Božská komedie – Ráj

Zpěv třetí

To slunce, láskou jež mou hruď prv hřálo,
to důkazem a bludu vyvrácením
tvář pravdy přesladkou mi ukázalo.

Bych vyznal, bludu prost, že přesvědčením
jsem zaujat, já zvedám hlavu svoji
a myšlenky své na odpověď měním.

Leč vidění tu před mým zrakem stojí
a zírat na sebe jen tak mne nutí,
že zahání v ráz celou zpověď moji.

Jak z vody hladké, jež je bez pohnutí,
ne hlubé tak, by dno nám ušlo zcela,
neb z průhledného skla jak v zamihnutí

Se tahy tváře jeví mdle, jak z čela
bílého bílá perla se odráží,
div zřítelníce že ji zadržela:

Zřím tváře v mraku, k hovoru se snaží;
mne opačný blud, který lásku vznítil,
ke zdroji v člověku, ve jho své sráží.

Já obrátil se, jak je zor můj chytil,
a myslil jsem, toť pouhé zrcadlení,
a původ jeho znát, jsem touhu cítil.

Však nikde ničeho, tož bez prodlení
zrak obracím v tvář průvodkyně sladké,
jíž v svatých očích plálo roztoužení.

„Že usmívám se, nediv se,“ tak v krátké
mi děla chvíli, „zřím tvé dětské spády;
jít v stopě pravdy, nohy tvé jsou vratké,

A prázdnem jen tě pohánějí všady.
Jež slibů nedržely v žití dříve,
jsou bytosti, které teď vidíš tady.

Nuž s nimi mluv a slyš je, v mysli snivé
věř, světlo pravdy, jímž jsou blahem spjaté,
od sebe nepustí je v cesty křivé. —“

Já k stínu, který v míře vrchovaté
chtěl hovořiti, obrátil se s řečí,
jak člověk, přílišná jejž touha mate.

„Ó šťastný duchu, kterému zde svědčí
zář žití věčná kojíc tebe slasti,
již chápat bez zažití marnou péči,

Rač vlídně hráz mé zvědavosti klásti,
rci jméno své mi a váš osud blahý! —“
Se smavým zrakem, vlídné ve účasti,

„Věř, naše láska,“ odvětil mi záhy,
„jak ona, dvůr svůj dle sebe jež řídí,
ta slušné tužbě nezavírá práhy.

Já jeptiškou kdys byla v středu lidí,
mne tobě vyšší krása neutají,
když oko ducha tvého dobře vidí,

Že Piccarda jsem, poznáš, v tomto kraji
že sídlím blahá mezi blaženými
ve sféře nejlínější; že zde plají

Vše naše tužby žáry znícenými,
jen Duchu svatému se zalíbiti,
v řád jeho oddány, jak vládne jimi.

A tento los, jenž nízkým zdá se býti,
nám proto přidělen, že svoje sliby
jsme z části nesplnili ve svém žití —“

„Váš pohled divuplný se mi líbí,
on něčím božským, mně neznámým plane,
čímž, poznat první vaši tvář zrak chybí.

Tož v poznání vás, duše milované,
jsem zpozdil se, teď pomáháš mi zvěstí,
že jasnější mi do paměti vane!

Však rci mi: Vy, jimž dostalo se štěstí,
zda toužíte po místě ještě vyšším,
kde druhů víc a vidění víc jesti?“

S druhými stíny s usmíváním tišším
se ke mně obrátila, s veselostí
jak v žáru první lásky ji pak slyším.

„Ó bratře, síla lásky do sytosti
nás ukájí, že chceme jen, co máme,
po jiném netoužíce s dychtivostí.

Když vůli průchod výš se vznésti dáme,
tu bude v nesouzvuku naše chtění
s Tím, jehož vů…