26
Můj Bože, na stanici byl pěkný blázinec.
Domnívám se, že všichni chtějí odjet z Káhiry – pro případ bombardování. Ve vlacích do Palestiny nebyla žádná první třída – ani v čekárně. Manželky a děti Britů utíkají jako krysy. Naštěstí po vlacích směrem na jih je menší poptávka. V rezervaci jízdenek nebyla žádná požadovaná místa, to říkají vždycky; tady několik piastrů a tam o několik více a vždy se najde jedno místo nebo i tři. Obával jsem se, že bych mohl Elen a chlapce ztratit na nástupišti mezi těmi stovkami bosých venkovanů ve špinavých galábiích, kteří s sebou táhli pevně svázané balíky, kuřata v košících a seděli na nástupišti a snídali, tlustá matka v černém podávala vařená vejce, chléb a rýžový koláč svému manželovi, synům, bratrancům a dcerám vlastním i nevlastním.
Měl jsem dobrý nápad držet chlapce za ruku – jestliže ho budu držet těsně, Elen je bude následovat, výborný nápad, mám výborné nápady, Kriste, já jsem chytrý, chytřejší než Vandam, užírej se, majore Vandame, mám tvého syna.
Někdo vedl na provaze kozu.
Oni mají v oblibě jezdit vlakem s kozou. Nikdy jsem nemusel cestovat turistickou třídou s venkovany a jejich kozami. Co to je asi za práci uklízet vagón turistické třídy na konci cesty, rád bych věděl, kdo to dělá, nějaký chudý feláh, rozdílný rodem, rasou, rození otroci, díky Bohu, dostali jsme místa v první třídě, cestuji první třídou celý život, nenávidím špínu, Bože, jak bylo nádraží špinavé.
Prodavači na nástupišti prodávali cigarety, noviny, muž s velkým košem na hlavě nesl chléb.
Líbí se mi ženy, když nosí koše na hlavách, vypadají tak rozkošně a pyšně, mám rád ženy, když to dělají rády, když ztrácejí svou vůli v rozkoši, když křičí. Gesundheit! Díval jsem se na Elen, seděla vedle chlapce, tak vystrašená, tak krásná, chci to s ní opět brzy dělat, zapomenout na Sonju, rád bych to dělal s Elen právě teď ve vlaku, před všemi těmi lidmi, ponížit ji i toho vystrašeného Vandamova syna, cha! pohled na předměstí z blátivých cihel, naklánějící se domy, navzájem se podepírají, krávy a ovce v úzkých prašných ulicích, vždy jsem byl zvědav, kde se pásly tyhle městské ovce s tlustými zadky, kde se pásly? Žádná kanalizace v temných malých domech podél železnice. Ženy ve dveřích škrábaly zeleninu, seděly na zkřížených nohách na prašné zemi.
Kočky.
Tak milé kočky.
Evropské kočky jsou jiné, pomalejší a tlustší. Žádný div, kočky jsou tady nedotknutelné, jsou tak krásné, kotě přináší štěstí. Angličani mají rádi psy. Protivná zvířata, psi: nečistá, nedůstojná, slintající, lísající se, čmuchající. Kočka je ušlechtilejší a ví to. Je tak důležitá, že je lepší. Je pánem, ne otrokem. Nosím hlavu vzhůru jako kočka, ignoruji chátru, beru zřetel na své vlastní tajemné úkoly, využívám lidi kočičím způsobem, neděkuji, neakceptuji lásku, beru, co nabízejí, jako nutnost, ne jako dar. Jsem pán, německý nacista, egyptský beduín, rozený vladař. Kolik hodin je do Asijútu, osm, deset? Je třeba jet rychle. Najít Ishmaela. Měl by být u studny, nebo nedaleko. Vyzvednout vysílačku. Dnes o půlnoci vysílat. Kompletní britská obrana, jaký bravurní kousek, dají mi medaili. Němci při útoku na Káhiru. Ach, chlapče, dáme to do pořádku. Jaká kombinace. Němci a Egypťané, účinnost ve dne a smyslnost v noci, teutonská technika a beduínská divokost, Beethoven a hašiš. Jestli přežiju, dostanu se do Asijútu a spojím s Rommelem. Pak bude Rommel moci přejít poslední most, zničit poslední obrannou linii, vrhne se na Káhiru, zničí Brity – jak velkolepé vítězství to bude! Snad se mi to podaří. Jaký triumf! Jaký triumf! Jaký triumf!
Nebude mi špatně, nebude mi špatně, nebude mi špatně.
Vlak to říká za mě, drnčí po kolejích. Jsem už starý na to, abych zvracel ve vlaku, obvykle jsem to dělal, když mi bylo osm let.
Tatínek mě vzal do Alexandrie, koupil mi bonbóny, pomeranče a limonádu, přejedl jsem se, nesmím na to myslet, když na to myslím, dělá se mi špatně, tatínek řekl, že to není moje chyba, ale jeho, ale bývalo mi špatně, i když jsem…
