Božská komedie

Zpěv osmnáctý

Když položil cíl svému rozhovoru,
můj mistr vznešený, tu v tklivé přízni
v tvář pohlednul mi, zda v ní není sporu.

Já novou trápen po vědění žízní,
na oko mlčel jsem a pravil v taji:
„Snad nový dotaz byl by jemu trýzní.“ —

Leč pravý otec poznal, že, co ždají
mé myšlénky, to nedím řečí svojí,
mně k řeči chuť dal, jež mé choutky skájí.

Dím: „Zírání ve světla tvého zdroji
tak oživlo, že jasně beze stínu,
co líčil’s mi, přede mnou nyní stojí.

Tož, sladký otče, odpusť svému synu
a vysvětli mi ještě onu lásku,
jež zdrojem dobrých jest i špatných činů.“ —

— „Zrak ducha zbystři!“ děl tu na otázku,
„a pochopíš těch slepců pobloudění,
již dávají si pravých vůdců masku.

Duch stvořen rychle k lásky ukojení
se hnout dá tím, co líbí se mu právě,
jak vzbudí se v něm v činu zalíbení;

Váš pochop věcí skutečných pak v hlavě
si tvoří představy, jež rozvinuje
a ducha k nim pak táhne naléhavě.

A duch když s představami v souzvuk pluje,
to láska jest, a přírody to dílem,
že zálibou vás cele opanuje.

Jak stoupat ku výši jest ohně cílem,
kde nejdél trvá látka jeho celá,
čímž libuje si ve stoupání čilém:

Tak chtěním duše lidská zahořelá,
jež duševní jsouc hnutí, neustává,
až drahý předmět obejmout smí zcela.

Tu poznat můžeš, kterak věru tmavá
těm pravda jest, kteří se domýšlejí,
že každá láska dobrá je i pravá.

Být dobrá, můž’ se zdát vždy látka její,
však nemusí být každý otisk jasný
tím, vosk že dobrý.“ — Díky v obličeji

Dím: „Pozornost má a tvůj výklad krásný
mi lásku odhalily, pochybnosti
však víc v mé duši spor se zvedá hlasný.

Když láska ze zevnějšku k nám se hostí,
když jen tou nohou chodí duch náš cele,
kterou jde cestou, není jeho ctností.“ —

„Co rozum chápe, řeknu tobě směle,“
on ke mně na to, „druhé poví tobě
Beatrice, toť věc je víry vřelé.

Jeť formě substantialní, jež v sobě
od látky různá k ní se připojila,
prazvláštní síla dána v každé době.

Ji poznáváme, jak se chopí díla;
že jest, nám praví její působení,
jak, strom že žije, svědčí zeleň milá.

Tak odkud se v nás bere pochopení
těch prvních pojmů, odkud ona touha
je prvních pudů, lidem známo není.

Jak včela pud dělati med, tož pouhá
ta náklonnost, ta nezaslouží chvály,
a chybí též, kdo hanou se jí rouhá.

By síly druhé na souzvuk s ní hrály,
vám vrozena též síla, jež vám radí,
na prahu svolení ten strážce stálý.

A ona láska, k zlu když ve vás řádí
neb k dobru, toho původ je, ta ruku
vám podá a vás ku zásluze svádí.

Kdo pronikli až tvorstva do souzvuku,
že volnost vrozena je, pochopili;
tož zanechali světu mravouku.

A dejme tomu, z nutnosti že síly
by každá láska žárem ve vás vzplála,
jest vaše moc, žár byste ukrotili.

A volnost vůle to jest, již zde zvala
„ctnou silou“ Bice, pomni na to zase,
s…