Na prahu (Vilém Závada)

Slabost srdce

A ještě na prahu onoho světa se vidím v chlapcích
se smutně řezanou tváří propadlou až k srdci
a s ústy červenými jak čerstvě utržená rána

V rozpuku jara v prvním květu mládí
naliti mízou jak bobule vína
touží a sní tančí a zpívají
na ústech zelený lísteček duše
a ve štěstí jsou nešťastní a smutní

Důvěrně naklánějí hlavu k hlavě
v zbožném údivu nad objevem lásky
v němém úžasu nad neznámou básní
v níž ze dna bezmoci stoupá mocný hlas volání
nádherný křik na rozhraní nářku a zpěvu
na hranicích zoufalství a naděje

V poslední lavici v zákrytu posledních řad
zůstávají vždy stranou a sami
jak ptáci s nakloněnou hlavou naslouchají
co se to klube ze skořápky
co se to hýbá v útrobách
když srdce až do hrdla stoupá
i co to praská ve stromech
když s rozpjatou korunou vzpínají se za sluncem

jako by byli sami samodruzí
jako by byli v jiném stavu
obtěžkáni jen slovem pohledem oka dotekem ruky

než se jim otevře noc jak vyhaslý měsíční kráter
a v jeho odlíčeném světle svět siroby a smrti

Padaví tvrdí a trpící jak na větvích nasazené ovoce
a k lásce ještě dlouho až do svého léta nezralí
jdou po dně své opuštěnosti sami a sami
a s malým dělem mužné síly
někam do vysoka míří a do daleka cílí
jako by měli zasáhnout samo srdce světa

Při každé ráně se celou duší vzepnou
nad řehtavý skřehot a krutý smích
milenců ve tmě zalezlých

nad pyšné a slepé vládkyně
s nahýma očima pod spuštěnými řasami
jež lákají a vnadí na lep krásy
dráždivé neplodné a zlé
a muže který na něj naletí
až do smrti drží spoutaného v zajetí

ale i nad ty dívky svěží a chladné jak svítání zjara
jež nosí hrdě a opatrně svou křehkou krásu
a v horoucí opravdovosti mládí
neotevřely dosud obléhatelům
své opevnění vnější ani svou pevnost vnitřní
a pod prahem srdce ukrývají nevyřčený slib lásky
však v očích se jim už modrá nebe
věčné naděje světa
a v lůně bolestivě zraje zázrak
příštího stvoření člověka

A ještě na kraji hrobu stejně jak na prahu mládí
mě přepadá vznešená slabost srdce
když bázlivý a plachý jak plamen
přemožen jediným pohledem jsem sklonil hlavu
a v úsměvu očí úst i tváře
se mi otevřel ráj nepoznaného blaženství a něhy

Za dne se táhnou za nimi jak stín
Za tmy se slétají jak můry ke světlu
Zdálky je ostřelují náboji touhy
Zblízka se vpíjejí hořícíma očima
a zapálené nechají stát beze slova ve tmě
jako by vše byla dětská zábava a hra
nebo se schovají jak malí chlapci
když rozpoutají požár a už jej neumějí uhasit

Ty mladé Sibyly s hlubokými medovými hlasy
důvěrně naklánějí hlavu k hlavě
jako by měly spolu tajné porady
jako by chřípěmi duše větřily tragédii

Jak slunce se k nám obracejí celou tváří
očima tázavýma pátrají nám v duši
a dlouze si nás prohlížejí ve světle
zda nejsme pouhé pápěří či levná řidina

ale vždy prohlédnou až je už pozdě
že nikdy neděláme nic jen otvíráme dvéře
že raděj polykáme plameny a meče
upalujem se v ohni vína i nikotinu
že raději si navlékáme na krk žernovy
a vymíláme prach z dávno vymlácených stínů
a pro ty stíny zameškáme hostiny
že ve své jalové a prázdné samotě
vzpíráme současně dva světy
a jednou nás oba pohřbí ve svých troskách

než bychom nadzvedli jim pytel všedních starostí
když se jim otevře nepoznaný svět mateřství
lepkavé tělesnosti krve a potu
porodů potratů a umírání
v těch smutných lazaretech a karanténách lásky
a ty konvalinkové křehotinky s ocelovou silou objetí
v čas mládí metající blesky a blesky navštěvované
a v lásce tak odvážné a lstivé jak válečníci v boji

zůstanou na dně svého osudu až do konce samy
a samy nahýma rukama z ohně tahají a brání
bezbranný holý život věčně uplakaný
hladový krutý život věčně zraňovaný

své dívky s kalíšky dychtivě rozevřených retů
své chlapce se smutně řezanou tváří propadlou až k srdci
a s ústy červenými jak čerstvě utržená rána