Celá e-kniha Blázni umírají v pátek ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 16
HORKÝ BRAMBOR
Doufal jsem, že Berta bude na obědě.
Nebyla.
Nová recepční mi hned při vstupu řekla: „Čeká na vás paní Coolová. Chce s vámi hned teď mluvit. Je u sebe.“
„Dobře,“ odpověděl jsem. „Už jdu.“
„Tak já jí řeknu, že už jste přišel.“
„Ne, neříkejte, já tam jdu rovnou.“
„Ale ona chtěla, abych ji upozornila, jakmile přijdete.“
„Já musím ještě předtím udělat jednu věc,“ řekl jsem. „Nezabere mi to víc než minutu. Jakmile budu hotovej, zajdu za ní. Nic jí neříkejte.“
Podívala se na mě s pokrčeným obočím. Vypadala, jako by se chtěla dát do pláče.
Rozesmál jsem se: „Tak dobře, řekněte jí a já jdu hned.“ Odešel jsem do své pracovny.
„Proboha, Donalde, jak to vypadáte?“ zhrozila se Elsie. „Co se vám stalo?“
„Utrpěl jsem trochu šok.“
„Chcete si o tom popovídat?“
„Ne.Všiml jsem si soucitného výrazu v jejích očích a řekl jsem: „Někdo mě zezadu praštil do hlavy a uspal mě jako nemluvně. Takže mě bolí hlava a celý záda mám ztuhlý.“
„Tak si zajděte do tureckých lázní.“
„Kdybych tak na to měl čas!“
„Tak si ho musíte udělat,“ řekla. „Tam přece můžete přemýšlet zrovna jako –“
Otevřely se dveře a v nich se objevila Berta. „Vy zákrsku zaprcatělej, jak si to představujete, zdrhnout si a nechat mě v kaši, když jde do tuhýho?“
„Pracoval jsem na případu.“
„Na případu!“ vykřikla Berta Coolová. „Vždyť ani nevíte, o jakej případ jde. Vy pracujete na tom včerejším, ale dneska už je všechno jinak. A vůbec, k čemu to teda je, když se ani nemůžeme spojit, když se něco děje? Proč mi teda ksakru aspoň neřeknete, kde jste? Proč nezavoláte?“
Obešel jsem psací stůl, sedl jsem si na židli, opřel se a dal si nohy na stůl. Když jsem se dotkl zády opěradla, ucukl jsem bolestí.
„Co je s váma?“ zeptala se Berta.
„Bolí ho hlava,“ řekla Elsie Brandová.
„Hlava!“ vykřikla Berta. „Mě, myslíte, nebolí hlava?“
„Držte zobák,“ křikl jsem na Bertu. „Potřebuju přemýšlet.“
„Přemýšlet? Vždyť proboha ani nevíte, o čem máte přemýšlet.“
„Dobře,“ řekl jsem unaveně, „tak mi teda řekněte, o čem mám přemýšlet. Radši budu poslouchat, než abych si od toho vašeho řvaní nechal zničit bubínky. Co se teda stalo?“
„Naše klientka,“ řekla Berta, „je v kaši. Potřebuje nás, a to hned. A já tu kvůli vám sedím jak na vejcích.“
„Která klientka?“ zeptal jsem se.
„Jste praštěnej?“
„Ne, ale chci vědět, která klientka.“
„Pořád ta samá. Charlotta Hanfordová.“
„Co chce?“
„Je v kaši. Potřebuje, abyste jí z toho pomoh ven. Co asi může chtít? Proč asi myslíte, že sem teda přišla a vysolila svý poslední prachy? Pět set osmdesát pět dolarů. To jsou pěkný peníze!“
„To udělala?“
„No to bych řekla!“
„Ona to chtěla usmlouvat na dvě stě padesát, ale já jsem ji trochu přitlačila a hodilo to pět set osmdesát pět babek! A celou tu dobu čumím na hodiny a vykládám o tom, jakej jste báječnej detektiv, potom mi ona zaplatí, já jí dám účet a sedím tu s rukama v klíně a nevím, kde se couráte – vyberu prachy a nemám za ně co nabídnout.“
„Tak proč jste se sama nedala do práce na případu?“
„Nedala do práce!“ vykřikla Berta. „Jako bych na něm málo pracovala! Copak jste neslyšel, že jsem z ní vyždímala skoro šest set babek? Nemluvte jako hlupák. Jestli si myslíte, že to není práce, tak to někdy zkuste sám.“
„Jakže zněl ten účet?“
„Zněl na pět set osmdesát pět dolarů.“
„Za co?“
„Za zastupování Charlotty Hanfordové.“
„To jste neměla dělat,“ řekl jsem.
„Aha, vám se na ní nelíbí barva vlasů nebo co?“
„Máte nejdřív zjistit stav věcí, než do něčeho začnete strkat nos.“
„Já ho znám. Stav je pět set osmdesát pět dolarů a tu ubohou holku do toho chce někdo namočit.“
„Kdo ji do toho chce namočit?“
„To máte právě vypátrat.“
„A do čeho vlastně?“
„Jsou v tom nějaký zfalšovaný důkazy. A z Franka Sellerse už mě taky bolí hlava. Ten vidí v každým zloducha, i kdyby měl na čele napsáno, že je nevinnej.“
„Kde je teď Charlotta?“
„Poslala jsem ji na oběd. Řekla jsem jí, že se mezitím vrátíte. Bože můj, já jsem z toho byla tak nervózní, že jsem ani nedokouřila cigaretu. To …
