Celá e-kniha Blázni umírají v pátek ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 9
PĚKNĚ SILNÁ MEDICÍNA
Jak jsem předpokládal, dveře domu na Lexbrook Avenue, které vedly celkem ke dvanácti bytům, nebylo nijak těžké otevřít.
Vešel jsem dovnitř, vyšel po schodišti nahoru, prošel chodbou a tiše zaklepal na dveře bytu Ruth Otisové.
Slyšel jsem za tenkými dveřmi chrastění klíčů, ale nic se nedělo. Zaklepal jsem tedy znovu, stále ještě jen špičkami prstů, velmi tiše.
„Kdo je?“ ozval se z druhé strany hlas Ruth Otisové.
„To je kvůli tomu autu.“
„Ale já jsem myslela, že jste ho odtáhl do servisu.“ Neodpověděl jsem.
S cvaknutím se otevřely dveře. Všiml jsem si zvědavého pohledu a potom překvapení v její tváři. „To je pan Lam?“ řekla, začala otevírat, ale potom náhle zavřela. „Nejsem oblečená.“
„Tak si něco vezměte.“
„Nemůžu. Co mi chcete?“
„Je to důležité,“ řekl jsem.
Na chvilku zaváhala, patrně ji napadaly různé možnosti. Potom otevřela dveře. Oblékla si přes pyžamo župan a obula si pantofle lemované kožešinou. Na jedné židli ležely noviny, zřejmě na ní seděla a četla. Postel měla rozloženou, takže v místnosti nezbývalo mnoho prostoru. Ona židle pod lustrem byla jediná volná židle. Ostatní byly přistrčené ke zdi, aby zbylo místo pro postel.
„O co jde?“ zeptala se. „Myslela jsem, že jsme všechno vyřídili na místě. Co se stalo?“
Řekl jsem: „Sedněte si, Ruth, potřeboval bych s vámi mluvit.“
Přejela mě rychlým pohledem a potom si sedla na postel. Vzal jsem noviny a posunul o kousek stolní lampu. „Vy nemáte v lásce Daphne Ballwinovou, že ne?“
„Řekla jsem něco takovýho?“ zeptala se hašteřivě.
„Prosím vás, nehrajte si se mnou na slovíčka,“ řekl jsem. „Tohle je důležitá věc. Nutně potřebuju určité informace.“
„Proč?“
„Protože je to důležité. Je to možná ve vašem zájmu zrovna tak jako v mém.“
„Co chcete vědět?“
„Jaký jste měla vztah k paní Ballwinové.“
„Nenávidím ji. Nemůžu ji ani cejtit a opovrhuju jí. Něco vám řeknu. Jestli se něco stalo jejímu manželovi, jestli ho někdo otrávil, tak vím, kdo to byl.“
„Kdo?“
„Ona.“
„Vy jste se asi nikdy moc neskrývala tím, že ji nemáte ráda, že ne, Ruth?“
„Ne.“
„Žárlíte na ni?“
„Proč? Jak to myslíte? Proč bych měla žárlit já na ni?“
„Protože muž, pro něhož jste pracovala, jí věnoval tolik pozornosti.“
„To tím chcete naznačit, že miluju George L. Quaye?“
„A milujete?“
„Proboha ne.“
„Ale přece jen trochu žárlíte.“
Chvíli váhala, jako by přemýšlela, a potom řekla: „Ono záleží na tom, čemu říkáte žárlit. Jestli tím myslíte, že mi byl protivný způsob, jak vešla do kanceláře, jak mnou naprosto opovrhovala, tak ano. Jestli myslíte, že žárlím na vztah, který měla s doktorem Quayem, tak ne.“
„Jednala sebejistě? Jako by jí patřila ordinace?“
„Řekla bych, že ano. Nesla se jako kněžna, odstrčila mě, jako bych tam neměla co pohledávat. Připadala jsem si jako smetí, co má pod nohama. Co se zamete na stranu, aby se udělala cesta. A vůbec si nedělala násilí, aby to nějak skryla. Viděli to všichni pacienti, co tam čekali. Rozzuřilo mě to.“
„Na tolik, že jste šla koupit jed a dala jí ho?“
„Pane Lame! O čem to zas proboha mluvíte?“
„Mluvím o tom, že paní Ballwinová dostala velkou dávku arzeniku.“
„Vy chcete říct, že byla taky otrávena?“
„Ano.“
„A pan Ballwin ne?“
„Taky.“
Podívali jsme se jeden na druhého. „Co vy o tom víte!“
„Co vy o tom víte?“ vykřikl jsem.
„Já?“
„Vy.“
„Nic.“
„Vy jste jim teda nedala arzenik do jídla?“
„Zbláznil jste se?“
„Vy na nic nepotřebujete arzenik?“
„Jistěže ne.“
„Podívejte se, Ruth,“ řekl jsem klidně, „já s váma mluvím přátelsky a ptám se vás v klidu. Až se vás bude vyptávat policie, tak už to moc přátelský nebude.“
„Proč by se mé měla vyptávat policie?“
„Protože jste kupovala v lékárně arzenik. Na co jste ho potřebovala? Co jste s ním udělala? Rychle. Odpovězte hned.“
„Ale já jsem žádnej arzenik nekupovala.“
„Mají tam záznam v knize.“
„Kde?“
„Lékárna a drogerie Acme.“
Zavrtěla hlavou: „To nebyl arzenik.“
„Tak co to bylo?“
„Něco pro doktora Quaye. Mělo to latinský jméno.“
„Pamatujete si ho?“
„Mám to n…
