Neděle
5
Nejlépe se mu přemýšlelo v noci, kdy jeho pokoj zahalila tma a ticho. Ještě dlouho po půlnoci byl vzhůru, zmítán vzpomínkami, které se ubíraly ze současnosti zpátky do minulosti. Vystopovat motivy, které vysvětlovaly jeho život, bylo stejně obtížné jako vystopovat řeku, která polovinu své délky teče pod zemí. Ale noc za nocí znovu postupoval tento tápavý boj. Na tomhle ponurém místě mohl přemítat o skrytých vášních, násilí a nenávisti, něze a touze, mohl by najít své ztracené já a klíč ke dveřím pokoje, ve kterém ležel.
Vnější mezníky jeho života – šampionát v boxu na střední škole, absolvování vysoké školy s vyznamenáním, místo ve Washingtonu, publikace jeho knihy o osvícenství – tyhle všechny věci ztratily svůj význam, když se teď na ně díval jinak z výhodné pozice ve tmě. Strohý obřad, při kterém složil služební přísahu jako důstojník námořních sil, na něho tenkrát zapůsobil, ale teď mu připadal bezvýznamný. Byl to jen pouhý článek v řetězci událostí, který ho přivedl až na tuhle nemocniční postel. Jeho duševní krize, stejně jako krize v hospodářství nějakého národa, změnila hodnotu jeho oběživa.
V paměti mu však probleskovaly jiné události jeho života, jakoby odhalované pulsujícím světlem, tepající sklíčeností tajnou a důvěrnou jako jeho krev. Když měl desáté narozeniny, zastřelil vrabce vzduchovkou, kterou dostal od otce jako dárek. Vrabec dlouho bláznivě tloukl po celé zahradě křídly a odmítal zemřít. On nebyl schopen na něho znovu vystřelit nebo se ho dotknout rukama. Stál ochromen vinou, nevolí a lítostí a sledoval, jak od sebe vrabec mezi květinami odhání život.
Když pak za deset let stál nad otcovou rakví, nedokázal truchlit. Květinami přeplněný pohřební salónek v malém městě v Indianě ho nudil a dráždil. Nemohl se dočkat, až se vrátí do Chicaga a do práce. A v té těžké atmosféře řezaných růží a karafiátů si vzpomněl na svoje desáté narozeniny. Otec ho našel u umírajícího vrabce a viděli spolu, jak umřel, viděli, jak se v křeči změnil ze zoufalého ptáčka na hrst jemného peří. Mrtvého vrabce pochovali vedle růžového keře, otec mu vzal vzduchovku a tu už nikdy nespatřil.
Pohlédl do nalíčené a propadlé tváře profesora Emerita George Taylora, který ho zplodil a živil, vzal mu vzduchovku a nemilován zemřel ve spánku ve věku šedesáti šesti let. Ale dva dny po pohřbu se probudil na lůžku ve vlaku na zpáteční cestě do Chicaga a plakal pro toho starce a toho mrtvého ptáčka. Od té doby uplynulo už dalších deset let, ale pořád si ještě pamatoval ty uhasínající oči vrabce, když umíral, a na strašnou opuštěnost mrtvého v rakvi.
Téměř po celou dobu těch deseti let ho obklopovala samota stejně příšerná jako samota toho mrtvého muže. Dokud nepotkal Paulu v La Jolle a ona se nerozhodla, že s ním zůstane, nedokázal nikdy lásku brát ani dávat. Dokonce i ten den, kdy jí řekl, že ji miluje, měl nutkání ji odmítnout. Přestože ve skutečnosti k ničemu nedošlo a to odporné nutkání nakonec zmizelo, celé to odpoledne, nebe v pohybu, šedé moře, temné mraky, divocí kormoráni letící nízko nad vodou, to všechno měl ve vzpomínkách zalité provinilým světlem.
Byl to první zamračený den v týdnu, který spolu trávili, na koupání nebo opalování v zátoce bylo moc chladno. Ke břehům mířil prudký vítr a zesiloval vlny, které se valily jako hory skla a na opuštěných plážích se tříštily. Vítr jí vehnal do tváře barvu a rozsvítil jí oči. V zářivém šátku kolem hlavy vypadala mladě, absurdně a mile a smála se bílým výbuchům vln, které narážely o skály. Vzali se za ruce a přelezli zídku u moře jako tenkrát první noc. Opatrně si razili cestu mezi kalužemi a štěrbinami ve skalách, vylezli po čtyřech na vysokou skálu a stoupli si mimo dosah vln.
Zatímco sledovali hrozivý souboj mořských vln, připlavali tuleni. Většinou se drželi alespoň míli od břehu, se zvednutými čumáky, které vypadaly proti měňavým barvám oceánu jako temné malé mizející kužely. Ale někteří se snažili chytat vlny a nechali se jimi unášet až ke břehu. Dokázali plav…
