Zpěv jedenáctý
„Ty Otče náš, jenž sídlíš v nebes říši,
ne jimi omezen, leč lásku větší
že chováš k prvním dílům v oné výši,
Tvé moci, jmenu Tvému chvalořečí
ať každý tvor, a, jak se právem sluší,
Tvé sladké vůni modlitbou se vděčí.
Mír tvojí říše v naši přijdiž duši,
jej bez Tebe nestihnem nikdy sami,
ať duch se jak chce po něm pne a kruší.
Jak andělé svou vůli nad hvězdami
Ti obětují pějíce hosanna,
kéž každý činí taktéž mezi námi!
Ať skane dnes nám denní naše manna,
bez které každý v této drsné poušti
jde zpět, čím víc je k chůzi mysl hnána.
A jako každý milerád odpouští
zlo, které trpěl, kéž Tvůj milostivý
zrak odpouštěje zásluhy se spouští!
Ctnost naši vratkou, Bože spravedlivý,
v plen nevydávej prastarému vrahu,
nás jeho zbav, jenž naší zkázy chtivý.
Tu poslední modlitby naši snahu,
ne nám kéž Tvoje milost splnit ráčí,
leč těm, za námi již v tu spějí dráhu.“ —
Tak okolo nás tlum těch stínů kráčí;
zdar nám i sobě ždaje; zvolna táhnul
pod tíží, jak v snu můra když nás tlačí.
Pod balvanem svým každý z nich se nahnul
jda polekán po první římsy kraji,
ze špíny světa očistit se prahnul.
Když tam v modlitbě stále pro nás lkají.
co mohou pro ně činit zde a říci
ti, dobré vůle kořeny již mají?
Jim dlužno pomáhat, by hanobící
zde skvrny smyli, čisti, bez váhání
by vzlétli v kruhy hvězdami se skvící.
— „Se spravedností jestli slitování
z vás brzy břímě snít má, že se bráti
svou perutí vám možno podle přání,
Kde stupně jsou, nám račte ukázati,
jež nejkratší jsou a kde víc jich kyne,
tam méně srázné z nich nás učte znáti.
Neb s tíží masa Adamova šine
sem tento krok svůj, tak že vůle živá
výš stoupati, mu umdlívá a hyne.“ —
Ta slova, která v odpověď nám splývá
na vůdce mého řeč, já slyšel zníti,
však nerozeznal, zkad zní zádumčivá.
Já slyšel: „Na pravo vám dlužno jíti,
po břehu s námi, tam vchod uvidíte,
kde živý člověk může vystoupiti.
Byť balvan nepřekážel ostražité
mé chůzi, krotě hrdost mojí šíje,
že skloněné mám tváře v stínu skryté,
Tu prohled toho bych, jenž dosud žije
však jméno tají, znám-li, ku lítosti
bych hnul jím, nad tím, balvan jak mne kryje.
Byl Latiník jsem, Toska velké ctnosti
syn Viléma Aldobrandeschi, jeho
zda jméno, nevím, paměť vaše hostí.
Mne stará krev a skutky rytířského
slavného rodu v pýše utvrdily,
že nepamětliv matky žití všeho
Jsem každým zlostně zhrdal v každé chvíli,
a umřel na to; Sienští to znají,
i v Campagnaticu ty zvěsti zbyly.
Jsem Humbert; pýcha, z níž se tady kaji,
ne pouze mne, leč všecky moje druhy
i se mnou strhla zhouby ku pokraji.
A proto nesu tento balvan tuhý,
dokud bych zadost Bohu neučinil,
tam zanedbav, zde pykám svoje dluh…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.