Zpěv osmý
Dost dlouho za to měl svět v bludu zkáze,
že Cypris krásná láska pošetilou
rozsívá v kruhu třetím na své dráze;
A proto ctívali ji se vší silou
i oběťmi i sliby, zpěvy chvály
dřív staří s myslí bludem zotročilou.
Pro Dionu, Cupida rovněž pláli,
v ní matku viděli i v něm pak syna,
jenž na Didony klín sed’ hošík malý.
Té jménem, s kterou zpěv ten započíná,
též hvězdu zvali, jež se slunci dvoří,
před ním i za ním k tanci nejsouc líná.
Já necítil, jak spěl jsem k její zoři,
však v ní že jsem, má dosvědčila paní,
jak před mým zrakem větší krásou hoří.
A jako jiskry vidíš v ohně plání,
a jako v zpěvu rozeznáváš hlasy,
ten začíná, co druhý v doznívání:
Já v tomto světle viděl jiné jasy
prolétat v kruhu, ty míň a ty více,
dle toho, v Boha tvář jak patří asi.
Z chladného mraku větry foukajíce
ať zjevny neb ne, zdály by se líné
těm, jichž by postihnuly zřítelnice,
Jak řada božských světel k nám se šine,
svůj zastavujíc plesný rej, ze droje
jenž velkých Serafů se dolů řine.
A již nám nejblíž stáli, z těchto roje
jsem Hosanna tak hlasně slyšel zníti,
že, zas je slyšet, věčná touha moje.
A jednoho zřím blíže přistoupiti,
jenž takto mluvil: „Co chceš, řeknem rádi,
by duše tvá se mohla zveseliti.
Náš rej a let i. s naší žízní pádí
v těch kruhu, nebes Knížaty jež zvete,
a o nichž pěls již na světě v svém mládí:
Voi, che intendendo il terzo Ciel movete;
chcem k vůli tobě odpočinout chvíli,
tak v srdcích našich mocně láska kvete.“
Co oči mé se plny úcty chýlí
ku paní mé, která mne ujistila
a dodala mi poklidu i síly,
Má tvář se ihned k světlu obrátila,
jež tolik slibovalo, ve pohnutí:
„Kdo pak jste, rcete,“ ústa promluvila.
Ó v silnějším jak zřím je zaplanutí
zde přede mnou, neb radost z mojí řeči
ples jeho množí a je k řeči nutí.
I začlo takto: „Kdyby svět mne větší
byl dobu choval, než se vskutku stalo,
moh’ mnohému se uhnout nebezpečí.
Má rozkoš, kterou moje světlo vzplálo,
mne tají tobě a tak příliš halí
jak zvíře, jež se do hedvábí vtkalo.
Moc, měl jsi proč, mě city tvoje přály,
a kdybych déle žil, já lásky svojí
bych víc ti dal než list. Kde Rodan valí
Se levého kol břehu, kde s ním pojí
se po svém běhu ústíc Sorga řeka,
zem ta budoucí byla říší mojí.
Roh Ausonie, moře jejž obléká,
kde Gaeta ční, Catona a Bari,
kde Tronto s Verdem v širé moře vtéká:
Skráň ozářil již vínek země starý,
již Dunaj na svém břehu obtékává
jda z Němec; štěstí kynuly mi zdary
Na Trinacrii, v dýmu jež je tmavá,
ve středu Pachyn a kde Pelor v moři
s Eurem každý v tuhý boj se dává.
Ne Typhonem, leč sirou, jež v ní hoří;
jí z Rudolfa a Karla dal bych krále,
byť špatná vláda, která vždycky tvoří
Zášť v národech, již podmaněni stále,
ryk vzpoury Palermem nerozpoutala,
jenž: Umři! Umři! volal nenadále.
Byť du…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.