Božská komedie

Zpěv sedmnáctý

Ku Climeně jak nedočkavý přišel,
jenž otce neústupné k synům dělá,
by pravdu pomluv proti sobě slyšel:

Tak já jsem činil, cítil to bdělá
má Beatrice i ta lampa svatá,
jež k vůli mně dřív z místa svého sjela.

I řekla: — „Přání tvého zoře vzňatá
kéž vyjde z tebe, a nechť duše tvojí
má pečeť na sobě, co vyjít chvátá.

Ne vědomosti naše řečí svojí
bys rozšířil, leč abys žízně plání
se učil hlásiti se k vláhy zdroji.“ —

— „Můj drahý kmeni velký ve poznání!
Jak člověk zří, že jednom ve trojhranu
dvoum tupým úhlům nelze míti stání,

Své oči v onu obraceje stranu,
kde bod, kterému vše jest přítomností:
tak nahlédáš ty v budoucnosti bránu;

Když s Virgilem jsem kráčel v společnosti
ku oné hoře, která duše léčí,
i v hlubinu, jež zatracence hosti,

O příštím žití svém já těžké řeči
tam uslyšel, ač dosud okovaný
se bouře nelekám i sebe věčí.

Mé žízni by se dostalo té many,
bych znal svůj osud příští, nebo zdá se,
že méně poraní šíp předvídaný. —“

Tak děl jsem k světlu, které v krátkém čase
dřív se mnou mluvilo, jak chtěla Bice,
své přání ve svém zjevil jsem mu hlase.

Ne v hádankách, k nimž nebývalo klíče,
jež dříve bláznům byly hříšnou sítí,
než Beránek sňal smrtí svou zlé chtíče,

Leč jasně, stručně a v latině zníti
jsem slyšel řeč otcovské lásky tady,
jak zahalena ve svůj úsměv svítí:

— „Říš nahodilých věcí, jejichž řady
nad knihu látky vaší nesahají,
jest v oku věčném celá a bez vady.

Ty nutnými však tím se nestávají,
tak málo jako okem, v němž se zhlíží,
plující řekou člun, s nímž vlny hrají,

Jak varhan sladký souzvuk v sluch se plíží,
tvůj příští osud před tebou zřím státi,
když oko mé se v božský zrak ten hříží.

Jak Hippolyt se musil z Athén bráti
pro macechy zlé podlé nevražení,
ty musíš Florencii s bohem dáti.

To připravuje se, tam cílí chtění,
ten provede to, jenž to v mysli chová
tam, Kristem kupčit kde jest věcí denní.

Že vinen jest, kdo trpí, lidská slova
vždy shledají, však boží pomsty chvíle,
by pravdu zjevila, své tresty schová.

Ty opustíš své všechny věci milé
i nejdražší, to první rána smutná,
jíž vyhnanství luk nechybí se cíle.

Ty zkusíš, cizí chléb jak slaně chutná
a cizí schody nahoru a dolů
jak šlapati, je věru cesta rmutná.

A co tvé páže nejvíc ztíží v bolu,
zlá bude společnost a pošetilá,
s kterou se octneš v údolí tom spolu,

Jež nevděčná a cele zhovadilá
se proti tobě vzbouří, v krátké době,
by jejich, ne tvá skráň se zkrvavila.

Jich jednání dá důkaz o jich zlobě
tak brzy, že tvá sláva v tom jen dřímá,
svou stranu utvořiti samu sobě.

Co první skryt a hospoda tě jímá
dům velkého Lombarda, na Žebříku
jenž v znaku svém svatého ptáka třímá.

Svou laskavostí pohne tebe k díku,
že mezi prošením a povolením
to pozdní první u vás bude v zvyku.

S ním toho poznáš, jenž svým narozením
vliv této hvězdy zkusil v také síle,
na skutky jeho že svět shledne s chvěním.

Jej nevšimlo si lidstvo této chvíle,
jeť příliš mlád, neb teprv devět roků
kol něho spěla těchto kruhů píle.

Než Gaskonsk…