10
Talejnikov si natáhl černý plášť a sklonil se pro šedý šál, stále ještě omotaný kolem Holanďanova krku. Když si ho zasunul pod klopy, zvedl klobouk, který ležel vedle židle. Byl mu moc velký a musel natvarovat dýnko, aby mu neseděl na hlavě v tak podivném úhlu. Cestou ke dveřím se zastavil u skříně.
„Zůstaňte, kde jste, a zachovejte naprosté ticho!“ oslovil důrazně mladou dvojici. „Budu na chodbě hned za dveřmi, a jestli něco uslyším, vrátím se a dopadne to s vámi bledě.“
Zabouchl za sebou a rozběhl se ke zdvižím, ale minul je a pokračoval na temný konec chodby, kde u šachty služebního výtahu stál pojízdný servírovací stolek. Pravou rukou vytáhl pistoli z opasku a zastrčil ji do kapsy, levou stiskl přivolávači tlačítko. Nad dveřmi se rozzářilo červené světlo; kabina se nacházela ve druhém patře. Muž z Marseille zaujal určené místo a čeká na Beowulfa.
Červené světlo zhaslo a za okamžik zablikala trojka, pak čtyřka. Vasilij se obrátil zády k posuvným dveřím výtahové šachty.
Kabina se otevřela, ale žádný zvuk neprozrazoval překvapení nebo náznak poznání černého převlečníku a šedého klobouku. Talejnikov se otočil s ukazovákem napjatým na spoušti – výtah byl prázdný.
Nastoupil a stiskem tlačítka poslal kabinu do druhého patra.
„Pane? Haló, pane? Proboha, to je ten blázen z dvě stě třináctky!“ Vzrušený hlas spojovatelky se pronikavě nesl ze sluchátka na koberci. „Pošlete tam někoho! Já zavolám sanitku. Říkal něco o mrtvici…“
Spojení se přerušilo; začal chaos.
Scofield si stoupl ke dveřím, odemkl je a čekal. Za necelých čtyřicet vteřin uslyšel z chodby pádící kroky a výkřiky. Dveře se rozlétly a do pokoje vběhl recepční, následován mladším a rozloživším nosičem.
„Díky bohu, že nebylo zamčeno. Kde…“
Scofield přikopl dveře a zjevil se před oběma muži jako přízrak s automatickou pistolí v ruce. „Nikomu se nic nestane,“ oznámil klidně, „pokud mě na slovo poslechnete. Vy,“ ukázal na mladšího, „si svlékněte sako a sundejte čepici. A vy,“ pokračoval k recepčnímu, „zavolejte spojovatelce a požádejte, aby sem nahoru poslala ředitele hotelu. Máte strach, nechcete se ničeho dotýkat, zdá se vám, že jsem mrtvý.“
Starší muž se zachvěl, násilím odtrhl oči od pistole a odklusal k telefonu. Předvedl vskutku přesvědčivý výstup, byl k smrti vyděšený. Sdělení zopakoval prakticky doslovně.
Brandon si vzal kaštanově hnědé sako se zlatými pruhy, které mu podával podsaditý nosič, svlékl si své vlastní a sbalil je pod paži. „Čepici,“ požádal stroze a bylo mu okamžitě vyhověno.
Recepční domluvil, ale když zabloudil očima k Brandonovi, zaječel do telefonu: „Pro smilování boží! Pospěšte si a rychle sem někoho pošlete!“
Scofield na něho zamával pistolí. „Postavte se sem ke mně,“ zavelel a pak přikázal mladšímu: „Vlezte si do té skříně vedle postele. Pohyb!“
Nosič, kterému to poněkud pomaleji zapalovalo, několik okamžiků jenom nechápavě hleděl, ale pak spěšně poslechl a uchýlil se na vykázané místo. Brandon pozpátku, aby měl recepčního stále na mušce, zacouval ke skříni a přikopl dveře. Pak zvedl mosaznou lampu a houkl na nosiče: „Přesuňte se co nejvíc doprava! Rozumíte mi? Odpovězte!“
„Jo,“ zaznělo ze skříně tlumeně.
„Zaťukejte na dveře!“
Klepání zaznělo těsně u levé stěny, tedy po zajatcově pravici Scofield udeřil do kličky a urazil ji. Pak zvedl zbraň s nasazeným tlumičem a vypálil do pravé poloviny dveří. „To byla kulka,“ oznámil věcně. „Držte jazyk za zuby, ať uslyšíte cokoliv, jinak přiletí další.“
„Ach, bože můj…“
Ten chlap bude mlčet, i kdyby přišlo zemětřesení, pomyslel si Scofield. Vrátil se k recepčnímu a cestou vzal z postele diplomatický kufřík. „Kde jsou schody?“
„Půjdete k výtahům, odbočíte doprava a půjdete až na konec chodby.“
„A služební výtah?“
„Na opačné straně. U výtahů zahnete…“
„Dobře mě poslouchejte,“ přerušil Brandon plačtivý výklad, „a pamatujte si, co vám řeknu. Každou chvíli sem přiběhne ředitel hotelu a možná i další lidé. Až otevřu dveře, vyjdete na chodbu, zařvete – a myslím tím z plných plic –…
