TŘETÍ KAPITOLA
Nat Dickstein si nikdy nezvykl na práci tajného agenta. Neustálé podvodné jednání mu vadilo. Pořád lhal, pořád se schovával a předstíral, že je někdo jiný, než je, tajně sledoval lidi a úředníkům na letištích ukazoval falešné doklady. Nepřestával se bát odhalení. Noční můry ho pronásledovaly ve i dne, kdy se mu zdálo, že je najednou obklopen policisty, kteří křičí: Špión! Špión! a pak ho odvedou do vězení, kde mu zlomí nohu.
V současné chvíli byl neklidný. Seděl v budově Jean-Monnet v Lucemburku, u vchodu do kanceláří bezpečnostního oddělení Euratomu a vrýval si do paměti obličeje zaměstnanců, kteří přicházeli do práce. Čekal na tiskového mluvčího Pffafera, ale záměrně přišel dřív. Hledal nějaké slabé místo. Nevýhodou tohoto manévru bylo, že ho všichni zaměstnanci také vidí, ale neměl čas na rafinovaná bezpečnostní opatření.
Ukázalo se, že Pffafer je neupravený mladík s výrazem nelibosti na tváři a s otlučeným hnědým kufříkem. Dickstein ho následoval do podobně neupravené kanceláře a přijal jeho pozvání na kávu. Mluvili francouzsky. Dickstein měl akreditaci pařížské kanceláře obskurního časopisu, který se jmenoval Science International. Svěřil se Pffaferovi, že by rád pracoval pro Science American.
„A o čem přesně v současné době píšete?“ zeptal se ho Pffafer.
„Článek se jmenuje ‚Materiál, za který nemá nikdo zodpovědnost?‘,“ vysvětloval Dickstein anglicky. „Ve Spojených státech se radioaktivní palivo ustavičně ztrácí. Dozvěděl jsem se, že v Evropě existuje mezinárodní systém, který všechen takový materiál kontroluje.“
„Správně,“ souhlasil Pffafer. „Členské země předaly kontrolu Euratomu. Především máme seznam všech civilních institucí, kde se s materiálem pracuje – od dolů, přes továrny zabývající se přípravou a zpracováním, sklady, reaktory až k továrnám, které se zabývají regenerací.“
„Řekl jste civilních?“
„Ano, vojenské instituce jsou mimo rámec naší kompetence.“
„Aha.“ Dickstein si oddechl, že přiměl Pffafera k řeči dřív, než si tiskový mluvčí uvědomil, jak jsou Dicksteinovy znalosti týkající se tématu omezené.
„Jako příklad si vezměte továrnu, která zpracovává uranový koncentrát. Surový materiál, který přijde do továrny, zváží a analyzují inspektoři Euratomu. Jejich údaje jsou uloženy do centrálního počítače Euratomu a porovnány s údaji inspektorů z místa odeslání – v tomhle případě většinou z nějakého uranového dolu. Jestliže je mezi oběma hodnotami nějaká nesrovnalost, počítač ji odhalí. Podobná měření se provádějí s materiálem, který opouští továrnu – kvalitativně i kvantitativně. Tato čísla se opět kontrolují a porovnávají s údaji od inspektorů z místa určení – převážně z jaderných elektráren. Kromě toho se váží a analyzuje veškerý odpad.
Tento proces inspekce a dvojité kontroly se provádí nepřetržitě a zahrnuje i konečnou likvidaci odpadu. A konečně, v továrně se přinejmenším dvakrát ročně provádí inventura.“
„Hmm.“ Na Dicksteina vysvětlení zapůsobilo a cítil, že pomalu ztrácí odvahu. Pffafer bezpochyby účinnost systému zveličoval – ale i kdyby se prováděla jen polovina kontrol, jak mohl člověk nechat tajně zmizet sto tun koncentrátu, aniž by to počítač zaregistroval? Aby přiměl Pffafera k pokračování, nadhodil: „Takže v kterýkoli moment váš počítač ví o každém zrnku uranu v Evropě.“
„V rámci členských zemí – Francie, Německa, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucemburska. A nejedná se jen o uran, ale o jakýkoli radioaktivní materiál.“
„A co podrobnosti týkající se dopravy?“
„Všechno musíme schválit my.“
Dickstein zavřel svůj poznámkový blok. „Zdá se, že je to dobře vypracovaný systém. Mohl bych ho vidět v praxi?“
„To nezáleží na nás. Musel byste kontaktovat úřad pro atomovou energii v dané členské zemi a požádat o povolení. Některé z nich dělají exkurze s průvodcem.“
„A můžete mi dát seznam jejich telefonních čísel?“
„Jistě,“ zvedl se Pffafer a otevřel registraturu.
Dickstein vyřešil jeden problém, aby byl okamžitě postaven před jiný. Chtěl vědět, kam se má obrátit aby zjistil, …
