12.
Bylo to ve středu večer, 19. února, když se Peter Miller konečně rozloučil s Alfredem Osterem v jeho chalupě v Bayreuthu a zamířil do Norimberku. Bývalý důstojník SS mu na zápraží stiskl ruku.
„Hodně štěstí, Kolbe. Naučil jsem vás všechno, co znám. Dovolte, abych vám dal poslední radu. Nevím, jak dlouho vám to vydrží. Pravděpodobně dlouho ne. Jestli postřehnete, že někdo prokoukl vaši hru, nezaváhejte. Vypadněte a vraťte se k vlastní totožnosti.“
Mladý novinář odcházel po silnici a Oster sám pro sebe zahuhlal: „Nejbláznivější nápad, o jakém jsem kdy slyšel.“ Zavřel dveře a vrátil se ke krbu.
Miller šel pěšky půldruhého kilometru směrem k nádraží, kráčel vyrovnaným krokem dolů ze svahu a minul veřejné parkoviště. Na malém nádraží s bavorským převislým štítem si koupil lístek do Norimberku. Teprve když procházel kolem kontrolní přepážky k nástupišti, po němž se proháněl vítr, upozornil ho výběrčí lístků:
„Bohužel, budete muset dost dlouho čekat. Vlak do Norimberku má dneska zpoždění.“
Millera to překvapilo. Německé železnice pokládají dochvilnost za věc cti.
„Co se stalo?“ zeptal se.
Výběrčí ukázal nahoru, kde se koleje ztrácely v přehradě kopců a údolí zahalených těžkou záclonou sněhu.
„Na trať napadla spousta sněhu. Zrovna teď jsme se dozvěděli, že se porouchal sněhový pluh. Inženýři na tom pracujou.“
Léta novinařiny vštípila Millerovi hlubokou nechuť k čekárnám. Strávil v nich příliš mnoho času, unavený, prochladlý a v nepohodlí. Pil kávu v malém nádražním bufetu a prohlížel si jízdenku. Byla už proštípnutá. Myšlenky se mu stočily k vozu, zaparkovanému na kopci.
Kdyby ho zaparkoval na druhé straně Norimberka, několik kilometrů od adresy, kterou dostal...? A jestli ho po tom rozhovoru pošlou někam jinam a jiným dopravním prostředkem, nechá jaguára v Mnichově. Mohl by ho dát i do garáže, aby nebyl na očích. Nikdo by ho tam nenašel. Alespoň dokud neskončí tuhle práci. Kromě toho, přesvědčoval se, by nebylo špatné mít po ruce další možnost jak zmizet, kdyby to bylo nutné. Neměl důvod domnívat se, že vůbec někdo v Bavorsku někdy zaslechl o něm nebo o jeho autu.
Vzpomněl si na Mottiho varování, že vůz je příliš nápadný, ale pak si zase připomněl Osterovu radu, aby co nejrychleji zdrhl.
Jet tím vozem bylo samozřejmě riskantní, ale riskantní bylo i být odkázán na pěší chůzi. Přemýšlel ještě pět minut, pak nechal kávu kávou, vyběhl z nádraží a vrátil se na kopec. V deseti minutách seděl za volantem jaguáru a mířil z města.
Cesta do Norimberka byla krátká. Když tam Miller dojel, najal si pokoj v malém hotelu blízko hlavního nádraží, zaparkoval vůz v postranní ulici o dva bloky dál a prošel Královskou branou do starého, zdí obehnaného středověkého města Albrechta Dürera.
Byla už tma, ale světla z ulice a oken zářila na bizarní špičaté střechy a zdobené štíty města uvnitř zdí. Člověk mohl mít pocit, že se ocitl zpátky ve středověku, kdy tu vládli franští králové a Norimberk byl jedním z nejbohatších obchodních měst v germánských státech. Nebylo snadné uvědomit si, že téměř každá cihla a každý kámen, které kolem sebe viděl, všechno bylo postaveno po roce 1945, úzkostlivě rekonstruováno podle starých stavebních plánů původního města, jež i se svými ulicemi dlážděnými kočičími hlavami a s domy z dřevěných trámů lehlo popelem při náletu Spojenců v roce 1943 a proměnilo se v hromady štěrku.
Dům, který hledal, našel dvě ulice za hlavním tržištěm, pod dvojitými věžemi kostela svatého Sebalda. Jméno na štítku souhlasilo se jménem napsaným strojem na dopise, který nesl: s padělaným doporučením, údajně od bývalého plukovníka SS Joachima Eberhardta z Brém. Vzhledem k tomu, že se s Eberhardtem nikdy nesetkal, mohl jen doufat, že ho neznal ani muž v norimberském domě.
Vrátil se na tržiště a hledal, kde by se najedl. Přeloudal se kolem dvou nebo tří tradičních franckých restaurací a pak si všiml kouře vlnícího se vzhůru k mrazivé obloze a stoupajícího z červené taškové střechy malého uzenářství na rohu náměstí, před vchode…