Božská komedie – Očistec

Zpěv třetí

Ač náhlý útěk rozptýlil je v bázni,
že krajinou kol spěli obráceni
ku vrchu, kde nás tříbí rozum v kázni,

Přec šel jsem v sladkém k vůdci přitulení.
Jak bez něho bych k cíli došel v mdlobě?
Kdo na horu by ved’ mne? V zamyšlení

Můj vůdce výčitky snad činil sobě.
Ó svědomí tak ctné a popudlivé,
jak malá chyba trpký hlod je tobě!

Když zanechal své pospíchání divé,
jež slušnost ve všem bere všemu tvoru,
můj duch zas rozpjal, jenž byl stísněn dříve,

Svou touhu bez hrází; na onu horu
hned obrátil jsem obličej k té stráni,
jež z moře nejvýš čněla ku obzoru.

A slunce vzadu v rudém rozhárání
to lámalo se mojí na postavě,
neb ta překážkou byla jeho plání.

Já stranou obrátil se, ve obavě
že opuštěn jsem, nebo zřel jsem kolem
před sebou pouze v stínu půdu tmavě.

Má Útěcha: „Proč nedůvěry bolem
se chvíš,“ děl, ke mně obrátiv se zcela,
„že nejdu s tebou, mníš snad, tímto polem?

Kde v hrobě tělo mé, zem již se ztměla,
to tělo, jímž jsem dělával stín v žití,
z Brindisi vzato, Neapol má skvělá.

Když nevidíš zem stínem mým se tmíti,
víc nediv se, jak nedivíš se, v dáli
že nebe nemůž’ druhé zacloniti.

Že zebe mráz, že duše vedro pálí,
a bolesti, jest úkon oné Síly,
jež, jak to dělá, nám se neodhalí.

Kdo myslí, že náš rozum zotročilý
můž’ v třech Osobách jediné Bytnosti
vystihnout dráhu valnou, ten se mýlí.

Na pouhém že jest, měj zde, lidstvo, dosti!
Neb nemusila Marie být matkou,
vše svou kdybyste stihli mohutností.

Plát viděli jste mnohé touhou vratkou
a bez ovoce, kteří trpí za to,
co utrpení jest jim věčnou látkou,

Jak Aristoteles a jako Plato
a jiní mnozí.“ A zde sklonil skráně;
víc neřek’, čelo chmurou bolu spjato.

A zatím dospěli jsme k patě stráně,
kde svahy tak jsou příkře nakloněné,
že darmo krok by pospíšil si na ně,

Že skály divoké a nakupené,
jež z Turbie k Lerici stíny lejí,
by schody byly volné, nestísněné.

— „Kdo věděl teď by, kam as uklánějí
se svahy hory,“ děl můj mistr stana,
„by bez křídel moh’ dospět na vrch její?“ —

Co skloněn zrak měl k zemi touhou plana
tu cestu vyzkoumat, co já též slídil
po skále vzhůru, levá kde je strana,

Dav nových duší zřeli jsme, jak řídil
k nám cestu svou, leč v tak pomalém kroku,
že poznat, jde-li, darmo zrak se pídil.

Děl mistr: „By se zvedlo, poruč oku!
Viz, tu nám někdo může býti radou,
když sám jí nevíš.“ — Potom po mém boku

Jda pohleď na mne: „Viz jak dlouhou řadou
jdou pomalu; tam pojďme, synu sladký,
svou naděj vzmuž a těš se její vnadou!“

Po našich tisíc krocích, řeknu, zpátky
jsme od té tlupy byli ještě dále,
co dobrý házeč vrh’ by. O tes hladký

Zřím opřeni jak tulili se k skále
a mlčeli, jak ten, kdo v poblouzení
jde, zírá kol a stane nenadále.

„— Po šťastné smrti, ó vy …