Božská komedie

Dante Alighieri

74 

Elektronická kniha: Dante Alighieri – Božská komedie (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: alighieri01 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Dante Alighieri: Božská komedie

Anotace

O autorovi

Dante Alighieri

[1.6.1265-14.9.1321] Dante Alighieri byl největší italský básník 14. století. Pocházel z Florencie, dosáhl značného vzdělání, zabýval se zejména studiem antického, italského a provensálského básnictví. Jako stoupenec protipapežské strany musel r. 1302 odejít do vyhnanství a zbytek života strávil ve Veroně a Raveně. Hlubokým zážitkem, který poznamenal Dantovu celoživotní tvorbu, byla jeho (již v dětství započatá) platonická a zidealizovaná láska k Beatrici,...

Dante Alighieri: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

La Divina commedia

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Božská komedie“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zpěv jedenáctý

„Ty Otče náš, jenž sídlíš v nebes říši,
ne jimi omezen, leč lásku větší
že chováš k prvním dílům v oné výši,

Tvé moci, jmenu Tvému chvalořečí
ať každý tvor, a, jak se právem sluší,
Tvé sladké vůni modlitbou se vděčí.

Mír tvojí říše v naši přijdiž duši,
jej bez Tebe nestihnem nikdy sami,
ať duch se jak chce po něm pne a kruší.

Jak andělé svou vůli nad hvězdami
Ti obětují pějíce hosanna,
kéž každý činí taktéž mezi námi!

Ať skane dnes nám denní naše manna,
bez které každý v této drsné poušti
jde zpět, čím víc je k chůzi mysl hnána.

A jako každý milerád odpouští
zlo, které trpěl, kéž Tvůj milostivý
zrak odpouštěje zásluhy se spouští!

Ctnost naši vratkou, Bože spravedlivý,
v plen nevydávej prastarému vrahu,
nás jeho zbav, jenž naší zkázy chtivý.

Tu poslední modlitby naši snahu,
ne nám kéž Tvoje milost splnit ráčí,
leč těm, za námi již v tu spějí dráhu.“ —

Tak okolo nás tlum těch stínů kráčí;
zdar nám i sobě ždaje; zvolna táhnul
pod tíží, jak v snu můra když nás tlačí.

Pod balvanem svým každý z nich se nahnul
jda polekán po první římsy kraji,
ze špíny světa očistit se prahnul.

Když tam v modlitbě stále pro nás lkají.
co mohou pro ně činit zde a říci
ti, dobré vůle kořeny již mají?

Jim dlužno pomáhat, by hanobící
zde skvrny smyli, čisti, bez váhání
by vzlétli v kruhy hvězdami se skvící.

— „Se spravedností jestli slitování
z vás brzy břímě snít má, že se bráti
svou perutí vám možno podle přání,

Kde stupně jsou, nám račte ukázati,
jež nejkratší jsou a kde víc jich kyne,
tam méně srázné z nich nás učte znáti.

Neb s tíží masa Adamova šine
sem tento krok svůj, tak že vůle živá
výš stoupati, mu umdlívá a hyne.“ —

Ta slova, která v odpověď nám splývá
na vůdce mého řeč, já slyšel zníti,
však nerozeznal, zkad zní zádumčivá.

Já slyšel: „Na pravo vám dlužno jíti,
po břehu s námi, tam vchod uvidíte,
kde živý člověk může vystoupiti.

Byť balvan nepřekážel ostražité
mé chůzi, krotě hrdost mojí šíje,
že skloněné mám tváře v stínu skryté,

Tu prohled toho bych, jenž dosud žije
však jméno tají, znám-li, ku lítosti
bych hnul jím, nad tím, balvan jak mne kryje.

Byl Latiník jsem, Toska velké ctnosti
syn Viléma Aldobrandeschi, jeho
zda jméno, nevím, paměť vaše hostí.

Mne stará krev a skutky rytířského
slavného rodu v pýše utvrdily,
že nepamětliv matky žití všeho

Jsem každým zlostně zhrdal v každé chvíli,
a umřel na to; Sienští to znají,
i v Campagnaticu ty zvěsti zbyly.

Jsem Humbert; pýcha, z níž se tady kaji,
ne pouze mne, leč všecky moje druhy
i se mnou strhla zhouby ku pokraji.

A proto nesu tento balvan tuhý,
dokud bych zadost Bohu neučinil,
tam zanedbav, zde pykám svoje dluh…