Božská komedie

Zpěv dvacátý osmý

Kdo moh' by třeba v řeči nevázané
a vypravuje častěj' popis dáti,
co tady ran jest, co zde krve kane?

Neb každý jazyk ochablost zde schvátí,
že řeč i mysl místa mají málo,
by všecko toto mohly objímati.

To množství lidí kdyby tady stálo,
jež na osudnou Apulie půdu
pro vylévání vlastní krve lkalo.

Dřív v boji s Římany, pak v bitvy trudu,
kde prstenů jest nasbíráno dosti,
jak Livius dí, který nezná bludu;

Pak ti, jež rány žehly palčivostí,
když proti Guiscardovi vzdorně vstali,
a ti, jichž posud sbírají se kosti

U Ceperana, Apulští kde stali
se lháři; za Tagliacozzou bez zbraní
starému Alardu se pobit dali,

Kde ukazoval každý v naříkání
ten protknutý úd a ten zmrzačený:
s devátou tůní žádné porovnání.

Tak ztrátou dna neb stěny protržený
sud nemůž' být, jak jeden zde od brady
až tamo, kde se bzdí, byl rozštípený.

Skrz nohy jemu visely střev řady,
vnitř s okružím ten hnusný pytel zíral,
jenž v lejno změní vše, co stráví hlady.

Já pevně ještě na něho zrak vzpíral,
hleď na mne řka: „Viz, jak jsem rozštípnutý!"
a rukama víc hruď svou otevíral.

Viz, Mohameda jaký stih' trest krutý,
tam přede mnou klopýtá Ali v pláči,
od brady až ku kštici rozseknutý.

A všickni druzí, kam se zrak tvůj stáčí,
ti pohoršení, rozkol v světě seli,
a proto každý rozštěpený kráčí.

Jest vzadu ďábel, který tak nás dělí,
neb každému z nás, jak jej řadou zhlédne,
svůj do útroby pohrouží meč celý,

Jak vracíme se z této pouti bědné;
neb naše rány jsou zas zaceleny,
než dojdem k němu a než meč on zvedne.

Kdo's ale ty, jenž s této skalní stěny
tak dlouho zříš, bys prodloužil pouť k trestu,
kam vlastní žalobou jsi odsouzený?" —

„On neumřel, hřích nevrh' jej v tu cestu,
dél mistr můj, by propaď ďáblů zlobě,
leč by vše poznal, co je v tomto městu,

Já mrtvý, všemi kruhy v této době
jej musím vésti až do Pekel dolů,
a to jest pravda tak, jak to dím tobě!"

Víc nežli sto jak slyšeli to spolu,
se zastavili v tůni plné stínů,
až úžasem svých zapomněli bolů. —

„By opatřil se, řekni Fra Dolcinu
ty, jenž snad záhy uzříš Slunce plání,
když nechce brzy hynout, já kde hynu,

Vší potravou, by husté sněhu vání
zdar nepřineslo Novarskému v boji,
jejž jinak vyhrát, těžké namáhání."

To Mohamed děl zvedna nohu svoji
a ku další pak cestě odhodlaný
zas spustil ji ve zatracenců roji.

Tu jeden, který chřtán měl provrtaný,
nos uříznutý celý ku obočí
a ucho toliko jen z jedné strany,

Jenž vzadu zbyl, pln podivení točí
před druhými svůj jícen k promluvení,
jejž na všech stranách oko v krvi zočí, říká:

„Ty, jenž's vinou nepaď v zatracení,
jejž v kraji latinském mé oči zřely,
když velká podobnost mi klamem není,

Pro Petra z Medicíny povzdech vřelý
měj, vrátíš-li se v dol ten plný vnady,
jenž k Marcabo se sklání od Vercelli;

Dej z Fano lepším dvoum zvěst blízké zrady:
ať zví to Quido i ser Angiolello,
když naše věštby nejsou klamné tady,

Že bude s lodi vrženo jich tělo
a v pytli stopeno u Cattoliky
lstí tyrana, v němž zloby dost vždy vřelo.

Tak mezi Cyprem, …