Nejkrásnější pták Jamajky, podle některých nejkrásnější pták světa, je kolibřík velkoocasý. Sameček je asi devět palců dlouhý, ale sedm palců z toho tvoří ocas – dvě dlouhá černá péra, která se v mírném ohybu kříží přes sebe a jejichž vnitřní okraje jsou lasturovitě zvlněné. Hlavičku i chocholku má černou, křídla temně zelená, dlouhý zobák šarlatový. Jeho černé oči jsou bystré a důvěřivé. Tělíčko má smaragdově zelené, a když se do něj opře slunce, vidíte tu nejjasnější zeleň v přírodě. Jamajčané dávají svým oblíbeným ptákům přezdívky. Trochilus polytmus je nazýván pták doktor, protože jeho dvě dlouhá ocasní péra připomínají krovky černého fraku někdejších doktorů.
Paní Havelocková byla zvláště oddána dvěma rodinám těchto ptáčků, protože už od doby, kdy se přivdala do Contentu, je pozorovala, jak sají med, perou se, hnízdí a milují se. Bylo jí přes padesát, takže zažila mnoho generaci těchto dvou rodin. Původní dvě dvojice pojmenovala Pyramos a Thisbé a Daphnis a Chloe a následujícím generacím tato jména zůstala.
Paní Havelocková seděla u svého elegantního čajového servisu na široké stinné verandě a pozorovala Pyrama, který se s divokým pokřikem právě vrhl z výšky na Daphnise. Ten právě dosál med ze svého obrovského keře a přesunul se na sousední, který byl Pyramovým hájemstvím. Dvě malé černo-zelené komety mihotavě odlétly přes udržovaný trávník, porostlý jasnými ibišky a bouganvíliemi, a ztratily se v citrusovém hájku. Brzy se vrátí. Válka mezi oběma rodinami byla pouhou hrou. Na velké udržované zahradě bylo dost medu pro všechny.
Paní Havelocková odložila šálek a sáhla po chlebíčku. „Jsou to hrozní exhibicionisté,“ řekla.
Plukovník Havelock se na ni podíval přes okraj Daily Gleaneru. „Kdo?“
„Pyramos a Daphnis.“
„Aha.“ Plukovník Havelock považoval ta jména za idiotská. „Tak se mi zdá, že Batista se dá co nejdřív na útěk. Castro zvyšuje tlak. Jeden člověk z Barclay’s mi ráno říkal, že už sem přichází spousta peněz od uprchlíků. Belair už byl prý prodán mandatářům. Sto padesát tisíc liber za tisíc akrů mizerných pastvin a dům, který do Vánoc sežerou červení mravenci! Pak se také objevil někdo, kdo koupil ten příšerný hotel Blue Harbour, a dokonce se povídá, že i Jimmy Farquharson našel na ten svůj dům kupce.“
„To bude dobré pro Ursulu. Nemůže to tu chudinka vystát. Sama za sebe nemohu říct, že by se mi líbilo, kdyby celý ostrov skoupili Kubánci. Ale Time, odkud vlastně mají ty peníze?“
„Podvody, odborářské fondy, vládní peníze – Bůh ví. Je to tam prolezlé lumpy a gangstery. Musí dostat peníze z Kuby a rychle je do něčeho uložit. Jamajka je stejně příhodná jako kterákoli jiná země, teď když máme konvertibilitu s dolarem. Ten člověk, který koupil Belair, prý vysypal ty peníze z kufru na podlahu Aschenheimovy kanceláře. Předpokládám, že si to tu tak rok dva podrží, a až potíže odezní nebo až Castro skončí s čistkami, prodá ho, smíří se s rozumnou ztrátou a odstěhuje se někam jinam. To je svým způsobem škoda. Belair bývalo hezké místo. Dalo by se znovu pozvednout, kdyby se o ně někdo z rodiny staral.“
„Za časů Billova dědečka mělo deset tisíc akrů. Trvalo tři dny, než je člověk objel na koni.“
„Billovi je to jedno. Vsadím se, že už má objednanou cestu do Londýna. Zmizí další ze starých rodin. Za chvíli tu zůstaneme sami. Ještěže se tady líbí Judy.“
„Ano, drahý,“ přitakala paní Havelocková a zazvonila na zvonek, aby nechala odnést ze stolu. Agatha, velká černoška v staromódním bílém šátku, který se nosil už jen na jamajském venkově, vyšla z růžovo-bílého přijímacího pokoje, následovaná Fayprince, hezkou mladou míšenkou z Port Maria, kterou zaškolovala na služebnou. „Musíme začít zavařovat, Agatho,“ řekla paní Havelocková. „Guavy jsou letos brzy.“
„Ano, madam,“ přisvědčila Agatha. „Ale budeme potřebovat víc sklenic.“
„Proč? Minulý rok jsem dokoupila dva tucty těch nejlepších, jaké jsem v obchodě našla.“
„Ano madam. Ale někdo jich asi pět nebo šest rozflákal.“
„Bože. Jak se to stalo?“
„To nevím, madam.“ Agatha zdvihla velký stříbrný podnos a s pohledem upřeným na paní Havelockovou vyčkávala.
Paní Havelocková prožila na Jamajce celý život, a tak věděla, že hledáním viníka by se nikam nedostala. „No dobře, Agatho,“ řekla vesele. „Nějaké přivezu, až se dostanu do Kingstonu.“
„Ano, madam,“ přikývla Agatha a s dívkou v patách se vrátila do domu.
Paní Havelocková vzala jehlu a dala se do šití. Pracovala mechanicky a očima bloudila ve velkých keřích. Ano, oba ptáčci už tam byli. S elegantně zdviženými ocásky poletovali mezi květy. Slunce bylo nízko nad obzorem a tu a tam se objevil záblesk oslnivě krásné zeleně. Drozd na nejvyšší větvi jasmínu začal přezpívávat svůj večerní repertoár. Hlas létavky oznámil začátek krátkého fialového soumraku.
Content, dvacetiakrový pozemek na úpatí Candlefly Peak, jednoho z nejvýchodnějších štítů Blue Mountains v okrese Portland, dostal prapředek pana Havelocka od Olivera Cromwella odměnou za to, že se stal jedním ze signatářů rozsudku smrti pro krále Karla. Na rozdíl od mnoha dalších usedlíků z této i pozdější doby udržovali Havelockovi své plantáže po tři století, zažili na nich zemětřesení i hurikány, prosperitu i krizi kakaa, cukrové třtiny, citrusů a kopry. Nyní pěstovali banány a chovali dobytek a měli jednu z nejbohatších s nejlépe vedených usedlostí na ostrově. Po zemětřeseních a hurikánech spravovaný a přestavovaný dům byl jakýmsi hybridem – dvoupodlažní ústřední budova na kamenných základech a s mahagonovými sloupy u hlavního vchodu, dvě jednopodlažní křídla, mírně skloněné převislé střechy se šindeli ze stříbrného cedru.
Havelockovi seděli na velké verandě ústřední budovy čelem k povlovně svažité zahradě, za níž se dvacet mil k moři táhla bujná džungle.
Plukovník Havelock odložil Gleaner. „Měl jsem dojem, že slyším auto.“
„To jsou ti příšerní Feddensovi z Port Antonio,“ řekla upjatě paní Havelocková, „Musíš se jich co nejrychleji zbavit. Nemohu vystát ty jejich neustálé stesky po Anglii. A při poslední návštěvě byli oba opilí, když odjížděli, a nám mezitím vystydla večeře.“ Rázně vstala. „Jdu za Agathou, aby jim řekla, že mám migrénu.“
V tu chvíli vyšla zmatená Agatha ze dveří přijímacího pokoje, následovaná třemi muži. „Pánové z Kingstonu, madam. Za panem plukovníkem.“
Zpoza hospodyně vykročil jeden z mužů. Stále měl na hlavě klobouk, panamák s úzkou zdviženou krempou. Levou rukou smekl a podržel si klobouk na břiše. Na napomádovaných vlasech a bílých zubech se zablýsklo slunce. Se vstřícně napřaženou rukou došel k plukovníku Havelockovi. „Major Gonzales. Z Havany. Rád vás poznávám, plukovníku.“
Mluvil se strojeně americkým přízvukem jamajského taxikáře. Plukovník Havelock musel vstát. Krátce potřásl napřaženou rukou. Přes majorovo rameno si všiml, že dva zbývající muži se postavili po stranách dveří. Oba měli zcela nové, na pohled těžké cestovní kabely. Současně se sklonili a postavili zavazadla vedle svých žlutavých bot. Pak se zase jako jeden muž napřímili. Měli bílé čepice s průhlednými zelenými štítky, které jim přízračně zbarvovaly lícní kosti. Chytrýma lstivýma očima sledovali každý majorův pohyb.
„Mí tajemníci,“ představil je Gonzales.
Plukovník Havelock vytáhl z kapsy dýmku a začal si ji nacpávat. Přímým pohledem přehlédl majorovy nažehlené šaty, elegantní boty a naleštěné nehty i modré džíny a volné košile jeho společníků. Přemýšlel, jak by ty chlapy dostal do své pracovny a do blízkosti revolveru v horní zásuvce psacího stolu. „Co pro vás mohu udělat?“ řekl. Zapálil si dýmku a skrz namodralý oblak pozoroval majorovy oči a ústa.
Major Gonzales rozhodil ruce. Dosud se nepřestal usmívat. Ve vodnatých, téměř zlatých očích se mu usídlil pobavený, ale přátelský výraz. „Přijeli jsme v obchodní záležitosti, plukovníku. Zastupuji jistého džentlmena z Havany,“ mávl neurčitě pravou rukou. „Je to velice vlivný muž. Obdivuhodný.“ Major Gonzales nasadil upřímný výraz. „Líbil by se vám, plukovníku. Požádal mě, abych vyřídil jeho uctivé pozdravy a zeptal se na cenu vašeho domu s pozemky.“
Paní Havelocková, která vše pozorovala se zdvořilým poloúsměvěm, se postavila vedle svého manžela. „To je skutečně smůla, majore,“ řekla laskavě, jako by toho chudáka nechtěla uvést do rozpaků. „Museli jste jet takovou cestu po těch prašných silnicích! Váš přítel měl raději napřed napsat nebo se informovat v Kingstonu nebo v úřadě guvernéra. Víte, manželova rodina tu žije téměř tři sta let.“ Věnovala majorovi omluvný pohled. „Obávám se, že prodej Contentu nepřichází v úvahu. Nikdy se o něm neuvažovalo. Netuším, jak na takovou myšlenku mohl váš vlivný přítel přijít.“
Major Gonzales se nepatrně uklonil a se stále usměvavým obličejem se znovu obrátil k plukovníkovi. „Můj džentlmen dostal informaci, že toto je jedna z nejlepších estancias na Jamajce,“ řekl, jako by paní Havelocková vůbec nepromluvila. „Je to ten nejvelkorysejší člověk. Můžete požadovat jakoukoli rozumnou částku.“
„Slyšel jste paní Havelockovou,“ řekl plukovník úsečně. „Tato usedlost není na prodej.“
Major Gonzales se zasmál a znělo to jako skutečný smích. Zavrtěl hlavou, jako by něco vysvětloval poněkud nechápavému dítěti. „Vy jste mi špatně rozuměl, plukovníku. Můj džentlmen chce právě tuto usedlost; nestojí o žádnou jinou usedlost na Jamajce. Má určité finanční prostředky, které chce investovat. A chce je investovat do domu na Jamajce. Chce se zabydlet právě zde.“
„To docela chápu, majore,“ řekl plukovník Havelock trpělivě. „A je mi líto, že jste marnili čas. Za mého života nebude Content nikdy na prodej. A teď mě prosím omluvte. Jsme se ženou zvyklí brzy večeřet a vy máte před sebou dlouhou cestu.“ Ukázal doleva podél verandy. „Myslím, že toto je nejrychlejší cesta k vašemu vozu. Ukážu vám ji.“
Plukovník Havelock ochotně vykročil, ale když major Gonzales zůstal stát, zastavil se. Pohled jeho modrých očí zmrazivěl.
Gonzalesův úsměv se zúžil snad o jeden zub a oči mu zpozorněly. Choval se však nadále přátelsky. „Ještě okamžik, plukovníku,“ řekl vesele. Pak přes rameno vydal úsečný rozkaz. Oba Havelockovi si všimli kontrastu veselého výrazu a strohých slov procezených skrz zuby. Paní Havelocková poprvé mírně znejistěla. Pokročila ještě blíže k manželovi. Oba muži Gonzalesova doprovodu sebrali ze země modré cestovní kabely a vykročili kupředu. Major Gonzales sáhl po zipech a zatáhl. Manželé otevřeli ústa. Kabely byly po okraj plné úhledných pevných balíčků americké měny. Major Gonzales rozhodil ruce. „Všechno stodolarové bankovky. Pravé. Půl milionu dolarů. Na vaše peníze je to řekněme sto osmdesát tisíc liber. Malé jmění. Na světě je mnoho krásných míst, kde se dá žít, plukovníku. Můj džentlmen by možná přihodil dvacet tisíc liber, aby tu sumičku zaokrouhlil. Věděl byste to do týdne. Zatím by mi stačil jen poloviční list papíru s vaším podpisem. O zbytek se postarají právníci. Tak co, plukovníku,“ usmál se vítězně, „plácneme si na to? V tom případě ty kabely zůstanou tady a my vás ponecháme vaší večeři.“
Havelockovi zírali na majora s neměnným výrazem hněvu a znechucení. Dalo se předpokládat, jak by příběh podala následujícího dne paní Havelocková. „Takový obhroublý umaštěný mužík. A ty odporné plastové kabely plné peněz! Timmy byl báječný. Řekl mu, ať vypadne a vezme si ty špinavé peníze s sebou.“
Plukovník Havelock znechuceně svěsil koutky úst. „Měl jsem za to, že jsem se vyjádřil dost jasně,“ řekl. „Usedlost není na prodej za žádnou cenu. Navíc nesdílím obecný hlad po amerických dolarech. A teď vás musím požádat, abyste odešli.“ Plukovník Havelock odložil vyhaslou dýmku na stůl, jako by se připravoval vyhrnout si rukávy.
Z Gonzalesova úsměvu poprvé vymizela vřelost. Změnil se na hněvivý škleb. Vodnaté zlaté oči náhle ztvrdly. „Plukovníku,“ řekl tiše, „to já jsem se asi nevyjádřil dost jasně. Měl jsem vám vyřídit, že pokud nepřistoupíte na naše velkorysé podmínky, budeme muset použít jiných prostředků.“
Paní Havelocková dostala strach. Sevřela manželovo předloktí. Ten jí konejšivě položil dlaň na hřbet ruky. „Nechte nás prosím na pokoji, majore, jinak zavolám policii.“
Major Gonzales si růžovou špičkou jazyka pomalu olízl rty. „Takže za vašeho života Content na prodej nebude, plukovníku,“ řekl chraplavě se staženými rty. V bezkrevném obličeji se mu usadil tvrdý napjatý výraz. „Je to vaše poslední slovo?“ Dal si pravou ruku za záda a tiše luskl prsty. Oba muži sáhli za opasek pod pestré košile a upřeli pozorné pohledy na majorovy prsty.
Paní Havelocková si zakryla rukou ústa. Plukovník Havelock se snažil vypravit ze sebe ano, ale vyschlo mu v ústech. Snažil se polknout. Nemohl tomu uvěřit. Ten odporný kubánský všivák musí blafovat. „Ano, je,“ vysoukal ze sebe konečně.
Major Gonzales stroze přikývl. „V tom případě bude můj džentlmen pokračovat v jednání s následujícím majitelem, tedy s vaší dcerou.“
Ozvalo se druhé zalusknutí. Major Gonzales ustoupil stranou, aby měli pistolníci volné pole. Ti vytáhli chlupaté opičí ruce zpod barevných košil a vzduchem se rozezněly výstřely, které doprovázely obě padající těla až k zemi.
Major Gonzales se sklonil a ujistil se, zda jsou oba manželé skutečně mrtví. Poté se tři malí muži spěšně odebrali přes růžovo-bílý přijímací pokoj do mahagonem obložené haly, z níž vyšli elegantními předními dveřmi. Už beze spěchu nasedli do sedanu typu Ford Consul s jamajskou značkou. Vůz s majorem za volantem a oběma pistolníky na zadním sedadle poklidně odjel směrem k dlouhé avenui Royal Palms. Na křižovatce příjezdové cesty a silnice na Port Antonio visely jako liány ze stromů přestříhané telefonní dráty. Major Gonzales zručně prokličkoval po hrbolaté okresce na hladkou pobřežní silnici, kde teprve zrychlil. Dvacet minut po dvojnásobné vraždě vjel mezi první roztroušené domky malého banánového přístavu. Zde zajel s ukradeným vozem na travnatou krajnici. Všichni tři muži vystoupili a po spoře osvětlené hlavní ulici došli do čtvrt míle vzdálených přístavišť. Zde už bublal výfuk přistavené motorové jachty. Muži nastoupili a předení motorů se rozlehlo nad klidnými vodami přístavu, který jedna americká básnířka nazvala nejkrásnějším na světě. Blyštivá padesátitunová jachta Christcraft pod americkou vlajkou už měla kotevní řetěz napůl vytažený. Dvě vznosné antény mořských rybářských prutů prozrazovaly turistickou loď – nejspíš z Kingstonu nebo z Montego Bay. Tři muži vyšli na palubu a loď obloukem vyplula. Kolem ní zakroužily dvě žebravé kánoe. Major Gonzales hodil ke každé pětadvaceticent a nazí muži se potopili. Dva dieselové motory se zajíkavě rozeřvaly, záď jachty se trochu víc ponořila a loď vyrazila k hlubokému průlivu pod hotelem Titchfield. Za soumraku bude zpět v Havaně. Rybáři a majitelé přístavišť ji sledovali a dohadovali se, která hollywoodská hvězda si zajela na Jamajku na výlet.
Na velké verandě Contentu se pozdněodpolední paprsky blyštěly v rudých skvrnách. Jeden z kolibříků přeletěl nad balustrádou a podíval se dolů na paní Havelockovou. Ne, to nebylo nic pro něj. Vesele odletěl na svůj hřad v blízkém ibišku.
Z ohybu příjezdové cesty se ozval zvuk zrychlujícího malého sportovního vozu. Kdyby byla paní Havelocková naživu, už by se chystala říct: „Judy, já ti stále říkám, abys z té zatáčky nevyjížděla tak rychle. Rozházíš štěrk po celém trávníku a víš, co to udělá s Joshuovou sekačkou.“
V Londýně o měsíc později začal říjen velkolepým babím létem a hluk sekaček doléhal z Regent’s Parku otevřenými okny až do kanceláře M. Jamese Bonda napadlo, že ospalé předení starých motorových sekaček pro něj navždy zůstane jedním z nejkrásnějších zvuků léta. Totéž si možná myslely i děti, které dnes trávu sekaly malými dvoutaktními sekačkami. Přinejmenším ta posekaná tráva voněla stejně.
Bond měl na tyto úvahy čas, protože M se jen obtížně prokousával k jádru věci. Když se Bonda zeptal, jestli má v současné době něco rozdělaného, ten šťastně odpověděl, že ne, že jen čeká, až se mu otevře Pandořina skříňka. Byl trochu zvědavý, protože M ho místo obvyklého „007“ oslovoval křestním jménem. V pracovní době to bylo poměrně nezvyklé. Bondovi se zdálo, že by následující úkol mohl mít jisté osobní zabarvení, že by mu mohl být předložen spíše jako prosba než jako rozkaz. Také mu připadalo, že v mrazivých, neuvěřitelně jasných šedých očích zahlédl nepatrný záblesk obav. V neposlední řadě soudil, že tři minuty je příliš dlouhá doba na rozdmychávání dýmky.
M se otočil v židli bokem ke stolu a odhodil krabičku zápalek, která po červené kůži klouzala k Bondovi. Ten ji zachytil a zdvořile poslal zpět doprostřed stolu. M se pousmál. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Jamesi,“ řekl mírně, „napadlo vás někdy, že každý muž flotily ví, co má dělat, kromě velícího admirála?“
„Nenapadlo, pane,“ usmál se Bond. „Ale vím, co myslíte. Mužstvo pouze vykonává rozkazy, zatímco admirál o nich musí rozhodovat. Podle mě je podobně osamělé nejvyšší velení.“
M mávl dýmkou do strany. „To je totéž. Někdo prostě musí být tvrdý. Někdo nakonec musí rozhodnout. Jestliže pošlete admiralitě váhavý signál, zasloužíte si být vysazen na pláž. Někteří lidé jsou zbožní – nechávají rozhodnutí na Bohu.“ M se zatvářil omluvně. „Kdysi jsem to zkoušel i tady, ale On mi to vždycky vrátil, že si to prý mám zařídit po svém. Pro člověka je to dobré, i když poněkud tvrdé. Potíž je v tom, že jen málo lidí dokáže být tvrdých po čtyřicítce. Život už je otloukl – starostmi, tragédiemi, nemocemi. Tyhle záležitosti člověka změkčí.“ M se ostře zahleděl na Bonda. „Jaký máte stupeň tvrdosti, Jamesi? Vy ještě nejste v tom nebezpečném věku.“
Bond neměl rád osobní otázky. Nevěděl, co má odpovědět, ani netušil, kde je pravda. Neměl ženu a děti a nikdy neutrpěl žádnou osobní ztrátu. Nemusel čelit slepotě ani smrtelné nemoci. Neměl sebemenší ponětí, jak by se zachoval v takové situaci, která by od něj vyžadovala více tvrdosti, než kterou kdy musel projevit. „Zřejmě dokážu čelit většině situací, když musím a když myslím, že je to správné, pane,“ odpověděl váhavě. „Tedy“ – nesnášel tento způsob vyjadřování – „pokud se jedná o… správnou věc, pane. Přirozeně je těžké odhadnout, co je správné a co ne,“ pokračoval s pocitem studu, že vrací míček M. „Myslím, že pokud od vás dostanu nepříjemný úkol, je to jen proto, že je to v zájmu správné věci.“
„Krucinál,“ blýskl M netrpělivě očima. „To je to, o čem jsem mluvil. Vy spoléháte na mě. Sám na sebe žádnou odpovědnost nevezmete.“ Zapíchl si troubel dýmky do prsou. „To všechno zůstává na mně. Já musím rozhodnout, zda se jedná o správnou věc nebo ne.“ Náhle mu z očí vymizel hněv a zachmuřená ústa se hořce ušklíbla. „No, ostatně za to jsem zřejmě placený,“ řekl nevesele. „Někdo musí řídit ten pitomý vlak.“ Vložil si dýmku zpět do úst a zhluboka potáhl, aby se uvolnil.
Bondovi ho přišlo líto. Ještě nikdy ho neslyšel říct „pitomý“. Ani M dosud nikdy před svým podřízeným nedal najevo tíži břemene, které nesl od doby, kdy se vzdal jisté naděje, že se stane Pátým námořním lordem, a rozhodl se převzít vedení Tajné služby. M měl nepochybně problém a Bond netušil jaký. Zřejmě nepůjde o nebezpečný úkol, protože pokud M považoval věc za víceméně správnou, byl’by riskoval cokoli a kdekoli na světě. Nepůjde ani o politickou záležitost, protože admirálovi byly lhostejné příliš zranitelné city jakéhokoli ministerstva a ani nepomyslel na to, že by jednal za jejich zády přímo s ministerským předsedou. Zřejmě se jedná o věc morálky. Možná to bude osobní. „Mohu vám někde s něčím pomoct, pane?“ zeptal se Bond.
M věnoval Bondovi krátký zamyšlený pohled a natočil si židli k oknu, aby se mohl dívat na vysoká mračna. „Pamatujete si na Havelockův případ?“ řekl znenadání.
„Znám ho jen z novin, pane. Starší manželská dvojice z Jamajky. Jednou večer se dcera vrátila domů a našla je úplně prostřílené. Hovořilo se o nějakých gangsterech z Havany. Hospodyně viděla tři muže v autě. Měla dojem, že by to mohli být Kubánci. Ukázalo se, že vůz byl ukradený. Téhož večera je z místního přístavu odvezla nějaká jachta. Ale pokud si vzpomínám, policie k ničemu nedospěla. To je všechno, pane. Žádné depeše vztahující se k tomu případu se ke mně nedostaly.“
„Ani nemohly,“ odtušil M. „Je to pro mě osobní záležitost. Nikdo nás nepožádal, abychom ten případ vyřešili. Čistě náhodou,“ M si odkašlal – osobní využití Tajné služby bylo otázkou jeho svědomí, „jsem Havelockovy znal. Vlastně jsem jim byl za svědka na svatbě. V pětadvacátém na Maltě.“
„Jistě, pane. Chápu váš zájem.“
„Milí lidé,“ řekl M stručně. „V každém případě jsem požádal stanoviště C, aby se na to podívali. Z Batistových lidí nic nevytáhli, ale získali nějakého člověka z druhé strany – od toho Castra. Zdá se, že Castrovým špionům se podařilo proniknout do vlády. Jejich poznatky jsem dostal před několika týdny. Všechno směřuje k tomu, že je nechal zabít nějaký Hammerstein nebo von Hammerstein. V těch banánových republikách se usadilo poměrně dost Němců. Jsou to nacisté, kterým se na konci války podařilo uniknout. Tenhle je bývalý gestapák. Získal místo v čele Batistovy kontrarozvědky. Nadělal spoustu peněz z úplatků a vydírání. Byl dobře zaopatřený, dokud se nezačala dostávat k moci Castrova parta. Byl jedním z prvních, kdo se začali poohlížet po jiném působišti. Za nakradené peníze si najal svého bývalého úředníka, jistého Gonzalese, a ten pro něj s dvěma pistolníky objížděl celou Karibskou oblast a ukládal Hammersteinovy peníze mimo Kubu – do realit a podobně. Skupoval jen ty nejlepší, ale za vysoké ceny. Hammerstein si to mohl dovolit. Pokud peníze nezapůsobily, sahal k násilí – únosu dítěte, vypálení několika akrů, čemukoli, co by přivedlo majitele k rozumu. No a tenhle Hammerstein se dozvěděl o jedné z nejlepších usedlostí na Jamajce, která patřila Havelockovým, a poslal Gonzalese, ať ji koupí. Myslím, že měl přikázáno Havelockovy zabít, kdyby nechtěli přistoupit na prodej, a pak teprve přitlačit na jejich dceru. Osobně jsem ji nikdy neviděl. Teď by jí mohlo být tak pětadvacet. Takže zabili Havelockovy. A čtrnáct dní nato Batista Hammersteina propustil. Možná se doslechl o nějakém jeho špinavém kšeftu. Já nevím. Ale Hammerstein v každém případě zmizel a ty tři si vzal s sebou. Řekl bych, že to měl dobře načasované. Vypadá to, že Castro by ještě tuhle zimu mohl převzít vládu, pokud nepoleví v tlaku.“
„Kam odjeli?“ zeptal se Bond tiše.
„Do Ameriky. Až do severního Vermontu. Na kanadské hranice. Tihle lidé jsou rádi v blízkosti hranic. Jmenuje se to Echo. Hammerstein si tam najal nějaký milionářský ranč. Podle fotografií to tam vypadá hezky. Jezero obklopené horami. Rozhodně ho tam nebudou obtěžovat žádní turisté.“
„Jak jste se tohle všechno dověděl, pane?“
„Poslal jsem hlášení o tom všem Edgaru Hooverovi. Znal toho člověka. Jak jsem předpokládal. Má dost potíží s pašováním zbraní z Miami ke Castrovi. A Havana ho zajímá už od dob, kdy se do tamních kasin přelily obrovské gangsterské peníze. Sdělil mi, že Hammerstein se svými lidmi přijel do Států na půlroční turistická víza. Hoover byl vůbec velice vstřícný. Chtěl vědět, jestli mám dost materiálu, na němž bych mohl postavit případ. A jestli nechci ty chlapy extradovat na Jamajku, kde bych je mohl postavit před soud. Konzultoval jsem to tady s generálním prokurátorem a podle jeho názoru nemáme naději, pokud nezískáme svědky přímo z Havany. A to je nemožné. Všechno, co víme, máme od Castrových zpravodajských služeb. Oficiálně však Kubánci nehnou prstem. Poté mi Hoover nabídl, že jim nechá zrušit víza, aby je znovu trochu rozpohyboval. Zdvořile jsem to odmítl a u toho jsme zůstali.“
M se na okamžik odmlčel. Dýmka mu vyhasla, takže si ji znovu zapálil. „Rozhodl jsem se pohovořit s našimi přáteli z kanadské jízdní policie. Přes utajovač jsem se spojil s komisařem. Ten mi zatím vždycky pomohl. Nasedl do pohraničnického hlídkového letadla a udělal podrobný průzkum oblasti kolem toho jezera Echo. Jestli prý budu chtít zajistit další spolupráci, pomůže mi. A já,“ M si zvolna natočil židli souběžně se stolem, „musím rozhodnout, co udělám.“
Bond už si uvědomil, proč se M trápil, proč chtěl, aby to rozhodnutí učinil někdo jiný. Tady totiž šlo o jeho přátele, a proto zatím pracoval na případu sám. Nyní už však došlo na spravedlnost a potrestání těch lidí. M však rozvažoval: Je to spravedlnost, nebo pomsta? Žádný soudce by nevzal případ vraždy svého známého. M potřeboval úsudek někoho jiného, a tak si vybral Bonda. Ten Havelockovy neznal, a nebyl tedy osobně zainteresován. Hammerstein uplatnil na dvou starých bezbranných lidech právo džungle. Spravedlnost nemůže být vykonána jinak. Pokud to bude pomsta, bude to pomsta společnosti.
„Já bych neváhal ani vteřinu, pane,“ řekl Bond. „Jestliže ti gangsteři zjistí, že jim tohle může projít, usoudí, že my Angličané jsme tak měkcí, jak si o nás mnozí lidé myslí. Tady musí zaúřadovat tvrdá spravedlnost – oko za oko.“
M nespouštěl z Bonda oči. Nijak ho nepovzbuzoval, jen mlčel. „Ti lidé nemohou být pověšeni, pane,“ řekl Bond. „Ale měli by zemřít.“
Admirálovy oči se rozostřily a na okamžik získaly prázdný výraz. Pak M pomalu sáhl do levé horní zásuvky svého psacího stolu a vytáhl tenkou složku bez obvyklého nápisu či rudé hvězdy značící přísné utajení. Pečlivě položil desky před sebe a znovu zašátral v otevřené zásuvce. Vytáhl gumové razítko a polštářek zbarvený červeným inkoustem. Navlhčil razítko a pečlivě je otiskl na pravý horní roh šedých desek.
Pak uklidil razítko i polštářek a zavřel zásuvku. Otočil složku a přesunul ji přes stůl Bondovi.
Ještě vlhkým červeným groteskovým písmem na ní stálo: VELMI DŮVĚRNÉ.
Bond mlčky přikývl, vzal si složku a vyšel z kanceláře.
V pátek, o dva dny později, odletěl Bond letadlem Comet do Montrealu. Tohle letadlo mu bylo lhostejné. Letělo příliš vysoko a příliš rychle a bylo v něm příliš mnoho lidí. S lítostí vzpomínal na staré časy, kdy létaly Stratocruisery – skvělá pomalá stará letadla, jimž cesta přes Atlantik trvala deset hodin. To si člověk stihl dát v klidu večeři, sedm hodin se vyspat na pohodlném lůžku a po probuzení sejít na spodní palubu, kde už s prvním zlatým přísvitem západní polokoule čekala ta komická „venkovská“ snídaně BOAC. Nyní bylo všechno moc rychlé. Stewardi podávali jídla téměř za sebou, a tak než letoun zahájil stomílový sestup ze čtyřiceti tisíc stop, zbyly na spánek slabé dvě hodiny. Pouhých osm hodin po odletu z Londýna už Bond seděl za volantem limuzíny Plymouth z Hertzovy půjčovny a uháněl po silnici číslo 17 z Montrealu do Ottawy, plně soustředěn na nezvyklou jízdu po pravé straně.
Velitelství Královské kanadské jízdní policie je na ministerstvu spravedlnosti hned vedle budov parlamentu v Ottawě. Ministerstvo spravedlnosti je typický mohutný vládní dům s šedou omítkou, působící nudnou důležitostí a stavěný pro dlouhé zimy. Bond se měl představit jako James a ptát se po komisaři. Mladičký desátník RCMP , na němž bylo znát, že za slunného dne by byl raději venku, ho vyvezl výtahem do druhého poschodí a ve velké čisté kanceláři s dvěma sekretářkami a spoustou těžkého nábytku ho předal nějakému seržantovi. Ten někam zavolal přes intercom a Bond strávil následujících deset minut čekáním. Kouřil a četl si náborový leták Kanadské jízdní policie, v němž její příslušníci vypadali jako kříženci kovboje z turistického ranče, Dicka Tracyho a postavy z Rose Marie. Když ho uvedli spojovacími dveřmi do vedlejší místnosti, odvrátil se od okna vysoký mladý muž v tmavomodrém obleku, bílé košili a černé kravatě a vyšel mu naproti. „Pan James?“ pousmál se. „Jsem plukovník, řekněme… Johns.“
Podali si ruce. „Pojďte se posadit. Komisaře velmi mrzelo, že vás nemohl přivítat osobně. Je citelně nachlazený. Chápete, diplomatická chřipka.“ Plukovník ,Johns‘ se zjevně bavil. „Měl dojem, že bude nejlepší vzít si den volna. Jsem mu v těchto případech k dispozici. Osobně jsem jednou nebo dvakrát byl samostatně na lovu, a tak komisař pověřil organizací téhle vaší malé dovolené pouze mě. Souhlasíte?“
Bond se usmál. Komisař sice rád pomohl, ale pouze v rukavičkách. Jeho kancelář byla z obliga. Bond si pomyslel, že bude muset být velice opatrný a uvážlivý. „Naprosto chápu. Mí londýnští přátelé nechtěli, aby se komisař obtěžoval osobně. Koneckonců jsem ho tu nikde neviděl. Když je to tak, můžeme si nějakých deset minut promluvit anglicky? Jen my dva?“
Plukovník Johns se zasmál. „Jistě. Byl jsem pověřen pronést onen úvodní projev a pak jít k věci. Jistě chápete, komandére, že nás čekají různé nezákonnosti, počínaje získáním kanadského loveckého lístku pod falešnou záminkou a porušením hraničních zákonů a konče mnohem vážnějšími prohřešky. Následky nemusí být nejpříjemnější. Rozumíte mi?“
„Přesně to mí přátelé předpokládali. Až odsud vyjdu, zapomeneme jeden na druhého, a pokud skončím v Sing-Singu, bude to moje starost. Takže co teď?“
Plukovník Johns otevřel zásuvku psacího stolu, vytáhl jednu složku a rozevřel ji. Nahoře ležel nějaký seznam. Plukovník ukázal tužkou na první položku a podíval se na Bonda. Při té příležitosti přejel pohledem Bondův starý černo-bíle vzorovaný tvídový oblek, bílou košili a černou úzkou kravatu. „Šaty,“ řekl. Odepnul seznam ze složky a posunul ho přes stůl. „Tohle je seznam věci, které budete potřebovat, a adresa velkého bazaru tady ve městě. Nekupujte si nic nápadného – khaki košili, tmavohnědé kalhoty, dobré pevné boty. Musí být pohodlné. A tady je adresa drogerie, která prodává mořidlo z vlašských ořechů. Kupte si galon a vykoupejte se v tom. Touhle dobou je v horách spousta opálených lidí, takže se nebudete muset nijak maskovat. Kdyby vás chytili, jste Angličan na lovecké dovolené v Kanadě. Ztratil jste se a omylem překročil hranici. Puška. Když jste na mě čekal vedle, uložil jsem ji do kufru vašeho vozu. Nová Savage 99F, dalekohled Weatherby 6x62, pětiranná opakovačka s dvaceti zásobníky nábojů .250–3.000. Nejlehčí automatická puška na trhu. Pouhých šest a půl libry. Patří jednomu příteli. Rád by ji dostal zpátky, ale nebude mu zas tolik chybět, kdyby se ztratila. Je odzkoušená s pěti sty výstřely záruky. Zbrojní pas,“ posunul plukovník Johns oprávnění přes stůl, „vydaný tady ve městě na vaše skutečné jméno odpovídající vašemu pasu. Lovecké oprávnění také, ale ne na vysokou, ostatně stejně ještě není sezóna. Řidičský průkaz místo toho provizorního, který jste dostal v Hertzově půjčovně. Batoh, kompas – použité – jsou už také v kufru auta. Á, mimochodem,“ plukovník Johns zdvihl oči od seznamu, „máte také osobní zbraň?“
„Ano. Walther PPK v Burns-Martinově pouzdru.“
„Dobře, dejte mi číslo. Mám tu nevyplněný zbrojní pas. Když se to dostane ke mně, nic se neděje. Mám pro to vysvětlení.“
Bond vytáhl zbraň a přečetl číslo. Plukovník Johns vyplnil formulář a podal mu ho.
„A teď mapy. Tady je mapa od Essa, ta vám pro tu oblast stačí.“ Plukovník Johns vstal, obešel s mapou stůl a rozprostřel ji před Bondem. „Pojedete po sedmnáctce zpátky do Montrealu, sjedete na sedmatřicítku a přes Svatoannenský most se dostanete na sedmičku, která vede až k Pike River. Ve Stanbridgi odbočíte na dvaapadesátku. Dojedete do Frelighsburgu a tam necháte vůz v garážích. Celou cestu pojedete po dobrých silnicích, nanejvýš tak pět hodin včetně zastávek. Musíte si to vypočítat. Do Frelighsburgu byste měl dorazit kolem třetí hodiny v noci. Vrátný v garážích bude podřimovat, takže když tam sjedete s vypnutým motorem, nevšimne si vás, ani kdybyste byl dvouhlavý Číňan.“ Plukovník Johns se vrátil ke své židli a odebral ze složky další dva listy papíru. Na prvním byla tužkou nakreslená mapa, na druhém letecká fotografie oblasti. „Tohle jsou jediné dvě hořlavé věci, které budete mít u sebe,“ podíval se vážně na Bonda. „Spoléhám na vás, že se jich zbavíte, jakmile už je nebudete potřebovat, nebo pokud by vám měly způsobit jakékoli potíže. Tohle,“ přisunul mu papír, „je hrubý náčrt staré pašerácké stezky z dob prohibice. Teď už se nepoužívá, nebo spíše bych to nedoporučoval.“ Plukovník Johns se trpce usmál. „Mohl byste potkat nějaké drsné chlapíky, kteří půjdou opačným směrem. Někteří střílejí, aniž se na cokoli ptají – gangsteři, obchodníci s drogami a s bílým masem – i když teď už většinou cestují viscountem . Tuhle cestu mezi Franlclinem a Frelighsburgem používali pašeráci. Vede lesy po úpatí vrchů až k Zeleným horám. Jsou to ty smíšené vermontské lesy ze smrků, borovic a javorů, v kterých člověk může bloudit celé měsíce a nepotká živou duši. Tady vede přes otevřenou krajinu a pár silnic a u Enosborg Falls se stáčí na západ. Pak zbývá přejít vysoký hřeben a sejít do údolí k jezeru Echo. Soudě podle fotografií by to bylo nejvýhodnější od východu.“
„Jak je to daleko? Tak deset mil?“
„Deset a půl. Když nezabloudíte, mohl byste tam z Frelighsburgu být tak za tři hodiny, takže kolem šesté. Do rozednění bude zbývat ještě hodina, kterou budete mít na poslední úsek.“ Plukovník Johns přisunul Bondovi leteckou fotografii. Byl to středový výřez té, kterou už Bond viděl v Londýně. Zachycovala řadu nízkých udržovaných kamenných budov s břidlicovými střechami. Dala se rozpoznat i vznosná oblouková okna a zastřešené patio. K hlavní bráně vedla prašná silnice a byly tu také garáže a něco, co vypadalo jako psí kotce. Na druhé straně, směrem do zahrady, byla dlážděná terasa lemovaná květinami a za ní dva nebo tři akry pěstěného trávníku, který se svažoval k malému jezeru, nebo spíše rybníčku s kamennou hrází. U hráze byl rozestavěný zahradní nábytek z tepaného kovu. Asi uprostřed hráze bylo skokanské prkno a schůdky. Za jezírkem ubíhal do vrchu les. Odtud měl Bond na návrh plukovníka Johnse přijít. Na fotografii nebyli žádní lidé, ale na kamenných plochách před patiem bylo množství draze vypadajícího zahradního nábytku a na ústředním skleněném stole stály sklenice s nápoji. Bond si vzpomněl, že na větší fotografii viděl také tenisový kurt a na druhé straně silnice za bílými ploty pasoucí se koně z chovné farmy. Samotné sídlo vypadalo na to, čím bylo – na luxusní útočiště uprostřed přírody, daleko od cílů atomových bomb, sídlo pro milionáře milujícího soukromí, který snad mohl kompenzovat své výdaje výtěžkem z farmy a příležitostným výhodným pronájmem. Nepochybně báječný útulek pro muže, který strávil deset perných let v karibské politice a potřeboval si dobít baterie. Rybníček byl vhodný i k omytí krvavých rukou.
Plukovník Johns zavřel nyní už prázdné desky, roztrhal strojopisný seznam na malé kousky a hodil je do koše. Oba muži vstali. Plukovník Johns doprovodil Bonda ke dveřím a pokynul mu rukou. „Tak to bude asi všechno,“ řekl. „Moc rád bych jel s vámi. Mimoděk jsem si vzpomněl na jednu dvě bojové akce z konce války. Sloužil jsem pod Montym u Osmé armády. Na levém křídle fronty v Ardenách.
Byla to podobná krajina jako ta, do které se chystáte, jen s jinými stromy. Ale víte, jak to teď chodí u policie. Spousta papírování a radši zůstat v teple, aby se člověk dožil penze. Takže se mějte a hodně štěstí. Určitě si o tom všem přečtu v novinách,“ usmál se, „ať to dopadne jakkoli.“
Bond mu poděkoval a podal mu ruku. Napadla ho ještě poslední otázka. „Mimochodem,“ řekl, „má tahle puška spoušť na jedno nebo dvojí stisknutí?“
„Na jedno, a velmi citlivou. Prst přikládejte, až budete mít jistotu. A nepřibližujte se víc než na tři sta yardů. Ti chlapi jsou dost dobří.“ Plukovník Johns sáhl po klice. Druhou ruku položil Bondovi na rameno. „Náš komisař má takové heslo: ,Nikdy neposílej člověka tam, kam můžeš poslat kulku.‘ Možná by bylo užitečné si ho zapamatovat. Sbohem, komandére.“
Bond strávil noc a většinu následujícího dne v motelu za Montrealem, kde si předem zaplatil tři noclehy. Probíral se svým vybavením a chodil v pohorkách, které si koupil v Ottawě. Nakoupil si i glukózové tablety a z uzené šunky a z chleba si nadělal sendviče. Velkou hliníkovou polní láhev naplnil ze tří čtvrtin bourbonem a ze čtvrtiny kávou. Když se setmělo, navečeřel se a uložil se ke krátkému spánku. Poté naředil mořidlo z vlašských ořechů a omyl se jím až po kořínky vlasů. Po této lázni vypadal jako Indián s šedomodrýma očima. Těsně před půlnocí otevřel dvířka plymouthe, nasedl a vyjel k rozhodující akci na jih do Frelighsburgu.
Noční vrátný v garážích nebyl tak ospalý, jak měl být podle plukovníka Johnse.
„Vyrazil jste na lov, pane?“
V Severní Americe si celkem vystačíte s lakonickými odpověďmi „Hm“, „É“, „Jo“ v různých modifikacích, jež doplněny o „Jasně“, „To bych řek“, „Fakt?“ a „No ne!“ vystačí i k dlouhodobější konverzaci jakéhokoli obsahu.
Bond si přehodil přes rameno řemen pušky a řekl, „Hm.“
„Jeden chlap dostal v sobotu u Highgate Springs parádního bobra.“
„Fakt?“ utrousil Bond neurčitě, zaplatil na dvě noci a vyšel z garáže. Zastavil se až na druhém konci města. Ušel ještě sto yardů po silnici, z níž pak odbočil doprava na blátivou stezku směřující do lesa. Asi za půl hodiny ho stezka dovedla k polorozbořené farmě. Pes uvázaný na řetěze se dal do zuřivého štěkotu, ale žádné světlo se nerozsvítilo. Bond farmu obešel a okamžitě našel stezku, která pokračovala podél potoka. Měl po ní jít ještě tři míle. Prodloužil krok, aby se co nejdřív dostal od psa. Když ustalo štěkání, rozhostilo se ticho, hluboké sametové lesní ticho poklidné teplé noci. Měsíc byl v úplňku a prosvěcoval husté koruny smrků natolik, že Bond bez obtíží viděl na cestu. Pružné měkké podrážky pohorek mu umožňovaly pohodlnou chůzi. Bond chytil druhý dech a věděl, že má dobrý čas. Kolem čtvrté hodiny ranní začal les řídnout a Bond se dostal na louky. Vpravo viděl roztroušená světla Franklinu. Přešel asfaltovou okresní silnici a vydal se širší cestou do lesů. Na pravé straně se bledě třpytilo jezero. Kolem páté přebrodil černé řeky dálnic číslo 108 a 120. U té druhé si všiml ukazatele s nápisem ENOSBURG 1 MÍLE. Čekal ho poslední úsek – strmě stoupající úzká lovecká stezka. V bezpečné vzdálenosti od silnice se zastavil, aby si na chvíli odlehčil od pušky a od batohu, zapálil si jednu cigaretu a spálil mapu. Obloha začínala nepatrně blednout a z lesa se nesměle ozvaly první zvuky – chraplavý melancholický zpěv Bondovi neznámého ptáka a šustění malých zvířat. Bond si představil dům hluboko v údolí na druhé straně horského hřebene. Zatažená okna, pomačkaně spící obličeje čtyř mužů, orosený trávník a rozšiřující se kruhy časného života na temné hladině jezírka. Zatímco zde, na druhé straně hřebene, stoupá mezi stromy vykonavatel spravedlnosti. Bond se odpoutal od představ, zašlápl nedopalek cigarety do země a vykročil.
Je to kopec nebo hora? Od jaké výšky se kopec stává horou? Proč se nic nevyrábí ze stříbrné kůry bříz? Vypadá tak užitečně a cenně. Na Americe jsou nejlepší deňky a dušené kousky masa z drůbežích hřbítků. Večer tma ve skutečnosti nepadá, ale stoupá. Když sedíte na vrcholu hory a pozorujete západ slunce za protější horu, tma k vám stoupá z údolí. Ztratí někdy ptáci svůj strach z člověka? Musela uplynout celá staletí, co v těchto lesích zabil člověk malého ptáčka z hladu, a přesto se stále bojí. Kdo byl ten Ethan Allen, který velel Zelenohorským hochům z Vermontu ? V amerických motelích teď inzerují jako atrakci nábytek Ethana Allena. Proč? Copak on vyráběl nábytek? Vojenské boty by měly mít gumové podrážky jako tyhle.
Za doprovodu těchto nahodilých myšlenek stoupal Bond vzhůru a tvrdošíjně odháněl představu čtyř spících obličejů na bílých polštářích.
Oblý vrchol hory byl zalesněný a Bond do údolí neviděl. Odpočinul si a pak si vybral statný dub, vyšplhal nahoru a usadil se na silné větvi. Odtud viděl všechno – panorama Zelených hor rozprostírající se všude kolem, zlatou sluneční kouli, která se na východě probouzela do vší krásy, a pod mírným, asi dva tisíce stop dlouhým zalesněným svahem, v němž zela jediná mýtina, v mlhavém přísvitu jezírko, trávníky a dům.
Bond ležel na větvi a pozoroval, jak se pás bledého ranního světla plazí do údolí a po čtvrt hodině dosahuje jezera. Pak však v okamžiku trávníky i břidlicové střechy zaplavila světelná povodeň. Mlha v údolí a nad jezírkem se rychle rozplynula a zanechala za sebou umyté, zářící a nové jeviště.
Bond vytáhl z kapsy teleskopický dalekohled a důkladně propátral celé údolí. Pak si prohlédl svažující se úbočí pod sebou a odhadoval vzdálenosti, Z okraje mýtiny, která byla jediným nekrytým místem na cestě dolů, to bylo přes poslední pruh lesa asi pět set yardů k patiu a k terase a asi tři sta yardů k rybníčku. Co tu tak ti lidé mohli dělat? Čím se denodenně zabývali? Koupali se vůbec? Už bylo poměrně dost teplo. No, mají na to celý den. Pokud se nerozhodnou pro koupel, bude muset střílet na pět set yardů k patiu. S cizí puškou to však není ideální vzdálenost. Má už přejít tu mýtinu? Je široká možná pět set yardů, takže bude lepší to mít za sebou, než se dole probudí. V kolik hodin ti lidé vstávají?
Jako v odpověď na jednom menším okně v levém křídle vytáhl někdo bílou roletu. Bond zřetelně slyšel cvaknutí jejího péra. Echo! Samozřejmě. Fungovala ta ozvěna oběma směry? Musel být opatrný na praskot zlámaných větviček? Pravděpodobně ne. Zvuky z údolí se odrážejí od vodní hladiny. Ale riskovat stejně raději nebude.
Z jednoho komína v levém křídle začal přímo k obloze stoupat úzký proužek dýmu. Bond si představil chystaná smažená vejce se slaninou. A horkou kávu. Pozpátku se odplazil po větvi ke kmeni dubu a slezl na zem. Bude muset něco sníst, vykouřit si poslední bezpečnou cigaretu, sestoupit dolů a zaujmout palebné postavení.
Chleba uvízl Bondovi v krku. Vzrůstalo v něm napětí. V duchu už slyšel hluboký štěkot pušky. Viděl, jak kulka líně letí, pomalu jako včela, a míří do údolí k malému kousku růžové kůže. Ozývá se tiché plesknutí. Kůže se prohýbá, trhá a znovu zavírá, zůstává jen malá dírka s namodralými okraji. Kulka se beze spěchu sune dál k pulsujícímu srdci – proráží tkáně a cévy. Kdo je ten člověk, kterému se Bond chystá tohle udělat? Co kdy provedl jemu? Bond se zamyšleně zahleděl na ukazováček, který měl stisknout kohoutek. Pomalu ho ohnul a v duchu ucítil chladnou kovovou křivku. Levou rukou sáhl mimoděk po polní lahvi. Přidržel si ji u úst a zaklonil hlavu. Káva a whisky mu zažehly v hrdle menší oheň. Uzavřel láhev a čekal, až mu whisky ohřeje žaludek. Pak pomalu vstal, protáhl se, zívl, sebral pušku a hodil si ji přes rameno. Ohlédl se za sebe po svahu, po němž sem vystoupal, a pomalu začal sestupovat mezi stromy.
Nebyla tu žádná stezka, takže si musel pečlivě vybírat cestu a dávat pozor na suché větve na zemi. Stromy tu byly různorodější. Mezi smrky a stříbrnými břízami se tu a tam začaly objevovat duby, buky a platany a občas prosvitl bengálský oheň podzimního javoru. Pod stromy byl řídký podrost a množství suchého dřeva z opadaných větví. Bond opatrně sestupoval po šelestivém listí a mechem pokrytých kamenech, ale les o něm brzy věděl a začal vysílat zprávy. Velká laň s dvěma koloušky ho zvětřila první a dala se na hřmotný útěk. Zářivě lesklý datel s červenou čepičkou před ním postupně odlétal a křičel pokaždé, když se k němu Bond začal blížit. Deňky se stavěly na zadní nožičky a s odhalenými zoubky se snažily zachytit jeho pach, aby pak s vyděšeným reptáním zalezly do skalních doupat. Bond by je rád přesvědčil, že se nemusí bát, že tu zbraň nemá na ně. Každý poplach v něm vyvolal představy muže s dalekohledem, který z trávníku v údolí pozoruje vyděšené ptáky vylétající nad koruny stromů.
Když se však zastavil za posledním mohutným dubem a podíval se přes širokou mýtinu na poslední část lesa, jezero a dům, nic se nezměnilo. Všechny ostatní rolety byly stažené a jediným pohybem bylo chvění úzkého pramínku kouře.
Bylo osm hodin. Bond přehlédl mýtinu a očima hledal strom, který by vyhovoval jeho záměru. Konečně ho našel – velký, sivorudě a karmínově planoucí javor. Jednak se v něm ztratí jeho oblečení, jednak má dostatečně silný kmen a je krytý hradbou smrků. Lehce z něj přehlédne jezero i dům. Bond ještě chvíli postál a vyhlížel si cestu hustou travou a zlatobýlem dolů přes mýtinu. Bude se muset plazit – a pomalu. Zdvihl se mírný vánek a pročísl trávu. Kdyby tak neustal a kryl ho!
Někde nedaleko, nalevo od okraje stromů, praskla větev. Praskla úsečně a vzápětí se rozhostilo ticho. Bond poklekl na jedno koleno a nastražil všechny smysly. Nepohnutě tak setrval dobrých deset minut, hnědý stín na pozadí rozložitého kmene dubu.
Zvířata ani ptáci nelámou větve. Suché dřevo pro ně znamená nebezpečí. Pták nikdy neusedne na větvičku, která by se pod ním mohla zlomit, a i velké zvíře jako jelen, který má parohy a kopyta, se dokáže pohybovat naprosto tiše, pokud není na útěku. Měli ti lidé dole nějaké předsunuté hlídky? Bond opatrně sejmul pušku z ramene a přiložil palec k pojistce. Jestli muži v domě spí, to prasknutí mohlo být výstřelem osamoceného lovce nebo pytláka kdesi nahoře v lese. V tu chvíli však přibližně ze směru onoho zvuku vyšli dva jeleni, mírným klusem přeběhli mýtinu a zmizeli vlevo v lese. Cestou se sice dvakrát zastavili a ohlédli se, ale pokaždé si utrhli pár trsů trávy, než se opět vydali ke stromům. Zjevně se ničeho nebáli a nikam nespěchali. Tu větev mohl z neopatrnosti zlomit jeden z nich. Bond vydechl úlevou. Tak to by bylo. Teď ho tedy čekala cesta přes mýtinu.
Plížení vysokou travou na vzdálenost pěti set yardů je zdlouhavé a únavné. Člověk vidí jen trávu a stonky květin a hlínu a do očí, do nosu i za krk mu leze drobný hmyz. Bond se soustředil na pravidelné tempo. Vánek neustával, takže nehrozilo přílišné nebezpečí prozrazení.
Shora se za Bondem plazilo zřejmě nějaké větší zvíře – možná bobr, možná svišť. Ne, bobr to být nemohl – ti chodí v párech. A přesto to mohl být bobr, protože teď se do trávy na horním okraji mýtiny vnořil nějaký další tvor. Shora to vypadalo, že se střetne s Bondem přesně na spodním okraji.
Bond se úporně sunul dál a zastavoval se jen občas, aby si otřel pot a přesvědčil se, že směřuje stále k javoru. Když už byl skoro v místech, odkud ho z domu přes stromy nemohli zahlédnout, zůstal chvíli ležet a masíroval si kolena a protřepával zápěstí pro závěrečný úsek cesty.
Zcela náhle a bez varování zaslechl zleva z těsné blízkosti výhružný šepot. „Pohněte se a zabiju vás.“
Prudce otočil hlavou, až mu prasklo za krkem.
Byl to dívčí hlas, ale rozhodně myslel svou hrozbu vážně. Bondovi se rozbušilo srdce, když uviděl mezi stonky zakalený trojhranný hrot šípu.
Luk měla položený v trávě naplocho. Klouby hnědých prstů, které ho držely, byly bílé. Konec lesklého kovového šípu se téměř ztrácel ve vlnící se trávě. Dívka měla opálený zpocený obličej, sevřené rty a šedé oči, které Bonda nepřátelsky sledovaly. Víc toho skrze travní porost neviděl. Kdo to mohl být? Jedna z hlídek? Bond si slinami zvlhčil vyprahlá ústa a začal pomalu sunout pravou ruku, tu ruku, na niž dívka nemohla vidět, dozadu k pasu a ke zbrani. „Kdo sakra jste?“ řekl tiše.
Hrot šípu se výhružně zachvěl. „Nechte toho, nebo vám prostřelím rameno. Vy jste strážný?“
„Ne. A vy?“
„Nebuďte blázen. Ale co tady pak děláte?“ Napětí v hlase polevilo, ale podezíravost nezmizela. Měla nějaký cizí přízvuk, ale jaký? Skotský? Velšský?
Bylo načase začít vyjednávat. Ten namodralý hrot šípu se Bondovi vůbec nelíbil. „Odložte si ten luk a šíp, Robino,“ řekl nenuceně. „Pak vám to prozradím.“
„Přísaháte, že nesáhnete po zbrani?“
„Jistě. Ale proboha, přesuňme se někam ke stromům.“ Bond už nečekal na odpověď a začal se plazit. Teď musel získat iniciativu a podržet si ji. Ať byla ta holka kdokoli, musel se jí zbavit, než začne přestřelka. Bože, jako by už takhle neměl dost starostí.
Doplazil se ke kmeni stromu. Opatrně se zvedl a rychle se podíval přes barevné listy. Rolety už byly většinou vytažené. Dvě pomalé barevné služebné prostíraly na stole v patiu bohatou snídani. Nemýlil se. Výhled přes koruny stromů na rybníček a dům byl dokonalý. Bond si sundal pušku a batoh, posadil se a opřel se o kmen. Dívka také vstala, ale zůstala pod větvemi. Luk držela stále v ruce, ale neměla nataženou tětivu. Jeden druhého si obezřetně prohlíželi.
Dívka vypadala jako nádherná neupravená dryáda v potrhané košili a kalhotách. Obojí bylo olivově zelené, pomačkané a potřísněné blátem a hlínou. Světlé vlasy měla vzadu svázané zlatobýlem. Její krása byla divoká a animální: smyslná ústa, vysoké lícní kosti a stříbřitě šedé pohrdavé oči. Na předloktích a jedné tváři měla krvavé škrábance a na poškrábané tváři se jí začala vybarvovat modřina. Za levým ramenem jí vyčníval toulec plný šípů. Kromě luku měla už jen lovecký nůž za pasem a malý hnědý batůžek, v němž si zřejmě nesla jídlo. Vypadala nádherně a nebezpečně, sžitá s divočinou a lesem. Byla určitě soběstačná a civilizaci příliš nepotřebovala.
Bond v duchu uznale ocenil její krásu a usmál se na ni. „Jste zřejmě Robina Hoodová,“ řekl tiše a klidně. „Já se jmenuju James Bond,“ Sáhl pro polní lahev, odšrouboval víčko a nabídl jí. „Posaďte se a napijte se se mnou – je to ohnivá voda a káva. A taky mám nějaký biltong . Nebo žijete jen z rosy a lesních plodů?“
Dívka kousek popošla a usadila se asi yard od něj v indiánském posezu, s roztaženými koleny a kotníky pod stehny. Vzala si od Bonda láhev, zaklonila hlavu a zhluboka se napila. Pak mu láhev vrátila, ani se neusmála. „Díky,“ zabručela jen a zasunula šíp přes rameno do toulce k ostatním. „Řekla bych,“ zahleděla se na něj pozorně, „že jste pytlák. Jeleni se začnou lovit až za tři neděle, ale tady dole byste stejně žádného nenašel, Sem scházejí až v noci. Během dne se zdržují nahoře, hodně nahoře. Jestli chcete, řeknu vám, kde je najdete. Poměrně velké stádo. Nevím, jestli byste se k nim ještě dneska stačil dostat, ale zkusit to můžete. Je to odsud proti větru a zdá se, že o plížení něco víte. Nenadělal jste moc hluku.“
„Tak vy jste tu na lovu? Ukažte mi lovecký lístek.“
Rozepjala si náprsní kapsu košile a bez odporu mu podala bílý papír.
Lístek byl vydán ve vermontském Benningtonu na jméno Judy Havelocková. Uváděl druhy povoleného lovu. „Lov mimo místo stálého bydliště“ a „Lov lukem a šípem mimo místo stálého bydliště“. $18.50 splatných u Rybářské a lovecké služby, Montpelier, Vermont. Judy Havelocková udala věk pětadvacet let a místo narození Jamajku.
Panebože, pomyslel si Bond. Vrátil jí papír. Tak o tohle tady jde! „Jste statečná dívka, Judy,“ řekl s úctou a sympatií. „Z Jamajky je to kus cesty. A vy jste se na něj vypravila jen s lukem a šípy. Víte, co říkají Číňané? ,Než se vydáš za pomstou, vykopej dva hroby.‘ Udělala jste to, nebo si myslíte, že vyváznete?“
Dívka na něj zírala. „Kdo vlastně jste? Co tady děláte? A co všechno o tom víte?“
Bond se zamyslel. Existoval jediný způsob, jak vybřednout z téhle situace: spojit se s Judy. Zatracená práce. „Už víte, jak se jmenuju,“ řekl odevzdaně, „Poslali mě z Londýna… ze Scotland Yardu. Vím všechno o vašich starostech a přijel jsem sem dohlédnout na to, aby už vás ti lidé neobtěžovali. My v Londýně si myslíme, že ten člověk v tom domě na vás bude vyvíjet nátlak ohledně vašeho majetku. Nevidíme jiný způsob, jak mu v tom zabránit.“
„Měla jsem oblíbeného poníka, Palomina,“ řekla dívka hořce. „Před třemi týdny ho otrávili. Pak mi zastřelili vlčáka. Vychovávala jsem ho od štěněte. Potom přišel dopis. ,Smrt má mnoho rukou,‘ stálo v něm. ,Jedna z nich teď sahá po tobě.‘ V určeném dni jsem měla odpovědět v novinách, v rubrice Osobní zprávy. Ten vzkaz měl znít, ,Poslechnu. Judy.‘ Šla jsem na policii. Pouze mi nabídli ochranu. Mysleli si, že jde o Kubánce. Nic víc s tím nemohli dělat. A tak jsem odjela na Kubu, ubytovala se v nejlepším hotelu a hrála vysoké hry v kasinech,“ pousmála se. „Samozřejmě že ne takhle oblečená. Měla jsem nejlepší toalety a rodinné šperky. A lidé se ke mně stahovali. Byla jsem k nim milá. Musela jsem. A celou dobu jsem se vyptávala. Předstírala jsem, že jsem tam za dobrodružstvím – že chci poznat podsvětí a nějaké opravdové gangstery a tak. Až jsem se nakonec dozvěděla o tom chlapovi,“ ukázala dolů na dům. „Odjel z Kuby. Batista mu odhalil nějaké čachry nebo co. A měl spoustu nepřátel. Hodně jsem se toho o něm dověděla a nakonec jsem se setkala i s jedním člověkem, vysoce postaveným policistou, který mi prozradil i zbytek, když jsem…“ zaváhala a vyhnula se Bondovu pohledu, „když jsem k němu byla vstřícná.“ Na chvíli se odmlčela. „Z Kuby jsem odjela do Ameriky. Někde jsem se dočetla o Pinkertonech, té detektivní agentuře. Zašla jsem za nimi a nechala jsem si najít adresu toho člověka.“ Otočila ruce v klíně dlaněmi vzhůru. „To je všechno.“
„Jak jste se dostala sem?“
„Do Benningtonu jsem letěla. Odtud jdu pěšky. Čtyři dny. Prošla jsem Zelenými horami. Vyhýbala jsem se lidem. Jsem na to celkem zvyklá. Náš dům je v jamajských horách. V těch bych to měla mnohem těžší. Chodí tam hodně lidí, rolníků. Tady zřejmě nikdo pěšky nechodí. Všichni jezdí auty.“
„A co chcete dělat teď?“
„Zastřelit von Hammersteina a vrátit se pěšky do Benningtonu.“ Mluvila nevzrušeně, jako by mu říkala, že si natrhá květiny.
Zdola z údolí se ozvaly hlasy. Bond se postavil a podíval se skrz větve. V patiu byli tři muži a dvě dívky. Hovořili a smáli se, jak odtahovali židle a usazovali se ke stolu. Bond vytáhl teleskopický dalekohled. Všichni tři muži byli velice malí a tmaví. Ten, který se stále usmíval a měl nejčistší a nejelegantnější šaty, byl zřejmě Gonzales. Druzí dva byli obhroublí venkovští chasníci. Seděli u sebe na konci obdélníkového stolu a neúčastnili se hovoru. Dívky byly snědé a černovlasé. Vypadaly jako laciné kubánské štětky. Měly na sobě plavky a byly ověšené spoustou zlata, smály se a žvatlaly jako roztomilé opičky. Hlasům by se snad dalo i rozumět, ale hovořily španělsky.
Bond ucítil blízkost dívky. Stoupla si asi yard za něj. Bond jí podal dalekohled. „Ten nejčistší je zřejmě major Gonzales. Ti dva na konci stolu jsou jeho pistolníci. O těch dívkách nic nevím. Von Hammerstein tam ještě není.“ Judy vzala dalekohled, zběžně se podívala do údolí a beze slova ho Bondovi vrátila. Bond přemýšlel, jestli si vůbec uvědomila, že se dívá na vrahy svých rodičů.
Obě dívky se otočily a zahleděly se k domovním dveřím. Jedna z nich něco zavolala, zřejmě pozdrav. Na slunce vyšel malý, podsaditý, téměř nahý muž. Tiše prošel kolem stolu ke kraji dlážděné terasy a věnoval se pětiminutové rozcvičce.
Bond si ho podrobně prohlédl. Mohl mít tak pět stop čtyři palce , měl boxerská ramena a svalnaté hýždě, ale v pase už začínal tloustnout. Prsa i horní část zad měl porostlá hustými chlupy, stejně jako ruce a nohy. S celým tělem ostře kontrastovala lesklá holá nažloutlá lebka s jakousi promáčklinou na temeni, která mohla být způsobena zraněním nebo trepanací. Von Hammerstein měl obličej klasického pruského oficíra – hranatý, tvrdý a bezohledný – ale oči pod neviditelným obočím byly úzké a prasečí a odporně velká karmínová ústa zakrývaly tlusté a vlhké rty. Kolem pasu měl jen proužek černé látky a na zápěstí velké zlaté hodinky se zlatým tahem. Bond znovu podal dalekohled dívce. Cítil jistou úlevu. Von Hammerstein vypadal přesně tak nepříjemně, jak o něm vypovídal admirálův spis.
Podíval se na dívku. Zachmuřeně si prohlížela muže, kterého se chystala zabít. Rty měla stažené v téměř krutém úšklebku. Co s ní má dělat? Její přítomnost mu přinášela jen a jen potíže. Mohla mu dokonce zkřížit jeho vlastní plány, kdyby si tu naivně chtěla hrát s lukem a se šípy. Bond se rozhodl. Nemohl si dovolit riskovat. Trochu ji praští do hlavy, dá jí roubík a sváže ji, dokud nebude hotov. Nenápadně sáhl po pažbě automatické pistole.
Dívka nenuceně couvla o pár kroků. Stejně nenuceně se shýbla, položila dalekohled a zdvihla luk. Sáhla si přes rameno pro šíp a pečlivě jej nasadila na tětivu. Pak se teprve podívala na Bonda. „nedělejte žádné hlouposti,“ řekla tiše. „A držte se ode mě dál. Mám velice dobré periferní vidění. Nepřišla jsem sem z takové dálky jen proto, abych se nechala praštit do hlavy platfusáckým londýnským bobíkem. Na padesát yardů jsem nikdy neminula a ještě na sto yardů dokážu zabít ptáka. Nerada bych vám prostřelila nohu, ale udělám to, když mi budete překážet.“
Bond v duchu proklel svou předchozí nerozhodnost. „Nebuďte pitomá,“ řekl drsně. „Položte ten zatracený luk. Tohle je práce pro chlapa. Jak si myslíte, že postřílíte čtyři chlapy lukem?“
Dívce tvrdošíjně zaplálo v očích. Nakročila pravou nohu a zaujala střelecký postoj. „Jděte do háje,“ procedila hněvivě sevřenými rty. „Zabili mé rodiče. Ne vaše. Jsem tady už celý den a noc. Vím přesně, co dělají, a vím taky, jak dostat Hammersteina. Ti ostatní mě nezajímají. Bez něj jsou to nuly. Takže…“ pozdvihla luk a mírně napjala tětivu. Hrot šípu směřoval na Bondovy nohy. „Buď mě poslechnete, nebo budete litovat. A buďte si jistý, že to myslím vážně. Tohle je má soukromá věc, přísahala jsem, že to udělám, a nikdo mi v tom nezabrání.“ Majestátně pohodila hlavou. „Tak co?“
Bond zamyšleně hodnotil situaci. Měřil si tu nádhernou divokou dívku od hlavy k patě. Typická Angličanka, poznamenaná dětstvím v tropech, s krví kořeněnou feferonkami. Výbušná směs. Sama se vydráždila do stavu ovládané hysterie. Bond si byl jistý, že by jí nedělalo problémy ho zlikvidovat. A byl naprosto bezbranný. Zatímco ona měla nehlučnou zbraň, jeho by zburcovala celé okolí. Jedinou nadějí teď skutečně byla spolupráce. Přenechá Judy část úkolu a sám udělá zbytek. „Poslyšte, Judy,“ řekl tiše. „Jestli se do toho chcete pustit, bude lepší, když to provedeme spolu. Jen tak můžeme uspět a snad i zůstat naživu. Podobné akce patří k mé profesi. Dostal jsem rozkaz – od blízkého přítele vaší rodiny, jestli vás to zajímá. A mám na to patřičnou zbraň. Má pětkrát delší dostřel než váš luk. Měl bych poměrně dobrou příležitost zabít ho teď, ale podmínky ještě nejsou ideální. Někteří z nich na sobě mají plavky. Určitě půjdou k rybníčku. Pak to udělám. Můžete mě krýt. Bude to velká pomoc,“ dodal nepřesvědčivě.
„Ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Je mi líto. Krýt mě můžete vy, jestli chcete. Ale je mi to úplně jedno. S tím rybníčkem máte pravdu. Včera tam kolem jedenácté byli všichni. Dneska je stejně teplý den a půjdou tam zase. Dostanu ho z okraje lesa. Včera večer jsem si vyhlédla skvělé místo. Ti strážci s sebou nosí zbraně – nějaké samopaly. Nekoupou se. Sedí u jezírka a hlídají. Vím přesně, v jakém okamžiku von Hammersteina dostanu. Než ti strážci zjistí, co se vůbec stalo, budu už v bezpečné vzdálenosti. Mám to všechno naplánované. A teď už se nemůžu dál zdržovat. Už jsem měla být na svém místě. Promiňte, ale pokud okamžitě nevyslovíte souhlas s mým plánem, nemám jinou možnost.“ Pozdvihla luk ještě o pár palců.
Zatracená holka, pomyslel si Bond. „Tak dobře,“ řekl. „Ale něco vám povím. Až s tímhle skončíme, dostanete tak nařezáno, že se týden neposadíte.“ Pokrčil rameny. „Tak si jděte,“ řekl odevzdaně. „Já si vezmu na starost ty ostatní. Když se vám podaří uniknout, sejdeme se tady. Když ne, sejdu dolů a posbírám vás.“
Dívka povolila tětivu. „To už je rozumnější,“ řekla bezbarvě. „Ty šípy se špatně vytahují. Se mnou si nedělejte starosti. Jen se držte z dohledu a dávejte pozor, ať se vám v dalekohledu neodráží slunce.“ Věnovala Bondovi krátký, slitovný a vítězný úsměv ženy, která měla poslední slovo, obrátila se a zmizela mezi stromy.
Bond pozoroval svižnou temnězelenou postavu, dokud mu úplně nezmizela. Pak vzal dalekohled a netrpělivě se vrátil na vyhlédnuté místo. K čertu s ní! Teď není čas zabývat se tou pitomou holkou, teď se musí soustředit na práci. Mohl dělat něco jiného? Teď je odsouzený čekat na její první výstřel, a to je zlé. Kdyby vystřelil první on, Bůh ví, co by ta horkokrevná potvora udělala. Bond si dovolil stručnou představu toho, co by s ní udělal on, kdyby už bylo po akci. Před domem nastal nějaký pohyb, a tak vypustil z hlavy vzrušující myšlenky a zdvihl dalekohled.
Dvě služebné poklízely po snídani ze stolu. Dívky ani pistolníci nebyli v dohledu. Von Hammerstein se rozvaloval na polštářích venkovní pohovky, četl si noviny a občas něco řekl majoru Gonzalesovi, který seděl rozkročmo na kovové zahradní židli nedaleko pohovky, kouřil doutník a občas zdvořile zdvihl ruku k ústům, naklonil se stranou a odplivl na zem kousek tabákového lístku. Bond neslyšel, co Hammerstein říká, ale určitě pronášel své poznámky anglicky a Gonzales mu anglicky odpovídal. Bond se podíval na hodinky. Bylo půl jedenácté. Nic se nedělo, a tak se Bond posadil, opřel se o strom a naposledy důkladně prohlédl pušku. Při tom si promyslel přesný postup.
Nebyl svým úkolem nijak zvlášť nadšený a celou cestu z Anglie si musel připomínat, co je to za lidi. Vražda Havelockových byla obzvláště odporná. Von Hammerstein a jeho pistolníci byli obzvláště odporní chlapi, které by zřejmě s chutí zabili mnozí lidé z celého světa – čistě z osobní msty, stejně jako tahle dívka. Pro Bonda to však bylo jiné. Neměl osobní pohnutky. Byla to jeho práce – stejně jako je prací deratizátora hubit krysy. M ho jmenoval katem, který měl zastupovat veřejnost. Svým způsobem, přesvědčoval Bond sám sebe, jsou tihle chlapi nepřátelé jeho země, stejně jako agenti SMĚRŠ nebo jiné nepřátelské tajné služby. Vyhlásili válku britskému lidu, vedli ji proti němu na britské půdě a neustále chystali další útoky. Bond v duchu pátral po dalších argumentech, jimiž by rozptýlil své pochybnosti. Zabili té dívce poníka a psa, jako by to byly mouchy. Navíc…
Dávka z automatické zbraně v údolí vymrštila Bonda na nohy. Při té druhé už měl připravenou pušku. Štěkot zbraně vzápětí vystřídal smích a potlesk. Na trávník s žuchnutím dopadl ve změti modrého a šedého potrhaného peří ledňáček a naposled se zachvěl. Von Hammerstein s ještě kouřícím samopalem popošel pár kroků a prudce na něj dupl patou bosé nohy. Pak si otřel patu do trávy vedle hromádky peří. Ostatní stáli kolem něj, smáli se a podlézavě tleskali. Hammerstein roztáhl rudé rty v potěšeném úsměvu. Pronesl nějakou větu, v níž bylo slovo „rána“. Podal samopal jednomu pistolníkovi a otřel si ruce o tlusté boky. Poté něco vyštěkl na dívky, které se rozběhly k domu. Nato se otočil a provázen ostatními sešel po mírně se svažujícím trávníku k rybníčku. V tu chvíli vyběhly dívky z domu, každá v ruce prázdnou láhev šampaňského. Za smíchu a švitoření poskakovaly za muži.
Bond se připravil. Připnul si teleskopický dalekohled k hlavni savage a zaujal střelecké postavení. Levou ruku si opřel o výčnělek v kmeni stromu, nastavil hledí na tři sta yardů a zamířil doprostřed skupinky lidí u jezera. Pak svěsil pušku, opřel se o kmen zády a pozoroval dění.
Schylovalo se k nějaké střelecké soutěži mezi oběma pistolníky. Oba si naplnili zbraně novými zásobníky a na Gonzalesův rozkaz se postavili na hráz po obou stranách skokanského prkna, asi čtyřicet stop od sebe. Byli zády k jezírku a zbraně měli připravené ke střelbě.
Von Hammersteín zaujal místo na travnatém břehu a v každé ruce pohupoval lahví od šampaňského. Dívky stály za ním a dlaněmi si zakrývaly uši. K Bondovi doléhalo vzrušené španělské brebentění a smích, k němuž se však pistolníci nepřipojili. Jejich obličeje vypadaly v dalekohledu ztuhlé soustředěním.
Von Hammestein vyštěkl povel a nastalo ticho. Pak dal ruce za záda a začal počítat. „Un… dos… tres.“ Na „tres“ vyhodil lahve šampaňského vysoko do vzduchu nad jezírko.
Pistolníci se otočili jako loutky, sáhli do pouzder pro zbraně a vypálili. Poklidnou scenérii rozbil hluk střelby, odrážející se od hladiny rybníčka. Ptáci se s křikem vznesli ze stromů a několik ustřelených větviček spadlo do vody. Levá láhev se rozpadla na prach, pravá, zasažená jedinou kulkou, se o vteřinu později rozpadla vedví. Úlomky skla tiše zašplouchaly uprostřed rybníčka. Levý pistolník vyhrál. Obláčky kouře od zbraní obou mužů se spojily a odlétaly přes trávník. Do ticha doznívala ozvěna. Oba pistolníci sešli z hráze na trávník. Druhý vypadal schlíple, první se zlomyslně usmíval. Von Hammerstein popostrčil dívky kupředu. Našpulily rty a zdráhavě udělaly pár kroků. Von Hammestein se vítěze na něco zeptal. Muž pokývl na dívku vlevo. Ta se zatvářila vzdorovitě. Gonzales s Hammersteinem se rozesmáli. Hammerstein plácl dívku přes zadek, jako by to byla kráva. Pak řekl něco, z čeho Bond zachytil jen „una noche“. Dívka se na něj podívala a poslušně přikývla. Skupinka se rozptýlila. Dívka pro vítěze se prudce rozeběhla a skočila do jezírka a druhá ji následovala. Při plavání na druhou stranu na sebe hněvivě pokřikovaly. Major Gonzales si svlékl sako, položil je na trávu a posadil se na ně. Měl podpažní pouzdro, z něhož čněla pažba automatické pistole střední ráže. Pozoroval von Hammersteina, jak si stahuje hodinky a jde po hrázi ke skokanskému prknu. Pistolníci stáli opodál a sledovali také von Hammersteina i obě dívky, které už byly uprostřed rybníčka. Drželi zbraně a občas se ohlédli k zahradě nebo k domu. Bond pochopil, proč von Hammerstein zůstal tak dlouho naživu. Nenechával nic náhodě.
Von Hammerstein došel ke skokanskému prknu. Přešel je až na konec a zahleděl se do vody. Bond zbystřil a odjistil pušku. Přimhouřil oči. Mohlo to přijít každou chvíli. Ukazovák na lučíku spouště ho svrběl. Na co sakra ta holka čeká?
Von Hammerstein se rozhodl. Mírně pokrčil kolena a zapažil. Teleskopickým dalekohledem Bond viděl, jak se mu chlupy na ramenou zachvěly vánkem, jehož náraz zčeřil hladinu rybníčka. Von Hammerstein prudce předpažil a vzápětí se odrazil od prkna. V tom okamžiku se u jeho zad stříbrně zablýsklo.
Gonzales vstal a nejistě pozoroval kruhy způsobené dopadem těla. S otevřenými ústy vyčkával. Nebyl si jistý, jestli něco zahlédl nebo ne. Oba pistolníci si byli jistější. Zbraně měli připravené. Pokrčeni těkali pohledy z Gonzalese na stromy za hrází a čekali na rozkaz.
Voda v místě dopadu se uklidňovala a kruhy rozšiřovaly. Von Hammerstein se ponořil hluboko.
Bondovi vyschlo v ústech. Olízl si rty a sledoval rybníček dalekohledem. V hloubce uviděl růžovou skvrnu, která pomalu stoupala k hladině. V tom okamžiku vyplavalo obličejem dolů von Hammersteinovo tělo a mírně se zakolébalo. Zpod levé lopatky mu čněl ocelový šíp, na jehož hliníkových letkách se zablýsklo slunce.
Major Gonzales zařval nějaký rozkaz a vzápětí se rozštěkaly dva samopaly. Bond slyšel třesk kulek mezi stromy pod sebou. Ucítil zpětný náraz pušky o rameno a pravý pistolník pomalu padl dopředu. Druhý se rozběhl k jezírku a pálil krátké dávky. Bond vystřelil a minul a vystřelil znovu. Pistolníkovi se podlomily nohy, ale setrvačností padl do vody. Jeho zaklesnutý ukazovák stále tiskl spoušť. Mrtvý pistolník pálil svou poslední dávku k obloze, dokud voda samopal neumlčela.
Vteřiny, které Bond ztratil jedním nepřesným výstřelem, pracovaly pro majora Gonzalese. Lehl si za tělo prvního pistolníka a spustil na Bonda palbu ze samopalu. Ať už Bonda viděl, nebo se řídil jen záblesky jeho pušky, vedl si velice dobře. Kulky se zarývaly do kmene javoru a Bond ucítil na obličeji odštěpky dřeva. Dvakrát vypálil. Tělo mrtvého pistolníka se zachvělo. Příliš nízko. Bond znovu nabil a zamířil. Na hlaveň mu spadla ustřelená větev. Setřásl ji, ale Gonzales už byl na cestě k sestavě zahradního nábytku. Převrátil jeden kovový stolek na bok a přikrčil se právě v okamžiku, kdy se dva výstřely z Bondovy savage zaryly do trávníku těsně před ním. Zpoza pevného krytu střílel Gonzales přesněji a dávky, pálené střídavě z obou stran stolu, se zarývaly do kmene javoru, zatímco Bondovy jednotlivé výstřely zvonily o bíle natřený kov nebo neškodně přelétaly trávník. Nebylo snadné zaměřovat přes dalekohled z jedné strany stolu na druhou, zvlášť když Gonzales měnil strany nepravidelně. Jeho kulky stále bušily do kmene stromu. Bond se sehnul a rychle přeběhl vpravo. Rozhodl se překvapit soupeře střelbou z mýtiny. Gonzales však také chtěl ukončit patovou situaci a prudce vyrazil zpoza stolu. Mířil k hrázi a do lesa, odkud se chystal dostat k Bondovi. Bond se zastavil a zdvihl pušku. V tu chvíli ho Gonzales uviděl. Ještě na hrázi poklekl na jedno koleno a vypálil na Bonda dávku. Bond se nepohnul. Slyšel hvízdání kulek, ale soustředil se na to, aby ustálil střed kříže v dalekohledu na Gonzalesově hrudi. Pak stiskl kohoutek. Gonzales se zakymácel. Napůl se vztyčil a rozhodil ruce. Jeho poslední dávka směřovala k obloze. Po ní Gonzales bezvládně padl do rybníčka.
Bond chvíli pozoroval, jestli se Kubánec nepohne. Pak sklonil hlaveň pušky a otřel si obličej hřbetem ruky.
V údolí doznívaly ozvěny, ozvěny smrti. Vpravo mezi stromy za jezírkem uviděl Bond dvě dívky, jak prchají k domu. Brzy nahlásí všechno na policii, pokud už to neučinily služebné. Byl nejvyšší čas se pohnout.
Bond se vrátil přes mýtinu k osamělému javoru. Dívka už tam byla. Stála k němu zády a s hlavou v dlaních se opírala o kmen. Po pravé ruce jí stékala krev a odkapávala na zem. V horní části rukávu temně zelené košile měla černou skvrnu. Luk a toulec se šípy jí ležely u nohou. Ramena se jí chvěla.
Bond došel až k ní a jednou rukou ji objal. „Uklidněte se, Judy,“ řekl tiše. „Už je to za námi. Jak jste na tom s tou rukou?“
„Nic to není,“ zahuhlala do dlaní. „Něco mě praštilo. Ale bylo to hrozné. Vůbec – vůbec jsem si nedokázala představit, že to bude takové.“
Bond jí konejšivě stiskl ruku. „Muselo se to stát. Jinak by dostali oni vás. Byli to profesionální zabijáci – ti nejhorší. Ale říkal jsem vám, že je to chlapská práce. A teď se podíváme na tu ruku. Musíme rychle pryč – přes hranice. Za chvíli tu bude policie.“
Otočila se. Nádherný divoký obličej byl zbrocený potem a slzami. Šedé oči změkly do poddajnosti. „Jste na mě strašně hodný,“ řekla. „Po tom, jaká jsem byla já na vás. Byla jsem trochu – trochu rozrušená.“
Podala mu zraněnou ruku. Bond jí vytáhl z opasku nůž a rozřízl rukáv u ramene. Byl to průstřel svalu. Bond rozřízl na tři pruhy svůj zelený kapesník a svázal je k sobě. Omyl zranění kávou s whisky, pak vzal z batohu tlustý krajíc chleba a přiložil ho na ránu. Pak rozřízl rukáv až dolů a chystal se jí ho uvázat za zády, aby z něj udělal závěsnou pásku. Ústa měl jen kousek od jejích. Ucítil její teplo a animální vůni. Lehce ji políbil. Pak znovu, vášnivě. Utáhl uzel. Její šedé oči vypadaly překvapivě šťastně. Políbil ji znovu na oba koutky úst. Judy se usmála. Bond poodstoupil a vrátil jí úsměv. Něžně vzal její pravou ruku a vložil zápěstí do závěsné pásky.
„Kam mě odvezeš?“ zeptala se odevzdaně.
„Do Londýna,“ odpověděl Bond. „Je tam jeden starý pán, který tě moc rád uvidí. Ale nejdřív musíme do Kanady. U přítele v Ottawě ti zařídím potřebné pasové formality. Taky budeš potřebovat nějaké šaty a osobní věci. Zdržíme se pár dní. Budeme bydlet v jednom hezkém motelu.“
Podívala se na něj. Prošla obrovskou proměnou. „To bude hezké,“ řekla tiše. „Nikdy jsem v motelu nebydlela.“
Bond se shýbl, vzal pušku a batoh a přehodil si je přes rameno. Přes druhé si zavěsil její luk a toulec, otočil se a vykročil přes mýtinu.
Judy se vydala za ním. V chůzi si rozvázala unavený stonek zlatobýlu a světle zlaté vlasy jí spadly na ramena.
