Celá e-kniha Blázni umírají v pátek ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 13
CHYTIT OSUD ZA PAČESY
Ruth Otisová čekala před mým bytem. Když jsem přijížděl autem a zaparkoval na prázdném místě téměř až u ní, dívala se na druhou stranu.
Když zjistila, že poblíž zastavilo auto, otočila se, zamračila se a potom si mě všimla. „Donalde!“ vykřikla.
Otevřel jsem dveře a ona mě chytila za ruku a stiskla, až jsem cítil pevné sevření jejích prstů. „To jsem ráda, že jste tady,“ řekla.
„Čekáte tu dlouho?“
„Ani ne. Asi pět deset minut, ale každá minuta mi připadá jako věčnost. Udělala jsem něco špatně, nějakou chybu?“
„Ano.“
„Ale Donalde, ten balíček je na místě, který nemůže nikdo objevit, a my si ho můžeme vyzvednout, kdy se mi zachce. Nikoho nenapadne ho tam hledat.“
„Byl bych přijel dřív, ale měl jsem nějaký dohovor s Carlem Keetleym.“
„Kdo to je?“
„Pan Keetley,“ vysvětloval jsem, „je bratr první ženy Geralda Ballwina.“
„Aha.“
„A náhodou vás včera večer sledoval, když jste odcházela z ordinace doktora Quaye s balíčkem arzeniku.“
„On – on mě sledoval?“
„Přesně tak.“
„Ale Donalde, to přece není možný. Vždyť – já – vy myslíte –“
„Ano,“ řekl jsem. „Sledovali vás dva lidi. Jednak Keetley, jednak detektiv, kterého jsem najal, aby sledoval Keetleyho.“
„A věděl Keetley – víte, co myslím – věděl, co je v tom balíčku?“
„Myslím, že věděl.“
„Vy jste s ním mluvil?“
„Ano.“
„Co říkal?“
„Nic. Tváří se jako by nic.“
„Tak mě třeba nezná. Třeba –“
„Nebuďte naivní,“ řekl jsem. „Byla jste pro něj natolik zajímavá, že vás sledoval od Pawkettu až na místo, kde jste uložila balíček do trezoru.“
Stála, jako by se jí měla každou chvíli podlomit kolena.
„Nechci to už znova rozebírat,“ řekl jsem, „ale kdybyste byla udělala, co jsem vám řekl, bylo by to teď mnohem jednodušší. Takhle si netroufnu odhadovat, co se stane.“
„Kdyby mě teda udal na policii a řekl –“
„Právě.“
„Ale Donalde, ten balíček zůstal zavřený. Je nedotčený.“
„Jak to víte?“
„Vypadá naprosto stejně, jako když jsem ho přinesla z toho krámu.“
„Jak to víte?“
„Odhrnula jsem ten obal, kousek odlepila pečeť a pak jsem ji zase přilepila.“
„A otřela jste to?“
„Jak otřela?“
„Vždyť tam zůstaly vaše otisky prstů.“ Opět se jí vedral do obličeje výraz hrůzy. „Ne, byla jsem si jistá, že je to nedotčené.“
„Nezvážila jste to?“
„Ne.“
„Kolik jste toho kupovala?“
„Doktor Quay mi řekl deset gramů.“
„Tak,“ řekl jsem, „teď musíme chytit osud za pačesy. Jestli v té nádobě bylo deset gramů arzeniku, těžko poznáte, jestli někdo trošku ubral nebo ne.“
„Nemohla bych pro to dojít?“
„A co byste s tím udělala?“
„Nevím. Vyhodila. Zničila. Nějak bych se toho zbavila. Nebo mám zavolat policii, jak jste říkal?“
„Nevíme, jestli Keetley něco řekl nebo ne,“ podotkl jsem. „Je možný, že Keetley došel na policii a ta připravila nějakou past. Třeba už tam sedí a čekají, až si pro ten arzenik přijdete. A v momentě, kdy tu skříňku otevřete, vám někdo zaklepe na rameno, a jakmile se otočíte, bude za vámi stát civilista, který otočí klopu a ukáže vám odznak a řekne –“
„Ne, Donalde! Já už to nevydržím.“
„No,“ řekl jsem, „taková je bohužel situace. Jen neznáme momentální skóre. Hrajeme potmě.“
„Donalde, mě to tak mrzí. Já jsem si říkala, když jsem viděla ten jed na tý polici a to, že není otevřený, že bych se toho prostě mohla zbavit, odstranit to a –“
„A až najdou v lékárně záznam, že jste to kupovala, co řeknete?“
„Chtěla jsem jim to říct přesně tak, jak se to stalo. Nemohla bych to udělat teď?“
Zakroutil jsem hlavou.
„A proč ne?“
„Protože teď by to vypadalo jako historka, kterou jste si vymyslela, abyste si opatřila alibi.“
„To nechápu.“
„Tak si představte,“ řekl jsem, „že byste opravdu otrávila Geralda Ballwina a jeho ženu. Dostala jste padáka a najednou jste si uvědomila, že ten jed, co jste použila, zůstal v ordinaci na polici a že až na to policie přijde, zjistí, že část chybí. Potřebovala jste tedy doplnit to, co jste odebrala. Chtěla jste to asi udělat dnes, ale protože jste dostala výpověď, uvědomila jste si, že nemáte šanci. Takže jste …
