Kapitola 20
Harry byl tak šťastný, že se sotva mohl hýbat. Ležel na lůžku a vybavoval si každou vteřinu uplynulé noci: náhlý záchvěv potěšení, když ho Margaret políbila; obavy, s nimiž se odhodlával udělat jí milostný návrh; zklamání, když ho odmítla; a nadšení a radost, když k němu skočila do kóje jako zajíc do jamky.
Schoulil se při vzpomínce, jak rychle vyvrcholil, když se ho dotkla. To se mu s novými dívkami stávalo pokaždé: neuměl se s tím vyrovnat. Bylo to ponižující. Kdysi se mu jedna holka pohrdavě vysmála. Margaretu to naštěstí nepopudilo ani nezklamalo. Svým způsobem ji to dokonce vzrušilo. A nakonec byla sama taky šťastná. Stejně jako on.
Nemohl svému štěstí uvěřit. Chytrosti moc nepobral, neměl peníze a nepocházel z té správné společenské třídy. Byl zcela zřejmý podvodník a ona to věděla. Co na něm viděla? Na tom, co přitahuje jeho k ní, nebylo nic tajemného: byla překrásná, k pomilování, dobrosrdečná a citlivá; a jako by ani to nestačilo, měla přece dokonalé tělo bohyně. Do ní se musel zamilovat každý. Ale pokud šlo o něj? Nevypadal špatně, to ne, a uměl se dobře obléct, ale cítil, že takové věci pro Margaretu moc neznamenají. Přesto ji něčím zaujal. Jeho způsob života jí připadal úžasný a navíc Harry věděl spoustu věcí, o nichž neměla ani tušení – znal život dělnické třídy vůbec a zločineckého podsvětí zvlášť. Vycítil, že v něm Margaret vidí nějakou romantickou postavu, hrdinu stojícího mimo zákon, něco jako Robina Hooda, Billyho Kida nebo piráta. Byla mu neobyčejně vděčná za to, že jí v jídelně podržel židli, a přitom šlo o drobnost, kterou udělal, aniž na ni vůbec myslel, ale pro ni znamenala hodně. Byl si vlastně naprosto jist, že právě v tu chvíli se do něj zamilovala. Holky jsou zvláštní, pomyslel si a pokrčil v duchu rameny. Teď už bylo tak jako tak jedno, co vyvolalo první záchvěv zájmu: jakmile vyklouzli z šatů, hrála roli čistě a jenom chemie. Nikdy mu ze vzpomínek nevymizí pohled na její bílá ňadra zářící v tlumeném světle pronikajícím závěsy, s bradavkami tak malými a bledými, že je bylo sotva vidět; na houštinu hnědého chmýří, které uviděl mezi jejíma nohama; na hrstku pih na jejím hrdle…
A teď bude riskovat, že o to o všechno přijde.
Chystal se Margaretině matce ukrást šperky.
Nad tím by žádná dívka nemávla s úsměvem rukou. Její rodiče se k ní sice chovali odporně a ona pravděpodobně věřila, že by se jejich bohatství mělo rozdělit, ale určitě to s ní otřese. Okrást někoho, to je jako dát mu políček: nemusí to ani způsobit zranění, ale člověka to rozzuří k nepříčetnosti. Jejich vztah s Margaretou by tím mohl skončit.
Jenže Dillíská souprava čekala tady v letadle, v zavazadlovém prostoru, jen pár kroků od místa, kde ležel. A šlo o nejkrásnější šperky na světě, za něž bylo možné získat celé jmění, které by člověku zajistilo slušné živobytí až do smrti.
Toužil vzít do ruky ten náhrdelník, pást se pohledem na bezedně rudých barmských rubínech a konečky prstů přejíždět po vybroušených diamantech.
Až bude zboží prodávat překupníkovi, bude muset pochopitelně celou soupravu zničit a náhrdelník rozlámat. Je to tragédie, ale jinak to nejde. Drahokamy to přežijí a nakonec se stejně ocitnou v jiném šperku na těle nějaké milionářské manželky. A Harry Marks si koupí dům.
Ano, přesně to si chtěl za peníze pořídit. Koupí si venkovskou usedlost někde v Americe, možná v místech, kterým říkají Nová Anglie, ať je to kdekoliv. Už to viděl před očima – louky a stromy, víkendové hosty v bílých kalhotách a slaměných kloboucích a svou vlastní ženu, jak sestupuje po dubovém schodišti v jezdeckých kalhotách a vysokých botách…
Jenže manželka měla tvář Margarety.
Opustila ho, jakmile se začalo rozednívat. Vyklouzla z jeho kóje, když se nikdo nedíval. Zatímco letoun klesal nad lesy Newfoundlandu a přistával v Botwoodu, Harry koukal z okna a myslel na Margaretu. Řekla mu, že zůstane během mezipřistání na palubě a pokusí se trochu prospat. Odpověděl jí, že udělá totéž, i když neměl ani trochu v úmyslu spát.
Pozo…
