Božská komedie

Zpěv osmý

Dost dlouho za to měl svět v bludu zkáze,
že Cypris krásná láska pošetilou
rozsívá v kruhu třetím na své dráze;

A proto ctívali ji se vší silou
i oběťmi i sliby, zpěvy chvály
dřív staří s myslí bludem zotročilou.

Pro Dionu, Cupida rovněž pláli,
v ní matku viděli i v něm pak syna,
jenž na Didony klín sed’ hošík malý.

Té jménem, s kterou zpěv ten započíná,
též hvězdu zvali, jež se slunci dvoří,
před ním i za ním k tanci nejsouc líná.

Já necítil, jak spěl jsem k její zoři,
však v ní že jsem, má dosvědčila paní,
jak před mým zrakem větší krásou hoří.

A jako jiskry vidíš v ohně plání,
a jako v zpěvu rozeznáváš hlasy,
ten začíná, co druhý v doznívání:

Já v tomto světle viděl jiné jasy
prolétat v kruhu, ty míň a ty více,
dle toho, v Boha tvář jak patří asi.

Z chladného mraku větry foukajíce
ať zjevny neb ne, zdály by se líné
těm, jichž by postihnuly zřítelnice,

Jak řada božských světel k nám se šine,
svůj zastavujíc plesný rej, ze droje
jenž velkých Serafů se dolů řine.

A již nám nejblíž stáli, z těchto roje
jsem Hosanna tak hlasně slyšel zníti,
že, zas je slyšet, věčná touha moje.

A jednoho zřím blíže přistoupiti,
jenž takto mluvil: „Co chceš, řeknem rádi,
by duše tvá se mohla zveseliti.

Náš rej a let i. s naší žízní pádí
v těch kruhu, nebes Knížaty jež zvete,
a o nichž pěls již na světě v svém mládí:

Voi, che intendendo il terzo Ciel movete;
chcem k vůli tobě odpočinout chvíli,
tak v srdcích našich mocně láska kvete.“

Co oči mé se plny úcty chýlí
ku paní mé, která mne ujistila
a dodala mi poklidu i síly,

Má tvář se ihned k světlu obrátila,
jež tolik slibovalo, ve pohnutí:
„Kdo pak jste, rcete,“ ústa promluvila.

Ó v silnějším jak zřím je zaplanutí
zde přede mnou, neb radost z mojí řeči
ples jeho množí a je k řeči nutí.

I začlo takto: „Kdyby svět mne větší
byl dobu choval, než se vskutku stalo,
moh’ mnohému se uhnout nebezpečí.

Má rozkoš, kterou moje světlo vzplálo,
mne tají tobě a tak příliš halí
jak zvíře, jež se do hedvábí vtkalo.

Moc, měl jsi proč, mě city tvoje přály,
a kdybych déle žil, já lásky svojí
bych víc ti dal než list. Kde Rodan valí

Se levého kol břehu, kde s ním pojí
se po svém běhu ústíc Sorga řeka,
zem ta budoucí byla říší mojí.

Roh Ausonie, moře jejž obléká,
kde Gaeta ční, Catona a Bari,
kde Tronto s Verdem v širé moře vtéká:

Skráň ozářil již vínek země starý,
již Dunaj na svém břehu obtékává
jda z Němec; štěstí kynuly mi zdary

Na Trinacrii, v dýmu jež je tmavá,
ve středu Pachyn a kde Pelor v moři
s Eurem každý v tuhý boj se dává.

Ne Typhonem, leč sirou, jež v ní hoří;
jí z Rudolfa a Karla dal bych krále,
byť špatná vláda, která vždycky tvoří

Zášť v národech, již podmaněni stále,
ryk vzpoury Palermem nerozpoutala,
jenž: Umři! Umři! volal nenadále.

Byť du…