16
Čekal na mě na vrcholku útesu. Šplhala jsem vzhůru s takovou lehkostí, jakou se člověk pohybuje pouze ve snu. Podal mi ruku, chytila jsem se jí a on mě vytáhl na plošinu vedle sebe.
„Jsem tady,“ oznámila jsem.
„Že ti to ale trvalo,“ odvětil Abdulláh.
Posadila jsem se a objala si kolena. Ranní vzduch byl osvěžující jako voda na rozpálené kůži, stále však poněkud chladný. Neměla jsem na sobě sako. „Emerson se nedal tak snadno přesvědčit,“ vysvětlovala jsem. „Dobře víš, jak je tvrdohlavý.“
„Ne, to není pravý důvod.“
Tyčil se nade mnou. Vysoký a urostlý, s hustým černým plnovousem, oděný do slušivých šatů. Takového jsem ho vždycky vídala ve svých vizích. Decentně si zakryl ústa dlaní, aby potlačil úsměv.
„Ne,“ přiznala jsem a zazubila se na něho. „Byla jsem na špatné stopě.“
„Ano. Kdybys přijela dřív, ušetřila bys sebe a své blízké starostí a nebezpečí.“
„Přestaň s těmi tajemnými narážkami, Abdulláhu!“ zvolala jsem.
„Starosti a nebezpečí jsou stálí společníci na tvé pouti životem, sitt. I kdybych mohl a prozradil ti, co tě čeká, ničemu bych tím neprospěl. Jednomu riziku by ses možná vyhnula, ale spadla bys ihned do druhého.“
„Hmmm,“ zamručela jsem. „A co ta hrobka? Musíš vědět, kde leží.“
„Hrobka? Jaká hrobka? Všechny je znám – tři v Biban el-Moluku, šest v Údolí královen, sedmnáct…“
„Tři v Údolí králů?“
„Dvě z nejbohatších jsou prozatím neznámé,“ pravil zamyšleně Abdulláh. Posadil se ke mně. „Ale o ty ti v současné době nejde.“
„To nevadí!“ vykřikla jsem. „Dvě bohatě vybavené hrobky v Údolí králů! Kde jsou?“
Tentokrát se usmíval zcela bez zábran. „Až se čas naplní, objeví je ti, kterým je tak souzeno. Došlo ti, proč jsem tě lákal do Luxoru?“
„Jak se zdá, rozhodně ne proto, abys mi pomohl vypátrat zapomenutou hrobku,“ zabručela jsem. „Proč tedy?“
„Protože sem patříš. Jen se rozhlédni kolem sebe.“ Opsal paží široký půlkruh.
Pruh východního pohoří olizovaly první paprsky vycházejícího slunce. Žhnuly jako oheň. Údolí dřímalo ve stínu. Za řekou se rýsovaly zamlžené obrysy thébských chrámů, přímo pod námi probleskovaly světlé trosky Hatšepsutiny svatyně. Záře sílila, až se nad skalami objevilo plamenné nebeské oko a posvítilo si na zemi pod sebou. Zatřpytilo se ve vodě, rozjasnilo zeleň úrodných polí a zabarvilo stříbřitý písek do odstínu bledého zlata. Svět se zbavoval noční slepoty a probouzel se do nádherného jitra.
„Jak krásné je tvoje zmrtvýchvstání,“ mumlala jsem, „živoucí Atone…“
„Vládcem je Amon-Re,“ odsekl Abdulláh ve snaze mě opravit. „Ten tvůj Aton neměl dlouhého trvání. Tak jako každý vykonstruovaný bůh, kterého si vymyslí kacíř.“
Vždycky jsem v sobě nosila podezření, že v Abdulláhově hrudi bije tak trochu pohanské srdce. Jelikož jsem se nechtěla pouštět do diskuse o náboženství s mužem, jenž díky svému postavení ví o této problematice jistě mnohem víc než já, pravila jsem mírně: „Oba jsou považováni za bohy Slunce. Představují podobnou boží sílu.“
„Cha,“ ulevil si Abdulláh. „Amon-Re je veliký egyptský bůh. Vládce nebes, pán ticha.“
„Ano,“ souhlasila jsem zasněně. „Udělal jsi dobře, žes mě přivedl zpět, Abdulláhu. Kdyby se mi tak podařilo přesvědčit lorda Carnarvona, aby se vzdal své koncese ve prospěch…“
Abdulláh se hlasitě rozchechtal. „Neměl jsem se zmiňovat o bohatých hrobkách.“ Zvedl se, podal mi ruku a pomohl mi vstát. „Přeháněl jsem, sitt. Co se má stát, stane se. Budoucnost nedokážeš změnit. Pán ti Údolí nikdy nedá. Už musím jít. Přemýšlej o mých slovech.“
„Vždyť jsi mi neřekl nic užitečného,“ brblala jsem.
Přitáhl si moji hlavu a políbil mě na čelo tak, jak by se loučil otec s dcerou. „Bůh tě provázej, sitt. Ať při tobě stojí všichni bozi.“
Ráno po probuzení jsem si pamatovala ze snu každé slovo. Ani snad nemusím zdůrazňovat, kterou část nejjasněji. Emerson stále chrněl. Spočíval na zádech, ruce složené na prsou jako mumifikovaný faraon. Naklonila jsem se nad ním.
„Emersone! V Údolí králů jsou dvě bohatě vybavené hrobky. Dosud je nikdo neobjevil!“
Na to manžel řekl jen to…
