Na prahu (Vilém Závada)

Na prahu země

Okolo pólů se otáčí kolotoč hvězd
Z východu na západ obíhá slunce
Ze země k slunci se tlačí osení
a jako slepci mžourají v prachu kameny

Člověk se s nimi točí podél své osy
Je mu zapotřebí světla i tmy
štěstí a lásky smrti i trápení
aby mu zvalchovaly hrubou kůži
zjemnily srdce prohloubily zrak

Připoután k zemi pohlíží k nebi
Oko jde za sluncem horký dech za větrem
a v drážkách svých vnitřních závitů
dychtivě touží celý se vytáhnout
z kořenů ubohosti až do koruny božství

A zatím stále jenom kleká na svá kolena
Jak na velblouda nakládají na něj břemena
Naklání se vpravo naklání se vlevo
jak loď se z boku na bok kymácí
než dojde k přístavu starý koráb pouště
Proč mu jen spílají že nechodí rovně
když země se stejně jak moře potácí?

Vypadne jednou z řad a zůstane už ležet
s tváří k hvězdám a s nosem zašpičatělým
jak hlava ptáka zmrzlého v letu

Podváží mu bradu a zatlačí mu oči
aby se jim ve snu pořád nezjevoval
ten rozšklebený jícen nicoty
ty strašně vyceněné zuby smrti
a ten sloup zraků trčících do prázdna

Ve chvíli zpopelaví obličej šedivý
Přimrzne na něm vědoucí úsměv mrtvých
s vznešenou natrpklostí olivy
a s kapkou pohrdání v urozeném srdci

Uzavřou v rakvi život nedožitý
Přiklopí víkem život nedovršený
Ztratí se v mlze a mlha zmizí s ním
Zůstane po něm stezka osamělá
hromádka kostí troška popela
Přeletí nad ní vítr a pohrdavě hvízdne

Odejde stařec když ve smrti se najde
Schoulí se znovu ve vajíčku hrobu
Jak hyeny se smějí věřitelé
Jak supi se sletí dědicové
Nikdo z nich neoral a nikdo nebojoval
Jen kořist si přijdou vždycky rozchvátit

A živým zatínají do krku drápy
zloději paraziti darmošlapi
že nemůžeme stát ani na jedné vlastní noze
Ti si však žijí jedí a pijí
a přejedení dělají jen pod sebe
až kolem nich se rozlézá plíseň
a usazuje mrtvě zažraná rez
neboť dech zloděje je dechem smrti

Však i ty zlaté ruce dávají už málo nebo nic
jen se stále natahují aby je víc pozlatili
nebo u cizích vrat někde žebrají

Padá list za listem - strom stojí a nelituje
Sám na podzim je shodí pro listí příštího jara
Uplývá beznaděje vod a břehy nepláčí
že v moři ztratí tvář i jméno
Odejdou lidé - však cesty zůstanou
Vytéká voda z řek - pramen však tryská dál

Uloží matka do skříně své věno
a do dětí své mládí krásu a pel
S krajíčkem chleba ukrojí kus duše
až zůstane z ní samé jenom drobeček

A muž své roztoulané city převádí
ze srdce do prstů a z prstů do věcí
hranatých drsných neotesaných
skrápěných krví leptaných potem
a lásku neviditelnou rukama promění
na lásku jedlou pitnou a hmatatelnou
zářící světlem a sálající teplem

A když tak čítá v knihách země
a každý její řádek pluhem přejede
rozhrne se též jak brázda
a ve žních sklízí úrodu i v srdci
a srdce je plodné láskou až do samé smrti

Nejednou také se pro slzu jen hmoždí
však ani slza neztrouchniví v zemi
a za čas vykyne jak v těstě droždí

Jen nabubřelost lidí splaskne jak puchýř
A pyšný oheň smetou košťata jak saze

Člověk zasvítí jak sirka a zhasne
V dýmu se rozplynou láska i štěstí
Svět není místem posvícenských hodů
Není v něm klidu ani odpočinku
Jenom ty krátké chvíle na mrtvém bodu
mezi přílivy a odlivy moře
mezi otvíráním a zavíráním země
mezi vdechem a mezi výdechem
Mezi dvěma pohyby kyvadla
mezi tím co už je navždy pryč
a tím co ještě nepřišlo

Však země hrbolatá hroudami i hroby
každý rok vstává v panenské kráse
Jak ženy z domu z ní vycházejí květy
Stále se něco hýbe v lůně noci
a stále něco tluče pod srdcem dne
Život se rodí jako by nebylo smrti
s hlavičkou v kleštích nebo řezem císařským
a dnes už chce být nahlas vysloveno
co ještě není ani ve vzduchu
A zrno uložené tisíce let v hrobě
vybuchne zjara v zelené explozi
a zralé klasy se svěšenou hlavou
zavlají ve větru jak koňské ocasy

Když na obloze blýská se a pohřmívá
to zdálky se na ní síla země ozývá
Zhoustnou a zčernají na rovinách parna
Vystoupí vzhůru a své kordy zkříží
Vyletí z pochvy obnažený meč
Krátce a jasně zahřímá svou pravdu
Sedmerou ozvěnou se rozléhá i v horách