Božská komedie – Ráj

Zpěv čtvrtý

Dřív svobodný by člověk hladem zpráhnul
v dvou vábných krmí stejné vzdálenosti,
než s jednou z nich by ruku k ústům vztáhnul.

Tak beránek by mezi hltavostí
dvou vlků v rovné bázni stál, tak v dáli
pes mezi laněmi; já pochybností

Když dvojí stejně puzen, jež mne pálí,
jsem mlčel; z nutnosti jen že to bylo,
jsem hany nemoh’ dát si ani chvály.

Já mlčel, v tváři se mi zrcadlilo
vše plání touhy, které víc než slovy
a vřelej otázky mé vyjevilo.

Jak Daniel Nebukadnezarovi
vztek zkojil, jenž ho učil krutým býti,
mně Beatrice dělala řkouc: „Nový

A dvojí osten přání hruď tvá cítí
a poutá snadno vlastní péči tvoji,
že nemůžeš se volně vysloviti.

Když dobrá vůle, hádáš v mysli svojí,
vždy trvá, jak to možno síle jiné
mých zásluh míru stenčit? K pochyb roji

Ti ještě odtud jiná látka kyne,
že zdá se s Platonem to ve souzvuku,
že duší let se k hvězdám zpátky šine.

Toť otázky dvě, které v stejném shluku
tvou vůli tísní; tu proberu dříve,
jež z obou tobě větší strojí muku.

Ten seraf, který nejvíc v Bohu žive,
ni Mojžíš, Samuel a z obou Janů
vem toho, jenž se zachce mysli chtivé,

Marie není v jiné sféry stanu
než tyto duše, jichž jsi viděl líce,
jíst budou stejně dlouho nebes manu.

Kruh nebe první zdobí tam se skvíce,
tam různě sladké žití zakoušejí,
jak věčný dech jich tkne se míň neb více.

V té sféře zjevily se, ne že její
jsou hosty snad, leč pouze na znamení,
že k nejvyššímu míň se povznášejí.

K vám jinak hovořiti možno není,
vždyť chtěné jen duch váš rozpoznává,
co hodným pak jej činí pochopení.

Tak písmo k vám se sklánět neustává,
ač jiný smysl v tom nad vlohy vaše,
když Bohu nohy, ruce lidí dává.

A s tváří lidskou před zrak církev naše
vám Gabriela s Michaelem staví,
i toho, jenž uzdravil Tobiáše.

O duších lidských Timaeus co praví,
s tím, co zříš tady, věru váhy ztrácí,
že, jak se domníval, své dává zprávy.

On dí, že duše k hvězdě své se vrací,
mní, že z ní byla vzata, když tvar těla
jí dáti příroda si vzala práci.

Snad jeho věta jiný smysl měla,
než doslovný, a tento výklad věci
by nemusil být ku výsměchu zcela.

Když mní, že v kruhy ty zpět musí téci
vliv hany nebo chvály z jejich žití,
luk jeho trefí trochu pravdy přeci.

Ten princip nepochopen v bludu síti,
jal celý skoro svět, že Merkur jemu,
Mars s Jupiterem začli bohy býti.

Ta druhá pochybnost, jež srdci tvému
se vtírá, míň má jedu, zloba její
tě nemůže víc urvat boku mému.

Že v smrtelníků zdá se obličeji
být naše spravedlnost nepravostí,
ne z kacířství, to z víry uvádějí.

Že může, vaše schopnost vniknout dosti
až k jádru této pravdy, hodlám …