6.
Millerovi trvalo týden, než mohl získat interview s ředitelem odboru na hamburské prokuratuře, odpovědným za vyšetřování válečných zločinů. Podezříval Dorna, že zjistil, že nepracuje z Hoffmannova pověření, a že učinil náležitá opatření.
Muž, s nímž se setkal, byl silně nervózní.
„Musíte pochopit, že jsem souhlasil s rozhovorem s vámi jen proto, že jste tak dlouho a tvrdošíjně naléhal,“ začal.
„Stejně je to od vás velmi laskavé,“ snažil se Miller vemluvit do jeho přízně. „Chci se zeptat na jednoho člověka, jehož činnost váš odbor nepochybně průběžně vyšetřuje. Jmenuje se Eduard Roschmann.“
„Roschmann?“ řekl právník.
„Roschmann,“ opakoval Mi1ler. „Kapitán SS, od roku 1941 do roku 1944 náčelník ghetta v Rize. Chci vědět, jestli žije, pokud ne, kde je pochován. Jestli jste ho našli, jestli byl někdy zatčen a jestli byl někdy souzen. Když ne, kde je teď.“
Právník byl šokován.
„Panebože, to vám nedokážu říct,“ pravil.
„Proč ne? Je to věc veřejného zájmu. Nesmírného veřejného zájmu.“
Právník se vzpamatoval.
„Nemyslím,“ řekl klidně. „To bychom byli dotazováni častěji. A popravdě řečeno, pokud se pamatuji, je váš dotaz první, který vznesl... nějaký… člen veřejnosti.“
„Já totiž zastupuji tisk,“ řekl Miller.
„Prosím, to je možné. Ale obávám se, že co se týče tohoto druhu informací, máte právo jen na tolik informací, jako kterýkoli občan.“
„A to je kolik?“ zeptal se Miller.
„Lituji, ale nejsme zmocněni podávat informace týkající se postupu našeho vyšetřování.“
„Tak to tedy není správné,“ řekl Miller.
„Ale, ale, pane Millere, těžko byste čekal, že vám policie poskytne informace o vyšetřování nějakého trestného případu.“
„Ano, to bych čekal. A to taky čekám. Policie obvykle vychází vstříc tím, že vydává zprávy, zda se připravuje brzké zatčení. Určitě by odpověděli tisku na dotaz, jestli vědí, zda je jejich hlavní podezřelý živý nebo mrtvý. Pomáhá to dobrému vztahu s veřejností.“
Právník se kysele pousmál.
„Jsem přesvědčen, že v tomto směru prokazujete cenné služby.“ řekl. „Ale tento odbor nesmí poskytnout žádné informace o postupu naší práce.“ Zřejmě našel vhodný způsob argumentace. „Přiznejme si to otevřeně, kdyby hledaný zločinec věděl, že se blížíme k uzavření vyšetřování proti němu, tak by zmizel.“
„Možná,“ odporoval Miller. „Ale záznamy vykazují, že jste doposavad postavili před soud jen tři vojíny, kteří byli dozorčí v Rize. A to bylo v roce 1950 a ti muži tedy byli zřejmě ve vazbě a Britové vám je předali. Takže to nevypadá, že by hledaný zločinec byl ve velkém nebezpečí, že bude muset zmizet.“
„To je ovšem velmi opodstatněná domněnka.“
„Dobře. Tak dejme tomu, že vaše vyšetřování pokračuje. Řízení by ale stejně nijak neublížilo, kdybyste mi jednoduše a prostě řekl, jestli Eduarda Roschmanna vyšetřujete a kde teď je.“
„Mohu vám říct jen to, že všechny záležitosti, za které je náš odbor odpovědný, podléhají stálému dozoru. Opakuji stálému dozoru. A teď si skutečně myslím, pane Millere, že by to bylo všechno.“
Vstal a Miller byl nucen přiznat prohru.
„Abyste se nepřetrhli,“ řekl, když odcházel.
Trvalo celý příští týden, než byl Miller připravený vyrazit. Ten týden trávil většinou doma, přečetl šest knih týkajících se výhradně nebo částečně války na východní frontě a toho, co se dělo v táborech na obsazených východních územích. Byl to knihovník v jeho místní knihovně, kdo se zmínil o Komisi C.
„Je to v Ludwigsburku,“ řekl Millerovi. „Čet´ jsem o tom v jednom časopise. Celým jménem to je Ústřední federální centrála pro objasňování násilností spáchaných v období nacismu. Je to moc dlouhé jméno, tak tornu lidi říkají Centrála nebo Komise C. Je to jediná organizace v zemi, která pátrá po nacistech v celém státě, dokonce na mezinárodní úrovni.“
„Díky,“ řekl Miller, když odcházel. „Podívám se, jestli by mi pomohli.“
Nazítří dopoledne šel Miller do banky, vyplnil pro svého domácího šek na nájemné za tři měsíce, od ledna do března, a zbytek si vyzdvihl v hotovosti, na kontě si nechal jen nutných deset ma…
