15
Na verandě bílého bungalovu seděla žena středního věku a vypadala, jako kdyby tam patřila. Podíval se na číslo ještě jednou, aby se ujistil, že je to jeho dům. 1233 Césarova ulice, posílal sem až mnoho dopisů na to, aby se zmýlil. Ale ten dům v něm nevyvolával žádnou představu ani pocit. Vědomí toho, že tu byla Lorraine zavražděna a že tu našel její mrtvolu, ho tížilo v hlavě a motivovalo všechnu jeho činnost za poslední den a noc, ale přesto mu všechno připadalo naprosto cizí a nemohl to překousnout stejně jako tu cizí ženu na verandě svého prázdného domu.
Zabočil z chodníku. Žena se zvedla a vyšla k němu. Byla to silná žena s unaveným obličejem orámovaným krátkými šedými vlasy. Špatně padnoucí modře květované bavlněné šaty se jí krabatily na těle, které poznamenal čas a zemská přitažlivost.
„Dobrý den,“ řekla. „Pokud něco prodáváte, nechci nic koupit, jedině jestli máte nylonky.“ Podívala se dolů na své tlusté nahé nohy. „Už šest měsíců jsem neměla na sobě punčochy, proto mám tak popraskaný nohy. Já jsem měla vždycky citlivou kůži.“
„Nic neprodávám. Jmenuju se Taylor.“
„Neříkejte!“ Ochablý obličej se jí napjal spokojeným překvapením. „Neříkejte, že jste poručík Taylor.“
„Ano.“
„To je co říct. Myslela jsem, že jste…“ Nedořekla konec věty, jako by upustila horký brambor a zvýšila hlas. „Taťko, pojď se podívat, kdo je tady. Máme návštěvu. Neuhád bys, jakou.“ Mrkla na Breta a ochraptěle zašeptala. „Neříkejte mu, kdo jste. Nechte ho hádat. Bude překvapenej.“ Potichu dodala. „Bůh ví, že potřebuje něco, co by mu zchladilo hlavu!“
„Já sám jsem trochu překvapený,“ řekl Bret upjatě. „Myslel jsem, že je můj dům prázdný.“
„Chcete tím říct, že vám to slečna Westová neřekla? Věděla jsem, že vás nechtěla obtěžovat, když jste byl nemocnej, ale teď jste už na tom líp a je divný, že vám to neřekla. Před chvilkou tady byla. Ale stejně, jestli chcete vědět můj názor, a nezáleží mi na tom, jestli jste to věděl nebo ne, bylo od vás opravdu milý, že jste nás tady nechal bydlet.“
„Vůbec ne.“ Bylo to groteskní a neuvěřitelné, ale začínal mít podezření, že tahle žena je Lorrainina matka. V San Francisku mu Lorraine řekla, že její rodiče žijí v Michiganu, ale vyhýbala se podrobnějším otázkám. Myslel si, že se za příbuzné stydí, a nevyptával se nijak blíž na příběh o tom, jak je její otec pravá ruka Henryho Forda a ona by mohla kdykoli dostat místo sekretářky, kdyby nechtěla jít svou vlastní cestou a nechtěla mít svou svobodu.
Žena začala bez rozpaků vykládat o chudých, kteří nemají co ztratit. „Doufám, že se sem nechcete hned nastěhovat. Taťka si ještě nenašel práci a jak od tý doby, co Lorraine umřela, nasává! Bůh ví jestli někdy – taťko!“ zakřičela znovu. „Šel jsi spát nebo co?“
Uvnitř domu zavrčel a pak zakňoural mužský hlas a na podlahu silně dopadla dvě chodidla.
„On zase spal,“ řekla. „V životě jsem neviděla člověka, kterej by spal tolik jako Joe Berker. Loni ve Willow Runu měl noční služby na hřbitově a zvyknul si spát ve dne. Teď spí i v noci. Několikrát jsem mu už říkala, že by se měl dát vyšetřit, jestli nemá spavou nemoc, ale to jsem si jenom dělala legraci. Je to spíš kvůli vínu, který pořád pije. Od tý doby, co jsme sem přijeli, mu říká vino. Člověk by si myslel, že je nějakej španělskej přivandrovalec nebo něco takovýho.“
Když vytušila, že ji už Bret neposlouchá, její hlas pomalu utichl jako nenatažený gramofon. Jméno „Berker“ potvrdilo jeho domněnku, že tahle žena je jeho tchýně, a naplnilo ho to ošklivým smutkem. Tak toto byla rodina, do které se přiženil. Tahle vulgární stárnoucí čarodějnice byla náhradou, kterou přijal za svou krásnou mrtvou matku. Pak si uvědomil, že ta žena ustaranýma očima sleduje jeho kamennou tvář. Polil ho studený pot. Zmiz odtud, ty blázne! řekl si. Byronovská melancholie je opiem intelektuálů a posledním útočištěm malomyslných. Zmiz odtud a jednej jako muž!
„Paní Berkerová.“ Podával jí ruku a neobratně hledal slova, jež by nahradila opovržení, které pociťoval a které se stěží snaž…
