Božská komedie

Zpěv dvanáctý

Kde sestoupli jsme, břeh byl skalinatý
a hrůza tak pro toho, jenž zde, zela,
že každý zrak byl ztrnul děsem jatý.

Jak ona skalná troska, která sjela
tam u Tridentu střemhlav do Adiže,
buď podemletím, buď že zem se chvěla;

Neb od vršku, zkad sunula se níže,
až ku rovině tak jest kolmá skála,
že slézti dolů nelze bez obtíže:

Tak naše cesta s tesů těch se dála,
tu hle, kde trčel zbořený val tmavý,
na výši jeho hanba Krety stála,

Počata druhdy z nastrojené krávy.
Jak spatřil nás ten netvor, kousal sebe
jak ten, jejž vzteku vnitřní oheň tráví.

Můj mudřec k němu: „Snad tě hrůza střebe,
mníš, z Athen vévoda že krok sem stáčí,
jenž na světě tam kdysi zabil tebe?

Pryč, netvore, neb ten k věčnému plači
tvou sestrou naveden jsa nepřichází;
by poznal vaše tresty, on sem kráčí.

A jako býk se utrhne, když srazí
jej smrtící ráz k zemi, v před se řítí,
jít nemůže, jen sem tam sebou hází:

Na Minotaura tak nám bylo zříti.
V tom vůdce: „Obrať ku stezce krok smůly,
neb dokud zuří, dobře můžeš sjíti."

A tak jsme dále mořem trosek spěli
po úzké stezce dále přes kameny,
jež novou tíží kroků mých se chvěly.

Já v dumách kráčel. On: „Snad zamyšlený
jsi nad těmito troskami, jež chrání
ten zvířecí vztek mnou teď zkonejšený?

Věz tedy, když jsem poprv v pekel plání
se spustil, tyto skály v tmavém luhu
zde nezdrceny s pyšnou stály skrání.

Leč krátce před tím, dobře-li můj druhu
si vzpomínám, než Ten přišel, jenž Ditu
vzal velkou kořisť z hořejšího kruhu,

Ten hrůzný dol se v takém zatřás' chvitu,
že zdálo se mi, jak by Vesmír vznítil
se láskou, v kterémž, jak mní mnohý, citu

Svět často v chaos zvrácen, jak ji cítil:
a tenkrát rovněž hřbet té staré skály
jak zde i jinde v ruina se zřítil.

Leč upři v údol zrak, hle, jak se valí
k nám krve proud, v kterém se každý vaří,
kdo násilím bližního svého šálí."

Ó hltavosti, vzteku, vám se zdaří
být ostnem, dokavad jsme krátce živi,
a věčnost nás pak takou lázní daří!

Tu široký zřím v kruhu příkop křivý,
ten objímá té pláně okruh celý,
jak udal dřív mi vůdce spolehlivý.

A mezi ním a skalní stěnou jeli
Kentauři řadou v šípů břitkých v broji,
jak na světě když na lov druhdy spěli.

Jak uzřeli nás, ihned každý stojí,
tři od tlupy se oddělili s luky,
a s šípy vybranými k nám se rojí.

A jeden křičel z dálky: „V jaké muky
sem přicházíte po tom strmém srázu,
tam odtud mluvte, neb šíp pustím z ruky."

Děl mistr jemu: „Odpověď dám v rázu
tam Chironovi blíž u břehu kraje;
tvá prudká mysl vždy strojila zkázu.

To Nessus jest," děl, mne se dotýkaje,
..jenž mřel pro Dejaniru, krásnou paní,
sám ze sebe svou pomstu utkávaje.

Z nich pro…