PÁTÁ KAPITOLA
Jediný naprosto nevinný člověk, jehož životem během aféry kolem uranového koncentrátu otřásli agenti v základech, byl úředník, kterého Dickstein pojmenoval Naškrobený límeček.
Když Dickstein setřásl ve Francii dohled, vrátil se autem do Lucemburku, protože předpokládal, že letiště bude čtyřiadvacet hodin denně pod kontrolou. A protože znali i číslo jeho pronajatého vozu, zastavil se na chvilku v Paříži a vypůjčil si jiné od jiné společnosti.
První večer v Lucemburku šel do klubu na Rue Dicks. Seděl sám, popíjel pivo a čekal na Naškrobený límeček. Ale první se objevil jeho světlovlasý přítel. Byl to mladý muž, asi mezi pětadvaceti až třiceti lety, rozložitý a i pod kaštanovým dvouřadovým sakem bylo vidět, že je pěkně stavěný. Zamířil k boxu, kde seděli minule. Pohyboval se půvabně jako tanečník a Dickstein si pomyslel, že by mohl s klidem být fotbalovým brankářem. Box byl volný. Jestliže se v něm scházeli pravidelně každý večer, měli ho zřejmě rezervovaný.
Mladík si objednal pití a podíval se na hodinky. Dicksteina, který ho pozoroval, si nevšiml. Naškrobený límeček vešel o pár minut později. Měl na sobě červený svetr do véčka a bílou košili zapnutou na knoflíčky. Jako tenkrát, šel rovnou ke stolu, kde seděl jeho přítel. Na uvítanou si dvakrát stiskli ruce. Vypadali šťastně. Dickstein se připravoval jim jejich svět rozbít.
Zavolal na číšníka: „Láhev šampaňského ke stolu, kde sedí ten muž v červeném svetru, prosím. A mně přineste pivo.“
Číšník obsloužil nejprve jeho, pak vzal láhev šampaňského v kbelíčku s ledem ke stolu Naškrobeného límečku. Dickstein sledoval, jak na něj číšník ukazuje, coby dárce šampaňského.
Když se na něj podívali, zvedl sklenici s pivem k přípitku a usmál se. Límeček ho poznal a vypadal nervózně.
Dickstein se zvedl od stolu a šel na toaletu. Umyl si obličej a čekal. Chvilku po něm vešel světlovlasý přítel. Učesal si vlasy a čekal, až zůstanou sami. Pak promluvil.
„Můj přítel si přeje, abyste ho nechal na pokoji.“
Dickstein ho obdařil nepříjemným úsměvem. „Ať mi to řekne sám.“
„Vy jste novinář, že? Co kdyby se váš šéf dozvěděl, že navštěvujete místa jako je tohle?“
„Jsem na volné noze.“
Mladík přistoupil blíž. Byl asi o deset centimetrů vyšší a o patnáct kilo těžší než Dickstein. „Vy nás necháte na pokoji.“
„Ne.“
„Proč to děláte? Co chcete?“
„Nezajímám se o tebe, zlatíčko. Radši bys měl jít domů, až si budu povídat s tvým přítelem.“
„K čertu s vámi,“ zaklel mladík a jednou rukou chytil Dicksteina za klopy saka. Druhou ruku sevřel v pěst a rozpřáhl se. K úderu se ale nedostal.
Dickstein mu vrazil prsty do očí. Blonďatá hlava sebou trhla dozadu a instinktivně uhnula na stranu. Dickstein uskočil z dosahu švihající ruky a velmi tvrdě ho nabral do břicha, až mu vyrazil dech. Mladík se zkroutil bolestí. Dickstein udeřil znovu, mířil velice přesně, na nosní přepážku. Něco luplo a vyřinula se krev. Mladík se složil na kachlíkovou podlahu.
Stačilo.
Dickstein rychle vyšel, cestou si upravoval vázanku a rukou si pročísl vlasy. V klubu začalo představení. Německý kytarista zpíval písničku o teplém policistovi. Dickstein zaplatil a odešel. Na odchodu si všiml, jak se Naškrobený límeček znepokojeně rozhlíží a míří k toaletám.
Venku byla příjemná letní noc, ale Dickstein se třásl. Ušel malý kousek a zašel do baru, kde si objednal brandy. Bylo to hlučné, zakouřené místo s televizí v jednom rohu. Dickstein si vzal pití k rohovému stolu a sedl si čelem ke zdi.
Rvačku na toaletě nebude policii nikdo hlásit. Bude to vypadat jako hádka mezi milenci a ani Naškrobený límeček ani personál klubu nebudou mít zájem událost nějak ventilovat.
Límeček odvede svého přítele k doktorovi a řekne, že vrazil do dveří.
Dickstein dopil brandy a přestal se třást. Neexistuje žádný způsob, jak dělat agenta a vyhnout se takovýmhle věcem, pomyslel si. A neexistuje žádný národ, který by neměl své agenty. A bez národu by se Nat Dickstein necítil bezpečně.
Nezdálo se možné žít čestně. I kdyby se člověk vzd…
