Zpěv dvacátý devátý
1 Lid mnohý, mnohé rány, mnohé žaly
2 tak zpily oči mé tam v krátkém čase,
3 že málem by se byly rozplakaly.
4 Však Vergil řek' mi: "Kam to hledíš zase?
5 Proč zrak tvůj stále mezi stíny dolů
6 k těm zmrzačencům smutným upírá se?
7 Tak nečinils to v jiných jámách bolů.
8 Však pomni, míníš-li je spočítati,
9 že míle dvacet dvě má kruh ten v dolu
10 Už pod nohama měsíc máme, krátí
11 se čas a zbývá ještě, abys zvěděl
12 tak mnohé, co ti hodlám ukázati."
13 "Kdybys byl poznal," já mu odpověděl,
14 "proč tam tak hledím, býval bys mi věru
15 dovolil ještě, abych stál a hleděl."
16 Dál vůdce jde a já se za ním beru
17 a odpovídám na to, co mi říká:
18 "Mně zdálo se, že v příkopě tom, v šeru,
19 kam hleděl jsem, ač zrak tam stěží vniká,
20 duch z pokrevenství mého v pláči stojí
21 pro vinu, za niž se tak draze pyká."
22 Tu mistr praví mi: "Už mysl tvoji
23 by vzpomínání na něj přejít mělo -
24 jiných si hleď a jej nech na pokoji,
25 neb viděl jsem, co pod můstkem se dělo:
26 prstem ti ukazoval, hroze stále,
27 a slyšel jsem jej zvát Geri del Bello.
28 Tím zabrán jsi byl právě na té skále,
29 jehož moc Altaforte uchvátila,
30 že nedíval ses tam, a on šel dále."
31 "Smrt násilná, ó vůdce můj, to byla,"
32 já řek', "jež dosud nepomstěna těmi,
33 kdo v hanbě byli s ním, ho popudila
34 k tomuto hněvu. Proto šel tak němý,
35 nevěda, myslím, promluviti má-li,
36 a způsobil, že víc ho líto je mi."
37 Tak k místu na skále jsme rozmlouvali,
38 odkud dol druhý bychom uviděli,
39 být světla více tam, až do dna v dáli.
40 Poslední klášter Žlebů Zlých jsme měli
41 pod sebou tak, že se nám objevili
42 novici jeho všichni, jak tam dleli,
43 a do sluchu mi nářky dostřelily,
44 jež měly šípy bolem zostřovány,
45 až jsem si uši zacpával v té chvíli.
46 Jako by z nemocnic všech z Valdichiany
47 nemocní všichni byli spolu tady
48 a z Maremmy a Sardinie rány
49 v jediný příkop snesly dohromady,
50 tak bylo tam, a puch tak štípal v oči,
51 jako když z údů shnilých táhnou smrady.
52 Sestoupili jsme potom po úbočí
53 té dlouhé skály zase vlevo více,
54 a živě se můj pohled na dno točí,
55 kde Pána vznešeného služebnice,
56 nemylná spravedlnost, trestá vinu
57 těch, kdo šli světem, věci falšujíce.
58 Nemyslím, že žal větší na Aeginu
59 dopadl pro soužení převeliká,
60 když vzduchem plulo plno zhoubných stínů,
61 že všichni tvorové až po červíka
62 smrt hroznou morem náhle podstupují
63 a lidé dávní se, jak básník říká,
64 semenem mravenčím jen obnovují,
65 než byl ten bol, jímž duchy bez vší vlády
66 jsem v kupách hynout viděl temnou slují.
67 Ten ležel břichem, onen zase zády
68 na druhém, po čtyřech zas jiný hnouti
69 se snažil stranou z jejich smutné řady.
70 Krok za krokem jsme mlčky šli svou poutí
71 hledíce na ty zmalátnělé trupy,
72 jež nemohly se ani pozdvihnouti.
73 O sebe opřené zřím dva z té kupy,
74 jak poklice se na poklici dává,
75 a od hlav k patám měli samé stropy.
76 Tak prudce ani koně nečesává
77 hřebelcem štolba, jenž rád nemá bdění,
78 anebo když ho pán už očekává,
79 jak nehty svými ti se v rozlícení
80 po celém těle drásali a rvali
81 pro svrbění, v němž pomoci jim není,
82 a tak si nehty strupy strhávali,
83 jak pražmu nebo rybu, která ještě
84 víc šupin má, nůž oškrabává malý.
85 "Ó ty, jenž prsty rveš se takto třeště,"
86 pospíšil vůdce jednomu z nich říci,
87 "a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,
88 řekni mi, jsou zde jací Latiníci
89 v té hromadě, a nechť ti nehty stačí
90 na věky na tu práci drásající!"
91 "Jsme Latiníci," jeden řek' mu v pláči,
92 "my oba, jež tu zříš tak zošklivělé.
93 Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"
94 Řek' mistr: "S tímto zde, jenž dosud v těle
95 je živ, já procházím od stráně k stráni
96 a ukázat mu hodlám peklo celé."
97 Tu přetrhlo se jejich opírání
98 a s třesením se ke mně obrátili
99 i s druhými, již zaslechli to maní.
100 Vtom ke mně přistoupil můj mistr milý
101 a řek': "Co chceš, teď můžeš se jich ptáti!"
102 Když tedy přál si, začal jsem v tu chvíli:
103 "Ať vaše vzpomínka se nevytratí,
104 však v prvním světě v lidech trvalá je
105 a slunce nad ní mnohokrát smí pláti,
106 povězte, kdo jste, z kterého jste kraje!
107 Ani zjev bědný, trestem způsobený,
108 vám nezabraňuj svěřit mi své taje."
109 "Jsem z Arezza. Albero ze Sieny
110 dal upálit mě, tak mé tělo vzplálo.
111 Však to, proč zemřel jsem, zde nemá ceny.
112 Kdys řekl jsem - a žertem se tak stalo
113 že v letu bych se uměl vzduchem nésti;
114 leč on, jenž zvědav byl, však moudrý málo,
115 hned v umění tom zkusit chtěl své štěstí;
116 že nezvolil jsem si ho za Daedala,
117 svým otcem dal mě na hranici vésti.
118 Že alchymie kdys mě bavívala,
119 v poslední z desatera jam teď hniji -
120 spravedlnost tak moudře udělala."
121 Řekl jsem básníku: "Rci, zda kde žijí
122 lidé tak bláhoví jak Sieňané?
123 Takoví nejsou ani ve Francii."
124 Vtom jiný zchřadlý v řeči navázané
125 zas pokračoval: "Vyjímaje Striccu,
126 jenž mírné výdaje znal činit, pane,
127 a Niccolu, jenž hověl tomu zvyku,
128 že sázel hojně hřebíčků v to bláto,
129 kde símě takové se ujme v mžiku,
130 a kromě družby, v které zmrhal na to
131 Caccia d'Asciano les i vinohrady
132 a důmysl svůj zjevil Abbagliato.
133 Abys věděl, kdo na Sienské tady
134 tě navádí, zrak zbystři, než se minem,
135 a odpoví ti tvář má bez výhrady:
136 I uvidíš, že jsem Capocchia stínem,
137 jenž alchymií kovy padělával,
138 a vzpomeneš si snad, jak v světě jiném
139 jsem na op…
Dante Alighieri
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.