Narozeninový večírek
Byl stále velmi opilý, když někdo, pilot nebo navigátor, bylo úplně jedno, kdo to byl, řekl cosi do reproduktorů. Překulil hlavu po opěradle na jednu stranu a zadíval se okénkem, které teď měl přesně v úrovni pravého ramene, dolů na špendlíkové hlavičky světel vyskakujících v dálce před ním. Přemýšlel, co to vlastně bylo, to, co zaznělo z reproduktorů, když uličkou mezi sedadly přišla světlovlasá letuška, zůstala na okamžik stát a usmála se na něj.
„Připoutal byste se prosím, pane?“ požádala ho.
„To bych rád,“ odpověděl. Opětoval její úsměv a začal hledat přezku bezpečnostního pásu, nadzvedl se na sedadle a šmátral pod sebou zoufale rukou, zatímco letuška stála nad ním a shovívavě se usmívala.
„Můžu vám pomoci?“ zeptala se.
„Buďte tak laskavá,“ řekl.
Sklonila nepatrně hlavu a proklouzla k němu kolem prázdného sedadla po jeho levici. S úsměvem uchopila oba konce bezpečnostního pásu a zaklapla přezku, zatímco on jí zlehka a se čtveráckým úsměvem položil prsty pravé ruky zevnitř na pravé stehno těsně nad kolenem. Vůbec na to nezareagovala, netrhla sebou, nezaječela, neudělala vůbec nic. Pouze na něm upravila bezpečnostní pás, ustoupila zpátky do chodbičky a řekla: „Tak to bychom měli, pane.“
Docela ho to šokovalo. Tak tohle je sebekontrola, pomyslil si, tomuhle říkám umět zachovat klid. A přemýšlel nad tím, zda se v jeho hlavě neodehrál nějaký zkrat, když mozek poručil ruce, aby sáhla na to obnažené stehno, příkaz však nebyl vykonán. V tom případě se ale nic nestalo a dívčina neuvěřitelná chladnokrevnost a klid, schopnost zůstat tváří v tvář nebezpečí usměvavou matkou utěšitelkou nepředstavovalo nic, co by člověk měl obdivovat. Panebože, jsem ale pořádně nalitý, pomyslel si.
Nedokázal pochopit, jak se mohl tak opít, tím spíše, že s naprostou určitostí věděl, že letecké společnosti na celém světě zachovávají železné pravidlo přikazující nenalévat kterémukoli pasažérovi během letu víc než dvě whisky. Začalo v něm nicméně klíčit podezření, že ještě předtím, než nastoupil do letadla, spořádal nepřeberné množství pití, ačkoliv si v tom okamžiku na něco podobného nedokázal vzpomenout, zejména, když se svět kolem znenadání nahnul na jednu stranu. Zářivě rudá a zelená a bílá světla, která ještě před chvílí ubíhala v dálce, se objevila náhle v bezprostřední blízkosti za okénkem, a on si pomyslel, panebože, řítíme se k zemi.
Okamžitě si ale uvědomil, ke své nekonečné úlevě, že letoun pouze opisuje kruh při nalétávání na letiště, podle všeho to byl New York, ačkoliv si nedokázal vzpomenout, že by při nějakém letu do New Yorku viděl podobná světla, roztroušená po krajině, na míle daleko, ach bože, byl to nádherný pohled, a probudila se v něm touha, dovědět se kde je.
Ona chladnokrevná světlovlasá letuška roztáhla skládací zástěnu oddělující komfortní třídu od zbytku kabiny, a pak zamířila ke svému sedadlu, aby se připoutala. Nesla přikrývku nebo něco podobného.
Vzpomněl si, že v letadle začnou před přistáním vždycky zničehonic uklízet, aby všechno bylo v pořádku.
Řekl: „Slečno?“, a když se zastavila v uličce mezi sedadly, všiml si, že se drží v bezpečné vzdálenosti.
„Slečno, kde to jsme? Někde přistáváme, že?“
„Ano?“
„Chci říct, kde to přistáváme?“
„V Los Angeles,“ řekla.
„Ach, bože,“ vzdychl. „Nikdy předtím jsem nebyl v Los Angeles.“ Na chvíli se odmlčel, a pak se usmál.
„Slečno?“
„Co si přejete? Musím se jít připoutat.“
„Já vím. Chtěl jsem se vás jenom na něco zeptat. Strčil jsem vám před chvílí ruku pod sukni?“
„Ano, to jste strčil.“
„Před malou chvílí?“
„Ano.“
„Děkuji,“ řekl.
„To je všechno, co jste chtěl?“
„Ano, děkuji vám.“
Letuška se usmála. „Tak dobrá,“ řekla. Chtěla odejít dopředu, pak se ale zarazila, otočila se, naklonila se k němu a zašeptala: „Máte studené ruce.“
„Děkuji,“ řekl.
„To je v pořádku,“ odpověděla, usmála se a šla dopředu.
Přitiskl čelo na sklo a pozoroval světla před sebou. Byla čím dál blíž. Už dokázal rozeznat auta, pohybující se po silnici, neónové reklamy…
