu, byla jeho (již v dětství započatá) platonická a zidealizovaná láska k...

Dante Alighieri: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Purgatorio

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Božská komedie – Očistec“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zpěv dvacátý sedmý

Jak první paprsky když slunce hází,
tam jeho Tvůrce kde prolil krev svoji,
když nad Iberem velká Váha vzchází,

Co nad Gangem již polední žár stojí:
tak slunce bylo, den se k pádu klonil;
v tom Anděl zjevil se nám v světla roji.

Na břehu stál před plamenem, jejž clonil,
a „Blaženi, kdo čisté srdce mají
nad lidský živější zpěv z úst svých ronil.

Pak: „Duše svaté, dokud neobtkají
vás plameny, vám průchod volný není,“
děl, když jsme blíž mu stáli na pokraji.

„Nuž nebuďte dál k zpěvu zatvrzeni
a vstupte v žár!“ — Mne při tom strachy jaly,
jak ty, kteří jsou v jámě pohrouženi.

Mé ruce skřížené se k předu vzpjaly,
v žár patřil jsem, na lidská myslil těla
těch, které vídal jsem, jak v ohni pláli.

Má obrátila se stráž ke mně bdělá:
„Můj synu, muka jen, ne smrt jsou tady.
To v těchu ústa Virgilova děla.

Ó vzpomeň, vzpomeň. Geryona zády
jsem zdravého tě přenes’, blíže Boha
když nyní jsem, ty obáváš se zrady?

Ó věř, kdybysi tisícletí mnohá
ve klínu žárů těchto musil dlíti,
ni vlas ti spálit není jejich vloha.

A mníš-li, že tě lapám v klamu síti,
jdi ku ohni a získej důkaz sobě,
lem šatu tvého ať si ruka chytí.

Strach odlož, který bere sílu tobě,
sem obrať se a projdi jistý, smělý! —“
Já proti svědomí stál přec jak v mdlobě.

Když zřel, že váhaje jsem zatvrzelý,
děl trochu pohněván: — „Hleď, milý synu,
od Beatrice ta zeď jen tě dělí! —“

Při jméně Thisby Pyramus jak v zhynu
zrak otevřel a na ni jej obrátil,
co moruš vzplála barvou od rubínu:

Hned tvrdošijnost svou jsem rázem ztratil,
ku vůdci otočil se, jméno slyše,
zvuk jehož srdce mé vždy divně zchvátil.

On zatřás’ hlavou a se usmál tiše:
„— Jak, zůstat ještě tady je tvou vůlí? —“
Jak děcku děl, jež láká jabko s výše.

A vstoupil v žáry, jež se rozklenuly,
řka, kroky Statia, jenž cestou dlouhou
nás oddělil, by za mými se snuly.

Ve žhavé sklo se vrhnout vřel jsem touhou,
bych ochladil se žhoucí ve peřeji,
žár taký sálal tou zdí ohně pouhou.

Můj sladký otec nové ku naději
mne pobádal o Beatrici řečí
řka: „Zdá se mi, že vidím oči její!“ —

Hlas vedl nás a za ním celou péčí
když krok jsme obrátili ku stoupání,
již k novému nám vrch tu kynul větší.

Ó pojďte, otcem mojím požehnáni!
ze záře jasné čarovně to znělo,
že přemožen, jsem patřit nemoh’ na ni.

— „Již slunce v sklonku, večer,“ dál to dělo,
„ó urychlete krok svůj bez prodlení,
na zápádě dokud se nesetmělo!“ —

Výš přímo cesta vedla přes kamení
tím směrem, že jsem skrýval svojím tělem
svit slunce, které haslo v unavení.

Pár schodů mohli jsme ve chvatu smělém
jen urazit, neb z honu černých stínů
jsme soudili, že slunce v sklonu ztmělém.

A dříve nežli v nebes valném klínu
tón jedné barvy celý obzor polil,
než strhla noc svět v svoji prohlubinu,

Za lože každý jeden schod si zvolil,
neb hory povaha nám sílu vzala,
ač každý rád by další cestu volil.

A jako kozy, dokud slunce sálá,
(než nažraly se do sytosti píce
si divě křepčí, kde je sráz i skála,)

Se mlčky schoulí v stín dál žvýkajíce,
co pastýř stojí opřen o své holi,
je hlídá, bdí; …

Mohlo by se Vám líbit…