4
Vasilij Talejnikov vyšel z restaurace do prudkých poryvů ledového větru, které vířily sníh na chodníku do takové výšky, že zakrýval světlo pouliční lampy mlžným závojem. Další mrazivý večer. Podle předpovědi počasí, kterou vysílal moskevský rozhlas, měla teplota klesnout k deseti stupňům pod nulou.
Dopoledne naštěstí přestalo sněžit a personálu letiště Šeremetěvo se podařilo očistit dráhy, což bylo jediné, co Vasilije Talejnikova v dané chvíli zajímalo. Letoun společnosti Air France na lince do Paříže odstartoval před deseti minutami a na jeho palubě seděl jistý Žid, který měl odletět o dvě hodiny později s Aeroflotem do Atén.
Kdyby se ovšem ukázal u přepážky Aeroflotu, nikam by neletěl. Místo toho by ho odvedli do přilehlé místnosti, kde na něj čekal tým vyšetřovatelů z vojenské kontrarozvědky připravený zahájit absurdní divadlo.
Taková pitomost, pomyslel si Talejnikov a přitáhl klopy kabátu ke krku. Mráz nepříjemně štípal a zase začalo sněžit. Pitomost, protože VKR by tím nic nezískala, jen ostudu. A pořádnou. Nikoho by neoklamala a nejméně ty, na něž chtěla zapůsobit.
Disident, který se zříká svých názorů! Z kterého humoristického časopisu ti mladí fanatici z VKR čerpají inspiraci? A kde jsou starší a moudřejší hlavy, když blázni přicházejí s takovými nápady?
Když se Vasilij o zamýšlené akci dozvěděl, neovládl se a nahlas se rozesmál. Cílem měla být krátká, ale účinná kampaň zaměřená na diskreditaci sionistů a popření všech obvinění z potlačování lidských práv, která vznášejí. Prostě ukázat lidem na Západě, že ne všichni Židé v Sovětském svazu uvažují stejně.
Židovskému spisovateli, na kterého se měla akce soustředit, věnoval americký – přesněji řečeno newyorský – tisk jistou pozornost. Patřil mezi hrstku sovětských občanů, jimž bylo dovoleno promluvit s americkým senátorem, který se vydal shánět hlasy dvanáct tisíc kilometrů od svého volebního obvodu. Jako autor však za mnoho nestál a mnoha svým souvěrcům se stal trnem v oku.
Nejen že byl spisovatel zcela nevhodným subjektem pro zamýšlenou kampaň, ale pro zdar jiné operace bylo nezbytné, aby směl opustit území Ruska. Představoval návnadu pro onoho senátora, který se domníval, že sovětské úřady vydaly Židovi výjezdní povolení pouze díky jeho kontaktům s jistým atašé na velvyslanectví, a hodlal z toho vytlouct politický kapitál. Ve skutečnosti šlo o past na senátora, malá udička, jedna z mnoha, které mohou být později užitečné. Spisovatel musel odletět z Moskvy dnes – za dva dny plánoval senátor jeho slavnostní přivítání na Kennedyho letišti spojené s tiskovou konferencí.
Jenže mladí agresivní chytráci z vojenské kontrarozvědky trvali neoblomně na svém. Zabrání spisovateli v odletu, zadrží ho, dopraví do cely a zahájí proces transformace. O operaci neměl vědět nikdo mimo velení VKR; úspěch spočíval v náhlém zmizení a naprostém utajení. Pod vlivem chemikálií pak subjekt vystoupí na jiné tiskové konferenci, kde odhalí, jak mu izraelští teroristé vyhrožovali sankcemi vůči jeho příbuzným v Tel Avivu, pokud nesplní jejich příkazy, aby veřejně kritizoval poměry v Sovětském svazu a pokusil se prostřednictvím senátora získat povolení k vycestování.
Vasilij Talejnikov se před svým kontaktem ve VKR netajil s kritickým postojem k tak absurdnímu nápadu, ale bylo mu řečeno, že ani muž jeho zásluh a pověsti se nesmí plést do záležitostí deváté skupiny vojenské kontrarozvědky. Talejnikov nechápal. U zdiskreditovaných carů vší Rusi, co je to ta devátá skupina?
Jeho mladý přítel z VKR mu vysvětlil, že jde o nový útvar, nástupce nechvalně proslulé deváté správy KGB známé jako Smerš, Smerť špionam. Tato součást sovětské zpravodajské služby se specializovala výhradně na zlomení nepřátel režimu a jejich likvidaci, Jako běžný prostředek se používalo mučení – fyzické, ale mnohem horší psychické, jehož nejbrutálnějším vyvrcholením bylo zabíjení lidí před očima jejich nejbližších.
Vasilij Talejnikov samozřejmě ve službě také zabíjel, ale z praktik těch netvorů se mu zvedal žalu…