Božská komedie

Zpěv dvacátý šestý

Druh za druhem když touto šli jsme strání
po kraji, kde mi vůdce častěj’ říkal:
— „Jdi za mnou, z mého kořisť varování! —“

Na pravé straně slunce svit mi vnikal
a září západního nebe celý
kraj v bělost měnil, z něho modro svlíkal.

Žár žhavější byl, kam stín můj pad’ ztmělý,
což podivením duše naplnilo,
jež jdouce, jak jsem viděl, na to zřely.

Jich divení se v hovor rozvlnilo,
a druhu druh začínal šepotati:
„Nezdá se, by to stinné tělo bylo.“ —

Pak blíže, jak to mohli udělati,
šli ke mně jedni, stále pozorlivi,
by nevkročili, kde přestal žár pláti.

— „Ty, který ne snad z lenosti jdeš snivý,
leč z úcty za druhými dále vzadu,
mluv, žízeň pálí mne a plamen divý.

Ne pouze sám jsem zvědav na tvou radu,
my všichni po ní pachtíme se více
než Ind a Mouřenín po vody chladu.

Rci, proč jsi stěnou, na niž padajíce
paprsky slunce lámou se, jak v sítě
bys nepad’ smrti, nezřel’s v její líce? —“

Tak jeden mluvil a já chtěl mu hbitě
vše zjevit; novinka však jiná věru
mé všecky smysly jala okamžitě.

Tlum stínů zřel jsem, v opačném jenž směru
než tito šel, jim naproti šel žárem,
ký div, že k nim se s podivem svým beru!

A v chvatu jak se potkali pár s párem,
tu líbali se, krátké políbení,
a dále zmizeli ve chvatu starém.

Tak v mraveništi hnědém u hemžení
druh k druhu strčí hubu a v tom ptá se,
kam jde a jak se má. Po pozdravení

Tom vlídném každá tlupa v krátkém čase
při prvním kroku začla volat silně
až do umdlení znova, zas a zase.

Ti: „Sodoma, Gomorrha,“ lkali pilně
a druzí: „Vlezla Pasife do krávy,
by s býkem mohla souložiti vilně.“
A jeřábů jak různé letí davy
ty k poušti, k Rifejským ty horám pílí,
těm zima překáží, těm úpal žhavý:

Tak davy tento úděl tady sdílí,
ty jdou, ty mizí stálém ve volání,
jež sluší jim, v té první písni kvílí.

Ty, které měly dříve ke mně přání,
teď přišly zas a pozorností vzňaté
na řeč mou oči měly bez ustání.

Já touhu jejich zřel již po dvakráte
a začal: „Duše, které poklid svatý
ať kdykoliv již pojištěný máte,

Ne zralých, ni nezralých údů ztráty
jsem dočkal se, neb s vlastními tu stojím,
mám krev a údy mé jsou svaly spjaty,

Že výše jdu, k vašemu krok svůj pojím,
bych nebyl v tmách, je zásluha tam ženy,
tou vaším světem kráčím s tělem svojím.

Leč touhy žár když má být zkonejšený
a nebes kruh být vaším, veletoky
jenž lásky proudí nejvýš rozpřažený:

Mně rcete, bych tím naplnil své sloky,
kdo vy jste a též kdo je tlupa ona,
jež za vašimi odchází tam boky?“ —

Nejinak horal ve úžasu tona
se diví, kol se plaše rozhlížeje,
když poprv cestu městem velkým koná:

Tak dělal každý na mne obličeje;
leč jakmile se pozbavili bázně,
jež v srdcích ctných dřív ztiší se a skreje,

Ten začal, jenž mne prosil: — „Z naší kázně,
ty blahý, který ku lepšímu žití
vzor bereš sob…