Božská komedie – Ráj

Zpěv osmý

Dost dlouho za to měl svět v bludu zkáze,
že Cypris krásná láska pošetilou
rozsívá v kruhu třetím na své dráze;

A proto ctívali ji se vší silou
i oběťmi i sliby, zpěvy chvály
dřív staří s myslí bludem zotročilou.

Pro Dionu, Cupida rovněž pláli,
v ní matku viděli i v něm pak syna,
jenž na Didony klín sed’ hošík malý.

Té jménem, s kterou zpěv ten započíná,
též hvězdu zvali, jež se slunci dvoří,
před ním i za ním k tanci nejsouc líná.

Já necítil, jak spěl jsem k její zoři,
však v ní že jsem, má dosvědčila paní,
jak před mým zrakem větší krásou hoří.

A jako jiskry vidíš v ohně plání,
a jako v zpěvu rozeznáváš hlasy,
ten začíná, co druhý v doznívání:

Já v tomto světle viděl jiné jasy
prolétat v kruhu, ty míň a ty více,
dle toho, v Boha tvář jak patří asi.

Z chladného mraku větry foukajíce
ať zjevny neb ne, zdály by se líné
těm, jichž by postihnuly zřítelnice,

Jak řada božských světel k nám se šine,
svůj zastavujíc plesný rej, ze droje
jenž velkých Serafů se dolů řine.

A již nám nejblíž stáli, z těchto roje
jsem Hosanna tak hlasně slyšel zníti,
že, zas je slyšet, věčná touha moje.

A jednoho zřím blíže přistoupiti,
jenž takto mluvil: „Co chceš, řeknem rádi,
by duše tvá se mohla zveseliti.

Náš rej a let i. s naší žízní pádí
v těch kruhu, nebes Knížaty jež zvete,
a o nichž pěls již na světě v svém mládí:

Voi, che intendendo il terzo Ciel movete;
chcem k vůli tobě odpočinout chvíli,
tak v srdcích našich mocně láska kvete.“

Co oči mé se plny úcty chýlí
ku paní mé, která mne ujistila
a dodala mi poklidu i síly,

Má tvář se ihned k světlu obrátila,
jež tolik slibovalo, ve pohnutí:
„Kdo pak jste, rcete,“ ústa promluvila.

Ó v silnějším jak zřím je zaplanutí
zde přede mnou, neb radost z mojí řeči
ples jeho množí a je k řeči nutí.

I začlo takto: „Kdyby svět mne větší
byl dobu choval, než se vskutku stalo,
moh’ mnohému se uhnout nebezpečí.

Má rozkoš, kterou moje světlo vzplálo,
mne tají tobě a tak příliš halí
jak zvíře, jež se do hedvábí vtkalo.

Moc, měl jsi proč, mě city tvoje přály,
a kdybych déle žil, já lásky svojí
bych víc ti dal než list. Kde Rodan valí

Se levého kol břehu, kde s ním pojí
se po svém běhu ústíc Sorga řeka,
zem ta budoucí byla říší mojí.

Roh Ausonie, moře jejž obléká,
kde Gaeta ční, Catona a Bari,
kde Tronto s Verdem v širé moře vtéká:

Skráň ozářil již vínek země starý,
již Dunaj na svém břehu obtékává
jda z Němec; štěstí kynuly mi zdary

Na Trinacrii, v dýmu jež je tmavá,
ve středu Pachyn a kde Pelor v moři
s Eurem každý v tuhý boj se dává.

Ne Typhonem, leč sirou, jež v ní hoří;
jí z Rudolfa a Karla dal bych krále,
byť špatná vláda, která vždycky tvoří

Zášť v národech, již podmaněni stále,
ryk vzpoury Palermem nerozpoutala,
jenž: Umři! Umři! volal nenadále.

Byť duše bratra toto předzvídala,
on Katalonské chudé hrabivosti
byl by se střežil, by jej nezdolala.

Neb potřeba je míti pozornosti,
by on neb jiný na loď vlády jeho
víc břemen nekladli, neb dost jich dosti.

Syn otců štědrých, ducha spořivého,
měl v životě svém takých míti sluhů,
již nedbali jen blaha měšce svého.“

„Můj pane, řeč tvá sladce jde mi k duhu,
že věřím, radost, kterou ve mně nití,
že vidíš tam, kde dobro všeho druhu.

Tak zříš ji tam, jak já ji mohu zříti,
tím sladší mi ta věc a tím více drahá,
že ve patření na Boha ti svítí.

Tys zveselil mne, slovo tvé však sahá
v tlum pochyb mých, ó prosím, vysvětli mi,
proč sladké símě v hořký plod se vzmáhá?“

On: „Pravdu-li zvíš o tom ústy mými,
pak otázkám ty obrátíš se tváří,
jak nyní k nim’s obrácen zády svými.

To dobro, spokojením jež říš daří
i pohybem, v níž stoupáš, chce ať síly
v těch velkých tělech prozřetelnost září.

Ne přírody jen předurčeny byly
v tom duchu, jenž jest sebou ve souzvuku,
leč spolu by též v blahu působily.

Tím všecko, z toho co odlétá luku,
k předurčenému konci přímo spěje,
jak šíp jde k cíli. Řeči mojí zvuku

Teď naslouchej! Neb nebes velké děje
by v toho opaku jen trosky byly,
ne díla, krása jichž se věčná skvěje;

Což nemožno, neb vlohy, jimiž pílí
v rej okruh hvězd, ty nemýlí se tady
a jejich prazdroj sotva též se mýlí.

Zříš v pravdy této výkladu snad vadu?“
Já na to: — „Čeho potřebí, zřím zjevně,
v tom příroda že nemůž’ pozbýt vlády. —“

On: — „Nehrál osud s člověkem by hněvně,
by nebyl občanem na této zemi? —“
Dím: — „Bez důkazů, ano to vím pevně. —“

„A můž’ jím být i kdyby s lidmi všemi
tam nebyl živ dle stavů rozmanitých?
Ne, pravdu děl-li mistr slovy těmi. —“

On dospěl až sem v důsledcích svých hbitých
a zavíral: „Tím rozmanitost v květu
všech činů vašich i jich zdrojů skrytých.

Tak Solon ten, ten Xerxes dán jest světu,
ten Melchisedek, a ten jiný zase,
jenž svého syna ztratil v bujném letu.

Sfér přirozené otáčení v kráse
na smrtelný vosk vtiská pečeť svoji,
však rozdíl v domech lhostejný jí zdá se.

Tím Esau v matky lůně se už dvojí
od Jakuba, Quirin je nízký v rodu,
že pověsť s Martem jej co otcem pojí.

Co zplozeno, by vždycky hrálo v shodu,
věř, s ploditeli, kdyby nevynikla
zde boží prozřetelnost nad přírodu.

Teď pravda, již měls v zadu, v před ti vnikla,
však přídavkem nechť tebe řeč má daří,
bys zvěděl, jak má duše tobě zvykla.

Když s přírodou se lidské štěstí sváří,
tu, jako símě vniklé v cizí půdu
se sama zvrhne a své dílo zmaří.

A kdyby svět dbal na tu sílu pudů,
jak příroda je dává, věř mi, cele
by plodil dobré lidi bez jha bludu.

Vy v kněžství toho nutíte, jenž směle
se mečem pásat chce dle pudu svého,
a krále uděláte z kazatele;

Čímž krok váš na scestí je bludu zlého.“ —