Božská komedie

Zpěv třináctý

Teď představ si, kdo toužíš pochopiti,
co viděl jsem tu, a při řečí mojí
jak pevná skála hleď to v mysli míti.

Hvězd patnáct, jež se různě nebem pojí,
mu dodávají takový lesk svěží,
že hustý vzduch proniknou září svojí;

Vůz představ si, jenž v klínu nebes leží,
ať den ať noc tam svoji záři leje,
a nezmizí, voj ať si kam chce běží;

Nechť rohu ústí před tebou se skvěje;
jenž začíná, kde osa končí v kolu,
kol které první sféra v rej svůj spěje;

V dvě koruny si všecky představ spolu
a jaké Minosa dceř učinila,
když smrti dech juž ucítila v bolu;

Zář obou v sobě aby zasvítila
a obě tak se kolem otáčely,
v před jedna, druhá v sled by zabočila,

Pak budeš stín as míti pouze ztmělý,
pravého zhvězdění druhého víru,
jímž kol bodu, kde stál jsem, nyní spěly.

Ta rychlost našich představ předčí míru,
jak nejprudšího nebe otáčení
spád Chiany, která se plíží v míru.

Na místo Baccha neb Paeana pění
tří Osob božská přirozenost zněla,
a v jedné z tří jest s lidskou ve spojení.

Juž míra tance, zpěvu došla zcela
a k nám se svatá obrátila světla,
od péče k péči šťastná pouť jich spěla.

Jich mlčení (je svorná zář v rej pletla)
to světlo přerušilo, jehož zvěstí
řeč o chuďasu božím ke mně sletla:

— „Slyš, jeden snop když vymlácený jesti
a zrní čisté v sýpce, láska svatá
hned jiný mlátit nutí v moje štěstí.

Mníš, v prsa, z kterých kosť ta byla vzata,
jež zázrakem se stala krásnou ženou,
pro jejíž chuť svět stihla taká ztráta,

A rovněž v hruď tak kopím probodenou,
že hříchů všech je miska vyrovnána
před tím i potom vinou usmířenou.

Že světla byla taká spousta hnána,
co lidské přírodě snést dovoleno,
tou Silou, již jim žití schopnost dána:

Tož divíš se, co výš mnou pověděno,
když děl jsem, nového že nemá sobě
to dobro v pátém světle uzavřeno.

Teď oči otevři, co řeknu tobě,
a uzříš, jako kruh se k středu hodí,
má řeč s tvou vírou že jsou v shodě obě,

Co neumře i co se pro smrt rodí,
jak odlesk idey té zříš se chvěti,
již pouze z lásky nebeský Pán plodí.

Neb živé Světlo, ze Světla jež letí,
se od něho, věř, oddělí tak málo,
jak Láska, která v svazku tom je třetí.

Své paprsky svou dobrotou jen spjalo
jak ve zrcadlech v nebi devaterém,
ač věčně v sobě jedno pozůstalo.

A klesá takto zvolna k stupni, v kterém
až ku posledním schopnostem se žene,
a nahodilé tvoří tímto směrem;

Zvu takto všecky věci narozené,
jež nebe kroužíc volá ku životu,
ať semenem již nebo bez semene.

Vosk jich a kdo jej taví na hodnotu
se stejnou neváží, tož pozaskvívá
se víc neb míň duch tvůrčí skrze hmotu,

Na stromu téhož druhu rovněž bývá
žeň různá lepších a hned horších plodů,
z vás různé vl…