Zpěv sedmý
„Osanna, sanctus Deus Sabaoth,
superillustrans tua claritate
felices ignes horum malachoth!“
Tak vracejíc se k písni svojí svaté
ta bytost dále započala pěti,
své skráně majíc dvojím světlem spjaté.
Já zřel, jak s drahými zas v tanci letí,
jak nejrychlejší jiskry v dálce zraku
se skryly, že zrak nemoh s nimi spěti.
Já k sobě: „Řekni, řekni, bez rozpaku
jen řekni,“ — pravil, „sladké svojí paní,
ať rosou v žízni, sluncem je ti v mraku!“ —
Leč ona úcta, která vždy mne sklání,
když slyším pouze B znít nebo ICE,
mne uchvátila jak člověka spaní.
Tak nechala mne trochu Beatrice,
pak děla s úsměvem, jenž oblažiti,
i v mukách ohně každého moh’ líce:
„Jak vidím a v čem nemůž’ klamu býti,
jak spravedlivě pomsta spravedlivá
se trestá, v tobě plamen pochyb nítí;
Však osvobodím tobě ducha, živá
slyš slova moje, nebo jimi tobě
v dar velký nyní velká pravda splývá.
Své vůle uzdu, ač ku blahu sobě,
přec nechtěl člověk snésti nezrozený,
tím sebe i svůj rod vzdal pekel zlobě.
Čímž řadou věků bludem poražený
rod lidský ležel chorý, božím Synem,
jenž sestoup’ na zemi, až odcizený
Pak Stvořiteli vesmír jedním kynem,
byl spojen v jeho osobě s ním zase,
tož pouze jeho věčné lásky činem.
K mým slovům obrať zrak! Ve plné kráse
ta přirozenost, v svazku s Bohem byla
tak dobrá, čistá, jak v stvoření čase.
Leč z ráje sama sebe vyhostila,
od cesty pravdy, od života svého
se sama příliš záhy odvrátila.
Trest měříme-li kříže posvátného
dle těla podstaty, pak podle práva,
toť věru trest byl na očistu zlého.
Však žádná křivda nebyla tak žhavá,
na osobu, jež trest ten vytrpěla,
v níž taká bytost, když se pozor dává.
Tak jediná věc různý účin měla;
ta smrť se Židům líbila i Bohu,
jí nebe otevřelo se, zem chvěla.
Teď nesmí ti ve příkrém zdát se slohu
řeč, která dí, že spravedlivě mstěna
zde spravedlivá pomsta. Leč tvou vlohu
Zřím, kterak myšlénkami zapletena
jest v uzel, na kterého rozluštění
tvá mysl čeká snažně roztoužená.
Díš: „Co jsem slyšel, to je k pochopení,
proč ale Bůh ten způsob volil právě,
by vykoupil nás, to mi zřejmé není.“
To, bratře, očím všech vždy bude tmavě
se míhat v taji všem, jimž nedozrála
ve ohni lásky duše plápolavě.
Leč k tomu, že jest cesta všechněch stálá
a zřídka poznaná, chci tobě říci,
proč bylo nejlíp tak. Věř, neskonalá
Dobrota boží, záště neznající,
plá bez ustání v jisker takých roji
nám věčné krásy jevíc čaroskvící.
Co bezprostředně dolů z ní se rojí,
jest bez konce, kam ona pečeť vtiská,
tam otisk věčně trvá v kráse svojí.
To všechno, co z ní bezprostředně tryská,
je volné též a nemůž’ podléhati
těch věcí moci, jež ve nových blýská.
Jí blíže jsou, a víc jim látka platí,
neb svatý plamen, jejž věc každá hostí,
zříš v nejpodobnějších j…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.