Božská komedie

Zpěv patnáctý

Jak mnoho ke konci hodiny třetí
od počátku dne sfera cesty dělá,
jež jako dítě žertujíc v kruh letí:

Tak mnoho koule slunce ujít měla
z denního běhu svého podvečerem.
Tam nešpor čas byl a zde půlnoc stmělá.

Zář na nos padá nám, jak dál se berem,
neb tak jsme obešli tu horu celou,
že západním teď kráčeli jsme směrem.

Tu ucítil jsem, kterak září skvělou
víc stižena má byla skráň než dříve,
co přijde, ždál jsem s myslí rozechvělou.

Ku výši obočí hned ruce chtivé,
jsem zved’ a stinidlo si dělal dlaní,
před světlem bych skryl oko nedůtklivé.

Jak od zrcadla neb od vodních plání
se paprsk nazpět v stejnou výši zvedá,
jak odražen byl ve svém dopadání,

A protivný cíl dráze svojí hledá
od kolmice v témž směru dál se chýle,
jak zkušenost nás učí nebo věda:

Tak světlem že jsem raněn této chvíle,
jež přede mnou že odraženo, hádám,
jen v útěk proto zrakem svojím píle.

„— Můj sladký Otče, co to jest?“ hned badám,
„že před tím nemohu svých očí skrýti,
a jež k nám šine se, kam nohu vkládám?“ —

„Ó nediv se, že tebe oslniti
můž’ ještě sluha nebes; posel to je,“
on děl, „jenž zve nás výše vystoupiti.

Již brzy nazírání v jejich roje
ti těžkým nebude, spíš takou slastí,
jak snésti dovedou jen city tvoje!“ —

Již dostihli jsme sluhu rajských vlastí:
— „Sem vstupte!“ — veselém děl ve hovoru,
„sem líp lze nohu nežli jinam klásti.“ —

My vystoupili, a za námi v sboru
Beati sant Misericordes pěli,
a jiní: Plesej z vítězství! Tu horu

Jsme mistr a já slézali a bdělý
já myslil cestou něco získat tady
teď z jeho hovoru, a proto smělý

Jsem k němu obrátil se: „Dej mi rady,
ten z Romagni stín, co chtěl asi říci
o spolku, nemožnosti?“ — „Svojí vady

Zná nejlépe on škodu trestající,
i není divu, když ji nyní kárá,
by aspoň jiným hlas byl varující.

Když touha vaše o věci se stará,
jež spolčením se rozpadají v díly,
měch vašim vzdechům zvedá závist stará.

Leč vaše tužby kdyby obrátily
se láskou hnány k nejvyššímu kruhu,
víc bázně v ňadrech byste necítili.

Čím víc, již naše dí, je tamo druhů,
tím dobra víc má každý jednotlivý
a tím víc lásky plane v onom luhu.“ —

„Svých tužeb skojení jsem více chtivý,“
já pravil, „než kdybych byl mlčel zcela
a větší pochybnost má duše živí.

Jak možná, aby statkem zbohatěla,
jenž rozdělen, čásť majetníků větší,
než kdyby menší v držení jej měla?“ —

On: „Zemské věci že jen stíháš řečí,
tvé myšlénky jen za nimi se honí,
tmou pouhou jen se tobě světlo vděčí.

To nevýslovné dobro, jež taj cloní
tam nahoře, vždy lásce v náruč spěje,
jak paprsk k světlému se tělu kloní.

Co žáru najde v něm, to zas tam leje:
tak láska jak se šíří, v stejné chvíli
též věčné síle její tak se děje.

A čím víc srdcí tam si v náruč pílí,
tím víc tam lásky,…