5
Kardiovaskulární choroba sice posadila Roberta Winthorpa na invalidní vozík, ale nestěžoval si a mysl si uchoval stejně bystrou a pohotovou jako před nemocí. Celý život sloužil vládě své vlasti a každý její problém považoval vždy za důležitější než svůj vlastní osud.
Hosté, kteří ho navštívili v jeho georgetownském domě, pokaždé rychle zapomněli na kolečkové křeslo. Štíhlý šarmantní muž, jehož pohled vyzařoval intenzivní zájem a který doprovázel svou řeč ladnými gesty, jim připomínal energického aristokrata, jak ho kdysi znali, člověka obrovské morální síly, jenž použil své soukromé bohatství k tomu, aby se osvobodil od všedních starostí života a věnoval všechny své síly a schopnosti službě lidu. Návštěvníci v něm neviděli zestárlého nemocného politika s prořídlými šedivými vlasy a zbělelým, i když stále pečlivě zastřiženým knírem, ale moudrého státníka, jak si ho pamatovali z Jalty a Postupimi, energického muže, který se nakláněl přes Rooseveltovo křeslo nebo Trumanovo rameno, aby objasnil svou myšlenku nebo vznesl námitku.
Řada lidí ve Washingtonu – stejně jako v Moskvě a Londýně – zastávala názor, že svět by vypadal mnohem lépe, kdyby prezident Eisenhower jmenoval velvyslance Roberta Winthorpa svým ministrem zahraničí, ale politické větry změnily směr a jeho nominace by v té době byla neprůchodná. A později už s ním nemohla žádná hlava státu počítat – Winthorp se věnoval službě vlasti v jiné oblasti, která vyžadovala veškerou jeho pozornost a plné soustředění. Působil jako hlavní konzultant ministerstva zahraničí pro oblast diplomatických vztahů a před šestadvaceti lety ve vší tichosti založil a zorganizoval speciální odbor ministerstva, který pojmenoval Konzulární operace, a postavil se do jeho čela.
Po šestnácti letech oddané služby na svou funkci rezignoval. Někteří tvrdili, že ho k odchodu přimělo znechucení na tím, co se jeho dítěte stalo, jiní prohlašovali, že Winthorp chápal nutnost změny kurzu, ale nedokázal se přimět učinit potřebná rozhodnutí. Nicméně byl během oněch deseti let mnohokrát požádán o radu či konzultaci – a totéž se stalo i dnes.
V čele Konzulárních operací stanul nový ředitel, kariérní zpravodajský důstojník Daniel Congdon, který byl do křesla šéfa tajné sekce ministerstva zahraničí, v němž nahradil Winthorpova nástupce, povýšen z vysoké funkce v Národní bezpečnostní radě. Byl tedy připraven a schopen činit obtížná rozhodnutí, ale současně byl přece jen jistým způsobem nováček a potřeboval se poradit. Musel vyřešit problém s mužem, který se jmenoval Brandon Alan Scofield, a potřeboval si ujasnit několik otázek. Věděl, že ho chce z ministerstva zahraničí nadobro odstranit, ale uvažoval, jak to provést. Scofieldovo selhání v Amsterdamu nehodlal tolerovat. Nemohl, protože Scofield se projevil jako nespolehlivý agent a stal se tudíž nebezpečnou přítěží. Závažnou otázkou zůstávalo, zda se riziko ještě nezvýší, když se tento muž vymkne zpod kontroly Konzulárních operací. Atašé bez portfeje toho věděl o tajných sítích ministerstva zahraničí víc než kterýkoliv žijící člověk. A protože Scofielda před lety přivedl do Washingtonu Robert Winthorp, Congdon hledal informace přímo u zdroje.
Winthorp okamžitě souhlasil, že se s novým ředitelem sejde, ovšem ne v neosobní kanceláři nebo operační místnosti. Velvyslanec Winthorp z dlouholeté zkušenosti věděl, že příslušníci zpravodajské profese instinktivně podléhají vlivu okolí, a pozval tedy Congdona k sobě domů na večeři.
Dokud nedojedli, hovořili pouze o nedůležitých záležitostech. Ředitel chápal – velvyslanec sondoval půdu, než zaryje hlouběji. Okamžik pravdy se však přiblížil.
„Půjdeme do knihovny, ano?“ řekl Winthorp a obratně odmanévroval s vozíkem od stolu. V místnosti plné polic s knihami pak přešel rovnou k věci: „Takže vás zajímá Brandon?“
„Velmi mě zajímá,“ potvrdil nový ředitel Konzulárních operací.
„Jak poděkovat mužům, jako on, za to, co vykonali?“ položil si velvyslanec řečnickou otázku. „Za to, co ztratili? Práce v terénu si od nich…
