Na prahu (Vilém Závada)

V suterénu

A ještě na chvilku budu mít kde spát.
Obsadil jsem bez dekretu byt
v domečku vyklizeném před zbouráním.

Bez ostychu obnažil svou bídu
a odhalil své vnitřnosti,
jako já dnes beze studu ukazuji rány
a vystavuji na odiv svou ubohost.
Jsem také dům vystěhovaný před bouráním.

Okna jsou zatažena záclonami zašlého času.
Není z nich vidět májově zelené lesy,
červnově rozkvetlé pole a louky
a nad nimi plující oblaka, oblaka, oblaka.
V zatuchlých pokojích a na chodbách
všude jen postele, postele, postele,
děravé slamníky s proleženými důlky,
s výtoky nemocí a škrobem neřestí,
s aurou cizích těl a pachů,
ale už prázdné jak opuštěné vosí hnízdo,
jak vyloupené hrobky faraónů.

Před chvílí odnesli poslední mrtvolu
a já si mám lehnout na její místo
a vlastním tělem vyležet si hrob,
a dřív než přijde, prožíti svou smrt
i vlastní pohřeb svůj
a po něm zapomenutí zaživa.

V bezesné noci hmatám rukou po stěně
a jako vězni z dlouhé chvíle čtou
vše, co se jim dostane do rukou,
přejíždím prsty slepecké písmo šrámů,
krvavým nehtem vydrápaných monogramů,
kosočtverců i probodených srdcí,
testamentů a nesplněných přání,
drásavých obrazů negramotných duší.

Nikde ani bublina vzduchu.
Nikde ani bublina lampičky.
Tma sedá ke tmě.
Pach padá k pachu.
A smrt odhání světlo od mrtvých,
že sama chce s nimi ležet a spát.

Poslepu hledám ve sklepě nějaké dvéře,
jen abych odtud mohl uniknout pryč.
Šlápnu však vedle jak prvně sem vstoupivší host,
povolí pružina, otevře padací most
a už je vše v pohybu jak lavina -
ledová rozkoš smrti.
Zapadnou za mnou dvéře bludiště
a hrubým řešetem sletím do propadliště,
kde vše se smetá na jednu hromadu,
kde vše se vpije do země jak sníh,
kde už ne slunce, ale popel spájí
zapadlá semena i klíčky povadlé,
roub na roubu, hrob na hrobu,
kabely bez proudu, potrubí bez vody,
vypité sklenice, plechovky od konzerv,
vyčichlé parfémy, zteřelé hedvábí,
pach sedlé krve i vystydlého potu
a dny tak rezivé jak staré železo,
zrcadlo smrti, temný rub života i času.