Božská komedie – Peklo

Božská komedie je výjimečné dílo, které nelze beze zbytku zařadit do žádného žánru běžné poetiky. Nemá určitý žánr; nebo: má je všecky dohromady; a nebo ještě spíše: je zvláštním žánrem sama pro sebe, žánrem spojujícím do ohromné složité výstavby všecky ostatní žánry. Je v ní kronika a legenda, přírodní lyrika i filosofický traktát a disputace, politický pamflet i ohlas vznícených Chval k poctě boží.

Označení "Božská" jí přidali až pozdější komentátoři; a pokud se označení "komedie" týče, podal nejsprávnější výklad na základě středověké estetiky už první komentátor díla Boccaccio: komedie je básnická skladba s nedobrým začátkem a dobrým koncem. A tou Božská komedie ve svém základním rozvrhu bezesporu je, ať už podtrhujeme kterýkoliv smysl jejích alegorií. Kterýkoliv říkám proto, že mají platnost všecky zároveň a že básník mnohde zakládá umělecký účin na mnohovýznamnosti alegorie, na schopnosti uměleckého obrazu vyvolávat zároveň několik různých představ a souvislostí.

Peklo, očistec, ráj: to je hřích, pokání, vykoupení. Na jednom pólu krajní tělesnost a tma, na druhém krajní křesťanská spiritualita a jas. Mezi nimi se naplňuje Dantova cesta ze zmatků a nevědomosti k vykoupení a poznáni. Ale jako jsou alegorií všecky postavy Komedie, je jí i autobiografická postava Danta: její cesta symbolisuje pouť duše z hříchů k blaženství podle principů katolické věrouky; ale také pouť Italie z rozvratu a rozbrojů ke kýženému zlatému věku "Chrtovy" vlády; ale také pouť světa z temnot k spasení.

Božská komedie je typickým výrazem dobového myšlení svou universalitou. Měřeno hlediskem r. 1300, objímá veškeru minulost i přítomnost lidstva, svět reálný i svět pomyslný. Autor v sobě nezapře intelektuála s polyhistorickým vzděláním: jestli nám dnes připadají některé dobové náhledy v Komedii středověké v špatném smyslu toho slova, v básníkově době representovaly nejvyšší lidské vědění. Ale zadíváš-li se pozorně na jednotlivé postavy, události, místa, o nichž se Komedie zmiňuje, zjistíš nápadný rys: nejpočetněji, nejpodrobněji a v nejširší společenské škále jsou zastoupeny florentské osoby a události; po nich toskánské; pak čím dál tím víc řídne jejich počet a omezuje se na stále vyšší společenské špičky; za italskou hranicí (a to platí i pro Neapolsko a Sicilii, i pro Řím) téměř už jen na panovníky, výjimečně na nejznámější učence. Časově převládají osoby a události z let 1250-1300; po případě z nejbližších let po r. 1300. A stejnou omezenost, určovanou pozorovatelovou dobou a místem, vykazuje při bližším zkoumání i Dantův pohled na antiku: podrobnější zkoumání nasvědčuje, že některé autory a literární postavy znal až z několikáté ruky, měl o nich mlhavou nebo nesprávnou představu, nebo pro něho byly jen o málo více než zvuk jména. A přesto báseň působí dojmem všeobsáhlosti, až přeplněnosti.

K podstatným rysům Dantovy básnické metody patři přesnost, s níž v tomto materiálu rozvrhuje role protagonistů (jejichž řeč - "sólo" zpravidla tvoří těžiště zpěvu nebo scény), episodních individuálních postav kolem nich a blíže nerozlišeného chóru. Vyhmátne výraznou postavu a událost, načrtne je několika lapidárními verši v jedné, základní charakteristické situaci, a povýší ji tím na typ, zahrnující v sobě celou řadu jiných téhož rodu. Pracuje ne jako epik, nýbrž jako dramatik, hutnou zkratkou: k charakteristice patří, že v dané situaci pronáší tyto věty právě tato postava (na příklad v Očistci pronáší mluvčí chvalořeč na někoho, o kom čtenář ví, že za živa byl jeho nepřítelem), nebo že postava vůbec nepromluví a mluví za ni jiní (někteří vzpurní v Pekle). Italský literární historik Flora ukazuje, čím Dante povyšuje líčené osoby a události na mythus: i současný život vidí z odstupu exilu. Dívá se na svět zdaleka, až z kosmické dálky; a právě ty události, které byly pro autora nejsoučasnější, mythisuje pomocí fikce, že se pouť odehrává r. 1300: podává je jako věštbu.

Nápadný je ten mythisační postup "odstupu exilu" tam, kde básníkovi poskytly surovou materii události, jež bychom jinak, beze všeho dalšího, sotva zařazovali pod pojem vznešených námětů: kriminální kronika nedávných let, známé rodinné tragedie, vraždy nebo podvody.

Surovina, z níž vytváří Dante své básnické dílo, je totiž tak různorodá, jak je úměrné snaze díla po universalitě: Poskytl ji jak mythus tak historie a tak i literatura starověkých Židů, Řeků a Římanů i středověké Evropy. Rovněž leckterý prostředek uměleckého výrazu přejímá Dante ze zásob, nastřádaných staletou minulostí: Tak obšírná přirovnáni jsou básnickou ozdobou zděděnou po starověké výpravné poesii. Tak dlouhá vypočítávání historických nebo mythických postav, které jsou příkladem nějaké přednosti nebo vady, patří k běžným postupům truverské poesie, táhne se celou středověkou literaturou a jeho dědictví najdeš ještě ve Villonových baladách. Tak mnohé z theologických alegorií nejsou plodem básníkovy vlastní fantasie a smyslu pro metaforu, tak leckterý stylistický obrat je přejat z Vergilia, Ovidia, Lukana, Statia nebo z bible, tak zvláště v Ráji je leckterý výklad překladem nebo parafrází jednotlivých míst z Boethia nebo scholastické literatury. Je problematické klást otázku originality u autora, který si ji sám nekladl, tak jako si ji ještě nekladla jeho doba. Ale pokud bychom chtěli i tento moment brát v úvahu na rozlišení, v čem tedy je Dantův osobitý přínos a velikost, nehledejme je v látce či spíše v látkách, které jsou zděděny, nýbrž v zpracování této převzaté materie.

Nemyslím jen to, že Dante v některých případech zděděný motiv přetváří po svém: srovnej na příklad rozdíl mezi některými příšerami P…