7.
Štědrý den připadl v onom týdnu na středu a muž ze západního Německa, který dostal z Berlína informaci o Millerovi, ji předal dál až po vánocích. A když to učinil, bylo to jeho nejvyššímu nadřízenému.
Ten, který zprávu telefonem přijal, poděkoval informátorovi, položil úřední telefon, opřel se o opěradlo svého pohodlného křesla s koženým polštářováním, jaké přísluší řídícím úředníkům, a zadíval se z okna na sněhem pokryté hřebeny střech Starého města.
„Verdammt a ještě jednou verdammt,“zašeptal. „Proč zrovna teď? Proč teď?“
Pro všechny občany města, kteří ho znali, byl chytrý a brilantně úspěšný právník se soukromou praxí. Pro hrstku vysokých správních úředníků rozesetých po západním Německu a Západním Berlíně byl hlavní vedoucí Odessy uvnitř Německa. Jeho telefonní číslo bylo přísně tajné a jeho krycí jméno bylo Werwolf.
Na rozdíl od hororové postavy z Hollywoodu a britských a amerických hororových filmů není německý werwolf zrůdný člověk, kterému za úplňku rostou chlupy na hřbetu rukou. Ve staré německé mytologii je werwolf vlastenecká postava, která zůstala doma ve vlasti, když byli teutonští váleční hrdinové cizáckým dobyvatelem donuceni uprchnout do exilu, werwolf vede odboj proti dobyvatelům z šera hlubokých lesů, útočí v noci a pak zmizí a zanechá za sebou jen vlčí stopu ve sněhu.
Ke konci války skupina důstojníků SS, přesvědčená, že zničení Spojenců, kteří obsadili zemi, je záležitostí pouhých týdnů, vycvičila a instruovala několik desítek ultrafanatických výrostků, aby zůstali v týle armád a organizovali sabotáže proti spojeneckým okupantům. Zřídili je v Bavorsku, tehdy obsazovaném Američany. To byli původní werwolfové. Naštěstí pro ně svůj výcvik nikdy neuplatnili, protože po odhalení Dachau, GI jen čekali na to, aby se někdo o něco pokusil.
Když začala Odessa koncem čtyřicátých let znovu infiltrovat západní Německo, byl jejich první řídící úředník jedním z těch, kteří cvičili adolescentní werwolfy z pětačtyřicátého roku. Proto přijal tento titul, který měl výhodu, že byl anonymní, symbolický a dostatečně melodramatický, aby uspokojil věčnou německou touhu po teatrálnosti. Na krutosti, s níž Odessa zacházela s těmi, kdo jí zkřížili plány, ale nic teatrálního nebylo.
Werwolf z roku 1963 byl v pořadí třetím držitelem titulu a postavení. Fanatický a vychytralý, neustále v kontaktu se svými šéfy v Argentině, střežil tento muž zájmy všech bývalých příslušníků SS uvnitř západního Německa, zejména však těch, kteří dříve zastávali vysoké funkce nebo byli uvedeni na prvních místech v seznamu hledaných zločinců.
Civěl z okna a v duchu viděl proti sobě tváří v tvář stojícího SS generála Glückse v madridském hotelu před pětatřiceti dny, a slyšel generálovo varování, jak je životně důležité za každou cenu udržet anonymitu a bezpečnost majitele továrny na rádia, který teď připravuje pod krycím jménem Vulkán systém dálkového ovládání pro egyptské rakety. A jako jediný v Německu také věděl, že v předchozích letech byl Vulkán lépe známý pod svým pravým jménem Eduard Roschmann.
Podíval se dolů na list poznámkového bloku, na nějž naškrábal číslo Millerova vozu, a stiskl bzučák na stole. Z vedlejší místnosti se ohlásila sekretářka.
„Hildo, jak se jmenuje ten soukromý detektiv, kterého jsme minulý měsíc najali na ten rozvodový případ?“
„Okamžik...“ Ozvalo se šustění papíru, když prohledávala spis. „Byl to Memmers, Heinz Memmers.“
„Dejte mi, prosím, jeho telefonní číslo. Ne, nevolejte mu, jenom mi dejte číslo.“
Poznamenal si číslo vedle značky Millerova vozu, pak zvedl prst z tlačítka interkomu.
Zvedl se a přešel místnost k sejfu, zapuštěnému do betonového kvádru ve zdi, která tvořila stěnu místnosti. Ze sejfu vzal tlustou, těžkou knihu a vrátil se ke stolu. Listoval v knize, až přišel na záznam, který potřeboval. Byli v něm jen dva Memmersové, Heinrich a Walter. Jel prstem po straně proti Heinrichovi, obvykle zkracovanému na Heinze. Zjistil datum narození, vypočítal si jeho věk koncem roku 1963 a vybavil si obli…
