Zpěv dvacátý druhý
Za námi Anděl zůstal, ve průvodu
jenž v šestý kruh nás vedl na tu horu,
a jeden znak mi smyl u jeho schodů.
Po spravednosti lačnícímu sboru
Beati děl a jeho hlasy zněly
až k sitiunt, kde zmlkly. Beze sporů
Já lehčí zde se cítil, rychlej’ spěly
mé kroky tak, že snadno, bez těžkostí
s rychlými duchy týž krok udržely.
Děl Virgil: „Láska zanícená ctností
vždy jinou lásku ušlechtilou vznítí,
jak její žár je zjevný; tož co hostí
Tam předpeklí, (kde souzeno mi dlíti),
Juvenala, z úst jeho známo je mi,
ctná přízeň jaká ke mně tobě svítí.
Ba cítím lásku k tobě mezi všemi,
jak k nikomu, jejž nezřel jsem, že krátká
mi nyní bude cesta schody těmi.
Však zjev mi, (buďtež slova tvoje sladká
ku příteli, když uzdu pustím příliš
své odvaze, mluv jako k druhu zkrátka:)
Jak lakota, pro kterou tady kvílíš,
při moudrosti tvé mohla najít dráhy
v tvé srdce, teď že tresty její sdílíš?“ —
Nad tím se usmál Statius, však záhy
dal za odpověď: „Velké lásky tvojí
mně každé tvoje slovo důkaz blahý.
Jsou v skutku mnohé věci, jež jsou zdroji
sta pochybností klamných, když nám skryté
jsou pravé příčiny. Tak v mysli svojí
Tys hádal, mním dle otázky tvé hbité,
že v tomto nyní když prodlévám kruhu,
mé srdce lakotou kdys bylo spité:
Nuž tedy věz: až příliš, milý druhu,
já lakoty byl vzdálen, proto strávil
šest tisíc měsíců jsem v tomto luhu.
A snahu svou kdybych byl nenapravil,
při místě, kde jsi, duše hněvem jata,
ku lidstvu tuto svoji kletbu pravil:
Že nenasytná, svatá touho zlata,
že nespravuješ všecky lidské snahy?
tož skály válela by hruď má vzňata.
Že příliš rozpínati křídla záhy,
já poznal, může ruka k rozdávání,
to pomoh’ mi sem lítosti cit blahý.
Jak mnozí vstanou k soudu ostříháni,
že lítost nevzbudili pro tu vinu
ni v životě, ni při svém umírání.
Věz tedy: Každá vina lidských synů,
jež protivou jest hříchu nějakého,
zde vlastní dřevo své s ním chystá k zhynu.
Tož jestli v davu lidu lakotného
jsem lkal, bych očistil se z hříchů lidských,
jen z protivy to bylo hříchu mého.“ —
„— Když pěl jsi boje zbraní gigantických
a Jokasty když pěl jsi smutek dvojí,“
— děl k němu Básník písní bukolických —
„Když s tebou Klio bila v strunu tvoji,
mně zdá se k víře neobrátil’s tváře,
bez níž i dobrý v soudu neobstojí;
Rci, jaké svíčky, kého slunce záře
ti zaplašily tmy, že plachty svoje
obrátil’s ihned člunem za Rybáře?“ —
On odvětil: „Dal’s první ty ze zdroje
mně Parnassu pít, ved’s mne v jeho sluje,
a k Bohu blíž mne vedly kroky tvoje.
Tys činil, jak kdo nazad nakloňuje
svou lampu, z které sám on nemá zisku,
leč cestu jdoucím za ním osvěcuje.
Tož kde jsi děl: Věk obnoví se, v trysku
se vrátí Spravedlnost a věk zlatý,
rod nový s nebe na zem sejde v blízku!
Tak tebou básník byl i křesťan vzňatý;
leč lépe, co ti kreslím, aby zřely
tvé oči, vztáhnu ruku k malbě. — Jatý
A těhotný byl pravdou již svět celý,
a pravou víru, která …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.