Božská komedie

Zpěv devátý

Co barvu bázně zřel na tváři mojí,
jež vznikla jeho návratem, tu milý
můj mistr potlačil hned novou svoji.

Jak ten, kdo naslouchá, stál pevně chvíli,
neb černým vzduchem v husté mlhy řase
zrak nadarmo do větší dálky pílí.

„Zde nutno zvítěziti ve zápase.
Jak ne — vždyť slíbila," on začal znova,
„než pomoc přijde, jak mně dlouho zdá se."

Já pozoroval, kterak svoje slova,
jež započal, hned novou řečí skrýval,
jež sporný smysl s první v sobě chová.

Však stejně velký strach mi v hrudi zbýval
tou řečí, jejímž slovům zlomkovitým
jsem horší smysl, než snad měla, vlíval.

„Zda k závitkům té smutné škeble skrytým
smí z prvního kdos kruhu sestoupiti,
kde beznaděj jest pouze trestem lítým?"

Tak ptám se. On: „Jen zřídka smí to býti,
by duše některá sem vejít směla
tou cestou, kterou nyní já chci jíti.

Jest pravda, duše má sem jednou spěla,
jsouc od Erichtho krutě zaklínána,
jež stíny nazpět volávala v těla.

Mne opustila krátce těla schrána,
pro ducha byl jsem poslán za zdi skrejši,
kde kruhu Jidáše se klene brána.

Ten kruh jest nejnižší a nejtemnější
a nejvíc vzdálen nebes od obzoru,
jenž vše objímá; tož se ukonejši!

To bahniště, jež sálá dechy moru,
kol obklopuje město pruhem tmavým.
kam vniknouti nám nelze bez odporu."

A více řekl, než co tuto pravím;
neb zcela zrak můj utkvěl udivený
na velké věži s cimbuřím kol žhavým.

Na jednom místě náhle povztyčeny
tři zkrvácené fúrie zřím v žasu:
tvář, posnňky, vše měly jako ženy.

Jim visely zelené hydry z pasů
a kolem spánků divokých jak stužky
zřím cerasty a hady místo vlasů.

Můj průvodce, jenž dobře znal ty služky
té královny ve říši věčných stonů,
„Viz," pravil, „Erinye, divé družky!

Na levé straně Hegeru zříš, onu
zvem' Alecto, jež pláče u pravice,
a v středu jejich vidíš Tisifonu."

I ztichlť. Ty ňadra nehty drápajíce
tak bily se a tak divoce řvaly,
že za básníka v strachu skryl jsem líce.

„Pojď, Meduso! Ať zkamení!" tak lkaly
a na mne zřely zlosti ve záchvatu;
„My na Theseu špatnou pomstu vzaly!

„Jen obrať se a zavři oči v chvatu,
neb Gorgo zjeví-li se mezi nimi,
pak naděje vší vzdej se ku návratu!"

Tak mistr děl, mne obrátil a mdlými
jak dlaněmi bych nemohl zrak skryti,
mne ještě objímaje zakryl svými.

Ty, jehož zdravé srdce všecko cítí,
jen uvaž zde to přísné naučení,
jež pod závojem divné básně zní ti!

Tu vycházel však z kalné vody vření
tak silný rachot, hrůzyplné řevy,
že oba břehy pohnuly se v chvění,

Ne jinak jako vichru divé hněvy,
jenž z proměn tepla vane, až se práší,
les pustoší a řádí bez úlevy,

A větve trhá, rve, je v dál unáší
a hrdý v prašném hávu hřímá v zlobě,
a v útěk pastyře i stáda plaší.

l uvolnil mně mistr oči obě
řka: „Zraku nerv tam k staré obrať pěně,
kde nejostřejší výpar zdá se tobě!"

Jak z vody žáby prchnou neprodleně
před hadem zlým, až všecky na ú…