Zpěv dvacátý třetí
Dál sami, bez průvodu v němém bolu
jsme kráčeli, ten napřed a ten vzadu,
jak přes ulici minoriti spolu.
Mé myšlení tu rozjímajíc vádu
na bajku Esopa v té padlo době
o myši a o žábě. V tomto pádu
Se teď a nyní víc nerovná sobě,
jak s koncem začátek když mysl spojí,
ty události uvažujíc obě.
A myšlénka jak z myšlénky se rojí,
tak tato jedna zrodila hned jinou,
která mi v duši první bázeň dvojí.
Já myslil tak: „Zde tito naší vinou
za blázny byli k škodě, ku posměchu
a tuším, to je mrzí. S nehostinnou
Když vůlí vztek se spojí v ryčném spěchu,
nás divěji štvát budou hněvní ďasi,
než zajíce pes chytá bez oddechu."
Já cítil, kterak strach mi ježí vlasy,
a pozorlivý na zad okem těkám
řka: „Mistře drahy, pro nás není spásy!
Když neskryješ nás, Zlýchspárů se lekám,
jsouť v patách nám, v své mysli poděšené
je slyším již a každou chvíli čekám." —
„Bych olovem já sklo byl podložené,
tak nezachytil hych tvůj obraz vnější
jak vnitřní," —děl můj mistr; — „pobouřené
Tvé myšlénky však náhle podobnější
svým posuňkem a tvarem mým se staly,
že jedna rada obě ukonejší.
Když s pravó strany tak se kupí skály,
že v jistý přechod v novou tůň se pojí,
ta honba domnělá se od nás vzdálí."
Však nedokončil ještě radu svoji;
já zřel, jak 's křídly rozpjatými pílí
k nám ďáblů dav a nás chytit se strojí.
Hned uchvátil mne na to mistr milý;
tak dítě matka hřmotem probuzena,
když vidí plamen, kterak vůkol střílí,
Hned uchytí a prchá poděšena,
víc jeho dbá než sebe, neustává
div do košile jedné oblečena:
S tvrdého břehu tak se v útěk dává
můj mistr na znak po skloněné skále,
jež bok druhého jícnu obehnává.
Tak neubíhá voda ve kanále,
by otočila bleskem kolo mlýnu,
když k lopatkám se blíží nenadále,
Jak mistr běžel v tomto skalném klínu
mne na své hrudi nesa bázlivého;
ne druhu, jeho roven jsem byl synu.
Když jícnu dna se dotkly nohy jeho,
sbor ďáblů stanul tam, kde trčí skála
nad námi; on však nebál se víc zlého.
Neb prozřetelnost, jež jim rozkázala,
pátého příkopu by byli sluzi,
od něho vzdáliti se, moc jim vzala.
Zde lid jsme našli obílený, chůzí
spěl zdlouhavou v té jednotvárné tiši,
s mdlou tváří, plnou úzkosti a hrůzy.
Jich očím kápě kutny byly skrýší,
a jejich střih se k tomu vzoru chýlí,
jak ve Clugny je posud nosí mniši.
Na svrchu zlatem svým div neslnili,
však uvnitř olovo tak tuze tlačí,
že kutny Fridricha by slamou byly.
Ó těžké pláště, na věčnost jež stačí!
Vždy k levé ruce stále obráceni
jsme s nimi šli a zřeli, kterak pláčí.
Však pro tíž pláště v těžkém unavení šli
zvolna tak, že, jak jsme hnuli bokem,
jsme s novou tlupou byli seznámeni.
Dím k vůdci: „Každým ohlédni se krokem,
zda skutky zde, či jmenem kdos je známý,
ó, prosím, v chůzi bdělým …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.