Božská komedie

Zpěv třicátý třetí

Deus, venerunt gentes střídajíce
v troj- nebo v čtyřzvuku, tak začly paní
žalm sladký pěti v slzách svoje líce.

A Beatrice zbožně v povzdychání
jim naslouchala, takže Panna svatá
pod křížem v trochu větším stála lkání.

Když mlčením však druhých panen jata
řeč začít měla, vznesla skráně své
a plála celá jako ohněm vzňata.

Modicum et non videbitis me
es iterum, ó drahé sestry milé,
Modicum et vos videbitis me!

Pak sedmi napřed kázala jít čile
a s sebou ráčila jen ruky vzmachem
vzít Mathildu, mne, Statia. Té chvíle

Tak spěla; sotva desátý krok strachem
jsem učinil s ní, když tu zraky její
se s mými střetly v pohlednutí plachém.

— „Pojď rychle,“ řekla, mír v svém obličeji,
„tak s tebou mluvit budu-li, ať snáze
ty slyšet můžeš, rty mé čím se chvějí. —“

Když stanul jsem, jak měl jsem, v její dráze,
tu děla: „Bratře, proč tak se mnou spěje
otázkou nestrháš své tužby hráze?“ —

Jak příliš uctivým se často děje,
se svými přednosty když mluvit mají,
že chvějný hlas jim za zuby se kreje,

Mně stalo se a šeptem rty mé lkají:
„Ó paní má, znáš všecky touhy moje
a sama nejlépe víš, co je zkájí! —“

A ona: — „Chci, bys bázně nepokoje
a studu tíseň odložil teď zcela
a nemluvil jak v snění. Tužby tvoje

Chci skojit: vůz, jejž roztrhla saň smělá,
byl jednou, není však; kdo cítí vinu,
věř, polívek msta Boží nezná bdělá.

Pták, peří který nechal vozu v klínu,
ten bez dědiců dlouho nezůstane,
čímž netvor byl a kořist hodna zhynu.

To jistě vím, tož jistě řeč má kane,
jsou bližší hvězdy, z nichž čas budoucnosti
bez překážky a vzdoru záhy vstane,

Kdy pět set pět a deset v zuřivosti
od Boha seslaných tu děvku zničí
i obra, jenž stál u ní v nestoudnosti.

Snad příliš nejasně to řeč má líčí,
jak Sfingy neb Themidy vážné rady,
jež tají v šer se, v kterém pravda klíčí.

Však události změní se v Najady
a rozluští pak těžké spory v tobě,
ač ujdeš zhoubě obilím i stády.

Co pravila jsem, to pamatuj sobě,
a s jinými sděl, jejichž život celý
jest pouhé pospíchání k smrti v mdlobě.

A toho budiž, až psát budeš, bdělý,
bys nestajil, jak viděl‘s na své pouti
strom bez listí stát dvakrát osiřelý.

Kdo loupí jej a trhá, Boha rmoutí
a rouháním jej uráží, neb pouze
k své svaté službě stvořil jeho proutí.

Ta první duše že z něj brala v touze,
pět tisíc roků po Tom naříkala,
kterého trestem sňata naše nouze.

Snu závrať, tuším, ducha tvého jala,
když nechápeš, že příčinu má svoji,
když klenba jeho zvráceně se vzpjala.

Byť myšlénky jak vlny v Elsy zdroji
ti ducha nejaly, jichž rozkoš stálá
jak Pyrama krev moruše, tě kojí,

Z tak mnohých důvodů to zakázala
zde na tom stromě spravedlnost Boha,
by mravní smysl tobě ukázala.

Leč zkameněla duše tvojí vloha
a tvoje oko vinou zakaleno,
že oslepí tě slov mých záře mnohá.

Když psáno ne, tož aspoň nakresleno
to v sobě měj, jak palmami hůl spjatou
z cest nositi zpět poutníka jest věno. —“

„Jak pečetní vosk“ — děl jsem myslí vzňatou, —
„jenž vytlačený tvar víc nepromění,
mám, paní má, tvou řečí mysl jatou.

Proč výše ale nad mé pochopení
tvé slovo vzlétá, tím se mi víc ztrácí,
čím větší m…