Božská komedie – Ráj

Zpěv třicátý prvý

Tak tedy v tvaru bílé, zářné růže
mně zjevila se armáda ta svatá,
již krví Kristus snoubil sobě úže.

Leč tlupa, která v letu blahém vzňatá
zříc pěje slávu Toho, který nítí
v ní lásku s dobrotou, jež vrchovatá,

Jak hučící roj včel pospíchá v kvítí,
hned pelem obtížit se, hledá práci,
a hned se opět v sladké dílo řítí,

Tak v obrovské té květině se ztrácí,
již tolik listů zdobí, a pak spěje
tam, kde vždy její Láska dlí, se vrací.

Na tváři všem se živý oheň chvěje,
pár křídel zlatých, vše pak jiné bílé,
že v kráse také sníh se nezaskvěje.

Od stopne k stupni v květině tu čile
jak nesli se, mír s žárem roznášeli,
jichž nabyli u nejvyššího cíle.

Leč tíseň perutí, jež kol se chvěly,
tož mezi květem, mezi nebes výší,
ta zření netlumila ni lesk skvělý;

Neb svaté světlo všehomíra říší
vše proniká, jak zásluha kde kyne,
že v odpor jemu pranic nepřispíší.

Ta obec v tiši jisté, pohostinné,
tak plna starých jako nových tvorů,
svůj zrak i lásku v jediný bod šine.

Ó trojí světlo, planouc v jejich zoru
v jediné hvězdě, jež je všecky zkájí,
ó pohleď na náš život plný sporu!

Když barbaři, již doma jsou v tom kraji,
jejž Elice svou září denně jímá,
ve víru za synem, jejž kochá v taji,

Se žasem třásli, hrdé stavby Říma,
když zřeli s Lateranem, pokud čníval
nad všecka díla lidí; což já, mdlýma

Jenž očima se z lidského teď díval
ku božskému, jenž z času do věčnosti
a z Florencie v obec ctnou jsem splýval,

Ký úžas teprv duše moje hostí!
Ba, mezi žasem, plesem, neviděti
a neslyšet, mi bylo líbezností!

A jako poutník jme se rozhlížeti
po chrámu, k němuž za svým slibem kráčel,
a doufá, jak vše bude vyprávěti:

Tak světlem bloudě, jehož lesk mne smáčel,
já nechal po stupních své těkat zraky,
jichž let se k výši, dolů, kolem stáčel.

Já viděl tváře a v nich lásky znaky,
v nich cizí jas a vlastní usmívání
a posuňky, jež plné ctnoty taky.

Tvar celý Ráje se již znenadání
v mém oku objevil, jež těkající
se v žádnou částku pevně neuklání;

A proto s tužbou nově hárající
jsem obrátil se rychle k paní svojí,
by srovnala mé spory zápasící.

Kdos jiný odvetou mou touhu kojí;
já tušil Beatrici a zřel kmeta,
jenž stál tu v těchto oslavených kroji.

Po tváři jeho, v jeho zraku zkvétá
ples dobrotivý, posuňky měl vlídné,
jak něžný otec. Hned s rtů mojich slétá:

„Kde jest má paní?“ v řeči málo klidné.
On: „Přání tvoje bych přivedl k cíli,
mne slala z místa mého; ji zrak zhlídne,

Když v kruhu třetím trochu dál se schýlí,
od stupně nejvyššího, v křesle zase,
jež její zásluhy jí ustrojily —“

Bez odvety již můj zrak pozvedá se;
ji zřel jsem, korunu kol sebe měla,
svit věčný sebou odrážejíc v jase.

Od končin, kde hřmí nejvíc, kdyby směla
se pohroužiti v moře zřítelnice
až v bezdno, není vzdálenost ta celá,

Jak paní svou jsem v dáli zřel, ba více;
však nevadilo to, by obraz její
plál v nezkaleném lesku v moje líce.

— „Ó paní, kterou věčně svěží skvějí
se naděje mé květy, k mému blahu
jež nechalas své stopy v pekel reji,

Na všem, co viděl jsem na s…