Kapitola 11
HRA NA PRAVDU
Asi za deset minut půl desáté jsem vešel do kanceláře, kývl na recepční a vešel do své pracovny.
Seděl tam Jim Fordney a mluvil s Elsií Brandovou.
„Pan Fordney přišel za vámi,“ oznamovala mi Elsie. „Tak jsem myslela, že byste ho asi nechtěl nechat čekat na recepci. Potom volal seržant Sellers, mluvil s paní Coolovou. Tak jsem ho pozvala dál.“
„Hodná,“ řekl jsem. „Co je nového, Fordney?“
„Sledoval jsem ho celou dobu,“ odpověděl Fordney.
„Ví o tom?“
„Ne. Ten měl napilno.“
„Výborně. Mně se zdálo, že to nebude jednoduché ho sledovat. Kam šel?“
„Do budovy Pawkettu.“ Hvízdl jsem.
„Vyjel nahoru výtahem,“ řekl Fordney. „Když to vypadalo, že se tam nahoře zdrží, zaparkoval jsem před domem a vešel dovnitř. Chtěl jsem taky vyjet nahoru, ale vrátný chtěl, abych se zapsal do knihy, a potom se zeptal, kam jdu.“
„Co jste mu řekl?“
„Že jdu za doktorem Quayem na ošetření. Povídal, že tam doktor Quay není. Tak jsem mu řekl, že s ním mám domluvenou schůzku a že určitě přijde, že mi to slíbil. A on na to, že nemá cenu, abych jezdil nahoru, dokud nepřijde. Zatímco jsme mluvili, podařilo se mi přečíst v knize iniciály C. K. u investiční společnosti Alfa.“
„A co bylo dál?“
„Nechal jsem vrátného, aby mi to rozmluvil, a řekl jsem, že počkám na doktora Quaye venku. Vyšel jsem ven a přečetl jsem si vývěsku. Investiční společnost Alfa byla napsaná u kanceláře číslo 610. Doktor Quay je 695. Může to něco znamenat?“
„To bych taky rád věděl,“ řekl jsem. „A co bylo potom?“
„Vyšel jsem ven a sedl jsem si do auta. Za chvíli vešla dovnitř nějaká dívka. Do knihy se nenapsala. Nevím, jak je to možný, ale nenapsala se. Nechtěl jsem se ptát, aby neměl vrátný podezření. Myslím, že kdyby mě začal podezírat, tušil by, že tu obchází detektiv.“
Přikývl jsem.
„Tak jsem si sedl do auta,“ pokračoval Fordney, „a čekal jsem asi minutu nebo dvě. Potom vyšla ta dívka a Keetley hned za ní. Vzala si taxíka. Čekal tam na ni. Nastoupila a Keetley ji sledoval.
„Sledoval jste je?“
„Ano.“
„Kam jeli?“
„Dolů na nádraží Svaz.“
„A potom?“
„Zaplatila a vystoupila. Vešla dovnitř. Keetley zaparkoval a šel za ní. Využil jsem příležitosti. Vystoupil jsem a nechal jsem běžet motor. Ta dívka hodila minci do takovýho toho boxu na zavazadla – víte, co myslím, ty skřínky, co se zamykají na kód nebo na klíč, a když tam hodíte minci –“
„Já vím,“ řekl jsem. „Co bylo dál?“
„Otevřela, dala něco dovnitř, zamkla, vzala si klíč a šla na tramvaj.“
„A Keetley?“
„Keetley jako by o ni ztratil zájem. Nastoupil do auta a odjel.“
Fordney otevřel peněženku a vyndal červenou kartu. Podal mi ji. „Dostal jsem pokutu, že jsem nechal běžet motor. Nevadí to?“
„Ne,“ řekl jsem, „my to vyřídíme.“
„Děkuju. Nevím, jestli to bylo dobře, nebo ne.“
„Bylo.“
„No,“ pokračoval Fordney, „ten chlapík, co jsem ho sledoval, jel rovnou domů na Prospect Arms Apartments. Zkontroloval jsem to, je tam napsaný na schránce – Carl Keetley, byt číslo 321.“
Zazvonil telefon.
Zvedla ho Elsie Brandová, ale ještě předtím mi řekla: „Volala nějaká paní. Nechtěla se představit, ani tu nechtěla nechat číslo, abyste jí mohl zavolat, ale řekla, že ještě zavolá sama. Potom volala asi každých deset minut. Jestli je to ona, mám vám ji dát?“
„Ano, dejte mi ji,“ odpověděl jsem a potom jsem se obrátil k Fordneymu: „Jak vypadala ta slečna, co ji Keetley sledoval?“
„Upravená, štíhlá,“ řekl Fordney, „v šedých šatech, zrzavá a –“
Elsie Brandová, která mezitím zvedla telefon, na mě gestikulovala a řekla do telefonu: „Moment, já vás předám panu Lamovi.“ Pokynul jsem jí, aby telefon ještě chvilku držela, a řekl jsem Fordneymu: „Asi tak 160 centimetrů, padesát kilo. Šedé šaty, tmavé punčochy, zelené boty, zrzavá –“
„Jo, to je ona.“
Vzal jsem telefon a řekl: „Haló?“ Na druhé straně se evidentně ulevilo Ruth Otisové: „Donalde, já jsem tak šťastná, že jsem vás zastihla. Už jsem se bála, že tam dnes dopoledne vůbec nebudete. Zkoušela jsem to domů i do kanceláře.“
„Byl jsem venku, měl jsem nějaké j…
