Božská komedie

Zpěv jedenáctý

Ó péče šílená smrtelných lidí,
jak bludné jsou tvé všecky sylogismy,
jenž křídel tvojích povzlet dolů řídí!

Ten loví práva a ten aforismy,
na kněžství onen všecku skládá péči,
ten násilím na vládu i sofismy;

Ten snahou po loupení jiné předčí,
ten úřadů, ten zahálky se chytá,
ten umdlévá zas v smyslnosti léčí:

Co, toho všeho zbavenému, svítá
po boku Beatrice blaho ráje,
jenž přeslavně mne na mé pouti vítá;

Co každý plamen kolem polétaje
se na bod kruhu, odkud vyšel, vrátil,
tam tkvěl, jak na svícnu když svíce plaje;

Ze středu světla hlas mé ucho schvátil,
ze světla, jež mluvilo se mnou dříve
ve úsměvu, jejž vzácnější jas zlatil:

— „Jak zažíhám své světlo lásky živé
tím, v světlo věčné že zřím bez ustání,
v něm každý vzruch znám tvojí mysli snivé.

Ty pochybuješ a ty chováš přání,
bych vyslovil se obšírně a zcela,
by jasnější tvé bylo pojímání.

Kde v blahu dlít lze, když má ústa děla,
i tam, kde pravila se nevznes žádný;
Zde rozdílu by duše dbáti měla.

Ta prozřetelnost, která v souzvuk ladný
svět s radou řídí, již, než pochopiti,
spíš zblouditi můž’ každý rozum chladný,

By k miláčku nevěsta mohla jíti,
jenž snoubil se jí křiče krví svojí,
tak ráčila to moudře upraviti.

By věrná jemu byla, co stráž dvojí
dvě ku ochraně Knížata jí dala,
již vedou ji a po stranách jí stojí.

Jak v serafu tak v jednom láska plála,
a moudrost druhého na vaší zemi
se odlesk jasu cherubínů zdála.

O jednom povím, neb oběma těmi
zní chvála zvěsť, když o jednom řeč zvoní,
cíl jeden měli svými skutky všemi.

Kde Tupino, kde potok vlny roní
z té hory, Ubaldo již zvolil sobě,
svah úrodný se s vrchu dolů kloní,

Zkad z Portasole cítí v každé době
Perugia chlad i vedro, za níž kvílí
Nocera s Gualdo ve jha těžké mdlobě.

A z toho svahu, kde se nejmíň chýlí,
tam slunce vzešlo světu užaslému,
jak ono nad Gangem, jež vznést se pílí.

Čí řeč když přijde k tomu místu ctnému,
Ascesi neříkej, to děl bys málo,
spíš Východ říkati se sluší jemu.

Nad východem svým málo ještě stálo
a již začala země cítit vskutku,
co z jeho síly útěchy jí plálo.

Mlád, s otcem vlastním on se pustil v půtku,
tož k vůli ženě, kteréž každý dvéře
jak samé smrti uzavírá v smutku.

Před soudním dvorem, hle, ji za svou béře
et coram patre dí: Hle moje žena!
Jí stále chová větší ve důvěře.

Ta jedenáct set roků zavržená
tak žila po prvního chotě ztrátě,
bez nápadníků, sirá, opuštěná.

Co pomohlo, že u Amykla v chatě
ji viděl klidnou nehnouti se z místa
ten, před nímž svět se třás’? Rci, ku odplatě

Zda stálost…