27
Chladný zimní večer nevybízel k procházce, ale Talejnikov s Kasselem strávili šest hodin v dusném sklepení pozemkového úřadu a čerstvý vítr vanoucí náměstím je příjemně osvěžoval.
„Němce z Porúří by nemělo nic překvapit.“ Právník potřásl hlavou. „Koneckonců, jsme Curych severu. Ale tohle je neuvěřitelné. A to znám jenom část pravdy. Nezměníš názor a nedopovíš mi zbytek?“
„Později snad ano… Když se toho dožiju. Řekni mi všechno, co o Verachtenových víš.“
„Moc toho není. Manželka zemřela tuším v polovině třicátých let. Jeden syn a snacha zahynuli za války při bombardování. Na to si pamatuju. Těla byla pohřebena pod sutinami a našli je až za několik dní. Ansel se dožil požehnaného věku. Na rozdíl od Kruppa se mu podařilo vyhnout obžalobě z válečných zločinů. Zemřel někdy v padesátých letech. Dost stylově – zástava srdce při jízdě na koni.“
„Kdo zůstal?“
„Walther Verachten, druhý syn, s manželkou a jejich dcera Odila. Nikdy se neprovdala, ale to jí nebránilo užívat si manželských radovánek.“
„Jak to myslíš?“
„No, v mládí byla hodně veselá v rozkroku a žádný chlap jí neodolal. Ostatně jí to vydrželo až do zralého věku.“ Právník se zamyslel. „Cesty osudu bývají nevyzpytatelné. Je to právě Odila, kdo dnes vede rodinný podnik. Waltherovi i jeho ženě je přes sedmdesát a v posledních letech se už na veřejnosti prakticky neobjevují.“
„Kde žijí?“
„Pořád ve Stadtwaldu, ale pochopitelně ne v původní usedlosti. Po válce pozemek prodali a postavili si nový dům dál od města.“
„Dcera bydlí s rodiči?“
„Ta?“ Advokát se uchechtl. „Odila je doma, kde se jí zamane. Udržuje si například přepychové hnízdečko lásky na Werden Strasse a vodí si tam obchodní konkurenty. Ti se pak ráno probouzejí příliš vyčerpaní, aby jí dokázali vzdorovat u jednacího stolu. Ale pokud není ve městě, uchyluje se, pokud vím, do útulného domečku v areálu rodinného sídla.“
„Podle toho, co slyším, to musí být pozoruhodná žena.“
„V dostihu pětačtyřicetiletých a starších kobyl na ni nikdo nemá.“ Kassel se znovu odmlčel, ale ještě neskončil. „Má však jistý nedostatek, z kterého její nejbližší podřízení občas šílí. Vede sice koncern pevnou rukou, ale když se věci nevyvíjejí nejlíp a je třeba se rychle rozhodnout, často prohlásí, že se musí poradit s otcem, a tolik potřebná okamžitá akce se opozdí třeba o několik dní. Uvnitř zůstala ženou. Okolnosti ji donutily navléknout mužské kalhoty, ale skutečnou moc má pořád starý Walther.“
„Znáš se s ním?“
„Jen zběžně.“
„Co si o něm myslíš?“
„Nic moc. Vždycky na mě působil jako neschopný pompézní snob.“
„Ale Verachtenův koncern přesto vzkvétá,“ poznamenal Vasilij.
„Já vím, já vím. Stejnou námitku slyším pokaždé, když vyjádřím svůj názor na starého pána. Můj argument – hodně slabý – zní, že bez něj by se podniku dařilo ještě líp. Jenže to by mu potom patřila celá Evropa. Pokorně uznávám, že jde spíš o osobní antipatii a že se ve Waltherovi mýlím.“
Možná ne, pomyslel si Talejnikov. Matarese dokáže ledacos zařídit. A velmi efektivně. Stačí mít k dispozici potřebný aparát. „Chci se s ním sejít,“ řekl nahlas. „Soukromě. Byl jsi někdy u něj doma?“
„Jenom jednou,“ odpověděl Kassel. „Před několika lety. Právní oddělení koncernu nás požádalo o pomoc v jednom patentovém sporu. Odila byla tehdy v zahraničí a já jsem potřeboval podpis statutárního zástupce na místopřísežném prohlášení, bez kterého jsem nemohl pokračovat. Zajel jsem tedy za starým Waltherem a nechal si ten papír podepsat. Neumíš si představit, jaká bouře se strhla, když se Odila vrátila do Essenu. Řvala na mě do telefonu, až málem prasklo sluchátko. Jak jsem se prý opovážil otravovat jejího otce a že už Verachtenovým nikdy sloužit nebudeme. Panebože, sloužit! Řekl jsem jí, jak nejzdvořileji jsem dokázal, že kdybych jejich původní žádost o právní pomoc přijímal já, skutečně bychom jim nikdy nesloužili.“
Talejnikov, který celou dobu pozoroval výraz právníkova obličeje, viděl, že se Kassel skutečně zlobí. „Proč jsi to řekl?“
„Protože je to pravda. Nemám tu …
