Božská komedie – Ráj

Výklady

Zpěv první

Počínaje poslední čásť básně své vzývá Dante samého Apolla, nejvyšší to básnickou mohutnost, by mu přispěl ku pomoci. Posud stačil mu jediný vrchol Parnassu, Musami obývaný, nyní potřebuje i druhého Apollonovi zasvěceného. Nadšení světské i božské musí pomáhati k dovršení jeho díla. Tak může získati vavřínu (rostliny penejské; Dafne, proměněná ve vavřín, byla dcerou Peneovou), po kterém v zkaženém světě nikdo více netouží. Doufá, že byť sám pouhou jiskrou byl, jiní básníci na něm se vznítí, kteří nadpozemské taje (sluje Cirrhy, orakul na Parnasse) vyloží. Soustava ráje Dantova spočívá na systému Ptolomeovu: země je pevným středem všehomíra, kol ní se v koncentrických sférách devět planet vznáší: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Osmým nebem jest nebe stálic, devátým nebe křišťálové, též zvané „primum mobile“. Nad tímto jest desáté nejvyšší nebe, zvané empyreum, říše světla, kde trůní Bůh. Jest pevné, ale vešken hyb jde odsud. Čím vzdálenější jsou jednotlivé kruhy od empyrea, tím menšího mají podílu na božské slávě, která je všecky v různých stupních naplňuje. Mezi zemí a nejspodnějším nebem jest říše ohně, za tou pak první nebe, které, průhledná koule s měsícem, jako ostatní kolem pevné země se točí. Dante prostupuje říší ohně, nemůže pochopiti, jak těžké jeho tělo lehčím živlem prochází. Beatrice o tom jej poučuje. V příčině určení času budiž poznamenáno, že ekliptika, rovník, zvěrokruh a čára rovnodenní protínají se při východu slunce v jarním rovnodenní a tvoří v průřezu tři kříže. Dle některých je tu narážka na čtyry mravní a tři theologické ctnosti. — Rybák Glaukus okusil trávy, z které chycené jim ryby, sotva že se jí dotkly, zase do moře skákaly, a stal se, vrhnuv se rovněž do moře, bohem.

Zpěv druhý

Básník vstoupí v první nebe, t. j. na měsíc. Pověst, že Kain s otýpkou hloží na měsíci prodlévá (viz Peklo konec zpěvu XX.), podává příležitost ku výkladu o skvrnách na měsíci. Beatrice vyvrací tenkráte běžné mínění arabského filosofa Averroësa, přidržujíc se scholastického učence Alberta Magna.

Zpěv třetí

V měsíci spatřuje Dante postavy jako mdle odražené obrazy; dlí tam oni, kteří výše vystupovati nemohou, jelikož v životě slibů nedodrželi. Mezi nimi jest ona Piccarda, na kterou se již v Očistci (zpěv XXIV., v. 10.) jejího bratra Forese Donatiho vyptával. Bratr její Corso Donati vyrval ji z kláštera a přinutil ji, že provdala se za jednoho z přátel jeho. S ní tam prodlévá Constanza, dcera krále Rogera ze Sicilie, manželka Jindřicha VI., druhého císaře z rodu Hohenštaufů a matka Friedricha II.

Zpěv čtvrtý

Dantem zmítají pochybnosti, které mu Beatrice vyvrátí. První týče se bludu Platoniků, jako by duše k hvězdám se vracely, z nichž přišly; druhá, proč nutnost není omluvou (vzhledem k porušení slibu Piccardy). Dante děkuje a ptá se na vysvětlení jiné pochybnosti své, lze-li nesplněné sliby jinými dobrými skutky nahraditi. Ve verši 13. naráží básník na vidění Nabuchodonosorovo, ve verši 22. na Platonův dialog Timaeus, ve verši 46. na známou legendu o Tobiášovi, ve verši 82. na pověst o Muciovi Scaevolovi (2. kniha Livia) a ve verši 103. mluví o Alkmaeonu, který zabil svou matku Eriphylu, jejíž zrada byla příčinou smrti jeho otce Amphiaraa.

Zpěv pátý

Beatrice vykládá Dantovi, proč lesk jejího zjevu roste jeho vstupováním. Dále odpovídá na otázku jeho, lze-li vyplniti slib, když se změní obsah slibu, což popírá, dokládajíc se příklady z bible i bájesloví. Dante stoupá po jejím boku v druhé nebe, sféru Merkurovu, kterouž planetu, poněvadž pro přílišnou blízkost slunce je nám neviditelna, nazývá sférou, již nám cizí lesk zahaluje.

Zpěv šestý

Danta osloví císař Justinian, zakladatel zlepšeného zákonodárství římského, který s počátku dle falešného domnění prvních historiků, byl přívržencem kacířského učení monofysitů, kteří v Kristovi pouze lidskou přirozenost uznávali. Římský biskup Agapetus obrátil jej na víru pravou a císař zde v nebi vykládá Dantovi pravé učení církve, podávaje zároveň přehled dějin římského orla, symbolu to nejvyšší vrchnosti. Celý zpěv jest kárná řeč proti Ghibellinum a Guelfům, z nichž první pouze osobní zájmy pod císařskými prapory hájí a druzí císařství samo v sobě pronásledují. Dále odpovídá na otázku Dantovu, proč tito duchové na Merkuru prodlévají. Konečně uvádí druha blaženosti své Provencala Roméa, který vracel se z Compostelly, když mu hrabě Raimund IV. svěřil správu svých statků. On vedl ji výtečně tak, že čtyry dcery hraběte provdal za krále, Ludvíka sv., Karla z Anjou, Jindřicha III. anglického a jeho bratra Richarda z Cornvalis. Závistníci obžalovali Romea, který však se skvěle ospravedlnil, dále však nechtě sloužiti hraběti jako chudý poutník zase odešel.

Zpěv sedmý

Zpívaje hebrejský a latinský hymnus přiblížil se Justinian opět ku sboru blažených, načež vyvrací Beatrice Dantovu pochybnost, která zmocnila se ho při výroku Justinianově, že Jerusalem po právu byl potrestán pro ukřižování Kristovo.

Zpěv osmý

V třetím nebi (ve Venuši) setkává se Dante s duchy, kteří podobni jiskrám v rychlém reji se točí. Mluví zde s Karlem Martellem, synem Karla II. Neapolského, který mu vykládá, proč dobrý otec může míti špatného syna. Ve verši 37. cituje Dante I. verš své první kanzony z knihy „Hostina“ narážeje tím na duchy, od nichž (dle jeho systému) pohyb různých kruhů nebeských pochází. Ve verši 58., 61., 64., 67. naráží na země, které se nazývají dědictvím Martellovým, totiž Neapol, Provenci, Uhry a Sicilii. Ve verši 70. vyvrací Dante mínění starých, jako by kouř a oheň z Etny pocházely od giganta Tyfea, horou pohrobeného. Tamtéž zmiňuje se o synu Karla Martella Karlovi Robertovi a o jeho tchánu, Rudolfovi Habsburském. Veršem 75. naráží na známé nešpory Sicilské. Ve verši 75. mluví o Robertovi, jenž dědil trůn neapolský, byl sedmiletý poslán jako rukojmí za otce do Katalonie, kdež uzavřel přátelství s mnohými zchudlými a hamižnými šlechtici, jež později ku dvoru svému přivolal. Ve verši 124. naráží na So…