Celá e-kniha Poprava a jiné povídky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2
Dvůr motelu byl zalitý slunečním světlem, na větvích stromů rašily zelené lístky. Byl duben a Millie na sobě měla pestré kartounové šaty, které odrážely zářivé barvy toho jara. Frank si vzal tmavý oblek, vázanku si ale vybral takovou, že skvěle ladila s těmi šaty – na světle zeleném podkladu rozmařile hýřily bílé sedmikrásky se žlutými terči. Bez nejmenších potíží odemkl dveře a vytáhl klíč ze zámku, jako by ten pohyb cvičil od narození. Millie vstoupila dovnitř jako první. Rychle šla k prádelníku a položila na něj kabelku. Zatímco Frank zamykal zevnitř dveře, přistoupila k oknu a jedním trhnutím zatáhla závěsy. Frank dveře zajistil bezpečnostní západkou a otočil se a ona se mu vrhla do náručí. Vášnivě ho políbila, pak se od něj rychle odtáhla a zmizela v koupelně.
Frank se posadil do jednoho z křesel u stěny. Rozsvítil lampu, která stála mezi křesly, a začal si sundávat boty a ponožky. Millie vyšla z koupelny a papírovým kapesníčkem si z tváře stírala obličejový krém.
Přistoupila k zrcadlu a začala si ze rtů odstraňovat rtěnku. Frank si sundal sako, zatímco Millie vyklouzla z lodiček. Přistoupil k věšáku a pověsil sako na ramínko. Millie dokráčela naboso k němu, otočila se, uchopila do rukou vlasy, zvedla je a obnažila šíji, a počkala, až jí vzadu rozepne zip.
„K čemu to je?“ řekl.
„Cože?“ řekla a udiveně se na něj podívala.
„K čemu to všechno je? K čemu všechno tohle?“ opakoval zoufale, šel ke křeslu, posadil se do něj a začal si nervózně mnout ruce. „Jak mám do něčeho jít srdcem, když mé myšlenky neustále poletují bůhvíkde?
Dohání mě k šílenství, Millie. Jestli s tím nepřestane, odejdu.“
„Odejdeš?“ zeptala se Millie překvapeně.
„Odejdu, přesně tak, odejdu,“ řekl, zvedl se a začal rychle přecházet kolem prádelníku. „Varoval jsem ji.
Řekl jsem jí to stokrát. Nemůže se ke mně chovat tímhle způsobem. Nejsem žádný mladíček, který právě skončil univerzitu.“
„Tys jí to řekl?“ zeptala se Millie a zvedla obočí.
„Už stokrát. Více než stokrát. Bezpočtukrát. Znovu a znovu. Tisíckrát. A pak dnes…“
Millie se polekaně zeptala. „Co se stalo dnes?“
„Co je vůbec za den?“
„Úterý. Víš přece, že je úterý. Scházíme se každé úterý.“
„Myslím, kolikátého je dnes? Co je dnes za datum?“
„Šestého dubna.“
„Správně. To znamená, že s tím začala o pět dní později. Co má tedy celý tenhle kolotoč znamenat?“
„O pět dní později?“
„Ano. A teď na mě celý čas jen ječí. Když přitom za všechno může sama.“
„Franku, myslím, že jsme si už dávno řekli, že se o podobných věcech nebudeme bavit.“
„Bavit se o čem?“
„O Mae a Michaelovi.“
„Kdo se baví o Mae a Michaelovi? Mluvím o Hope. Hope Cromwellové. První, co dnes ráno udělala, bylo, že přišla za mnou a řekla: Kde je to? Takže jsem jí připomněl, že mi o té zatracené věci řekla v pátek, pět dní po termínu, a ona prohlásila, že měla pocit, že půlminutový šot nemůže zabrat tolik času, tím spíš, když vím, že klient netrpělivě čeká na prezentaci a že by mi to tolik netrvalo, kdybych si každé úterý nedělal tak dlouhou polední pauzu. A já jí řekl – Podívej se na svou polední pauzu, ta začíná v jedenáct a končí ve tři. Nic mi nemluv o poledních pauzách, děvenko.“
„Tohles jí opravdu řekl?“
„Samozřejmě.“
„Řekls jí děvenko?“
„To ne, neřekl bych jí nikdy děvenko. Jde mi jenom o to, že nesnáším, když mě chce někdo seřvat za něco, za co nemůžu. A i kdybych měl každé úterý delší polední pauzu, tak co? Mám sto chutí říct jí, co mi s tou zakázkou může.“
„A proč jí to teda neřekneš?“
„Cože?“
„Proč jí neřekneš, co ti s tou zakázkou může?“
„Proč to neřeknu Hope?“
„Ano.“
„Teď je nejspíš na obědě.“
„Zkus jí zavolat,“ řekla Millie a zamířila k telefonu.
„Člověk by neměl jednat unáhleně,“ řekl. „V New Yorku je milión reklamních textařů a všichni jsou přibližně stejně tak dobří jako já.“
„O tom silně pochybuju,“ řekla Millie. Zvedla sluchátko a podala mu ho. „Zavolej jí.“
„Vteřinu, Mil,“ řekl. „Nech mě, ať o tom chvíli přemýšlím.“
„Co je na tom k přemýšlení? Prostě jí to řekni a basta.“
„Řeknu j…
