Božská komedie

Zpěv osmnáctý

Svých vlastním slovům těšilo se v slasti
to šťastné zrcadlo, já chutnal svoje,
a sladkost hořkostí jsem mírnil z části;

Ta, k Bohu výš jež vedla kroky moje:
„Změň, děla, myšlenky, jsem tomu blízká,
jenž může ucpat bezpráví všech zdroje“ —

Já obrátil se po řeči, z níž blýská
mi nová těcha, jakou lásku v zraku
jsem jejím zřel, mé písní ústa stiská;

Ne, slovy že bych snad byl na rozpaku,
leč proto, duch že zpamatovat záhy
se nemůž’, když je bez průvodce v mraku.

Jen tak mi jasným zůstal mžik ten blahý,
že srdce moje všech pozbylo přání,
co upřeně jsem patřil v její tahy.

A věčná rozkoš, která přímo sklání
se k Beatrici a jí s obličeje,
svým odleskem mé vše ztišila plání.

Mne světlem zmohla, ve kterém se směje:
„Hleď, ať tvůj zrak i sluch se trochu schýlí,
ne pouze v očích mojích se ráj skvěje! —“

Jak v žití mnohou shledáváme chvíli
plát v očích touhu, taká její vláda,
že pláním jejím duch je celý zpilý.

K svatému ohni obrácena ráda
má duše pochopila vůli jeho,
že, ještě se mnou hovořit, dál žádá.

— „Na pátém stupni stromu pověčného,“
on začal, „který žije od vrcholu,
vždy plody má, neztrácí listí svého,

Zde duše šťastné obývají spolu,
jež v žití slavny, snadno mohly vznítit
by každou Musu písně ku zápolu.

Viz nyní, kříže ramena tu svítit,
a každý, jehož jméno s mých úst sválo,
se pohne, v let, jak blesk vidíš se řítit.

A podél kříže ihned světlo plálo,
jak Josua jsem slyšel a to jméno
jsem neslyšel dřív, nežli se to stalo.

Jak Makkabea jméno prosloveno,
hned jiné kroužiti jsem viděl světlo,
jež slastí v rej ten bylo roztočeno.

Tu Karla Velkého, Rolanda zkvetlo
mi před okem, jež pozorně kol zřelo,
jak za sokolem při honu by létlo.

Rinouarda s Vilémem potom sjelo,
Gottfrieda světlo před můj zrak v tom kříži,
pak Roberta Guiscarda světlo spělo,

Pak v druhých sbory se též světlo blíží,
jež mluvilo, bych poznal, v nebes bráně
ký zpěvák umělý je. Zrak můj níží

Se k Beatrici po mé pravé straně,
by, ať již slovy nebo ruky sledy
mi řekla, co bych dělal odhodlaně.

A takým leskem plály její hledy,
tak radostně, že přemohly svým jasem,
čím plály dříve a čím naposledy.

A jako člověk, který cítí časem
vždy více plesu z dobra, které dělá,
ví, jeho ctnost že vzrůstá; tak já s žasem,

Co s nebem dráha má se otáčela,
jsem pozoroval, jak výš oblouk víří,
že ona v kráse víc se pozaskvěla.

Jak v tváři ženské, jež se studem pýří,
se brzy opět v krátkém po přechodu,
když mine stud, zas úběl sněhu šíří;

Tak byla mi v bílého světla brodu,
jež v šesté hvězdě něhou snivou hrálo,
jak octnul jsem se v žárném jejím svodu.

V té Jovišově pochodni tu plálo
tak lásky velké jiskření, v tom žehu
pak před mým zrakem jako hovor stálo.

A jako ptáci, kteří vzletli s břehu,
jak svojí pastvy nové ku pozdravu,
hned v chumáči, hned v dlouhém pílí běhu:

Tak svatí tady polétali v davu
v těch plamenech a tkali v sladkém pění
hned D hned I hned L do světla hávu.

Teď po…