Poprava
Placené předváděčky začaly den před Velikonocemi.
Strávil jsem víkend s rodinou na venkově, v pondělí odpoledne si sbalil věci a odjel do apartmá na Západní Desáté ulici ve Village, jež mi blahosklonně půjčila dvojice přátel, která velikonoční svátky trávila v Chicagu. Byt byl malý a útulný, byla v něm ložnice, malá kuchyň s oknem do uzavřeného dvora a obývací pokoj s opravdovým krbem na dřevo. V ložnici, ze které se pro změnu otevíral výhled na Desátou ulici, byla obrovská manželská postel s mosaznými pelestmi a opulentním přehozem z rudého brokátu. Na stěně nad postelí visela lampička na čtení, na nočním stolku stál budík s přepínáním na rádio a na jednom z polštářů byl špendlíkem připíchnut vzkaz od Dotty:
Milý Gene, prostěradla jsem vyměnila včera a pokud budeš potřebovat čisté povlaky, jsou ve vestavěné skříni vedle kuchyně. Vem si cokoli budeš chtít z ledničky a baru, použij bez problémů rezervní holicí strojek od Mika i můj psací stroj, který najdeš v ložnici na stole u okna. Papír a guma je v druhém šupleti vlevo. Ve čtvrtek mi sem přichází uklízet ženská z Jižní Karolíny, co se jmenuje Eudice, už jsem jí řekla, že jsem Ti půjčila náš byt. Užij si ty předváděčky, přijedem do města na premiéru.
Líbá Tě Dotty
Přečetl jsem si lístek a vybalil si všechny věci. Abych řekl pravdu, nebylo toho zase tolik, protože jsem vzal s sebou jenom jednu tašku s půltuctem čistých košil, pulovr, ponožky, pyžamo, zubní kartáček a elektrický holicí strojek. Cítil jsem se hodně nezvykle v tom newyorském apartmá. S Natálií jsme se přestěhovali na venkov krátce po narození našeho prvního dítěte. Petemu bylo deset, když se má hra začala zkoušet, což znamenalo, že na Cape Codu s jeho šedivými doškovými střechami jsme bydleli téměř jedenáct let. Na domě byl ochoz a já si pamatuji, jak jednoho dne, když jsme stále vyjednávali o autorských právech a já se díky nepřebernému množství martini trochu zdržel ve městě, stála Natálie ve druhém poschodí se sepnutýma rukama v tradičním postoji námořníkovy ženy – se vztyčenou hlavou, rameny vystrčenými dozadu a zapadajícím sluncem v zádech.
Tu první noc, kterou jsem ve městě strávil sám, jsem ji velice postrádal. Ulice dole zněla ustavičným hlomozem aut. Ve tři ráno jsem zaslechl smích jakési dívky a po několik bláznivých vteřin si myslel, že Natálie je se mnou v ložnici. Vstal jsem z postele a přistoupil k oknu. Dívka, která se smála, měla na sobě zelené šaty. Byla to blondýnka, jednu paži měla ochable zavěšenou okolo krku muže, který ji doprovázel, a prohýbala se smíchy. Vrátil jsem se zpět do postele a za chvíli usnul. Budík mě vzbudil v devět hodin.
Zkouška měla začít v deset.
V poledne jsem věděl, co je zapotřebí udělat.
Myslím, že bych zde měl vysvětlit, že ti, kdo se věnují zkoušení nějaké hry, dříve či později upadnou do podivného hypnotického stavu, jenž si ovšem zpravidla navodí sami. Psaní dramat je osamělá činnost, vlastní produkce hry ale vyžaduje skupinové úsilí. Za jedinou čistou produkci hry jsem dříve považoval situaci, kdy člověk nějakou hru píše a zároveň si v hlavě promítá konkrétní obrazy toho, jak by se celý děj měl odvíjet na jevišti. Nehrozilo, že se do takovéto produkce vloudí chyba způsobená lidským faktorem, žádný herec nemohl danou postavu zničit svým neuměním či nesprávnou interpretací, žádný režisér do ní nemohl propašovat emoce, kterými ji neobdařil autor, žádný scénograf nemohl vymyslet výpravu, jež by odporovala autorovým představám. Naopak v dramatikově hlavě vznikala nádherná, jedinečná bytost, novorozenec, který jako zázrakem nebyl plodem něčí spolupráce, a který svému jedinému rodiči připadal přímo neskutečně krásným (ačkoliv ve skutečnosti to mohla být zrůda). Míval jsem pocit, že hra je na psacím stroji nejenom psána, nýbrž zároveň i předváděna před obecenstvem, které produkci odměňuje nehynoucím potleskem.
Teď už vím, že hra zůstává pouze rukopisem – pokud ji tedy někdo neuvede na jeviště. Teprve pak začíná žít a tento život je mnohdy zcela ji…
