26
Slušně vypadající starší pán ve zmačkaném svrchníku a vlněném roláku stiskl houslové pouzdro mezi koleny a poděkoval finské letušce za termosku s čajem. Kdybyste se pasažérů na lince do Essenu zeptali na hudebníkovo stáří, hádali by mezi pětapadesáti až šedesáti, možná o něco více. Odhady těch, kdo seděli na vzdálenějších místech, by se pohybovaly kolem sedmdesátky.
Asi by vás udivilo, že tento muž středního věku nepoužil kromě střídmě nanesené stříbrné barvy na vlasy žádnou kosmetiku. Talejnikov už dávno zjistil, že mimické svaly a držení těla vypovídají o pokročilém stáří a neduživosti mnohem přesvědčivěji než nejrůznější pudry a mejkapy či umělé vrásky.
Vtip spočívá v tom, že zatnete obličejové svalstvo tak, aby tvář vyjadřovala abnormální stres, a pak už se chováte naprosto normálně. Námaha spojená s udržováním nepřirozeného výrazu je totožná s úsilím, s nímž staří lidé a invalidé bojují proti tělesné sešlosti a postižení.
Essen. „Černou perlu“ Porúří navštívil již dvakrát, ale ani jedna cesta nebyla oficiálně zaznamenána, protože pokaždé plnil delikátní poslání spojené s průmyslovou špionáží, což jsou operace, jimiž se Moskva nikdy nechlubí. Matareseova organizace tudíž neměla k dispozici žádné informace, jichž by mohla využít – žádné kontakty, které by mohla sledovat, žádní přátelé, v jejichž bytě by mohla nastražit past, vůbec nic. V Essenu nežil Konstantin Mikovský… ani Larisa Kronešová.
Essen. Kde začít? Starý kurátor měl pravdu – hledá šedesát let staré přízraky, utajené splynutí muže a jeho rodiny s obrovským průmyslovým komplexem v období, kdy svět ovládl chaos. K právnickým dokumentům starším než půl století se nedostane, pokud vůbec někdy existovaly. A i kdyby existovaly a získal si k nim přístup, byly by tak nejasné a nesrozumitelné, že by potřeboval týdny, aby v nich vysledoval totožnosti a finanční toky. Navíc by takovým pátráním na sebe určitě upozornil a prozradil se.
Kromě toho je dobře známo, že soudní záznamy v Porúří jsou snad nejrozsáhlejší a nejkomplikovanější v celém Německu. Advokátní praxe v Essenu patří mezi nejlukrativnější profese. Kde hledat člověka, který by se takovým bludištěm dokázal prokousat? Kde vzít potřebný čas?
Jeden muž by se snad našel. Právník specializovaný na patentovou ochranu by ovšem nad požadavkem vypátrat jméno Rusa, který se před padesáti lety přistěhoval do Essenu, bezmocně spráskl ruce. Ale je to právník a někde Talejnikov začít musí – jestli ten člověk žije a jestli bude ochoten promluvit si s někým, kdo ho kdysi dávno uvedl do choulostivé situace. Tehdy byl pětatřicetiletý Heinrich Kassel mladším partnerem advokátní kanceláře, která poskytovala právní pomoc mnoha velkým průmyslovým podnikům v oblasti Essenu. Spis, který na něj vedla KGB, zobrazoval muže, jenž je často na kordy s nadřízenými a s oblibou si vybírá případy tak sporné a řeší je s takovou dávkou liberalismu pobuřujícího jeho zaměstnavatele, že mu permanentně hrozí propuštění. Jenže na to byl příliš dobrý a nikdo si nechtěl vzít na triko odpovědnost za ztrátu takového esa.
Moskevští hlupáci posedlí konspirací ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že Kassel představuje ideální materiál pro patentovou špionáž. Naštěstí se mezi nimi našel někdo, kdo projevil tolik zdravého rozumu, že úkolem získat Kassela, aby pomohl budovat světlé zítřky lidstva, pověřil nejpřesvědčivějšího vyjednávače, jakého měla KGB k dispozici – jistého Vasilije Talejnikova.
Vasilijovi stačila hodina u zinscenované večeře, aby pochopil, jak absurdní úkol má splnit. Prozřel v okamžiku, kdy se právník zaklonil na opěradle a zvolal: „Zbláznil jste se? Dělám svou práci proto, abych vás parchanty udržel mimo!“
Nebylo co dodat. Přesvědčivý vyjednávač a špatně odhadnutý advokát se spolu opili a skončili večer za svítání, kdy pozorovali východ slunce nad botanickou zahradou v parku Gruga. V opilosti uzavřeli nepsanou dohodu: právník neohlásí neúspěšný pokus o verbovku vládě do Bonnu (Moskva by se za svou naivitu stala terčem posm…
