Božská komedie – Očistec

Zpěv dvacátý devátý

Ta zpívajíc jak žena láskou jata
řeč svoji zakončila slovy těmi:
„Beati quorum tecta sunt peccata.“

Jak nymfy, které stromů haluzemi
se v lesích míhají, ta slunce hledá,
a jiná opět stín, kde padá k zemi:

Tak vznášela se; hle, jak svůj krok zvedá
po břehu proti řece, šel jsem za ní,
krok malý s jejím malým v souzvuk veda.

Sto kroků tak jsme nešli spolu ani,
když stejně v tom se břehy obracely,
čímž ku východu moje pouť se sklání.

Ni pochod náš tak dlouhý nebyl celý,
když paní ke mně tvář svou obrátila
řkouc: „Bratře, viz a napni sluch svůj bdělý!“ —

Hle, mocná záře v tom se náhle lila
skrz velký les a na všech stranách plála
tak, že se blýská, duše moje mnila.

Leč blýskavice přejde, není stálá,
a tato záře rostla víc a dále.
Co asi je to? duše má se ptala.

A sladká melodie zněla stále
tím zářným vzduchem, Evy vzdor z vší síly
jsem kárati zde musil v těžkém žale,

Jež sama žena, stvořena před chvílí
pod závojem být nesnesla, kdy cele
i země s nebem v poslušenství žily.

By pokorna jej snesla, tyto skvělé
a nevýslovné slasti rajských prahů
dřív moh’ jsem míti a je cítit déle.

Co tak jsem kráčel na svém retu vláhu
těch prvotin nebeských plesů nesa
a roztoužený po větším jsa blahu:

Hle, vzduch jak oheň vznícen v stínech lesa
plál do zelených ratolestí řady,
ó slyš, zvuk sladký kterak v písni plesá!

Ó svaté Musy, jestli kdy jsem hlady
a zimou, bděním strádal pro vás v žití,
teď odměnou chci, nyní čas je tady,

By Helikon mi chtěl zdroj otevříti,
mně pomoci svým sborem Uranie,
do veršů dát, co těžko duši sníti.

Dál vzdálenost, jež zraku věci kryje,
mne klamem sedmi zlatých stromů víže,
jich lesk, ač vzdálený byl, v zrak mi bije.

Leč chůzí svou když stanul jsem jím blíže,
že předmět společný, jenž smysly šálí,
neztrácel dálkou více, bez obtíže

Tu síla, která odhaduje, v dáli
tam sedm zlatých svícnů rozeznává
a v hlasech zpěvu Hosanna zpěv stálý.

Hle, s výše plála svítilna ta žhavá
jsouc jasnější než měsíc, svojí září
když v úplňku noc jasnou obetkává.

Já ku Virgilu s udivenou tváří
se obrátil, však rovněž ve úžase
na líci jeho týž se podiv sváří.

Ku divům těm pak obrátil zrak zase,
jež volněji a slavněji k nám spěly,
než mladé nevěsty jdou v plné kráse.

A žena děla: — „Proč tak vzplanul’s celý
při pohledu na tato světla živá
a nezříš, za nimi čím pln hvozd ztmělý?“

Lid zřel jsem, jaká řada vážná, snivá,
šli za vůdcem svým oděni v šat bílý,
zář neobvyklá na světě z nich splývá!

Na levo vlny v stříbrolesku byly,
jak v zrcadle mou levou tmavou stranu
obrážely, když zrak můj k nim se chýlí.

Na břehu ve své dráze tomu stanu;
že pouze překážkou mi řeka byla,
tož, bych líp viděl, zastavit krok planu.

A plaménky zřím, kterak poskočila
v před hra jich pestrá, na vzduch malovaný
jak štětcem pruhy táhlé vykouzlila,

Že sedmi fábory byl vykládaný
v těch barvách, z kterých slunce má luk zlatý
a Delia svůj zářící pás tkaný.

Ty prapory víc v dálku byly vzňaty,
než postih’ zrak můj, a dle mého zdání
na deset kroků krajní skály vzpjaty.

A v tomto rajském, jak je líčím, plání
šlo dvacet čtyři kmetů po dvou v řadě,
květ lilií se točil jim kol skrání.

„Jsi požehnána!“ pěli pohromadě,
„z dcer Adama, žehnána vínkem slávy
v svých nekonečných vděků luzné vnadě!“

Když květiny a jiné svěží…