Zpěv patnáctý
1 Pak. jedním z tvrdých krajů jsme se brali,
2 kde nad říčkou se vznáší oblak tmavý,
3 jenž před ohněm i proud i hráze halí.
4 Jak z Witsandu až do Brugg násep staví
5 si Vlámové, jenž jejich města brány
6 má chránit od moře a od záplavy,
7 jak u Brenty jsem vídal Padovany
8 hrázemi chránit domy své a hrady,
9 dřív nežli horko cítí Korutany,
10 takové byly tyto hráze tady,
11 ač ne tak velké, ne tak silné valy,
12 ať vznikly už za nevím jaké vlády.
13 Už od lesa tak daleko jsme stáli,
14 že ztrácela se hmota jeho šerá,
15 když hlavu po něm obrátil jsem z dáli,
16 a tu jsem spatřil, dál se cestou bera,
17 houf duší, jež se podél hráze sběhly
18 a napínaly zrak jak za večera
19 při novoluní - jako by se střehly,
20 a brvy při tom svraštily a stáhly,
21 jak starý krejčík mžourá k uchu jehly.
22 Když si nás prohlížel ten průvod táhlý,
23 jeden mě poznal. "Jaký zázrak!" zvolal
24 a jeho ruce po mém rouchu sáhly.
25 Pak rozpřáh' náručí. Já neodolal
26 a pohléd' do vyprahlé tváře této,
27 z níž nějak povědomý rys mne volal.
28 Ač do ní mnoho bolů bylo vseto,
29 přec poznal jsem ji, vztáhl jsem k ní paži
30 a řekl jsem: "Vy tady, Ser Brunetto?!"
31 On pravil: "Synku, kéž tě nezaráží,
32 když Brunetto Latini v beznaději
33 kus cesty s tebou zpět se opováží!"
34 Já řekl: "Toho právě též si přeji.
35 Rád také s vámi usednu, jen dá-li
36 ten, jehož kroky mě sem provázejí."
37 "Ó synku," pravil, "kdo se z houfu vzdálí
38 či zastaví byť k vzdechu jedinému,
39 sto let pak leží v ohni, jenž ho pálí.
40 Jdi, přidržím se roucha tvého lemu
41 a k průvodu pak dám se zas, jenž v bolu
42 svém věčném lká, jak údělem zde je mu."
43 Já netroufal si sejít s cesty dolů
44 a vedle něho jít, však hlavu chýle
45 já úctu jevil mu, jak šli jsme spolu.
46 On začal: "Jaký los ti v plné síle
47 před koncem života sem jíti dává?
48 A kdo to vede tě, bys došel cíle?"
49 "Když vedla žitím," řek' jsem, "pout mne smavá,
50 v údolí zabloudit mi bylo dáno,
51 než naplnila se má doba pravá.
52 Když vyjít chtěl jsem z něho, včera ráno,
53 zde tento zjevil se mi nenadále,
54 a s ním jít touto drahou je mi přáno."
55 A on: "Když za svou hvězdou půjdeš stále,
56 v přístavu slávy dojdeš k svému cíli,
57 život-li krásný chápu dokonale.
58 Kdybych byl nezemřel v tak rané chvíli
59 a nebešťany zřel ti nakloněny,
60 já byl bych pomáhal ti s tvými díly.
61 Však nevděčný ten lid a zaslepený,
62 jenž z Fiesole přišel v dávné době
63 a v mravu cos má z hor a skalní stěny,
64 za dobra tvá se znepřátelí tobě,
65 a právem, neboť mezi trpké plody
66 fík sladký nesluší se vmyslit sobě.
67 Zvěst stará slepými zve jejich rody,
68 lakomství, pýcha, zášť jsou jejich mravy -
69 jich zásad straň se, nebo dojdeš škody!
70 Sudba ti dopřeje tak velké slávy,
71 že budou obě strany chtít být tvoje,
72 však vzdálen bude zobák od té trávy.
73 Zvěř fiesolská zničí město svoje,
74 však o květ rostlinku ať neobere,
75 jestli kdy jaká vznikne z toho hnoje,
76 jímž svaté sémě na světlo se dere,
77 Římanů sémě, jež se v době selo,
78 kdy vzniklo hnízdo zloby tolikeré."
79 "Kdyby se na světě vše bylo dělo,"
80 já odpověděl, "podle mého přání,
81 podnes jste neopustil lidské tělo,
82 neboť zřím v duchu, jak se ke mně sklání
83 otcovský obraz váš, tak dobrý, drahý,
84 s nímž nabádal jste kdysi bez ustání
85 mě k věcem věčným upírat své snahy .
86 Svou vděčnost za to musím zvěstovati,
87 než bude konec pozemské mé dráhy.
88 Co o mém žití pravíte, chci psáti,
89 abych to moh', až přijdu k vzácné paní,
90 i s jinou zvěstí k výkladu jí dáti.
91 Vám zjevným učiním své odhodlání,
92 jen když jsem bez výčitek ve svědomí,
93 že sudbu svoji přijmu bez reptání.
94 Mým uším je hlas věštby povědomý:
95 Štěstěna kolem svým ať jak chce točí
96 a sedlák motykou, mne sotva zlomí."
97 Tu mistr na mne upřel vážné oči
98 a vpravo obrácen se pozastavil:
99 "Kdo správně slyší, správný smysl zočí."
100 Však já se dále v rozhovoru bavil
101 a ptal se Brunetta, kdo z druhů jeho
102 jsou nejvyšší a nejslavnější. Pravil:
103 "Je dobré sice znáti některého,
104 o jiných lépe pomlčet, můj milý,
105 neb není času dotknouti se všeho.
106 I věz, že většinou to kněží byli
107 a učenci, již došli cti a slávy,
108 však hříchem týmž se všichni potřísnili.
109 Priscian jde tu s truchlivými davy,
110 i Francesco d'Accorso: chceš-li druhá
111 jména, jež poskvrnily mrzké mravy,
112 viz onoho, jejž poslal sluhů sluha
113 od Arna na břehy Bacchiglionu,
114 kde v čivách mdlých mu hasla všecka vzpruha.
115 Mluvil bych ještě o jiných v tom shonu,
116 však řeč a cesta nesmí dál mě vésti,
117 neb z písku vidím stoupat dýmu clonu:
118 Jde lid, jejž potkat nesmím na svém scestí!
119 Svůj Poklad vřele doporučit chci ti -
120 jsem živ jen jím! Víc nechci, toť mé štěstí."
121 Pak vracel se a z těch se mi zdál býti,
122 jež o šat zelený, jejž v sázce mají,
123 u Verony je vidět závoditi;
124 však z těch, již vítězí, ne prohrávají…
Dante Alighieri
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.