8
Z rukopisu H (pokračování)
Díky válce archeologický průzkum vázl. Ale Legrain se stále zdržoval v Karnaku, a tak se Ramses rozhodl navštívit ho jako prvního. Ostatně, ztratily se mu nějaké sošky. Jeden z mužů převezl Emersonovy přes řeku v malém člunu a vysadil je poblíž chrámu. Z dálky na něj byl stále impozantní pohled, ačkoliv jinak se dávno přeměnil v trosky a jeho nejstarší části úplně zmizely. Kámen posloužil pozdějším panovníkům, kteří si z něj nechali postavit vlastní funerální stavby. Také vandalismus a přírodní pohromy si zde vybraly svou daň. Ramses si živě vzpomínal na rok, kdy se zřítilo několik mamutích sloupů hypostylové síně. Rachot se tehdy rozléhal po celém Luxoru.
Francouze našli právě v hypostylové síni, kde dohlížel na muže, odvážející úlomky sloupoví. Poté, co si s Ramsesem potřásl pravicí a políbil Nefret na tvář, se vydali na obchůzku mezi bloky rozbitých pískovcových pilířů, až dorazili na nádvoří zalité sluncem. Ramses mu pogratuloval k pokroku, který zde nastal od jeho poslední návštěvy.
„Tohle je práce na celý život,“ posteskl si Legrain a rukou opsal kruh, zahrnující jak popadané sloupoví, tak nádvoří zarostlé ostružiním. Poničené pylony je obklopovaly jak ze severu, tak z jihu. „A kolik toho ještě zbývá. Kde pracujete letos vy? Domníval jsem se, že v Gíze.“
Ramses se rozhovořil o svém údajném poslání. Legrain jen pokrčil rameny.
„Obávám se, že je to beznadějné. Všechno se uhlídat nedá a zloději jsou stále troufalejší. Slyšel jste, že mi vybrali sklady?“
„Ano. Objevila policie nějakou stopu?“
„Ach, policie!“ Legrainův cynický úsměv přesně vypovídal o tom, co si o místním četnictvu myslí. Ostatně Ramses měl stejný názor. „Ne, nenašli nic. Kdyby tu byla madam Emersonová, ta by už s něčím přišla, není-liž pravda? Ať už to udělal, kdo chtěl, ve starožitnostech se vyznal. Vybrali si čtyři nejlepší kusy – okouzlující alabastrovou sošku Thutmose Třetího, prakticky nedotčenou, a tři větší sochy, spadající do pozdní Osmnácté dynastie.“
„Na černém trhu se neukázaly?“ vyptával se Ramses.
Legrain znovu pohodil rameny a přihladil si mohutný knír. „Samozřejmě jsem o krádeži uvědomil úředníky v Káhiře. Přesto neočekávám, že to pomůže. Jenom nechápu, jak si ti ničemové poradili s tak těžkými kusy. Takový je život!“ Zakuckal se a omluvně se na Nefret usmál. „Jsem toho názoru, že v nejbližší době na nic podobného nenarazím. Mým hlavním úkolem je restaurování a oprava staveb. Na tu skrýš se soškami jsem narazil docela náhodou, však víte.“
„Moc nám teda nepomohl,“ huhlala Nefret, když se vraceli zpátky k řece. „Vrátíme se zpátky na západní břeh?“
„Napadlo mě, že bychom mohli poobědvat v nějakém místním hotelu.“
„Je moc brzy. Zatím nemám hlad.“
„Ať je tedy po tvém.“
„Připadá mi logické promluvit se všemi egyptology tady v Luxoru. Až na pana Legraina všichni pracují na druhém břehu. Třeba nám poskytnou nějaké vodítko?“
„Dobrá.“
„Ty jsi tak vstřícný, že bych tě nejraději nakopla,“ zabručela Nefret. Kráčela po Ramsesově boku, hlavu skloněnou, takže jí přes širokou kloboukovou krempu nebylo vidět do obličeje. „Hlavně mi neříkej, že tě to mrzí!“
„Dobrá.“
Nefret zůstala stát jako přikovaná. Překvapeně se po ní otočil. Ve tváři byla rudá. Před jeho nechápavým pohledem uhnula očima. „Miláčku, stalo se něco?“
„Nic.“ Kousala se do rtů. „Už se zase chovám naprosto odporně. Ale kdyby ses… kdyby ses na mě alespoň pořádně naštval. Seřval mě. Zatřásl se mnou, nebo…“
„Jednu ti vrazil? Jak si přeješ. Doufám jen, že ti nevadí, když exekuci odložím na později, až budeme sami. Nerad bych hrál divadýlko místním turistům.“
K chrámu mířilo několik skupinek lidí. Někteří se zastavili a nepokrytě na ně civěli. Pravděpodobně Ramsese považovali za příliš troufalého Egypťana v evropských šatech. Na jejich vkus se choval k anglické dívce příliš důvěrně. Nefret popuzeně pohlédla na statnou ženštinu v klobouku omotaném metry závoje a vyplázla na ni jazyk. Zvědavá osoba okamžitě zrudla jako rak a bleskově vyrazila z…
