Božská komedie

Zpěv dvacátý druhý

Já viděl leckdy jezdce v útok hnáti,
na pochodu, neb ku přehlídce jíti,
a často k spáse své se v útěk dáti;

Já, Aretinští, vaší zemí hřmíti
jsem viděl tlupy divých námezdníků,
rej zatáčet a v turnajích se bíti.

Hned ve poplachu zvonů, hned v trub ryku,
ve bubnů víru, dle signálů z hradů,
tu podle našich, tu dle cizích zvyků:

Však nezřel jsem v šalmaje také spádu
se bráti jezdce s pěší hotovostí,
ni podle hvězd či břehů lodí řadu.

S desíti ďábly — hrozná společnosti! —
jsme kráčeli; však v chrámě se svatými,
a s pijáky se v krčmě moudrý hostí.

Jen na tůň smolnou zraky upřenými
jsem zřel, s tím dychtě seznámit se luhem
a s obyvateli v něm hořícími.

Jak delfíni, jenž hřbetu svého pruhem
jsou plavcům znamením, by pozor dali
a zachránili loď svou y boji tuhém:

Tak, by si ulehčili, ukázali
čas ob čas hříšníci ze smoly záda,
je rychlej, než se blýská, ukrývali.

Jak vod na kraji u příkopů řada
žab s vystrčenou pouzo hubou vstává,
však břicho s nohami jim v bahno padá:

Po obou stranách hříšníků tak vřava
se tiskla, Chlupáče však sotva zřeli,
hned zlutila je smolná tůně žhavá.

Já viděl jsem a posud mne to želí,
jak čekal jeden, jako žába zbývá,
co druhá skokem plaše od ní střelí.

Psídráp, jenž nejblíž na něho se dívá,
v ráz vidlí chyť vlas jeho nasmolený,
jej vytáh', že byl jako vydra divá.

Já seznámen byl s všemi jejich jmeny,
já pozor dával, když se jmenovali
a všim' si, kdo byl z ďáblů vyvolený. —

„Hleď, Ohniváči, by v hřbet jeho vťaly
se drápy tvé, bys kůži sedřel jemu!" —
Tak zatracenci všickni v spolku řvali.

A já: „O mistře, lze-li zvědavému
dát zprávu, vyšetř, kdo ten bídný zde je,
jenž padl v ruce nepříteli svému!"

Na slova ta hned k jeho boku spěje
a ptá se, odkud jest, můj mistr sladký.
„Jsem z Navarry a dobře se mi děje!

Já sluhou pána stal se péčí matky,
jež zrodila mne otci ničemníku,
jenž zmařil sebe a vše svoje statky.

Z Tebalda krále byl jsem služebníků,
tak přijímal jsem různá podplacení,
že nyní pykám v ohni tom a křiku."

A Štětináč, jenž z tlamy svojí cení
na každé straně tesák jako prase,
jak trhá, ukázal mu bez prodlení.

Myš mezi kočky dravé dostala se,
neb Cblupáč ten ho sevřel v svoje páže.
„Co držím jej, vy stůjte," pravil zase.

A k mistru tváří obrátiv se káže:
„Víc chceš-li zvědět, než ho jiný zmydlí,
hleď pospíšit, ať jazyk tvůj se táže."

A mistr: „Neznáš z lotrů, kteří bydlí
ve smole, jednoho z nich Latiníka?" —
„O, nebál bych se spárů teď a vidlí,

Bych potopen s ním ještě byl," — on vzlyká,
„byl soused země té, před malou chvílí
já opustil jsem toho nešťastníka."

A Nachomour: „Dost mučeni jsme byli tvým
hovorem;" a v páže ťal jej hákem,
strh' masa kus, že kosti mu jen zbyly.

A Tlamadračí chtěl též svým tesákem
jej v nohy štípnout, desátník mu hrání,
se ohrátiv je hněvným změřil zrakem.

Když ztišili se trochu, bez meškání
můj vůdce to…